Jizi
přečtené 879
Život ptáků
2024,
David Attenborough
Literatura faktu, která se čte jako román, detektivka, thriller, poezie, romance a všechno dohromady. Je to fascinující, poutavé čtení plné příběhů z ptačí říše z celého světa od našich zahrad po Antarktidu, od tropických pralesů po pouště. Místy mi padala brada, jindy jsem si říkala, jak krutá umí být příroda, jak moudrá, jak zdatná, jak dokonalá. A k tomu ty nádherný fotky... Ptáky do každé rodiny, čtení nejen pro dospělé - ať neumřeme blbí!... celý text
In memoriam
2024,
Alice Winn
Za krále, za vlast, jak krásné je zemřít hrdinskou smrtí! Rok 1914. Rok plný víry a nepředstavitelné naivity. Rok, kdy se desítky tisíc kluků vypravily na frontu bojovat pro hamižnost, omezenost a hloupost těch mocných. Rok, kdy se začalo tvrdě platit měnou nejcennější. In memoriam je příběh Ellwooda a Gaunta, kluků ze soukromé britské školy, kteří věřili v ideály, ve spravedlnost, kluků, kteří se vzájemně milovali v době, která přála všemu, jen ne lásce a kteří si to přiznali a řekli až ve chvíli, kdy už bylo skoro pozdě. Je to příběh stovek tisíců zoufale mladých kluků, kteří posloužili v první světové jako kanonenfutr, kteří umírali v blátě, daleko domova ve věku, kdy na sebe dnešní borci s alpakama ještě pokřikují skibi toilet bro! Pro nás jakoby dnes nebyly události let 1914-18 zdaleka tak traumatizující jako pro Británii, literutury máme poskrovnu - i proto stojí In memoriam za přečtení. I proto, ale hlavně kvůli tomu, že je to hluboce lidský, napínavý a bolestně krásný příběh.... celý text
Nejsme tady pro zábavu
2024,
Nina Lykke
Knutovi bude šedesát. V pětatřicet napsal svou Slavnou knihu, která z něj udělala hvězdu a postarala se o to, že mu nějakou dobu bylo jedno, že přišel o manželku i syna, a že uvěřil, že je skutečně někdo, pan Spisovatel, pan Důležitý, pan Talentovaný. O pětadvacet let později má už Knut tolik rozumu a tak málo peněz, aby věděl, že se situace má jinak. Navíc má na krku obviněné ze sexuální obtěžování, jak ve své poslední knize onálepkovala jeho chování na jakémsi večírku kolegyně Spisovatelka. Podle Knuta se celá situace sice vyvinula docela jinak, ale kdo by ho poslouchal? Jenže jak se ukáže, někdo ho přece jen bude muset poslouchat - protože Knut je jako poslední možná náhražka pozvaný na lillehamerský literární festival, kde se má na pódiu setkat nejen se současným manželem své ex, ale i s kolegyní Spisovatelka. Norský literární rybníček je zjevně stejně báječně zaprděný jako ten náš, řeší se v něm obdobné věci a scéně s odbržděným Knutem se směju ještě týden poté, co jsem knihu dočetla. Chlapče, chlapče, neboj, nejsi v tom sám.... celý text
Království Dutců
2020,
Kira Jane Buxton
Když se Tajný život mazlíčků potká s Živými mrtvými. Nevěříte? Věřte. Kombinace zpočátku vražedně zábavná, hlavní postava - ochočený havran ST - třeskutě vtipná, sidekick dostatečně uslintaný a vedlejší postavy pestré, po zhruba sto stránkách jakoby ale nápad ztratil dech a rozhodl se zalehnout. I točí se dokolečka dokola a vyšlapává si ve vysoké trávě pelíšek. Poselství hezké, nápad dobrý, stojka stellarova 4ever (jen při tom sázení cizích abeced je prostě i na těch pár slov dobré mít nějakého ochočeného dutce, který vám to zkoukne). Tři, ale solidní tři. (Plus teda parádní obálka, ta si zaslouží pět pamlsků sama za sebe.)... celý text
