• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Vojtěch Kučera

Nehybnost

„Kniha s experimentální grafickou podobou, skrz kterou je třeba se k básním prokousat. Nehybost má mnoho společného s předchozí sbírkou A hudba? (délka veršů/básní, častá ich-forma, popisnost, dostředivost - básně vymezené malým prostorem/jedním motivem). Oproti předchozí sbírce jsou ale básně soustředěnější, více vypovídají o svém objektu, než subjektu. Tomu pomáhá i hra se slovy (např. rozdělení slov, které nechá vyvstat novým významům), rým a asonance, pointy. Zajímavé je, že byť se sbírka jmenuje nehybnost, jedním z hlavních témat je právě pohyb (včetně stejnojmenné básně). Pokud A hudba? byla impresionistická, Nehybnost je expresionistická. Básně jsou intenzivnější, je v nich víc osobního výrazu - např. častá zvolání, zároveň ale méně introspekce. Autor zůstává kryptický, často netušíme, čeho se má exprese týkat (např. od a ke; u ze mě klín). Narozdíl od předchozí sbírky mám ale jako čtenář pocit angažovanosti, že se mě báseň týká a má mi co říci (a některé básně mi přišly přímo skvělé - v těle ní; spěšně; hyé na!; sen o proměně).“... celý text
— matej.kulistak

---

A hudba?

„Při čtení mám pocit formální vycizelovanosti, za níž ovšem nenacházím nic sdělitelného. Básně jsou popisné, ale jen horko těžko transcendují ještě k něčemu dalšímu. Navíc jsou celkem krátké, ale ne dostatečně intenzivní, aby v takovém rozsahu působily plně (mluvím o celkovém dojmu, jednotlivé texty často působí líp). Často sdělení jaksi cítíme, ale je tak vágní, že prakticky nedešifrovatelné. Sbírka působí spíš jako lyrický deník, deník nálad. Imrese jsou tak rozostřené, že denotát může dosadit jen ten, kdo jej už předem znal (tj. lyrický subjekt, nebo snad spíš autor?). Opět čest výjimkám. Nejkrásnější verš sbírky je pro mě "tramvaj jako svatojánský brouček". Z té zdrobněliny jako bych cítil kus osobní angažovanosti, emoce. Ty jsou ve sbírce i na jiných místech, ale neutrální lexikum je vposledku ztlumí.“... celý text
— matej.kulistak

---

A hudba?

„V jednotlivých spojeních a metaforách (“miluju tě, miluješ mě, / dvorem noc s tepláky tanči / a plápolá”) je vzdáleně vypozorovatelná spřízněnost s vendryňsko-slívovským okruhem. Ale Kučerovi oproti např. Trojakovi chybí metafyzické zakotvení a epická obraznost. Jeho poezie je mnohem osobnější a jaksi ztišenější. Což s sebou nese i odvrácenou stránku: záznamy se podobají nejvíc básnickému deníku, který charakterizuje především všednost. Kučera tak málokdy čtenáře překvapí víc, než pouhým neobvyklým úhlem pohledu, ale silný je v evokaci a zpřítomnění pocitu, který najednou překvapeně vnímáme jako důvěrně známý: Před třetí ze spánku údery vytlučen jsem k sobě - to budík svým kladivem duní do dna dní. Náhle je úzko. Kuchyní za dveřmi neslyšná hrůza rozlézá se, pokličky hrncům nadzvíhá. Naopak jiné výjevy mají natolik privátní povahu, že je prakticky nemožné jim uspokojivě porozumět. naštěstí těchto momentů není ve sbírce mnoho.“... celý text
— Hwaelos

---

---

Cestou - Básnický almanach Welesu

„Nejpoetičtějším je na celé výboru doslov. Marně jsem si snažila vybavit jedinou báseň, jež by oduševnělé charakteristické editorem přisuzované odpovídala. Já četla asi něco jiného nebo jsem výbor možná četla špatně, nevím. Většina básní je krátká, nezabírá víc než stránku a těch stránek je téměř dvě stě. Jestli mě jich zaujalo úhrnem deset (a to ještě neříkám, že se mi líbily, zaujmout zabírá na mé hodnotící škále podstatně nižší stupeň), je to hodně. Doslov je sice velmi duchaplný a moralizující (už na tenhle postoj začínám být silně alergická, stejně jako na absurdní idealizaci minulosti s jejími údajnými pevnými morálními hodnotami - nenechte se vysmát!), ale že by vysvětlil, proč je ve sbírce jedna překladová básnířka a jinak samí Češi, což mě osobně zaujalo velmi, to už ne. To by bylo asi moc přízemní a materialistické... Ale k básním samotným - podobné věci jsem psala před dvaceti lety, když jsem ještě žila v pubertální jistotě, že jsem extrémní literární talent a že ze mě bude velká básnířka a umělkyně. Naštěstí pro všechny jsem z toho vyrostla. Mezi plytké, laciné a ošoupaně melancholické výjevy mělké jako pročůraná voda v dětském nafukovací bazénku na letní zahradě by se ale moje náctileté sentimentální a rádobyhlubokomyslné trpitelské výkřiky hodily naprosto skvěle! Tak jsem přeci jen mohla... ale raději ne. Jen u básní Petra Borkovce, Renaty Putzlacher a jedné ze dvou Ireny Václavíkové jsem měla pocit, že čtení tohoto výboru má nějaký smysl. Dost slabá bilance.“... celý text
— Jizi