Sluneční jezero
Ludvík Souček
Cesta slepých ptáků série
< 3. díl
Závěrečná část trilogie Cesta slepých ptáků. Kosmická loď Rider, která dorazila před 10 měsíci na Mars a s jejíž posádkou bylo vzápětí ztraceno spojení, se za nepochopitelných okolností objevila na ledovci jedné z nejnepřístupnější oblasti Himálaje. Co se stalo na Slunečním jezeře?
Přidat komentář
Po Islandu (Cesta slepých ptáků) a Brazílii (Runa Rider) přichází v posledním díle trilogie na řadu lezení v Himálaji i výprava na Mars. "Vtípky" redaktora i postav už mi tentokrát trošku lezly krkem, ale pořád se to ještě dá snést. Jako kluk (který navíc i vyrůstal v těch socialistických kulisách) bych to určitě miloval. Velké dobrodružství a finále trošku překvapilo.
(SPOILER)
Po "pozemských" dílech Runa Rider a Cestě slepých ptáků, ve kterých se řešily zejména expedice, konspirace a vědecké detektivní pátrání, nastupuje Sluneční jezero a s ním obrat o 180 stupňů k čistému dobrodružnému Sci-fi. Souček, dle prvního dílu trilogie kovaný komunista, si překvapivě nechá svou partu soudruhů aktualizovat a na Mars s čechoslovákem a rusem vyšle dva Američany - akurátního lingvistu Freda a neohroženého pilota Mac Maca. Obě nové postavy (doplněné ruským velitelem letu) jsou vykreslené sympaticky, takže autorovi rád odpustím jeho navážení do Severoatlantické aliance z Cesty slepých ptáků.
Závěr trilogie je kvalitativně podobný jako první dva díly, více je zde však zastoupena akce a neuvěřitelné kousky astronautů na Marsu, jež je vykreselen coby planeta oplývající životem, avšak nikoliv utopická. Mimozemšťané, podzemní bozi i veškerý další život na Marsu je příjemně nepozemský, autor měl představivost a dal si záležet, aby se vyhnul klišé zelených mužíků. Knížka má také nečekaně hlubokou pointu, ve které je zdůrazněna lidská odlisnost od přírody, vyjádřená kmenem vikingů, neschopných se uživit v cizím prostředí, ovládaných strachem a pověrčivostí.
Dobrý závěr občas předvídatelné a rozvláčné trilogie, který ve svém závěru nabídne napětí i syrovost.
Já vím, že se tohle nemá a nedá hodnotit úplně racionálně, ale tady už prostě Souček zašel dost za hranu. Předchozí 2 díly byly super a velice umně kombinovaly staré záhady, které už tu pár set či tisíc let jsou s dovymyšlenými dalšími fakty a ono to celé fungovalo a víceméně to funguje i v této době. Děj Slunečního jezera se ale odehrává na Marsu a hodně "faktů" už prostě dneska víme, že je to úplně jinak. Takže je to celé degradováno na takovou scifi hodně velkou pohádku o výpravě na Mars, která z nuly odstartovala za nějaké 2 roky na první dobrou, která tam našla kanály a relativně bujnou vegetaci, bez problémů a ultrapodrobných testů se hned vrhli na dýchání místní atmosféry a tak dále a tak dále. A co mi vadilo nejmíň, tak byla právě ta skupina Vikingů, za kterou vlastně letěli. Jako zakončení série to celkem ušlo, ale kdyby zůstal autor na Zemi, tak by asi z dnešního pohledu lépe udělal.
Hodnotím docela přísně, ale předchozí 2 díly prostě byly mnohem lepší. Trochu jsem teda zvažoval, že přihodím hvězdičku za ten fakt, že v sobě soudružka Alena neobjevila zničeho nic velký talent na staroislandštinu a nedostala se tím pádem do posádky, ale ne, nedám. Ale aby nedošlo k omylu, nadprůměrné hodnocení pro starou českou scifi pořád považuju za super.
Po letech jsem zhltnul celou trilogii naráz a musím říct, že ke konci mě osobité "autentické" výpovědi některých aktérů lehce prudily. Ale stejně je to dobře vystavěná a napsaná kniha. Dneska by musel Souček řadu věcí pojmout jinak; je zajímavé srovnání, jak se změnily naše znalosti astronomické a technické - dnes by pozornější žák druhého stupně základní školy odhalil některé nesrovnalosti. Ale v době vzniku... pecka!
