Cesta dlouhým dnem do noci
Eugene O'Neill
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/34868/bmid_cesta-dlouhym-dnem-do-noci-x2z-34868.jpg
4
62
62
V listopadu 1945 odevzdal O'Neill svému newyorskému nakladateli rukopis dramatu Cesta dlouhým dnem do noci s přáním, aby byl zveřejněn nejdříve dvacet pět let po jeho smrti. Avšak již v roce 1955, necelé dva roky po dramatikově úmrtí, požádala O'Neillova vdova o jeho vydání a kopii rukopisu poslala Královskému dramatickému divadlu ve Stockholmu. Zde měla světovou premiéru 2. února 1956. Už za O'Neillova života se vědělo, že se jedná o autobiografickou hru, stejně jako bylo známo, proč se autor brání jejímu uvedení: jeden z jejích protagonistů byl dosud naživu. Později se ukázalo, že touto postavou je sám O'Neill. Kromě sebe vypodobnil ve hře svého otce, matku a staršího bratra Jamese. Téměř vše v ní odpovídá skutečnosti: otcovo skrblictví, matčina narkomanie, bratrův alkoholismus, O'Neillovy souchotiny. Děj hry je zhuštěn do jediného srpnového dne roku 1912. O'Neill se v tomto dramatu „dávné strasti, napsaném slzami a krví“ odvážně postavil tváří v tvář vlastní minulosti a svým nejbližším a podal o nich dojemnou uměleckou výpověď o lidském utrpení, které nahlíží s hlubokým soucitem, pochopením a odpuštěním.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1988 , OdeonOriginální název:
Long Day's Journey into Night, 1956
více info...
Přidat komentář
Keď ľudí ovládajú vášne, žijú ako na horskej dráhe plnej špirál a zákrut. O'Neillovi hrdinovia na nej sedia po celý čas hry. A čitatelia spolu s nimi. Až sa z toho hlava krúti, ale keby aj niekto chcel vystúpiť, druhý ho stiahne späť. Treba to pretrpieť, prebolieť, treba zatnúť zuby a dúfať v koniec atrakcie, kedy sa vláčik pomalou a nevinnou rýchlosťou vráti tam, odkiaľ vyštartoval. A potom príde katarzia...
Keď ľudí ovládajú vášne, nemajú jej nikdy dosť. Zakaždým sa vrátia späť na horskú dráhu plnej špirál a zákrut.
S plnou tenzí očistce. Hodiny slunce, luny netlumí. Umí si posvítit na stíny. Členů života pod kyvadlem. Vyhazují rány /k/roků z jámy niter, spalující zpovědi. Trpitelé u jednoho stolu. Rozkopané pelíšky žalují.
Naprosto zoufalé, bezvýchodné. Postupně odhalovaná tragédie všech zúčastněných osob.
Obsáhlá předmluva Milana Lukeše nás seznamuje s životem a dílem O'Neilla. Následuje samotná hra, která je dle mého názoru až příliš dlouhá a stává se tak, že narážím na hluché a ne tak působivé pasáže. Hlavní linie je ale jasná, je dobře dramaticky podaná. Dokážu pochopit, že kritiky a odbornou veřejností je hra velmi dobře ceněná, k tomu též jistě dopomáhá hodně citátů a veršů světových básníků. Přemýšlím, že v divadle by to vyznělo asi hodně podobně jako v této textové podobě a to by mě uspokojilo sotva nad 70%. 15. 12. 2019.
Naprosto skvělá kniha/hra. Pod povrchem všednosti doutnají konflikty, čtenář/divák postupně odhaluje jejich hloubku a nesmiřitelnost a poznává jejich kořeny. Kniha nutí čtenáře k zamyšlení nad svými vlastními vztahy s rodinou.
S Eugenem O'Neillem jsem se úplně poprvé setkal prostřednictvím filmu Reds (1981), kde ho hrál Jack Nicholson. A byl mi tak trochu nesympatický. Takže když jsem narazil na jedno z jeho posledních děl, které je navíc dost podstatně biografické, neváhal jsem se s ním seznámit trochu hlouběji. Cesta dlouhým dnem do noci je velmi hloubavé rodinné drama sledující v podstatě nezvratný rozklad rodiny. Plné různých citací i citovatelných částí. Snad pro to autobiografické zaměření jde O'Neill opravdu až do nitra postav a jejich vzájemných vztahů, bez ohledu na následky pro kterékoliv z nich i samotného čtenáře.
Drama, jež je silným uměleckým zážitkem, ale ještě více reflexí velkého životního znejistění. Přepjatost či určitá neuvěřitelnost v jednání postav je dramatu jistě vlastní, avšak vyhrocenost O´Neillových protagonistů snad přesahuje běžný formální rámec (lze-li to tak říci), a to natolik, že čtenář může být značně znepokojen. Čím? Fascinující proměnou nálad, tak nečekanou a agresivní, že se náhle nic nezdá být jisté. Rozhodně ne v chování čtyř členů rodiny, jimž je příběh věnován a kteří se vymykají každému pevnému uchopení. V jednom okamžiku z jejich úst srší důkazy rodinné lásky, v další chvíli lásku nahrazuje nesmiřitelná zloba, závist. Nabízí se však otázka (a ona se konečně musí nabídnout), zdali je taková krátká dramatická ukázka určitého lidského jednání opravdu jen přepjatá - anebo snad poukazuje na hlubší citové polohy, které ve skutečnosti převládají v každém z nás? V běžném životě sice nevystupujeme tak radikálně proměnlivě jako O´Neillovy postavy, alespoň navenek, ale tato vášnivá proměnlivost nás může děsit třeba proto, že je na ní cosi velmi přirozeného.
O příběhu se toho dá jistě mnoho dalšího říci, mnoho analyzovat. Tento zvláštní motiv jakési cizosti a drsné nejistoty na mě však tak zapůsobil, že v tuto chvíli po přečtení dílka ve mně doznívá jako nejsilnější dojem.
Autorovy další knížky
| 1988 |  Cesta dlouhým dnem do noci |
| 1992 | Smutek sluší Elektře |
| 1965 |  Anna Christie |
| 1975 | Touha pod jilmy |
| 1963 |  Podivná mezihra |
už dlouho jsem nečetl dílo s názvem tak přesně vystihujícím obsah, trochu jako cesta sv. Kryštofa = s každým dalším krokem se břemeno stává těžší a těžší, a za tmy je to už tíha celého světa, protože nedokážeme jiné podepřít a samy sebe pozvednout
pro čtenáře, kteří ví své o bojích se závislostí, bolestivá léčba a mrazivá katarze