BabaJaga11 komentáře u knih

Nečekala bych, že mě tato knížka tak zaujme. Sahara, vedro suchu, vojáci... a Barcelona a okolí s luxusními rezidencemi i obydlími chudiny... kontrast hezký, exotický, ale zpočátku čtenář netuší, jak mnohovrstevný příběh se před ním rozvine. Časových rovin je tam totiž víc než dvě, respektive v rámci obou hlavních, ca 25 let od sebe vzdálených období, se rozvíjí ještě několik samostatných, v čase posunutých dějových linek, které se později spojí. Zavítáme do nemocnice v Barceloně i v saharské Smaře, ano, kupodivu i na Sahaře takové zařízení existuje.

Milostný příběh je vykreslený střízlivě, bez zbytečných kudrlinek; zdání jisté odtažitosti klame, láska dvou mladých lidí přečká i jejich mládí a odloučení... Ale to není hlavní poselství příběhu tím je spíše síla přátelství a lidství, v kontrastu s krutostmi či lhostejností, jichž se dopouštěli ti, kdo měli zrovna moc rozhodovat... Ano, možná, si autor Sahařany zidealizoval. Ale možná také ne. Období "současnosti" není v knize přesně datováno, ale podle věku Montse Cambrové lze dojít zhruba k roku 2000, od něhož nás dělí přibližně jedna generace. Co se stane s lidmi, kteří nepoznali jiný život, než ten v utečeneckých táborech, kde se narodili a vyrostli? Sotva můžeme mít optimistická očekávání, zvláště když navzdory primitivním podmínkám, nichž tito lidé žijí, mají přístup k moderním informačním technologiím. Nejdříve televize, ale posléze i internet je přenesou o kilometry dál, někam, kde to z jejich pohledu musí vypadat jako v ráji. Nechtěli byste se tam dostat, ať to stojí co to stojí, být na jejich místě?

Další příklad toho, jak mezinárodní společenství trestuhodně selhalo. V knize popisovaný nálet a shození napalmu a bílého fosforu na civilní obyvatelstvo žijící ve stanech (!) o dvě desetiletí později vystřídala falešná lidumilnost. Nejen to první zabíjelo... Mocní prohlásili, že to zvládnou, tím ale nemysleli sebe, nýbrž všechny ostatní Evropany, jimž začínají určovat pravidla jiné národnosti a kultury takové, které by si ve své zemi diktovat nenechaly. Stávají se ale někým jiným v Evropě, která ústy svých politiků stále častěji popírá své hodnoty, je tak snadné vyměnit houževnatost a hrdost za sociální dávky... Knihu doporučuji všem čtenářům s otevřenou myslí :-).

57 12.05.2023

Z dobročinného bazaru za 30,- Kč. O knize jsem měla úplně jinou představu, obálka (vydání 1990) mi připadala taková nějaká "bulvární", že jsem si řekla, že knihu musím co nejdřív přečíst a dát ji někam do knihobudky.

Víc mýlit jsem se nemohla! Kniha je plná laskavého humoru (ne teda tak, že byste se smáli, až spadnete ze židle, spíše se usmíváte, někdy více, někdy méně, někdy hořkosladce až k slzám), jemné ironie, ale i hluboké moudrosti. A ač popisuje doby minulé, je v mnohém nadčasová. Namátkou vzpomeňme na byrokracii, kdy nejdůležitější jsou papíry, až pak studenti. Kdy boj s úředním šimlem je vysilující a nebezpečný. A kdy fakt, že učitel se snaží studenty skutečně vzdělávat, ale také jim maximálně porozumět, může být mnohým trnem v oku.

Chvílemi jsem litovala, že jsem se ke knize nedostala během studia na SŠ... i když kdoví, k některým knihám musí člověk dozrát, aby dokázal vidět realitu z obou stran, tedy v tomto případě nejen z pozice studenta, ale i učitele. Moje pedagogické zkušenosti jsou sice omezené, navíc získávané v jiné době i v jiném prostředí, ale mnohé autorovy věty mi vykouzlily úsměv na rtech právě proto, jak se některé věci nemění.

A ještě přidám jednu perličku. "Dálkaře" jsem, na rozdíl od učitelů v této knize, nikdy neučila. S jedinou drobnou výjimkou a k té jsem přišla jako slepý k houslím. Právě jsem dokončila magisterské studium na VŠ a byla jsem přijata na doktorát. Věděla jsem, že povinností doktorandů je výuka mladších studentů, ovšem na tu mělo dojít až po prázdninách. Stalo se ale, že vyučující, která měla ještě před prázdninami, spolu s dalším kolegou vést botanické terénní cvičení pro studenty, se velice chtěla zúčastnit jiného terénního výjezdu. Nakonec slovo dalo slovo, já jsem odjela se studenty a dalším vyučujícím, nyní vlastně již kolegou, na Vysočinu, a kolegyně s jinou skupinou na Korsiku. Studenti byli z učitelské kombinace biologie-matematika nebo tak nějak. Byli již z vyššího ročníku, ale v botanice úplní nováčci. A protože věkový rozdíl mezi námi byl snad jen 2 roky, nabídla jsem jim, s odůvodněním, že jsme skoro stejně mladí, tykání; to se ihned ujalo. Netušila jsem ovšem a ve skupině více než 20 studentů jsem to přehlédla že přítomny jsou i dvě studentky dálkového studia, samy již vyučující na SŠ, které se věkem blížily spíše mým rodičům než mně :-). Když se ke mně přitočily s prosbou o určení nějaké kytičky, v první chvíli se o mě pokoušely mrákoty, načež jsem se začala omlouvat. Ty dámy to ale naštěstí vzaly velice sportovně. Myslím, že jim i zalichotilo, že se "ztratily" mezi mladšími studenty, a rozhodně za celou dobu nepokazily žádnou legraci. Ještě jsme se pak potkaly kdysi na fakultě, kam přišly na zkoušku, a myslím, že jsme si i vyměnily adresy; o ty jsem bohužel přišla po ztrátě adresáře. Je to už víc než 25 let, ale když jsem si přečetla Šmídův "Babinec", nemohla jsem na ně nevzpomenout. Tak jestli si chcete také hezky zavzpomínat, ať již na svá léta studentská, učitelské začátky, či na obojí, neváhejte a "Babinec" si přečtěte.

