Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha
Štěpán Smolen
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/390004/mid_cesta-na-zapad-po-stopach-ochoceneh-PLH-390004.png
5
61
61
Souhlasil zpovědník, souhlasil i biskup. Vydal jsem se o prázdninách pěšky z Litoměřic do Lisieux, abych se Terezce tam daleko v Normandii omluvil a také, abych se – dočasně odbřemeněn od všeho nepodstatného – krok za krokem učil věřit v její škole. Na cestu jsem si kromě trochy oblečení, několika okopírovaných stránek z autoatlasu, Nového zákona a Dopisů kněžím misionářům nebral nic, ani jídlo, ani peníze. Ta, k níž jsem chtěl kráčet, napsala, že „stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče“. Rozhodl jsem se ji poslechnout. Půjdu s prázdnýma rukama, prosit budu jen o vodu a nocleh, ale kromě nabídky svezení směrem k cíli přijmu vše, čím by mě kdo chtěl obdarovat. Budu na všechno říkat „ano“, budu říkat „děkuji“ a zbytek se ukáže cestou.... celý text
Přidat komentář
Ostře řezající poznámky neduhů církve, kterých si poutník na své cestě všímá a přesto se rozhoduje svou Nevěstu dál následovat.
Za mne inspirující, občas provokující a někdy až těžce uchopitelná četba, jíž vůbec nelituju.
Náš farář (v jehož kostele dělal Štěpán Smolen několik let kostelníka) citovával jednoho ze svých učitelů, který říkal, že když člověk vstupuje do Církve, je to skutečně podobné, jako když se žení či vdává: s Nevěstou vyžení i nepohodlí, tedy celou velkou rodinu, kterou by měl (byť třeba nerad) přijmout.
Je třeba uznat, že autor Cesty na Západ má velký stylistický talent a dobrý postřeh, velmi trefně píše o mnoha neduzích a bolestech církevního společenství. Zaměřuje se ale jen a pouze na to negativní (jako by snášel argumenty k rozvodu), jako by v něm nebyl ani kousek porozumění, radosti či vděčnosti. A v tom je ten problém: copak lze žít víru (ve společenství lidí, nikoli andělů!) bez radosti a vděčnosti?
Chápu určitou míru nadsázky; Štěpán Smolen umí trefit hřebík na hlavičku. Ale těch odsudků a zjednodušení bylo na mě příliš. Nešlo a nemohlo jít o reflexi upadající víry, nýbrž o reflexi upadajících forem vnějších projevů křesťanství.
Jaký byl vlastně ten poutník Cesty na Západ? Zdál se mi jen jako naivní idealista, který pro samé stromy nezahlédl les a kterého náročná cesta za Terezkou neproměnila.
Není to škoda?!
S touhle knihou jsem dlouho vahala, protoze mi kamarad rekl, ze je zla. Nakonec jsem si rekla, ze si udelam nazor sama a v nejhorsim knihu proste poslu dal, kdyby cist nesla. Ke svemu prekvapeni jsem se pri cteni strasne bavila. Jasne, nepopisuje uplne krasne veci. Popisuje dokonce hodne nehezke zazitky a udalosti a zaver jsem probrecela. Ale autenticita putovani, hledani a otazky, ktere si klade a zodpovida, se me dotkly.
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon, psal kdysi svatý Pavel do Korinta a já měl pocit, že jsem při četbě tohoto cestopisu slyšel právě takové dunění. Smolenův poutník sice potkává spoustu lidí, ale nezdálo se mi, že by pro něj byli víc než jen nástrojem jeho pohodlí, podpůrnou jednotkou. Strom, ze kterého si utrhl jablko a člověk, který mu poskytl nocleh pro něj jsou na stejné úrovni, zdálo se mi.
Vynikne to zvlášť na cestě, jejímž cílem je svatá Terezka, žena která se rozhodla být Láskou v srdci matky církve a která věděla, že „láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa“, a která podle toho také žila. Terezka byla tak plná Boha a lásky, že na sebe zapomínala. Smolenův poutník je tak plný sebe, že už v něm není žádné místo pro zájem o druhé.
A proto ani nemůže vidět dobro v nich, mít pro ně pochopení a mít úctu k jejich odlišnostem. Výmluvné je jeho zamyšlení, kdy po jednom příjemně stráveném večeru konstatuje, že „by při pohledu na něj téměř věřil, že lidé jsou od přirozenosti dobří“. Achjo, je vždycky tak smutný pohled na žlučovité a věčně kverulující ne-vděčné křesťany! To Terezka věděla, že lidé jsou od přirozenosti dobří, protože Terezčin nekonečně dobrý Bůh by jiné než od přirozenosti dobré lidi stvořit nemohl (a taky se to píše v Bibli, hned v první kapitole první knihy). Její Bůh prostě takový je. Jaký je Bůh Smolenova poutníka?
