Cesta zpátky
Erich Paul Remark
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/542490/bmid_cesta-zpatky.jpg
4
1030
1030
Cesta zpátky volně navazuje na nejslavnější autorův román Na západní frontě klid z první světové války. Vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 přímo ze školních lavic s naivním nadšením táhli na válečná jatka, odkud se hrstka těch, co unikla smrtícím granátům, vrátila zcela zničena na duchu i na těle. Mladí lidé, vedení svými učiteli k tomu, že umírání na bojišti je svatou povinností vůči vlasti a otázkou osobní cti, poznali skutečnou tvář nesmyslného zabíjení a jejich děsivé zážitky ze zákopů a vzpomínky na padlé kamarády zůstaly stále živé. I tento román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace; neboť nejstrašnější není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce. Nejtěžší není cesta na frontu, ale cesta zpátky, návrat do světa, který už neexistuje…... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2023 , Ikar (ČR)Originální název:
Der Weg zurück, 1931
více info...
Přidat komentář
Úžasná kniha, jedna z nejlepších od Remarqua. Celý příbeh mě bavil od začátku do konce. Nejvíce se mi líbila ta část, kdy se kluci po válce vrátili do školy a nebo ta část u soudu. Všem kdo má rád válečnou literaturu vřele doporučuji.
Ve svém poselství samozřejmě dnes už asi překonaná kniha, z níž obžaloba války může pro někoho čnít dost lacině, jenže když si uvědomíme, v jaké době byla napsána, je jasné, že její význam je zcela zásadní. Cesta zpátky není silná ve svém antimilitarismu, ale v naprosto realistickém vylíčení rozbité země, která prohrála válku, neví, kam bude směřovat a vlastně ani neví, jak se chovat k přeživším veteránům - na jednu stranu jsou to ti, kteří prokázali odvahu a šli za ni bojovat, na tu druhou jí ale připomínají těžkou porážku, ztrátu národní hrdosti a bolestivou ránu. V románu je plno působivých momentů - ať už setkání studentů s učiteli, kteří logicky nemohli mít respekt a sami si to uvědomovali nebo vracení se jednotlivých hrdinů do rodin, kde buď čekali rodiče, kteří ale vůbec netušili, čím jejich synové prošli, nebo manželky, které zase většinou začaly nové románky a najednou nevěděly, jak se ke všemu postavit. Devízami knihy jsou jednoznačně posmutnělá atmosféra, všudypřítomná deprese a propracovaná psychologie postav, jimž se čtenář dostane až na dřeň. Potěšující je i to, že samotný závěr dává hlavnímu hrdinovi určitou naději v lepší zítřky. K plnému počtu chybí asi větší spád zejména uprostřed knihy, kde se děj trochu táhne. Remarque nicméně umí pojmenovat věci, tak jak jsou a umí společnost varovat před nebezpečím nesmyslných bojů. Jen škoda, že ho nikdo neposlouchá. 85%
Remarque je pro mne prostě srdcovka a nejspíš se k němu budu vracet celý život.
Neuvěřitelně silný příběh. Hrůzy z prožité války a po vysněném návratu domů další hrůzy z tvrdé reality a hledání sebe samého. Fakt neskutečná knížka.
Číst Remarqua je zážitek. Bez něj by byl můj život nepochybně jiný. A není mnoho autorů, o nichž bychom to mohli říci. Když čtu jeho knihy, vždycky si uvědomím, jak malicherná jsou všechny naše trápení... a jak může být život krásný, pokud chceme, protože někdy opravdu stačí jen chtít. A bojovat. Samozřejmě mi to nikdy nevydrží napořád a zase upadám do všednosti a průměrnosti, ale pak mám v ruce opět Remarqua a je to doslova Cesta zpátky. Cesta zpátky k sobě.
Válečné (resp. poválečné) knihy mě nikdy příliš nezaujaly a Remarqa jsem dostala jako povinnou četbu, tudíž jsem knihu začínala číst spíše s odporem. Nicméně, byla jsem velmi mile překvapena a už mám vypůjčené i Tři kamarády a Vítězný oblouk. Cesta zpátky se mi moc líbila, i proto, že děj je psán v období, kdy se hoši vracejí zpátky, takže je to něco trochu neobvyklého. Určitě bych knihu doporučila i těm, co nemají daný žánr příliš v lásce.
Cesta zpátky je velmi zajímavou knihou. Zatímco "Na západní frontě klid" je spíše popis válečných hrůz a zbývá méně prostoru pro duševní rozbor vojáka, "Cesta zpátky" je pak sondou do nitra rozervaných a zmatených válečných veteránů, kterým poválečná realita nevychází vstříc, a musí se vyrovnat sami se sebou a návratem do běžného života. Kniha je opět velmi poutavě napsána. Nutí vás přemýšlet, vcítit se do situací, uvědomit si, jaké hrůzy první válka způsobila, ať už to byly ztráty na životech, nebo ztráty duševní. Válka obrátila mnoho mladých mužů naruby. A je těžké pochopit pro toho, kdo hrůzy války neprožil. Vřele doporučuji!
