Cestovní pas
Herta Müller
Novelu Cestovní pas napsala poslední nositelka Nobelovy ceny za literaturu v roce 1986, tedy rok před tím, než emigrovala do Západního Německa. Vycestování nebo spíš čekání na výjezdní doložku je největším tématem této autorčiny rané prózy. Čekání se totiž protahuje na dny, měsíce a roky. Vesnice se vylidňuje, jen rodina Windischova musí čekat. Dcera Amálie může úřední proces urychlit tak, že obětuje svou důstojnost. Silný a elegický příběh plných barvitých obrazů, jež zachycují život na rumunském venkově 80. let 20. století za Ceausescovy diktatury.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2010 , Mladá frontaOriginální název:
Der Mensch ist ein großer Fasan auf der Welt, 1986
více info...
Přidat komentář
Naprosto souhlasím s komentářem Aerine. Text je tak moc lyrický, že se v něm samotný příběh skoro ztrácí. Neustále jsem měla pocit, že mi něco uniká, a zřejmě proto mě čtení nijak zvlášť nebavilo. S tématem odsunu, respektive odchodu, Němců z Rumunska jsem se setkala poprvé a to jediné pro mě nakonec bylo zajímavé.
Na napsání komentáře k této knize jsem si nechala měsíc odstup. Dojem je stále stejný: najít v knize to, co se píše v anotaci, je práce pro detektiva.
I měsíc od přečtení nad knihou stále kroutím nevěřícně hlavou: COŽE? Příběh se ztrácí pod hromadami a dalšími horami symbolů (příspívá k tomu i překlad Radky Denemarkové?) a nic nepomáhají ani kraťoučké věty. Pro mě byly spíše rušivé. Slova se hodně opakovala - zdůraznění symbolů? Netuším:-(
Až ke konci se trochu vyjasní, ale to už bohužel nezachrání ten celkový chaos.
Pro mě zůstane tato kniha mezi těmi, ke kterým se nikdy nevrátím a které tudíž nikdy nepochopím.
Modelová situace moci jedněch nad osudy druhých, kteří něco potřebují. Morální dilemata s tím spojené - zneužití moci a korupce na jedné straně, ohnutí vlastních zásad pro získání toho vytouženého na druhé...v konkrétním zasazení do rumunského Ceausescuova venkova. Autorka jen s odstupem popisuje situaci a nevynáší žádné soudy, úsudky ponechává zcela na představivosti a (hypotetickém) zvážení čtenáře. Její jazyk kombinuje úsečnost a holé, slabikářově skládané věty s občasnou, až krvavě drsnou poetickou metaforou, připomínající hlazení drátěným rýžákem proti srsti. Nakolik její specifický projev bude přijat, bude záviset na vkusu čtenáře. U mne prozatím zůstalo na ocenění osobitosti a smyslu, případně souladu formy se syrově neúprosnou realitou obsahu.
Kniha o německých kolonistech v Rumunských horách,kteří se v době totality snaží dostat výjezdní doložku zpět do Německa a místní obyvatelé toho zneužívají.Autorka čerpala z vlastní zkušenosti.Zajímavé,ponuré,ale čtivé
Opět závažné téma, opět poetický jazyk, který jednotlivé obrazy děje rozvíjí. Taky mi dělalo problémy se začíst, myslím, že pro generaci, která neprožila totáč, místy nesrozumitelné. Určitě by mě toto téma zajímalo více, plno věcí jsem si vlastně domýšlela.
Krátká kniha, která se ale nečte úplně snadno. Kvůli hodně krátkým větám jsem se nemohl začít. Drsný popis života německé menšiny v Rumunsku a snaze se vystěhovat.
ač uznávám, že to je velmi kvalitní kniha, tématicky i slohově, dělalo mi velké problémy ji přečíst, i když má jen sto stran...nevím ani proč, asi to tím, že se člověk musí opravdu soustředit, že věty jsou nezvykle poksládané...scénu s prstem manželky hlavní postavy už asi bohužel z paměti nevymažu...silné obrazy v celé knize.
Autorčin osobitý styl, kdy přemýšlím, jestli čtu prózu nebo poezii, mě místy velmi baví a okouzluje a místy strašně rozčiluje. Ty kratičké věty jako ze slabikáře mi prostě někde vadí a rozbíjí rytmus soustředění.
Já jsem z tohohle stylu psaní nadšená. Je to opravdu silný zážitek. Stejně jako v Nížinách, mne slova autorky opět lehce unesla do jiného světa a vykreslovala přede mnou jeho svéráznou krajinu a tíživé lidské osudy. Knížka přímo sálá hutnou atmosférou té nevlídné doby, která útočila na nevinnost lidí, je zní cítit vůně zašlých časů, prázdnota po ztracených a stesk po domově těch, kteří odešli a nikam teď vlastně nepatří.
Autorka řeší problém toho, že se rodina nemůže dostat ze své rodné země.Což o to, ale nakonec přeci je to jen vedlejší potíž celé novely. Narozdíl od Rozhoupaného dechu, kde se rozepsala, co ji myšlenky stačily, tak tady krátké úsečné věty měly svůj důvod. Podtrhly danou situaci a tím více měl děj spád. Hlavně tomu přidal dobrý překlad Radky Denemarkové, jinak bych si o knihze nemyslela tolik dobrého.
Problematika německé menšiny po válce je společná Hertě Müllerové i její překladatelce Radce Denemarkové. Přestože se na první pohled může zdát, že jsou si obě spisovatelky svým pohledem velmi blízké, je mezi nimi velmi podstatný rozdíl. Herta Müllerová vychází ze zkušenosti, zkušenosti své rodiny, svého národa. Stojí pevně na pozicích skupiny, jejíž osud popisuje. Pohled Radky Denemarkové je pohled zvenčí, přestože vypráví příběh ústy příslušníka německé menšiny. Nechci spekulovat který přístup má větší literární hodnotu, asi na tom vůbec nezáleží, ale pro Radku Denemarkovou to muselo představovat překonávání předsudků a "pravd", které byly do nás po dlouhé léta vtloukány.
Novela Herty Müllerové pro mě neznamenala zklamání, jen mírné rozčarování, které se odrazilo ztrátou jedné hvězdičky v hodnocení. Nepřináší totiž mnoho nového. Ani ve formě ani v obsahu. Forma je vzdáleně podobná stylu E.Jelinekové a o křivdách, které páchaly komunistické režimy po válce v celé Evropě bylo napsáno také hodně. Soudím, že pokud by mě nezaujala osobnost překladatelky, těžko bych po novele sáhnul.
Štítky knihy
německá literaturaAutorovy další knížky
2010 | Rozhoupaný dech |
2014 | Nížiny |
2010 | Cestovní pas |
2011 | Srdce bestie |
2019 | Liška lovec |
Nečetlo se snadno, na text se musíte soustředit a občas se zamyslet. Plno souvislostí mi došlo až když jsem četla podruhé, ale stojí to za to. Téma bylo pro mě nové a jsem za něj ráda.
“Mít námitky proti něčemu, čemu jsem se ani nepokusil porozumět, není nic těžkého.