Jizi
komentáře u knih
Flora
Jonáš Zbořil
Vždycky si u podobných knih říkám, jestli autoři čtou komentáře čtenářů a baví se na tím, co v jejich příbězích objevili a jak si je vykládají. A taky si občas říkám, jestli naše drahé autorstvo nepíše už s pohledem za dva rohy - tohle bude znít děsně sofistikovaně, tohle dojemně, tady je šokuju a tady v tomhle uvidí přesně tohle, i když ve skutečnosti je to docela jinak.
U Flory by mě to vlastně ani nepřekvapilo.
Některé metafory jsou asi jasné, jiné si může každý vyložit podle svého - a budeme se asi lišit v závislosti na tom, v jaké životní fázi se nacházíme, čím jsme si my a lidé v našem okolí (ne)prošli a jak moc potřebujeme doslovnost.
Flora, ač tak zkraje nevypadá, je nakonec doslovná poměrně dost. Možná zbytečně moc (a pan Zbořil se mi teď za třetím rohem směje), ale vlastně mi ani to nevadilo. Protože mě to celý překvapivě bavilo a těšilo a ze zahrádkářské kolonie se mi nechtělo pryč a všechno jsem to viděla a všechno jsem to vnímala.
Grafická podoba jako bonus.
S Florou jsme se prostě potkaly ve správný čas.
Vlastní cestou
Seosamh Mac Grianna
Seosamh byl nesmírný samorost, pábitel, ztrápená duše i dobrodruh, který za žádnou cenu nehodlal plavat s proudem.
Šel si vskutku vlastní cestou - obrazně i skutečně. Rozhodl se v Irsku začátku dvacátého století živit jako překladatel do irštiny, psal a nechtěl skončit v žádném nudném zaměstnání a vést nudný, konvenční život. Vlastní cestou má v podtitulu spojení modernistická autofikce - inu, kdo ví, jak to doopravdy bylo? Snad jen Seosamh sám - možná se skutečně vydával za arabského jasnovidce a možná opravdu přeplul na pramici Irské moře, možná opravdu potkal všechny lidi, o nichž vypráví, dozajista by ale gaelská krutovláda, kterou by v Irsku býval rád zavedl, měla úspěch!
Vlastní cestou je kouzelné, nesmírně zábavné, ale i pochmurné, zásluhou Radvana Markuse je vyprávěné tak nádhernou češtinou, že už jen kvůli ní stojí za to si ho přečíst.
Děti naší ulice
Nagíb Mahfúz
Každý národ a jazyk mají své velké vypravěče.
A každý má své vypravěče největší.
Když dojde na moderní arabský román, je největším z největších Nagíb Mahfúz.
Bez něj by současná arabská literatura nevypadala tak, jak vypadá.
A přestože za svůj dlouhý život napsal 35 románů, přes 350 povídek, 26 divadelních a filmových scénářů a stovky novinových esejí a sloupků a je to stále jediný arabský nositel Nobelovy cenu za literaturu, měli jsme až dosud v češtině k dispozici jen jednu jeho knihu, Skandál v Káhiře, která v originále vyšla v roce 1945 a v češtině v roce 68. Je to skvělá kniha a kdo ji nečetl, nebude váhat.
A teď máme konečně další titul a troufám si tvrdit že po Trilogii ten největší.
Román, jehož samotný příběh by vydal na román. Knihu, která mohla v Egyptě poprvé knižně vyjít až po autorově smrti a kvůli které na něj byl v roce 1994 spáchaný atentát.
Je to kniha, která i po téměř osmdesáti letech od svého vydání má pořád tolik co nabídnout.
Protože si klade ty nejzásadnější otázky: Proč je na světě tolik zla? Proč musí lidé trpět? Má nás Bůh ještě rád? A žije vůbec? Co se stane, když ztratíme víru? A jde dál a zabývá se sociální problematikou a politikou a slouží mu k tomu nejstarší a nejznámější příběhy.
Postupně se tak na scéně objevuje Bůh, Adam a Eva, ďábel, Ábel a Kain, Mojžíš, Ježíš, Muhammad i personifikované vědění a moderní věda.
Jistě, můžeme Děti naší ulice číst jen jako historický román, příběh několika generací obývajících bezejmennou káhirskou čtvrť 19. století.
Anebo se můžeme do mnohovrstevnatého Mahfúzova románu, o němž říkal, že v něm chtěl převyprávět dějiny lidstva, ponořit, hledat a nacházet.
