Cesta na jih
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1742/bmid_cesta-na-jih-zzm-1742.png
4
128
128
Román Michala Ajvaze Cesta na jih nabízí poutavý pohled do míst, prostorů reálných i fiktivních, postupně se odkrývající detektivní zápletku i úvahy o původu příběhů a jejich nevyhnutelném směřování. V malé vesničce na jižním pobřeží Kréty se vypravěč setká s mladým mužem, který mu vypráví historii cesty, jež ho z Prahy přivedla až k Libyjskému moři. Jejím cílem bylo objasnit záhadnou smrt dvou bratří. S pátráním po vrahovi obou bratří jsou spojeny další příběhy, které nás zavádějí do ještě vzdálenějších míst, ať je to Moskva, Boston či mexická metropole…... celý text
Přidat komentář
Neskutečně rozvláčná kniha, asi po sto padesáti stranách jsem to vzdala, život není dost dlouhý na čtení takovýchto knih.
Začalo to nevinně --- na jihu:
„Upíjel jsem z malého šálku silnou řeckou kávu a díval se na hladinu Libyjského moře --- nastala hodina, v níž se každý den po zátoce rozlilo ticho, které bylo zcela jiné než ticho malátného poledne, kdy slunce žhnulo vysoko na obloze a vypalovalo v hlavě všechny myšlenky.“
A pak, stala se vražda,
přibývá podivných postav, vystupují a mizí v dramatických pózách ze scény,
ve vyprávění se prolínají --- „vypadá to, jako pohled a fotografii na které jsou vidět tváře lidí, jež na vzdáleném kontinentu postihla nějaká katastrofa.“
Kontury světa, na začátku tak jasně dané a krásně poeticky popsané, příběh úplně rozleptá – ve směs fantasknosti a melancholického smutku.
Je zvláštní zjistit, že v té pestré směsici má stále každé slovo svůj význam – jenže stejně nevíš, co si s ním počít :-).
Tak možná takovou malou radu čtenářům – buď trochu pokorný a trochu lstivý zároveň – neber pravidla příliš vážně – objevíš pak věty (v ajvazovském stylu), které v podstatě nedokážou přijmout žádný smysl, prostě se jen budeš probírat trsy téměř nesmyslných slov ---
--- pak se ale najednou něco stane, a text se ti odmění: „v melodii té věty se nezřetelně ozýval celý dlouhý, dosud neznámý děj, tak jako se na vrcholku hory otevře krajina, jejíž obrysy prosvítají mlhou.“
Podivuhodná kniha. Vlastně jsem do toho šla, protože byla zdarma ke stažení a taky se mi líbily recenze tady na databázi. Protože nejsem ochotným čtenářem mužských filozofických vykecávek, byly pro mě některé pasáže méně záživné. Cítila jsem ale, že se autor tímto způsobem jen omlouvá za svoji zjevnou touhu psát brak a neztrapnit se před pražskými intelektuály a tak jsem to brala. Samotný příběh byl perla, která mě nepřestala bavit a opravdu jsem se jen těžko odpoutávala. Absurdní zápletka i samotný příběh byl tou nejfantastičtější a nejoriginálnější cestou na kterou jsem se v poslední době s knihou vydala. Úplně mám teď taky chuť putovat na jih.
Příběh, v němž se odehrává příběh, v němž se odehrává příběh, v němž se odehrává příběh... a všechny jsou podrobně popsány, že se člověk začíná ztotožňovat s novým hrdinou.
Poněkud zvláštní detektivka, trochu filosofická, velmi lyrická a místy značně bizarní (ovšem zdaleka ne tolik jako psychedelické Druhé město). Ale i tady, zdá se mi, je vlastní příběh (spíše bych ale měl použít množné číslo, neboť příběhů je zde několik - vyvěrají ze sebe, zanořují se do sebe a opět vynořují) pouhým pozadím pro evokaci pestrých pocitů a nálad, často tak důvěrně známých a přesto nevšedních - v tom je pan Ajvaz mistr nad mistry. Přesto však děj není nudný, naopak čtenáře uchvátí a nutí ho číst další stránky a kapitoly, ačkoliv už chtěl dávno zhasnout a spát. Někdy jsem vyloženě litoval, že zvědavost, jak se příběh bude nadále vyvíjet, mi nedovolovala zastavit se a plně si vychutnat ty vůně, barvy a nálady tak plasticky a živě vystupující ze slov a vět. Paradoxně tak autor byl v lyrickém i epickém aspektu díla natolik dobrý a geniální, až to snad bylo na škodu, protože se tak trochu rušily navzájem a soupeřily o mou pozornost. V každém případě je to skvělá kniha, jejíchž bezmála 500 stran spolknete jako malinu a budete možná litovat, že už je konec :-)
Napálil jsem plný počet, čímž šetřím jen na fakt výjimečná díla (což je samozřejmě hodně subjektivní:-)
Wow, ono je to takový film Počátek, jenže jako česká knížka. Dokonce by se Cesta na jih dala určitě natočit. Fincher, Nolan nebo i Lynch by tomu dodali grády.