Všechny cesty vedou do Santiaga
2023,
Ladislav Zibura
Z první knihy jsem byla nadšená, z druhé taky, ze třetí už méně, čtvrtou jsem pořád ještě nepřečetla, pátou už nemám a šestou jsem dostala a na konec se dostala jenom proto, že víceméně neodkládám rozečtené knihy. S Cestou do Santiaga není v zásadě nic špatně, knížka je krásně vyvedená, jsou v ní nádherné ilustrace a to samo o sobě si zasluhuje jednu hvězdu navíc. Jinak je to přemoudřelé, repetitivní (Ladislav miluje svou skvělou přítelkyni Karolínu, doporučuju udělat dřep pokaždé, když to zopakuje a voila: svalnatý zadek jak když najdeš!) a v zásadě nudné. Chápu, že to může fungovat a chápu i proč, ale vlastně ne. Principiálně nerozumím masovým záležitostem a tomu, proč chodit někde, kde jsou tisíce a tisíce dalších lidí a šlapete většinu času po asfaltu, už vůbec ne. Ale toť můj problém. Čili vzhůru na cestu, pokud vás tohle láká.... celý text
Živá planeta: Síť života na Zemi
2024,
David Attenborough
Všechno souvisí se vším. Obecně známá pravda, které nabírá v další knize Davida Attenborougha, se kterou jsem měla tu čest strávit opravdu hodně času, celoplanetární rozměr. Od nejhlubších oceánů po nejvyšší hory a ještě o kus dál, až tam, kam se dostanou mraky, zkoumá britský přírodovědec vazby mezi rostlinami, živočichy a prostředím, v němž se pohybují, které jsou stejně unikátní jako on sám. Jako příklady si vybírá méně známé, fascinující tvory a mnohdy člověku nestačí krásné barevné fotografie, které knihu doplňují a musí si o nich najít ještě víc (k dokreslení vyprávění o papoušcích kakapo vřele doporučuju na youtube video s názvem "Shagged by a rare parrot"). Závěr je bolestný, protože jsme jediný bezohledný a hrubě expandující živočišní druh, který jde doslova přes mrtvoly kvůli něčemu tak pomíjivému, jako je zisk, neváháme drancovat, plundrovat a nenávratně ničit. Naděje ale je. A jedna její část spočívá v tom, že si uvědomíme, že tu nežijeme ani omylem sami a že se o ten prostor na té naší nádherné, nesmírně pestré Zemi musíme podělit, protože žádná planeta B neexistuje.... celý text
Čekám, až si pro mě v noci přijdou: Zápisky ujgurského básníka z čínské genocidy
2024,
Tahir Hamut Izgil
"Začalo... masové zatýkání. Vlna zatčení byla tak mohutná, že ve stávajících detenčních zařízeních ve městě -- celách na policejních stanicích, vězeních, diagnostických ústavech, pracovních táborech, detoxikačních centrech - brzy nezůstala žádná volná místa. Během několika dní byla řada škol, vládních kanceláří, a dokonce i nemocnic přeměněna na 'školicí střediska' a narychlo vybavena železnými dveřmi, mřížemi na oknech a ostnatým drátem. Proslýchalo se, že v okolí města rostou nová 'školicí střediska', přičemž každé dokáže pojmout desítky tisíc lidí. Všude vládl strach. Lidé říkali, že přišel soudný den." (s. 94) Tahir Hamut Izgil je ujgurský dokumentarista, podnikatel, intelektuál a básník. Je to také člen střední třídy, manžel, otec, syn a kamarád. Je to normální člověk, který vystudoval vysokou školu v Pekingu, kromě ujgurštiny mluví plynně čínsky a odseděl si během studií tři roky v lágru, protože chtěl odjet ze země a studovat v Turecku. Ze své země, která ale není jeho zemí. Jeho země, Sin-Ťiang, je