Čeština poklepem a poslechem
Pavel Eisner
Naší mateřštinou jsme obklopeni při každém kroku. Uvědomujeme si ale, nakolik nás čeština ovlivňuje a určuje, co o nás prozrazuje a jaká tajemství z minulosti skrývá? Virtuózní lingvista Pavel Eisner měl s naší mateřštinou dlouholetý milostný poměr, a tak ji poznal a podrobně prozkoumal z nejtěsnější blízkosti. Vybaven mnohostrannými znalostmi rozpoznal a zábavně popsal souvislosti zeměpisně, časově i oborově značně vzdálené, hlavně však s náramným vtipem a humorem rozebral, co je nám v jazyce nejbližší a co je pro nás daností až osudovou. Stačí se podívat třeba na heslo omáčka…... celý text
Přidat komentář
Čteno dlouho, po kouskách. S radostí, zájmem a velkým potěšením.
Knihu jsem si opravdu koupila a mám v ní mnoho glos a určitě se k ní ještě několikrát budu vracet a rozkrývat jednotlivé otazníky. Některá místa prokonzultuji se svým německým kamarádem, abych ověřila, jak to cítí po sedmdesáti letech od vydání současný Němec.
Jen je škoda, že toto vydání (Leda 2013) postrádá velmi pěkný doslov, který měla kniha půjčená z knihovny.
Je to svým osobitým způsobem velmi krásný, velmi osobně pojatý slovník vždy pro něco zajímavých slov, některých z nich nyní však přeci jen už zastaralých. Současný čtenář, který má češtinu rád, se ovšem nemusí obávat, že by se u čtení nudil. Já se tedy rozhodně nenudila, naopak, u mnohých slov jsem se výborně bavila.
Zajímalo by mě, jak dlouho autor tuto knihu-slovník sepisoval. Vzhledem k rozsáhlosti jeho tvorby o češtině (mám již několik let také rozečtenou jeho asi nejtlustší knihu Chrám i tvrz) soudím, že si po léta psal jednotlivé poznámky a pak to sesumíroval. A provedl to skvěle.
Trochu mi při čtení překážela autorova záliba občas vyšperkovat svoje dumání o slovech výrazy či úslovími cizojazyčnými, povětšinou latinskými, v naprosté většině však francouzskými (zdá se, že francouzštinu měl hodně rád). Objevuje se i španělština, italština, švédština, u hesla vlna zmiňuje dokonce i polštinu a srbochorvatštinu. Cizím jazykům jde až pod kůži; jak dobře jim rozumí, je patrné u hesla svíce.
Často srovnává české výrazy s vyjádřením v cizích jazycích, v němčině, francouzštině, angličtině, a v naprosté většině příkladů vychází čeština jako jazyk bohatší (nedovzdělanec). Někde češtinu přímo opěvuje nebo oceňuje krásu slov, kdy jejich zvuk vystihuje i jejich význam (něha). A velmi často ji vyzdvihuje v porovnání s němčinou, např. u slova dovečeřeti jistě můžeme být s češtinou spokojeni. Na druhou stranu však němčině může čeština děkovat za mnohá její slova, z nichž si dokázala utvořit ryze české varianty, často nečekaně odlišné.
Co mě zaujalo:
- Slovo meta mohl autor popsat tak, jak učinil, jen proto, že patrně neměl zájem o softball.
- Hezky vysvětluje rozdíl mezi slovy prostor a prostora.
- Velmi nabádavé je autorovo povídání u slova přepych.
- Zajímavé pro mne bylo i dlouhé pojednání u slova zajímavý (délkou ho předčí pouze hochštapler a kuchyňka). Zdá se však, že má na ně pifku. Slovenština je tu nesporně jasnější.
- Že je to psáno dávno, je znát u hesla gynekolog a také u tchyně (možná tenkrát o tchyních opravdu žádné vtipy nekolovaly).
Co mě překvapilo:
- vyhynulé slovo polosvět
- těch několik slov s předponou ne-, která bez ní vypadají jako nedochůdčata
- slovo škvrně
- poněkud posmutnělé heslo spravedlivá
- jak barvitě popisuje slova – např. slovo trýzeň
- jak někdy hezky vysvětluje význam slova – např. tupit
- jak je to čtení kolikrát zajímavé – tykati
Co se mi líbilo:
- jak upozorňuje na souvislosti se starou češtinou
- jak láskyplně o slovech pojednává
- jak něžně slova rozebírá a upozorňuje na jevy, kterých si obvykle nepovšimneme
- jak si češtinu u velké většiny slov pochvaluje (fabrikant)
- jak se nerozpakuje být k některým slovům i značně kritický (znělka)
Co mě pobavilo:
- u mnohých slov jsem se hodně bavila, zmíním alespoň heslo naobědvaný
- obzvláště mě rozveselilo pět posledních slov u písmene P
- zvláštní pobavení mě čekalo u slova nechce se mi, které autor rád nemá
- ovšem nejlépe jsem se pobavila u hesla slepec; po celou dobu čtení vnímám jeho zkoumání slov jako seriózní, a teď tohle!