Cestu slepých ptáků a Runa Rider jsem jako holka hltala, byly to mé hodně, hodně oblíbené knížky, ke kterým jsem se opakovaně vracela. I přes ten lehce ideologický dobový nátěr, mohla bych je číst i dnes v dospělosti.
Třetí díl trilogie - Sluneční jezero jsem ale tenkrát nečetla, tak jsem nedávno z nostalgie zabloudila do dětského oddělení knihovny a zanořila se do četby. Snad že to bylo na přeskáčku, snad že to bylo po tolika letech od napsání, snad že už nemám to nadšené dětské srdce ... ale prostě už to vůbec nebylo ono...
Kdo si zvykl na toto vyprávění, ocení i poslední příběh z této trilogie, i když někdy to v něm trochu hapruje. Ale konec je tady a já popřemýšlím, zda se příští rok do toho nepustím znovu. Asi jo.
knihu jsem dočetl včera(asi už po 3 nebo po 4-a pořád mě baví)-kdyby byl L.S. třeba američan,rus nebo brit,mohl být spisovatelem světovým-některým mladším čtenářům by mohlo vadit,že je kniha dost načichlá socialismem,mě to ale vůbec nevadilo,byla prostě taková doba a myslím,že ne vše za socialismu bylo špatně.Na L.S. se mi líbí především to,že je děj něco mezi dokumentem a fikcí,hodně jsem se z jeho knih přiučil,z této konkrétně něco o starých vikinzích,kteří mě svého času velice zajímali..No samotná trilogie je napsána velice poutavě a dobrodružně,já ji rozhodně doporučuji všem,kteří se řadí mezi fanoušky sci-fi(paradox je,že já se mezi ně zrovna nepočítám,ale uznávám,že pár sci-fi knih je dobrých)-postavy jsou velice sympatické,děj má spád a je to celé velice dobře napsáno-mě to prostě baví i po letech-paráda!!!
Výborná sci-fi pro mladé čtenáře, jíž na reálnosti dodává reportážní styl knihy. Nutno však vzít v potaz, že kniha byla napsána před půlstoletím. Dnešnímu čtenáři by asi černobílé zrnité fotky přišly trochu přitažené za vlasy, ale i dnes, kdy jsem si knihu pro potěšení znova vytáhla z knihovny a přečetla -pravda- jen první díl pro osvěžení, tak ji s radostí ji doporučím potomstvu :-)
Tenkrát jsem byla naprosto pohlcena a vtáhnuta do děje, jen jsem dnes nějak nenarazila na to místo, kde jsem se při prvním čtení tak strašlivě bála :o)
Série se mi hodně líbila, přečetl jsem jí téměř bez přestávky. Série má všechno podstatné, co od tohoto žánru čekám: zapomenutou jeskyni, cestu na cizí planetu, vědecké úvahy i tajemno. Moc se mi líbil reportážní styl, bavil jsem se fotkami zobrazujícími například mimozemské rostliny; a myslím že se u nich bavil i autor když je fotil.
Dodnes si vzpomínám, jak mě ty zažloutlé ulepené stránky páchnoucí knihovnou a spoustou předchozích čtenářů doslova pohltily. Dneska bych to asi brala s pořádným odstupem, ale za tehdejší velkolepý zážitek prostě za plný počet.
Když jsem jako holka četla Cestu slepých ptáků i její dvě pokračování - Runa Rider a Sluneční jezero, tak jsem tomu naprosto věřila. Je to psáno tak dokumentárním stylem, doprovázeno fotografiemi, že to vypadá jako skutečnost. Opravdu mne později dost překvapilo, že lidé na Marsu ještě nepřistáli.
Pokračování Verneovy Cesty do středu Země. Myslím, že se mi docela líbilo.
Sugestivní byl úvod prvního dílu, od kterého se odráží zápletka knihy.
Autorovy další knížky
| 1979 |  Tušení stínu |
| 1980 | Tušení souvislosti |
| 1964 | Cesta slepých ptáků |
| 1983 |  Bohové Atlantidy |
| 1970 | Případ jantarové komnaty |
Bez debat nejčtivější a nejnapínavější díl trilogie. Ta si prošla fází pastiše na Verneovku, přes pavědeckou báchorku a objevitelský román, aby nakonec zakotvila u pravověrného dobrodružného sci-fi. Poslední rovina autorovi sedí nejvíc, a i když jím představený svět není příliš bohatý, ani chytlavě vymyšlený, popis událostí deníkovou formou jim dodává na naléhavosti i atmosféře. Škoda že po letech nepřibyl čtvrtý díl, o výpravě až tam, k vnějším planetám.