součást Čínské lidové republiky a Čínská lidová republika se tak bojí, že by se etnicky i jazykově odlišní obyvatelé této veliké západní provincie mohli chtít osamostatnit, že už pěkných pár let velice systematicky pracuje na tom, aby k tomu nemohlo dojít. Jak? Nejdřív přišlo postupné přečíslování, kdy se na západ začali stěhovat majoritní Chanové, a pak se šrouby začaly pomaloučku, polehoučku utahovat, žába byla v hrnci a plamen se rozzářil... Represe ujgurského obyvatelstva, ujgurské kultury a jazyka byly zaváděny postupně a Tahir s rodinou udělal nejspíš to samé, co by udělala většina z nás: čekal, co bude. A doufal. Že jich se to nedotkne, že se to přežene, že horší to nebude. Aktuální situace v sin-ťiangských městech silně připomíná Velkého bratra vybaveného tou nejmodernější technikou, jako bonus nemůžete jen tak utéct. Sehnat pas není nic snadného ani levného, o tom, že vám snadno zajistí místo ve "školicí středisku" ani nemluvě. Přesto se Izgilovi nakonec povedlo z Číny s rodinou emigrovat. S vědomím, že svou rodnou zemi, kde něco znamenal a něco vybudoval, kde žila celá jeho rodina a všichni přátelé, nejspíš už nikdy neuvidí. V padesáti letech zamířil do Spojených států, do země, kde nebyl nikdo a jejímž jazykem nemluvil. A tam vyprávěl svůj příběh. V jeho pamětech nenajdete mučivé scény z koncentráků, krev a utrpení, přestože moc dobře víte, že v jeho zemi jsou a lidé v nich trpí a umírají, navždy ztracení vnějšímu světu. Strach a úzkost jsou tu plíživější a děsivější o to, oč bližší svou normálností Tahir člověku je. Genocida je v současné době znovu velice často skloňované slovo - jako lidstvo jsme odsouzení ke zkáze, dokud jsme ochotní a schopní zavírat oči před utrpením druhého, dokud nám krk slouží k tomu, abychom odvraceli zrak místo k tomu, aby nesl uvažující hlavu s ústy schopnými křičet na obranu nejen sebe, ale i druhých. O Ujgurech se u nás nemluví. A přitom bychom měli křičet.... celý text
Kniha, kterou posypal hvězdný prach
2023,
Nora Eckhardtová
Je to takové hezké, vyprávěcí, nenáročné a vděčné: nic až tak hrozného se nikomu nestane, i když o nějaké to trápení není nouze, všechny volné konce jsou důsledně zavázané, aby snad čtenář nemusel namáhat ctěnou hlavu, tu a tam se jako hvězdný prach sypou archaismy a dobové zmínky, onde to trošku dře a mezery v rešerši knihu určitě mezi tituly sloužící jako příhodná učební pomůcka nezařadí, ale vlastně proč ne. Taková vanilková zmrzlina. Neurazí, nenadchne. (A ten, kdo dělal korektury si zopakuje, že je to přece a jedině přece a nikdy přeci.)... celý text
To jsme byli my
2018,
Golnaz Hashemzadeh Bonde
Ach ty matky, ach ty dcery. Je životní příběh absurdně předčasně umírající Nahíd srdcervoucí? Je. Jsou události v příběhu popisované místy šokující, místy děsivé a místy prostě jen bezbřeze smutné? Jasně. Bulela jsem u toho jako blbá? To si pište. Tak proč jen tři hvězdy? Protože když od knihy uděláme pár kroků vzad a zamyslíme se nad ní, je to nakonec jen další z emočních ždímaček posilujících stereotypní pohled na íránskou/muslimskou společnost. Kdybychom si udělali takový malý seznámek vyprávěcích berliček: dětská nevěsta? - odškrtnuto násilnický manžel? - odškrtnuto smrt jedno či více postav, která čtenářem otřese? - odškrtnuto malý člověk na pozadí velký dějin? - odškrtnuto kritika nerovného postavení mužů a žen? - odškrtnuto Ve finále je pak pro mě kniha nejzajímavější v popisech emigrantské zkušenosti a v pasážích, kdy se řeší čistě Nahídin vztah k dceři a to, že se navenek projevuje jako vrchní svině a mrcha matka, byť uvnitř je to celé jinak. O tom bych si s (ne)chutí přečetla celou knihu. Takhle je to nakonec jen další utvrzení toho, že je to "tam" prostě strašný.... celý text
