Cesta na konec noci
Louis Ferdinand Céline (p)
Po 85 letech nový český překlad slavné a přelomové prózy moderní světové literatury Voyage au bout de la nuit. Román z roku 1932 je prvotinou francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina. Okamžitě byl překládán ve světě. Český překlad Jaroslava Zaorálka (spolu s ním Richarda Weinera a Jindřicha Hořejšího) z roku 1933 byl vůbec první vydaný převod románu do cizího jazyka a stal se inspirací a literární senzací české literatury. Když Jaroslav Zaorálek v roce 1933 Célinův román překládal, byl jím uhranut jako knihou neznámého spisovatele, která ho nadchla, a takto k překladu přistupoval: inspirován předlohou ji rozvíjel a umocňoval její bezprostřední expresivnost. A s tím vším, díky té inspiraci a své obraznosti, vytvořil (včetně názvu Cesta do hlubin noci) jedinečnou českou knihu, která je a zůstane historickou kometou naší literární paměti. Nový český překlad vznikal s odstupem 86 let od prvního vydání knihy a se znalostí toho, jak se Célinovo dílo dále vyvíjelo a co je pro ně příznačné. S tímto vědomím souvislostí převádí Anna Kareninová do češtiny tuto nejlidštější ze Célinových knih jako první úchvatný román, který v sobě už ale ty další zahrnuje. V tomto smyslu najdeme v novém překladu Cesty postupy pro příští Célinovo dílo typické a jedinečné. Jedním z nich je kázeň. A ta dovedla překladatelku i k jinému českému názvu: Cesta na konec noci. Ten odpovídá francouzskému originálu tak, jak na něm Louis Ferdinand Céline v korespondenci trval: po takové cestě doslova „na konec noci“ sám v knize jde. Tehdejší převratnost Célinovy prózy tkvěla v hudbě jazyka, který vytvořil, v kompozici motivů a melodií vybraného vyjadřování, řeči městské periferie (nikoli venkova) a samozřejmě mluvy rozhněvaného intelektuála. Od Cesty na konec noci budou mít další Célinovy romány stále rozvolněnější stavbu a knihu od knihy budou čím dál víc připomínat sled nedořečených vět, emoci jednotlivých podobenství a epizod životaběhu, a ne „řádně“ vedený příběh. O to mistrnější bude jejich styl, ta jeho hudba, „ma musique“, jak říkal, v níž používá možností jazyka jako moderní hudební skladatel možností nástrojů. Cesta na konec noci stojí na začátku: je to onen převratný a „nesmírný demoliční podnik“ (podle Richarda Weinera), který otevřel nové cesty pro dílo svého autora i pro světové písemnictví.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , AtlantisOriginální název:
Voyage au bout de la nuit, 1932
více info...
Přidat komentář


Celineova prvotina...Fyzicky narocne citanie...je to "rozbite"....po precitani sa nieco "zmeni"...


Tato jedovatá květina francouzské literatury ve své době otrávila nejen tamní akademiky, kteří postrašeni její leptavou žíravostí, udělili Goncourtovu cenu jakémusi dnes zapomenutému šosáckému výtvoru, nýbrž naneštěstí i samotného velikána; všechen ten chytrý cynismus a vtipná misantropie za nimiž ovšem vnímavý čtenář rozpoznal zoufající si srdce, pronikli do Célinových žil a otrávili nadobro i jeho samotného. Všechno se najednou pomátlo, válečná traumata ožila, a on, veterán Velké války, zavelel celkem nevtipně k plynovým komorám.


Vůbec se nedivím, že tahle kniha vzbudila svého času takovou pozornost, protože to bylo vskutku něco nového, co Céline čtenářům předložil. Dalo by se říct, že jim nemilosrdně nastavil zrcadlo, všemu tomu nízkému v člověku, sám sebe také vůbec nešetří, nehraje si na nic víc, než skutečně je, obyčejný malý člověk se svojí zbabělostí, bídou duševní i fyzickou, takoví, jací jsou všichni kolem něj. Nedělá z chudoby něco víc, než je - obyčejná nuzota života, a na druhou stranu nedémonizuje boháče, neobviňuje nikoho z toho, jak chudí žijí. A když nám dá nahlédnout do toho života chudých, ukáže nám také bez příkras, jak je pravdivé ono homo homini lupus - člověk člověku vlkem. A úplně na začátku vše začíná za války a tady dostává pěkně na prdel patriotismus a hrdinství, o kterém tak rádi melou ti, kdo nikdy nebyli v blízkosti frontových linií. Z dnešního pohledu se mi zdá mnohem údernější Smrt na úvěr. Cesta do hlubin noci je však velkou knihou o člověku v nás.


Dosť originálne dielo, ktoré Vám ukáže aký je v skutočnosti život...Hnusný!
„Veľká únava z bytia je skrátka možno len obrovskou námahou, ktorú vynakladáme, aby sme dvadsať, štyridsať či viac rokov zostali rozumní, aby sme jednoducho neboli až do hĺbky samými sebou, teda hnusnými, odpornými, absurdnými tvormi. Je to ako zlý sen, keď máme neustále, od rána do večera, vydávať tú pokrivkávajúcu podradnú bytosť v sebe, ktorá nám bola daná, podčloveka, za malý univerzálny ideál, za nadčloveka.“
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) prvotina francouzská literatura sarkasmus ironie pikareskní rományAutorovy další knížky
1995 | ![]() |
1996 | ![]() |
1939 | ![]() |
1999 | ![]() |
1998 | ![]() |
Táto časť osemdielneho autobiografického cyklu autora "vyniká" slangom, vulgarizmami, hovorovým jazykom, ktorý Céline pokladal za jediný spôsob vyjadrenia emócií cez slovo. Je to text popretkávaný pesimizmom skrz-naskrz, bezútešnosťou, depresiou a v konečnom dôsledku absolútnym nepochopením seba a svojho miesta tu. Vysvetlením či skôr ospravedlnením môže byť fakt, že autor bol vo vojne ťažko ranený do hlavy a ostal 75 % invalidom...