Nové komentáře u knih Frank Norris
Chobotnice
„Knížka z dobročinného bazaru, už asi dva roky se "hřála" v mojí domácí knihovně – párkrát jsem ji otevřela a zase zavřela, přes 400 stránek popsaných velmi hustým a poměrně drobným písmem a dlouhé kapitoly mě opakovaně odrazovaly. Až teď došla na řadu v rámci "redukce" počtu knížek, aby bylo místo na ty nové. A ejhle, nakonec se z Chobotnice vyklubala jedna z těch knih, u nichž mě mrzí, že nemám víc místa – ale nemám, a tak poputuje do knihobudky. Myslím si totiž, že znovu bych ji nečetla, protože si ji budu pamatovat.
Doporučuji čtenářům s dobrou obrazovou představivostí, kteří zároveň dokáží skousnout knihy s delšími popisy krajiny či lidských charakterů a s celkově pomalejším rozjezdem. V takovém případě budete mít totiž pocit, že koukáte na film. Vše je vykresleno nesmírně plasticky. Ze začátku knížky, kde se popisuje kalifornské horko a sucho, bylo horko i mně a dostala jsem žízeň :-). Viděla jsem všechno to obilí, slibující dobrou úrodu, nahlížela na Annixterům statek, kde se vyráběly sýry, prožívala tvůrčí zmatky s Presleyem, ztrátu zaměstnání a novou naději v podobě pěstování chmele s Dykem a přála lásce Hilmy Treeové a Annixtera. Tolik nadějí a tak snadno byly zmařeny!
Ano, farmáři byli možná naivní, což je dost zarážející hlavně u těch, kteří měli dost vysoké vzdělání. Ale dost možná, že nešlo ani tak o naivitu, jako o nejvyšší míru zoufalství. Vždyť se ukázalo, že proti praktikám železničníhu trustu nemají sebemenší šanci uspět zákonnými prostředky (a nakonec jim nepomohla ani snaha uspět pomocí úplatků – neboť kdo platí víc, ten si diktuje podmínky). Bitva u vodního příkopu byla ovšem tragédií, kde sehrálo roli několik nešťastných náhod najednou. A pak už se vše hroutilo jako domeček z karet. Člověk si říká, že už přece všechno to neštěstí musí stačit... a musí být svědkem toho, jak v ulicích San Franciska zemře žena, matka malé holčičky, protože nemá nic k jídlu ani střechu nad hlavou... O kus dál probíhá okázalý večírek některých členů železničního trustu, na jídelníčku s ústřicemi, zcela čerstvým chřestem (paní si ho nechává speciálně posílat vlakem, aby nebyl starší než jeden den, pak už není k jídlu) a dalšími lahůdkami...
Až v závěru, kdy se Presley rozhodne opustit kraj, v němž ztratil své nejdražší přátele, se čtenář dočká momentu, kdy si může říct: "Vida, Boží mlýny přece jen melou..."
Celkový dojem mi trochu pokazil až úplný konec. Připadá mi, že tam je knížka až příliš optimistická a že kdyby autor to závěrečné filozofování vynechal, anebo alespoň zkrátil, udělal by lépe. Takže dávám nakonec čtyři hvězdičky, ale uvažovala jsem i nad pěti.“... celý text
— BabaJaga11
Chobotnice
„Místy hodně rozvláčný styl je určen čtenáři, který má čas si četbu vychutnávat, ne tomu, který čeká děj plný akce a nabitý událostmi. Autor napsal tento román v roce 1901, ve svých 31 letech. Je to dílo zajímavé, jde údajně o první americký realistický román. Chobotnice se mi však občas jeví jako přehnaně naivní. Romantická linka je moc pěkná, ale naivita farmářů je až zarážející a jejich způsob jednání, jak je zde líčen, přinejmenším hloupý.
I když má román své nedostatky, rozhodně stojí za přečtení, už jen z toho důvodu, že přináší zajímavý pohled na vztahy farmářů a železničního trustu na konci 19. století. 70% a 4*, 2. 10. 2019.“... celý text
— mgeisselreiter
Chobotnice
„Kusma dokonale vystihla i můj dojem ,zezačátku jsem byl až znechucen ,ale potom jsem knížku lhtal až do samého konce. Škoda že plánované pokračování nikdy nevzniklo. Postavu indiána sem si velmi oblíbil..“... celý text
— Executioner
Chobotnice
„Milé překvapení. Při čtení první kapiloly jsem myslela, že knihu odložím. Pak ale pomalu začínala nabírat spád a od zhruba sté stránky jsem jí přímo hltala. Opravdu vydařená se strhujícím finále (možná i proto ten pomalý rozjezd, aby závěr ještě více zazářil). Jen ten pocit beznaděje ve mě asi dlouho zůstane...“... celý text
— kusma