59 10.05.2023

(SPOILER) Mně se to moc líbilo, i když nešlo o úplně typický příběh z polárních končin, které mám tak ráda. Tady je velká část knihy věnována vnitřnímu rozpoložení hlavních hrdinů, tomu, jak jeden o druhém i sami o sobě přemýšlejí. Silný je zde motiv viny za něco zdánlivě absurdního má člověk právo přežít, když je zřejmé, že ten druhý to nezvládne?

Luise jsem nezáviděla. Netuším, jak bych se na jejím místě zachovala, i když je velmi nepravděpodobné, že bych se octla v tak extrémních podmínkách. Ale i jiné, pro nás reálnější situace mohou člověka úplně "rozložit".

Velmi zřetelné poselství pro čtenáře je otázka, kterou si nejednou kladou hlavní hrdinové. Jak to, že příslušníky různých primitivních kultur dokáží v drsné přírodě přežít mnohem lépe než oni, vzdělaní a inteligentní lidé 21. století? Jak to, že při svém vzdělání nedokáží ani přibít prkno či dokonce pořádně zatlouct hřebík? Doporučuji ke čtení všem rodičům, kteří si myslí, že pro své ratolesti dělají to nejlepší, když se je snaží "ochránit" před rozmanitou a "nebezpečnou" manuální prací, a z dětí vychovávají nemehla.

Luisa i Ludovic udělali spoustu chyb. Jedna z hlavních byla ta, že se do svého extrémního dobrodružství pustili, aniž by byli dobře sehranou, na krizi připravenou dvojicí. Od komunikačních prostředků se odřízli tak důsledně, že si pro případ problémů nenechali žádnou pojistku. Zkušenější Luisa, která si riziko více uvědomovala, pak prožívala peklo. To, jak se vyvlekla ze spárů novinářů a že v sobě našla sílu jít dál tak originálním způsobem, mě překvapilo, ale v té chvíli jsem jí začala skutečně fandit (do té doby mi jí bylo jen líto). Její příběh může být inspirací pro každého, kdo se nachází v těžké životní situaci, kdy ví, že minulost už nelze změnit... Samozřejmě je ale fajn nedostat se do podobné situace vlastním přičiněním, takže i všem dobrodruhům knihu vřele doporučuji!

Kniha se mi dobře četla, přestože obsahuje poměrně málo přímé řeči a je zde hodně popisů krajiny a jak již jsem zmínila, myšlenkových pochodů obou hlavních hrdinů. Luisa a Ludovic ale přemýšlejí o mnoha věcech, které mají širší dopad než jen nucené pobývání na ostrově v oblasti věčného sněhu a ledu. Jsou nám proto blízcí, ať již je budeme hodnotit jakkoli, protože chyby přece děláme všichni...

56 09.05.2023

(SPOILER) Od knížky jsem si dost slibovala, zaujalo mě přátelství židovské dívky a její kočky, a tak jsem si knihu koupila brzy po jejím vydání. Ke čtení jsem se ale dostala až teď a překvapily mě ne zrovna pozitivní komentáře, když jsem si knížku zařazovala mezi čtené. Říkala jsem si, že čtenáři už nevědí co by si vymysleli, je těžké se jim zavděčit... nyní se ale musím zařadit mezi ty "nevděčné" čtenáře také.

Nejprve klady: knížka se mi četla celkem dobře, přečetla jsem ji rychle, a to i přesto, že místy trochu (někde i trochu víc) zlobil překlad. Například na mnoha místech se překladatelka nemohla rozhodnout, je-li kočka Malach (což hebrejsky znamená "anděl") skutečně kočka, tedy bytost rodu ženského, anebo kocour (případně anděl) rodu mužského. V zájmenech ve vztahu ke kočce má občas totální "hokej". Někdy mi text připadal kostrbatý a myslím si, byť originál jsem nečetla, že překladatelka mohla odvést lepší práci. Někde se přímo nabízejí vhodnější slovní spojení, jež by smysl nezměnila, ale text by učinila čtivějším.

