Cestou - Básnický almanach Welesu
Miroslav Chocholatý , Vojtěch Kučera , Pavel Sobek
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/395809/bmid_cestou-basnicky-almanach-welesu-FN1-395809.jpg
4
3
3
Cesty jsou protkány existenciálami našeho bytí, jako jsou úzkost, naděje, samota, vrženost či vědomí směřování k smrti. Setkáváme se s nimi v různých proudech současné poezie: v poezii spirituální, vedené snahou hledat nadosobní řád věcí a jevů, v poezii životní empirie, svádějící zápas o obraz každodenní reality, ale i v poezii reflexivní, usilující nalézat v prožitcích obecnější konstanty bytí. Totéž platí i o poezii imaginativní, jež nastavuje realitě bizarně deformované zrcadlo snu a v nesčetných obrazných erupcích se blíží surrealistickým východiskům. Básnický almanach Cestou, přinášející verše 41 současných autorů a autorek, je v pořadí třetím tematickým almanachem Welesu. Po almanaších věnovaných zimě (1996) a ženě (1997), a bohužel již nevydaném souboru na téma déšť, začal Weles své sborníky koncipovat jiným způsobem. Výsledkem byla vydání borů Nářky George Heyma - sborník k 77. narozeninám Ludvíka Kundery (1997), Du podel blesku - sborník věnovaný 70. výročí úmrtí Leoše Janáčka (1998), a Skřípavá hudba vrat - sborník k 70. narozeninám Zbyňka Hejdy (2000).... celý text
Přidat komentář
Nejpoetičtějším je na celé výboru doslov. Marně jsem si snažila vybavit jedinou báseň, jež by oduševnělé charakteristické editorem přisuzované odpovídala. Já četla asi něco jiného nebo jsem výbor možná četla špatně, nevím. Většina básní je krátká, nezabírá víc než stránku a těch stránek je téměř dvě stě. Jestli mě jich zaujalo úhrnem deset (a to ještě neříkám, že se mi líbily, zaujmout zabírá na mé hodnotící škále podstatně nižší stupeň), je to hodně. Doslov je sice velmi duchaplný a moralizující (už na tenhle postoj začínám být silně alergická, stejně jako na absurdní idealizaci minulosti s jejími údajnými pevnými morálními hodnotami - nenechte se vysmát!), ale že by vysvětlil, proč je ve sbírce jedna překladová básnířka a jinak samí Češi, což mě osobně zaujalo velmi, to už ne. To by bylo asi moc přízemní a materialistické...
Ale k básním samotným - podobné věci jsem psala před dvaceti lety, když jsem ještě žila v pubertální jistotě, že jsem extrémní literární talent a že ze mě bude velká básnířka a umělkyně. Naštěstí pro všechny jsem z toho vyrostla. Mezi plytké, laciné a ošoupaně melancholické výjevy mělké jako pročůraná voda v dětském nafukovací bazénku na letní zahradě by se ale moje náctileté sentimentální a rádobyhlubokomyslné trpitelské výkřiky hodily naprosto skvěle! Tak jsem přeci jen mohla... ale raději ne.
Jen u básní Petra Borkovce, Renaty Putzlacher a jedné ze dvou Ireny Václavíkové jsem měla pocit, že čtení tohoto výboru má nějaký smysl. Dost slabá bilance.