Cestou osudu a náhody: Návrat s podkovou
Roman Vehovský
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/131144/cestou-osudu-a-nahody-navrat-s-podkovou-131144.jpg
5
12
12
Knihy Romana Vehovského Cestou osudu a náhody nejsou obvyklý cestopis. Od ostatních se liší jak destinací, tak časovým obdobím. V roce 2002 vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie, a jak sám říká, neměl tehdy ani ponětí, že se cesta protáhne na sedm let. Vyrazil stopem, se spacákem a okopírovanými listy školního atlasu. Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. První kniha, vydaná v roce 2010, popisovala první tři roky cesty. Druhá kniha vypráví o druhé polovině cesty a čtenář v ní autora doprovází na práci v Autrálii či na Novém Zélandě, stejně jako na cestách po Japonsku, Nové Kaledonii, Indii, Thajsku, Nepálu, Srí Lance, Pákistánu a Íránu. Na začátku byla inspirace lidmi, kteří svými příběhy ukázali, že cestování není výsadou bohatých. Nejen mezi řádky se dá vyčíst, že více než peníze je třeba mít k cestování dostatek času. V dnešní době, kdy se čas přepočítává na peníze, je tato kniha klíčem k poznání ceny přítomného okamžiku. Autor byl na své cestě mnohdy odkázán na přízeň osudu a dobrých lidí. Právě setkání s lidmi je podle Romana Vehovského cennější než štvanice po turistických atrakcích, mnohdy postrádající jakékoliv poznání.... celý text
Přidat komentář
Údaje vydavatele:
Titul: Cestou osudu a náhody Návrat s podkovou
Autor: Roman Vehovský
Počet stran: 259
Formát: A4
Infocena: 380 Kč (promocena na webových stránkách knihy - http://cestouosuduanahody.wz.cz/ )
Vydáno: vlastním nákladem autora, Štěpánkovice 2012
V létě 2012 vyšel druhý díl cestopisu Romana Vehovského, který přináší zážitky z druhé části sedmiletého putování po střední a jižní Asii, Austrálii a Novém Zélandu. Můžeme potvrdit, že kniha je důstojným pokračováním prvního dílu.
Jenom pro připomenutí. První díl vyšel v roce 2010 a v naší recenzi jsme ho chrakterizovali jako netradiční cestopis s prvky spisovatelského impresionismu, jako mozaiku samostatných jasných barevných zážitků. Romanův způsob cestování autostopem je hodně specifický a specifické jsou tím pádem i zážitky. Navíc jde o cestu, která trvala neuvěřitelných sedm let. To vše činilo z prvního dílu hodně neobvyklou knihu.
Ve své druhé části vede cesta osudu a náhody po Austrálii, Novém Zélandu, Nové Kaledonii, Japonsku, Thajsku (včetně několika blízkých ostrovů), Indii (i s dalšími státy v okolí) a přes Pákistán, Irán a Turecko zpět domů. Druhý díl zaznamenal několik grafických a tiskařských změn, které mu určitě prospěly. Podíl fotografií se zvýšil (nikoliv na úkor textu, druhý díl je také rozsáhlejší a má o 40 stran víc než díl první), grafické zpracování je výraznější a díky popiskům jsou fotky také sdílnější. Už v první recenzi jsme psali, že fotografie převyšují běžnou cestopisnou úroveň. To platí i pro díl druhý, fotky jsou navíc zručnější nejen díky novému digitálnímu fotoaparátu. Zpočátku autor hledal co nejlepší záběry pro dokumentaci své cesty. Postupem času jakoby i ve fotkách rozpoznal možnost komunikace nejen s lidmi, ale i s horou či pěkným místem. A snažil se mermomocí ten vztah zachytit.
Co zůstává i v druhém dílu hlavní devizou, je autorova schopnost komunikace s lidmi. Dar komunikace je velké bohatství, se kterým Roman Vehovský zachází se sympatickou noblesou a řada náhodných známostí se nakonec mění v dlouhodobá přátelství (včetně dojímavého příběhu závěrečného dopisu). Čtenář na schopnosti autora vstupovat do životů profituje, v knize jsou stovky setkání od zajímavých detailů života obyčejných lidí až po velká přátelství.