Příběh je to spletitý, osud nezáviděníhodný, a i když mě Mala místy také štvala svými odsudky (někdy ne úplně jasně vysvětlenými) nebo siláckými řečmi o tom, co by komu z trýznitelů udělala, musela jsem ocenit, že si v dobrém vzpomněla na mnohé lidi, kteří jí pomohli. A vlastně celková vůle přežít, kterou ta mladá dívka v sobě měla, je obdivuhodná, protože někdy je skutečně mnohem snazší to vzdát... ano, byl v tom mnohdy kus sobectví, ale na druhé straně by její umírněnější jednání asi nikomu dalšímu k přežití nepomohlo (možnou výjimkou je Zosja), a tak by jen rozšířila seznam mrtvých...

Co mě mátlo a vadilo mi, je časový rámec knihy. Někdy jsem měla při čtení pocit, že uplynulo několik měsíců (týkalo se to např. Malina pobytu v lese), ale dodatečně se ukázalo, že mohlo jít jen o několik dní. Pak mi zase připadalo, že líčení zahrnuje jen poměrně krátký čas (Mala v Německu), načež se ukáže, že už uplynuly roky. Sem tam se mihne nějaký letopočet, ale spolehnout se na to nedá. Něco by možná pomohl vysvětlit nějaký doslov, ale nic takového v knize není. Styl vyprávění je dětsky nezralý a skutečně to připadá jako příběh, který sepsala mladá dívka. Osobně bych více uvítala, kdyby bylo patrné, že jde o vzpomínky staré paní... i když vlastně ani to s jistotou nevíme. Mala Kacenbergová sice už překročila devadesátku a v anglickém originále kniha vyšla loni, ale to nic neznamená, mohla vše sepsat v mládí a z pomyslného šuplíku to vytáhnout teprve nedávno. Bohužel ani okolnosti, za jakých kniha vznikla, se čtenář nedozví a to je docela škoda, asi by to ledacos vysvětlilo.

Uvěřitelnost či neuvěřitelnost příběhu bych neposuzovala. Jsem na světě dost dlouho na to, abych věděla, že život nám dovede uchystat ta nejneuvěřitelnější dobrodružství, o která ani nestojíme, neskutečné série náhod (pokud věříme na náhody) a mnoho dalšího. A kočka Malach? Pravda, kočky se takto nechovají, nejsou to psi. V neznámém prostředí se většinou ztratí... jenže každá kočka je jiná. Zažila jsem i takové, co člověka doprovázely jako pes. A skoro každá se umí "vypařit" jako duch a sledovat "svého" člověka, aniž ten o ní vůbec tuší. Snad tedy Malach opravdu existovala. Jen mě mrzí, že v dlouhých kapitolách, zejména po odchodu z Německa, Mala o kočce neztratí ani slovo, vypadá to, že kočku někde po cestě nechala, až o mnoho stránek později o ní přijde zmínka.

Podobně jako někteří další čtenáři jsem ani já necítila žádné zvláštní emoce z tak znepokojivé četby. Kde se stala chyba? Nejsem už emočně otupělá? Myslím, že jsme si z jiných příběhů zvykli na židovské hrdiny, kteří sice také přežili holocaust šťastným řízením osudu, ale na rozdíl od Maly byli odevzdaní, nebouřili se a nic se nesnažili změnit. To není odsudek, pouhé konstatování. Ztratili naději, že něco změnit lze, a tak působí křehkým, bezmocným dojmem. Mala se rozhoduje jinak. Bojuje o život a chce se o sebe postarat sama, kdykoli je to možné. Působí navzdory svému mládí jako silná žena a tak možná máme pocit, že taková hrdinka soucit nepotřebuje...

Ano, kniha má své četné "mouchy". Ale je cenná jako dokument o nám dnes již vzdálené době. Jako dokument o tom, co je schopen provést člověk člověku. Doklad lidství i zrůdnosti. Výpověď nejen o Němcích, ale i o Polácích a Ukrajincích, o některých až taková, že se dnes nesmí zveřejňovat... Přečetla jsem si ji ráda, ale přes dobročinný bazar na podporu opuštěných koček posílám dál do světa.

55 04.05.2023

(SPOILER) Nejdřív si dovolím malou odbočku. Toto pro mě byla v ČV skutečná výzva kniha od S. Kinga nebo J. Austenové. Já jsem se po pravdě nejdřív rozhodla pro Kinga, jen jsem potřebovala sehnat nějakou trochu normální knihu, po které bych nešla večer spát s obavami, o čem se mi bude zdát. Takže knihu "To", kterou jako jedinou máme doma, jsem hned zavrhla. Zelenou míli ani Dlouhý pochod, které jsem vyhodnotila jako pro mě stravitelné, jsem neměla a čekala jsem, až se mi některá z těch knih někde naskytne za výhodnou cenu, protože jsem byla předem rozhodnuta, že po přečtení poputují dál. No, ale pak se v dobročinném bazaru objevilo Opatství Northanger a tak jsem to riskla.

Asi tak 3/4 knihy jsem se střídavě nudila a střídavě ve mě některé pasáže probouzely zvědavost. Totiž spousta věcí, o nichž se v knize píše, jako korzování po kolonádě, řeči o módě, vychvalování a pochlebování, plesy a spousta dalšího mě v reálném životě nebaví, a tudíž mě ani nebaví o nich číst. Baví mě však studovat lidské charaktery a jejich vývoj. A toho jsem si v knize užila hodně. Isabella mi od začátku lezla na nervy, i když jsem si říkala, že bych ji neměla odsuzovat, že tehdy, ve staré Anglii, se to tak prostě vyžadovalo. Její bratr John mě ovšem štval ještě víc a jak to s touto dvojící dopadlo, mě nepřekvapilo.

