BabaJaga11 komentáře u knih

Opět jeden kousek z dobročinného bazaru. Kniha se četla moc dobře a pro mě osobně byla hodně zajímavá i popisem jednotlivých operací a tím, jaký postup dr. Carson zvolil, že někdy prostě nevěděl, jak se věci vyvinou a pravdivě o tom informoval i pacienty. Celkový dojem mi bohužel trochu kazí fakt, na který upozorňuje uživatelka ladyka, že některé události v knize jsou zřejmě smyšlené. Myslím, že to autor neměl zapotřebí, jeho životní příběh, myšlenkové postoje i vztah k lidem jsou zajímavé samy o sobě. Jakožto hluboce věřící chtěl možná inspirovat mladé čtenáře a přiblížit je Bohu – ale zde by rozhodně nemělo platit ono známé "účel světí prostředky".

Osobně mi také trochu vadilo neustálé opakování, že člověk dosáhne všeho, co si vytyčí, dostane vše, oč Boha požádá. Vždy to tak není a někdy mladý čtenář může skončit s pocitem frustrace, že není dost dobrý či jeho víra dost pevná... jenže život je přece jen složitější. S čím ovšem lze souhlasit – někdy člověk potřebuje odvahu, téměř drzost, aby prolomil začarovaný kruh smůly. A to nejspíš u nás stále neumíme, narozdíl od lidí v Americe... proto nám to připadá neuvěřitelné a iritující, protože prostě moc americké. Ano, taky mě tento styl poněkud rozčiluje :-). Přesto jsem si knihu ráda přečetla – a pošlu ji dál, aby mohla inspirovat i ostatní.

58 04.10.2022

Výjimečná kniha! Poprvé jsem ses ní setkala před téměř 20 lety. Nabízeli ji tehdy v Dobré čajovně v Č. Budějovicích, kam jsem občas zašla během svých služebních cest, za nějakých 150,- nebo 180,- Kč. Mnohokrát jsem do ní tehdy nahlížela, četla si úryvky, zvažovala, zda koupit – ale nakonec jsem dala přednost tu nové čajové konvičce, jindy zas sáčku čaje s sebou. Kde by mě tehdy napadlo, že jednou za tuhle knihu zaplatím mnohem víc, protože bude tak vzácná a nedostupná – a přece se budu radovat, že ji mám. Člověk asi musí něco prožít, aby ji dokázal ocenit...

I když se v té knížce píše o mnoha smutných věcech, je zvláštním způsobem uklidňující. Vždy je nějaké východisko, nějaká naděje, nepadá nám ovšem z nebe, musíme chtít, věřit, milovat a napnout všechny síly v zájmu Dobra.

V této pohnuté době jsem nemohla nepřemýšlet, co by bylo, kdyby se běloši při kolonizaci amerického kontinentu nechovali tak odpudivým a primitivním způsobem, jak se chovali. Kdyby se od původních obytel Ameriky dokázali něčemu naučit... dost možná, že by naše civilizace byla někde úplně jinde než je dnes. Možná, že bychom nevěděli, co jsou to války, energetická krize či globální změna klimatu... anebo bychom si alespoň uměli lépe poradit. Jisté je, že nenasytnost dnešního "západního" světa, která nutí všechny bez rozdílu, aby se jí přizpůsobili, často pod záminkou "blahobytu", všechny uvedené problémy stále více vyhrocuje. To vše ovšem za cenu ztráty svobody – stáváme se otroky věcí, které jsou nám tak dlouho vnucovány, aniž bychom je chtěli, až nakonec podlehneme, stáváme se otroky vydělávání peněz na ty spousty zbytečností a otroky snahy stihnout toho víc a víc a víc, i když předem víme, že se nám to nikdy nemůže podařit.

Osobně mi tato kniha dala mnohem víc, než např. "Pokrokem k zániku" od Mnislava Zeleného Atapany. Ty knihy jsou zcela odlišné, i geografickým záběrem, ovšem dotýkají se podobných témat. Zatímco Atapana na můj vkus zbytečně moralizuje a prosazuje pouze mužský pohled na věc, z knihy Anne Cameronové je cítit láska a pochopení pro odlišné a vlastně neslučitelné kultury. Je to kńiha, která říká všem ženám, že na jejich názoru a pohledu záleží mnohem víc, než je společnost učí. Že je dobré umět překonávavat překážky i hranice vlastních schopností, když to má smysl pro Dobro, ale neznamená to mířit stále výš a chtít stále víc, jen kvůli zaklínání se pokrokem. Že pokrok, jak ho známe, není univerzálním lékem na problémy lidstva – ba právě naopak.

64 26.09.2022

Podle názvu jsem čekala něco trochu jiného. První část knihy totiž tvoří povídky o sportu, které mě až tak "nebraly". Sice jsou zde i povídky o rybách, ale těmi se tak nějak prolíná sport. Všem těm povídkám jistě nelze upřít vtip, krásu jazyka a čistotu myšlenek, ale co naplat, když sportovní fanda nejsem a sotva někdy budu. A navíc jde o sportovce dnes již nežijící, pro mě z velké části neznámé. A tak jsem četla pomaloučku a usínala u toho... ostatně, u povídek před spaním to není na závadu :-).

