BabaJaga11
komentáře u knih
Lékař duší a zvířat
Iva Hercíková
Úlovek z internetového dobročinného bazaru. Bohužel jsem si tenkrát nedohledala anotaci a myslela si, že půjde o něco ve stylu Jamese Herriota v české verzi. Veterinář Richard ale mnohem víc řeší vztahy se ženami, než zvířata, řekla bych, že ta jsou v knize spíše jakousi kulisou. Dokonce jsem se po prvních ca 30 stránkách rozhodla, že nedočtu, jenže jsem u sebe ve vlaku jinou knihu neměla a mezitím jsem se přehoupla za polovinu, kde to přece jen bylo o něco lepší, nebo možná jsem si už jaksi zvykla na jednotlivé postavy a chtěla vědět, jak to dopadne. Takže nakonec dočteno, dávám za tři a odnesu do knihobudky.
Sestry od majáku
Gill Thompson
Když do života zasáhne válka, najednou se z dosavadních problémů stanou malicherné drobnosti. Mladí lidé jsou přinuceni rychleji dospět a těm starším přibývají šediny o to rychleji. Válka lidi mění. Z některých vymáčkne to nejlepší, aniž by sami měli tušení, co pod tlakem okolností dokážou zvládnout. Jiné válka semele a rozdrtí na prach. Z některých lidských bytostí pak vytvoří zrůdy.
Kniha je naštěstí obsazena mnoha sympatickými postavami. Není to ovšem lehké čtení, když si člověk uvědomí, že některé země mají tendenci se na pomoc ostatním vykašlat častěji než jiné nebo že utrpení, které se v knize popisuje, prožívají lidé na různých místech naší planety i dnes...
Hotel Atlantic
Barbora Šťastná
Při čtení takovéhle knihy se člověk neubrání otázce, jak by se asi odvíjely osudy hrdinů, kdyby... nepřišel Hitler... nemuseli emigrovat... neztroskotala Patria atd. atd. I když postavy byly smyšlené, děj vychází ze skutečných událostí. Je těžké smířit se s tím, co se mohlo kdysi dít – a děje se v různých obměnách dosud. Jak muselo být pro rodiče chlapců a dívek těžké poslat svoje děti do neznáma, v naději, že válku přežijí v bezpečí, i když nikdo nevěděl, zda se rodiny po válce ještě shledají. Jak muselo být děsivé pro mladé uprchlíky, když se dozvěděli, kolik lidí z jejich rodin nepřežilo... z některých nepřežil již nikdo další.
Jsou události, které zasáhnou do života člověka nebo celé rodiny do té míry, že pak už nikdy nic není jako dřív. Těžký úraz, živelná pohroma, nemoc... Válka však poznamená mnoho lidí a mnoho rodin na celé generace. Všechny jistoty se zhroutí jako domeček z karet a základní práva – především právo na život – přestanou platit. Nechtějme to zažít!
Dobývání nebe
Paolo Giordano
(SPOILER) V této knize je všechno a každý se v ní může najít. Ať už v postavách chvílemi ztřeštěných a jindy zas ideály nabitých teenagerů, v Terese či Bernovi na prahu středního věku, v rodičích či kamarádech hlavních protagonistů. Nenechte se odradit tím, když vám některé postavy budou zprvu připadat zvláštní. Román je zabydlen mnoha lidmi, i těmi "rozumnými". Jenže kdo je vlastně rozumný?
Knihou probleskuje mnoho palčivých problémů současnosti, např. konzumní společnost a život na venkově v souladu s přírodou, kdy se ale většinou ukáže, že to není taková idyla, jak si lidé obvykle myslí. Anebo klimatická změna a s ní spojené extrémy počasí, šíření nových škůdců – a přetrvávající touha po zisku za každou cenu, sobectví a ignorance skutečnosti, že čím dál více lidí se extrémní klima dotýká a ohrožuje jejich existenci. Společnost která je v některých směrech extrémně otevřená a tolerantní (volné partnerské svazky, neustálé změny názoru a životního směru), ale lidé přesto trpí pocitem, že je život nesnesitelný, že je nikdo nevyslechne a pro nikoho nejsou důležití. Mnohé z toho – a ještě ledacos dalšího – autor prostřednictvím hlavních postav a jejich dialogů postavil do příkrého protikladu a je na čtenáři, ať si vybere, co je podle něj správné.