Ačkoliv styl psaní je stále „impresionisticky“ útržkovitý, přece jen se čtenář lépe orientuje a zážitky lépe vstřebává. Autor pokročil a jeho psaní je zručnější. Jestliže první díl skládal zážitky vedle sebe bez propojovacích souvislostí a na čtenáři bylo, aby si výsledný obrázek složil sám, druhý díl je o něco přátelštější. Místo hledání nitky spojující střípky příběhu může čtenář věnovat více času kochání. A také se potěšit, jak si poutník může v pohodě porozumět s geograficky vzdálenými domorodci, i když znají třeba jen pár slov ve stejném jazyce. Z hlediska outdoorového vybavení a cestovatelských zkušeností se v textu na různých místech dozvíme o možnosti hygieny na cestách (str. 61) o poučném japonském třídění odpadků (32), o způsobu ochrany batohu v noci (188), o získávání pákistánského víza v Indii (181), popis vybavení maorského domu (27) nebo neuvěřitelný zážitek s indickým poste restante (182).
Ještě se musím vrátit ke zvolenému způsobu cestování. Autor si stanovil neobvyklá pravidla. Přijatelnou formou cestování byl pouze autostop a jako nocleh žádné hotely, hostely, ubytovny, kempy a dokonce ani stan. Spal buď pod širákem nebo na pozvání u místních lidí. Vyrazit bez stanu, s minimální výbavou a s odhodláním vyspat se v neznámém prostředí jen tak pod širákem, to vyžaduje samozřejmě odvahu a kuráž. Přesto v průběhu čtení ve vás převládne dojem, že právě tento moment umožňuje ty největší zážitky a dojmy z mnoha a mnoha setkání – že odemyká dveře mezi návštěvníkem a tuzemcem.
Kouzlo autostopu skryl autor v kratičkém vyznání při stopu v Indii, které plně pochopí pouze ten, kdo zažil stopování naslepo. Kdo někdy nastoupil do auta s cílem jet kamkoliv, kam ho kola povedou. „Kam máš namířeno?“ zeptal se řidič velbloudího povozu. „Přesně tam, kam ty,“ odpovídám. „Tak to budeme mít dlouhou společnou cestu, naskoč si!“… Za chvíli byl před námi už jen písečný horizont. Znovu jsem pociťoval tu těžko popsatelnou radost. Radost z cesty, která po cestě nevede. Z cesty, o níž s v průvodcích nepíše a jaká se naplánovat nedá. Z cesty, která za sebou nechává v písku otisky velbloudích stop, jež pomalu zahlazuje vánek…
I čtenář, který nikdy nestopoval, záhy pozná, jak pozoruhodné je cestování autostopem. Má samozřejmě řadu vážných úskalí (i na ně v knize dojde), ale kdo je akceptuje, je bohatě odměněn. Nejde jen o autostopařské lahůdky typu námořního jachtařského stopu v Thajsku, stop s kolonou návěsů s důlními kolosy v Austrálii nebo autostop s vojenským doprovodem v Iránu. Z vlastní zkušenosti vím, jaký je stop úžasný prostředek pro navázání komunikace, pro nevšední zážitky a pro poznání míst nedotčených turistickým průmyslem. V tomto případě musím za prvé smeknout vlastní (už zaprášený) autostopařský klobouk v obdivu nad tím, jak dokáže autor proniknout k místním lidem a přitom situaci nezneužívá ani není asertivně neodbytný. A za druhé doporučit všem, které lákají nebo kdysi lákaly daleké toulky podobného ražení, aby si knihu Romana Vehovského přečetli.
© Svět outdooru, říjen 2012, text Jiří Červinka
Knižka je vcelku netradične pojatým cestopisom. Popísať sedem rokov na ceste klasickým spôsobom (čo všetko som zažil, čo je kde vidieť) by sa vlastne ani nedalo. Autor teda vyberá chronologicky zoradené tie najzaujímavejšie príhody, stretnutia a momenty, ktoré prežil. Príjemne pôsobia zľahka filozofické pasáže o cestovaní. Je to písané vcelku príťažlivou formou, niektoré smutné momenty, alebo autorove lásky sa dajú pekne prežiť spolu s ním. Trochu mi vadila absencia aspoň približných máp či nákresov putovania, keď som chcel byť úplne v obraze, musel som občas siahnuť po atlase. Veľkým plusom je množstvo pekných fotografií, ktorými je kniha doplnená - sú zasadené priamo do textu, nie v nejakých zvláštnych prílohách, čo tiež pridáva na atmosfére. Obrazová časť je vďaka digitálnemu foťáku oveľa lepšia, ako v prvom dieli.