Cesta bílým tichem

28.09.2022

Informačně zajímavé, Rasmussen byl bezpochyby zajímavý člověk a jeho expedice a přístup k Eskymákům obdivuhodný. Čtenářsky mne kniha ale tolik nebavila, jsou to opravdu spíše etnografické popisy různých eskymáckých kmenů.
Freuchenovo Moje mládí v Grónsku mě bavilo více i v tomto ohledu.

04.02.2021

Knud Rasmussen zažil ještě labutí píseň přírodních etnik na severu Země a jejich folklor a zvyky a tyto zážitky zachytil v knize Cesta bílým tichem. V tom pro mě spočívá její jedinečnost a vypovídací hodnota - je to svět, jaký kdysi byl a už nikdy nebude. Kam jednou vleze naše slavná, nenažraná civilizace, tam nastává rozklad a konec starých hodnot a zvyklostí. V závěru knihy je to ostatně dobře zachycené v kapitole Moderní eskymáci.

21.01.2020

Skvělý cestopis. Autor je dobrodruh každým coulem. Koho zajímá etnografie Eskymáků a poměry jaké panovaly na Severu před 100 lety, tak si určitě přijde na své.

31.03.2019

Zajímavý, dnes už sám o sobě historický cestopis.
Rasmussen píše knihu se zřejmou úctou k eskymákům. Ale nevím proč, na svoje poměry jsem knihu četla dost dlouho, proto jí dávám jen tři hvězdičky.

17.09.2018

Knihu jsem si donesla domů v době, kdy bylo pětatřicet ve stínu, a právě proto, že bylo pětatřicet ve stínu. Jenže jsem se k ní dostala až teď. Naštěstí funguje i jako dobrá četba sama o sobě, bez ohledu na příjemně chladivé téma.
Možná je zbytečné opakovat, co bylo v předchozích komentářích řečeno, ale mně to zkrátka připadá důležité: úcta a přijetí, s nimiž autor píše o Eskymácích a které jsou zřejmé i ze způsobu jeho jednání s nimi, jsou prostě krásné. A nesamozřejmé.

07.05.2018

Navštívit alespoň pár arktických zemí, to je můj sen. Díky této knize jsem si trochu rozšířila obzory o místních domorodcích, jak tehdy žili. Nejvíce mě dostala slova zaklínače duchů Igjugarjuka: "Všechnu moudrost lze najít jen daleko od lidí, tam uprostřed velké samoty, a lze jí dosíci jen různým utrpením. Strádání a utrpení jsou jediným, co může otevřít mysl člověku tomu, co je skryto jiným lidem."

14.06.2017

Nedávno jsem četla podobně založenou knihu Třicet let na zlatém severu od J. Welzla. I když je tematicky podobná, styl psaní a přístup autora je nesrovnatelný. Zatímce J. Welzl přeskakuje tématicky, geograficky, píše těžko uvěřitelné historky, odsuzuje eskymáky jako smradlavé divochy a mlátí tuleně hlava nehlava, z řádků Knuda Rasmussena je cítit zaujetí a úcta k domorodcům (aniž by je idealizoval), jejich písním a legendám, lovení považuje za nutnost potřebnou k přežití a styl jeho psaní (přestože se jedná o výňatky z deníků) je na vysoké úrovni (u cestopisů jev ne až tak častý). Střídání popisů cesty, života obyvatel, písní i osobních pocitů je osvěžující a poutavé a i v dnešní době, kdy knihkupectví přetékají cestopisy každého druhého rádoby dobrodruha, je tato kniha psaná počátkem minulého století velmi zajímavá a řadí se mezi nejlepší díla v oboru.