BabaJaga11 komentáře u knih

(SPOILER) Kniha je velice čtivá, při čtení MHD jsem si musela dávat velký pozor, abych nepřejela výstupní zastávku :-). Příběh několika generací rodiny Anežky Sýkorové je příběhem lásky i tragédií, jak už to v životě chodí. Řada postav, jakkoli měly i své slabé stránky, mi byla sympatická, asi právě tím, jak realisticky jsou vykresleny: Anežka, Alžběta, Ignác, Jakub...

Podobně jako v knize "Hana" jsem však i zde narazila na momenty, kdy jsem si říkala, že tak by určitá postava v dané době určitě nemluvila nebo nejednala. Taky to, jak šla Anežka nahlásit svého prvního manžela na SNB, v naději, že mu bude znemožněna emigrace a zůstane doma, mi připadalo naivní a málo uvěřitelné, vzhledem k tomu, že rodina Anežky se již dříve stala pro režim nepohodlnou a doma se o tom otevřeně mluvilo. Na dané zápletce je vystavěna velká část druhé poloviny knihy, ale myslím si, že šlo použít i nějaké trochu realističtější verze zápletky, aniž by tím příběh utrpěl. Každopádně motiv viny a jejího prožívání Anežkou po další dlouhé roky autorka vykreslila velmi přesvědčivě. Kniha nám mimo jiné připomíná, že někdy stačí jedno špatné a ukvapené rozhodnutí, které navždy změní život nejen nám, ale i mnoha lidem kolem nás – a týká se to i dalších postav, nejen Anežky. Někdy ani nemáme možnost volit správně, jen mezi větším a menším zlem – a nemusí být vůbec snadné rozpoznat, které z nich je to menší. Proto je tak ošidné soudit lidi jen na základě jedné události, kdy ani neznáme kontext...

95 27.03.2022

(SPOILER) Řada lidí v těžkých dobách čte knížky, které jim umožňují danou situaci lépe zvládnout, nabízejí optimistický pohled do budoucna či alespoň chvilkové zapomenutí na to, co se děje. Trochu jim závidím, protože to mám přesně naopak. Ne, nemyslím si, že by se u mě projevovaly masochistické sklony. Jen prostě potřebuji vše analyzovat a pochopit... i když jsou věci, které pochopit nejdou.

Člověk, řečený Homo sapiens, je nejkrutější živočišný druh na naší krásné planetě. Tato temná stránka je skrytá v každém z nás, bez ohledu na národnost a kulturní prostředí. Japonce dnes považujeme za velmi kulturní národ, vyznačující se pro Evropany neobvyklou zdvořilostí. I oni se však nejednou v historii projevili jako barbaři a krutovládci. O jednom z nejhorších masakrů, znásilňování žen, zatýkání a ponižování, jichž se japonští vojáci dopouštěli na čínských civilistech, pojednává tato kniha.

Hlavně první část obsahuje množství popisů různých krutostí, takže příliš nedoporučuji číst před spaním. Zároveň zde však najdeme opačnou stránku – obrovskou obětavost a odvahu při péči o tisíce uprchlíků, zejména žen a dětí, jež se uchýlili do tzv. Bezpečné zóny města Nanking. Bohužel poté, co akutní nebezpečí pominulo, projevuje se i mezi zachránci únava, rozčarování z toho, co se nepovedlo, a navíc kritika ze strany těch, kdo v době války v Nankingu ani nebyli. Jedna z hlavních postav (a současně skutečně existující postava), "Minnie" Vautrinová vlivem těchto událostí volí předčasný odchod ze života. A život dalších postav je navždy poznamenán. Nejdojemnější mi připadala scéna v závěru knihy, kde se vypravěčka An-ling setká poprvé – a bohužel naposledy – se svou snachou a vnukem... v Japonsku, v zemi nepřítele, neboť syn An-ling to prostě cítil jinak a potají se oženil s Japonkou Micuko. Člověk se neubrání myšlenkám, že takové věci se dějí stále a že není nic smutnějšího, než když válka rozbíjí rodiny, v nichž by za normálních okolností vládla láska a porozumění.

V některých pasážích kniha zabíhá až do přílišných detailů, i když popisy krajiny a celkové atmosféry jsou působivé a pomáhají čtenáři lépe si představit pro nás exotické prostředí. I když nedávám plný počet hvězdiček, doporučuji knihu každému, kdo rád čte válečné romány či se zamýšlí nad dějinami lidského rodu.