Samozřejmě jsou tam pomalejší pasáže (lygdové, filosování o matce na jachtě), dlouhé kochačky krajinou, ale jelikož jsem řekofil, nemůžu říct ani popel.
Abych jen nechválil, představa, že nějaká sochařka vytesá v lomu pár soch, nadšení milovníci umění je koupí a autorka si brzy vydělá na opuštěný domek na Krétě je trošku sci-fi, víte, kolik opravdu stojí nemovitosti v turistických rájích?:-)))
No dejme tomu, já si celou cestu na jih výborně užil.
Přečteno s odstupem asi šesti let a znovu úžasný zážitek. Nejvíc se mi asi líbil osud Fernandovy drátěné knihy, kde si každý našel, co se mu hodilo, ale nikdo ji vlastně nečetl...
Tohle byl opět velký čtenářský zážitek. Pro mě zatím Ajvazova kniha s nejpropracovanější strukturou. Není z jeho knih nejčtivější, přesto je čtivá víc než dostatečně, není z nich ani nejdivočejší, přesto by Ajvazovi mohl jeho představivost závidět leckterý ve světě mnohem známější spisovatel (což platí i o využití semiotiky, mrk mrk)...
V rozsáhlém románu o cestě (samozřejmě je zde to slovo přeplněné skutečnými i symbolickými významy) se vzájemně propojené příběhy propadají jeden do druhého, vrství se vyprávění ve vyprávění, které jsou právě takovým vyprávěním rámovány. Jinými slovy: Sám vypravěč příběhu je naprosto pasivní postava, která jen poslouchá příběh vyprávěný mužem, s nímž se náhodně setkal v Řecku. A příběh, který poslouchá, na sebe vrství další a další. Stejně tak se mísí zdánlivě nesmiřitelné žánry a formy, za bizarnostmi se skrývají filozofické otázky a prvotřídní brak se tu objevuje v podobě vysokého umění.
Ve výsledku jsou všechny děje propojené řadou paralel, žádné z dlouhých vyprávění není zbytečné nebo jen pro efekt. Osobně se mi asi nejvíc líbil příběh zapsaný v knize tvořené ze zohýbaného drátu, který byl (přinejmenším v první části) nejhlouběji ukrytou vrstvou Cesty na jih.
A k čemu to celé spěje? K prázdnotě nebo tomu, že ukončenost je jen náš koncept, který neexistuje, vše je otevřené a na všem visí nepočitatelné množství dalších dějů? A jaký je vztah mezi tímto a prázdnotou? Tahle kniha by stála za dlouhé rozbory a ještě delší hloubání.
Musím přiznat, že pár posledních kapitol by mi nevadilo trochu zkrácených, ale to je jediná drobná výhrada, kterou mám. Nicméně ani takhle malinká výtka mi nezabrání k odvážnému tvrzení, že Ajvaz je naprosto geniální vypravěč, ze současných autorů možná ten nejlepší, nebo alespoň s nejimaginativněji pracující myslí.
Tohle byla jedna z nejzvlaštnějších knih,jaké jsem četla. Směs Eca, Murakamiho a Urbana. Neuvěřitelné vrstvení vypravěčů, až jsem si musela sepsat osu na papír. Chvílema jsem se ztrácela, co je "realita" a co vypráví literární postava. Říkala jsem si proč tam proboha je tak dlouhá historie lygdskeho hnuti?! Fakt to k něčemu bude? Ale klobouk dolů před autorem. Nejen,že to dává (většinou) smysl. Kromě toho tam zapojil originální prvky (drátěna kniha), originální detektivní indicie (gumové bonbony), a v neposlední řadě popisuje místa tak,že tam buď jsem,nebo okamžitě chci být. Někdy si knihu přečtu ráda znovu a určitě v ní najdu další vrstvu.
Nedočteno - a to je co říct ... Nenecháván knihy nedočtené, ale tady jsem se trápila asi 130 stran - a pak si řekla "Proč?" Budu k sobě upřímná - nejsem asi takový intelektuál, abych tohle dala :-)
Nebyt databazeknih a eknih zdarma, tak bych neobjevil tuhle zajimavost. Neni to uplne jednoduche cteni, neco co se da zhltnout na jeden zatah, souveti jsou dlouha, kvetnata a dej se vetvi a vrstvi, jak postupne prichazeji vypraveci, aby vypraveli pribeh, ve kterem je pribeh, nebo socha, ale pritom je tam ta cesta, ktera ale asi neni cil, nebo je?
Kdyz vas tyhle roviny a kopce vypraveni chytnou a objevite v nich skrytou, lehce skodolibou radost, tak uz z toho neni uniku.