Dobrodružství profesora Challengera
2020,
Arthur Conan Doyle
Tohle je po všech stránkách krásná kníž(eč)ka. Dva skvěle přeložené, okouzlující příběhy o potenciálně chod světa měnících objevech a vynálezech, povedené ilustrace, informačně bohatá předmluva, co víc by mohl čtenář chtít?... celý text
Výpravy na Východ
2022,
Fitzroy Maclean
Když jsem si o knize četla, říkala jsem si: ano, to musím mít! To vypadá fantasticky. Když jsem knihu konečně držela v ruce a otevřela ji, říkala jsem si: No to si snad děláte srandu, kdo má tohle učíst? A to bude hned na začátek jediná, nicméně dost výrazná, výtka: způsob, jakým v Maratonu graficky řeší knihy je nešťastný. Chápu, že jsou to knihy veliké a i v tomhle provedení tlusté a tím pádem nákladné; měkkou vazbu mají nesmírně kvalitní, to je taky skvělé, ale sakra práce, to je tak nepřátelsky působící text! A nejen Maclean, všechny jejich tlustší knihy. Člověk to jen otevře a už ho bolí oči. A je to škoda, věřím, že nejsem jediná, kdo čte po večerech, kdy už mám unavený oči a u normálně sázených knih, které netečou od kraje ke kraji a pidipísmenka se nehemží před očima jako štěnice v ložním prádle chudobince osmnáctého století, to až tak nevadí. Tohle bylo ale ve finále trochu peklo, i když obsahově je to úžasná kniha. Maclean si, jakožto živoucí předloha Jamese Bonda, se svým papírovým odrazem v mnohém nezadá. Jeho zápisky z předválečného z Ruska jsou démonicky brilantní, nesmírně vtipné a skvěle vypointované. Ty z válečného období (včetně toho, jak se vlastně do řad vojska dostal) až neuvěřitelné, leč pravdivé - vězte, že tu máme co dočinění se spoluzakladatelem SAS. Na Balkánu už trochu došel humor, vzhledem k popisované době ale není divu. Skvělé paměti. Skvělé!... celý text
Plavec ve tmě
2020,
Tomasz Jedrowski
Možná kdybych to četla, možná kdybych nezvolila audioverzi v originále, měla bych ve výsledku jiný dojem. Ale známe to o těch rybách, rybnících a kde by byly, kdyby nebyly tam, kde jsou. A protože jsem poslouchala unylého vypravěče, které zněl, jako kdyby pořád napůl spal a napůl se dojímal nad sebou, vesmírem a tak vůbec, na čtvrtou to prostě nedosáhne. Plavec ve tmě (hm, zvláštní volba českého názvu) je další z řady příběhů osudů malých lidí na pozadí velkých dějin, tady navíc jde o pozadí víc než o popředí, protože hlavní hrdinové jsou dva mladí kluci, kteří se do sebe zamilují v socialistickém Polsku těsně před revolucí, kdy kluci s klukama a holky s holkama fakt ještě jen tak chodit nemohli (a jestli vám někdo tvrdí něco jiného, pošlete ho tam, kde bychom měli ty ryby, kdyby nebyly ty rybníky). Trocha romantiky přisypaná ke spoustě melancholie bohatě prošpikovaná frontami a hospodářským rozkladem severních sousedů. Přes veškeré chutné ingredience pro mě nicméně zůstává výsledky pokrm poněkud mdlý.... celý text
