Chladnou zemí
Jáchym Topol
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16664/bmid_chladnou-zemi-4Uc-16664.jpg
4
169
169
Pátrání po stopách dějin se stejně jako u Topolových předchozích próz i v této novele proplétá se surreálně-karnevalovým dějem. Lakonicky vyprávěný příběh je archeologií hrůzy, vrstvu za vrstvou odkrývá území novější evropské minulosti. Ve chvíli, kdy umírají poslední příslušníci generace, která to vše ještě zažila, Topol ukazuje, jak jejich potomci bojují o uchování příběhů násilí, jež chápou jako poslední kotvu autenticity – a troskotají v soukolí komerce, muzealizace a politiky. Topolovi se obdivuhodným způsobem daří nebýt ani jednoznačný, ani neházet všechny hodnoty na postmoderní smetiště dějin. Na své cestě k masovým hrobům evropského Východu se z různých stran přibližuje k eticky dvojznačným otázkám a otřásá tak jakoby bezděčně a s jemnou ironií zdánlivě stabilním základem našeho historického sebevnímání.... celý text
Přidat komentář
“Dokud mrtví nedojdou pokoje, nebudou živí bez hanby."
Novela Jáchyma Topola je pro mě příjemné překvapení. Pravda, asi
po deseti stranách čtení, jsem si (ačkoli to nedělám ráda) přečetla několik hodnocení a recenzí čtenářů i spisovatelů, abych věděla jak příběh uchopit. Později jsem se do něj ponořila tak, že jsem ho přečetla na jeden zátah. Stránek ale není moc.
Při srovnání holocaustu v Terezíně a v Bělorusku (Ost plan) mě polila hrůza, počet obětí, cílené utajování, nepotrestaní viníci…
Líbila se mi myšlenka, že pokud jsou ještě nějací pamětníci, je třeba tyto události připomínat, nezapomenout a to třeba formou jakou zvolil autor v této novele.
Styl psaní formou krátkých vět oddělených tečkami…jakési útržky myšlenek, vytvářejí silnou a záměrnou atmosféru strachu.
“Všude v Evropě na místech piety vlajou vlajky. Na východě se po rozmoklých polích procházej havrani a klovou do lebek. Příšerný.
Ďábel tu holt měl dílnu, no!"
Po knize jsem sáhnul jako po výběru do čtenářské výzvy 2024 - autor který byl ocěněn ........
Poměrně tenká útlá knížka nás zavede do Terezína a do Běloruska na více míst, kde objevujeme skutky a události na které už by se dalo říct svět zapomněl.
Ne tak docela. O tom všem se dozvídáme prostřednictvím mírně retardovaného mladíka který právě i tyto události vidí svýma očima a taky je nám je touhle jinou, jakoby dětskou optikou sprostředkovává.
Knihu jsem dočetla s velkým sebezapřením, vadil mi autorův styl psaní a absence uvozovek přímé řeči.
Je pravdou, že o vyvražďování Bělorusů totalitními režimy toho moc nevím. Co se informací týče, svezla jsem se (asi jako většina) na vlně "západních" koncentračních táborů a nakonec jsem ráda, že jsem si touto formou doplnila vzdělání.
Kniha Jáchyma Topola Chladnou zemí má pro mě dvě části. V každé z nich se rozezní jiný autorův rukopis.
První Terezínská část je více prodchnuta metaforami a poetickou rétorikou, je plná odboček do vlastní fantazie, až by se v tom člověk někdy ztratil. Nebylo to tak psychedelické, jako Sestra, ale stejně jsem místy musela zabojovat.
Druhá část odehrávající se v Bělorusku je psaná přímočaře. Tady autor nenechává mezery volně k čtenářově interpretaci, ale servíruje nepříjemnou syrovou realitu místy odlehčenou morbidním humorem (pokud bych měla přirovnat, tak tímto stylem napsal Topol Anděl Exit). Asi to bylo potřeba, protože téma vyvražďování Bělorusů nejdříve nacisty a potom komunisty je tíživé. Šokující je, že se o skutečnosti, že v Bělorusku zemřelo nejvíce lidí během druhé světové války, nemluví. Šokující je také to, že jsou zde doteď nacházeny hromadné hroby.
Jsem ráda, že se prostřednictvím knihy tyto informace ke mně dostaly. Lepší pozdě než nikdy.
