BabaJaga11 komentáře u knih

Je úžasné, kolik toho autorka do této útlé knihy dokázala vtěsnat. A všechno to je důležité poselství, i když na první pohled se může jevit podivně, možná až nesrozumitelně, a ano, někdy i komicky.

Plynutí života. Mládí, kdy nám stáří připadá tak vzdálené, že si nepřipouštíme, že všechno bude jinak. Že něco už zkrátka nepůjde a že nejde jen o chůzi o holi a svalový třas, ale že možná ani nebudeme umět říct, co cítíme, co si myslíme, co chceme... Stáří, kdy nám najednou připadá, že jen málo věcí v životě má skutečný smysl. A že tomu, co smysl má, jsme možná věnovali mnohem méně času než povrchnostem. Že jsou věci, které jsme chtěli stihnout – a z různých důvodů se to nepovedlo. Říkají nám, co bychom měli, jaké cvičení dělat, abychom zpomalili ztrátu sebe sama – ale poslouchat různé poučky a prognózy je to poslední, co chceme.

Z některých momentů v knize mrazí, aspoň když už člověk dozrál do věku, kdy stáří je na dohled, i když si stále říkám, že to není možné, vždyť dvacet mi bylo někdy včera... Ale najdou se i hřejivé momenty. Mezigenerační sounáležitost přece jen funguje a snad tomu tak zůstane, snad se staří lidé nebudou muset v závěru svého života obklopit roboty... Snad bude vždy čas i vůle dělat dobré skutky, i když někdy vypadají bláznivě.

Na Mišku, Marii a Jéroma asi jen tak nezapomenu.

43 07.07.2024

Hezké, ale smutné, hlavně ten konec... Člověk si pak říká, čím to, že se lidstvo nepoučí, že se i normální slušní lidé za určitých okolností nechají totálně zblbnout. Stačí, když jim někdo dostatečně nahlas řekne, že si mají vzít to, na co mají právo, a 100x to zopakuje. Plamenným hlasem prohlásí, že mají tomu či onomu dát pořádnou lekci za všechny ty křivdy... které si možná ani jeden z účastníků sporu nepamatuje, protože když se děly, ještě ani nebyl na světě. I k rozdmýchání ohně je třeba trpělivost – a pak už se drobný plamínek promění v požár. Nejinak je to s lidskou nenávistí. Bohužel už jsme v tom zase až po uši, jen o tom ještě nevíme...

Trochu mi neseděly některé detaily, hlavně z popisu života Františka Hrubého a jeho rodiny na začátku knihy. Válečná svatba, to, z čeho vlastně žili František a jeho matka po smrti otce (nevypadalo to, že by František mohl ještě i matku uživit a o něco později se oženit). Ale to, jak vše probíhalo v Sudetech, autor dle mého názoru popsal a vysvětlil velmi názorně. A tak nakonec dávám pět hvězdiček, mj. i za to, že popisuje vše bez příkras, jako nespravedlnost a teror. Je potřeba tyto věci připomínat, neboť dnes je ve velké módě dějiny upravovat a tvrdit, že se v protektorátě nic tak zlého nedělo (asi aby si lidé zase postupně zvykli, že cenzura, udavačství a tresty za jiný názor jsou normální).

49 04.07.2024

Mám ráda knihy z Japonska a o Japonsku. I úplně obyčejné věci jsou v nich popisovány se zvláštní jemností a citem pro detail. Spíše než děj si z nich pak vybavuji atmosféru příběhu. Nejinak je tomu i v knize Malý dům.

Mnoha lidem se může zdát, že příběh je naší kultuře, zvyklostem i vnímání světa na hony vzdálený. Zdá se ale, že v základních věcech jsme, bez ohledu na kulturu, všichni stejní. V knize se hodně píše o válce a o předválečné a válečné propagandě. A většina lidí se nechá přesvědčit, že se vlastně nic moc neděje. Že se jich to netýká. A nakonec skousnou i tu propagandu, ze které měli zpočátku legraci. Přece se nenechají zavřít, jako soused. A co je vlastně pravda? I kdyby ne všechno, co se píše a říká, nepřítel je přece jasný – nebo snad ne?

Pravda je něco, co musíme hledat každý den po celý život. Hledat pravdu o věcech, o nichž nás ještě včera nenapadlo, že bychom v nich neměli jasno a že by se nás mohly týkat. Neboť jak napsal "Janík" Komenský, „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“

Týká se nás všechno, co se ve světě děje, bohužel. Mnohdy víc, než nám může být milé. A mnohdy úplně jinak, než se nám mocní snaží vnutit.

Někdo je celým naším životem, celým světem – stačí jedna bomba shozená na Malý dům tam nebo tady a celý ten svět se zhroutí... Nechtěla bych zažít to, co Taki a další Japonci.