Život ptáků
David Attenborough
Literatura faktu, která se čte jako román, detektivka, thriller, poezie, romance a všechno dohromady.
Je to fascinující, poutavé čtení plné příběhů z ptačí říše z celého světa od našich zahrad po Antarktidu, od tropických pralesů po pouště. Místy mi padala brada, jindy jsem si říkala, jak krutá umí být příroda, jak moudrá, jak zdatná, jak dokonalá. A k tomu ty nádherný fotky...
Ptáky do každé rodiny, čtení nejen pro dospělé - ať neumřeme blbí!
In memoriam
Alice Winn
Za krále, za vlast, jak krásné je zemřít hrdinskou smrtí!
Rok 1914. Rok plný víry a nepředstavitelné naivity. Rok, kdy se desítky tisíc kluků vypravily na frontu bojovat pro hamižnost, omezenost a hloupost těch mocných. Rok, kdy se začalo tvrdě platit měnou nejcennější.
In memoriam je příběh Ellwooda a Gaunta, kluků ze soukromé britské školy, kteří věřili v ideály, ve spravedlnost, kluků, kteří se vzájemně milovali v době, která přála všemu, jen ne lásce a kteří si to přiznali a řekli až ve chvíli, kdy už bylo skoro pozdě.
Je to příběh stovek tisíců zoufale mladých kluků, kteří posloužili v první světové jako kanonenfutr, kteří umírali v blátě, daleko domova ve věku, kdy na sebe dnešní borci s alpakama ještě pokřikují skibi toilet bro!
Pro nás jakoby dnes nebyly události let 1914-18 zdaleka tak traumatizující jako pro Británii, literutury máme poskrovnu - i proto stojí In memoriam za přečtení.
I proto, ale hlavně kvůli tomu, že je to hluboce lidský, napínavý a bolestně krásný příběh.
Nejsme tady pro zábavu
Nina Lykke
Knutovi bude šedesát. V pětatřicet napsal svou Slavnou knihu, která z něj udělala hvězdu a postarala se o to, že mu nějakou dobu bylo jedno, že přišel o manželku i syna, a že uvěřil, že je skutečně někdo, pan Spisovatel, pan Důležitý, pan Talentovaný. O pětadvacet let později má už Knut tolik rozumu a tak málo peněz, aby věděl, že se situace má jinak. Navíc má na krku obviněné ze sexuální obtěžování, jak ve své poslední knize onálepkovala jeho chování na jakémsi večírku kolegyně Spisovatelka. Podle Knuta se celá situace sice vyvinula docela jinak, ale kdo by ho poslouchal?
Jenže jak se ukáže, někdo ho přece jen bude muset poslouchat - protože Knut je jako poslední možná náhražka pozvaný na lillehamerský literární festival, kde se má na pódiu setkat nejen se současným manželem své ex, ale i s kolegyní Spisovatelka.
Norský literární rybníček je zjevně stejně báječně zaprděný jako ten náš, řeší se v něm obdobné věci a scéně s odbržděným Knutem se směju ještě týden poté, co jsem knihu dočetla.
Chlapče, chlapče, neboj, nejsi v tom sám.
Království Dutců
Kira Jane Buxton
Když se Tajný život mazlíčků potká s Živými mrtvými. Nevěříte? Věřte.
Kombinace zpočátku vražedně zábavná, hlavní postava - ochočený havran ST - třeskutě vtipná, sidekick dostatečně uslintaný a vedlejší postavy pestré, po zhruba sto stránkách jakoby ale nápad ztratil dech a rozhodl se zalehnout. I točí se dokolečka dokola a vyšlapává si ve vysoké trávě pelíšek.
Poselství hezké, nápad dobrý, stojka stellarova 4ever (jen při tom sázení cizích abeced je prostě i na těch pár slov dobré mít nějakého ochočeného dutce, který vám to zkoukne).
Tři, ale solidní tři.
(Plus teda parádní obálka, ta si zaslouží pět pamlsků sama za sebe.)
Všechny cesty vedou do Santiaga
Ladislav Zibura
Z první knihy jsem byla nadšená, z druhé taky, ze třetí už méně, čtvrtou jsem pořád ještě nepřečetla, pátou už nemám a šestou jsem dostala a na konec se dostala jenom proto, že víceméně neodkládám rozečtené knihy.
