Cesta slepých ptáků
Ludvík Souček
https://www.databazeknih.cz/img/books/66_/66680/mid_cesta-slepych-ptaku-xxe-66680.jpg
4
240
240
Cesta slepých ptáků série
< 1. díl >
První díl trilogie Cesta slepých ptáků. Román popisuje nález podivných mimozemských artefaktů na Islandu. Hlavní hrdinové – doktor Kameník, jeho přítelkyně a později manželka Alena a dva Islanďané, lékař Bjelke a horský průvodce Thorgunn – se pokoušejí odhalit všechna tajemství spojená s těmito podivnými nálezy a noří se do hlubin islandských jeskyní po stopách hrdinů Verneova románu Cesta do středu Země.... celý text
Přidat komentář
Jako proč ne. Taková Vernerovka pro dospělejší. Celé mi to připadalo jako jedno velké klukovské dobrosružství Pár zajímavějších nápadů .
Je až s obdivem kam se české sci-fi od tohoto díla dostala.
3*
Poslouchala jsem ve skvělém audio zpracování, spíše jako rozhlasová hra. Tam je ten rudý balast dost osekán, takže mohu jen doporučit. Super příběh ;-)
Zajímavě pojaté, autor má fantazii a dokáže strhnout. Byť naše znaloti jsou už trochu dál, stále je to poutavé čtení. Rudá propaganda je i na knihy z té doby hodně silná, chvíli jsem váhal, jestli knihu dočíst.
V podstate nezdieľam názor so žiadnym komentujúcim. Pre mňa to bola len červenopropagandisticka literatúra poplatná dobe vzniku. Keby som ju čítal pred 40mi rokmi, bol by som isto nadšený a očarený tým "tajomnom", no dnes som ju prečítal len s problémami a trvalo mi to nekonečne dlho.
Znovu přečteno po mnoha mnoha letech. Děj je napínavý a má spád, způsob napsání mi naprosto vyhovuje. Jen už mě teď obtěžuje ten propagandistický nálev, do kterého je to celé naložené, i když chápu, že jinak by u nás Ludvík Souček asi psát nemohl. Současný čtenář se také musí připravit na to, že se od doby vzniku románu dost posunuly naše znalosti vesmíru. Pořád je to ale román, jakému 90 % současných 500stránkových plytkých bestselerů nesahá ani po kotníky.
Knížka, kterou jsem před mnoha lety nedočetla, abych ji vzala do ruky dnes a opět odložila nedočtenou. Věc je napsána jakoby dokumentárně, což mi nevadí - ovšem s jistou žoviálností, přes kteroužto se nemohu prokousat k lákavé záhadě, co nám pan Souček nabízí k prozkoumání. Nikdy nezjistím, proč a kam cesta slepých ptáků vede...
Je v tom cítit ta doba socialismu a komunismu. Ale díky stylistickému umění autora ten příběh neskutečně rychle "odsejpá". Několikrát jsem během četby zalitoval, že jsem to nečetl jako kluk, protože bych tomu neuvěřitelně propadnul a vzýval to jako literární skvost. Takhle je to jen nečekaně příjemné "volné pokračování" Cesty do středu Země Julese Verna, obohacené vyloženě o sci-fi prvek i autorovu zálibu v záhadách a konspiračních teoriích.
(SPOILER) Cestu slepých ptáků a Runu Rider jsem přečetl společně, a musím říct, že mě oba první díly trilogie příjemně překvapily. Jistě, zejména v Slepých ptácích se autor až moc nechal strhnout rudou propagandou, svazáci jsou zde etalonem dokonalosti, vojáci NATO jsou mrchy a vše nakonec jako zázrakem vyřeší protestní pochod komunistů z Islandu (!), ale jinak se jedná o zajímavé Sci-fi dílo, které si v ničem nezadá se světovými klasiky. Průzkum jeskyní je napínavý a zábavný, nápad radioaktivních vetřelců dávnověku skvělý a kladně hodnotím i formu reportáží a úryvků, dodávajících autenticitu i dynamiku. Škoda jen, že Souček nepřidal k hlavnímu kvartetu přátel - vědců také nějakého toho padoucha, který by jim házel klacky pod nohy, ohrožoval je. Hvězdičku tak musím strhnout za občasnou předvídatelnost a naivitu, poplatnou době a žánru. Rozhodně se však jedná o vynikající knihy, které splní svůj účel a navnadí vás k přečtení Slunečního jezera.