A jak velmi nelogickou máme tu svou milou češtinu, nám nechává poznávat opakovaně na reakcích cizinců. Krásně se to jeví u hesla zasnoubit se.
Uchvátila mě bohatost a barvitost přívlastků, jimiž charakterizuje mnohá slova. Pěkně to vidím např. u slova zášť nebo zavilý.
Mnohokrát jsem se musela usmívat Eisnerovu rozjímání nad českými slovy. Mnohokrát mě upozornil na něco jemného, čeho jsem si dříve nevšimla.
Když jsem začínala na ZŠ učit češtinu, mívala jsem spor s kolegou matematikem, který češtinu zavrhoval, neboť není logická. Tehdy jsem ještě Eisnera neznala. Mohla bych mu odpovědět jeho slovy: „Jazyk totiž neráčí být logický.“ Může však být „důmyslným psychologem“, jak ji nazval u hesla bez sebe.
Jedině to mám tomuto vydání trochu za zlé, že zde nenacházím „arcipotvoru pobírati“, ke které odkazuje u slova částka (leda že by spolu s doslovem byla v tom, které jsem půjčila ze skladu v knihovně?).
Zato tiskařskou chybu jsem tu našla pouze jednu jedinou.
Tak jsem našla knížku, která je pro mne nejvhodnější k večernímu čtení před usnutím. Naladí mne mile a výborně se mi po ní usíná, když pak v hlavě převaluji některá z přečtených slov.
Jaká bohatost pohledů na slova, o nichž nás většinou nenapadne nijak přemýšlet!
Přiznávám, že význam některých slov mi unikal (např. baron), ale vyvažovalo to zase velmi sympatické vysvětlení dalších slov (např. z němčiny přejatého slova barva).
Přiznávám, že některá místa jsou pro mne obtížnější svou přeci jen již starobylostí, kterou však nijak nehaním, a přiznávám, že mnohým větám, oslavujícím či vysvětlujícím některé výrazy, nijak nerozumím. Slova jsou to mnohdy již neužívaná a pro mne neznámá, přesto je pro mne tolik milé číst ono často básnické, bohatě barvité, skoro krajkovaně uháčkované a protepleně upletené, doslova zamilované Eisnerovo povídání o těchto slovech.
Líbí se mi, jak porovnává, co umí čeština svými předponami a oč je to onačejší, když se o stejný smysl pokusí němčina (široce pojato u slova Baťovky).
Myslím, že nejvýbornější požitek ze čtení této knihy o českých slovech bude mít ten Čech, který ovládá vícero jazyků cizích. Autor totiž krásu a zvláštnosti češtiny zvýrazňuje právě porovnáváním některých výrazů s jazyky jinými (a kolik on jich zná!) a teprve tehdy se ukáže, čeho si Čech vůbec všimnout nezvládne, neboť mu to připadá TAK jasné a obyčejné. Teprve v porovnání může nad tou zvláštní bohatostí češtiny konečně opravdu žasnout. To se mi přihodilo u slova déšť.
Když jsem dočetla ke slovu facka, což je asi čtvrtina knihy, rozhodla jsem se vrátit půjčenou knihu zpátky do knihovny a pořídit si vlastní. Stejně ji budu číst ještě dosti dlouho, také si do ní mohu bez obav vepisovat své glosy, zůstane jednou z knih, které nedokážu "dát dál".
Význam různých slov, popsaný s humorem a neotřele originálním vysvětlením, navíc překrásnými slovními obraty, které berou za srdce. Eisner je má srdcovka.
Musím se přidat k hystericwidow.
Kniha je moc fajn a ještě chvíli v ní budu listovat. Znalosti a ponoření do tajů a zákoutí češtiny, zejména překladatelské, jest určitě obohacující. Humorný pohled na češtinu páně Eisnerovo mě pobavil, avšak způsob vyjadřování je pro mě v něčem natolik zastarale krkolomným až matoucím, že si nedokážu četbu užít na sto procent.
Ale chvílemi mi blaze bylo :o)
Hádanka na úvod:
"Je to oblé, je to poloduté, poozve se to chrastěním, jakmile zavane větřík odkudkoli; a požijete-li skrovného obsahu té polodutiny, přijde na vás spavost."