Druhá polovina knihy však má – alespoň pro mě – úplně jinačí "šťávu". Nemohla jsem se odtrhnout. Konečně došlo i na povídku Jak šel táta Afrikou – už jen kvůli této povídce si knihu nechám a nepošlu ji dál. Dobrodružství mladické nerozvážnosti, kdy pak jde každou chvíli o život... a bohužel každý nemá tolik štěstí, jako pan Popper, tatínek Oty Pavla.

Povídka Běh Prahou, ač v ní jde o jistý sportovní výkon, je hlavně o životě, politice a o tom, že politikům je lépe nevěřit, aby pak člověk nemusel brečet, jak ostudně se nechal podvést. Nejde jen o strany, které projevily sklon k extremismu a potlačování lidských práv. Zlo je bohužel tak staré jako lidstvo samo a dokud lidstvo nevymře, zlo přetrvá. Existence či neexistence nějaké politické strany na to nemá vliv. Zlo se přelije jinam. Rétorika představitelů některých současných politických stran, které se snaží potlačit svobodu slova, mi bohužel dává za pravdu. Není důležité, jak se strana jmenuje, ale co dělá, jak se projevuje, jakým způsobem prosazuje své myšlenky a zejména, jak zachází se svými oponenty. Jsou pro ni oponenti cenní tím, že poskytují jiný názor, anebo jsou to podezřelé či dokonce protistátní živly podporované nepřítelem?

Vzpomínám si, jak jsme v 1. ročníku gymnázia byli varováni před pochybnými lidmi, kteří by nám mohli dát něco podepsat. Něco hrozně špatného, nebezpečného. Nepodepisovat, hlásit! Až později jsme zjistili, že šlo o petici Několik vět. A dnes se na nás podobné bludy z úst vládních politiků valí z novin, televize a dalších médií. Kdo nechce obléct dva svetry a chce si doma zatopit, je podezřelý či rovnou vlastizrádce. Ano, bohužel, historie se opakuje a v povídce Běh Prahou to Ota Pavel krásně popsal.

66 18.09.2022

Knížku jsem začala číst již více než před rokem a nějak mě tehdy neoslovila. Čekala jsem hlavně popisy přírody Polabí – a dočkala jsem se poválečného vývoje dané oblasti. Po pár stránkách jsem ji tedy odložila.

Až dnes jsem ten drobný svazek vzala znovu do rukou. Můj stařičký počítač potřebuje dost času, než naběhne, a tak si ho vždy krátím knížkou, co mám zrovna rozečtenou. Jenže dvě, co jsem měla po ruce na nočním stolku, jsem zrovna dočetla, a zbývala Otradovicová.

Najednou jsem se začetla. Do života malého děvčátka, kterému do života vstoupila první válka a vzala jí milovaného tatínka. O tom, jak malá Jarmilka musela opustit to, co měla ráda, v polabských Chotuticích, a nastoupit do školy v Praze. O frontách na jídlo, nedostatku peněz, pašování potravin z venkova. Okamžiky radosti, které většinou brzy končí, protože je bída a hlad, a tak ani zvířátko, které dítě dostane pro útěchu, není nakonec ušetřeno...

V době druhé války je autorka již dospělá a toto válečné období v knížce zmíní jen v rychlosti, více se věnuje období po válce. Připadá mi, že toto líčení už není tak prosté – a tím silné – jako výpověď malé holčičky. Ono zanést do básně něco o agronomce a soutěži mezi místními JZD asi není jen tak, bez ohledu na to, že autorka nepoužívá rým. Prostě je to něco, co se básnickému zpracování vzpouzí. Za mě ta poslední část mohla být ještě –kratší než je, stačilo pár jednoduchých vět. Oč silnější je třeba popis cesty za tatínkem před jeho odvelením na frontu z první části knihy (str. 47–48) :

"Bála jsem se zeptat, co je to fronta –
V přeplněném vlaku tolik lidí, tolik dětí,
stromy košatily ovocem,
ale transporty odjížděly na frontu
bojovat za císaře.
Děti ve vlaku chroupaly cukrátka
já jsem je nechtěla,
chtěla jsem zpět svého otce."

56 18.09.2022

Autorova fantazie je nekonečná. Někdy až příliš. Musím souhlasit s uživatelkou Szekynka, že pokud se týče povídky Prase, je to síla, kterou člověk jen tak nemusí rozdýchat. Je to tak tragické, až je to směšné... posuďte sami, až si knížku přečtete. Množství smůly, která se sesype na rodinu hlavního hrdiny, totiž dosahuje absurdních výšin. Po přečtení této povídky jsem usoudila, že nejde o knihu vhodnou pro večerní čtení před spaním, protože fakt nechci, aby se mi něco z toho zdálo. Kupodivu mezi dalšími povídkami (čteno napřeskáčku) už nic tak děsivého nebylo. Naštěstí :-). Ovšem, ač nemám ráda přeslazené konce, tady, kde se konec obykle nedá předpovědět, a i kdyby, zpravidla je horší než bychom si přáli, jsem byla ráda za konec v povídce Chirurg. I když vlastně ani Antikvář neměl až tak špatný konec, alespoň pro někoho ne – stejně jako v Chirurgovi i zde zapracovala spravedlnost.