V knize snad nebyla postava, která by mně alespoň na chvíli nelezla na nervy. Jenže nikdo z nás není dokonalý a černobílý a asi nás občas namíchnou i ti, které máme rádi. Takže nakonec jsem se s většinou postav dokázala smířit. Bylo mně líto, že kniha skončila a "nepotkám se" s Teresinou a Bernovou holčičkou. Ale na druhé straně... no, to už by to asi bylo trochu moc přeslazené. Myslím, že vědomí, že nakonec se Terese povedlo to, o čem s Bernem marně snili, na dobrý konec stačí. A říká, že zázraky se dějí a vždycky je naděje, i když jsme to všechno původně chtěli jinak...
Jitra v Dženínu
Susan Abulhawa
Úlovek z dobročinného bazaru, který bych si po přečtení byla bývala moc ráda nechala, i to místo na tuhle knížku bych někde vyštrachala... jenže je třeba, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí.
Žijeme v podivné době. Na jedné straně máme jásat nad davy uprchlíků z jiných zemí a kultur, kteří proudí do Evropy anonymně, často bez dokladů, s cílem získat svůj díl z blahobytu globálního severu, avšak ne již tolik svojí prací k tomuto blahobytu přispívat. Na straně druhé máme schvalovat bombardování jiných uprchlíků, kteří měli jen tu smůlu, že se narodili v Palestině a že se kdysi mezinárodní společenství rozhodlo, že v této oblasti – a nikde jinde – bude židovský stát. Protože je to historické území Židů. Jenže to území nikdy nebylo jenom jejich. A už dlouho nebylo jejich vůbec. A tak začal experiment s názvem Izrael. Hodně krvavý experiment...
Představte si, že by k nám s posvěcením OSN a světových mocností dorazili příslušníci nějakého národa, který by trval na tom, že tu žil před mnoha staletími a že na tuto zemi má nárok. Že se máte vystěhovat ze svého domu, nechat vše, tak jak je, že si smíte vzít jen několik málo osobních věcí. A na zbytek života byste skončili v nějakém provizorním táboře. Neměli byste pocit, že se děje bezpráví? Nechtěli byste svoji zem získat zpět pro sebe a pro své děti? Třeba i silou?
Neomlouvám terostistické útoky, které se dějí vůči Izraelcům. Zároveň se ale nemůžu zbavit dojmu, že Západ a Izrael si ty teroristy tak trochu vychovali sami. A nejen v Palestině. Je smutné, že nakonec za vše zaplatí obyčejní lidé, kteří by se nejspíš, alespoň kdysi, když to všechno začalo, dokázali mezi sebou domluvit.
Palestinec je dle západního narativu terorista, zatímco uprchlík z Afghánistánu, Nigérie, Súdánu a mnoha dalších zemí Asie a Afriky je uprchlík a nikdo se ani neodváží zkoumat, jestli není příslušníkem organizace Al-Kaída, Boko Haram či jiného teroristického uskupení. A tak je dle všeho správné v případě prvním ostřelovat tábor civilního obyvatelstva, ve druhém pak tolerovat vše, co do Evropy příchozí uprchlíci provádějí domácímu obyvatelstvu, včetně násilných trestných činů.
Žijeme v podivné době... jakobychom ztráceli srdce i zdravý rozum. Kniha Jitra v Dženínu dává nahlédnout do srdcí Palestinců – i do podmínek, v jakých i dnes mnozí žijí. Nikdo z nás by si tak žít nepřál. Skutkem křesťanské lásky není posílat nové a nové zbraně k nastolení míru. Někdy stačí pochopit. Ozvat se a nesouhlasit. Zastat se těch, kteří jiné zastání nemají.
Solar
Ian McEwan
Moje první kniha od autora – a určitě ne poslední. Obdivuju autorovu schopnost propojit poznatky fyziky a biologie s vlastní fantazií, a to do té míry, že člověk chvílemi neví, co je ještě pravda a co románová fabulace.