72 21.03.2022

(SPOILER) Kniha plná vášně, lásky k životu, barvitých popisů přírody, kontrastů (černomořská versus moskevská atmosféra) a originálních přirovnání... ale také smutku a bolesti z nenadálých ztrát i plynutí života. Kniha z doby, kdy jste mohli jet vlakem z Oděsy do Moskvy a vnímali jste měnící jste jen měnící se přírodu... A pak přišla válka, ta první, a mladým i starým převrátila život naruby. S hlavním hrdinou se loučíme, když se dozví, že jedna ze dvou jeho osudových žen zemřela na tyfus – a tu druhou život zavál neznámo kam. Zda láska mladého Maximova k dívce Chatidže dojde naplnění, se již nedozvíme... Tentokrát mi otevřený konec nevadil, protože život sám je příběh s otevřeným koncem – a z této knihy tryská život na každé její stránce.

71 15.03.2022

(SPOILER) Zakarpatí, krásná a panenská země, jen možná kapku drsná.... ano, jenom kapku, protože většinu utrpení, kterého je v této knize vrchovatě, si působili lidé sami. Či lépe řečeno někteří lidé jiným lidem. Překvapilo mě, jak i čeští úředníci, kteří toto území po 1. světové válce spravovali, byli, alespoň dle slov autorky, místními lidmi neoblíbeni – byla to pro ně "vrchnost", která místní Rusíny a Židy odírala, jak se dalo.

Mnoho těžkých a bolavých, pro nás nepochopitelných osudů... žena, která zapálí dům své sokyni v lásce... chlapec-sirotek, sdílející svůj životní prostor se starým mužem, oba spí na seně ve stáji jednoho statku, dělí se o skrovné jídlo a alkohol... alkohol je i příčinou roztržky a vraždy starého muže... Brutální potlačování práv dřevařů bojujících za vyšší mzdy, jež by jim umožnily uživit jejich rodiny... Židé v roli vyděděnců, jimž stát, za který bojovali v 1. světové válce, není ochoten vystavit doklady a snaží se je připravit o domov. Těžké dilema, kam odjet – s minimem peněz, s vědomím, že jinde může být i hůře, v Polsku jsou na Židy časté pogromy.

Když si knihu přečtete, možná se vám lecos osvětlí i ohledně současné situace v Evropě...

66 12.03.2022

Nepříliš objemná knížka – ale kolik je v ní moudrosti i utrpení, odvahy i pochyb... život se s Františkem Hodíkem nemazlil, ale on se mu postavil čelem a dokázal pak nalézt i chvíle štěstí a naplnění.

Četla jsem už dříve knihu Doktorka z domu trubačů – a vlastně tam jsem se osobnosti Františka Hodíka dozvěděla. Tato kniha se mi četla ještě lépe než "Doktorka". Jazyk je prostý, někdy až strohý – a k té pohnuté době to podle mého názoru sedí, žádné zbytečné kudrlinky. Někde se objevují i výňatky z dopisů nebo Hodíkových zápisků, ale je jich poměrně málo, takže dějovou linii to netříští. Knížku vřele doporučuji každému, komu při četbě nejde jen o zábavu, ale i o poučení a přemýšlení nad smyslem lidského bytí a hodnotami, které jsou platné i dnes.

Knížku jsem si opatřila a chtěla přečíst už dávno. Teď jsem však zjistila, že se mi hodí do ČV – kniha (od autora) mého dětství. Knihu samotnou jsem v dětství samozřejmě nečetla, je to dost silná káva i pro dospělého. Zato v mém mladším školním věku patřila mezi mé oblíbené knížka "Mirka s Jirkou sami doma" – a vlastně až teď jsem si uvědomila, že její autorkou je také paní Borská :-).

71 12.03.2022

Skutečně psychologický román, ač jde v knize z velké části o milostný vztah, není to žádná slaďárna. Navíc je to kniha řekněme starosvětská, líčící společnost na začátku 20. století – osobně mi víc vyhovují právě knihy, kde se intimní život jednotlivých postav nerozebírá do nejmenších detailů – protože pak to už popírá vlastní smysl toho slova.

