Cesta zpátky
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82046/bmid_cesta-zpatky-QuN-82046.jpg
4
1038
1038
Cesta zpátky volně navazuje na nejslavnější autorův román Na západní frontě klid z první světové války. Vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 přímo ze školních lavic s naivním nadšením táhli na válečná jatka, odkud se hrstka těch, co unikla smrtícím granátům, vrátila zcela zničena na duchu i na těle. Mladí lidé, vedení svými učiteli k tomu, že umírání na bojišti je svatou povinností vůči vlasti a otázkou osobní cti, poznali skutečnou tvář nesmyslného zabíjení a jejich děsivé zážitky ze zákopů a vzpomínky na padlé kamarády zůstaly stále živé. I tento román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace; neboť nejstrašnější není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce. Nejtěžší není cesta na frontu, ale cesta zpátky, návrat do světa, který už neexistuje…... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2011 , Ikar (ČR)Originální název:
Der Weg zurück, 1931
více info...
Přidat komentář
Kruté důsledky války, se kterými se museli vyrovnat přeživší vojáci. Pro ně válka neskončila nikdy. V knize střídá jedna emotivní scéna druhou. Hluboký a silný dojem ve mně zanechala.
Krutost, nesmyslnost a absurdita války, stejně jako její traumata a běsy v celé své hrůznosti nekončí s podepsáním mírových smluv a opuštěním zákopů. Přetrvávají v myslích a duších těch, kteří tyto hrůzy bezprostředně prožili. Děsivým faktem se pak jeví skutečnost, že další generace jdou tomuto šílenství opět s nadšením naproti. Tato kniha je svědectvím o strašlivém zločinu na jedné generaci, které bylo ukradeno mládí, radost a iluze.
Klasika, která by měla být jako povinná četba. Málokdo si dovede v současnosti představit, co je to válka, co způsobuje a jak mění lidi - fyzicky, psychicky i charakterově.
Také mě zasáhla podstatně více než Na Západní frontě klid. Možná proto, že jsem jí četla někdy na gymplu a že v mě v mých nevinných 16. letech nenapadlo, že po válce pro mnohé ta osobní válka teprve začíná. Kdyby to mělo smysl, dala bych ji jako povinnou četbu všem, kdo shledávají válku romantickou a vidí jen metály a hrdinství.
Každé násilí ať válečné nebo neválečné zanechá nesmazatelnou stopu v charakteru a emocích všech, kdo se stali vykonavateli nebo oběťmi. To by mělo být mementem pro nás všechny.
Píšu pouze komentář, takže můžu být subjektivní... U této knihy hodnocení nemá význam. Jde tu hlavně o poselství. Lidé čtěte, aby naši synové nezažívali stejné hrůzy jako ti chlapci “Na Západní frontě” a v “Cestě zpátky”. Jsem z generace, která ještě zažila pamětníky Velké války, ale pouze jako malé dítě. A ne díky učitelům dějepisu, ale díky Remarqueovi si umím představit, čím pradědeček prošel na italské frontě a o to více obdivuji, že se dokázal skutečně vrátit zpátky. Ukradli jim mladí, zdraví, naději...
Nemá smysl cokoliv komentovat. Meziválečná klasika poražené a vykořeněné generace ztracené v prostoru. Raději čtěte knihu než jakékoliv komentáře.
Takové pokračování Na západní frontě klid. Příběh mladých Němců, kteří se vracejí domů po konci války. Ze začátku jsou strašně rádi, že se vracejí domů, ale zjišťují, že to tu není takové, jaké si to vysnili. Nakonec zjišťují, že se možná měli lépe na frontě, kde jsou si všichni rovni a drží pohromadě. Život mimo frontu, už nedokáží žít. Válka je zničila.
Každá další Remarqueova kniha, po které sáhnu, mě neustále utvrzuje v tom, že tento autor je nekorunovaným králem meziválečné prózy. Přiznám se, že o tomto díle jsem dlouho nevěděla (ano, bohužel neznám všechna R. díla z hlavy), ale jakmile jsem zjistila, že má Remarque knihu navazující na moji "bestofku" Na západní frontě klid, volba byla jasná.
SPOILER!!