Michael Beard je po mnoha stránkách osobnost zavrženíhodná (sukničkář, který každou ženu využije a odhodí, člověk, který těží z práce mladších kolegů, požitkář libující si ve velkých porcích dobrého jídla atd.), přesto je obtížné alespoň občas se s ním neztotožnit nebo pro něj nenajít alespoň kousek pochopení. Vždyť kdo z nás je úplně bez chyby...
Hvězdicový ostrov
Terje Stigen
Četla jsem trochu déle, zrovna v době, kdy vypadly každodenní cesty šalinou a 2x týdně vlakem. Vznikla tak asi týdenní přestávka, během níž jsem úspěšně zapomněla, co je která postava zač a musela jsem občas zalistovat na začátek knihy. Škoda, jinak bych si asi knihu více vychutnala. Ale i tak se mi líbila.
Hvězdicový ostrov neboli Stjernoy je takový malý svět se vším všudy – lidé se rodí a umírají, pracují, zamilovávají se, žení se či vdávají, vychovávají děti, chodí do kostela. To vše v pro nás exotickém prostředí, kde fičí vítr od moře, kde půda je samý kámen, kde se pasou ovce a kde do školi vozí děti statný převozník na lodi. Občas na vás dýchne trochu tajemna až nadpřirozena (jak jen ten darebák Leo může všechno vědět?), občas se zasmějete úvahám a hláškám některých hrdinů. A třeba si taky řeknete: Ach, to byly časy – žádný mobil, televize, internet. Děti měly doma jednu knihu, stránky si půjčovaly mezi sebou (dnešní děti mají všechno a ještě mnohem víc – a přesto se nudí). Pěkná kniha, pro milovníky severu a starých časů doporučuji! :-)
Hory zpívají
Nguyễn Phan Quế Mai
Krásná kniha, i když velmi smutná a děsivá, pokud si uvědomíme, čemu všemu byla vystavena nejen babička Dieu Lan a její rodina, ale celý vietnamský národ. Dojemná je soudržnost rodiny a snaha pomáhat i za situace, jako byl velký hladomor. Nejsmutnější ale není to, co se stalo, nýbrž to, co se děje zrovna teď, protože lidé jsou nepoučitelní, za své vůdce si opakovaně volí psychopaty, kteří je ošidí medovými řečmi... a pak to všechno skončí katastrofou.
Alespoň dva krátké citáty – velmi pravdivé a stále aktuální:
"Války mají moc změnit jemné a kultivované lidi v monstra" (str. 90)
"... kdysi jsem si myslela, že my máme svůj osud ve svých rukou, ale tehdy jsem zjistila, že v době války jsou normální občané jen pouhými listy, které opadají po tisících či milionech, když se vzedme jediná bouře" (str. 103)
Ukradená známka
Bram Klein
Známky mám ráda, i když svoji sbírku, budovanou od dětských let, udržuji spíše z nostalgie a jen málokdy do ní doplním nějakou novou známku. A vzácnosti, jako měli ve sbírce Hans Klein a další významní filatelisté, v mojí sbírce samozřejmě nejsou. I když po vzácné známce ani netoužím (asi proto, že zapomínám a ztrácím věci :-)), kniha se mi líbila. Příběh známky byl, pravda, dost zamotaný, takže jsem se občas ztrácela v tom, kdo komu vlastně tu jedinou pravou známku prodal, nakonec ale vše do sebe zapadne. Obdivuji taky, že si autor dal práci, aby o záležitosti, která se týkala soukromí jeho otce, napsal knihu.
Trochu mě mrzí, že některé dějové linky nebyly víc rozvinuty. Je pochopitelné, že pro B. Kleina jakožto Holanďana by bylo obtížné zjišťovat, jaké byly další osudy Antonína Havlíčka, zda Jaroslav Lešetický nebo někdo jiný nepřišly na to, že známky, které měli skončit v kotli, byly nabídnuty k prodeji atd. Možná stačilo přidat nějaký doslov zpracovaný někým z českých filatelistů. I když na druhé straně by pak možná už kniha nevyšla, čerstvé informace totiž rychle zastarávají. V roce 2019 totiž významný filatelista, padělatel a podvodník Ludvík Pytlíček, jehož jméno figuruje aspoň na polovině stránek knihy, umírá. A dle toho, co se mi podařilo zjistit, nebyl za držení kradené známky nijak potrestán, tj. byl osvobozen a ještě stihl svoji sbírku známek rozprodat. Jenom si těch milionů už moc neužil...