Zprvu jsem četla s velkým zaujetím. Konečně zcela jiné pojetí novodobé historie, kompozice úrovně postmoderní světové beletrie a v neposlední řadě nevšední sloh. Jenomže autorův rukopis představuje zároveň jinakost do takové míry, kdy úplně nevím, zda lze stále mluvit o umění, nebo do jaké míry šlápl už poněkud "vedle". Přitom poselství této nedlouhé novely je obrovské, zcela přesahující samotné dílo; poselství o ignoranci východních katastrof de facto v jakékoliv době na úkor nelogicky "lákavějších" západních tragédií. Zároveň pootevření soudobých problémů nesvobody v Bělorusku a potažmo v Rusku... nějak neumím pochopit, proč nevznikl klidně takto mírně surrealistický, ale "vymazlený" román širšího rozsahu i dosahu... v předkládané podobě mi bohužel přišlo Chladnou zemí, promiňte, ale až ztrátou času...
Vždycky musím obdivovat, že vůbec někoho napadne zpracovat nějaké téma tak, jak ho zpracoval. A přesně tak to mám s "Chladnou zemí".
Jen pro zajímavost:
https://www.reflex.cz/clanek/historie/93478/masovy-hrob-vydal-zatim-730-obeti-radeni-nemcu-belorusko-za-valky-ztratilo-relativne-nejvic-obyvatel.html
Nemůžu hodnotit, protože jsem knihu 2x odložila, znovu se k ní vracet nebudu. Styl autora mi vůbec neseděl, četla se mi dost těžko. Přestože jsem byla na knihu zvědavá, dané téma je moje oblíbené, mrzí mě to, ale nedala jsem to.
Hororový thriller v kulisách pátrání po místech válečných masových hrobů.Děsivé a znepokojující .Zajímavý počin.
Jak zachovat v paměti lidí jako memento různé podoby zla z doby 2. světové války, když jejich přímí pamětníci pomalu odcházejí. A dá se porovnávat velikost těch hrůz? Oč je Terezín menším zlem než mnohonásobně opakované hrůzy v Bělorusku. A nakolik se dá na tom historickém zle vydělávat? Nakolik se komercionalizace toho zla nestává sama zlem? Zlem jiného typu. Topol je provokativní i v tomto díle. Nejen myšlenkami, i jazykem.
Neskutečně obludný příběh... Několikrát jsem chtěla knihu odložit... Nejhorší je poznatek toho, že autor má svým způsobem pravdu...
Putování českého Simplicia po pohřebištích Evropy, od Terezína přes Prahu do Minsku a ještě dál. Silné a syrové, přesto s nadsázkou a zvláštní lehkostí napsané. Potěšila jsem se.
Zajímavě vyprávěný příběh a působivé čtení, synopsi obsáhli jiní přede mnou. Terezín máme v sobě jako jednu ze stále živých historických hrůz. Tady se najednou dozvíme, že jinde byly tyto hrůzy mnohonásobně masovější a strašnější, páchané na stejných chudácích různými národy a v povědomí je nemáme, resp. o nich ani nevíme. Topola moc načteného nemám, ale tahle kniha ve mně leží již dlouho. Komentář píšu zpětně.
Příběh vypráví pasáček koz z Terezína, kterej si dřív, než tam vzniklo pietní místo, chodíval s ostatníma děckama hrát do někdejšího koncentračního tábora. Nenuceně líčí hrůzný historky, který se k Terezínu vážou, ale protože odtamtud pochází, má město upřímně rád. Jakmile se naučí pracovat s počítačem, rozjede spolu s člověkem, co se narodil přímo v táboře, projekt, kterej má udržovat strašlivý dějiny v paměti a přitahovat turisty a s nima peníze, aby město a jeho odkaz nezanikly. Projektu se daří, postupem času ale bují do takové míry, že přichází problematická komerce (například prodej takzvané „ghetto pizzy“) a nelibost úřadů.
Jedná se o novelu, je vyprávěná ich-formou a vypravěč je tak trochu prosťák, takže všechno odsýpá a vzniká tu působivej kontrast mezi nepříliš zaujatým popisem a šílenou hrůzností toho, co popisuje. S bobtnáním terezínskýho projektu se pozornost přesouvá k ještě větším příšernostem než u nás, konkrétně do Běloruska, kde došlo k vyvraždění stovek vesnic a časem skončily v hrobech asi čtyři miliony lidí (přičemž jich tam žilo zhruba deset milionů). S tím, jak přibývá už tak neuvěřitelné krutosti, je čím dál neuvěřitelnější i příběh, a to nemyslím hanlivě, ale tak, že působí až surreálně.
Na můj vkus to celý bylo trochu moc rychlý, mám rád, když má autor víc prostoru na budování svýho světa, a jinde si Topol mohl dovolit větší stylistický kejkle, ale jinak je to silná kniha. Doporučuju!
Jsem moc rada, ze me oko zahledlo tohoto autora a tuto knihu na policce v nizozemskem knihkupectvi a jsem moc rada, ze jsem nevahala a koupila si ji.
