Cesta slepých ptáků / Runa Rider / Sluneční jezero
Ludvík Souček
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/41274/bmid_cesta-slepych-ptaku-runa-rider-slun-pPP-41274.jpg
4
183
183
Cesta slepých ptáků série
>
Dobrodružná výprava za otazníky kolem Verneovy návštěvy Islandu a jeho knihy Cesta do středu Země nakonec přivádí naše hrdiny chirurga, speleologa a přírodovědce dr. Jiřího Kameníka, psychologa dr. Gudmundura Bjelkeho, fotografky Aleny Králové a horského vůdce Leifa Thorgunna z tajemných jeskyní pod islandskými horami až do Jižní Ameriky. Postupně zjišt'ují, že již dávno lidská civilizace navázala kontakt s mimozemskou civilizací. žánr: dobrodružná sci-fi... celý text
Romány Literatura česká Sci-fi
Vydáno: 1989 , Albatros (ČR)Originální název:
Cesta slepých ptáků I-III, 1964
více info...
Přidat komentář
Parádní sci-fi se vším všudy. Všechny tři díly byla poutavé napsané a příběh uměl autor báječně strukturovat. Na dobu kdy knihy vznikly to byl jednoznačně báječný výkon! Panu Součkovi nutno přiznat obrovské znalosti. Celkově se mi knihy velmi líbily a chápu proč se jedná o klasiku české sci-fi. Každý fanoušek by měl s touto trilogií ztratit pár chvil. Stojí to za to. Řemeslné zpracování si nic nezadá se samotným obsahem a i když už dnes víme, že to není nic jiného než fantasmagorie, zážitek to nikterak nekazí.
Kniha, která na rozdíl mnohých jiných zařazených do žánru sci-fi, je nejen "fi", ale i "sci". Člověk se z ní dozví spoustu nevybájených faktů. Nejvíc se mi líbil první díl, kdy víceméně logickými kroky dojdou hrdinové od nuly až k převratným objevům. Samozřejmě, některé věci příšerně skřípou, např. scéna, kdy si hrdinové navzájem odhalí, že jsou komunisty, nebo vůbec slečna Alena jako celek. Druhý díl mi přijde už poněkud za vlasy přitažený, těch náhod a nepravděpodobností je v něm až moc. Třetí díl opět parádní.
Po prvním přečtené ještě v ranném mládí jsem knize propadla. Vše jsem brala jako fakt.
S odstupem let se však názor na knihu změnil.
Oblíbená kniha mého mládí, kterou stále mám v knihovně, neboť jsem odolal prosbám o její zapůjčení. Kdysi jsem všemu věřil (teď už méně), od islandských jeskyní až po Mars. Vždyť tam přece byly ty fotky!
Zase jsem se po letech vrátila ke známé knize. Trocha tajemna a fantazie neuškodí a taky mám pana Součka ráda a v paměti.
Fantastická knížka, která mě úplně překvapila! Milé, vtipné vyprávění a napínavý zajímavý děj. Četla jsem ji během školy, každou minutu v autobuse a o přestávkách :) Doteď cítím vzrušení z toho dobrodružství. Mám strach ji číst znovu, abych si nepokazila zážitek. To kouzlo možná dokážou ocenit jen odrůstající děti.
Knihu jsem poprvé četla v roce jejího vydání - 1989 a byla úžasná ! Nyní sem si jí opět přečetla a už pro mě nemá to kouzlo fantastického, konspirace, proto jen 3 hvězdičky, za zklamání.
Jako kluk jsem tohle trojdílné sci-fi považoval za stejně dobré, jako díla angloamerických autorů. Dnes po desítkách let vidím tu rozdílnou kvalitu. V podstatě jde o slepenec záhad, který Souček dokázal zabalit do atraktivního obalu slov. Souček se prezentoval ve své době jako záhadolog. Pořádal na téma různých záhad besedy a přednášky a také vystupoval v televizních pořadech. Měl hluboké znalosti z mnoha rozdílných oborů a se svou vysokou inteligencí to dokázal při psaní využít. Zvládl prý po krátké přípravě podkladů napsat román během několika dní. Dnes už tuto trilogii notně nahlodal zub času, ale třeba jeho povídky v knize ,,Bratři černé planety", jsou pořád výborné.