Catherine jsem si oblíbila pro její upřímnost a oba mladší sourozenci Tilneyovi mi byli rovněž sympatičtí. Tím, jak mě kniha v jednu chvíli fakt hodně nebavila, jsem celkem bezmyšlenkovitě nalistovala závěr, zda má vůbec smysl ve čtení pokračovat. A zjistila jsem, že vše dopadne dobře, tedy jsem chtěla dočíst do konce (a jasně, i kvůli výzvě :-)). Když to krátce před koncem knihy vypadalo dost beznadějně kvůli naprostému obratu ve smýšlení generála Tilneyho, byla jsem zvědavá, jak to autorka zaonačí... no, nakonec to zaonačila docela hezky :-).

Nemohlo mi uniknout, jak často autorka používá přehánění a ironii, zejména když popisuje různé společenské zlozvyky typu prázdné tlachání. Překvapilo mě to, protože u ženy žijící a píšící na přelomu 18. a 19. století bych to nečekala. Chvílemi jsem si i říkala, zda to autorka přece jen nemyslí vážně, že tam tu ironii třeba vidím jen já. Ale po přečtení některých komentářů, např. od uživatelky Petrarka, vidím, že nejsem sama, na koho tato stránka románu zapůsobila :-).

Nakonec jsem ráda, že jsem si Opatství Northanger přečetla, ale další knihy autorky v nejbližší době určitě číst nebudu a v době vzdálenější se uvidí. Teď mi připadá, že ty mnohem objemnější romány by mě svým jazykem plným všelijakých "kudrlinek", přemítání o tom, co hrdinové dělají a o čem přemýšlejí a co by eventuelně ještě mohli/nemohli dělat a o čem by mohli/nemohli přemýšlet, to vše by mě asi umořilo.

62 28.04.2023

(SPOILER) "Kamil, jak se někdo může jmenovat Kamil", připomněla jsem si při čtení nejednou slova z jedné TV reklamy. Kamil Coufal, jeden z hlavních hrdinů příběhu, totiž v krátkém čase stihnul udělat tolik chyb, že mít takového manžela, syna či jiného příbuzného, asi bych skončila v blázinci. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a tak je to i v Kamilově případě. Měl ale z pekla štěstí během havárie chemičky, na které nesl velký díl viny, vznikly velké škody, nikdo nezemřel. Manželka i rodiče vše ustáli (jen tak, tak!) a v rozhodující chvíli ho podrželi. Vlastně měl možná víc štěstí, než si zasloužil. Opouštíme ho ve chvíli, kdy čeká na svůj trest, ale už ví, že má naději...

Knihu jsem získala asi někde v dobročinném bazaru. Líbila se mi víc, než bych čekala. Hodně technických zařízení, vztahujících se k chemičce, je popsáno ve velkých detailech, ale autor pomocí rozmanitých přirovnání dokázal dosáhnout toho, že i technický antitalent jako já se textem dokáže nejen prokousat, ale i si něco představit. Trochu neobvyklé je střídání popisu děje z pohledu Kamila a jeho ženy Zdenky. Vyprávění se totiž vždy vrací zpět, do stejného časového bodu, kde předtím převzal pomyslnou štafetu druhý z manželského páru. Zpočátku mě to trochu mátlo, ale když jsem si zvykla, musela jsem ocenit hloubku, jakou tím román získal. Že vlastně pohled na věc z úhlu obou manželů vede ke smířlivosti čtenáře k oběma, i tomu praštěnému Kamilovi :-).

Určitě si od autora ještě něco přečtu, onehdy jsem v knihobudce potkala Molocha. Byla jsem sice nucena ho tam nechat, neb už jsem předtím navštívila jinou knihobudku a na další "kořist" mi v batohu nezbylo místo, ale počítám, že nebude problém najít ho jinde :-).

64 26.04.2023

(SPOILER) Z dobročinného bazaru nebo z knihobudky, už vlastně nevím. Kniha mě několikrát odradila od čtení svým miniaturním písmem. Holt, můj zrak na blízko už není to, co býval :-). Nakonec jsem ale neměla do vlaku jinou vhodnou knihu (tato je právě díky drobnému písmu velmi tenká), a tak konečně tato knížka o požáru ve vsi Doubnici přišla ke slovu.

Děj začíná líčením života na vsi poblíž Jičína. Život prostý, selský, zdánlivě idylický, vždyť byla zrušena robota a lidé jsou najednou svobodní, nemusí pracovat na panském, nyní dělají jen na sebe. Jestli dříve zvládli i robotní povinnost tak, že jejich statky vzkvétaly, povede se jim teď ještě líp, zdálo by se... Jenže tak jednoduché není, z roboty bylo nutno se vyplatit, mnozí sedláci se zadlužili... A že někteří své dluhy ještě prohlubovali nezřízeným pitím... bohužel, to je odvrácená tvář svobody a neplatí to jen pro období po zrušení roboty.

Někdy stačí málo, aby nakonec vše vyústilo v tragédii, kterou nelze vzít zpět. Obyvatelé Doubnice byli ze dne na den bez střechy nad hlavou. Domy a téměř vše ostatní jim vzal požár, ledva vyvázli životem. Na dalších stránkách autor popisuje, jak se obyvatelé Doubnice pod vedením rychtáře Daniela Samohrda stmelili a vystavěli ves novou. Povedlo se navzdory různým osobním rozepřím či propuknutí prusko-rakouské války v roce následujícím po požáru.