Hned na začátku se seznamujeme se skupinou vojáků - kamarádů, kteří přežili úklady války a dostali tu "zázračnou" možnost vrátit se domů ke svým rodinám, manželkám, milenkám. A my, čtenáři, můžeme sledovat, jak nesmírně obtížný tento návrat je. Pro někoho obtížný, pro někoho nemožný. Z celé knihy sálá nepopsatelný smutek, zmar, beznaděj, frustrace a zoufalství. Hoši z této ztracené generace, kteří byli vytrženi ze školních lavic, šli s entusiasmem bojovat do první linie, protože věřili myšlenkám a ideálům, které jim byly vštěpovány. Po návratu ale z těchto idálů nezbylo zhola nic. Hoši, kteří bojují za svoji vlast, jsou na konci války vyděděnci, kterým se nikdo nevěnuje, mnozí jimi opovrhují, nikdo jim nerozumí a nikdo se o to hlavně ani nesnaží. Všichni předpokládají, že z první palebné linie se mladíci bez mrknutí oka vrátí do školních lavic a ke svým starým životům. Ale ono to při vší snaze prostě nejde. Skvěle je zde popsán mezigenerační konflikt mezi mladými veterány a jejich rodinami či známými.
Za absolutní vrchol považuji soudní proces na konci knihy. To, co nám autor v rámci příběhu celou dobu naznačuje a vede čtenáře k tomu, aby si uvědomil nesmyslnost války, na těchto dvou stranách všechny tyto myšlenky vygradují do dokonalého monologu, který je obžalobou všeho a všech, kdo za podobnými událostmi stojí.
Co se týče závěru knihy, už jsem si zvykla u Remarqua na docela smutné konce. Zde jsme ale svědky něčeho úžasného – závěr je protknut nadějí. Nadějí v lepší zítřky, nadějí, že i s tím vším, co má člověk za sebou, se nakonec dá žít.
A proč jenom 4 (a půl)*? Kniha je brilantní, to bezesporu, ale pro mě je vrcholem přeci jen Na západní frontě klid. A přiznám se, že jsem měla trochu problém se jmény postav. Až do konce knihy se mi nepodařilo spojit si některá jména a příjmení v jednu osobu, takže jsem musela často listovat a dohledávat, o koho se jednalo. Na kvalitě to ale dílu neubírá, jedná se spíš o subjektivní problém.
Drtivá většina těch, kdo tady psali přede mnou vyjádřila perfektně i moje vlastní pocity, takže je nebudu opakovat. Každá kniha mívá určitý moment, který vám nejvíc utkví v paměti a která určitým způsobem tu knihu charakterizuje. Jestli v Na západní frontě klid je to ta, kdy Paul Baumer skončí na dně díry po granátu, kam za chvíli spadne francouzský voják, kterého Paul těžce zraní bodákem a následně se vyrovnává s tím, že (voják přes jeho snahu mu pomoct umírá) zabil člověka a prohlídkou jeho kapes zjistí, kdo se stal obětí jeho zmateného a ze strachu vyplývajícího útoku. V tomto románu je to ona scéna před soudem, který soudí jednoho z navrátivších vojáků za to, že zastřelil milence své přítelkyně. Když jeden ze svědků řekne, že obžalovaný zabil spoustu lidí, soudce se vyděsí. "Ve válce," upřesní svědek obhajoby, další z kamarádů - navrátilců. "Ale to je přece něco úplně jiného" rozhořčí se soudce a jeho postoj vyjadřuje přesně onu absurditu války, zejména takové, jako byla ta první. Pokud vraždíte ve jménu státu lidi, které neznáte a kteří vám nic neudělali, je to v pořádku, je to to nejoslavovanější, co jste mohl udělat. Tedy zejména těmi, kdo u toho přímo nemuseli být. Pokud zavraždíte osobního nepřítele, který vám ublížil, je to těžký zločin a zasloužíte si nejen co nejvyšší trest, ale i všobecné opovržení a ne žádný Eisenkreuz...který další z těch rádoby renomovaných (těm skutečným, kteří se Remarqueovi dokázali hodně přiblížit - napadá mě třeba náš Filip Jánský a jeho Nebeští jezdci, se omlouvám a ti do této kategorie rozhodně nepatří, navíc jim nikdo nedával za jejich díla Nobelovky a podobné dnes vesměs zprofanované ceny a ocenění) spisovatelů typu na jedné straně Hemingwaye a na druhé třeba B. Polevoje dokázal takhle vystihnout podstatu protiválečného románu a vykreslit tak silné a přesvědčivé momenty?