S Cestou do Santiaga není v zásadě nic špatně, knížka je krásně vyvedená, jsou v ní nádherné ilustrace a to samo o sobě si zasluhuje jednu hvězdu navíc.
Jinak je to přemoudřelé, repetitivní (Ladislav miluje svou skvělou přítelkyni Karolínu, doporučuju udělat dřep pokaždé, když to zopakuje a voila: svalnatý zadek jak když najdeš!) a v zásadě nudné.
Chápu, že to může fungovat a chápu i proč, ale vlastně ne. Principiálně nerozumím masovým záležitostem a tomu, proč chodit někde, kde jsou tisíce a tisíce dalších lidí a šlapete většinu času po asfaltu, už vůbec ne.
Ale toť můj problém. Čili vzhůru na cestu, pokud vás tohle láká.
Živá planeta: Síť života na Zemi
David Attenborough
Všechno souvisí se vším.
Obecně známá pravda, které nabírá v další knize Davida Attenborougha, se kterou jsem měla tu čest strávit opravdu hodně času, celoplanetární rozměr.
Od nejhlubších oceánů po nejvyšší hory a ještě o kus dál, až tam, kam se dostanou mraky, zkoumá britský přírodovědec vazby mezi rostlinami, živočichy a prostředím, v němž se pohybují, které jsou stejně unikátní jako on sám. Jako příklady si vybírá méně známé, fascinující tvory a mnohdy člověku nestačí krásné barevné fotografie, které knihu doplňují a musí si o nich najít ještě víc (k dokreslení vyprávění o papoušcích kakapo vřele doporučuju na youtube video s názvem "Shagged by a rare parrot").
Závěr je bolestný, protože jsme jediný bezohledný a hrubě expandující živočišní druh, který jde doslova přes mrtvoly kvůli něčemu tak pomíjivému, jako je zisk, neváháme drancovat, plundrovat a nenávratně ničit.
Naděje ale je. A jedna její část spočívá v tom, že si uvědomíme, že tu nežijeme ani omylem sami a že se o ten prostor na té naší nádherné, nesmírně pestré Zemi musíme podělit, protože žádná planeta B neexistuje.
Čekám, až si pro mě v noci přijdou: Zápisky ujgurského básníka z čínské genocidy
Tahir Hamut Izgil
"Začalo... masové zatýkání. Vlna zatčení byla tak mohutná, že ve stávajících detenčních zařízeních ve městě -- celách na policejních stanicích, vězeních, diagnostických ústavech, pracovních táborech, detoxikačních centrech - brzy nezůstala žádná volná místa. Během několika dní byla řada škol, vládních kanceláří, a dokonce i nemocnic přeměněna na 'školicí střediska' a narychlo vybavena železnými dveřmi, mřížemi na oknech a ostnatým drátem. Proslýchalo se, že v okolí města rostou nová 'školicí střediska', přičemž každé dokáže pojmout desítky tisíc lidí. Všude vládl strach. Lidé říkali, že přišel soudný den." (s. 94)
Tahir Hamut Izgil je ujgurský dokumentarista, podnikatel, intelektuál a básník. Je to také člen střední třídy, manžel, otec, syn a kamarád. Je to normální člověk, který vystudoval vysokou školu v Pekingu, kromě ujgurštiny mluví plynně čínsky a odseděl si během studií tři roky v lágru, protože chtěl odjet ze země a studovat v Turecku.
Ze své země, která ale není jeho zemí. Jeho země, Sin-Ťiang, je součást Čínské lidové republiky a Čínská lidová republika se tak bojí, že by se etnicky i jazykově odlišní obyvatelé této veliké západní provincie mohli chtít osamostatnit, že už pěkných pár let velice systematicky pracuje na tom, aby k tomu nemohlo dojít. Jak? Nejdřív přišlo postupné přečíslování, kdy se na západ začali stěhovat majoritní Chanové, a pak se šrouby začaly pomaloučku, polehoučku utahovat, žába byla v hrnci a plamen se rozzářil...