Fantazie MA je bezbřehá. Vrství příběhy přes sebe, nechává jeden vyrůstat z druhého. Jeho postavy cestují po celém světě a nespokojí se jen s lidmi, do děje se zapojí roboti, démoni... Ale tím klady končí, šanci na opravdu vynikající román autor promrhal. Všechny postavy mužského i ženského rodu jsou bohužel charakterově identické, naprosto emočně ploché (a tedy poněkud splývající). Nostalgická atmosféra je vylíčena bravurně, ale momenty, které přinášejí skutečný obrat v ději a měly by tedy být napínavé, jsou stejně sterilní a bezkrevné jako např. popis prázdného zákoutí náměstí na podzim. Podobně i vsuvky rozvíjející úvahy o prázdnotě jako o materii, ze které vyrůstá celý svět, vyprávění spíše nabourávají, nežli doplňují a jejich filosofická hodnota nepřesahuje brožury hnutí New Age. Je to škoda. Pokud by se podařilo v jednotlivých dějových linkách vystavět zajímavější postavy a tyto linky odlišit například jiným stylem vyprávění, pokud by napínavé okamžiky byly skutečně napínavé a dramatické, byl by román nejspíš výborný. V tomto případě jsem se pouze prokousávala vleklými nekonečnými stovkami stran nudného textu plného postav, které mi čím dál víc lezly na nervy, a těšila se, až to skončí.
Tohle je hrozně zajímavá knížka! Úplně něco jiného, než co z beletrie znám. Zprvu mě to teda trochu štvalo, čekala jsem stále, že se děj vrátí k prvnímu příběhu - ale pak jsem si přečetla anotaci knihy (ano, začla jsem Cestu na jih číst, aniž bych o ní něco věděla), a přijala fakt zapouzdřenosti - a to mě pak začalo bavit snad ještě víc. I ten konec byl dobrej, docela detektivkovej.
Jistěže mě Michal Ajvaz pořádně vytáčel! Ale zároveň si mě omotal kolem prstu. Hledat jehlu v kupce sena není pro každého, čtenář musí být trpělivý, pokud chce být svědkem toho, jak se z totálního nesmyslu a chaosu postupně vynořuje cosi smysluplného. Není to knížka pro každého, ale stojí za přečtení.
Taková hra se čtenářem. Chvílemi jsem byla naštvaná, když jsem se zabydlela do jedné vrstvy, autor mě pinknul do další. Pak jsem tu hru přijala a knihu si užila.
Cesta na jih mnou opravdu zamávala. Ten způsob jeho psaní je střídavě geniální a střídavě nesnesitelný, a to v obou extrémech stejně intenzivně. Ten příběh je naprostým brakem a zároveň vysokou sofistikovanou filozofickou úvahou o životě, a to v obou extrémech stejně intenzivně. Ten příběh je vážný a tragický a zároveň neskutečně vtipnou komedií plnou sarkasmů a humoru (a to i ze sebe sama), a to v obou extrémech stejně intenzivně. Několikrát jsem měl pocit, že tu knihu musím sklapnout a jít od ní pryč. Pro mám číst přeintelektualizovanou performanci v šesti vrstvách příběhu, kde všech může souviset se vším, ale taky nemusí? Není můj čas trochu drahý na to, abych tomu věnoval 538 stran? Pak čtenáře chytne zcela brakově fantasmagorický příběh, strhne ho, vyválí ho v blátě braku a ukáže se souvislost, kterou nikdo nečekal, a zas se vrátí chuť ke čtení. Mezi těmito dvěma póly jsem se neustále zmítal, na jedné straně v obdivu k tomu, jak je to možné napsat, na druhé straně v obavě, že věnuji čas něčemu jen proto, že to je prostě "uznávaný autor".
Jak jsem se blížil ke konci, začínal jsem mít strach. Ne proto, že bych se náhodou nedozvěděl, kdo byl pachatel, ale proto, že jsem podobně jako literární kritika v jednom z těch mnoha vrstev příběhů podezříval Ajvaze, že tu bezbřehost, výtoky příběhů, kde všechno může pokračovat jakkoliv a nikdy nekončí a nikam nevede, nakonec svalí na svého hrdinu a tím dá sám od celého svého grafomanství ruce pryč. Naštěstí se tak nestalo, a je proto nutno se přiklonit k obdivu.
Jak známo, dobré umělecké dílo nemá člověka nechat chladným. Má ho pohnout, povznést nebo i přidusit - to všechno se Ajvazovi se mnou povedlo. Všechny ty rozporuplné pocity, které ve mě vyvolal, jsou nezapomenutelné a přes to všechno je celek pozitivní. Není to pro každého čtenáře, ale mě to bavilo. Jdu si teď ale přečíst něco, má jeden příběh, začátek, prostředek a konec. Podobně jako jeden z hrdinů vyznávám Arsitotela.
