Ptačí domek
Eva Meijer
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463543/bmid_ptaci-domek-ckV-463543.jpg
4
242
242
Žena žijící sama v malém domku na anglickém venkově se může zdát osamělá, ve skutečnosti se však nachází v té nejlepší společnosti. Len Howardová strávila polovinu života v domku na anglickém venkově. Napsala tam dva bestsellery o červenkách, vrabcích a dalších ptácích z okolí. Dnes tam její podivuhodný životní příběh připomíná už jen cedulka „Bird Cottage“. Okno ptačího domku bylo vždy otevřené, aby mohli vrabci a sýkorky přilétat, kdy se jim zachce, a přistávat na psacím stroji, jakmile k němu Len usedla. Ačkoli nebyla původní profesí bioložka, v padesátých letech minulého století se stala průkopnicí ve zkoumání ptáků: studovala je na základě důvěry a svobody, pozorovala jejich povahu a zvyky. Co přimělo Len k tomu, že radikálně změnila svůj život a vykročila mimo vyšlapané cesty? Co vypovídají příběhy sýkorek o světě lidí? A je vůbec možné vymanit se z očekávání druhých? Ptačí domek vypráví o hudbě a ptačím zpěvu, ale i o tom, co to znamená někam patřit.... celý text
Přidat komentář
Dlouho mi trvalo ,než jsem se do knihy začetl, nějak jsem nemohl najít tu správnou náladu. Kniha mě začala pořádněji bavit ,až v druhé polovině ,to už jsem si knihu užil. Také mám rád přírodu, a rád se dívám na balkon, jak se slétávají ptáčci na krmítko.
Každý, kdo zasvětí svůj život zvířatům, přírodě, má můj obdiv. Moc pěkně napsaná knížka. Len byla na svou dobu skutečnou průkopnicí nejen v pozorování ptactva v přirozeném prostředí, ale i v soukromém životě. Byla to skutečně čistá duše, která pro svá pozorování obětovala vše. I válka jí minula jaksi mimoděk, těžkosti lidí jí dvakrát nezajímaly, hlavně, aby nikdo nerušil její symbiózu s ptáčky.
Ovšem napadají mně právě i otázky toho přirozeného prostředí. Protože domek, i když ptačí, a vazba na člověka mi moc přirozená nepřipadá. A bohužel peníze zničily i její přání, aby domek sloužil dále i po jejím odchodu, tomu říkám zrada od přírodovědného ústavu. Jak je vidět, peníze byly, jsou a budou pro někoho vždy na prvním místě.
Zčásti biografie, zčásti fikce. Tento román pojednává o hudebnici Len Howardové. Tato inspirativní žena se rozhodla, i přes nesouhlas a nepochopení, odejít od své rodiny, aby se věnovala hře na housle v orchestru. Již od dětství se amatérsky zabývala ornitologií i se svým otcem. V Londýně byla obklopena umělci, přesto si vybrala jinou životní cestu. Odstěhovala se na venkov, aby se mohla věnovat amatérskému výzkumu malých opeřených tvorů. V příběhu se tak dozvídáme o zajímavostech ze života, převážně, sýkorek. Len se dokonce podaří vydat dvě knihy a několik článků v časopisech. Žije na první pohled samotářský život, je však obklopena svými nejlepšími kamarády. Její konec je ale bohužel smutný (jak se dozvídame na samém konci knihy). Ráda bych se o této ženě, která se nebála porušit společenské ,,zásady" (např. se odmítla vdát), dozvěděla mnohem více.
Popis knihy mě hned zaujal. Mám ráda přírodu a všechno v ní. Na zahradě mám dvě ptačí krmítka a ráda pozoruji ptáky, ale vím o nich málo. Tato kniha moje vědomosti vylepšila jen trochu, ale to nebyl její účel. S Len Howard jsem našla společné to, že jsem "utekla" z města do přírody, každý den jsem v lese a do města nejedu, pokud nemusím. A to jsem byla zarytá měšťanda, která nehodlala opustit město a snila o životě v Londýně! Dneska bych se do města nevrátila, pokud by mě k tomu okolnosti nedonutili. Způsob života Len byl až asketický, plně oddaný jejímu výzkumu. Asi bych nedokázala být tak moc jako ona odloučená od lidí a od rodiny, kterou, pokud se tato část příběhu zakládá na pravdě, nechala Len v minulosti. Taky bych si neuměla představit, že bych žila bez výdobytků moderní doby, jako Len, která neměla ani vysavač, aby nerušila a nelekala ptáky. Umím si ale představit život v souznění s přírodou, jeden takový rok jsem zažila a kdybych nemusela řešit existencionální problémy, které má většina z nás, tak bych tak mohla žít asi napořád, v souladu a blízko přírodě. Pokud ale čekáte, že po přečtení dostanete pocit, že si musíte sbalit kufry a přestěhovat se na venkov, tak to asi ne, ledaže byste už dneska byli hodně "nalomení" k tomu to udělat.