41 18.06.2024

Napínavé, ale smutné čtení. Často přemýšlím, jak by dnes vypadal svět, kdybychom my, "civilizovaní" a "pokrokoví" příslušníci bílé rasy nechali Indiány a další přírodní národy žít v míru. Kdybychom se od nich něčemu naučili... Patrně bychom dnes nemuseli čelit mnoha problémům, které jdou s rozvojem moderních technologií ruku v ruce. Vodu a půdu jsme znečistili kdečím, od DDT a těžkých kovů po mikroplasty a farmaka. A každý nový úžasná vynález v sobě zároveň nese další rizika, další problém, na který v opojenosti z vynálezu teď nikdo nemyslí... Také nás většinou nenapadne, čím vším jsou mnohé vynálezy a pokrok jako celek vykoupeny. Kdysi to byla třeba krev Apačů. Ale i dnes je toho na Zemi stále velká spousta, co se dá zničit ve jménu "pokroku". A zpravidla ani nejde tak ani o blaho lidstva, i když si to tvrzení rádi necháme vnutit, ale o něčí plnou peněženku. Dnes jsou v módě různá "chytrá" řešení. Alespoň se to říká. Co je ale chytrého na tom, dát dítěti namísto běžné koloběžky elektro? Namísto knihy chytrý mobil? Nebylo by chytřejší spoléhat na svoje síly a um, tak, jako Apačové? Jak to dělali, že dokázali uběhnout až 150 km za den? To se asi nikdy nedozvíme. Můžeme ale aspoň dojít do obchodu pěšky nebo na kole (mechanickém!) a auto či "elektrovozítka" nechat doma. Prospěje to našemu zdraví i zdraví Matky Země. Je to levnější a ušetří to suroviny pro důležitější věci, než je náš momentální rozmar typu "nechce se mi"...

40 15.06.2024

Z nemocniční knihobudky, vypadala, že ji snad nikdo ani nečetl. Podle obálky jsem soudila, že půjde o nějaké daleké zámořské cesty, a tak jsem si knihu vzala domů. Děj se sice nakonec hodně odlišoval od mého očekáváné, ale byl napínavý a vždy, když už se zdálo, že štěstí se konečně přiklonilo na stranu dobráka Williama, nějak se to zvrtlo. Vyzradím jen, že hlavní hrdina všechny ty děsivé situace přežil :-).

U knihy jsem se sice dobře bavila, ale za ještě cennější považuji to, že v mnohém vycházela z historických skutečností, o nichž jsem nic nevěděla. Jihopacifická společnost (South Sea company) skutečně existovala – a k jejímu pádu skutečně přispěly intriky, do nichž byli zaplateni i mnozí politici té dobx. Zas tolik se toho nezměnilo. Není to ale pro nás žádná útěcha. Pyšníme se mnoha různými vymoženostmi, včetně domácností plných různých "chytrých" spotřebičů a řešení – ale stejně jako před 300 lety v Anglii zas a zas sedneme na lep politikům, kteří vědí, za které nitky zatahat, koho a jak postrašit... a kteří se jako slizcí úhoři ze své zodpovědnosti pokaždé vyvlečou...

35 09.06.2024

Vytrvalostní běh byl vždycky moje noční můra, nohy by běžely, ale plíce nezvládaly. Ulevilo se mně, když na VŠ po mně už sportovní výkony podobného typu nikdo nechtěl, respektive dalo se tomu vyhnout, třeba zvedáním činek v posilovně :-). Ale kdoví, kdyby ta kniha existovala už tenkrát, možná bych běh vzala ještě na milost, abych prozkoumala, co na něm tolik lidí vidí... Vždyť je to jen "trochu rychlejší" pohyb než rychlá chůze – a tu jsem měla ráda vždycky a mám dosud.

Byl to takový neplánovaný nákup. Knížka ve slevě, hodila se do objednávky kvůli poštovnému zdarma. Na knížce mě přitáhla obálka – rozesmátý Emil v obleku – a v běhu, prostě Emil Běžec. Nakonec mě donutila přečíst knihu poměrně brzy po zakoupení, přestože "ve frontě" už dlouho čeká mnoho jiných knížek. A byla to šťastná volba. Poslední týdny přepracovaná, utahaná, bez možnosti odpočinku, dokud neodevzdám to a to, už včera bylo pozdě. I když se moje práce týká psaní, nikoli běhání, přesto mě kniha výkonostně tak nějak nabudila. Aspoň její první část, kdy se Emilovi daří a jeho výkony se zlepšují. Takže knížku můžu doporučit jako pozitivní motivaci k čemukoli. Ale musíte být rychlejší v tom, co děláte, než ve čtení. Protože alespoň já jsem pocítila, že jakmile se Emilovy výkony začaly zhoršovat, ani mně už moje psaní tolik nešlo. Náhoda? Nějaké podivné souznění? Zvláštní je, že ta poslední část moje pracovní nasazení až tolik neovlivnila. Zřejmě proto, že s životem jako na houpačce mám sama bohaté zkušenosti, ač se Emilem se rozhodně srovnávat nemohu. Někdy si připadám jako totální nemehlo (v původním i přeneseném slova smyslu) – a když si pak přečtu, že i velmi známý a slavný člověk měl v životě svoje slabé chvilky, můžu si říct, že to je lidské...