57 18.09.2022

Mám ráda romány z jihočeského prostředí. Zde jsem celou dobu jsem přemýšlela, která z vesnic "mezi Hlubokou nad Vltavou a Netolicemi" byla dějištěm románu. Továrnou zřejmě byla šamotka ve Zlivi, snad tedy celý příběh je zasazen do Zlivi, jež je ovšem dnes městem bez jakékoli historické vesnické zástavby. Přiznám se ale, že jsem při čtení neměla po ruce mapu, abych podle určitých náznaků mohla porovnat, zda poloha obce opravdu odpovídá Zlivi.

Zpočátku jsem měla trochu problém zvyknout si na značně archaický styl vyjadřování. Asi jsem už dlouho od Klostermanna nic nečetla, byť pár jeho knih, dosud nečtených, mám už nějakou dobu ve své knihovně. Příběh je však napínavý, a tak jsem si na archaický jazyk brzy zvykla.

Co všechno dokáže člověk přežít? Při čtení této knihy si uvědomíte, kolik toho je... Nejsmutnější ze všeho je nespravedlnost – proč se na jednoho člověka či rodinu sesype tolik trápení? A pak odevzdanost, s jakou hlavní hrdina, Váša Křenek, přemýšlí i jedná: chudý člověk musí být vděčný za vše... Trochu zarážející je i nesnášenlivost a hašteření v komunitě dělníků v továrně, či spíše jejich žen. Pro mě osobně bylo překvapivé, že nakonec nejvíc v nouzi vypomohla domácí Bavorová.

Podmínky, v nichž hlavní hrdina žil a pracoval, jsou asi pro většinu z nás nepředstavitelné – v zimě bez dostatečného ošacení, o hladu nebo jen s nedostatečnou stravou, bez možnosti doprovodit zraněnou ženu k lékaři, bez možnosti dohledu na děti, když je to třeba, mnoho hodin práce ve vyčerpávající výhni pecí. Není to výmysl, jak se nám dnes občas někdo snaží namluvit, takto to skutečně bylo, chudý člověk neměl na růžích ustláno. Na závěr se ostatně dozvíme, že příběh je sepsán podle skutečnosti, na základě setkání K. Klostermanna s hlavním protagonistou a také podle výpovědí lidí, kteří V. Křenka znali.

Ano, dnes se máme mnohem lépe. Bylo by však naivní se domnívat, že je to samozřejmost zaručená navěky. Existence firem, v nichž je běžná šikana, nedostatečné odměňování, šizení na povinných odvodech a celkově otrocké podmínky pro zaměstnance, ač majitelé jezdí v drahých autech a létají na zahraniční dovolené, jsou toho důkazem. Děsivá je navíc i neschopnost (nebo neochota?) státních institucí tento stav napravit a arogance mnoha politiků i úředníků, s níž lidem sdělují, ať si nestěžují, máme tu svobodu, tak co by chtěli víc? Lidé by měli vědět, že pracovat 12 hodin denně za mizerný plat, leckdy v nedostatečně vybavených provozovnách a bez ochranných pomůcek, opravdu NENÍ nutnou daní za svobodu. Je to jen zneužívání postavení a moci některými jedinci, kteří pak zisky firmy prezentují jako svůj úspěch, byť tento "úspěch" je založen na odírání lidí. A někdo se neštítí využít ve svůj prospěch a slávu vše: nemoci, válku, cokoli...

62 10.09.2022

(SPOILER) Nádherné, poetické, pro období zrání vína, poletujících špačků a pomalu přicházejícího podzimu jako stvořené. Zdánlivě obyčejný příběh, ale tolik se v něm toho skrývá! Několika slovy a někdy spíše zámlkami dokázal autor vyjádřit víc, než jiní stovkami stránek textu.

Bylo mi líto, že konec byl smutný – ale připomněl mi, kam všichni směřujeme, a že i smutek má v životě své místo, jinak bychom si sotva dokázali vychutnat chvíle naplněné radostí. Doporučuji všem, kdo se obejdou bez akcí nabitého děje, dovedou slova pomalu nechat rozplynout na jazyku jako sněhové cukroví a rádi se zasní ve vzpomínce na vlastní dětství a možná i svého dědu...

63 03.09.2022

(SPOILER) Včera jsem napsala komentář k této knize, uložila. Na mě poměrně stručný. Nikoho neurážel, nepřinášel dezinformace, pouze zamyšlení. Zdá se ale, že někomu přesto vadil. Anebo je to náhoda? Prostě se někde něco pokazilo? Hm, pak je ale divné, že k podobným náhodám u mě dochází výhradně tehdy, když jde o komentáře určitého typu, takové, které jdou řekněme trošičku proti proudu doby...

