BabaJaga11 přečtené 460

Boží koně ze Sidi Moumen 2014, Mahi Binebine

Četla jsem už před několika lety – knížka za dvacetikorunu z Levných knih, kterou jsem si vzala do vlaku. Styl vyprávění je sice netradiční a příběh místy i dost drsný, ale určitě stojí za přečtení. Tím spíše, že byl inspirován skutečnými událostmi. Na klíčové momenty, nad nimiž jsem musela dlouho přemýšlet, asi nezapomenu už nikdy. Například na to, jak islamističtí "verbíři" poskytli klukům z chudinské čtvrti práci, peníze, pěkné oblečení, dobré jídlo a ještě slíbili postarat se o jejich rodiny, až noví "boží bojovníci" položí život ve "spravedlivém boji" (tj. při teroristickém útoku). Ti hoši do té doby neměli k náboženství žádný zvláštní vztah. Ale stačilo, aby se o ně někdo zajímal, postaral se o ně – a pak je systematicky školil. Byli by udělali cokoli... Autor líčí počáteční nadšení, ale později i strach a nechuť hlavních hrdinů úkol splnit. Váhají. To, co nakonec zvítězilo u vypravěče knihy, byl jakýsi vděk a pocit, že musí splnit slib... vždyť jeho učitelé se o něj postarali, nemůže je zklamat... vždyť mu slíbili, že se za to dostane do nebe. Seděla jsem a přemýšlela, co by bylo, kdyby se k hlavním hrdinům podobně laskavě zachoval někdo jiný, někdo s počestnými úmysly. Kdyby je někdo najal na to, aby konali dobro – jaký by asi mohl být svět? Peněz je na světě dost – ale za jaké nesmysly bývají mnohdy utraceny... Přepadal mě nejasný pocit, že jsme možná měli udělat něco, na co už je dnes pozdě...... celý text

Dopis Alexandrovi 2010, Renata Laxová

Kniha se mi četla moc dobře, možná i proto, že velká část děje se odehrává v Brně, které důvěrně znám. Zachycuje lidskou odvahu, statečnost a víru v lepší osud v nelehké době 2. světové války a v 50. a 60. letech 20. století. Příběh Renaty Laxové je i příběhem o štěstí - v Anglii se dostala do rodiny, která zůstala její druhou skutečnou rodinou i po válce, kdy se Renata vrátila do vlasti a šťastně se shledala se svými rodiči. Mnoho dětí, ač si samy život zachránily, takové štěstí nemělo - z jejich rodin leckdy vůbec nikdo další nepřežil, některé děti také namísto v milující rodině skončily v sirotčinci. Nepřekvapí proto, že z knihy vyzařuje optimismus a odhodlání změnit nepřízeň osudu, ať se to jeví jakkoli beznadějné. Paní Laxová, v době psaní knihy již babička, sepsala knihu původně pro svého vnuka - a tím, že knihu nakonec zveřejnila, dala cenný vklad do života nejen svému vnukovi. Kniha popisuje většinu událostí tak, jak byly, viděno ovšem očima autorky, zpočátku ještě dítěte, postupem času dospívající dívky, mladé ženy a posléze manželky a matky dvou dcer; spolu s nimi paní Laxová nakonec emigruje do USA. Existují věci, které lze vidět z různých úhlů. Například období před 2. světovou válkou bylo pro Renatu šťastné nejen proto, že byla se svou rodinou, ale i proto, že její rodina byla poměrně dobře situovaná. Že to období ale celkově nebyla žádná idyla a že spousta rodin v té době žila v chudobě (nezapomeňme, že šlo o období hospodářské krize a že ta mimo jiné velmi pomohla nástupu Hitlera k moci), se v knize příliš nezmiňuje. S tím nemám problém, pokud autorka líčí své vlastní zkušenosti. Stejně tak život v období socialismu, v němž jako výzkumná pracovnice ve zdravotnictví narážela na mnohá omezení, i když na druhé straně sama popisuje, že vše záleželo na konkrétních lidech, mnozí lidé jí vycházeli vstříc, protože si jí cenili jako dobré pracovnice a nezajímalo je, že nemá dělnický původ. Mrzí mě však, že při líčení období, kdy již s manželem a dětmi žila v emigraci a do Brna se dostala jen několikrát na návštěvu, sklouzává k zjednodušujícím tvrzením, jako například že různé rekonstrukce v Brně v období socialismu probíhaly pomalu, protože všichni kradli a z nakradeného stavebního materiálu si kolem Brna postavili rekreační chaty. Netvrdím, že takoví lidé nebyli, ale pokud by tomu bylo tak, jak autorka (a mnozí další) píše, po roce 1989 by již nebylo co ukrást. Stejně tak autorka (opět ovšem není jediná) poněkud idealizuje období po pádu komunistického režimu – přišla kýžená svoboda, všechno je krásné... jakobychom se najednou octli v pohádce. Opět, kdo tu dobu zažil, ví, že do pohádky měla daleko. Mimo jiné proto, že ti, co předtím kradli a páchali různé další zlo, nezmizeli z povrchu zemského ani se zázrakem nenapravili, ale leckdy jen změnili stranickou legitimaci. Zde bych proto ocenila, kdyby se autorka k některým událostem buď nevyjadřovala, když je nezažila, anebo byla ve svých závěrech opatrnější (někde totiž působí až naivně).... celý text