Po dlouhé době kniha, kterou bych si raději nechala k dalšímu přečtení, než poslala dál... nu, ještě uvidím... knihovna je přeplněná, ale... :-).

41 08.06.2024

(SPOILER) Náhodný úlovek z dobročinného bazaru. Musím přiznat, že jsem si původně myslela, že kniha bude hlavně o zvířatech, což zase až tak nebyla, i když několik jich v příběhu také vystupuje. A i když jsem nepočítala s tím, že budu číst o partě potřeštěných kluků ze 7. C, čtení jsem si užila a u některých kapitol jsem se dost nasmála (např. v hodině výtvarné výchovy zaměřené na zeleninu a ovoce :-)). Taky mě hned napadlo, zda tato autorka nemá něco do činění s filmem "Výbuch bude v šest" – a bingo! Jen mně bylo divné, že hned ve dvou knihách má jako hlavního hrdinu nadaného mladého fyzikáře. Zřejmě se tu projevují léta, která autorka strávila studiem na ČVUT, kam jistě nešla jen tak z plezíru.

39 29.05.2024

Děsivé – a nejhorší na tom je, že kniha popisuje situaci v Nigérii již před 10 lety. Změnilo se za tu dobu něco k lepšímu? Obávám se, že nikoli. Nejde jen o dívky, které jejich věznitelé ponižovali, znásilňovali a zabíjeli. A nejde jen o Nigérii. I v knize lze najít dost důkazů o rozpínavosti Boko Haram a radikálního islámu. Ač skupina byla například v roce 2016 uváděna jako de facto rozpuštěná, velmi brzy poté "vstává z popela" a například v roce 2021 znovu obsazuje značná území.

Není divu, že mnoho lidí se snaží uprchnout nejen z Nigérie, ale i jiných afrických zemí, kde se dějí podobné věci. Jenže kdo má větší šanci získat peníze a doklady na přesun do Evropy? Ženy a dívky, které si vydělají sotva na jídlo? Anebo bojovníci Boko Haram a jiných teroristických organizací, kteří netouží po ničem jiném, než vést svatou válku s bezvěrci po celém světě? Ne, netvrdím, že všichni uprchlíci jsou teroristé. Jen to, že s nimi přicházejí i teroristé, kteří se snadno "ztratí v davu". Že evropští politici ve své neskonalé naivitě neudělali nic, aby tomu zabránili, přestože by o situaci měli mít rozhodně víc informací než běžný občan. Naše (ale zřejmě nejen naše) média totiž už nějakou dobu informují poněkud selektivně, tedy mnohé informace si raději nechávají pro sebe.

Ať se to komu líbí nebo ne, problémy je třeba řešit tam, kde vznikají. Nelze nastěhovat polovinu afrického obyvatelstva do Evropy. Ostatně ani ženy a dívky, které na nás promlouvají ze stránek knihy, netouží po ničem jiném, než žít v klidu ve své vesnici, pracovat na poli či v obchodě a beze strachu, že se zase objeví bojovníci Boko Haram, posílat děti do školy.

39 29.04.2024

(SPOILER) Svědectví o děsivé době. Podobných knih už bylo napsáno mnoho, ale tato je zase v něčem jiná než ostatní. Početná Evina nejbližší rodina měla přece jen trochu štěstí v neštěstí, byť mu zcela jistě napomohli vynalézaví rodiče, kteří své děti skrývali na různých místech po jednou či po dvou, aby byla větší šance, že přežijí alespoň některé z nich. Konce války se tak dočkaly téměř všechny děti. O to víc mě mrzelo, že Evin nejstarší sourozenec a jediný bratr tragicky zahynul krátce po válce.

Kéž by se takové hrůzy již nikdy neopakovaly! Jenže... jsme lidé... a lidé jsou největší bestie na planetě zemi. Jen člověk je schopen systematicky vraždit příslušníky vlastního druhu, včetně malých dětí. Nezbývá než věřit, že odvaha, statečnost, vytrvalost, ale také důvtip nakonec vždy v boji se zlem zvítězí.

40 28.04.2024

Knížka z výprodeje. Myslela jsem, že si ji přečtu a stejně jako mnoho jiných knih ji pošlu dál. Ale nakonec jsem pro ni našla trvalé místo ve své knihovně. Z knihy totiž přímo čiší autorova láska k vodě v jakékoli z jejích mnoha podob. To máme společné, i když já se, na rozdíl od Mirka Bráta, nepotápím a asi bych si to ani nechtěla vyzkoušet :-).

Knížka přináší různé zajímavosti o navštívených místech, i takových, která považujeme za známá a kde bychom zřejmě žádná překvapení nečekali. Všechna ta místa spojuje voda – slaná i sladká, obvykle plná života. Trochu netradiční cestopis se drží stylu, jaký mi vyhovuje, a tak mi ani nevadila převaha černobílých fotografií oproti barevným (ty najdeme jen v příloze na konci knihy).