Represe ujgurského obyvatelstva, ujgurské kultury a jazyka byly zaváděny postupně a Tahir s rodinou udělal nejspíš to samé, co by udělala většina z nás: čekal, co bude. A doufal. Že jich se to nedotkne, že se to přežene, že horší to nebude. Aktuální situace v sin-ťiangských městech silně připomíná Velkého bratra vybaveného tou nejmodernější technikou, jako bonus nemůžete jen tak utéct. Sehnat pas není nic snadného ani levného, o tom, že vám snadno zajistí místo ve "školicí středisku" ani nemluvě. Přesto se Izgilovi nakonec povedlo z Číny s rodinou emigrovat. S vědomím, že svou rodnou zemi, kde něco znamenal a něco vybudoval, kde žila celá jeho rodina a všichni přátelé, nejspíš už nikdy neuvidí. V padesáti letech zamířil do Spojených států, do země, kde nebyl nikdo a jejímž jazykem nemluvil. A tam vyprávěl svůj příběh. V jeho pamětech nenajdete mučivé scény z koncentráků, krev a utrpení, přestože moc dobře víte, že v jeho zemi jsou a lidé v nich trpí a umírají, navždy ztracení vnějšímu světu. Strach a úzkost jsou tu plíživější a děsivější o to, oč bližší svou normálností Tahir člověku je.
Genocida je v současné době znovu velice často skloňované slovo - jako lidstvo jsme odsouzení ke zkáze, dokud jsme ochotní a schopní zavírat oči před utrpením druhého, dokud nám krk slouží k tomu, abychom odvraceli zrak místo k tomu, aby nesl uvažující hlavu s ústy schopnými křičet na obranu nejen sebe, ale i druhých.
O Ujgurech se u nás nemluví.
A přitom bychom měli křičet.
Kniha, kterou posypal hvězdný prach
Nora Eckhardtová
Je to takové hezké, vyprávěcí, nenáročné a vděčné: nic až tak hrozného se nikomu nestane, i když o nějaké to trápení není nouze, všechny volné konce jsou důsledně zavázané, aby snad čtenář nemusel namáhat ctěnou hlavu, tu a tam se jako hvězdný prach sypou archaismy a dobové zmínky, onde to trošku dře a mezery v rešerši knihu určitě mezi tituly sloužící jako příhodná učební pomůcka nezařadí, ale vlastně proč ne.
Taková vanilková zmrzlina.
Neurazí, nenadchne.
(A ten, kdo dělal korektury si zopakuje, že je to přece a jedině přece a nikdy přeci.)
To jsme byli my
Golnaz Hashemzadeh Bonde
Ach ty matky, ach ty dcery.
Je životní příběh absurdně předčasně umírající Nahíd srdcervoucí? Je. Jsou události v příběhu popisované místy šokující, místy děsivé a místy prostě jen bezbřeze smutné? Jasně. Bulela jsem u toho jako blbá? To si pište.
Tak proč jen tři hvězdy?
Protože když od knihy uděláme pár kroků vzad a zamyslíme se nad ní, je to nakonec jen další z emočních ždímaček posilujících stereotypní pohled na íránskou/muslimskou společnost.
Kdybychom si udělali takový malý seznámek vyprávěcích berliček:
dětská nevěsta? - odškrtnuto
násilnický manžel? - odškrtnuto
smrt jedno či více postav, která čtenářem otřese? - odškrtnuto
malý člověk na pozadí velký dějin? - odškrtnuto
kritika nerovného postavení mužů a žen? - odškrtnuto
Ve finále je pak pro mě kniha nejzajímavější v popisech emigrantské zkušenosti a v pasážích, kdy se řeší čistě Nahídin vztah k dceři a to, že se navenek projevuje jako vrchní svině a mrcha matka, byť uvnitř je to celé jinak. O tom bych si s (ne)chutí přečetla celou knihu. Takhle je to nakonec jen další utvrzení toho, že je to "tam" prostě strašný.
Dobrodružství profesora Challengera
Arthur Conan Doyle
Tohle je po všech stránkách krásná kníž(eč)ka.
Dva skvěle přeložené, okouzlující příběhy o potenciálně chod světa měnících objevech a vynálezech, povedené ilustrace, informačně bohatá předmluva, co víc by mohl čtenář chtít?
Výpravy na Východ
Fitzroy Maclean
Když jsem si o knize četla, říkala jsem si: ano, to musím mít! To vypadá fantasticky.
Když jsem knihu konečně držela v ruce a otevřela ji, říkala jsem si: No to si snad děláte srandu, kdo má tohle učíst?
A to bude hned na začátek jediná, nicméně dost výrazná, výtka: způsob, jakým v Maratonu graficky řeší knihy je nešťastný. Chápu, že jsou to knihy veliké a i v tomhle provedení tlusté a tím pádem nákladné; měkkou vazbu mají nesmírně kvalitní, to je taky skvělé, ale sakra práce, to je tak nepřátelsky působící text! A nejen Maclean, všechny jejich tlustší knihy. Člověk to jen otevře a už ho bolí oči.
