BabaJaga11
přečtené 460
Lékař duší a zvířat
2002,
Iva Hercíková
Úlovek z internetového dobročinného bazaru. Bohužel jsem si tenkrát nedohledala anotaci a myslela si, že půjde o něco ve stylu Jamese Herriota v české verzi. Veterinář Richard ale mnohem víc řeší vztahy se ženami, než zvířata, řekla bych, že ta jsou v knize spíše jakousi kulisou. Dokonce jsem se po prvních ca 30 stránkách rozhodla, že nedočtu, jenže jsem u sebe ve vlaku jinou knihu neměla a mezitím jsem se přehoupla za polovinu, kde to přece jen bylo o něco lepší, nebo možná jsem si už jaksi zvykla na jednotlivé postavy a chtěla vědět, jak to dopadne. Takže nakonec dočteno, dávám za tři a odnesu do knihobudky.... celý text
Vzdělání versus indoktrinace: Zprava i zleva / Vzdělanie versus indoktrinácia: Sprava aj zľava
2024,
Petr Drulák
Dobývání nebe
2020,
Paolo Giordano
V této knize je všechno a každý se v ní může najít. Ať už v postavách chvílemi ztřeštěných a jindy zas ideály nabitých teenagerů, v Terese či Bernovi na prahu středního věku, v rodičích či kamarádech hlavních protagonistů. Nenechte se odradit tím, když vám některé postavy budou zprvu připadat zvláštní. Román je zabydlen mnoha lidmi, i těmi "rozumnými". Jenže kdo je vlastně rozumný? Knihou probleskuje mnoho palčivých problémů současnosti, např. konzumní společnost a život na venkově v souladu s přírodou, kdy se ale většinou ukáže, že to není taková idyla, jak si lidé obvykle myslí. Anebo klimatická změna a s ní spojené extrémy počasí, šíření nových škůdců – a přetrvávající touha po zisku za každou cenu, sobectví a ignorance skutečnosti, že čím dál více lidí se extrémní klima dotýká a ohrožuje jejich existenci. Společnost která je v některých směrech extrémně otevřená a tolerantní (volné partnerské svazky, neustálé změny názoru a životního směru), ale lidé přesto trpí pocitem, že je život nesnesitelný, že je nikdo nevyslechne a pro nikoho nejsou důležití. Mnohé z toho – a ještě ledacos dalšího – autor prostřednictvím hlavních postav a jejich dialogů postavil do příkrého protikladu a je na čtenáři, ať si vybere, co je podle něj správné. V knize snad nebyla postava, která by mně alespoň na chvíli nelezla na nervy. Jenže nikdo z nás není dokonalý a černobílý a asi nás občas namíchnou i ti, které máme rádi. Takže nakonec jsem se s většinou postav dokázala smířit. Bylo mně líto, že kniha skončila a "nepotkám se" s Teresinou a Bernovou holčičkou. Ale na druhé straně... no, to už by to asi bylo trochu moc přeslazené. Myslím, že vědomí, že nakonec se Terese povedlo to, o čem s Bernem marně snili, na dobrý konec stačí. A říká, že zázraky se dějí a vždycky je naděje, i když jsme to všechno původně chtěli jinak...... celý text
Hvězdicový ostrov
1988,
Terje Stigen
Četla jsem trochu déle, zrovna v době, kdy vypadly každodenní cesty šalinou a 2x týdně vlakem. Vznikla tak asi týdenní přestávka, během níž jsem úspěšně zapomněla, co je která postava zač a musela jsem občas zalistovat na začátek knihy. Škoda, jinak bych si asi knihu více vychutnala. Ale i tak se mi líbila. Hvězdicový ostrov neboli Stjernoy je takový malý svět se vším všudy – lidé se rodí a umírají, pracují, zamilovávají se, žení se či vdávají, vychovávají děti, chodí do kostela. To vše v pro nás exotickém prostředí, kde fičí vítr od moře, kde půda je samý kámen, kde se pasou ovce a kde do školi vozí děti statný převozník na lodi. Občas na vás dýchne trochu tajemna až nadpřirozena (jak jen ten darebák Leo může všechno vědět?), občas se zasmějete úvahám a hláškám některých hrdinů. A třeba si taky řeknete: Ach, to byly časy – žádný mobil, televize, internet. Děti měly doma jednu knihu, stránky si půjčovaly mezi sebou (dnešní děti mají všechno a ještě mnohem víc – a přesto se nudí). Pěkná kniha, pro milovníky severu a starých časů doporučuji! :-)... celý text