Má v takovém případě vůbec smysl se vydávat na pouť? Na pouť přece člověk jde, když se chce dozvědět něco o sobě nebo když se chce dozvědět něco o světě. Obojí se ale obvykle děje skrze otevřenost k novým impulsům, skrze připravenost k setkávání. Jenže náš poutník takový není, jeho černobílé vidění světa je dopředu dané. Dříve než vyrazí na cestu má hotovo, má zaškatulkováno, má odnálepkováno. Lidi nepotkává proto, aby mu rozšiřovali obzor a obohacovali ho (a už vůbec ne proto, aby on obohacoval je, v tom je tak vzdálen Terezce, že už ani víc vzdálen být nemůže!), ale aby mu potvrdili jeho vlastní apokalyptické předsudky.
Cesta na Západ přináší spoustu zajímavých postřehů, které vypadají jako pravdivé, ale vlastně pravdivé nejsou, protože nepostihují pravdu v plnosti. Smolen si vždy vybere jen výsek reality a udělá z něj absolutní tvrzení. Ale tak s pravdou zacházet nelze! Je to jako by řekl, že česká státní vlajka je modrá a přesvědčivě při tom ukazoval na žerďový klín. Ale naše vlajka modrá není! Ano, modrá barva je součást naší vlajky a bez té modré části by už naše vlajka nebyla naší vlajkou, ale modrou vlajku prostě nemáme. A stejně jako nemáme modrou vlajku, tak ani nežijeme v Evropě, kterou se snaží otec Smolen popsat.
Erasmus už kdysi dávno říkal, že „vymknutou paži je třeba léčit nikoli tím, že ji zkroutíme na opačnou stranu, nýbrž návratem do původní polohy“, ale Smolenův vypravěč tuhle dobrou radu dokonale ignoruje. Vidí dobře mnohé příznaky nemoci, ale protože má selektivní vidění, nedokáže se přiblížit ke stanovení dobré diagnózy.
Pro Smolenovo myšlení se mi zdála typická následující pasáž: „Zas jsem se musel ptát, zda je důležitější bohatství tradice a symbolů, nebo srozumitelnost, zda neměnnost a řád, anebo přizpůsobení místní kultuře, zda blízkost všednímu dni a jeho starostem, anebo vznešenost a tajemství. Oboje mi dává smysl, ale to i ono zároveň mít nelze.“ Je z toho vidět Smolenovo odlišování věcí lidských a věcí Božích – vybral si Boha před člověkem a kritizuje každou podobu křesťanství, která jde vstříc člověku prostě proto, že ve svém patologicky dualistickém myšlení to vidí jako vzdalování Bohu. Jenže takový přístup není správně zbožný, ale je naopak zásadně nekřesťanský, Nekristovský. Skutky lásky člověka od Boha nevzdalují, protože pokud se víra nerozvíjí ve skutcích, je mrtvá a nemůže dávat plody věčného života (to jsem si nevymyslel já, to píšou v Katechismu katolické církve). Smolenovo „oboje zároveň mít nelze“ neplatí. Naopak: oboje zároveň mít musíme! Věděla to Terezka a jsou toho plné její zápisky. Věděl to apoštol Pavel a je toho plná Bible.
Jsem ale za setkání s tímhle cestopisem rád, bylo podnětné a užitečné to číst. Nejen jako vtipný příběh o strastech při cestování, víc jako svědectví o myšlenkovém světě části naší katolické rodiny. Ale hlavně proto, že upozorňuje na spoustu věcí, které jsou v naší církvi problematické a na které je třeba si dát pozor (méně inspirativní je ve svých poznámkách na adresu současného světa, ty jsou bohužel dost povrchní a spíš předsudečné, než poučené).
Cesta na Západ je každopádně kniha, která člověka vybudí a provokuje k přemýšlení (mě třeba vyprovokovala k napsání tohoto veledlouhého – i na mé poměry – komentáře ;-), to je nejspíš vždycky dobře.
Jedna s najlepších kníh, aké som čítal. Autor je kňaz, ale písaním vysoko vyčnieva nad mnohými profesionálnymi spisovateľmi.
Krásna, dôležitá, drásavá kniha. Cesta na západ, ktorá je zároveň aj cestou do minulosti a nakuknutím do budúcnosti; cestou do hĺbok i výšok, cestou do seba i cestou k Bohu a iným. Cesta, ktorú Smolen opísal pútavo, vtipne, šťavnato. Cesta, ktorú som si s radosťou i bolesťou prešla s ním. Cesta, o ktorej budem ešte dlho uvažovať a rozprávať (minimálne manželovi a kamarátkam :)). Cesta, o ktorej som chcela, aby sa nikdy neskončila – ale keď už prišiel jej koniec, tešila som sa z toho, kam a ako autor došiel. Cesta, na konci ktorej som si hovorila „buď, kde si“. Cesta, ktorú odporúčam podniknúť všetkým katolíkom.
"Pohled na zlo zapaluje v srdci člověka zlo," rekl mi jednou Vojta. "Pokud se budeš pohoršovat, staneš se horším. Kritizuj zlořády, nadávej na poměry a časem budeš sám té špíny plný. Je třeba konat pokání, ne furt mávat pěstí. A především krm svou duši úžasem. Není všechno špatné."