A je to škoda, věřím, že nejsem jediná, kdo čte po večerech, kdy už mám unavený oči a u normálně sázených knih, které netečou od kraje ke kraji a pidipísmenka se nehemží před očima jako štěnice v ložním prádle chudobince osmnáctého století, to až tak nevadí. Tohle bylo ale ve finále trochu peklo, i když obsahově je to úžasná kniha.
Maclean si, jakožto živoucí předloha Jamese Bonda, se svým papírovým odrazem v mnohém nezadá. Jeho zápisky z předválečného z Ruska jsou démonicky brilantní, nesmírně vtipné a skvěle vypointované. Ty z válečného období (včetně toho, jak se vlastně do řad vojska dostal) až neuvěřitelné, leč pravdivé - vězte, že tu máme co dočinění se spoluzakladatelem SAS. Na Balkánu už trochu došel humor, vzhledem k popisované době ale není divu.
Skvělé paměti. Skvělé!
Plavec ve tmě
Tomasz Jedrowski
Možná kdybych to četla, možná kdybych nezvolila audioverzi v originále, měla bych ve výsledku jiný dojem. Ale známe to o těch rybách, rybnících a kde by byly, kdyby nebyly tam, kde jsou.
A protože jsem poslouchala unylého vypravěče, které zněl, jako kdyby pořád napůl spal a napůl se dojímal nad sebou, vesmírem a tak vůbec, na čtvrtou to prostě nedosáhne.
Plavec ve tmě (hm, zvláštní volba českého názvu) je další z řady příběhů osudů malých lidí na pozadí velkých dějin, tady navíc jde o pozadí víc než o popředí, protože hlavní hrdinové jsou dva mladí kluci, kteří se do sebe zamilují v socialistickém Polsku těsně před revolucí, kdy kluci s klukama a holky s holkama fakt ještě jen tak chodit nemohli (a jestli vám někdo tvrdí něco jiného, pošlete ho tam, kde bychom měli ty ryby, kdyby nebyly ty rybníky).
Trocha romantiky přisypaná ke spoustě melancholie bohatě prošpikovaná frontami a hospodářským rozkladem severních sousedů.
Přes veškeré chutné ingredience pro mě nicméně zůstává výsledky pokrm poněkud mdlý.
Šimonovo mlčení
Vladimir Vertlib
Tak trochu jiný pohled na tak trochu jiné bytí židem i Židem.
Autofikční výlet do Izraele i do hlubin paměti. Jaké to je nepatřit nikam, nebýt nikde vítaný, chtěný.
Autorův hrdina (hrdinný autor?) přijíždí na čtení do Izraele, s manželkou stihnou navštívit pár starých rodinných známých a nakonec se i zeptat na to, proč Šimon tolik let mlčel a když nemlčel, napsal něco, z čeho došla slova (jen pozor, odpovědi na některé otázky se nám nemusí líbit, občas je opravdu lepší nevědět).
A čte a píše sám sebe před třicet, čtyřiceti lety, kdy s ruskými rodiči prchal nejprve do Izraele, po němž jeho pro sionismus zapálený otec nesmírně toužil, aby se po roce pokusili vrátit zpátky do Sovětského svazu.
Jo.
Čtete dobře.
Ze země zaslíbené do země nenáviděné.
Jenže někdy prostě není cesta zpátky a ani cesta vpřed nemusí být úplně patrná a ani omylem jednoduchá.
Intenzívní příspěvek k tématu imigrace, domoviny a identity objevený náhodou, o to překvapivější.
Posvátná noc
Tahar Ben Jelloun
Takhle nějak vypadají moje sny, jen tam chyběla lítající auta a kočky, kterým ze zadku šlehá zelený oheň a možná i sladké a minimálně jednou v životě pitné rozbouřené vody Ankhu.
Vážně jsem se snažila se na Ben Jellounovu vlnu naladit a vážně jsem chtěla, aby se mi ta kniha líbila, ale nakonec mi to přišlo trochu jako pejskokočičkový dort, kdyby ho vařili podle kuchařky pro intelektuální autory. Dejme tam trochu toho a trochu tamtoho, tohle téma je taky super a jé, ještě nějaký to vězení, mučení a do středu postavíme tělo, ale dáme tam ženský tělo, protože o tom víme kulový (a proto jedna z nejvíc chucpe scén znásilnění, chtěla bych vidět autora, jak by si to děsně užíval, kdyby jeho znásilnil nějaký vágus, tleskáček, pěkná písníčka a klíčenka putují do Maroka!), ale je to takový estetický nebo emancipovaný. Ok. Za mě asi ani ne, díky, další!