Musím říct, že po přečtení knihy jsem ráda, že nejsem z dvojčat :-). Spousta myšlenek, které se odehrávají v hlavách jednotlivých postav, byla překvapivá až děsivá a nejspíš realistická. K Martině jsem si vytvořila trochu rozporuplný vztah. Na jedné straně mi jí bylo líto, neb na mnoha místech v knize jsou náznaky, že upřednostňování její sestry rodiči i širším okolím nebyla jen Martinina paranoia, ale fakt. Otázka je, jak moc velkou šanci měla Martina změnit své uvažování, pokud byla sestra protežována už od útlého dětství. Na druhé straně jsem se mockrát chytala za hlavu a říkala si: "To ji fakt nenapadne, co se stane? Že manžel není tak blbý a určitě to pozná"? Jelikož sama lhát nedovedu, připadalo mi neuvěřitelné, do čeho se Martina pustila a jak se do svých lží sice občas zaplétala, ale na poslední chvíli dovedla ze stahující se smyčky vyklouznout. A nemohla jsem nepřemýšlet o tom, co by bylo, kdyby přiznala, že ten prsten není její, že jí zůstal v ruce, když se snažila sestru z moře zachránit...

Přes mnohá utrpení na straně Martiny i dalších protagonistů knížka nakonec končí smířlivě. Ano, nakonec si život najde cestu a rány se zahojí...

Osobně pro mě bylo na knize atraktivní i líčení polární výpravy, jíž se účastnil Sylvin muž Vladimír Toman, a těžkostí, které mnoho členů výpravy stálo život... polární kraje se holt s člověkem nemazlí... Kniha, byť jde o románovou fikci, je i zajímavým svědectvím o stavu společnosti v období před a po první světové válce.

75 26.02.2022

(SPOILER) Ve volném pokračování válečné knihy "Ostrov bez majáku" sleduje autorka osudy hlavní hrdinky Evy a několika dalších postav koncem 50. let 20. století. Je to tedy více než 10 let po válce, jenže... válka jakoby v té generaci žila dál. Jsou tací, co se nehodlají smířit s porážkou Německa a dávají to najevo... a pak jsou tu noví bojovníci – proti komunismu. Což ale v poměrech tehdejších západních států znamenalo něco jiného než ve stejné době u nás, a sice jakékoli požadavky zaměstnanců za vyšší mzdy, rovné podmínky pro stálé a "agenturní" a sociální zabezpečení byly považovány za komunistické výmysly.

Musím říct, že "Ostrov bez majáku" se mi četl i líbil víc. Kniha Zlaté židle plyne pozvolněji, není tam neustálé nebezpečí, i když Eva i tak čelí mnoha problémům, neustále svádí zápas mezi svým novinářským svědomím a touhou žít normální život. Postupně se vynořují další postavy z první knihy, na mnohé jsem bohužel za dobu od jejího přečtení zapomněla a trvalo dost dlouho, než jsem našla nějaké vodítko v knize "Zlaté židle", které mi ty postavy připomnělo. Nejen kvůli tomu se kniha nečte zrovna lehce. Knihou se prolíná hrozba další války, tentokrát jaderné. Bylo to období, kdy Německo zvažovalo opatřit si jaderné zbraně (to je historický fakt) a dokonce se podílet na jejich vývoji, byť mimo německé území (předpokládám, že patrně i na tom bude zrnko pravdy). Na mnoha stránkách se tak prostřednictvím rozhovorů Hanse Tiefenbacha s Evou a některými dalšími hrdiny románu řeší vědecký výzkum a osobní odpovědnost jednotlivce za zneužití výsledků výzkumu. Závěr knihy je možná překvapivý, někdo by řekl, že jde o propagandu... řekla bych, že v té době se mohlo dít ledacos, co dnes už nikdo nepřizná... Kniha je silně znepokojivá, i s ohledem na současnou vojensko-politickou situaci ve světě. Připomíná nám totiž, že některým lidem jde a vždy půjde jen o kariéru, finanční zisk, moc, ať to stojí co chce... třeba i miliony mrtvých. Pravdu o některých dějinných událostech, ať už minulých či budoucích, se nejspíš nikdy nedozvíme. Není ale na škodu zamyslet se nad tím, kdo z dané situace nejvíc vytěžil či vytěží – tak se totiž totiž pravdě nejspíš přiblížíme...