Nečekejte ovšem žádný literární skvost. Zčásti na tom má podíl i nakladatelství, které udělalo jen velmi nedbalou jazykovou korektura. Čekala bych, že autorovi, který je v psaní amatér, text i trochu učešou, je to přece hlavně jejich vizitka a mělo by je zajímat, zda a jak se kniha bude prodávat. No ale asi bych chtěla moc... Kdo je však nadšený vodomil, jistě si v knize najde to svoje.

36 28.04.2024

Kniha, která mě přitahovala, i když název jsem nechápala: jakých třicet tisíc psů? Nenapadlo by mě, že jde o knihu o zvířecích záchranářích, kteří psy většinou nesbírají na ulici, ale zachraňují je z útulků smrti. O tom, že v USA se psi v útulcích po určité době utrácejí, jsem věděla, ale netušila jsem, že způsoby jsou (nebo donedávna byly) mnohdy podobně kruté jako např. v Rumunsku, které je noční můrou všech pejskařů. No ale co může člověk čekat, když v USA vedle boháčů žijících v palácích a létajících soukromými tryskáči žije spousta lidí v chudobě, bez zdravotního pojištění a dalších, pro nás zcela sdandardních sociálních výhod? Kdo by se v takové zemi snažil řešit "psí problematiku"?

Pár "bláznů" se najde všude, i v USA. Takových, co se snaží jít proti proudu, ať to stojí co to stojí. Vydávají se i do míst, která nejsou úplně bezpečná. Obětují své soukromé finance, svůj osobní život, čas... a někdy to stejně nestačí, psi dále umírají, nevyhořet je obtížné... Přesto za Gregem a všemi, kdo se záchran účastní, zůstává obrovský kus práce, zachránění a šťastní psi v adoptivních rodinách a snad i změna k lepšímu v myšlení lidí.

Až budete tuto knihu číst, vězte, že i u nás jsou spolky podobně obětavých lidí, které pomáhají řešit děsivou situaci se psy v jiných zemích Evropy – kromě již zmíněného Rumunska např. v Bosně, Černé Hoře, pomáhají i útulkům na Slovensku, které praskají ve švech kvůli množení a týrání psů v romských osadách. Když toto píšu, leží náš chlupatý "osadník" původem z Michaloviec ve svém pelíšku kousek ode mě a tvrdě spí. Myslím, že všichni ti, kdo stáli za jeho záchranou a převozem k nám, i mnozí další, kteří předali chlupaté štěstí jiným rodinám, by si také zasloužili, aby o nich někdo napsal knihu...

Ale zpět ke knize "Záchranná pouť". Silné téma na 5 hvězdiček. Ráda bych si přečetla originál, počítám, že ten by byl stravitelnější a že bych těch 5 hvězd mohla dát. Bohužel nejdřív překladatel a pak korektor odvedli velmi špatnou práci. Vytahat za uši, jak píše petrarka72, to je fakt slabé slovo. Za tu práci neměli vůbec dostat zaplaceno. Knize jen ublížili. Překladatel si nedokázal poradit s některými frázemi, a tak, namísto, co by se poradil s někým zkušenějším nebo se pokusil vyjádřit je opisem, přeložil je doslovně. Takže čtenář občas narazí na části vět, které vůbec nedávají smysl. Korektor měl tohle vrátit k dopracování. I mnohé další věci. Vůbec nevím, kde byl. Zejména v poslední ca 1/4 knihy zřejmě někde spal, neboť stránky se doslova hemží překlepy, pravopisnými i gramatickými chybami, nesrozumitelnými frázemi atd.

Knihu posílám dál. Ne pro ty chyby, ale protože je důležitá. Prosím, sežeňte si ji, čtětě ji a udělejte něco, aby byl svět o trochu lepším místem pro život nejen nás, lidí, ale i zvířat a dalších tvorů.

36 05.04.2024

(SPOILER) Mohu souhlasit s tím, že kniha se četla dobře. Navzdory vyššímu počtu stran jsem ji zvládla přečíst rychle. Zasazení děje do okolí Rokycan pro mě bylo originální, na žádnou jinou knihu z této oblasti jsem zatím nenarazila. I zde se ukazuje, jak události "velkých" dějin mohou jednotlivé aktéry doslova převálcovat, aniž by jednotliví hrdinové měli možnost proti tomu něco podniknout.

Knize bych bez problémů dala pět hvězdiček, kdyby si autorka dala trochu víc práce s dobovými detaily (nikoli nepodstatnými) a časovou osou příběhu. Například to, že Emilka se během osvobození domluvila s americkými vojáky anglicky, protože angličtinu měla ve škole, naprosto popírá reálie období 1. republiky a 2. světové války. Ve školách se vyučovala němčina, na gymnáziích latina, řečtina, francouzština. Angličtina snad někde na vysokých školách – jenže Emilka vystudovala dvouletou hospodářskou školu a neměla ani maturitu. Podobných "přešlapů" je v knize víc, jak už upozorňovali mnozí čtenáři přede mnou.