Etta a Otto a Russell a James
Emma Hooper
Krásné poetické líčení života – zejména mnoha těžkých životních zkoušek Etty, Otta a Russela. Každému asi nesedne, ale hledáte-li klidnou až mírně praštěnou knihu, žádný akční krvák, nevadí vám mluvící kojot (mně byl moc sympatický!) a podobné drobné "výstřelky", tak směle do toho! Motiv putování k moři a ubíhání života, prolínání přírodních cyklů a života lidí na venkově, to vše je nezvykle uklidňující, takže si člověk řekne, že tak to má být správně...
Kocour, který zachraňoval knihy
Sósuke Nacukawa
Vlastně nevím, jakou představu jsem o knize měla, ale rozhodně byla dost jiná, než to, co jsem nakonec dostala. No ale mohlo mě napadnout hned, že půjde tak trochu o pohádku – kocour a zachraňovat knihy, hmmm? :-)
Přesto se mně příběh líbil, dobře se četl a ať je vám 10, 45 nebo třeba 99, myslím, že oceníte hned několik věcí: 1) celou knihou se prolíná láska autora ke knihám; ta spočívá nejen v jejich zachraňování, ale i vybraných citátech, odkazech na díla světových autorů; 2) děj je napínavý, ale vše nakonec skončí dobře – prostě jako v pohádce; 3) exotické prostředí Japonska, byť tu prbleskuje hlavně v detailech. Mně se navíc moc líbila obálka a to, že kniha se snaží probudit to dobré, co v každém z nás dřímá.
Prales
Norbert Frýd
(SPOILER) Nebylo to zrovna jednoduché čtení, na rozdíl třeba od Travenových románů, které člověk zhltne jedním dechem a které jsou zaměřeny na prostředí jihoamerické džungle, těžbu mahagonu, vykořisťování Indiánů... Tady mně trochu nesedělo střídání dvou hlavních dějových linek (ač v mnoha knihách se mně naopak líbí) – Čechy v období 2. světové války a pralesy na hranici Mexika a Guatemaly někdy později po válce, přičemž vše je propojeno několika hlavními postavami. Možná, že kdyby autor postupoval přísně chronologicky, byl by v tomto případě výsledek lepší, ale těžko říct. Každopádně celá kniha je docela "psycho", nejen kvůli líčení válečných událostí v Čechách a osudů Milady, ale i popisem cesty do pralesa a práce na dokumentaci chrámu v Balumu. S nesnázemi v pralese, které souvisejí s divokou přírodou, člověk tak nějak počítá, ale horší je ocitnout se ve společnosti psychopata. Pro vedoucího výpravy bohužel nemám lichotivější označení.
Dlouho jsem chtěla hodnotit jen třemi hvězdičkami, asi i proto, že žádná z hlavních postav mi nebyla vyloženě blízká a sympatická. I Milada a František mě rozčilovali. Snad jedině mexický umělec Miguel mi připadal jako člověk, který to má v hlavě srovnané... musím přiznat, že o toho jsem se ke konci knihy bála. Vyššímu hodnocení napomohl doslov Václava Šolce. Ten se vyjadřuje hlavně k odborné stránce věci, k tomu, jak věrně je popsáno prostředí, vztahy mezi dělníky a jejich šéfy v monteríi, způsob života pralesních Indiánů atd. Jsou zkrátka věci, které laik nedovede dost dobře posoudit...
Voněly vodou večery
Ladislav Stehlík
Pro všechny milovníky jihočeské krajiny i jiných zákoutí naší vlasti. Krásné vzpomínky na něco, co už není a nebude. Přesto si každý z nás nosí v srdci krajinu svého dětství, svůj malý kousek ráje. Přejme si, aby to tak měly i příští generace. Věřím, že dokud dokážeme Stehlíkovým veršům porozumět, dokud rozechvějí struny našeho srdce, nejsme na tom tak zle. Vzpomeňme si na ně, až nám někdo bude tvrdit, že naše líbezná krajina potřebuje novou dálnici, jadernou elektrárnu, montovnu nebo jiné znamení "pokroku". Možná je to důležité – ale ne tak důležité, jako večery vodou vonící, kvetoucí lípa plná bzučících včel, zpěv skřivánka...