Jak dlouho jsem tu cestu odkládala...a z nakročeného jsem utekla; ze strachu, že neudržím hlavní linku, že se pomátnu. Ale zvědavost mě stejně dovedla, kam se Mistrovi zachtělo.. a líto mi bylo, že už končíme (možná jsem se pomátla:)). Inu, fenomén Ajvaz...
Vynikající!
Ajvaz dokáže mistrovsky množit své vypravěče: "autor" poslouchá příběh muže, který říká, co slyšel od své známé, která vypráví obsah knihy, v níž je skryta další kniha. Nový a nový příběh, nový a nový vypravěč, po sestupu až k drátěné knize zase zpětný vzestup, a čtenář se v tom neztratí! Naopak - vše postupně směřuje k logickému vyústění. Motivy detektivky a sci-fi, které všichni ti vypravěči loví z "prázdnoty", jsou přitažlivé. Je v nich humor /"Transcendentální apercepce zakopla o velkou matku trčící z koleje a naříkala, že si vymkla kotník, formy čistého názoru se ji snažily ošetřit, zatímco smyslová materie rozčilovala polisty tím, že jim radila, co by měli dělat." (str. 30)/, jsou v nich zapamatováníhodné výroky /"Jste si opravdu jistý, že se strojkem na holení nedají řešit matematické rovnice?" (str. 287) "... teď jsem si říkal, že cíle cest jsou vždycky falešné, že skutečný cíl se pokaždé zrodí až na cestě..." (str. 444)/ a hlavně - je v nich radost z vyprávění.
Pro mne prozatím nejlepší Ajvazovo dílo!
"Pořád ještě nevím, jestli se mi na cestě dostalo poznání, které může proměnit můj život, anebo jestli se mi jen zjevila marnost všeho, co jsem dělal, nejen cesty na jih, ale celého mého života. Nevím, jestli jsem na cestě objevil vzácný poklad, nebo jestli jsem ztroskotal. (...) A ještě ke všemu to vítězství a ztroskotání si jsou k nerozeznání podobné..." Vždy, když mám pocit, že jsem od Michala Ajvaze přečetl tu nejlepší knihu, překvapí mě znova něčím úžasným. Při čtení jeho knih mám často pocit, jako by popisoval mé vlastní myšlenky, úvahy a vnímání světa. Tato kniha mi dala originální odpověď, proč tomu tak je... Román je plný splétajících a rozplétajících se příběhů, které nemohou existovat jeden bez druhého a všechny zároveň tvoří řeč stejného prostoru... nejen nekonečné prázdnoty, ze které se rodí ty nejzběsilejší příběhy, ale také zaplněného lidského prostoru, který k člověku promlouvá svojí vlastní řečí náhody. Takovou řečí, která je součástí a zároveň zahrnuje všechny ostatní řeči světa kolem nás. Tak i na rušném bratislavském náměstí můžeme zaslechnout jemný šepot vzdáleného moře (a po mé poslední návštěvě tohoto krásného města zcela chápu, co tím Michal Ajvaz myslel), ve zdech římských starodávných domů můžeme zahlédnout celý náš pozemský život. Ten život, který je jen zdánlivě linií se zřetelně směřujícími vzpomínkami, který je však spíše smotaný z mnoha různými směry vybíhajících nekonečných linek, z nichž některé považujeme za sny a jiné za opravdové úspěchy a neúspěchy. Co ale vypovídá spletitá síť, kterou vytvoříme během naší cesty, o úspěchu a neúspěchu? Když je jen pokračováním jiného inspirujícího příběhu, který je neukončený a pokračuje stále dál, přidává nové linie a nové body provázanosti. Děje přicházejí a odcházejí, pravý smysl cesty je však skryt a objevuje se jen zřídka v náhodných znacích rozesetých kolem nás. Nechme se inspirovat náhodou a imaginací vycházející z drobných útržků slov, kterými k nám promlouvá náš svět a naše cesta... a tam někde se vynoří ten další příběh.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Téhle knize jde stejně snadno dát jedna hvězda i pět. Příběh neplyne, ale zašmodrchává se a od jednoho skáče k druhému, opájí se popisy míst, které nejsou pro zápletku důležité...
Pokud budete číst Cestu na jih jako detektivku o pátrání po vrahovi, budete zklamáni (ačkoliv pointa tu je, i když to tak dlouho nevypadá).
Doporučuju všem, kteří mají rádi rozečtených více knih najednou, tady to Ajvaz zvládne, aniž byste museli jeho příběh odložit. Z řecké dovolené do detektivky, přes ulice fiktivního města a vymyšlené historie, přes vojenský puč až k sci-fi s démony... A pak zase zpátky. Zda vás to láká, posuďte sami.