Tak mám za sebou celkem třetí přečtení, přičemž od toho prvního uplynulo více než 30 let.
Bez debat klasika české scifi, kterou jsem v té pubertě nadšeně zhltnul, ideologii úplně ignoroval a šel jen po té scifi lince, užíval si čtivost a mix s všemožnými ufo důkazy. Po třicítce už jsem nad ideologií znechuceně brblal a teď už jsem byl jen znechucenej. Zbytek je ale super, je to čtivé (což u autora není vždycky pravidlo) a má to docela hlavu a patu. Proto se výsledné hodnocení přiděluje hodně těžce.
A dovolím si tedy nesouhlasit s větou v předchozím komentáři a prostě musím konstatovat, že ideologie tam možná tehdy musela být, ale nevěřím, že v takovém extrémním rozsahu. Koneckonců následující Runa rieder je proti této knize úplný čajíček. Tohle prostě bylo moc a jediné vysvětlení mám, že to tam Souček prostě narvat chtěl. To prostě není, jako když se primář Sova jednou letmo zmíní, že bude dělat přednášku pro svazáky a hned už jede dál na nějakou tu totální endoprotézu. Tady je to samej soudruh, zlá NATO, která vpodstatě vykořisťuje islandský lid a netouží po ničem jiném, než aby postavila tu bombu, která zabije miliony hodných lidí z komunistického bloku. Taky jsem se slušně bavil, jak odkazy na vědce jsou adresně jménem, pokud jsou to sovětští vědci, pokud je to výzkum vědců jiné národnosti, tak je to v naprosté většině uvedeno jen jako "vědci". A samozřejmě, že všechno v dobré obrátí místní rudé právo a pochod prostých lidí směrem k hoře. No ach jo.
Hodnotím teda 4, primárně z nostalgie a prostě proto, že se ta série reportáží fakt dobře četla.
---------------
Pamatuju se jako dnes, co jsi mi tehdy řekl: komunismus není vývozní zboží, Bjelke. Ten si musíte udělat vlastníma rukama u vás doma… Řekl jsi to tak, viď?“
---
Ostatně, budou si myslet, že jsi blázen, a rovnou tě z redakce vyhodí.“ Leif zavrtěl rázně hlavou. „Nevyhodí. Já sám člen strany. V redakci znají mne…,“ teď si Jirka přestal zavazovat botu, roztáhl pusu od ucha k uchu a rozzářeně se na Leifa podíval.
---
„Tři soudruzi na jednoho měšťáka – to je přesila, Jyrry. Tak tedy dobrá – já jsem taky pro Thjódviljin, abychom byli dočista jednotni. Ostatně, většina by asi stejně rozhodla, že? Tak je to správné, mezi…,“ Bjelke chvilku váhal a pak dopověděl: „… mezi námi soudruhy, nebo ne?“
---
Nemám tu skálopevnou víru v zázračnou moc rudých časopisů jako ty a raději připravím dynamit.“ „Jen počkej, však on tě ten rudý časopis přesvědčí!“ odsekl jsem zpátky...
---
Jmenoval se Jón Gunarsson, za deset minut jsme si už říkali „soudruhu Jóne“ a „soudružko Aleno“ a za další čtvrthodinu už jen „Jóne“ a „Aleno“
Dostala jsem knihu v roce 1990, přečetla ji jedním dechem a byla nadšená. Teď jsme si ji dala jako malé opáčko a sice jsem už nebyla tak nadšená, ale i tak jsme knihu zhltla jak malinu..... Některé pasáže mi chvilku trvalo schroustnout... A jak už bylo řečeno, ideologie tam být musel, ale opravdu nijak nenarušovala děj a pocit z knihy.
Klasika české sci-fi literatury, která mi až dosud unikala. Z počátku jsem měl obavy, že se jedná o variaci na Cestu do středu Země, ty se později ukázaly jako liché.
Autor jako uvědomělý straník sice musel ideologii vnést do děje, naštěstí to není příliš rušivé...
Celou první čtvrtinu knihy jsem v sobě živil naději, že Ludvík Souček napsal modernizovanou a obohacenou verzi Vernovy Cesty do středu Země. Autor ovšem stočil sled událostí jiným směrem a narouboval do děje své pavědecké teorie - v ucelené podobně představené v pozdější knize Tušení stínu. Co neobstálo ve vážně míněné práci, to se v beletrii pochopitelně snese, takže výsledný dojem není špatný. Přesto platí, že první polovina vyprávění je čtivější než ta druhá.