Chyba
Marek Šindelka
(SPOILER) Na knize mě zaujala botanická tématika. A tak jsem si ji ve výprodeji pořídila a teď, během letních veder, i přečetla, aniž bych dopředu tušila, jak moc se knihou bude prolínat klimatická linka (vedra, povodně, šíření nepůvodních druhů atd.). Mělo to dost děsivý nádech, nejen kvůli prapodivné rostlině z Japonska, což měla být Kryštofova poslední zakázka. Ano, byla skutečně poslední...
Z knihy mám rozporuplné pocity. Autor bezesporu dokonale vystihl apatii a beznaděj světa, který se utápí v globálních problémech. Nelítostnost několika vyvolených, kteří jsou ochotni dát cokoli, mohou-li se pochlubit nějakou raritou (a vlastně je jedno, jestli je to mimořádně vzácná orchidej, zvíře nebo drahé auto). Popisy jsou plné neotřelých metafor. Ale někdy už to na mě bylo trochu moc a četla jsem rychle, abych se posunula k nějakému ději a zjistila, jak to celé dopadne. Básně, které jsou vloženy do některých kapitol, mně připadaly, že mají jen navýšit počet stránek. Ale to je jen můj momentální pocit, bezesporu ovlivněný tropickým vedrem posledních dní a nocí. Možná bych byla méně kritická, kdyby bylo o pár stupňů míň. Anebo taky ne :-).
Zátopek
Jiří W. Procházka
Musím říct, že kniha Pavla Kosatíka "Emil Běžec" se mně líbila víc, přestože jde o klasickou biografii, nikoli adaptaci podle filmového scénáře. V knize "Zátopek" jsou momenty, ve kterých je Emil vykreslen jako podivín, sobec nebo někdo hodný podobně nelichotivého označení – a čtenář moc nezná kontext, pokud se o Zátopka nezajímal již dříve. Kosatík naproti tomu sleduje vývoj našeho vrcholového sportovce od dětství a i když se nevyhýbá žádným, ani stinným stránkám Emilovy osobnosti, je smířlivější, řekněme, že má Zátopka jako osobnost rád. Kniha "Zátopek" více zdůrazňuje protiklady, asi se bude více líbit čtenářům, kteří jsou zvyklí na dramatičtější děj. Ráda jsem si ji přečetla, ale v tomto případě nebudu mít problém poslat ji dál do nějakého dobročinného bazaru :-).
Zvěrolékař v divočině
Luke Gamble
I tuto knihu od L. Gamblea jsem si ráda přečetla. Přiznám se, že už mi trochu splývá dohromady s knihou Zvěrolékař a spol., u mnoha příhod si nejsem jistá, v které ze dvou knih tohoto autora jsem je četla. Každopádně za zmínku stojí i další Lukova posedlost – maratónský závod v poušti, triatlon a podobné extrémní závody. Po pravdě, moc jsem nechápala, jak mohl vůbec přežít. Možná, že trénoval trochu víc než přiznává, ale rozhodně to nemohla být žádná velká příprava, jinak by sotva mohl provozovat veterinární praxi. Takže za mě klobouk dolů.
Zvěrolékař a spol.
Luke Gamble
Podle obálky jsem si myslela, že to bude dost ujetá kniha, kdy se člověk bude muset jen smát. Po přečtení musím říct, že obálka trochu klame. Sice humoru je v knize dost, ale taky situace vážné a smutné. Případně takové, které autor sám nijak nehodnotí, ale nejspíš si je tak vyhodnotí čtenář. Mám na mysli hlavně Lukovy cesty do zahraničí, do různých chudých částí světa, kde lidi nemají dost prostředků ani na to, aby se postarali o sebe. A někdy zase prostředky či peníze mají, ale nechce se jim nebo by v očích sousedů vypadali "divně", kdyby zavolali veterináře pro svoji krávu nebo psa.