Ještě víc mi vadila práce s časovou osou, kterou bych nazvala jako vysoce neprofesionální... někdy mi dokonce připadalo, že si autorka dělá z čtenářů legraci. Nejde o ty dlouhé skoky, třeba o deset let, někdy to ani nejde udělat jinak, jinak by kniha měla 800 stran a čtenáře by asi nudila. Jde o to, že struktura knihy je naprosto matoucí. Hlavní kapitoly jsou jen tři, podle tří hlavních hrdinek románu. A uvnitř každé z těchto kapitol se řadí číslované dílčí kapitoly, pěkně jedna za druhou, mezi nimi je jen prázdný odstavec. Čekala bych, že když se přeskočí deset let, že to autorka zohlední. Ideální by bylo alespoň nějaké datování, stačil by roka a roční období, např. jaro 1945. Možná toho nebyla schopna – vyžadovalo by to totiž mnohem pečlivěji nastudovat historii jednotlivých míst, protože když děj zasadíte do existujících měst a obcí a ke konkrétnímu datu, tak nějak se čeká, že alespoň v rámci "velkých" dějin si nebudete vymýšlet a ověříte si třeba i takové věci, jako kolik lidí jaké národnosti bylo během osvobození zabito a za jakých okolností. Pak se z toho dalo vybruslit velmi snadno tak, že by text byl jinak členěn a skupiny podkapitol z jednoho období byly nějak jasně označeny a začínaly by na další stránce. Bohužel jsem během knihy získávala stále větší dojem, že autorka se v časové ose sama zamotala a že už ani neví, kolik let je kdy jejím postavám. Vědět to od začátku, asi bych si dělala poznámky a časové údaje porovnala, ovšem vracet se v tak špatně strukturované knize se mi nechtělo, byla by to spousta času navíc. Jsem ale přesvědčena, že chyby tohoto typu v knize jsou. Například v jedné části knihy se dozvídáme, že v roce 1968 bylo Janě 17 let, skoro 18 (nevím už přesně, k jakému období roku se údaj vztahoval, ale každopádně v roce 1968 mohla mít Jana max. 18 let). Skok o 10 let, přeneseme se do roku 1978 – a Jana o sobě tvrdí, že je jí 30 let. Anebo mi něco uniklo? Nějaký skok o dva roky ještě před skokem desetiletým?

Hodně čtenářů píše, že je kniha smutná a depresivní. To je pravda, ale je to věc, kterou bych brala jako nutnou součást takové knihy, která zahrnuje různá pohnutá období našich dějin. Co ale nepochopím, je vztah autorky k jejím postavám. Ano, čtete dobře, vztah autorky k postavám, ne postav k sobě navzájem. Autorka vytvořila (zčásti i kvůli neznalosti dobových reálií) postavy, kterou jsou buď uvěřitelné, ale krajně nesympatické (např. Mírek a jeho otec), anebo takové, které sice určité sympatie vzbuzují, ale nakonec čtenáře otráví tím, jak si stěžují na věci, pro které se ale vlastně rozhodly dobrovolně (Emilka), anebo se postupně "vybarví" jako postavy zahleděné do sebe, s nedostatkem citu pro druhé (Jana a její vztah k Johance); druhá skupina postav příliš uvěřitelná není. To je ale můj subjektivní názor a každý čtenář může postavy románu vnímat jinak. Pochybuji ale, že u většiny čtenářů bude vztah k postavám kladný.

45 01.04.2024

Za mě originální náhled moderní německé historie i současnosti. Ano, možná to pro někoho je moc komplikované a nelogické. Postava Kašpara ale přesně odráží moji zkušenost se starší a střední generací vzdělaných Němců ze Západu. Snaha do všeho se zapojovat, všude možně pomáhat, je jedno, zda v místní nemocnici, v Africe nebo uprchlickém centru. Takže Kašpar je pro mě uvěřitelný hrdina. Co nedokážu posoudit, jsou ostatní postavy – podivně jednající a tajuplná Kašparova žena Birgit, která má celý život před manželem velké tajemství. Neonacistická rodina s Kašparovou nevlastní vnučkou Sigrun. Počítám ovšem, že autor dobře ví, o čem píše.

Kniha mi ledacos osvětlila. Třeba to, proč je neonacistické hnutí u některých vrstev obyvatel v Německu tak populární – jak už to bývá, i zde jde o problémy, které politici nedovedou řešit, anebo se tváří, že dané problémy neexistují. Lidé si vždycky nějak poradí... dokonce tak, že vše zabalí do líbivého hávu pracovitosti, důrazu na zodpovědnost a dalších ctností. Když čtete o Sigrun, asi se neubráníte obdivu, co vše ve svém věku sama zvládá. Říkáte si, že ji rodiče nevychovali úplně špatně... do té doby, než dívka začne s Kašparem diskutovat na téma holocaust... Určitě doporučuji k přečtení všem, kdo se alespoň trochu zajímají o moderní dějiny Evropy a o to, jak se vše, co se událo, odráží v přítomnosti.