Líčení vývoje mezilidských vztahů i stavby vesnice po požáru je napínavé, takže knihu jsem přečetla velmi rychle, i navzdory malinkému písmu. Pozitivně hodnotím, že postavy, které se projevují spíše negativně, nejsou autorem úplně zatracovány. U Martina Borta a jeho ženy Anežky autor popisuje jejich vnitřní zápas, oběma přiznává díl viny za nefunkční manželství (byť u Martina je podstatně větší), což byl nakonec spouštěč tragédie pro celou ves. Nakonec však příběh skončí smířlivě i když konec je trochu otevřený.

Doubnici se mi v mapě nalézt nepodařilo. Snad je dnes součástí jiné obce na Jičínsku, anebo si ji autor, na rozdíl od ostatních obcí jmenovaných v knize, vymyslela. To mě trochu mrzí, stejně tak bych ráda věděla, zda některé z postav obyvatel Doubnice byly historicky doložené (třeba pod jiným jménem), anebo jde o autorovu fantazii.

53 24.04.2023

Není to určitě špatná knížka a i když začátek mě příliš nebavil, většina děje pro mě byla napínavá a zábavná. Ohledně vraha jsem velmi dlouho tápala a podezírala jsem kdekoho, hlavně motiv mi nebyl jasný. Ale to bude i tím, že tento žánr čtu spíše výjimečně.

Trochu mě zklamal konec, i když nevím, co jsem vlastně čekala. Vlastně to dopadlo dobře, aspoň pro některé postavy. Dávám nakonec tři hvězdičky, i když jsem uvažovala i o čtyřech. Nakonec jsem zůstala u tří, protože si myslím, že knížka není zrovna z těch, které si budu déle pamatovat. Ale na čtení ve vlaku nebo jako oddychovka určitě fajn.

50 20.04.2023

(SPOILER) Knihu jsem si pořídila na základě pozitivních recenzí mých knižních přátel zde na DK. Většinou mi pro výběr toho, co mě bude bavit, pomůže knihu prolistovat. Jsem moc ráda, že tady, u nákupu přes internet, to nešlo :-). Když jsem totiž Probudím se na Šibuji jen tak zběžně prolistovala, připadalo mi to všechno jako jeden velký zmatek. Usoudila jsem, že takovou knihu musím přečíst co nejdříve (jestli se mi to vůbec povede!) a poslat ji "do oběhu", ať mi neblokuje místo v knihovně... Teď bych si ji tam ale nejraději ponechala, akorát že to místo fakt nemám. A říkám si, že na tuhle knížku jen tak nezapomenu :-).

Ano, i mě často rozčiluje hovorový jazyk, ale tady mi nevadil. Naopak mi připadalo, že do knihy, jako je tato, se hovorový až slangový jazyk hodí lépe než spisovná "knižní" čeština. V knize je hodně přímé řeči, zbytek textu z velké části zabírají úvahy hlavní hrdinky Jany. Studenti, vysokoškoláky na humanitních oborech nevyjímaje, opravdu nemají ve zvyku vyjadřovat se spisovně. Každopádně, autorka se drží jednoho stylu, což vnímám pozitivně. Za mnohem horší považuji, když je hovorový jazyk prokládán knižními výrazy jen proto, aby autor upoutal pozornost jenže často spíš poukazuje na jazykovou neobratnost a malý cit pro jazyk.

V Japonsku jsem nebyla, ani se tam jet nechystám, ale přitom mě ta země určitým způsobem přitahuje. Snad tím, že jde o prastarou kulturu tolik odlišnou od té naší... i když to určitě není jediný důvod. Zároveň mám moc ráda romány, z nichž se člověk poučí o reáliích jiné země, kultury či skupiny obyvatel a to román Probudím se na Šibuji splňuje bohatě.

Magické prvky mě od některých knih spíše odrazují, ale záleží na konkrétní formě, zejména jak moc se to "magično" prolíná s běžnou realitou. Zdejší forma mi maximálně vyhovovala, jelikož něco podobného znám i ze svého života a snů. Motiv rozpolcenosti, motání se v kruhu, nemožnost opustit něco a posunout se dál, řetězení pozoruhodných "náhod". A navzdory vážnosti popisovaného bádání nad osudy Kijomarua Kawašity jsem se občas musela i zasmát, hlavně na posledních stránkách. Možná, že až toho o Japonsku přečtu víc, zejména pak od japonských autorů, svoje hodnocení přehodnotím, ale teď nemůžu jinak než dát pět hvězd :-).

61 17.04.2023

(SPOILER) Při čtení prvních asi pěti stránek jsem pořád listovala, zda v knize není nějaký slovníček mongolských slov nebo aspoň poznámky pod čarou, které by mi vysvětlily, co to znamená "ger", "argal" (zatímco ger se dal z kontextu dobře odhadnout, u argalu mi jaksi nedošlo, že stromy v mongolské stepi nerostou, takže to fakt nemůže být dříví, jak jsme ve střední Evropě zvyklí, ale poněkud exotičtější topivo :-)). Když jsem zjistila, že slovníček není, lehce jsem zpanikařila, v obavě, že nebudu rozumět, o čem se píše. Je fakt, že některá slova mi dost trvala jako třeba už zmíněný argal. Ale stálo to zato. Člověk jakoby v té stepi byl také, ať chtěl, nebo ne... většina z nás by se asi do té bezútěšnosti, vyrůstající na pomezí mezi starými, pro nás někdy nepochopitelnými tradicemi (třeba pohřbívání mrtvých), budováním socialismu (přineslo mj. paneláky) a tvrdým kapitalismem (většina lidí je ráda, že se nějak uživí) nijak nehrnula. Tak na pár dní na výlet a honem domů.