Někdy mi připadá, že se Luke trochu moc chlubí (sice popisuje mnohé nesnáze a svoje neznalosti, ale většina těchto situací jako zázrakem dopadne dobře), ale těžko soudit někoho, koho osobně neznám. Jsou mezi námi i nadprůměrně schopní a šikovní lidé a dost možná je Luke jeden z nich. Šíře jeho aktivit by na to ukazovala.
Na Moravě nekvetou olivy
George Agathonikiadis
(SPOILER) Vzpomínky autora na rané dětství v Řecku, útěk do Československa, pobyt v něm s dědečkem a babičkou, řádění s kamarády i mnohé klukovské zážitky určitě stojí za přečtení. Je to kus málo známé historie naší země, která přijala dětské uprchlíky za vlastní.
I když dětství G. Agathonikiadise nebylo lehké, byla to přece jen léta bezstarostnosti. Proti tomu autor staví "současnost", tj. po mnoha letech setkání s kamarády z dětství, kteří bojují s mnoha neduhy stáří. A na konec, kdy z těch tří nakonec zůstal jen autor sám, jsem jen nevěřícně zírala. To přece ne!
Autor není spisovatel, což je v knize dost znát. Navíc setkání s kamarády po letech mně přišlo místy trochu ufňukané (ale je fakt, že staří muži takoví dost často bývají). Proto jen tři hvězdičky a posílám dál.
Měsíční svit
Michael Chabon
V tomto románu najdete všechno. Velký kus amerických dějin – ale i děsivých dějin Evropy. Nadšení technikou (mimochodem, čtení těchto pasáží mi dávalo asi nejvíc zabrat) i lidství v mnoha podobách. Fiktivní dědeček M. Chabona rozhodně nebyl jednoduchá osobnost – ale nebudete se s ním nudit.
Zimní voják
Daniel Mason
(SPOILER) Válka a láska – na tom se dá vystavět pěkný příběh. A v knize Zimní voják tomu není jinak. Originální je nejen dějiště hlavní části příběhu, zapadlé daleko v Karpatech Haliče, ale i osobnost medika Luciuse, který se z pomocníka lékařského výzkumu najednou stane někým, kdo zachraňuje životy v první linii.
Pod vlivem informací o děsivé druhé světové válce i mnoha dalších válkách člověk otupí a mohlo by se zdát, že v době, kdy bojová technika byla hodně omezená, se nemohly dít takové hrůzy, jako v pozdějších válkách. Jenže to je velký omyl. Krutost války je dána krutostí lidí – a ta byla, je a zřejmě i vv budoucnu bude vždy neomezená, bohužel. Možnosti, které by napáchané krutosti odčinily, budou vždy pozadu, ať už jde o nápravu újmy na těle či na duchu. V první válce, zvláště pak v odlehlých oblastech, byly ty možnosti hodně skromné. Je zázrak, že někteří vojáci přežili – buď hrozné nemoci, anebo o nic méně hrozné zákroky v děsivých podmínkách, např. amputace. Újmu na duši tehdy téměř nikdo neřešil. Přitom by snad každému mělo být jasné, že vrátit se z války bez újmy na duši není možné. Zabíjet, vidět zabíjení, bát se o život či o své blízké – a to vše bez ustání, den za dnem, noc za nocí – člověka buď zlomí, otupí, anebo dovede k šílenství. Zřejmě však i dnes je mnoho těch, co to nechápou...
Kniha se mně moc dobře četla, jediné, co mi vadilo, byly velmi podivné údaje o rostlinách, které Margaret využívala k léčbě i k jídlu. Autor zmiňuje mnohé druhy rostlin, které ve skutečnosti v lesnatých oblastech vůbec nerostou (anebo jen vzácně, takže by sotva mohly sloužit k jídlu). U některých zas uvádí dobu sběru někdy brzy na jaře, kdy ale dotyčné druhy rostlin ještě ani neraší (týká se to třeba rostlin vyskytujících se u vody). Nelze ovšem vyloučit, že chyba mohla vzniknout i při překladu.