Je čas metat kamení 1977, Jean Anglade

Jedna z nejlepších knih, co jsem poslední dobou našla v jedné z nádražních knihoven. Je to něco, co by na sklonku života mohl napsat každý z nás. Jakési živé dějiny, promítané v osudech obyčejných lidí. Děj knihy se odehrává od období před 1. světovou válkou až do 70. let 20. století ve Francii. Ústředními postavami jsou členové rodiny Humbertů, uzenářů z města Montferrand. Jejich životy poznamenají dvě světové války i poválečná politika Francie, směřovaná nejprve k udržení zámořských kolonií, později k bouřlivému rozvoji země, v němž pro drobné živnostníky, jako jsou Humbertovi, přestává být místo. Je až neuvěřitelné, jak se mnohé omyly v dějinách různých států opakují. Mnohé z toho, čím si Francie prošla na přelomu 60. a 70. let, čekalo na nás v letech 90. - obrovský rozvoj automobilové dopravy, stavby supermarketů a s tím spojený zánik menších obchodů, nerovné pracovní podmínky živnostníků a zaměstnanců (trvají dodnes). Kniha je z tohoto pohledu nejen příběhem jedné rodiny, ale i sociologickou studií, která mimo jiné vypovídá o tom, jak rozhodnutí několika málo lidí (politiků) může tragicky poznamenat život milionů těch, kdo jim důvěřují.... celý text

Mag 1984, Jack Kerouac

Přečetla jsem před pár lety, tuším šlo o výtisk z nádražní knihovny. V paměti mi utkvěli zejména "ctnostní" příbuzní malého černého chlapce, kteří se po smrti jeho dědečka dohadují, kdo se o něj postará (a nikomu se do toho nechce). Teta, která je pro ten účel "vybrána", sice možná může poskytnout určité hmotné zajištění, ale minimum citu. A pak přifrčí velký brácha a Maga unese. Můžete se vyděsit a říct, že něco takového by se dětem stávat nemělo. Proč hned nezakročila policie? Ale Mag je spokojený. I jeho bratr je spokojený. A bratrova partnerka s láskou uvítá oba, i když Maga vidí poprvé v životě. To mi na knize připadalo nejúžasnější – ta bezprostřednost, ochota uskrovnit se, přijmout de facto cizí dítě pod ochranná křídla, a to i nazdory tomu, že by vše mohlo skončit malérem...... celý text