Když ovšem odhlédneme od kulturních rozdílů, zjistíme, že spletité rodinné svazky, problémy, jimž hlavní hrdinky čelí a mnoho dalšího by se našlo i u nás, když už ne v každé rodině, tak v každé vesnici. Jak štěstí, tak i neštěstí je cosi univerzálního, něco, co překračuje hranice států a kultur, a někdy to vypadá, že toho druhého je jaksi více, než toho prvého. Dzaja, Nara, Ojuna i jejich matka, babička a další příbuzné by mohly vyprávět... Ano, jejich životy byly poznamenané spoustou špatných rozhodnutí a chyb ale kdo z nás nechybuje?

70 14.04.2023

(SPOILER) Nalezena v nemocniční knihobudce. Občas, když jdu na nějakou lékařskou kontrolu, tam zanesu nějakou přečtenou knihu, nebo nějakou vyberu mamince. Kožíka jsem ale po zběžném prolistování vzala pro sebe a nedalo mi to, abych se brzy poté nepustila do čtení. Na první pohled takový obyčejný příběh... hlavní postava, Jindřiška Stašová, zdaleka není jediná, kdo se v mládí musel poprat s nepřízní osudu kvůli zranění nebo nemoci. I v literatuře by se takových mladých hrdinů jistě našlo více.

Mnohem originálnější mi připadalo spletité pátrání po otci u nás i v zahraničí, v době, kdy nebyl žádný internet a databáze, kdy se na měziměstský hovor čekalo hodně dlouho, kdy dálková doprava byla mnohem pomalejší než dnes... Ale na druhé straně, lidé k sobě měli jaksi blíž, nebylo výjimkou vzít cizího člověka do domu i na pár dní... dnes je téměř nemyslitelné i zazvonit u někoho cizího a poprosit o vodu, pravda, zrovna tak se snaží do domu vetřít různí lupiči a podvodníci, bohužel. To, co nám může připadat neuvěřitelné a nemožné, se Jindřišce povedlo.

Třetím významným motivem knihy je vina ať již domnělá či skutečná a trest. Jak postupně Jindřiška odkrývá životní příběh svého otce, zjišťujeme, kolik kostlivců může mít ve skříni schovaných i zdánlivě slušná rodiny. A že ten, kdo skutečně je slušný a spravedlivý, na svoji slušnost často doplatí bohužel... Ale přesto, kéž by každý takový příběh skončil s nadějí, jako je tomu v příběhu Jindřišky a její rodiny...

61 14.04.2023

Krásná, poetická knížka plná životní moudrosti. Když jsem zjistila, že autor spoustu prostoru věnuje rybářským revírům a způsobům lovu ryb v Británii, myslela jsem, že mě knížka asi moc dlouho bavit nebude a že jí neudělím více než tři hvězdičky. Nakonec se však autorovi podařilo vše skloubit tak, že jsem dokonce upustila od úmyslu poslat knížku po přečtení dál. Původně jsem ji totiž kupovala v bazaru DK hlavně kvůli Čtenářské výzvě. Kdo má rád vodu, ryby, přírodu, ale také třeba Velkou Británii, s touto knížkou určitě neprohloupí.

55 13.04.2023

(SPOILER) Útlá knížečka přibližuje čtyři významné badatele československých dějin. S Tadeášem Haenkem se podíváme do tropů Jižní Ameriky. Ač botanička, zas tak moc jsem o Haenkem nevěděla. Třeba jsem vůbec netušila, že domů do Čech se už nikdy nevrátil a že okolnosti jeho smrti nebyly zcela vyjasněny.

Slovák Mořic Beňovský, neklidná toulavá duše, nás zavede z Kamčatky na Madagaskar. Ani zde autor neváhá přiznat, že mnohé z Beňovského života je opředeno rouškou tajemství, mimo jiné i proto, že Beňovský své činy neváhal patřičně přikrášlit. Pokud je ale pravda, že se k domorodcům na Madagaskaru choval jako k sobě rovným, předběhl tím dobu a mohl by být v tomto pro mnohé vzorem. Vždyť světové mocnosti viděly v tomto ostrově nejen lákavý zdroj přírodnin, ale i otroků. Ostatně, i Tadeáš Haenke byl člověkem, který se nakonec snáze sžil s indiánskými kmeny než s bílými kolonisty. A měl k tomu dobré důvody.

Osudy Otto Kříže a Juliuse Payera byly neméně pohnuté. První z nich zaplatil výpravu do Arktidy životem, druhému za objev nového souostroví, nazvaného po rakouském císaři zemí Františka Josefa, sklízel posměch, neboť zpočátku mu navzdory vědeckým důkazům nikdo neuvěřil. To, že cestovat do Arktidy není žádná selanka, člověk bere jako fakt, i když ztráta člena expedice je vždy velmi smutná. Ale nebetyčná nadutost a hloupost těch, kdo sedí doma v teple a považují se za odborníky, je ještě smutnější a je úplně jedno, v jaké době se tak děje...