Doba už je taková, že psát pozitivní komentář na cokoli, co má něco společného s tou velkou zemí na východě, kterou máme považovat za nepřátelskou, je zkrátka podezřelé. Co na tom, že autor už je dávno po smrti a s tím vším nemá nic společného… Co na tom, že jeho popisy přírody jsou nádherné a fakt, že v drsných podmínkách, kde šlo o život, dokázal všechnu tu krásu vůbec vnímat, je pozoruhodný. Co na tom, že z jeho knihy je znát láska k životu, k horám, které ho obklopovaly, k lidem i ke každému živému tvoru (tedy snad s výjimkou rosomáka :-)).

Ano, kniha je určitým způsobem poplatná době – jako každá kniha, která vzniká v určité době a přináší reálie té doby. Takže věty o pokoření přírody pro společnost založenou na kolektivním vlastnictví v ní také najdeme (podobné věty jsou i v literatuře jiných zemí, jen jde o pokořování přírody ve jménu pokroku, člověka – pána přírody a co já vím čeho ještě). A jiné věty, jež vyzdvihují hrdinství ve jménu této společnosti. Na druhé straně, ti muži, kteří po Sajanu putovali, byli skutečně hrdinové, to je nutno přiznat, bez ohledu na jejich národnost a názory. S vybavením, jaké měli, či spíše často neměli, dokázali téměř nemožné. Už uhájit si holý život nebylo jen tak.

Pro mě je kniha inspirativní, nejen nádhernými popisy přírody, houževnatostí a odvahou členů expedice. Umění uvařit jídlo z ničeho či umění usnout i v zimě, na sněhu, o hladu, se může hodit v každé zemi a v každé době. I v té nejvyspělejší a nejdemokratičtější.

63 29.08.2022

(SPOILER) Výběrem tématu, spletitostí příběhu i stylem vyprávění mi tato kniha připomněla některé z knih Aleny Mornštajnové. Pro mě byl hlavní rozdíl asi v tom, že postavy vykreslené v knize "Ladič" byly sice realistické, ale na můj vkus přesto až příliš "ujeté" a bohužel žádná mi nebyla až tak sympatická, abych jí mohla fandit.

Ludvík byl svojí urputnou snahou zalíbit se mladé Máše spíše politováníhodný, Ivanova matka Zora naprosto příšerná, Alicina matka Hana mně svojí snahou o každého pečovat lezla na nervy (jedna věc je pomoc nabídnout, jiná vnucovat ji, Hana je typ člověka, na které mám ve zvyku se utrhovat, protože nesnesu, aby ke mě někdo vzhlížel jako k nějakému božstvu – asi tak jako Hana k Slávkovi, než to na něj prasklo... ano, Slávek byl na seznamu, ale Hana byla pitomá, jestli byla někdy schopna věřit tomu, že její muž je anděl bez jediné poskvrnky)... Zpočátku se zdálo, že alespoň Ivan a Alice by mohli překonat bolesti minulosti, ale nakonec i oni to vše táhnou s sebou dál... Člověk má pocit, že by možná stačilo jen málo, aby životy nebyly tak docela promarněny... vždyť nikdo není bez viny, nikdo není dokonalý a někdy viník skutečný či domnělý trpí stejně, ne-li více, než ten, jemuž bylo ublíženo. Možná by stačilo nalít si čistého vína – jenže to tady není, hraje se tu na schovávanou. Ano, asi je to v životě takto běžnější. Po dětech se chce, aby mluvily pravdu, ale dospělí to už neumí...

Knížku jsem si ráda přečetla, ale pošlu ji dál. Potřebuju občas postavy, které mě inspirují, které i v těžké situaci dovedou projevit alespoň elementární odvahu a udělat správnou věc – protože chtějí, ne proto, že je k tomu někdo tlačí. A taková postava tu hrozně chybí.

63 15.08.2022

Knížek o Jakubu Krčínovi mám více, některé zatím čekají na přečtení. Momentálně jsem potřebovala do batohu něco útlejšího a do vedra něco s kratšími texty, které by mě neuspávaly :-). Tahle knížka byla dobrou volbou, hlavně kvůli krásným fotografiím rybníků i památek v "Krčínových" městech. Text místy trochu drhnul, zaznamenala jsem překlepy, hrubky i drobné věcné nesrovnalosti (např. na jednom místě se uvádí, že Krčín měl šest dcer, což je poté potvrzeno i jinde, jenže uvedeno je sedm jmen).