Solar
2019,
Ian McEwan
Moje první kniha od autora – a určitě ne poslední. Obdivuju autorovu schopnost propojit poznatky fyziky a biologie s vlastní fantazií, a to do té míry, že člověk chvílemi neví, co je ještě pravda a co románová fabulace. Michael Beard je po mnoha stránkách osobnost zavrženíhodná (sukničkář, který každou ženu využije a odhodí, člověk, který těží z práce mladších kolegů, požitkář libující si ve velkých porcích dobrého jídla atd.), přesto je obtížné alespoň občas se s ním neztotožnit nebo pro něj nenajít alespoň kousek pochopení. Vždyť kdo z nás je úplně bez chyby...... celý text
Jitra v Dženínu
2013,
Susan Abulhawa
Úlovek z dobročinného bazaru, který bych si po přečtení byla bývala moc ráda nechala, i to místo na tuhle knížku bych někde vyštrachala... jenže je třeba, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí. Žijeme v podivné době. Na jedné straně máme jásat nad davy uprchlíků z jiných zemí a kultur, kteří proudí do Evropy anonymně, často bez dokladů, s cílem získat svůj díl z blahobytu globálního severu, avšak ne již tolik svojí prací k tomuto blahobytu přispívat. Na straně druhé máme schvalovat bombardování jiných uprchlíků, kteří měli jen tu smůlu, že se narodili v Palestině a že se kdysi mezinárodní společenství rozhodlo, že v této oblasti – a nikde jinde – bude židovský stát. Protože je to historické území Židů. Jenže to území nikdy nebylo jenom jejich. A už dlouho nebylo jejich vůbec. A tak začal experiment s názvem Izrael. Hodně krvavý experiment... Představte si, že by k nám s posvěcením OSN a světových mocností dorazili příslušníci nějakého národa, který by trval na tom, že tu žil před mnoha staletími a že na tuto zemi má nárok. Že se máte vystěhovat ze svého domu, nechat vše, tak jak je, že si smíte vzít jen několik málo osobních věcí. A na zbytek života byste skončili v nějakém provizorním táboře. Neměli byste pocit, že se děje bezpráví? Nechtěli byste svoji zem získat zpět pro sebe a pro své děti? Třeba i silou? Neomlouvám terostistické útoky, které se dějí vůči Izraelcům. Zároveň se ale nemůžu zbavit dojmu, že Západ a Izrael si ty teroristy tak trochu vychovali sami. A nejen v Palestině. Je smutné, že nakonec za vše zaplatí obyčejní lidé, kteří by se nejspíš, alespoň kdysi, když to všechno začalo, dokázali mezi sebou domluvit. Palestinec je dle západního narativu terorista, zatímco uprchlík z Afghánistánu, Nigérie, Súdánu a mnoha dalších zemí Asie a Afriky je uprchlík a nikdo se ani neodváží zkoumat, jestli není příslušníkem organizace Al-Kaída, Boko Haram či jiného teroristického uskupení. A tak je dle všeho správné v případě prvním ostřelovat tábor civilního obyvatelstva, ve druhém pak tolerovat vše, co do Evropy příchozí uprchlíci provádějí domácímu obyvatelstvu, včetně násilných trestných činů. Žijeme v podivné době... jakobychom ztráceli srdce i zdravý rozum. Kniha Jitra v Dženínu dává nahlédnout do srdcí Palestinců – i do podmínek, v jakých i dnes mnozí žijí. Nikdo z nás by si tak žít nepřál. Skutkem křesťanské lásky není posílat nové a nové zbraně k nastolení míru. Někdy stačí pochopit. Ozvat se a nesouhlasit. Zastat se těch, kteří jiné zastání nemají.... celý text
Ukradená známka
2018,
Bram Klein