63 14.02.2022

(SPOILER) Zakoupeno ve výprodeji za 29,- Kč. První stránky, líčící existenci "Chrámu divů" mě příliš nebavily, připadalo mi, že je tam plno zbytečných a nezajímavých detailů. Ovšem pozor, v této knize nic není nedůležité, to člověk pochopí až později...

Děj pro mě začal být zajímavý ve chvíli, kdy Sylvan, vybírač latrín (na vysvětlenou: děj se odehrává koncem 19. století v New Yorku, kanalizace zde ještě neexistovala; s tím byla spojena různá bizarní povolání) najde při své práci odhozené živé nemluvně. Drsný muž vykonávající potřebnou, avšak pro většinu lidá odpornou práci, a nedávno narozené dítě, které bylo odsouzeno k záhubě, je kombinace natolik šokující, že se na ni nedá zapomenout. Takže když jsem se ke knize vrátila až koncem ledna (protože mezi tím jsem cestovala a vzala si na cesty jiné knihy), co bylo úplně na začátku, jsem si téměř nepamatovala, a musela jsem nahlížet zpět. Naopak na Sylvana jsem nezapomněla a přemýšlela jsem, jak se jeho příběh bude vyvíjet dál.

Sylvan ovšem nebyl jedinou zajímavou postavou, postupně se i kolem sester Odile a Belle i kolem dalších postav vyloupne tolik různých záhad, že čtenář nemůže mít tušení, jak to všechno dopadne (leda by byl jasnovidec :-)). Nakonec to do sebe všechno zapadne. Občas, když už se blíží rozuzlení, řeknete si možná "cože, to jako fakt?". Aspoň mně to napadalo co chvíli. Ne, nechtěla bych žít v New Yorku té doby (tedy ne že by mě lákal současný New York...). Ne proto, že tam žilo tolik lidí, kteří do většinové společnosti jaksi nezapadali, ať už kvůli fyzickému hendikepu, podřadné práci, či sexuální identitě. New York byl krutým místem k žití, alespoň pokud mohu soudit podle románu, k němuž si autorka nastudovala různé dobové zdroje. Krutým hlavně pro ty, kdo se nějak lišili, bez ohledu na to, zda to mohli či nemohli změnit.

Musím říct, že většina těch "divných" postav mi nakonec přirostla k srdci a tento pozoruhodný román jsem si náramně užila, což bych asi na začátku nečekala. Asi to není kniha pro každého, to je fakt, ale pokud se pro ni rozhodnete, prosím, neodkládejte ji po prvních stránkách, myslím, že nebudete litovat :-).

72 31.01.2022

(SPOILER) Pořízeno ve výprodeji za 29,- Kč, s tím, že knížku přečtu a pošlu dál. Tedy nejspíš.

Do letošní čtenářské výzvy se tato kniha zrovna hodí – hlavní hrdinka totiž trpí tělesným hendikepem, neléčitelnou oční chorobou. Postupem let ztrácí zrak – ale snaží se žít normální život. To se lehko řekne, ale hůře provede - a o tom, jaké to vlastně je, pojednává tato kniha.

Začátek mě příliš nebavil. Připadal mi moc rozjásaný a pubertální... pravda, autorka se o své nemoci dozvěděla na prahu dospívání, možná tedy chtěla v knize navodit příslušnou atmosféru... anebo to prostě byl jen americký styl, že jsme stále "happy", i když ve skutečnosti nejsme.

Fáze, kdy se hlavní hrdinka rozhodne osamostatnit a spolu s mužem svých snů založit rodinu, mi přišla mnohem zajímavější. Ta vlastně pokračuje až do konce knihy, neboť Nicole se navzdory strachu, co bude, až neuvidí vůbec nic, rozhodla i pro druhé dítě.

Kniha je psána s nadhledem a pochopením pro omezení, které každému z nás dává naše nedokonalé tělo i duše. Líbily se mi drobné rady před začátkem každé kapitoly, často věci, na které by se možná člověk v podobné situaci jako Nicole styděl zeptat, protože by nevěděl jak, koho, kde... Trochu jsem nechápala, proč Nicole tak dlouho tajila svůj hendikep před svým okolím, nakonec to však vysvětluje sama – udělat krok rozhodující a z vidoucí být najednou nevidomá, vědět, že už není cesty zpět, bylo to nejhorší.