Anotace nelže, některé úhly pohledu na tuto historickou postavu jsou nové a neotřelé – jsou smířlivější jak ke Krčínovi samotnému, tak i k jeho první ženě Dorotě. V knize se hodně rozvíjí alchymistická linky, což jistě souvisí s tím, že první z autorů, Otomar Dvořák, se zabývá různými tajemnými místy naší vlasti. Každý na to může mít jiný názor, ale faktem je, že jsou mnohé věci, které (alespoň dnes většina z nás) nedovedeme vnímat a mnohdy ani změřit, přestože nás mohou ovlivňovat a přestože zvířata je vnímají běžně (např. geomagnetické pole země). Osobně bych více uvítala podrobnosti k rybníkům, které jsou v řadě případů jen naznačené a odkazuje se na jiné práce. Jenže v jiných pracích se většinou píše o známé historii těch největších rybníků na Třeboňsku, na mnohé jiné se vůbec nedostane – a zde se mi zdálo, že autoři vědí více i o méně známých rybničních stavbách a že by se slušelo se čtenáři se podělit.

Nebýt fanda do rybníků, asi bych hodnotila jen třemi hvězdami, takto dávám čtyři, jsem vděčná za každý střípek do mozaiky vědění o historii našich rybníků. Doufám však, že toto není poslední literární počin autorů vztahující se k rybníkům a že příště si dají i více záležet na úpravách textu.

64 29.07.2022

(SPOILER) Na knihu jsem se hodně těšila a nechávala si ji na horké letní dny. Ač se knížka nečetla úplně snadno, protože by v mnohém potřebovala dopilovat (např. mansijská slova vysvětlená jen při prvním či dokonce některém dalším použití v závorce, pak už ne – slovníček na konci knihy by byl víc než užitečný; mnoho lidí stejného jména, kde bylo obtížné zorientovat se v jednotlivých rodinách - i výčet jednotlivých lidí a zasazení do rodin by moc pomohl; cesty zapadlými vesnicemi, bez mapky obtížně sledovatelné, apod.), přečetla jsem ji překvapivě rychle. Téma je totiž atraktivní, a tak jsem překousla i poněkud školácký sloh autora.

Líčení tradic posledních Mansů bylo velmi zajímavé a dostala mě i autorova odvaha, s jakou se pustil do tajgy mezi zcela cizí lidi z odlišného kulturního prostředí, lovil s nimi, sdílel každodenní starosti, žil u nich. Na druhé straně, někdy mi připadalo, že až příliš často uvažuje jako badatel, nikoli jako člověk – viz jeho narážky na vzdělání Mansů, které pro ně považoval spíše za škodlivé. Jistě, se vzděláním u přírodních národů zmizely mnohé báje a starobylé tradice. Jenže na druhé straně bez vzdělání nemají tyto národy sebemenší šanci bránit se tlaku civilizace.

Uvažovala jsem o hodnocení třemi hvězdami, ale závěr knihy poněkud vylepšil skóre. Oceňuji, že autor podle všeho řadu Mansů považoval za své přátele a jejich úmrtí se ho hluboce dotklo. A tak, i když závěr knihy je nesmírně smutný, zároveň dle mého značně zvyšuje hodnotu knihy. Doporučila bych ji těm čtenářům, kteří nečekají žádný literární skvost, občas odpustí i nějakou hrubku v textu, ale ocení informační hodnotu knihy. To je také důvod, proč ji nepošlu dál a pokusím se najít pro ni trvalé místo v mojí přeplněné knihovně.

68 24.07.2022

Moje "pohádky" před spaním. Vydržely mi hodně dlouho a kdybyste po mně chtěli, abych odvyprávěla byť jen jeden jediný příběh z knihy, nebyla bych toho schopna. Jsou to povídky, které pohladí, donutí k zamyšlení – a pak tiše odplynou, abyste si je za čas mohli přečíst znovu, nechat se překvapit libozvučností jazyka a autorovým vnímáním obyčejných věcí, myšlenkami o obyčejných lidech a citlivostí ke krásám přírody.

Ne, nevadí mi, že ty příběhy nedovedu odvyprávět, dokonce ani jeden jediný z nich. Stačí, že mi při jejich čtení bylo dobře. Stačí, že i když některé z nich byly smutné, dodávaly mi odvahu. Vždyť kolik těžkostí autor prožil – a přežil, snad je tedy v životě také zvládnu... Doporučuji ke čtení všem věčným snílkům, kteří nepotřebují akcí nabitý děj, kteří se chtějí zastavit a pak pomalu plynout s řekou času.

66 12.07.2022

(SPOILER) Nádherné, průzračně čisté vyprávěné o putování rodiny s malým dítětem po pláních dalekého severu. Podobných knih o cestě se psím spřežením a okolní přírodě existuje víc, tato je však unikátní tím, že Nicolas a Diane cestovali s malou, na začátku putování jen něco přes rok starou dcerkou, ale hlavně upřímností Nicolasovy zpovědi. Přes všechno okouzlení divočinou autor na mnoha místech přiznává, jak na mnohé věci nebyli připravení - zejména na pro danou roční dobu zcela netypické počasí (déšť během indiánského léta a s tím spojené rozvodnění řek, teploty jen lehce nad nulou v lednu, které bránily cestě se psy, a velmi silné mrazy během jara). A jak toho všeho měli leckdy plné zuby a chtěli být raději v civilizaci.