51 13.04.2023

Začátek mi připadal zmatený, ale to bylo nejspíš tím, že jsem vůbec netušila, že jde o druhý díl trilogie (ano, kdysi jsme se o ní učili na střední škole, ale kde ta mladá léta jsou...), přičemž autorka asi předpokládala znalost postav již z prvního. Také maloměšťácké prostředí, reprezentované "Ró" Häuslerovou, mě moc nepřitahovalo. Pak ale přišel popis historických událostí po požáru říšského sněmu v Berlíně a to mě vtáhlo do děje.

V knize se střídají životní úspěchy, prohry i tragédie rodin Gamzových a Kazmarových i několika dalších postav s mnoha dalšími dějinnými událostmi. S událostmi, které se dostaly do učebnic... tento díl končí Mnichovem a obdobím těsně po Mnichovu. Na posledních stránkách knihy vpochodují do Prahy německé holínky a nastává doba temna...

Nakonec jsem se rozhodla sehnat si a přečíst i první a třetí díl, jistě budou někde v knihobudce, podobně jako z obecní knihovny vyřazená "Hra s ohněm". Při čtení se mi vybavovalo, co mi o té době vyprávěla babička. Jak do odtrženého pohraničí padlo i naše okresní město, pouhých 7 km vzdálené od domovské obce. Když tam potřeboval za příbuznými nebo z jiného důvodu, musela se legitimovat. Se strachem, zda ji kontrola z nějakého důvodu nebude chtít zadržet. Nebo v jakém rozpoložení se domů vrátili muži, kteří měli (a chtěli!) bránit vlast... i to Pujmanová velmi věrně popisuje. Těžko říct, jak by to dopadlo... ale na tom, že jsme byli zrazeni a prodáni, už nikdo nic nezmění...

A "ideologický balast" najde se v každé době, samozřejmě pokaždé jiný. To až dalším generacím ty předchozí připadají směšné. Ano, můžeme kroutit hlavou nad tím, jak lidé tehdy uctívali Lenina a Stalina (samozřejmě ne všichni), ale budoucnost nikdo z nich věštit neuměl a z toho, co už se událo, ledacos nevěděli. Nesuďme. Vůbec nevíme, jak se příští generace budou dívat na nás, naši dobu a na to, koho jsme opěvovali a volili...

52 13.04.2023

(SPOILER) Knihy edice KOD byly v dětství moje oblíbené, přečetla jsem jich pěknou řádku, ale tato se ke mně dostala až nyní. Ani nevím, zda jsem k ní přišla v nějakém dobročinném bazaru, v knihobudce nebo jsem si ji přihodila k objednávce v nějakém online antikvariátě, abych měla poštovné zdarma :-).

Jasně, knížka je pro děti, je předvídatelná v tom, že děj musí dobře dopadnout (ale na druhé straně, o některá překvapení není nouze a sem tam některá sympatická postava se konce románu nedožije). Myslím ale, že potěší každého, kdo má rád dobrodružství a exotiku. Je to zas něco trochu jiného, než dobrodružství na moři nebo mezi Indiány, což jsou časté náměty knih z edice KOD. Jen se mi nepodařilo zjistit, jak je to se všemi těmi druhy opic a hadů a podobných živočichů popisovaných v knížce – měl pravdu Lakon-tay, anebo doktor Galeno, tj. jsou popisy pravdivé, anebo jde o pověsti místních obyvatel? Zkoušela jsem vygooglit jen smějící se opici, na víc jsem čas neměla – a bohužel se nepovedlo. Což nemusí nutně znamenat, že neexistuje, pouze pod tímto názvem není na žádném webu :-).

58 26.02.2023

Knih o Jakubu Krčínovi jsem četla hned několik, vesměs romány, které kombinují historická fakta a fantazii autorů. Mnoho z toho, co se objevuje v této knize, jsem četla i jinde (stavba rybníka Nevděk u Třeboně – dnes Svět, pomsta rybníkáře Vondry Boráka Petru Vokovi), zde se však autorka podrobněji věnuje postavě fišmistra Vaňka Bezpalcího a jeho dceři Zuzaně. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že Zuzanu a její vztah ke Krčínovi okrajově zmiňuje ve svých románech i Nina Bonhardová, na rozdíl od E. Jindrové jí a hlavně jejímu dítěti přisoudila přece jen malinko šťastnější osud... ale možná se mýlím a šlo o jinou ženu.

Když jsem četla o vztahu Jakuba Krčína k jeho zákonité manželce Dorotě Slepičkové, připomněla jsem si úvahy autorů knihy Tajemné životy Jakuba Krčína, že vše bylo nejspíš trochu jinak, ač zlí jazykové tvrdí opak. Upřímně v to doufám, protože kdyby byla Dorota sebeškaredější a sebeprotivnější, jestli by s ní měl Krčín zacházet, jak je popsáno v knize Elišky Jindrové, bylo by mi jí upřímně líto.

Knížka se čte dobře a ač mi místy připadá trochu jako historická červená knihovna, jinde se zas najdou zajímavé postřehy a myšlenky, a tak dávám čtyři hvězdičky.

