Chobotnice
Frank Norris
Román vypráví o marných bojích velkopěstitelů pšenice s kapitálem ještě mocnějším, s železniční společností, která diktuje celému kraji ekonomicky i politicky, co se bude dít. Autor stojí nezúčastněně nad krvavými konflikty, ledaže by výrazem jeho postoje byl symbolický incident, kdy pšenice, mechanicky nakládaná na loď, zasype k smrti podnikatele, který ji nepoctivě získal. Kniha vyšla v USA v r. 1902, česky 1957. ... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1957 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
The Octopus
více info...
Přidat komentář
Místy hodně rozvláčný styl je určen čtenáři, který má čas si četbu vychutnávat, ne tomu, který čeká děj plný akce a nabitý událostmi. Autor napsal tento román v roce 1901, ve svých 31 letech. Je to dílo zajímavé, jde údajně o první americký realistický román. Chobotnice se mi však občas jeví jako přehnaně naivní. Romantická linka je moc pěkná, ale naivita farmářů je až zarážející a jejich způsob jednání, jak je zde líčen, přinejmenším hloupý.
I když má román své nedostatky, rozhodně stojí za přečtení, už jen z toho důvodu, že přináší zajímavý pohled na vztahy farmářů a železničního trustu na konci 19. století. 70% a 4*, 2. 10. 2019.
Kusma dokonale vystihla i můj dojem ,zezačátku jsem byl až znechucen ,ale potom jsem knížku lhtal až do samého konce. Škoda že plánované pokračování nikdy nevzniklo. Postavu indiána sem si velmi oblíbil..
Milé překvapení. Při čtení první kapiloly jsem myslela, že knihu odložím. Pak ale pomalu začínala nabírat spád a od zhruba sté stránky jsem jí přímo hltala. Opravdu vydařená se strhujícím finále (možná i proto ten pomalý rozjezd, aby závěr ještě více zazářil). Jen ten pocit beznaděje ve mě asi dlouho zůstane...
(SPOILER) Knížka z dobročinného bazaru, už asi dva roky se "hřála" v mojí domácí knihovně – párkrát jsem ji otevřela a zase zavřela, přes 400 stránek popsaných velmi hustým a poměrně drobným písmem a dlouhé kapitoly mě opakovaně odrazovaly. Až teď došla na řadu v rámci "redukce" počtu knížek, aby bylo místo na ty nové. A ejhle, nakonec se z Chobotnice vyklubala jedna z těch knih, u nichž mě mrzí, že nemám víc místa – ale nemám, a tak poputuje do knihobudky. Myslím si totiž, že znovu bych ji nečetla, protože si ji budu pamatovat.
Doporučuji čtenářům s dobrou obrazovou představivostí, kteří zároveň dokáží skousnout knihy s delšími popisy krajiny či lidských charakterů a s celkově pomalejším rozjezdem. V takovém případě budete mít totiž pocit, že koukáte na film. Vše je vykresleno nesmírně plasticky. Ze začátku knížky, kde se popisuje kalifornské horko a sucho, bylo horko i mně a dostala jsem žízeň :-). Viděla jsem všechno to obilí, slibující dobrou úrodu, nahlížela na Annixterům statek, kde se vyráběly sýry, prožívala tvůrčí zmatky s Presleyem, ztrátu zaměstnání a novou naději v podobě pěstování chmele s Dykem a přála lásce Hilmy Treeové a Annixtera. Tolik nadějí a tak snadno byly zmařeny!
Ano, farmáři byli možná naivní, což je dost zarážející hlavně u těch, kteří měli dost vysoké vzdělání. Ale dost možná, že nešlo ani tak o naivitu, jako o nejvyšší míru zoufalství. Vždyť se ukázalo, že proti praktikám železničníhu trustu nemají sebemenší šanci uspět zákonnými prostředky (a nakonec jim nepomohla ani snaha uspět pomocí úplatků – neboť kdo platí víc, ten si diktuje podmínky). Bitva u vodního příkopu byla ovšem tragédií, kde sehrálo roli několik nešťastných náhod najednou. A pak už se vše hroutilo jako domeček z karet. Člověk si říká, že už přece všechno to neštěstí musí stačit... a musí být svědkem toho, jak v ulicích San Franciska zemře žena, matka malé holčičky, protože nemá nic k jídlu ani střechu nad hlavou... O kus dál probíhá okázalý večírek některých členů železničního trustu, na jídelníčku s ústřicemi, zcela čerstvým chřestem (paní si ho nechává speciálně posílat vlakem, aby nebyl starší než jeden den, pak už není k jídlu) a dalšími lahůdkami...
Až v závěru, kdy se Presley rozhodne opustit kraj, v němž ztratil své nejdražší přátele, se čtenář dočká momentu, kdy si může říct: "Vida, Boží mlýny přece jen melou..."
Celkový dojem mi trochu pokazil až úplný konec. Připadá mi, že tam je knížka až příliš optimistická a že kdyby autor to závěrečné filozofování vynechal, anebo alespoň zkrátil, udělal by lépe. Takže dávám nakonec čtyři hvězdičky, ale uvažovala jsem i nad pěti.