Popisek knihy mě hned zaujal, taky ráda pozoruju ptáky a s větším či menším úspěchem se je pokouším určit, co jsem to vlastně viděla. Tady se splnila moje očekávání měrou vrchovatou. Navíc je tady poutavě popsán i životní příběh Len Howardové a tak jsem si čtení užila hned dvakrát. Líbit se bude všem milovníkům přírody.
Mám ráda propojení fikce s realitou a zde je skutečný příběh ženy, která opustila pocit bezpečí domova a vrhla se na pozorování sýkorek v jejich ryze domácím prostředí. Miluji s jakým nadšením prováděla výzkumy se sýkorkami a k jakým závěrům dospěla.Tak krásný příběh nezobrazuje jen výzkum hl. hrdinky, ale i celkově popisuje její životní příběh.
Tato kniha se mi dostala do rukou nedopatrenim.
Byla jina, ale peoticka, psychologicka.
Byl jsem rad, ze jsem si ji precetl a doporucuji ji.
Krásná to kniha. I poměrně strohým stylem dokáže autorka vytvořit v hlavě čtenáře nádherné obrazy. O Len Howardové, Ptačí ženě ze Sussexu, jsem předtím neměla ani tušení, a přitom to musela být úžasná bytost. Škoda, že u nás nikdy nevyšly její publikace o ptácích, které se ve své době těšily velkému zájmu... PS. Není nic lepšího než knihu číst u otevřeného okna a slyšet přitom zvenku všemožné cvrlikání, čirikání a trylkování všech těch drobných ptáčků, jejichž život studovala. Příběh mi zůstane v srdci...
Potřebná kniha.
Je o ženě, o jaké se mluvívá jako o neškodném bláznovi. Lidé takové pozorují z dálky, pomlouvají je, protože nerozumí jejich smyslu života. A přesto byl život paní Len plný až po okraj. Tato žena nežila zbytečně, i když jsou její knihy prakticky zapomenuté.
Je to krásné čtení pro toho, kdo má rád zajímavé lidi, kdo má rád přírodu, kdo nepotřebuje, aby děj letěl jako blázen. Poklidná atmosféra života v ptačím domku se přenese do duše a po přečtení dlouho zůstává.
Autorka se přestěhuje do domku u lesa poblíž chráněné kraj.oblasti, který nazývá Ptačím domkem kvůli lásce k různorodým ptákům, kteří zde žijí. Díky tomu jsem se dozvěděla hodně o způsobu života a chování různých tvorečků.
Jak krásný vztah si dokáže vytvořit člověk s přírodou! Jak něžný a blízký vztah může mít i se zvířaty, které jsou pro druhé lidi jen nepatrné nebo mu nestojí o přemýšlení o nich, natož aby se jim snažil pomoci. Hrdinka, která hájí hnízdící ptáky před necitlivými zásahy, může být za podivínskou potížistku (od první stránky, viz.prořezávání keřů v nejméně vhodné době, její snaha se něčeho domoci u úřadů). Není to úplně bezproblémové čtení, v některých situacích jsem měla soucit s ptáky i s hrdinkou, která je nelhostejná a bojuje třeba i s větrnými mlýny.
Bohužel jsem nestihla dočíst a musela vrátit do městské knihovny. Snad se ke knize ještě později vrátím.
"Výzkum měřitelných reakcí vycházející z toho, že myšlenky a pocity zvířat nejsou poznatelné, přináší výsledky, které tento závěr potvrdí. Když budete někoho považovat za stroj, odrazí se to ve vašich badatelských otázkách a tím se vymezí prostor, v němž bude předmět našeho výzkumu moci odpovídat. Takzvaně objektivní způsob studia je tudíž stejně zabarvený předpoklady jako ostatní metody."
