Čekám, až si pro mě v noci přijdou: Zápisky ujgurského básníka z čínské genocidy přehled

29.05.2024

"Začalo... masové zatýkání. Vlna zatčení byla tak mohutná, že ve stávajících detenčních zařízeních ve městě -- celách na policejních stanicích, vězeních, diagnostických ústavech, pracovních táborech, detoxikačních centrech - brzy nezůstala žádná volná místa. Během několika dní byla řada škol, vládních kanceláří, a dokonce i nemocnic přeměněna na 'školicí střediska' a narychlo vybavena železnými dveřmi, mřížemi na oknech a ostnatým drátem. Proslýchalo se, že v okolí města rostou nová 'školicí střediska', přičemž každé dokáže pojmout desítky tisíc lidí. Všude vládl strach. Lidé říkali, že přišel soudný den." (s. 94)

Tahir Hamut Izgil je ujgurský dokumentarista, podnikatel, intelektuál a básník. Je to také člen střední třídy, manžel, otec, syn a kamarád. Je to normální člověk, který vystudoval vysokou školu v Pekingu, kromě ujgurštiny mluví plynně čínsky a odseděl si během studií tři roky v lágru, protože chtěl odjet ze země a studovat v Turecku.
Ze své země, která ale není jeho zemí. Jeho země, Sin-Ťiang, je součást Čínské lidové republiky a Čínská lidová republika se tak bojí, že by se etnicky i jazykově odlišní obyvatelé této veliké západní provincie mohli chtít osamostatnit, že už pěkných pár let velice systematicky pracuje na tom, aby k tomu nemohlo dojít. Jak? Nejdřív přišlo postupné přečíslování, kdy se na západ začali stěhovat majoritní Chanové, a pak se šrouby začaly pomaloučku, polehoučku utahovat, žába byla v hrnci a plamen se rozzářil...

Represe ujgurského obyvatelstva, ujgurské kultury a jazyka byly zaváděny postupně a Tahir s rodinou udělal nejspíš to samé, co by udělala většina z nás: čekal, co bude. A doufal. Že jich se to nedotkne, že se to přežene, že horší to nebude. Aktuální situace v sin-ťiangských městech silně připomíná Velkého bratra vybaveného tou nejmodernější technikou, jako bonus nemůžete jen tak utéct. Sehnat pas není nic snadného ani levného, o tom, že vám snadno zajistí místo ve "školicí středisku" ani nemluvě. Přesto se Izgilovi nakonec povedlo z Číny s rodinou emigrovat. S vědomím, že svou rodnou zemi, kde něco znamenal a něco vybudoval, kde žila celá jeho rodina a všichni přátelé, nejspíš už nikdy neuvidí. V padesáti letech zamířil do Spojených států, do země, kde nebyl nikdo a jejímž jazykem nemluvil. A tam vyprávěl svůj příběh. V jeho pamětech nenajdete mučivé scény z koncentráků, krev a utrpení, přestože moc dobře víte, že v jeho zemi jsou a lidé v nich trpí a umírají, navždy ztracení vnějšímu světu. Strach a úzkost jsou tu plíživější a děsivější o to, oč bližší svou normálností Tahir člověku je.

Genocida je v současné době znovu velice často skloňované slovo - jako lidstvo jsme odsouzení ke zkáze, dokud jsme ochotní a schopní zavírat oči před utrpením druhého, dokud nám krk slouží k tomu, abychom odvraceli zrak místo k tomu, aby nesl uvažující hlavu s ústy schopnými křičet na obranu nejen sebe, ale i druhých.
O Ujgurech se u nás nemluví.
A přitom bychom měli křičet.