Cesta slepých ptáků je dějově jistě zajímavá, avšak přiliš popisná forma deníku mě v tomto případě neskutečně nudila a iritovala, a to mi zkazilo celkový dojem. To mi bohužel i vzalo vítr z plachet v pokračování četby knihy.
Vzpomínám si, jak jsem si ve 13letech zakoupila zelenou Cestu slepých ptáků a růžovou Sluneční jezero. Voněly novotou a dodneška si pamatuju, jak jsem byla šťastná, že je mám a úplně z těchto knih nadšená. Mám je pořád v knihovně a po více než 40letech se je úplně bojím číst, abych si nezkazila iluzi z dětství, jestli mě nekdo chápe:-) Bojím se, že už se mi to totiž tak líbít nebude:-(
Cesta slepých ptáků byla pro mne zážitkem. Doporučuji všem - jen ne snad těm, kteří věří, že na východ od nás leží Mordor, kde se snoubí šero se šerem. Pokud tomu věříte, měli byste raději do Pytlíkova.
Co může člověk napsat ke knížce, která ho někdy ve 12 letech přivedla ke sci-fi? Dětskýma očima byla samozřejmě docela jiná než dnes po 30 letech. Už tenkrát byla více jak 20 let stará a dnes po půlstoletí zub času samozřejmě zapracoval dál a v mnoha ohledech je buď jazykově nebo představově směšná nebo technicky zastaralá. Přitom si ale zachovává své kouzlo zlatého věku fantastiky 60. let, šmrcnuté trochou dänikenismu (toho jsem v dětství četl taky a nestydím se za to).
Cesta slepých ptáků:
Vernem inspirovaný první díl je klasickým dobrodružstvím v exotice. Verna to připomíná i velmi dlouhými popisnými pasážemi o přírodních krásách Islandu a horolezeckých výstupech, které jsou tak zdlouhavé, že se člověk stěží brání je přeskakovat. Ale jakmile hrdinové vlezou do díry sv. Patrika, je všechna nuda ta tam. Tenhle díl je k jeho škodě dost ideologicky zabarven. Přece jen je napsán v době kubánské krize a tak hlavním bubákem je NATO a američané, zatímco islandští komunističtí novináři jsou tak mladí a chytří a progresivní... Naštěstí to v dalších dílech Součka už přešlo, a ve slunečním jezeře, psaném v rozvolněné době kolem roku 1968 už je to pravá utopie, kde se drží kolem ramen sovětský kapitán a americký pilot stíhaček. Vyprávění ve stylech jednotlivých postav si ale drží celá série, a tenhle pseudodokumentární přístup knížku dost pozvedá, i když některých expresivních a hovorových výrazů je trochu moc a navíc jde o o archaismy (ani v 80. letech člověk opravdu už neříkal ve chvíli překvapení "joj cigán").
Runa rider:
Prostřední díl jsem v dětství přečetl snad jen jednou (ten zbytek snad 8x), prostě a jednoduše mě nebavil. Po dnešním přečtení se na něj dívám jako na klasický dobrodružný rodokaps z pralesa. A dost mě taky bavila sebeparodie Součka, když zde popisuje Cestu Slepých ptáků v komiksové úpravě (ten sešit se jmenuje Islandská příšera).
Sluneční jezero:
Na mém kdysi nejoblíbenějším kusu série čas zahlodal snad nejvíc (když nepočítám směšně komunistické pasáže dílu prvního). Tohle kosmonautické dobrodružství na Marsu je opravdový pulp jak ze 40. let (a švanda je, jak si právě z těchle pokleslých dílek postavy neustále dělají legraci a přitom sami v jednom z nich žijí). Kniha se v naprosté většině zabývá popisem marsovského života a tomu všemu ještě přispívají pseudorealistické fotky fotů, špaget a mnoha dalších přírodopisných vylomenin. Na rodokapsový charakter předchozího dílu pak odkazují popisy horolezeckých akcí záchranné výpravy v Himaláji. Teprve po sestupu do jeskyň "podzemních bohů" se knize vrací seriozní scifi tón a při čtení rozhovoru s ufony (rozum poslední kruh, poslední létá) mně hororově mrazilo ještě dnes.