58 26.02.2023

Kdysi dávno, tak dávno, že už to ani není pravda, nám o tomto románu vypravovala profesorka dějepisu v rámci výuky na gymnáziu. Ovšem v paměti se mi uchoval jen název, nikoli obsah. První stránky jsem se tudíž nestačila divit – cože, profesorka V., taková distingovaná dáma, copak mohla číst něco takového? Knihu, kde se to jen hemží vulgarismy? Kde se vojáci poflakují v hospodě či nevěstinci, zatímco lidé umírají?

Až postupně mi začalo docházet, že ti muži – vlastně vesměs spíše kluci, alespoň z pohledu mého aktuálního věku – by mohli dělat tisíc jiných, mnohem užitečnějších věcí, než být válce. Že nemohou za to, že si je chce kdosi představovat jako hrdiny, kteří se podle toho mají chovat a mají být tudíž téměř dokonalí. Že vlastně ani ve válce být nechtějí, jenže válka si je přivlastnila. A že je úplně fuk, jestli ten drsný slovník pochytili až ve válce, anebo s ním na bojiště už přišli, ať mluví, jak mluví, pořád jsou uvnitř čistší než všichni ti uhlazení papaláši zalezlí někde v bezpečí, pro které je boj či přesun vojsk totéž jako přesun figurek po šachovnici.

Když se občas dostanu do mužské společnosti a můžu ji pozorovat jaksi zevnitř, vidím, že i v době míru to funguje podobně – spousta ztřeštěných nápadů, spousta sprostých vtípků a jazykových hříček, ale v jádru jsou ti chlapi pořád jako malí kluci. Důvěřiví, rozpustilí – a neschopní skutečného podrazu. Pokud tedy nejde o skupinu "slušných" mužů. Pod slupkou slušnosti se totiž mnohdy skrývají ne zrovna pěkné vlastnosti. Možná proto, že ti slušní a vzdělaní hoši touží životem proplout, aniž by se ušpinili... a tak za sebe na bojištích nechávají umírat jiné.

Knížka na čtení náročnější, i proto, že autor na stránkách knihy odhaluje myšlenky jednotlivých vojáků, kteří se "střídají" ve "vypravování". Jenom zapamatovat si všechna jména a šarže a civilní povolání zabere čas... ale stojí to zato a je to potřeba, zvláště v dnešní době.

63 26.02.2023

(SPOILER) Na knížku jsem se moc těšila a jak už to bývá, byla jsem lehounce zklamána. Děj mi připadal spletitý a místy obtížně pochopitelný, asi jako když zaslechnete vyprávění, které se týká lidí, jež neznáte, a můžete se jen dohadovat, co znamenají některé narážky. Prostě připadala jsem si při čtení jako někdo, kdo nebyl přijat do úzkého klubu zasvěcených. Asi k tomu přispíval i fakt, že není úplně jasné, v jakém období se děj odehrával. Z některých poznámek to ukazovalo na období druhé světové války, nebo roky těsně po ní, ale jistá si nejsem.

Na druhé straně, ti raubíři mi nakonec přirostli k srdci. Asi jako starému vrátnému a hlídači, který má za úkol dohlížet na pořádek v jednom z pařížských parků, kluci se však rozhodnou uspořádat v něm bitvu proti chlapcům z bohatých rodin. Z toho, do čeho se šestice kamarádů – Cyprian, Martin, Prcek, Fifi, Lancelot a Milord – pouští, jde občas mráz po zádech (putování podzemím, Fifiho noc ve vězení), občas to vyloudí úsměv na tváři (plavba po řece a Prckova návštěva zařízení pro seniory). Konec je bohužel smutný. Nakonec hodnotím čtyřmi hvězdičkami – dopomohla k tomu atmosféra románu, která je sice vesměs veselá, ale zároveň dává nahlédnout do závažných společenských otázek.

56 07.02.2023

Nakonec odkládám nedočtené. Důvodem není ani tak to, že do ruky se mi dostal až druhý díl románu. Našla jsem ho kdysi na venkovním parapetu dobročinného bazaru, mezi věcmi vyvřazenými z prodeje, a připadalo mi, že knížka není tak špatná... a zpočátku se zdála být skutečně čtvivá. Nedokázala jsem se však přenést přes popis brutálního týrání a usmrcení zvířete, které mi v knize připadalo jaksi samoúčelné, tj. ne nezbytné pro dokreslení čehokoli. Připadalo mi pak, že autor sám je ten tyran a ztratila jsem chuť číst dál. Knížku asi vrátím zas na onen parapet...

Vyřazeno z knihovny, jako stvořené na cestu vlakem. Knížka se moc dobře čte, ačkoli oba příběhy, Forman Lacina i Justina Řimáková, jsou protkány utrpením hlavních hrdinů. U prvního příběhu mě trochu zarazilo, že Lacinova žena, ač z úplně jiné oblasti, v knize mluví stejným nářečím, jako Lacina, jeho otec a sestra. Jelikož Rozárka si v manželově domácnosti nedokázala zvyknout, pochybuji, že by se přizpůsobila jazykově, to je věc, která se nemění tak snadno ani po letech. To ale není hlavní důvod mého nižšího hodnocení. Samozřejmě je to příběh ve stylu "tady a teď", nečekejte žádné podrobné vylíčení psychologie jednotlivých postav ani nějaké komplikované zápletky. Prostě žádná "vysoká" literatura – ale za přečtení stojí.

49 06.02.2023