Úžasné pohodové čítanie o tom ako sa seminarista vyberie pešo z Čiech za sv. Terezkou do Lisieux. Cesta mu trvá 40 dní, prespáva na rôznych farách a stretá sa s najrôznejšími kňazmi, ktorí majú rôzny pohľad na vieru, náboženstvo... V mnohých farnostiach sa nespovedá,... Pútnika k ceste motivuje aj stretnutie sa s dobrou kamarátkou Anežkou v Paríži.
Vůbec to nebylo špatné. Hodně upřímné, hodně srovnávání s ideálem, skvělý humor, čtivé a opravdu nahlíží do duše autora a provokací nutí ke konfrontaci.
Asi neposuzuje víru, ale spíš postoje kněží i věřících, které se stále víc míjejí s realitou a nároky evangelia.
Snad jen závěr s Anežkou lehký chaos? Ale celkově to dost vystihuje realitu, Štěpán je dobrý pozorovatel.
Neľahké čítanie, no myslím, že nevyhnutné čítanie. Napriek častokrát smutným opisom reality, som vďačná, že to autor nevzdal, išiel za svojím povolaním a podelil sa so svojími skúsenosťami a verím, že pomôže meniť veci k lepšiemu.
Velmi čtivý a zajímavý příběh, který určitě stojí za přečtení. Pater Smolen píše velmi vtipně, ale ta hlavní myšlenka je přitom docela smutná a konec je opravdu šokující. Kněží, kteří nezpovídají a zpochybňují základní dogmata a nepotřebnost Krista v tom všem... Dědictví otců zachovej nám, Pane!
Kniha, která mi spíš než "do stavu církve západní Evropy" dala nahlédnout do duše poutníka. Na to, aby člověk dokázal posoudit něčí víru (nakolik je to vůbec možné), by potřeboval trvalejší zkušenost, než jen letmé zaklepání / zazvonění na dveře fary a nezaujaté pozorování lidí, na kterých mu vlastně moc nezáleží.
Byla ale psána čtivě. Inspirativní osobností mi přišla hlavně Anežka i se všemi jejími vzestupy a pády. A je to sonda do smýšelní dnešních (bohužel nemnohých) mladých seminaristů a kněží, které tu autor reprezentuje. Jako taková je taky zajímavá. Autor provokuje svými předčasnými soudy, ale provokace je taky někdy dobrá - učí nás lépe promýšlet a formulovat svá stanoviska.
Napínavá a vtipně psaná kniha o pouti jednoho bohoslovce současnou západní Evropou, setkáních, myšlenkách a hledání Boží vůle.
U nás ojedinělý, nezvyklý pohled na Církev bez růžových brýlí. Literárně nejde o prvotřídní dílo, místy působí roztříštěně a některá přirovnání jsou poněkud toporná, ale obsahově má svou kvalitu a některé výborné postřehy. Zhruba od poloviny jde, bohužel, o omílání jednoho a téhož a neustálé prokládání vzpomínek na Anežku s tím, co má hlavní postava zrovna k jídlu nebo jako má jeho zásobu. To působí už nudně, jakoby z toho lezl deníček poznámek z cesty, nastavený něčím "literárním". Rozhodně ale stojí za přečtení, a to nejen katolíky...
Cestopis, v ktorom sa citatel dozvie nieco o krajine, nieco o ludoch, dost o autorovi a vela o dnesnom stave Cirkvi v Europe. Nie je to velmi povzbudive citanie a cloveka to nuti zamysliet sa aj nad sebou.
Po urcitom pocte stran sa mi zdalo, ze autor tak trochu sam nevie, co je vlastne dobre a koniec tento dojem este posilnil.
Skvělá kniha k přemýšlení, poutavě napsaná, plná bystrých postřehů. I když závěr mě velmi zaskočil.
Jakkoliv je kniha velice zajímavá a poučná, nejvýraznější pocit, který ve mne kniha zanechala, jsou hluboké rozpaky.
Mám problém s tím, že nedokážu s dostatečnou přesností určit, jak moc jde o reportáž a jak moc o beletrii. Jak reálné (či pospojované či upravené) jsou v ní uvedené postavy. Přitom právě odpověď na tuto otázku je zásadní pro správné posouzení poselství knihy a relevantnost dalších otázek, které mne napadají.
Na tom pak stojí jakékoliv další vývody a hodnocení...
Štítky knihy
křesťanství cestopisné příběhy Evropa putování katolická církev duchovní život křesťanský život svatá Terezie z Lisieux, 1873-1897 římskokatolická církev
Autorovy další knížky
| 2016 |  Buď, kde jsi |
| 2018 | Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha |
| 2020 | Cikánský evangelia |
| 2017 | Sehnsucht: Úvod k romantické touze |
| 2021 | Pominuté chvály |
Nejsem schopen dočíst. Tváří se to jako cestopis, ale je to reklama na konzervativní katolicismus kombinovaná s arogantním kritickým postojem vůči evangelíkům. Myslím, že to je vlastně dost rafinované v té "naivitě" a "hlubokých úvahách", ale ta rafinovanost je ve skutečnosti vypočítavost.