65 29.01.2022

(SPOILER) Včera jsem napsala komentář k této knize. Uložila. Úspěšně uložila – tedy nestalo se to, že by ukládání selhalo, byl tam, když jsem šla spát, myslím ten komentář :-). A dnes tu z nějakého prapodivného důvodu není. Marně si lámu hlavu, jak je to možné. Technická porucha? Nebo se mi to jen zdálo a já ve skutečnosti nic nenapsala? Hm, ale ze snů si obvykle nepamatuju celé souvislé věty… Že by snad někomu vadily moje protiválečné postoje? Dnes, kdy jsou potřeba víc než kdy jindy? Že by někomu vadily moje úvahy o tom, že by nebylo na škodu poslat tuto knihu do poslanecké sněmovny, aby se pánové a dámy v poslaneckých lavicích namísto podřimování trochu zamysleli, než začnou hlasovat (a to píšu až teď, do této verze komentáře, v tom minulém jsem tak konkrétní nebyla) o tom, kam pošlou jako přátelskou pomoc dělostřelecké granáty a do jakých operací zapojí naši armádu? Kdyby toto mělo vadit, přestože v komentářích jiných čtenářů u jiných knih nevadí celá nůše vulgarit, vyhrožování autorovi, nebo hlavnímu protagonistovi (obvykle z řad politiků), případně oběma najednou, asi bych se s milou DK brzy rozloučila. A musím říct, že to by mě vážně moc mrzelo.

Ale řekněme, že šlo třeba o nějakou poruchu DK serveru. A pojďme do toho znovu. Vždyť už tak moc nezbývá napsat…

Na Přeběhlíkovi mě v první řadě upoutal fakt, že velká část děje se odehrává v bažině. Já miluju bažiny! Ten život, který v nich kypí v mnoha podobách – vážky, ryby, řasy, rákos a další rostliny, labutě a další nepřeberné ptactvo. A ten ten kontrast – žhnoucí slunce nad vodní hladinou, studené bahno pod ní. Měla jsem to štěstí, že jsem se brouzdala jen v takových bažinách, kolem nichž nezuřila válka. Walter to štěstí neměl. Ani další hoši – jedno zda z té nebo druhé znepřátelené strany. Bažina se je snažila ukolébat, že se vlastně nic neděje. Jenže kulka nepřítele si je našla i tam – jednou kulka německá, podruhé kulka ruská, či kdoví jaká vlastně...

To místo na východě je trochu tajuplné, na mapách ho nenajdete. Zřejmě i jména těch kluků byla smyšlená, a jejich příběhy poslepované z osudů jiných. Ostatně napsat o někom, že je válečný zběh a jmenovat jej jeho pravým jménem by se rovnalo rozsudku smrti… Vůbec se nedivím, že poměrně krátce po válce nechtěl S. Lenzovi román v Německu nikdo vydat… kdoví, možná se některý z redaktorů v tom příběhu našel a zděsil se… co když to praskne?

Bylo by snadné ty muže morálně odsoudit. To přece nejde, vlast je vlast, za ni se má bojovat! Jenže… za koho vlastně bojovali? Za své rodiny, které se ve Velkoněmecké říši budou mít lépe, anebo za šílence s knírkem? Bylo to jen 20 let po Velké válce, ale mnozí byli tak mladí, že ji nemohli pamatovat. Mysleli na vítězství – a zatím mnozí přišli o své nejbližší, kamarády, domovy, o život, o budoucnost… Války nemají žádné opravdové vítěze, jsou jen poražení… všichni ti mrtví, zmrzačení, sirotci, vdovy… zničená města, vypálené vsi, rozbité silnice a železnice, pole udusaná nohama, kopyty, koly a pásy armád, lesy plné min a trychtýřů po granátech, kde ještě mnoho let po válce není bezpečno jít na houby, natož si rozdělat ohníček.

Nedovedeme si to představit. Nevíme, jak bychom se zachovali na místě Waltera či ostatních chlapů z bažiny… Některé věci je lepší nezjišťovat… třeba to, zda bychom nakonec nestáli se zbraní v ruce proti svým sourozencům, rodičům či kamarádům...

Měli jsme to štěstí, že desítky let se naší krásné zemi válečné konflikty vyhnuly. Buďme rádi a dělejme vše pro to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.

