Česko - návod k použití
Jiří Gruša
Mnichovské nakladatelství Piper trefilo svým nápadem "Návodů k použití" zřejmě hřebíček na hlavičku. Řada Návodů k použití měst, zemí a oblastí - vždy z pera literáta - čítá dnes již téměř sedm desítek položek. V roce 1998 došlo i na jazykový a geografický novotvar "Tschechien" - řekli bychom "Česko". Nakladatel oslovil Jiřího Grušu, který právě ukončil své diplomatické poslání v Bonnu a ministerské v Praze, jako muže zakotveného ve dvou jazycích, literaturách a kulturách - české a německé. A autor s vervou naplnil svazek svými originálními úvahami o českých a moravských hrdinech, prototypech, legendárních postavách a místech, mýtech a předsudcích. Úspěch přiměl nakladatele k novým vydáním a autora k neustálému rozšiřování o nové kapitoly. Také po českém Česku / návodu k použití se jen zaprášilo, i když jde o četbu sice esejisticky jiskřivou, ale zároveň intelektuálně náročnou. To povzbudilo autora i nakladatele k novému, souhrnnému vydání "poslední ruky", v němž jsou shrnuty nejen všechny vsuvky, opravy a nové kapitoly dosavadních německých vydání, ale i jedna kapitola zcela nová a řada úprav s ohledem na českého čtenáře. ... celý text
Přidat komentář
Je to zajímavé, ale trochu mi trvalo než jsem se začetla, na mě to bylo chvílemi až moc intelektuální a poetické a ...užvaněné. Ale pak jsem si nějak zvykla a už dobré.
Naprosto uchvácen, hltal jsem tato slova jakožto moje první seznámení s Grušovým psaním.
Jiřímu Grušovi celkem nelze upřít rozhled. Ale... Myslím, že kvalita jednotlivých kapitol je silně kolísavá, hodnotil bych je od jasných pěti hvězdiček (ty převažují) až po slabé dvě. Ale abych se vrátil k tomu Ale: vidím to tak, že kniha v určitých pasážích postrádá vyváženost a je psána z okatě katolických pozic (nejvyšší forma dodatečného uznání Husa: svatořečení - ajajaj..). Jako náš bývalý velvyslanec v Bonnu by přece měl vědět, že české země, stejně jako německé, jsou historicky konglomerátem katolictví i protestantství. Rýsuje (aspoň v počátku knihy) Čechy jako katolickou, nábožensky založenou zemi, což prostě tak není. V kontextu většiny okolních zemí jsme pravým opakem. Jižní Němci byli s takovým výkladem asi spokojení, zatímco ty severní, protestantské - slovy klasika - "jistě depotěšil". A dezorientoval jak německý jih, tak sever.
Ale abych jen nehaněl, to bych opravdu nechtěl. Kapitoly Knedlíková lyra či Hospoda a Hospodin jsou zajímavé a vtipné. Zvláště mi ovšem v paměti utkvěly skvělé statě o naší laskavé Múze Boženě Němcové, světovém Karlu Čapkovi či o pozapomenutém obrovi Aloisi Jiráskovi (Gruša ovšem nezklamal a cimrmanovsky naznačuje, že by bývalo bylo lepší, kdyby napsal romány "U nich" a "Se všemi" ... aby se i Zikmund nažral a koza zůstala celá), či o nešťastném trojlístku Kafka - Jesenská - Krejcar ... nikdy mne nenapadla možná spřízněnost Mileny Jesenské s pobělohorsky anatomicko-patologicky rozčtvrceným doktorem (pak odkud všechny ty kruťárny G.R.R.M. má - stačí zajet do Prahy, trochu se tu porozhlédnout, a nabízí se jak na stříbrném podnose).
Cimrmana jsem neuváděl náhodou, neboť v mnohém knížka upomíná na České nebe (zde zvané Nebešice), což vzhledem k podobnému datu vzniku už už svádí k myšlence, zda Gruša a Smoljak se Svěrákem nekonzultovali. Třeba v případě Zrádce národa či obou dívek, kterým je zatím lépe v očistci (Hanka s Lindou) :-)
Sečteno a podtrženo - kdybych měl nějakému Němci nabídnout rukověť "k použití Česka" (fuj, to zní děsně..), doporučil bych mu vyváženější Opráski sčeskí historje. Jenomže, nojo, to by ten Němec musel porozumět českému smyslu pro humor, což opravdu, ale opravdu nevím...
Autorovy další knížky
| 1990 |  Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele |
| 1979 | Dámský gambit |
| 1990 | Máma, táta, já a Eda |
| 2011 | Beneš jako Rakušan |
| 2009 |  Česko - návod k použití |
Tento typ literatury - dějiny v kontextu - mě moc baví (Ouředník, Szczygieł) V tomto případě se zajímavé úvahy, o našich vládcích, skladatelích, spisovatelích, zvycích a umění, doslova utápěly v pro mne v ne zcela srozumitelném textu. Vhodné pro intelektuály a značně sečtělé, německy mluvící čtenáře. Věty jako "Není to syntéza, jak nám to vštěpovala dialektika, ale koincidence opozit" vystihují asi dokonale autorovu myšlenku, ale pro čtenáře mého druhu je to fakt moc. Ale i tak dobré. Velmi dobré.