Myslím, že další generace už Součka číst asi nebudou, přeci jen fantastická literatura je už dneska někde jinde, ale možná je to škoda. Tohle je totiž na dřeň obnažené to, co mám na sci-fi rád, i když už v notně obnošeném kabátě. Objektivně bych dal tak 70%, ale z nostalgických důvodů musím prostě dát tu stovku...
Knížka z dětství mého táty, kterou mi doporučil on sám. A mému čtrnáctiletému já přišla tuze vhod.
Je nádherně napsaná a zábavná. Autorovo realistické podání má svoje vlastní kouzlo; táta dokonce prý jako dítě věřil, že je to vyprávění podle pravdy. (Dozvíte se, jak vypadá silniční provoz na Islandu, to je zkrátka geniální; a Alenino „hrozně" působí tak uvěřitelně!) Mimochodem jsem si zamilovala Bjelkeho a líbila se mi i socialistická patina příběhu.
Četla jsem v mládí, pak znovu a teď znovu... Skvělé! I když - nostalgie samozřejmě také zabodovala... asi, kdybych to dnes četla poprvé, nezapůsobilo by to na mne tak silně. Nicméně potěšení při čtení tam stále bylo.
Lůďa se, s paží kolem ramen obdobně společensky znaveného Dänikena, k ránu potácí uličkami Reykjavíku a Verneovsky prkenně mu při tom do ouška huláká cosi o vědeckém pozitivizmu, zdolávání Everestu, létajících talířích, ve vzduchu visící předtuše nukleární zimy a první ťápotě adidasky na Marsu; jako takový, od scifi škváru „fantazie čtvrtořadých mozků“ se opakovaně distancující, na šosy si šlapající, škvár k potěše přátel a bližšího okolí asi stačí, jinak ale prosím ne. Co by na to řek Čapek.
2 ** a už nikdy víc..hlavně ne mládeži!
PS: Ze slov pumprlík a štrapáce se mi už normálně otvírala kudla v kapse.
Tohle pro mne byla naprostá pecka, která mne ohromila. Přečetla jsem všechny tři díly jedním dechem. Ve škole schytala pár kulí, jelikož prostě nešlo knihu odložit a věnovat se nakloněné rovině, kvadratickým rovnicím, recitování ný-natý-itý ani zabývat se podmětem a přísudkem. Byla jsem blízka stavu, jenž nastává po požití omamných látek. Bylo to mé první setkání se sci-fi a učinilo na mne mocný dojem. Už nikdy jsem se té náklonnosti nezbavila...
Ve své době parádní česká Sci-fi. Četl jsem v roce 1990 a úplně jsem tuto knihu hltal.
Ve své době to byla dobře napsaná sci-fi trilogie. Mé první setkání začalo v 80. letech pouze s prvním dílem Slepých ptáků a to se mi také nejvíce líbilo než další díly. Souček mě svým stylem později navedl k Dänikenovi, takže děkuji.
Když se člověk přenese přes tu "propagandu", je to super scifi počtení. Ale tomu se v té době asi vyhnout nedalo...
Autorovy další knížky
| 1979 |  Tušení stínu |
| 1980 | Tušení souvislosti |
| 1964 | Cesta slepých ptáků |
| 1983 |  Bohové Atlantidy |
| 1970 | Případ jantarové komnaty |
Ač nerad, po několika stránkách jsem to vzdal. Autorův styl psaní / okecávání je ubíjející. A pokud je to opravdu střihnuté rudou, tak tu spousta čtenářů píše, tak to ani nemá cenu se trápit.