Chvíli mě trvalo, než jsem si zvykla na poněkud útržkovitý styl vyjadřování. Kniha je psána v kratších větách a chybí jí větší ponor do hloubky, psychologické pozadí. Člověk by se o vnitřním i vnějším světě Len Howardové rád dozvěděl více. Tato žena však zůstala stranou a o jejím životě se mnoho neví, takže se autorka možná nechtěla pouštět do širšího světa fikce a děj raději vystavěla velkou měrou na skutečnostech, které zjistila nebo si ověřila Každopádně mě příběh hodně oslovil a to souznění člověka s ptáky, všechna ta pečlivá pozorování, zážitky a zaujetí pro svět malých tvorů je mi blízké. Je až neuvěřitelné, jak hluboké splynutí může nastat mezi člověkem a ptákem a smutné, že jen málo lidí je ochotno si tuto možnost vůbec připustit. Nemám ráda, když se životy zvířat podceňují a pohlíží se na ně jako na něco zbytečného a podřadného. Tato kniha dává za pravdu mému osobnímu postoji.
Knížka o životě Len Howardové - ornitoložce. Knížka byla jemná, něžná, ale i místy smutná.
Chvíli mi trvalo se začíst. Čekala jsem více obsahu o ptácích, ale jak to bývá, očekávání plodí zklamání a tak poté co jsem k té knize přistoupila jinak, konečně mě oslovila. I když jsem z ní měla spíš pocit smutku, osamělosti, ať už z nepřístupné Len, tak z některých ptačích příběhů, jako byl ten Šedivky. Nakonec člověku dochází, jak se životy lidí i ptáků odvíjejí podobně. Pokud je sledujeme zpovzdálí, vypadají všechny stejně. Když se na ně zaměříme, vidíme jedinečné osobnosti a jejich osudy. Každopádně se jedná o fiktivní životopis skutečné postavy a já bych si ráda přečetla její vlastní autorské dílo.
Taková příjemná, nenáročná knížka. Pro ženy. Aspoň si moc neumím představit, že by se opravdu líbila chlapovi, ale kdo ví. Vypráví o životě houslistky a amatérské ornitoložky Gwendolen, přibližně od jejího věku 17 let až do stáří, ale zachycuje jen takové úseky, takže se v čase skáče, není to souvislé podrobné vyprávění. O rodině, jak se začala věnovat hudební kariéře, jak žila v Londýně a hrála v orchestru, na pozadí dvou světových válek, trochu milostného života, až jak se přestěhovala na venkov, ponořila se do výzkumu ptačího světa a stala se známou spisovatelkou. Ptáci s ní bydleli v domku, ona je krmila, učila, a tak. Docela jsem jí záviděla. Když teď chodím sypat ven zrní ptákům, tak si s nimi pohovořím. A je fakt, že sýkory neulítnou, tak třeba na mě jednou nějaká taky usedne. :-)
Kapitola vždycky začne krátkým úsekem, který se věnuje jedné konkrétní koňadře, Hvězdě, asi její nejoblíbenější, a pak pokračuje příběh samotné Len. Je to psáno takovým zvláštním, úsporným způsobem, líbilo se mi to. Jestli někdo čeká, že je to kniha o ptácích, tak ti jsou spíš na druhém místě, je to příběh hlavně o ženě. A o lidech vůbec. Ten prolog, jak z obce přijdou ostříhat živý plot, aby to hezky vypadalo, a tím zničí všechna hnízda s ptáčaty... bože, to je jak u nás na vesnici. Vždycky a všude se najdou pitomci. Každopádně knížka byla milá, i když i trochu smutná, a mě docela chytla za srdce. A má krásnou obálku.
Když nemůže člověk do přírody, sáhne po knize o přírodě. No ne? Já už dlouho měla připravený Ptačí domek, o kterém tak často básní @zanicenyknihkupec A já chápu už proč! I když jsem měla na začátku malinko problém se začtením, zlomilo se to. A já si užila moc hezký lidský příběh o tom, jak moc nás může příroda naučit. Jak moc nás může očarovat a směrovat. A už teď vím, že jakmile k nám do krmítka přiletí návštěva, budu nad ní přemýšlet jinak a hlouběji. @knihodura
PTAČÍ DOMEK od Evy Meijerové s velkým citem popisuje život Angličanky Gwendolen Howardové od jejího dětství až do stáří, od začátku 20. století do sedmdesátých let. Příběh této milovnice ptáků, amatérské ornitoložky, která se na ptáky, především sýkorky, začala dívat jinak než vědci i ostatní amatéři té doby, je velmi citlivě a k tomu pečlivě zpracován.