Achjo, proč prostě nestačí si o tom přečíst (takhle skvěle napsané knihy), ale musí se ty stejné chyby opakovat pořád dokola...
Skvěle popsané nejen začleňování bývalých vojáků do běžného života, ale i prosté vracení se někam, kde život plyne dál a nečeká na nás.
,,A náhle mě přepadne ta bezejmenná melancholie času- plyne a mění se, a když se člověk vrátí, všechno je najednou jiné. Ach, loučit se je těžké- ale vracet se, to je někdy asi ještě těžší."
A Willy se jednoznačně zařadil mezi moje nejoblíbenější knižní postavy!
S koncem války to pro vojáky zdaleka neskončilo. Mladí muži se vrací domů a čeká je další boj, jak se ale probojovat zpět do společnosti? Líbí se mi lehká návaznost na dílo Na západní frontě klid, kdy vlastně vidíme, jak by zřejmě Pavel dopadl, kdyby se nakonec vrátil domů. Na konci díla jsem si říkala, zda ta smrt na frontě nakonec nebyla osvobození a svým způsobem výhra.
Neviem byť u Remarqua nestranný, neviem prečo. V každom prípade excelentné dielo.
Pro mě naprosto rovnocenné pokračování "Na západní frontě klid." Excelentní kniha, kterou pokládám za Remarquovo životní dílo #2. Příběh-neuvěřitelně silný, popisy nálady oné doby-výborné. U Remarqua miluji to, že hlavní i vedlejší postavy se ve všech jeho knihách nějakým způsobem propojují. Takže například na Katzczinskeho můžeme potkat v této knize, v Na západní frontě klid, i Třech Kamarádech. Hlavní postava mi sedla velice dobře. Pozitivní věcí je, že přes tragický děj i okolnosti (smrt kamarádů, atd.) kniha nekončí nějak extrémně pochmurně. A co je u Remarqua opravdový unikát- Hlavní postava nezemřela!
toto by si měl přečíst povinně každý, úplně každý. nejprve na základní frontě klid a pak toto dílo.
po pročtení ostatních komentářů se chci vyjádřit takto: co to tu píšete? jak může někomu konec knihy připadat nudný? v tom případě nevíte, o čem byl její začátek! jak může někdo o smutku vylíčeném v této knize mluvit jako o krásném smutku? jste blázni? nebo sluníčkáři? populisté? nebo politicky angažováni?
Dobrá kniha. Některé pasáže velmi poutavé, ale naopak některé mi přišly docela nudné ve srovnání s autorovou první knihou Na západní frontě klid. Je zvláštní vidět válku a svět po ní očima vojáka...
Přečetla jsem tuto knihu za jeden den. Tuto knihu bych doporučovala jako maturitní četbu - je zde vidět "ztracená generace" ve své celé kráse.
Knihu jsem četla dvakrát- poprvé v patnácti letech při prvním setkání s Remarquem, kdy jsem ji vůbec nepochopila, a tak mě nudila. Vrátila jsem se k ní v devatenácti letech, kdy jsem ji potřebovala do seminárky. Napodruhé na mě zapůsobila asi nejsilněji ze všech Remarquových knih. Pro hrdinu po návratu z války je všechno cizí- od poválečného a neválečného myšlení přes vlastní rodinu až po společnost a život mimo bojová pole. Je zvyklý žít ze dne na den v zákopech, ale mimo ně to neumí. Nerozumí si s nikým než s kamarády z války, nedokáže se zařadit do společnosti. Popsat tyto pocity je mnohem obtížnější než popsat hrůzy války, ale Remarque to zvládl na jedničku.
Krásná kniha. Na západní frontě klid mě pohltila, takže jsem moc od Cesty zpátky neočekávala, ale stojí za to. Remarque je excelentní spisovatel, který dokonale vybíral slova...
Výborná knížka, když opravdu chceš poznat jaké to je být v kůži mladého muže, který vyrostl jako voják ve válce a pak ho strčíte znova do normálního života.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) smrt německá literatura osudy lidí chudoba, bída krize smutek Němci německé romány
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha navazuje na předchozí román a ukazuje nemožnost "ztracené generace" zařadit se do normálního života, neboť jsou na každém kroku provázení prožitými hrůzami, které, jak se zdá, ostatní nezajímají. Opět je to nesmírně čtivé, a svým způsobem i strašlivé...