Občas jsem se musela zasmát a připomenout si některé z mých oblíbených přírodních lokalit, takových, o nichž si říkám, že bych si tam přála i zemřít. Ale také na mě občas dolehly podobné chvíle, kdy jsem si v mračnech komárů a v promáčených věcech říkala, že už tam nikdy, ale opravdu nikdy nechci... ne, nebyla jsem na dalekém severu, jen v českých a moravských luzích a hájích. Měla jsem tu výhodu – a zároveň nevýhodu –, že mě od civilizace nedělily stovky kilometrů a měsíce cesty. Mohla jsem snadno vzít nohy na ramena. Nicolas, Diane a malá Montaine tuto možnost neměli. Neměli u sebe ani vysílačku, mobily v době, kdy se vydali na cestu, teprve začínaly a pochybuji, že by pusté severské končiny byly pokryty mobilním signálem. To, co zvládli, je více než obdivuhodné, i když při mnohé smůle měli nakonec přece jen příslovečnou kapku štěstí, která je odvrátila od tragédie. To největší jejich štěstí pak mělo jméno Očum.

Milovníkům přírody a severských končin zvláště vřele doporučuji k přečtení. A musím říct, že je to po čase knížka, s kterou se nebudu chtít rozloučit a zůstane v mojí knihovničce.

65 11.07.2022

(SPOILER) Letní vedra se vždy snažím zvládnout s nějakou knížkou o polárních krajích. Tentokrát přišla na řadu Endurance. Prvních pár stránek faktografie vypadalo, že půjde o dost těžké a nudné čtení. Ale nemohla jsem se víc mýlit! Po pár dalších stránkách jsem se už nemohla odtrhnout a skákala ze šaliny na poslední chvíli, poté, co jsem zjistila, že už dávno stojíme na cílové zastávce.

Myslím, že nejsem jediná, kdo si řekne, že je naprosto neuvěřitelné, že všichni muži vydrželi tak dlouhou dobu v zimě, mokru, s nedostatkem jídla a vybavení, v chatrném oděvu a dokázali si uchovat při tom všem i duševní zdraví. Jistě, chtělo to i kapku štěstí, ale to si po všech strázních jistě zasloužili. Musím souhlasit s jedním z členů posádky, jenž prohlásil, že za vůdce výpravy, která má čelit beznadějné situaci, by si přál jedině Shackletona. Je velká škoda, že se nedožil ani 50 let. Svět by potřeboval víc takových Shackletonů a vůbec skutečných mužů.

Dívám se na dnešní dorůstající hochy, které jejich rodiče den co den vozí do školy autem a odpoledne brázdí ulice na elektrokoloběžkách, se sluchátky v uších. Budou z nich jednou muži, připraveni na hrdinské činy? Mám dost vážné pochybnosti, zda budou umět unést byť jen tíhu obyčejného života...

V překladu jsem našla drobné chyby (např. chybné skloňování) i některé věcné nesrovnalosti, které asi jdou spíše na vrub překladatelů než autora (např. nesedí počet mužů, kteří zůstali na Sloním ostrově, když Shackleton s pěti dalšími muži odjeli pro pomoc). Je to škoda, ale i tak se mi kniha líbila do té míry, že dávám plný počet hvězdiček.

75 25.06.2022

(SPOILER) Četlo se to moc dobře, což je dáno i strukturou knihy, kapitoly nejsou příliš dlouhé, ale ani ne příliš krátké (takové "sekané" texty, jako se v současnosti objevují v mnohých knihách, zrovna nemusím, nejsem pak schopna si nic zapamatovat). Hlavní hrdinka mi byla od začátku sympatická svými znalostmi o přírodě, schopností ji vnímat v její celistvosti i jakousi přírodní spiritualitou. Podivínství pro mě bylo plus minus v normálu, my biologové jsme totiž všichni tak trochu trhlí, bez ohledu na to, zda jsme profíci nebo amatéři. Ale jak autorka postupně odkrývá, co se stalo, že mladá Sára bydlí v polorozpadlé chatrči a živí se sběrem hub, začala jsem k této "podivínce" pociťovat stále větší obdiv. Myslím, že v její situaci by řada lidí raději skoncovala se životem. Sama jsem takovou hrůzu naštěstí nikdy nezažila. Ale bohužel vím, že řada vzdělaných lidí ve vysokém postavení se vyznačuje něcím podobným, jako Sářin otec - nedostatek empatie, lhostejnost k pocitům a prožitkům druhých. A zbabělostí přiznat chybu, neřku-li zločin. Jejich okolí je pak svým patolízalstvím velmi často udržuje v přesvědčení, že se vlastně nic tak strašného nestalo. Přece je to slušný člověk a v jeho postavení ho nemůžeme kritizovat, to se nesluší, že? Uživatelka Petra 21 mi svým komentářem mluví z duše!

87 20.06.2022

Melancholické, depresivní, místy velmi mrazivé. Hlavně Psí kůže a Svíbský les, vycházející z historických událostí našich dějin a zmiňující tak děsivé podrobnosti, jakoby autor byl přímým účastníkem dávno zapomenutých příběhů, nutí čtenáře k přemýšlení, kdy už lidé konečně dostanou rozum... Bohužel, Vladimír Körner zná lidské jedince i lidstvo jako celek příliš dobře a z jeho novel lze vyčíst, že historie se opakuje a opakovat bude...