Senzační holka 1997, Jan Suchl

Nalezeno svého času v českobudějovické nádražní knihovně, a tak jsem si knížku vzala s sebou do vlaku. I když je určena spíše mladším ročníkům, četla se mi dobře. Jednoduchý příběh, život na hájence, v lůnu přírody, rozvíjející se vztah dvou mladých lidí. Vlastně životní osudy hlavní hrdinky mají blízko k tomu, co v mládí prožívala moje generace – život na vsi, nebo dokonce na hájence u dědy (hájenka pro mě byl sen, který se konal aspoň o jedněch prázdninách u známých mojí spolužačky, dodnes na to ráda vzpomínám), práce venku (na zahradě, na poli nebo v lese), na chození po zábavách nebyl moc čas ani peníze a ani nás to moc netáhlo... a když už, tak žádné ponocování! Telefon jen pevná linka, kterou neměl zdaleka každý (a leckde nebyla ani telefonní budka, chodilo se volat třeba od sousedů nebo z JZD), vrcholem elektroniky byl kazeťák, později walkman, naopak počítače, tablety a podobné vymoženosti jsme neměli, neb to buď ještě neexistovalo, anebo nebylo k dispozici pro běžné uživatele... Zato těch táboráků nebo podzimních ohníčků s opékáním brambor, koupání, třešní, sladkého hrášku a vařených kukuřičných klasů, ořechů v zelené slupce, sládnoucích švestek, koupání v řece, běhání naboso... toho všeho jsme si užívali plnými doušky. Z výletů, táborů a vandrů jsme posílali pohlednice a dopisy, které leckdy dorazily až v době, kdy už jsme byli zpět doma :-). A rodiče to přežili! Dnešní mládeži to musí připadat jako z doby před 100 lety... :-).... celý text

Frišta 2004, Petra Procházková

Četla jsem už před několika lety, ale nedá se zapomenout. Kultura tak odlišná od naší, že si stěží lze představit, že bychom žili podobně. Navenek silné rodinné vazby, uvnitř nesvoboda a násilí, které místní zákony – ale hlavně tradice, které jsou nad jakýkoli zákon – umožňují. Přísná kontrola žen jejich manželi, bratry či jinými rodinnými příslušníky – ven jen v burce a pod dozorem, dokonce i k lékaři, kde manžel mluví do vyšetření (hlavně, aby žena nebyla zneuctěna, to je hlavní, jestli vyšetření bude nebo nebude moct něco odhalit, to je jedno). Rozmanité pro nás prapodivné tradice jsou čtivě vysvětleny, takže si člověk řekne "á, takhle to tedy je!". Nic to ale nemění na skutečnosti, že bych v této kultuře nechtěla žít ani minutu. Zajímavý byl i popis pohledu na západní svět, působení cizích vojenských jednotek a dalších cizinců, kteří mi někdy připadali hodně naivní. Ač na straně jedné je Afghánistán zemí, kde jistým způsobem stále přetrává středověk, leckteré moderní vymoženosti jsou již standardem i tam.... celý text

Šamanův plášť: Dějiny domorodých národů Sibiře 2004, Anna Reid

Zajímavá kniha, zejména proto, že na podobné téma asi v poslední době nic moc napsáno nebylo. Ač se autorka do několika oblastí Sibiře vydala osobně, nepodařilo se jí sebrat dost údajů o kultuře sibiřských národů, protože, jak tvrdí, vlivem ruské nadvlády byla kultura těchto národů převážně zničena. Trochu mě ovšem zaráží, že ač vystudovala ruskou literaturu (čekala bych,že když člověk něco takového studuje, měl by mimo jiné být schopen číst příslušnou literaturu v orginále), z knihy se dozvídáme, že neumí rusky. Není proto divu, že se jí podařilo "vyzpovídat" jen relativně málo lidí. Někde bych uvítala, kdyby se autorka více držela faktů, a pokud už něco kritizuje, což činí velmi často, zejména v neprospěch etnických Rusů, aby tak činila alespoň se snahou o objektivitu. Někdy nešlo z její strany o kritiku, ale spíše napadání. Z některých rozhovorů s místními lidmi mi připadalo, že se chtěla buď ukázat, jak je chytrá, anebo požadované informace z lidí za každou cenu vytáhnout, nejednou ovšem dosáhla pravého opaku. Myslím, že kniha by vypadala jinak, kdyby se jejího sepsání zhostil někdo jiný, někdo, komu je vlastní láska k lidem všech národností.... celý text

Zelená léta 1993, Archibald Joseph Cronin

Ozvěny života 2017, Barbora Dvorecká

Stejně jako "Doteky života" od téže autorky je i toto naprosto úžasná kniha. Ačkoli bych ji dokázala přečíst za odpoledne, podobně jako "Doteky" jsem ji četla po kouskách a vychutnávala si každou větu i nádherné obrázky.... celý text