47 01.04.2024

Kniha z dobročinného bazaru. Četla jsem během zimy, kdy ovšem u nás žádný sníh nebyl, tak jsem si to knihou chtěla nahradit. Musím říct, že mě kniha vlastně vůbec nebavila – ale z nějakého podivného důvodu jsem ji nedokázala odložit. Říkala jsem si, že tam není nic, co by stálo za zapamatování, banální situace, konflikty mezi sestrami, v rámci jejich rodin i snaha nějak to "žehlit" na setkání u rodičů. Nakonec ale opak je pravdou. Spoustu situací si asi budu vybavovat dlouho, kniha se mi dostala pod kůži víc, než bych byla ochotna hned po přečtení připustit. A i když nemám sestry, jen bratra, myslím, že kniha může každému nastavit určité zrcadlo. Nehádáme se někdy kvůli malichernostem? Nezveličujeme svoje zásluhy a nedostatky či prohry ostatních? Přečtěte si a posuďte sami!

40 31.03.2024

Mrazivé svědectví o 2. světové válce. Ač hlavní hrdinové jsou smyšlení a jejich příběh je fikcí, vše vychází z dobových reálií. Skutečná jsou pouze jména příslušníků židovských rodin, které byly od října roku 1941 v transportu vypraveného z Hamburku postupně deportovány do koncentračních táborů v Polsku.

Osudy, jako byl ten Karlův nebo Gerhardův, jistě nebyly v té době nebyly nic výjimečného. Oba se považovali za dobré lidi. Oba nakonec páchali neuvěřitelná zvěrstva... Stejně jako jejich nevinné oběti i oni nakonec o všechno přišli, aniž by si to předem dokázali představit. Mohli něco udělat jinak? Měli jinou možnost? Ano, mohli se postavit zlu – a nechat se zabít. Měli to udělat?

Nesoudím. Nikdy jsem v tak děsivé situaci nebyla a vůbec netuším, jak bych se zachovala. Na konci knížky jsem nevěděla, zda bych si měla, alespoň v mysli, před oběma románovými bratry s odporem odplivnout, anebo je politovat.

Člověk je zvláštní druh. Smečková zvířata si své vůdce vesměs vybírají podle schopností. Mám pocit, že lidé si do čela svojí "smečky" přednostně volí psychopaty. Takové, kteří jim toho mnoho naslibují, umí dobře máchat pěstí a volit silná slova. A tak jsou dějiny lidstva dějinami válek. Vývoj lidstva na tom nic nezměnil. Čím modernější technologie, tím ďábelštější způsoby mučení a vraždění. A my opětovně sedáme na lep vůdcům-psychopatům, kteří nám neustále omílají, že musíme bojovat za... (dosaďte si sami, cíl bývá různý, ovšem prostředky podobné či stejné). Že ten a ten musí zvítězit a jeho soupeř zakusit hořkost porážky... Jenže tu hořkost nakonec zakusí každý, kdo se na tom všem podílí, i každý, kdo jen přihlíží, a samozřejmě ten, kdo platí "v hotovosti" svým životem, svými syny a dcerami, svojí budoucností. Jen psychopat bude jásat, že může válčit, zvítězit, anebo i prohrát, a pak vrátit porážku i s úroky...

Do jisté míry je ta bestie v každém z nás. Záleží jen na tom, zda ji někdo probudí. Gerhard i Karl byli kdysi normální, milující muži. Stali se z nich vraždící zrůdy. Mít radost z války, ať probíhá kdekoli, nesvědčí o duševním zdraví. Vzpomeňte na Gerharda, Karla, ale i na Paula Pirosku, Augusta, Heinze a mnohé další. Každá válka rodí takové muže. Příště mezi nimi mohou být naši synové...

43 03.03.2024

O svět filmu se valně nazajímám a mnohá jména slavných hereček mi nic neříkají. Otevřeně přiznávám, že s Liv Ullmannovou jsem snad nikdy žádný film neviděla – anebo mě nezaujal a nepamatuji si jej. Tudíž čistě teoreticky bych neměla být cílovou skupinou pro Livinu životopisnou knihu.

Za pár korun z dobročinného bazaru, vybrána na služební cestu, neboť je to útlý svazek, který nezabere v batohu příliš místa. Měla jsem v plánu někde po cestě ji nechat v nějaké knihobudce, ale nestalo se. To proto, že v knize je tolik moudrosti, že jsem si některé pasáže založila lístečky, že si je vypíšu alespoň sem, do komentáře. A tak jsem ji vozila křížem krážem Českem a pořád neměla čas ten komentář zformulovat :-).

Líbí se mi, jak obyčejně Liv svůj život líčí, je v neustálém úžasu nad tím, když se jí dostává různých poct, nebere to jako samozřejmost a nemyslí si o sobě, že je velká hvězda. Jako každý zaměstnaná máma zpytuje svědomí, zda se dostatečně věnuje své dceři. Věnuje se i jiným těžkým tématům, včetně rozchodu či umírání. Prostě je to obyčejná žena z masa a kostí, která se nebála zachytit na papír i své nejniternější pocity. A smekám kloubouk před tím, jak se dovedla vyrovnat s mnoha těžkostmi, zejména s rozchodem s Ingmarem Bergmanem a s tím, že její někdejší domov obývá jiná žena:

"Kruh se uzavřel. Nic definitivně nekončí. Kde člověk zasadil kořínky toho nejlepšího či nejryzejšího, co v něm je, tam bude vždycky nacházet domov". (str. 82)

Do knihy lehce pronikají i různé dějinné události. Například jednání mezi americkým prezidentem Nixonem a sovětským prezidentem Brežněvem na sovětském velvyslanectví, jehož se Liv také zúčastnila. Na str. 143 a 144 stručně popisuje svoje dojmy z jednání. Zapůsobilo na mě hlavně toto:
"Zítřejší mírová smlouva, na niž čeká celý svět, je stále nejistá.
Snad se naše budoucnost nebude řešit při desertu?
Připadá mi, jako by všichni kolem mě hráli nějakou společenskou hru.
A přepadá mě strašné podezření. Že vážnost novinářů, kteří referují o setkání těchto lidí, je buď také hra, anebo vědomé manipulování fakty.
Připadá mi to jako slavnostní večeře po premiéře na Národním divadle: samé nezávazné projevy a slova, přípitky a sliby".

Jak se staví ke svým úspěchům, Liv ukazuje např. na str. 152: "Jsem to, čemu mnozí říkají "privilegovaná", ale už dávno jsem zjistila, že hodnota práce člověka nemá co dělat s touto stafáží.
Nejlepší na úspěchu je poznání, že to není nic, po čem je radno toužit".

Navzdory tomu, jak se mi kniha líbila, posílám ji dál. Hřeším trochu na to, že vyšla ve velikánském nákladu, takže kdyby se mi zachtělo přečíst si ji znovu, jistě ji najdu v některé knihobudce. A také si myslím, že je to kniha, která by se měla číst v každé době, zejména však dnes. Je to kniha, která Vás vrátí nohama na zem a do doby, kdy byl svět ještě normální...

63 25.12.2023

(SPOILER) Z dobročinného bazaru, po přečtení tam opět věnuji, myslím, že kniha si najde další čtenáře snadno a pomůže získat peníze na dobrou věc.

Kniha se mi četla moc dobře a ráda jsem si díky ní trochu rozšířila obzory o jednom z dnes už de facto historických odvětví amerického průmyslu – těžbě borové pryskyřice (či smůly) a terpentýnářství. Nenapadlo by mě, že něco takového existovalo, natož jak vše probíhalo a jaké podmínky panovaly v pracovních táborech, jak se vše podepsalo na tváři krajiny atd. atd.

Příběh Dela a Rae Lynn si získal moje sympatie, to asi u většiny čtenářů. Konec by mi až tak nevadil, nemohou všechny knihy končit tragédií nebo mít otevřený konec. Ano, bylo to najednou všechno až příliš krásné a možná proto málo uvěřitelné, ale na druhé straně, kde se lidé nebojí pracovat a jeden o druhého opřít, daří se při troše štěstí všem dobře (jasně, každý to štěstí nemá...). Pro mě byla ale málo uvěřitelná spíše část, kde se Del stane jedním z předáků a když se pak rozhodne z tábora odejít, jeho nadřízený Pewee, jenž donedávna obhajoval syčáka Vránu, za něj najednou zaplatí dluh v Otisově obchodě a jsou z nich nejlepší kámoši. A vše, i útěk Cornelie spolu s Rae Lynn z tábora, jde jako po másle. A další věc jsou překlepy a podivné střídání první a třetí osoby čísla jednotného, jak to níže zmiňuje mystery103 i další čtenáři, to mě také poněkud rozladilo. Přemýšlela jsem, zda jde o tak špatný překlad, anebo je naopak už originál špatně napsaný a překladatelka se snažila, aby byl překlad co nejvěrnější. Nakonec ale hodnotím čtyřmi hvězdami, protože se mi kniha přece jen hodně líbila.

61 25.12.2023

Nalezeno mezi vyřazenými knihami z obecní knihovny, kam občas někdo ze čtenářů přinese i něco ze své domácí knihovničky – a to byl zrovna tento případ. Ač knihy, co mám doma, nestíhám číst, této jsem neodolala, jelikož slibovala události ze života Skythů. Národa, o němž jsem toho mnoho nevěděla – a to mě lákalo.

Kniha nebyla špatná, alespoň mně se líbila, patrně i proto, že mě vždycky přitahoval život kočovných národů, které dokázaly přežít s málem v drsné přírodě stepí či pouští. Příběh popisuje tažené vojsk pod vedením Alexandra Makedonského na východ, kde si hodlá podmanit celá velká území i jejich národy. Alexandra předchází pověst neporazitelného válečníka, a tak není divu, že vůdci některých států se chtějí raději podrobit. U kočovných národů je tomu ovšem jinak, v závěru knihy bojují Skythové pod vedením svého velitele Budakena a odvážného Spitamena. Velká část knihy je ovšem věnována popisu vzkvétajících měst tehdejší Persie a života v nich; o dnešních dnů se z těch měst zachovaly nanejvýš ruiny. Právě to se mi na knize líbilo asi nejvíce, z textu přímo dýchaly vůně Orientu. Napínavý děj střídající klidnější popisné pasáže výrazně zvyšuje čtivost knihy.