Známky mám ráda, i když svoji sbírku, budovanou od dětských let, udržuji spíše z nostalgie a jen málokdy do ní doplním nějakou novou známku. A vzácnosti, jako měli ve sbírce Hans Klein a další významní filatelisté, v mojí sbírce samozřejmě nejsou. I když po vzácné známce ani netoužím (asi proto, že zapomínám a ztrácím věci :-)), kniha se mi líbila. Příběh známky byl, pravda, dost zamotaný, takže jsem se občas ztrácela v tom, kdo komu vlastně tu jedinou pravou známku prodal, nakonec ale vše do sebe zapadne. Obdivuji taky, že si autor dal práci, aby o záležitosti, která se týkala soukromí jeho otce, napsal knihu. Trochu mě mrzí, že některé dějové linky nebyly víc rozvinuty. Je pochopitelné, že pro B. Kleina jakožto Holanďana by bylo obtížné zjišťovat, jaké byly další osudy Antonína Havlíčka, zda Jaroslav Lešetický nebo někdo jiný nepřišly na to, že známky, které měli skončit v kotli, byly nabídnuty k prodeji atd. Možná stačilo přidat nějaký doslov zpracovaný někým z českých filatelistů. I když na druhé straně by pak možná už kniha nevyšla, čerstvé informace totiž rychle zastarávají. V roce 2019 totiž významný filatelista, padělatel a podvodník Ludvík Pytlíček, jehož jméno figuruje aspoň na polovině stránek knihy, umírá. A dle toho, co se mi podařilo zjistit, nebyl za držení kradené známky nijak potrestán, tj. byl osvobozen a ještě stihl svoji sbírku známek rozprodat. Jenom si těch milionů už moc neužil...... celý text
Hory zpívají
2023,
Nguyễn Phan Quế Mai
Krásná kniha, i když velmi smutná a děsivá, pokud si uvědomíme, čemu všemu byla vystavena nejen babička Dieu Lan a její rodina, ale celý vietnamský národ. Dojemná je soudržnost rodiny a snaha pomáhat i za situace, jako byl velký hladomor. Nejsmutnější ale není to, co se stalo, nýbrž to, co se děje zrovna teď, protože lidé jsou nepoučitelní, za své vůdce si opakovaně volí psychopaty, kteří je ošidí medovými řečmi... a pak to všechno skončí katastrofou. Alespoň dva krátké citáty – velmi pravdivé a stále aktuální: "Války mají moc změnit jemné a kultivované lidi v monstra" (str. 90) "... kdysi jsem si myslela, že my máme svůj osud ve svých rukou, ale tehdy jsem zjistila, že v době války jsou normální občané jen pouhými listy, které opadají po tisících či milionech, když se vzedme jediná bouře" (str. 103)... celý text
Prales
1979,
Norbert Frýd
Nebylo to zrovna jednoduché čtení, na rozdíl třeba od Travenových románů, které člověk zhltne jedním dechem a které jsou zaměřeny na prostředí jihoamerické džungle, těžbu mahagonu, vykořisťování Indiánů... Tady mně trochu nesedělo střídání dvou hlavních dějových linek (ač v mnoha knihách se mně naopak líbí) – Čechy v období 2. světové války a pralesy na hranici Mexika a Guatemaly někdy později po válce, přičemž vše je propojeno několika hlavními postavami. Možná, že kdyby autor postupoval přísně chronologicky, byl by v tomto případě výsledek lepší, ale těžko říct. Každopádně celá kniha je docela "psycho", nejen kvůli líčení válečných událostí v Čechách a osudů Milady, ale i popisem cesty do pralesa a práce na dokumentaci chrámu v Balumu. S nesnázemi v pralese, které souvisejí s divokou přírodou, člověk tak nějak počítá, ale horší je ocitnout se ve společnosti psychopata. Pro vedoucího výpravy bohužel nemám lichotivější označení. Dlouho jsem chtěla hodnotit jen třemi hvězdičkami, asi i proto, že žádná z hlavních postav mi nebyla vyloženě blízká a sympatická. I Milada a František mě rozčilovali. Snad jedině mexický umělec Miguel mi připadal jako člověk, který to má v hlavě srovnané... musím přiznat, že o toho jsem se ke konci knihy bála. Vyššímu hodnocení napomohl doslov Václava Šolce. Ten se vyjadřuje hlavně k odborné stránce věci, k tomu, jak věrně je popsáno prostředí, vztahy mezi dělníky a jejich šéfy v monteríi, způsob života pralesních Indiánů atd. Jsou zkrátka věci, které laik nedovede dost dobře posoudit...... celý text
Chyba
2019,
Marek Šindelka