Stylem vyprávění a celkovou atmosférou mi knížka trochu připomněla knihy Šmídovu knížku "Trojí čas hor" a nedávný literární počin Michala Vrby "Kolem Jakuba". Kdoví, možná se oba u Vladimíra Körnera inspirovali, což je dobře, protože napsat něco podobného vyžaduje notnou dávku znalostí o historii i představivosti.

61 16.06.2022

(SPOILER) Velmi silná kniha, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Zejména líčení toho, jak Eva a Claudie bojovaly, mě dostalo. Vše je popsáno do nejmenších detailů a je vidět autorčina vlastní zkušenost. Prošla jsem si něčím podobným, ale o 20 let později, než hrdinky v knize, kdy prognóza již byla díky moderním lékům podstatně lepší, s vysokou šancí na plné uzdravení. I když jsem po nemocnicích strávila v součtu asi 2 měsíce během dvou let, připadalo mi to jako věčnost. A skutečně špatných okamžiků bylo jen malinko. Dva roky nepřetržitého pobytu v nemocnici si vskutku nedovedu (a ani nechci) představit, zvláště když co chvíli člověk balancuje doslova nad propastí. Je ale pravda, že to, co někomu může připadat až děsivé a morbidní, bylo i u nás na denním pořádku – humor mezi smrtelně nemocnými pacienty. Byl vždy, protože člověk se potřebuje zasmát... jen lidé "zvenku" to moc nechápali. Vlastně jsem se zasmála občas i při čtení knihy. Některé popisy a rozhovory mě zkrátka rozesmály. A říkala jsem si, že možná to tak autorka chtěla, ale i kdyby ne, já můžu, protože vím... Třeba velká vizita... taky jsme z mívali legraci :-). Co se také nezměnilo od doby románové Evy, byl strach lékařů, když evidentně něco nevycházelo, jak by mělo. Nikdy se k němu nepřiznali, ale dovedli jsme jim ho vyčíst z očí. A říkali jsme si, že i kvůli nim, kvůli té starosti o nás to nesmíme vzdát.

Dnes už je vše zase jinak. Modernější, bezpečnější... jen bohužel případů stále přibývá. Obrovský stres, jemuž jsme všichni vystaveni, na tom má lví podíl. Nejlepší je zůstat zdravý. Ale když se to nepovede, pak nezbývá, než se nevzdávat. Vydržet ještě chvilku... kdyby to už nešlo, dá se to vzát kdykoli později... ale naopak to nejde, naskočit zpět do vlaku života nelze.

Vzpomněla jsem si, že onkologové tvrdí, že největší šanci na uzdravené mají pacienti aktivní, byť leckdy problémoví. Takoví, kteří s lékaři nesouhlasí, někdy jim i vynadají... tedy žádní "vzorní" pacienti. Eva tomu popisu přesně odpovídala (Claudie také, ale bohužel u ní to nevyšlo :-( ). Snad bude kniha inspirací pro všechny, kdo bojují, anebo mají někoho blízkého, který si prochází podobnou léčbou. Myslím, že i když pokrok v léčbě rakoviny lymfatických uzlin (ale i jiných druhů rakoviny) je nesporný, i tak je nemoc samotná i léčba opředena spoustou mýtů, které knížka pomáhá zbořit.

67 23.05.2022

Na knížce mě nejdřív zaujala obálka. Vždyť kde najdete tak věrně zachycené kolihy? A anotace dávala tušit, že by kniha nemusela být marná. Biolog? Mokřady? No to bude to pravé pro mě!

Samotářstvím hlavního hrdiny a líčením života ptáků v mokřadech mi tato kniha malinko knihu "Kde zpívají raci". Ta je však výrazně veselejší, byť i v ní se najdou melancholické až depresivní pasáže. "Osud tažných ptáků" rozhodně není pro každého. Leckdo si řekne něco jako "Ten Maarten je pěkně praštěný, proč se ve všem tak pitvá?". Plně to asi dokáže pochopit jen někdo s podobnou povahou a problémy s navazováním vztahů. A pro někoho, kdo si sám o sobě myslí, že v tomto smyslu není normální a stydí se za to, může být tato knížka velmi vítanou vzpruhou.

Mně se nejvíc líbily popisy z dětství, rodiny, vztahu k matce. Konec knihy (na kongresu) už mě trochu unavoval, proto jednu hvězdu dolů, i když možná nezaslouženě, možná jsem prostě byla unavená sama od sebe :-). Závěr mě zase "nakopl". Autorovy úvahy o životě a smrti jsou něco, co je pro mnohé nesdělitelné, ba bojí se o podobných věcech byť jen přemýšlet... přitom jsou osvobozující, protože nikdo z nás tu nebude věčně.