70 29.01.2022

Protože mě knížky Niny Bonhardové zaujaly a chci si od ní přečíst vše, co napsala, opatřila jsem si i knihu jejích pohádek a četla si v ní po večerech či ráno, když mi zbývala chvilka do odjezdu autobusu. Pohádky jsou to originální, neotřelé, a přitom takové domácké, opravdu pohádky pro děti, které dobře dopadnou, a ne horory. Samozřejmě nechybí ani mravní poučení. Celou knihu sjednocuje postava starého moudrého kapra, který jednotlivé pohádky vypravuje ostatním rybám v rybníce. Doporučuji, jistě se budou líbit i dnešním dětem, zvlášť jako předčítání před spaním.

66 28.01.2022

(SPOILER) Než jsem se dostala k napsání komentáře, už mi posledníí díl "krčínovské" trilogie trochu splývá s dílem předešlým. Ale to by mi až tak nevadilo. Spíše mi vadí, že ani v závěrečném díle není Jakubu Krčínovi věnováno až tolik prostoru, kolik by asi člověk čekal. Na druhé straně, několik příběhů, které se vzájemně prolínají, má poměrně spád, takže tento díl je ze všech tří možná nejvíc napínavý (asi i kvůli tomu, že je nejkratší :-)). Bohužel mnoho těch příběhů nekončí dobře, např. Bartolomějská noc, vylíčená v závěru knihy, se neblaze dotkne osudu dvou mladých českých člený Jednoty bratrské, z nichž jeden zaplatí životem a druhý jen o vlásek unikne smrti. Šťastné manželství Jakuba Paleologa s Kutankou je zkaleno Jakubovým uvězněním a nutností skrývat se, mistr Tomáš Mitis je nucen zavřít své knihkupectví, Evropa bojuje s Turky a jak už to bývá, někdo bojuje, jiný se veze a řeší si svoje vlastní bolístky... A Eva z Rožmberka, provdaná za Mikuláše Zrinského, se z manželky hrdiny stává vdovou po hrdinovi.

Spousta smutných dějinných událostí, nad nimiž může čtenář přemýšlet – co by bylo, kdyby se to nestalo? Nevíme. Bohužel, lidstvo je nepoučitelné, a tak náboženské, politické a další rozepře nás asi budou provázet navždy.

61 28.01.2022

Tuto knížku bych doporučila každému milovníkovi koček. Jednak jsou v ní příběhy, které chytnou za srdce, někdy i vyloudí slzu na tváři, jednak koupí knížky lze přispět na opuštěné kočky, které jsou v péči desítek útulků a depozit.

Knížka není dílem zkušeného spisovatele, ba právě naopak. Příběhy psali majitelé a provozovatelé útulků a depozit a další příznivci a přátelé koček. V mnoha případech tito lidé prokázali i značné spisovatelské nadání a jejich příběhy se moc dobře čtou. O to víc mě mrzí, že se nenašel někdo, kdo by opravil některé notoricky se opakující jazykové chyby. Jde zejména o skloňování zájmena "ona" – v poslední době se jako mor šíří tvar "jí" pro 4. osobu čísla jednotného, kde správně má být "ji" s krátkým "i". Tedy např. "hledali jsme ji" (kočku), nikoli "hledali jsme jí", apod. Ale "dala jsem jí najíst" - 3. osoba čísla jednotného, zde je "jí" správně (příklady jsem v duchu knihy vymyslela, protože příslušné stránky jsem si nezaložila a jak už to bývá, když potřebujete něco najít, zůstává to skryto :-)). Ano, možná jsem hnidopich, ale na druhé straně toto je učivo 1. stupně ZŠ, alespoň za mého mládí bylo.

Nechci, aby moje kritika vyzněla špatně a odradila čtenáře od koupě a čtení. Naopak, moc přeji všem zúčastněným, aby se kniha dobře prodávala, brzy se zcela rozprodala a nejen vydělala tolik potřebné peníze pro kočičky v útulcích, ale potěšila i náročné čtenáře. Chci ale zároveň moc poprosit autorku projektu – jestli budete připravovat dotisk nebo pokračování, prosím, obraťte se na někoho, kdo odchytá i výše zmíněné drobnosti! Stačilo by 1x přečíst, tedy nebylo by to zas tolik času navíc. Nabízím pomoc s oslovením lidí, kteří se češtině věnovali nebo věnují profesionálně a mají rádi kočky, tedy je šance, že by korekturu provedli rádi a zcela zdarma, případně mohu pomoci i sama, byť nejsem profík :-). Kočky jsou moje velká láska – ale čeština také :-).