Gwendolen si nastěhovala ptáky, nebo lépe řečeno, nechala je, aby se nastěhovali, do jejího malého domku na anglickém venkově, a tak si s nimi mohla vybudovat blízké vztahy, které popsala v článcích a knihách. Tato klidná, něžná, křehká, samotářská a trochu podivínská uzavřená žena dala přednost společnosti ptáků před lidmi. Nikdy se nevdala, neměla rodinu ani děti, její rodinou a nejbližšími bytostmi byli právě ptáci.
Dodnes je její práce většinově odmítána jako nevědecká a ptáky polidšťující. Zemřela vlastně zapomenutá a sama, její zahradu po její smrti vykáceli navzdory slibům úřadů. To známe. Ptáci zmizeli.
Věřím, že tato vizionářská žena předběhla svou dobu a její způsob pozorování ptáků a vnímání jejich chování ještě přijde. Až pochopíme, že ptáci a ostatní zvířata nejsou objekty, nýbrž subjekty s individuálními povahovými rysy, osobními preferencemi, emocemi, různou inteligencí a temperamentem. A také s různou mírou důvěry k člověku. A že laboratorní zkoumání živých tvorů je velkou chybou.
Jsem moc ráda, že se mi tato vzácná, nádherná kniha dostala do rukou a mohla jsem si ji přečíst, nesmírně mě obohatila.
Citáty z knihy:
„ My se vždycky domníváme, že existuje nějaký cíl, nějaký důvod, že věci nějak dopadnou, že přijde nějaká pointa. Jenže většina životů není nic víc než sbírka náhodných událostí, okamžiků mezi velkými nic.
---
Nesmím se ptát, zda je to, co dělám, nějak k užitku, zda toho dělám dost. Ptáci mi ukazují, že čas není přímka, kterou z něj dělají lidé. Věci nekončí, jenom mění tvar. Z pocitu se stává myšlenka, z myšlenky jednání, z jednání myšlenka, z myšlenky pocit. První myšlenka na chvíli usne, pak se zase objeví. Tak se mísí časy, takhle existujeme v různých okamžicích zároveň.
V posteli mi srdce tluče příliš rychle, alkohol mi kreslí čáry v těle, od rukou do hlavy, k nohám, síť bez struktury, nervy.
Prostěradlo sotva vychladlo. Když přichází spánek, vydávám se na místo, kde zůstávají vzpomínky, když na ně nemyslíme.“
Taková něha z úplně jiného světa. Četla jsem vždycky pár stran před spaním a tak se mi Len se svojí ptačí družinou vmíchávala do snů. A musím říct, že jsem se cítila dost příjemně.
Ta knížka je TAK jiná ve srovnání s jinými. Zklidní duši, pofouká škrábance.
Taky se vám někdy stalo, že na vás v knihkupectví kniha z regálu přímo volala: "Vem si mě!" a vy jste byli na 100 % přesvědčeni, že to je TA kniha, která bude naprosto pro vás a nemohli jste se dočkat, až ji přečtete? A pak přišla ledová sprcha v podobě zjištění, že už po pár prvních stránkách jste cítili, že tohle vás asi bavit nebude?
Achjo.
Tak to se mi přesně stalo s Ptačím domkem. Poprvé jsem ji rozečetla loni touto dobou. A odložila ji s myšlenkou, že na ni teď zřejmě není ta správná doba. No a když jsem ji rozečetla teď, napodruhé, mé pocity se nezměnily.. Vůbec se mi nečetla lehce, nebavila mě, nechápala jsem ji a vyloženě jsem se musela nutit, abych ji dočetla.. Absolutně tomu nerozumím, jelikož je to knížka z HOSTu! (který zbožňuju) a všude na ni naleznete samá kladná hodnocení. Bohužel, tohle hodnocení mě mrzí, ale tahle kniha nebyla pro mě.
Ptačí domek
Moc povedené. Odteď se budu na ptáky dívat jinak. :)