Problém jsem měla trochu se všemi těmi národy a národnostmi, jež se v knize zmiňují. Skythové, Sogdové, Skoloti – musela jsem pátrat na Wikipedii, abych si ve všem udělala jasno. A také jsem chtěla vědět, co jsou historicky doložená fakta a co autorova fantazie. U knih tohoto typu by byl stručný vysvětlující doslov pro čtenáře velkou pomocí, zejména když nechcete četbu přerušovat brouzdáním na netu (což samozřejmě v době vydání knihy nebylo ani možné).

57 25.12.2023

Na Gézu Včeličku si velmi matně vzpomínám z hodin literatury na gymnáziu. Asi jeden z mnoha autorů meziválečného období... A musím říct, že mě dost mrzí, že si nepamatuju nic konkrétního. Poměry v kavárně Piccadilly totiž popsal do takových detailů, že mi připadalo, jako by tam jedním ze zaměstnanců na nejnižší pozici byl v mládí i on sám.

Moje vydání knihy z roku 1982 bohužel neobsahuje žádný vysvětlující doslov a informace o autorovi zde na DK jsou také velmi kusé. Vždyť kdo by se zajímal o autora, který píše o proletariátu a demonstraci pracujících v čele s komunisty, ne? Že to všechno možná mělo dobrý důvod, že lidem zkrátka už nic jiného nezbývalo, když si mnohahodinovou prací nevydělali ani na základní životní potřeby – a to ještě mohli mluvit o štěstí, že nějakou práci mají – to dnes většinu lidí nezajímá. A mělo by. Ano, doba je někde jinde a nedostatek jídla a s tím spojené těžké nemoci snad dnes nikomu nehrozí. Spíše nám hrozí jiné těžké nemoci, které mají původ v nadbytku jídla a nedostatku pohybu. Nezákonné praktiky se ale i dnes dějí v mnoha firmách i státních institucích. Interní předpisy se zpracují tak, aby odpovídaly zákonu. Tedy např. přesčasy jsou oficiálně výjimečné, firma je nepodporuje a pokud přece jen je někdo nucen pracovat přesčas, dostane jej proplacený, případně si vybere náhradní volno. Krása! Tedy byla by to krása, kdyby to tak skutečně fungovalo. Ve skutečnosti může být úkolů tolik, že je během pracovní doby jednoduše zvládnout nelze. Ale to je čistě jen váš problém. A tak pracujete o víkendu, svátcích i v době své řádné dovolené. Na všechno je termín, který musíte splnit, jinak jdete. Stěžujte si a v lepším případě budete pro smích, v horším půjdete...

Ne, nechci tvrdit, že je to jako v románové kavárně Piccadilly – není. O učně je postaráno dobře. Ale v mnoha firmách panují poměry, které oficiálně neexistují, protože se dávno ví, že nekonečné přesčasy a nedostatek odpočinku jsou zdraví škodlivé. A navíc přesčasy, které oficiálně neexistují, nemohou být ani proplaceny...

Drtivá většina lidí je ráda, když si svoji mzdu může zasloužit, i když v každé době se najde nějaký lempl. Být nezaměstnaným je pro mnohé cejch, zvlášť když na ně okolí hledí skrz prsty.

Doporučuji všem tuto knihu číst a přemýšlet o ní. Mimo jiné se z ní dozvíte, proč komunisté měli v minulosti tak velkou podporu, že mohli pár let po 2. světové válce vyhrát a usídlit se ve vedení země na dlouhých 40 let. Nic se neděje bez příčiny a žádný čin nezůstane bez následku.... Těm klukům z kavárny rozhodně nezávidím. Myslím, že dnešní mladíci by takový zápřeh nepřežili ani 2 dny.

63 25.12.2023

(SPOILER) Líbil se mi námět i příběh jako celek, i když jak zmiňují mnozí čtenáři přede mnou, mnohé části mohly být podrobněji rozepsány. I mě by zajímalo, co se stalo s manželem Karlem, co udělali se zlatými hodinkami, zda se Karel později ještě setkal s učitelem, zda jeli někdy za rodiči Lidie na Ukrajinu (ke konci je zmínka o cestě do Ruska, což ale – jako i některé jiné detaily – není nikdy vysvětleno).

Ještě víc mě mrzí, že autorka ve snaze po originalitě využívala některá slovní spojení, jež působí nepatřičně či přinejmenším kostrbatě, i když se nabízí mnoho jiných alternativ. Někde se pak ve vyprávění objevují nespisovné či dokonce nesrozumitelné výrazy, které bych čekala v přímé řeči nebo myšlenkových pochodech Evy a Katky, ale ne ve vyjadřování vypravěčky. Snad to vše souvisí s dřívější básnickou tvorbou autorky, tam lze přece jen více popustit uzdu fantazie při tvorbě originálních obratů. Podle všeho je Lizucha první prozaické dílo autorky; možná, že ta další jsou lepší, takže pokud na ně narazím, dám jim určitě šanci.

54 24.12.2023