67 28.12.2021

(SPOILER) Tuto útlou knížku z dobročinného bazaru jsem si vzala s sebou na dovolenou a přestože jde o dětskou literaturu, navíc určenou spíše klukům, zhltala jsem ji během chvíle. Dýchlo na mě z ní moje vlastní dětství - dny trávené venku, soupeření různých part dětí, snaha chovat se spravedlivě a čestně, ale i průšvihy, zranění... naštěstí v našem případě vždy s dobrým koncem. Žádný internet, žádné mobily, řádné sociální sítě, žádné elektrokoloběžky... není to tak dávno, a přesto je dnes svět úplně jiný. Jistě lepší v tom, že chlapec jako Arnošt Nemecsek by se zcela jistě uzdravil... ale co to ostatní? Někdy mám pocit, že právě všechny ty moderní vymoženosti berou dětem dětství – a možná ještě víc klukům jejich klukovství... Doporučuji k přečtení nejen dětem, ale i jejich rodičům.

65 28.12.2021

Ač tento díl trilogie o Krčínovi je ještě delší, než 1. díl "Cesta na poledne", četl se mi podstatně lépe. Děj má o něco větší spád a asi hrálo roli i to, že o řadě událostí (např. příchod J. Krčína do Českého Krumlova, tažení proti Turkům, korunovace Maxmiliána II., atd.) jsem již četla jinde. I zde mi ale trochu vadilo, že román je protkán příběhy velkého množství postav, přičemž Krčínovi samotnému se zas tolik prostoru nevěnuje, i když o Rožmbercích, v jejichž službách Krčín v té době působil, je toho v knize hodně. Na druhé straně, řada z těchto postav mi byla sympatická, z historicky doložených to byli např. Jakub Paleologus, Filipina Welserová, "utajená" manželka arciknížete Ferdinanda II., či Adam z Hradce, jehož tragická smrt je v románu také vylíčena, a jeho žena Anna z Rožmberka.

Přesto nedám pět hvězdiček, kniha přece jen mohla být trochu kratší. Dokládá to i fakt, že ke konci již zřejmě docházely síly i autorově manželce, první čtenářce a korektorce knihy, takže se objevuje více překlepů, chybějících slov, apod. Není to nijak tragické, ale přece jen to celkový dojem trochu kazí. Jdu na poslední, nejkratší díl trilogie :-).

60 28.12.2021

Ač mám ráda podrobnosti a plastická líčení, tak tady to bylo i na mě moc. Kniha je plná různých odboček od hlavního děje, rozmanitých postav a košatých souvětí, že se mi nečetla zrovna lehce. Na druhé straně, cosi mě u ní stále přidržovalo, patrně postava kontroverzního Jakuba Krčína, o němž jsem v minulosti již pár knih přečetla.

Ač romány Niny Bonhardové, v nichž jsou líčeny Krčínovy osudy v roli třeboňského regenta, se mi líbily mnohem více, dám šanci i dalším dvěma dílům Křístkovy Krčínovské trilogie. Těchto knih se ale ráda zbavím – zabírají příliš místa a znovu je číst nebudu. Čtyři hvězdičky prvnímu dílu trilogie dávám jen kvůli Krčínovi a rybníkům :-).

66 24.11.2021

(SPOILER) Nikdy mě nepřestane znepokojovat, co všechno je člověk člověku schopen provést. Dobrodružné romány jsou plné příběhů o "krvežíznivých"a "lítých" šelmách, ale člověku v jeho krutosti žádná šelma nesahá ani po kotníky, bohužel.

Jak to přijde, že se z člověka stane vraždící monstrum, které má potěšení z trýznění bezbranných? Mnoho knih poukazuje na zcestné ideologie nebo náboženství. Pokaždé je ale za tím vším někdo konkrétní, koho ostatní slepě následují. Bylo tomu tak i v případě Rudých Khmerů v Kambodži. Brutální režim připravil o život statisíce lidí, stačilo, aby člověk nosil brýle, dle Khmerů znak intelektuála. Ale nejen to, těm, kdo šli na smrt, i těm, kdo již přišli o život, byla upřena jakákoli důstojnost.