Cesta zpátky,... Jenže ono to nejde nevšímat si a prostě se jen zařadit do dřívějšího života.
Cesta zpátky je výstižný název. Mladí muži se vrací po skončení války nejen domů, ale i do "normálního" života. Ale jsou natolik poznamenaní a změnění válkou, že pro mnohé je to prakticky nemožné a ne všichni to zvládnou. Z celého příběhu čiší zoufalství, prázdnota, marnost... Mnozí zemřeli fyzicky a mnozí psychicky.
Volné pokračování veledíla Na západní frontě klid. E. M. Remarque je jedinečný autor a v tomto díle nám ukazuje, jak se vojáci vypořádávají s vytouženým mírem, a že i mír dokáže zranit. O přátelství, mládí a zničené generaci. Geniální, překrásná kniha.
Prostě nádherná a smutná kniha. Smekám před autorovým uměním vykreslit charaktery všech postav. Na tuhle knihu se nezapomíná!
Pořád se ráda vracím ke knížkám z tzv. povinné četby, nejraději pak právě k pánům Remarqueovi a Hemingwayovi. A pokaždé když je čtu si zase a znovu uvědomuji, proč je mám tak ráda. Tohle je pan spisovatel, to, jak volí slova, vybírá přirovnání a pozvolně vypráví veskrze smutné příběhy, to je umění. Cesta zpátky je jako ostatní jeho romány, které jsem četla, pravdivá, smutná, emotivní, každý z přeživších vojáků se s budoucností vyrovnává po svém, spousta různých příběhů, spousta dobrého čtení.
Pocity vojáků, kteří se vrátili domů zpět z fronty...velmi emotivní...Pro dotyčné to musela být obrovská zkouška.
Doporučuji!
Jak řekl před více než dvěma tisíciletími Platón: "Jen mrtví se dočkali konce války." Jeden způsob interpretace tohoto moudrého citátu dokonale vystihl Remarque v tomto díle: přeživším vojákům se kruté boje z paměti nikdy nevymažou a v dobách míru musí pro změnu válčit sami se sebou a otřesnými zážitky. Autor dokonale vystihl pocity a bezradnost veteránů první světové války a poučuje čtenáře o nesmyslnosti násilí a o tom, že bitvy ve skutečnosti neznají vítěze.
Moc krásný příběh z konce první světové války. Bohužel pravdivý, ale o to čtivější.
Ke knize jsem se vrátil po bezmála 30 létech a příběh mne znovu pohltil. Deziluze-rozčarování zmiňované ,,ztracené generace,, provází všechny konce válečných konfliktů, nejen 1 a 2 světové války, ale i současné veterány na misích v Afganistanu, Kosovu, Iráku... Tato kniha bude stále aktuální. Lidé jsou v podstatě predátoři, kteří mluví o lásce k bližnímu, ale jsou schopni kdykoliv zabíjet. Při čtení závěrečného posledního ,,boje,, vojína Jiřího Raheho, který se vrací zpět do zákopů, aby našel ty černé kříže, které zde stojí v hlubokých řadách, přesně vyřízené jako roty, prapor, pluk, armáda, je cítit úžasná síla a náboj tohoto příběhu. Remarque ve svých knihách dokázal, že je mistrem válečného románu.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) smrt německá literatura osudy lidí chudoba, bída krize smutek Němci německé rományAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Tak tohle je tedy láska, přemítal jsem zoufale, když jsme balili plnou polní, taková je láska, které jsou plné všechny mé knihy doma a od níž jsem tolik očekával v bláhových snech svého mládí! Svinul jsem plášť, složil stanové dílce, převzal munici a vyrazili jsme; byl jsem jako zařezaný a smutný a myslel na to, že ze všech vzletných nebetyčných snů o životě a lásce mi nezbylo nic než puška a tlustá kurva a na obzoru temné dunění, do kterého pochodujeme.
Tisíce životů zmařených na bojišti a další tisíce těch, kteří hrůzy války přežili, ale už nedokázali najít svou cestu zpátky. Za mne lepší než Na západní frontě klid.