Cetla jsem ji tedy v nizozemstine, ale pokud se mi naskytne prilezitost, rada si ji prectu i v originale, protoze tato kniha za to urcite stoji. Za mne tedy velke doporuceni.
Za mě nejlepší, co kdy Jáchym Topol - co se týče prózy - napsal. Prostředí Běloruska je dodnes tragické a přitom se o něm u nás prakticky nemluví, o jeho dějinách už vůbec. Zasazení části textu právě tam je naprosto výborné. Dokonalá "cesta zla".
O genocidě v Bělorusku toho vim asi stejně jako o českým zeměpise. Topolova osvěta na mě proto působila stejně osvěžujícím dojmem jako Paliho informace, že Vítkovice a Ostrava jsou více méně jedna a ta samá věc.
Příběh vypráví pasáček koz z Terezína, který se specializuje na zvelebování pohřebišť. K tomuto povoláni se samozřejmě nedostal přes jobs.cz, ale oklikou. Jelikož vyrůstal někdy po válce v Terezíně, tak neměl playstation 4 a musel si tak hrát venku. Z toho důvodu se motal po zrušeným koncentráku, kterej ještě nesloužil jako pamětní místo, ale jako opuštěnej koncentrák. V místě kde umírali lidi, si tak hráli kluci na schovávanou.
Postupem času přišly chytrý hlavy na to, že se na lidským utrpení dá dost vydělat a začali tábor zvelebovat a propagovat, aby ho dostali na turisitickou mapu Evropy. Toto se jim dařilo velmi dobře a pasáček koz se jim staral o IT.
Spojení se zdá podivuhodné, ale není, protože v mladí seděl v base za nějaký kundoviny. V tu dobu byl v Československu ještě trest smrti a někdo musel odsouzené vodit na křeslo. Tato činnost byla dříve velmi neoblíbená a pasáček koz, byl jeden z malá, který to zvládal, aniž by se u toho zeblil nebo zesral. Když pak byl trest smrti zrušen, pasáčka se každej bál z pověrčivosti a on tak neměl co dělat a kamarádil se dál s bachařem, který se staral o vedení statistiky mrtvých. Ten taky neměl co dělat a tak učil pasáčka zacházet s počítačem.
Proto teda IT. Podobně se mimochodem k IT dostal i můj kamarád Libor. Vypravěčovo hlavní úkol je zadávání kontaktů do tabulek, o ostatní záležitosti se starají ostatní. Mezi ostatní se řadí dobrodružná mládež, která pochází z celý Evropy a snaží se jít po stopách svých babiček a dědečků. Pomalu tak vzniká komunita, který se podaří z Terezína udělat, to co je z něj teď.
Mezi dobrovolníkama je i Alex a Maruška, ze kterých se vyklubou pěkný svině. Unesou totiž vypravěče do Běloruska, kde se ho snaží naverbovat na podobnej projekt a využit tak jeho kontaktů, který sebou nosí na flešce, aby dostali víc turistů do Běloruska a vydělali tak na šílenostech, který se děly v Chatyni.
Zajímavý na tom celým je, že celej svět zná Osvětim, Terezín, Dachau a Cristiana Ronalda, ale historii Běloruska, kde během druhy světový vymlatili skoro polovinu obyvatelstva, jsem se ve škole neučil. Vyvražďování se účastnili nejen Němci, ale i Rusové. Divím se, že v Laskavych bohyních o tom nebyla ani zmínka.
Nejdříve mě to moc nebavilo, ale postupně si mě kniha získávala a od přesunu děje do Běloruska již byla skvělá.
Moje první knížka od Jáchyma Topola. Zpočátku jsem jásala, jak dobrá knížka Chladnou zemí je. Bylo to předčasné. Střed byl hodně slabý, pak se kvalita na chvíli zase zvedla, ale konec byl dalším zklamáním. Řekla bych, že by stačilo jen málo, jen několik změn a knížka by se ode mě dočkala plného hodnocení. Takhle, bohužel.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Citlivý člověk |
| 2008 |  Sestra |
| 2006 | Anděl |
| 1994 | Miluju tě k zbláznění |
| 2005 | Kloktat dehet |
Nevím úplně, co si o této knize myslet, zda má upozornit na genocidu v Bělorusku za války, kterou páchali nejen Němci ale i Sověti či na komercionalizaci výletů do bývalých koncentračních táborů, nebo na to, že Rusové nechtějí přiznat, že se podíleli na genocidě a chtějí to hodit jen na Němce, nebo na to, že židy nemají rádi nikde a jejich vzpomínku nechtějí vůbec připomínat.