72 11.05.2022

(SPOILER) V dobročinném internetovém bazaru chtěli za tuto knížku asi 40 Kč. Vzhledem k tomu, jak je vysoce hodnocená, objemná a že ani není ke koupi v bazaru, jsem to zaokrouhlila na stovku – a myslím, že to pořád byla velmi výhodná koupě.

I když po horách chodím málokdy, jsem totiž "nížinný červ", který cesty do kopce neudýchá, baví mě dívat se na hory na obzoru, ale taky o nich číst. Tato knížka není jen cestopis, ale i jakousi kronikou historie a národů Evropy. Kronikou o to zajímavější, že autorův daléký pochod proběhl na začátku 90. let 20. století, tedy v období bouřlivých politických a společenských změn. Informačně je kniha velmi hutná, i když přece (alespoň pro mě) podstatně stravitelnější než Magrisův "Dunaj". Ten je kvůli četným jinotajům a zaměření hlavně na kulturu a historii (méně pak na přírodu), ještě spletitější (a proto mnou stále nedočtený :-)).

Mnoho věcí autor popisuje do nejmenších podrobností, leckde mě překvapilo, že i když je daná lokalita či dějiště události takřka "za humny", až doteď jsem o ní nic neslyšela. Jako třeba o tom, že v Polsku byly ještě v 80. letech 20. století mnohé potraviny na příděl, na potravinové lístky. To je něco nepředstavitelného.

Byl mi sympatický autorův přístup k lidem, s nimiž se potkával a případně s nimi i krátce putoval. Z textu vesměs vyzařuje respekt k lidem žijícím a pracujícím v tvrdých horských podmínkách, i když několikrát jsem se nad jeho úvahami přece jen zarazila. Asi ve dvou případech, když si stěžoval, že v podvečer v malé vesnici již v obchodě nebyl chleba. Na autorově místě bych se asi hodně podivila, že v zapadlé horské vsi je vůbec nějaký obchod a že má otevřeno až do pozdního odpoledne. A co mě poněkud popudilo, byl popis přechodu z Rakouska na Slovensko a jakýsi podivný odpor k obyvatelům Slovenska. Nevím, zda hrál roli fakt, že z Vídně do Bratislavy je holt potřeba jít nížinou, anebo přece jen určité předsudky (nenechme se mýlit, nejen v socialistickém táboře existovala propaganda... ). Každopádně ale informacím o tom, že v první polovině 90. let jezdily ze Slovenska do Rakouska zástupy slovenských aut, aby tam jejich majitelé skupovali koberce, nábytek, apod., nevěřím. Málokdo si mohl něco takového dovolit. Nanejvýš pár podnikavců, kteří levně koupili věci z druhé ruky a doma je se ziskem prodali. Těch ale jistě nebyly zástupy. Osobně si pak vzpomínám na zástupy Rakušanů, kteří jezdili nakupovat (nebo spíše vykupovat) cukr, máslo, mouku a další zboží k nám do jihomoravského pohraničí. Pro nás ty věci byly najednou hodně drahé, pro ně naopak velmi levné (tehdy – dnes už je všechno jinak). Tipla bych si tudíž, že na Slovensku tomu bylo podobně.

Původně jsem chtěla hvězdičku strhnout, ale nakonec jsem usoudila, že by byla škoda kvůli pár řádkům, které se mi nelíbily, knihu hodnotit hůře. Líbilo se mi totiž, že autor se nejen nevzdal, ale poctivě se přiznával ke všem svým strachům, chybám, váháním... nedělal ze sebe žádného borce, i když borcem se díky té cestě skutečně stal. Vřele doporučuji k přečtení nejen těm, kdo rádi putují po horách!

67 10.05.2022

Úlovek z dobročinné aukce. Od knihy jsem měla dost vysoké očekávání, které se z větší části naplnilo. Někde zhruba v půlce knihy byly pasáže popisující detailně různé herecké techniky a přístupy, jistě by to ocenil někdo se vztahem k divadlu, ale mě to příliš nebavilo, takže jednu hvězdičku ubírám. Jinak se mi však kniha moc líbila a dostalo se jí té výsady, že nebude putovat dál, ale zakotví v mé knihovničce. Možná, že při příštím čtení dám těch hvězdiček i pět :-).

Knížka mě v mnohém překvapila příjemně. Humor jsem očekávala je ho zde možná trochu míň, než jsem si představovala, ale je laskavý a moudrý Občasné sklouzávání k melancholii bych nečekala, ale nedivím se mu, starosti s psychicky nevyrovnanou matkou, dlouhodobé těžkosti s hledáním vhodného angažmá to by leckoho položilo na lopatky. Moc se mi líbila bezbřehá upřímnost, to, jak na sebe Alan Alda prásknul i různé chmurné myšlenky a bolestné pocity. Jeho přesvědčení, že je jen obyčejný člověk, mi také bylo sympatické. A musím říct, že totéž platí pro Aldovu manželku Arlene, která spoustu velmi vypjatých situací dokázala zvládat s přehledem a klidem. Určitě doporučuji k přečtení.

75 09.04.2022