Příběh malé Raami je šokující. Ani děti nebyly ušetřeny strádání. Ba spíše naopak, spoustu věcí nechápaly a na otázky se jim nedostávalo odpovědí. I proto, že stačilo jediné slovo, nepatřičný úsměv – a mohlo to skončit smrtí celé rodiny.

Raami měla přece jen štěstí – přežila ona i její maminka. O další členy rozvětvené rodiny včetně milovaného tatínka však přišla.

Dnes a denně se v různých zemích odehrávají podobná dramata, pod vlajkou rozmanitých ideologií a náboženství. Je naivní si myslet, že zákazem čehokoli brutalita skončí, pouze se za čas objeví pod jinou vlajkou. Netolerance, potírání odlišných názorů v zájmu "demokracie", dělení společnosti na "nás" a "ty druhé" a rozmanité sociální experimenty jsou bohužel signálem, že lidstvo se stále nepoučilo...

68 24.11.2021

(SPOILER) Knihu jsem ke své škodě četla na etapy. Myslela jsem, že poměrně krátké kapitoly se budou dobře číst před spaním, ale zrovna přišlo období, kdy jsem únavou nebyla schopná přečíst byť jen jednu stránku. Tak jsem si knížku vzala do vlaku a zjistila, že už jsem mezitím zapomněla většinu postav. Musela jsem zalistovat o pár stránek zpět.

Zpočátku se zdálo, že dojem z knihy tím zůstane definitivně zkažen, ale ve chvíli, kdy se Len odstěhovala do svého Ptačího domku najednou to, co bylo na začátku, z velké části přestalo být důležité. Len byla pro ptáky – jejich výzkum a život s nimi – tak zapálená, že byla ochotna kvůli nim takřka zmrznout (otevřená okna, aby k ní kdykoli mohli), nechala si zničit zařízení domku a vyháněla většinu návštěv. Podivínka? Vlastně ano, ale takovým způsobem, který dává smysl. Chtěla jenom žít svůj život s ptáky a poznat je tak dobře, jako by byli její vlastní rodina... a oni byli.

Můj výsledný dojem z knihy je ten, že zůstane v mojí knihovně – a to hovoří za vše, jelikož knihy už musím dávat i na zem :-).

71 23.11.2021

Tohle mě trochu zklamalo. Možná proto, že jsem knížku četla po dvou románech, které mi připadaly úžasné a byly plné tíhy života, jíž se nakonec nikdo z nás nevyhne – a pokud náhodou ano, zůstane náš život nekonečně prázdný...

A to je přesně ono – Námluvy s kocourem jsou knížka nekomplikovaná, na mě příliš "přeslazená" a "moc americká". Jsem kočkomilka a obálka mě ke knize okamžitě přitáhla, víckrát ji ale číst nebudu a pošlu ji dál. To nekonečné pitvání vztahů, přemýšlení nad nesmrtelností brouka, hledání problémů tam, kde nejsou, a následná neschopnost poprat se se skutečnými problémy... asi tomu v naší západní civilizaci podléháme čím dál víc a nebudu tvrdit, že se mě to také, aspoň občas, netýká. Ale štve mě to – v životě i v této knize (a samozřejmě nejen v ní).

Vlastně ani nemůžu říct, že by mi (s výjimkou kocoura) byl někdo nějak zvlášť sympatický. Ty postavy byly na můj vkus neslané nemastné a nevadilo mi se s nimi rozloučit.

58 16.09.2021

Tohle mě opravdu dostalo, až tak, že se knížky nedokážu vzdát, v naději, že si ji někdy přečtu znovu. Je to pestrá směsice všeho – rozmanitých jazyků, emocí, postav, vážné, smutné až tragické situace střídá jemný humor. Někdy vytryskne mezi stránkami tak silně, že se musíte smát nahlas. Alespoň já jsem si nemohla pomoct.

Uprostřed války byl prostor nejen pro hrdinství, ale i kamarádství, lásku – a někdy doslova zázraky. Takové, co se skrývají v každém obyčejném, naplněném životě. V knize je plno postav, které mi přirostly k srdci – Pelagia, Antonio, Carlo, doktor Jannis, Drosula...

Čtení tohoto románu pro mě bylo tak neobyčejným zážitkem, že mi teď všechny další knihy, které čtu, připadají jen průměrné.

83 16.09.2021