Cesta zpátky
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82046/bmid_cesta-zpatky-QuN-82046.jpg
4
1038
1038
Cesta zpátky volně navazuje na nejslavnější autorův román Na západní frontě klid z první světové války. Vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 přímo ze školních lavic s naivním nadšením táhli na válečná jatka, odkud se hrstka těch, co unikla smrtícím granátům, vrátila zcela zničena na duchu i na těle. Mladí lidé, vedení svými učiteli k tomu, že umírání na bojišti je svatou povinností vůči vlasti a otázkou osobní cti, poznali skutečnou tvář nesmyslného zabíjení a jejich děsivé zážitky ze zákopů a vzpomínky na padlé kamarády zůstaly stále živé. I tento román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace; neboť nejstrašnější není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce. Nejtěžší není cesta na frontu, ale cesta zpátky, návrat do světa, který už neexistuje…... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2011 , Ikar (ČR)Originální název:
Der Weg zurück, 1931
více info...
Přidat komentář
o tom, že těžší než jít na frontu, je z fronty se vracet...
dobrá kniha, ovšem zdaleka nedosahuje kvalitám západní fronty, kterou jsem přečetla doslova jedním dechem. cestou zpět jsem se musela vyloženě prokousávat. na obranu knihy - možná to bylo tím, že jsem četla dva "remárky" po sobě a už jsem byla tématem velké války přesycena.
Úžasná kniha. Jasně dává najevo, že i ti co přežili jatka v zákopech se vlastně musí počítat mezi oběti, protože jen málokdo se dokázal vrátit do života. Popisuje pocity mladých lidí kteří válkou rychle dospěli a vracejí se domů. Nevěří novému systému a mají problém se zařadit. Remarque je jednoznačně TOP.
„Je zvláštní, jak člověka změní už pouhé šaty. Natož uniforma."
„Snad se války vždycky opakují jenom proto, že jeden nikdy nemůže úplně pochopit utrpení druhého."
„Mnoho našich tady leží, ale dosavad jsme to tak nepociťovali. Vždyť jsme zůstali spolu, pohromadě, oni zakopaní, my v zákopech, jenom trochu té hlíny nás od nich dělilo. Měli vlastně před námi jenom nevelký náskok, neboť nás denně ubývalo a jich přibývalo - a často jsme pořádně nevěděli, zda už patříme k nim nebo ne. Ale někdy granáty přinášely i ty mrtvé znova mezi nás, rozmetané, rozpadající se kosti, zbytky uniforem, shnilé, mokré a v hlínu obalené hlavy, které se v bubnové palbě ze svých zasypaných krytů ještě jednou vracely do bitvy. Nehrozili jsme se jich - na to jsme jim byli příliš blízcí. Ale teď jdeme zpátky do života, a oni tu musí zůstat."
Parádní kniha...Když sem knihu začala číst, tak sem si říkala že to asi nebude tak dobré jako Na západní frontě klid ale nikdy neříkej hop, dokud nepřeskočíš..děj mě absolutně vtáhl k sobě, Cítila sem nepřítomnou radost spolu s vojáky když se vraceli domů a následně i zmatek, strach a neporozumění když poznali jaké to "doma" skutečně je. Remarque je pro top!
Určitě skvělá kniha, která vcelku navazovala na předchozí díl Na západní frontě klid. Posledních cca 40 stránek mi ale připadalo dost nudných.
Válka, i když nás nechá na živu, stejně nás zničí. Přežili jsme, ale stejně jsme ,,mrtví,,. Co s vlastním životem po tom, co jsme museli zabíjet. Co nás čeká doma. Kniha je velmi hezky napsaná. Děj ve mě vyvolává negativní pocity-lítost, smutek, beznaděj.
Tato kniha je tak pravdivá, tak nemilosrdně, krutě a upřímně pravdivá, až to často člověka až fyzicky bolí. Je to jedna velká obžaloba války, o tom, že s koncem války utrpení pro ty kdo jí prošli nekončí, začíná jen zcela nový pocit beznaděje a vykořeněnosti. Asi nikdo z nás kdo válkou neprošel a nezažil ji tohle nemůže pochopit, nedokážeme to, nejsme toho schopni. Můžeme s těmi lidmi jen soucítit ale nikdy je nemůžeme úplně pochopit. Člověk si jen přeje aby už žádná z mladých generací nemusela zažít to co oni, bohužel vzhledem k posledním neklidným událostem se člověka zmocňoje čím dál větší neklid a dost divný pocit, nechtěla bych to zažít, opravdu ne.