Mohu plynule navázat na předchozího komentátora R47 a napsat, že jsem knihu četl právě jako kluk a bylo to super. Před časem jsem se k Součkovi vrátil a ejhle, ono to bylo stejně dobré jako před lety. Jako nenapravitelný romantik jsem tam pod povrchovou krustou více než slušné sci-fi našel i podzemní dobrodružství a takový ten příjemně latentně popsaný milostný vztah. Líbí se mi rovněž ornamentální "součkovské" detaily, jako je sběr jeskynních brouků. Vychytaná knížka!
Kniha trochu poplatná době a režimu ve kterém vznikla. Ale celkově je to velice dobré a napínavé čtení.
Celkem dobré, až na to politikaření a to s tou tabulkou prvků, to byla vyloženě blbost.
Rudá agitka :-)
Ne, povedená sci-fi, taková, jaké vznikaly v dané době. "Reportážní" styl ke knize pasuje, i ta záhadologie dänikenovského typu. A ano, najdeme zde řadu drobností poplatných politickému nastavení autora, to ale nemění nic na faktu, že je knížka dobře napsaná.
Autorovy další knížky
| 1979 |  Tušení stínu |
| 1980 | Tušení souvislosti |
| 1964 | Cesta slepých ptáků |
| 1983 |  Bohové Atlantidy |
| 1970 | Případ jantarové komnaty |
„Náhody jsou nesmysl. … Totiž – náhodou vám může spadnou na hlavu ze střechy taška, to ano, ale náhodou nikdo nikdy nic nevynalezl, neobjevil, ani, s odpuštěním, nezkopal.“
Dobrodružné sci-fi ze kterého dýchá verneovský svět - začíná se hledání pravdy o našem (lidském) původu, ale především, o naší odvěké touze po pochopení neznámého.
Poodhaluje se tajemství, které tak trochu zpochybňuje běžné chápání lidské evoluce a vzniku civilizace – tak o co tu jde? Seš v alternativní realitě, anebo jde „jen“ o nevysvětlitelnou skutečnost? Abys mohl zodpovědně odpovědět, budeš se muset zabývat zásadními otázkami hranic lidského poznání. A tak se, díky a taky navzdory, té rozporuplné lidské touze – chápat a zároveň se obávat neznáma – rozbíhá pátrání – po paralelních civilizacích?
Ten, kdo (jako já) vyrostl na verneovkách si nejspíš Součkův dobrodružný sf příběh s jeho atmosférou záhadna, která na vás dýchne hned od prvních stránek a s jeho důrazem na vědecká poznání (ve stylu pana Vernea), užije.
Nostalgických 5* …
- za zajímavou konfrontaci – s něčím neznámým, co vyvolává pochyby o vlastních znalostech, a možná i trochu strach z toho, co by takové objevy mohly znamenat pro budoucnost lidstva (jak moc jsme na to připravení – přijímat nové a možná dost šokující objevy?),
- za lehké poškádlení existenciálních otázek, co přináší ještě víc nových otázek o smyslu a účelu lidské existence (jaké že místo zaujímá člověk ve vesmíru? a jaký je smysl jeho existence v širším kontextu? jsme snad jen náhodný produkt nebo má naše bytí hlubší, předem daný, účel?),
- za dobrodružnou cestu skrze nehostinné ledové pláně Antarktidy, kde se smělí hrdinové vědy potýkají s extrémním počasím a nebezpečím na každém kroku, aby pochopili původ civilizace,
- za to, že všechno (u takových příběhů očekáváš, vlastně víš) dobře dopadne … a samozřejmě za takovou tu romantickou poetiku příběhu …
„Vtom se z modrého, bezmračného nebe spustil sníh. Mezi mne a svět padla bílá záclona. Všechno zmizelo ve víru vloček, které kupodivu nechladily, ale příjemně hřály. A hudba byla už skoro tady, hrála, vyhrávala, …. Chtělo se mi tancovat. Pustil jsem se balvanu …“
„Venku asi zrovna zapadalo slunce. Od východu z jeskyně se sem dralo narůžovělé světlo, plné chladné svěžesti sněžných polí a ledovců, prosívané lehounkými mraky nad Faxa-fjórdem a jako tápající jemnou rukou mezi hrubými, divoce rozházenými balvany v jeskyni. Naslouchali jsme – ticho.“