Už chápete, proč se člověčí hlavě říká makovice? :o)
Pan uživatel Hun mě navedl na tuto knihu a já mu převelice děkuji! Možná ji budu číst i celý příští rok, i každý další následující rok. Budu ji číst, abych se začala více dívat a více divit, protože jak praví autor o jazyce: "úhlavní nepřítelkou životních slastí je návyk". A já jsem navyklá a nevím, co říkám, když říkám "honem", "starost", "kuchař" nebo "škvrně".
Pavel Eisner se ve svých odstavečcích projevuje jako člověk vzdělaný, s rozhledem, s vášnivou láskou a citlivou pozorností k českému jazyku, se smyslem pro humor, s estetickým cítěním - a také jako člověk s názorem. Skrze naši nevinnou mateřštinu na nás sem tam vytáhne trapného kostlivečka ze skříně.
Několik zapamatováníhodných vlastností češtiny? Emočně zabarvené situace nafukuje plurálem (slavíme narozeniny a pukáme smíchy či vzteky) nebo negací už tak negativního výrazu (nesvár). Zná alibistické "se" (nechci vs. nechce se mi). Má kupu označení pro kopce a jediné slovo pro vodní vlnu - žádný div, v české kotlině - ale má také "nešťastníka", zatímco bez "šťastníka" se obejde. Překypuje "papáníčkovými zdrobnělinami" - kolínky, biftečky, párečky a pivíčky, přičemž omáčky a polívky si oblíbila natolik, že je pozvedla na běžná příjmení. Významotvornou eleganci jejích předpon a přípon nelze dostatečně ocenit. Pomalu zrovnoprávňuje ženy - to je zřetelné zejména s odstupem 70 let od vzniku knihy: sice stále platí, že žena je blázen, cvok a podobně (analogicky muži nezbývá než být drbna, aspoň něco!), nemluvě o té shodě podmětu s přísudkem v plurálu, zato dnes již známe dvojnice, gynekoložky, divačky a dokonce i blbky. Autorovi též ze slov "smrt" a "nebožtík" plyne, že jsme "národ bez nutkání transcendentálního", v jiném kontextu jinými slovy: "Vepře je v češtině poskrovnu; vepřových věcí jedlých je v českém životě mnoho; a vepřová je jednou z velkých met lidského snažení u nás."
Vizte též heslo "blahobyt".
Rada na závěr:
"Radím všem lidem českým, pokud dychtí po poznání ve věcech češtiny; učte Turky, Senegalce, Tamily a Baškirce jazyku českému a naučíte se tak od nich česky. Ne česky mluvit, to už jakžtakž umíte; ale vnímat češtinu, a hlavně a především trochu přemýšlet o češtině."
Máme jen pět hvězdiček?! Nesouhlasím a dávám deset!!
Páně Eislerův humor, inteligence, vzdělanost a moudrost a neuvěřitelná krása a mrštnost Jejího veličenstva češtiny - jednoznačná bomba!
A to, že kniha byla vydána ve čtyřicátých letech, jí na ničem neubírá.
Jsem z této knížky jedním slovem vodvařená...
Zajímavé čtení. Vznik a vývoj slov, jejich význam, podobnost mezi jazyky sousedních zemí - to vše můžete sledovat v knížce. A navíc psáno s humorem a vtipem.
Čeština poklepem a poslechem by neměla chybět v knihovně žádného milovníka češtiny. Čtenáře pobaví a poučí; je také odrazem doby minulé, a tak čtenáři mohou nahlédnout na to, jak čeština vypadala před více než šedesáti lety.
Po rozumné úvaze několikaměsíční (ne)čtení bohužel někde před půlí vzdáno... Čímž nechci všechny další zájemce nijak odrazovat! Kniha je z Eisnerovy strany opravdu nádherným vyznáním českému jazyku. Jen prostě asi není určeno pro každého.
Kniha plná lásky k jazyku. Eisner dokazuje, jak krásný je jazyk český a dává nám ochutnat jeho barvitosti. Je jako milovník vína a slova, která nám zde vybral jako výběr z bobulí.
Každé slovo poválí na jazyku, ochutná a nechá doznít na patře. Přitom někdy okoření slovy příbuznými, ať tím či oním způsobem, aby zvýraznil jeho charakteristickou chuť.
Tato kniha je doporučována na spravení, po přežrání se slovy cizími či nevalné chuti.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2010 | Chrám i tvrz |
1997 | Čeština poklepem a poslechem |
1992 | Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině |
1945 | Podivuhodná dobrodružství námořníka Sindibáda |
1992 | Milenky |
To je koncentrovalá radost očí, uší, srdce. A dá se číst dokola... a dokola... a dokola... fenomenální....