Cesta zpátky ve mě vzbuzovala neskutečnou beznaděj a smutek. Samozřejmě byla úžasně pojatá, jako všechny válečné romány od E. M. Remarqua - a právě díky tomu je veškerý smutek tolik nádherný, skutečný a procítěný. Přesně tak, jak to může popsat jedině člověk, který již ve válce byl.
Jak už sám název napovídá, je hlavním motivem této knihy návrat, a to nejen v povrchním smyslu slova, ale snad v tom nejhlubším, jaký je možné si představit. Děj tu totiž zdaleka netvoří jen pouhé šťastné navracení se z krvavých frontových zákopů do klidného a bezpečného domova, ale zejména příběh o mladých mužích, kteří uniknuvše ze spárů smrti hledají cestu zpátky do života a snaží se znovu nalézt svoje místo ve světě, který je jim naprosto cizí. Prakticky z každého slova je cítit silná a naprosto nekompromisní obžaloba války, jež v duších svých účastníků téměř nezanechává místo pro jakoukoli lidskost, a také společnosti, která svoje hrdiny zároveň oslavuje i zatracuje pro jejich schopnost chladnokrevně zabíjet. Více než patrné je potom rozčarování z poválečného vývoje, kdy je obrovská touha po svobodě a míru nepochopitelně ušlapána v bezohledném boji o moc a pomalu přerůstá v nový útlak tažený dalšími válečnickými choutkami. 95 %
Při čtení této knihy mi bylo velice smutno. Bylo mi líto ztracené generace, která ztracenou nejspíš opravdu byla. Už kniha Na západní frontě klid na mě zanechala velký dojem a Cesta zpátky jej ještě více umocnila. Je to krásná kniha, ale velmi, velmi smutná.
Chtěli jsme stavět domy, toužili jsme po zahradách a terasách, protože jsme chtěli vidět moře a cítit vítr- ale nepomysleli jsme na to, že domy potřebují základy. Byli jsme jako ta opuštěná pole plná kráterů po granátech ve Francii,- ta jsou stejně tichá jako lány kolem, ale ještě v nich vězí zasypaná munice (...). Jsme ještě pořád vojáky, aniž to víme.Před čtením Cesty zpátky jsem si uvědomil, jak hlubokou stopu ve mně zanechalo Na západní frontě klid. A tohle volné pokračování ji snad ještě překonává. Nejlepší kniha o ztracené generaci, kterou jsem dosud četl.
Koncem války utrpení nekončí, jen přeřazuje na jiný stupeň. Dílo plné pesimismu, ale tak to autor určitě chtěl...
Knihy které nudně popisují historii je dost. Ale tohle je o válce a její jiné stránce. Ukazuje, jak ničila psychiku mladých kluků. Když jsem to četla a uvědomila si, že těm klukům je tolik, co mým spolužákům a co už zažily. Tuhla jsem...
Tohle čtení bylo pro mě hodně emotivní... Vždycky jsem se dokonale vcítila do nálady nejen hlavních hrdinů, ale i jejich blízkých. Hodně ponuré a depresivní, ale přesto stojí za to číst!
Jedna z tých najťažších kníh, čo som čítala, aby sa chápalo, nie ťažko napísaných (nepopieram, že pre autora muselo byť veľmi ťažké napísať hento). Veľmi smutná je úbohosť vojny, ten, kto sa vie vžiť, nebude mať ešte týždeň pokoja po prečítaní a bude rozmýšľať nad tým, aká škoda je, že z takejto dane bola stvorená kniha. Úspech tu nemá žiadny význam (tých 5 hviezdičiek je úplne smiešnych), iba to posolstvo a sila autora. Niečo podobné ako Dostojevskij (Zápisky z mŕtveho domu), Gorkij (biografia) alebo Solženicyn (Jeden deň Ivana Denisoviča)...
Kniha o tom, že válka vzala jedné generaci víc, než se na první pohled zdá..
Skvělá kniha, která opět ukazuje nesmyslnost války, kvůli níž bylo zmařeno mnoho lidských životů – a to nejen smrtí na frontě, ale i neschopností znovu žít mezi těmi, kteří válku nezažili. Nikdo nechápal záchvaty šílenství, strachu a melancholie bývalých vojáků. Na knihu bych mohla psát jen chválu, válečná literatura patří k mé oblíbené. Myslím však, že jsem už všechno důležité napsala a uvedla, jenom tedy: doporučuji všem, kterým je toto téma blízké. Skvělý zážitek!
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) smrt německá literatura osudy lidí chudoba, bída krize smutek Němci německé rományAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Vilíkův superfoxtrot :)