Holky ze severu
Šeng Kche-i
Krutá realita čínského všedního dne se špetkou magického realismu.
Mladičká, rázná Růža, která se s moc s ničím nepáře a s ničím si radši nedělá moc těžkou hlavu, se se svojí o poznání naivnější a plašší kamarádkou Lídou vydává z venkova do velkoměsta s vidinou lepších zítřků.
Jak už to tak v životě chodí, i Čínou a Číňany hýbou prachy a sex. Prvního se holkám většinu času těžce nedostává, druhého se jim dostává, mnohdy krajně nevyžádaně, měrou vrchovatou.
Prsatá, nevzdělaná Růža postupně šplhá z úplného dna ubytovny sdílené s prostitutkami, přes kadeřnický salon, kde se poskytují ledasjaké služby, továrnu, kde to ale vážně není k žití (jak to ti lidé dělají? Jak?), recepci až do nemocnice. A všude naráží na chlápky uhranuté jejím poprsím, kteří nechtějí (až na velké výjimky) nic jiného, než si trochu užít. Chlapi se baví, ženské za to tvrdě platí. Tenhle čínský podbřišek - násilné potraty, násilné sterilizace, kontrola porodnosti - je naprosto děsivý.
Zoufalství nad tím, jak se ten život odvíjí, nakonec začne zmáhat i Růžu. Z její přednosti se stává závaží, které ji táhne k zemi, které ji trápí a místo, aby ji otevíralo dveře, jí je začíná zabuchovat. Není lehké být ženou. A už vůbec není lehké být ženou na spodní příčce čínského společenského žebříčku.
Přidávám se do méně početného tábora těch, komu nakonec česká jména hlavních postav vyhovovala, protože ponechat jim jména původní, budu zmatená jak Goro před Tokiem a vsadím se, že do konce knihy nebudu tušit, kdo s kým co a za kolik. (Ono navíc takovéhle Růži a Lídy v jistých obměnách najdeme po celém světě.)
Úplně mimo mi nicméně přišel doslov - nedozvěděla jsem se ni o autorce, o tom, jaké je její místo v kánonu čínské literaturu, o současné čínské tvorbě, žádný hlubší ponor do knihy také nenásledoval. Jen víme, že Růža je podle jeho autora naivní. Ne, to fakt není, Růža je pěkně tvrdej ořech, vážený pane, takových se moc nerodí!
Nebe
Mieko Kawakami
Hlubokomyslné a zoufale smutné. Doposlouchala jsem v anglickém překladu někdy před dvěma týdny a to je zhruba všechno, co si z knihy vybavím.
Téma šikany je v Japonsku zjevně často diskutované, protože na něj narážím v podstatě na každém kroku (v anime namátkou ve Forest Piano, v manze je to ústřední téma celé série Tichý hlas), nicméně tady bylo spíš katalyzátorem úvah o tom, co z nás tvoří skutečná nás, nakolik je naše odlišnost, kterou okolní svět vnímá jako slabost, vlastně naši silnou - nebo možná i nejsilnější - stránkou, jak a zda ji můžeme využít v náš prospěch jako štít nebo klidně i jako útočnou zbraň.
Zajímavé, leč zapomenutelné.
Život na prodej
Jukio Mišima
Zábavná mozaika takřka šestákových příběhů, která ono přirovnání z doslovu s Tarantinovými filmy skutečně snese. Pokud budete ke knize takovýmto způsobem přistupovat, budete se bavit, protože hledat ve sledu vražednic, jež zasaženy amorovým šípem páchají nakonec sebevraždu, upírek, bláznivek, tajných organizací, sledovacích šipek a dramatického finále něco hlubšího a vyčítat autorovi, že není Murakami, by bylo zcela nemístné a zbytečné. Ne, není, je třeba mít na paměti i to, že se Mišima vyvrhl jak ryba v roce, kdy by Harukimu ve Státech teprve natočili první pívo a tahle knížka vznikla v roce, kdy nás tak velkoryse osvobodili soudruzi z Východu (tak pěkně šukran). A na to, že je to skoro šedesát let starý, je to furt solidní jízda, autor prostě nebyl troškař.