Na knize mě zaujala botanická tématika. A tak jsem si ji ve výprodeji pořídila a teď, během letních veder, i přečetla, aniž bych dopředu tušila, jak moc se knihou bude prolínat klimatická linka (vedra, povodně, šíření nepůvodních druhů atd.). Mělo to dost děsivý nádech, nejen kvůli prapodivné rostlině z Japonska, což měla být Kryštofova poslední zakázka. Ano, byla skutečně poslední... Z knihy mám rozporuplné pocity. Autor bezesporu dokonale vystihl apatii a beznaděj světa, který se utápí v globálních problémech. Nelítostnost několika vyvolených, kteří jsou ochotni dát cokoli, mohou-li se pochlubit nějakou raritou (a vlastně je jedno, jestli je to mimořádně vzácná orchidej, zvíře nebo drahé auto). Popisy jsou plné neotřelých metafor. Ale někdy už to na mě bylo trochu moc a četla jsem rychle, abych se posunula k nějakému ději a zjistila, jak to celé dopadne. Básně, které jsou vloženy do některých kapitol, mně připadaly, že mají jen navýšit počet stránek. Ale to je jen můj momentální pocit, bezesporu ovlivněný tropickým vedrem posledních dní a nocí. Možná bych byla méně kritická, kdyby bylo o pár stupňů míň. Anebo taky ne :-).... celý text
Kocour, který zachraňoval knihy
2022,
Sósuke Nacukawa
Vlastně nevím, jakou představu jsem o knize měla, ale rozhodně byla dost jiná, než to, co jsem nakonec dostala. No ale mohlo mě napadnout hned, že půjde tak trochu o pohádku – kocour a zachraňovat knihy, hmmm? :-) Přesto se mně příběh líbil, dobře se četl a ať je vám 10, 45 nebo třeba 99, myslím, že oceníte hned několik věcí: 1) celou knihou se prolíná láska autora ke knihám; ta spočívá nejen v jejich zachraňování, ale i vybraných citátech, odkazech na díla světových autorů; 2) děj je napínavý, ale vše nakonec skončí dobře – prostě jako v pohádce; 3) exotické prostředí Japonska, byť tu prbleskuje hlavně v detailech. Mně se navíc moc líbila obálka a to, že kniha se snaží probudit to dobré, co v každém z nás dřímá.... celý text
Zátopek
2021,
Jiří W. Procházka
Musím říct, že kniha Pavla Kosatíka "Emil Běžec" se mně líbila víc, přestože jde o klasickou biografii, nikoli adaptaci podle filmového scénáře. V knize "Zátopek" jsou momenty, ve kterých je Emil vykreslen jako podivín, sobec nebo někdo hodný podobně nelichotivého označení – a čtenář moc nezná kontext, pokud se o Zátopka nezajímal již dříve. Kosatík naproti tomu sleduje vývoj našeho vrcholového sportovce od dětství a i když se nevyhýbá žádným, ani stinným stránkám Emilovy osobnosti, je smířlivější, řekněme, že má Zátopka jako osobnost rád. Kniha "Zátopek" více zdůrazňuje protiklady, asi se bude více líbit čtenářům, kteří jsou zvyklí na dramatičtější děj. Ráda jsem si ji přečetla, ale v tomto případě nebudu mít problém poslat ji dál do nějakého dobročinného bazaru :-).... celý text
Vděk
2019,
Delphine de Vigan
Je úžasné, kolik toho autorka do této útlé knihy dokázala vtěsnat. A všechno to je důležité poselství, i když na první pohled se může jevit podivně, možná až nesrozumitelně, a ano, někdy i komicky. Plynutí života. Mládí, kdy nám stáří připadá tak vzdálené, že si nepřipouštíme, že všechno bude jinak. Že něco už zkrátka nepůjde a že nejde jen o chůzi o holi a svalový třas, ale že možná ani nebudeme umět říct, co cítíme, co si myslíme, co chceme... Stáří, kdy nám najednou připadá, že jen málo věcí v životě má skutečný smysl. A že tomu, co smysl má, jsme možná věnovali mnohem méně času než povrchnostem. Že jsou věci, které jsme chtěli stihnout – a z různých důvodů se to nepovedlo. Říkají nám, co bychom měli, jaké cvičení dělat, abychom zpomalili ztrátu sebe sama – ale poslouchat různé poučky a prognózy je to poslední, co chceme. Z některých momentů v knize mrazí, aspoň když už člověk dozrál do věku, kdy stáří je na dohled, i když si stále říkám, že to není možné, vždyť dvacet mi bylo někdy včera... Ale najdou se i hřejivé momenty. Mezigenerační sounáležitost přece jen funguje a snad tomu tak zůstane, snad se staří lidé nebudou muset v závěru svého života obklopit roboty... Snad bude vždy čas i vůle dělat dobré skutky, i když někdy vypadají bláznivě. Na Mišku, Marii a Jéroma asi jen tak nezapomenu.... celý text