Doteky života 2015, Barbora Dvorecká

Nádherná knížka, veselá i smutná, tak jako život sám. Bohužel, k některým bývá život až příliš krutý - k bezbranným tvorům, zvířatům. Autorka je miluje, z její knihy dýchá láska ke všemu živému i k životu jako takovému. Myslím, že mnoha lidem může tato knížka nenásilnou formou ukázat, co je správné, jak by se měli v určité situaci zachovat, i když před svým okolím budou za blázny. Autorka takové hodnocení musela skousnout mnohokrát - díky za takové lidi, jako je ona.... celý text

Istanbul - Křižovatka cest 2013, Joseph Kanon

Kniha patří k žánru, který jsem dosud zcela opomíjela. Zaujala mě v anotaci avizovaná volba mezi dvěma špatnými možnostmi, k níž je nucen hlavní hrdina, a tak jsem si knihu přečetla. Rozhodně nelituji, i když musím říct, že místy jsem se trochu ztrácela v množství postav, dějové osnově, v níž se střídá přítomnost, vzpomínky na minulost, sny a přání do budoucna. Také od konce příběhu jsem čekala trochu víc, vyzněl tak nějak do ztracena, ale možná, že v tomto žánru dobrý konec ani čekat nelze.... celý text

Po zarostlých stezkách 2002, Knut Hamsun (p)

V klopě růži 1973, Ladislav Ptáček

Krásná, ale smutná kniha. Ukazuje, jak se život umí zvrtnout, jak se i schopný, pracovitý a poctivý člověk může dostat do velkých nesnází.

Smrt si říká Engelchen 1963, Ladislav Mňačko

Zamba: Život s králem zvířat 2005, Ralph Helfer

Už je to pár let, co jsem tuhle knihu četla, ale je nezapomenutelná. Autorova láska ke zvířatům na mně tenkrát udělala obrovský dojem. Už to, jak se v dětství rozhodl rázně zatočit s alergií na zvířecí srst, bylo inspirativní. Bez zvířat si svůj život nedovedl představit, a tak už jako malý chlapec byl ochoten pro ně podstoupit takřka cokoli. Velká část knihy se věnuje popisu natáčení filmů se Zambou i dalšími zvířaty a tomu, jak to udělat, aby se stres pro zvíře omezil nejvíc jak to jde. Ale jsou zde i úsměvné historky z autorova soukromí. Třeba jak si opatřit postel, která unese nejen mě, ale i lva? Jenže každý den slunce nesvítí – a to doslova! Co když se přes ZOO plnou milovaných zvířat přežene povodeň? Na první pohled katastrofa. Ovšem v takových situacích se ukáže, že lidé – ale nejen oni – dovedou pomáhat. Vlastně se mi ani nechce věřit, kolik se toho na 260 stránek této knížky vešlo! Určitě doporučuji všem milovníkům zvířat!... celý text

Vraždíte Mozarta 1981, Gilbert Cesbron

Jedna z mých prvních knih, co jsem si vypůjčila z nádražní knihovny (konkrétně to bylo v Č. Budějovicích, kam jsem ji i vrátila, pak jsem ji kdysi potkala i v Roztokách). Dodnes to pokládám za jeden z nejlepších knihobudkových úlovků, a to bez ohledu na to, že jsem si ji nenechala (prostě není místo :-)). Začátek knihy vypadá obyčejně až nudně – manželský trojúhelník, schyluje se k rozvodu. Hm, ale je tu "problém" – co s chlapcem? Úžasné bylo, jak se malý Martin dokázal vzniklým situacím přizpůsobit – alespoň tam, kde cítil, že ho mají rádi, že není přebytečný. Nejdřív u dědečka, Markova otce, který ho vede k hudbě. Jenže aby toho nebylo málo, Mark nemá se svým otcem nejlepší vztah... Martin po nějaké době putuje na venkov, do domku bez elektřiny a tekoucí vody, zato do láskyplné náruče někdejší Markovy chůvy (tady pokud si dobře vzpomínám, už je to nějaký pátek, co jsem knihu četla, a na detaily paměť moc nemám :-)). Bohužel ani tam nakonec nesmí zůstat... Nevím, nakolik zapracovala autorova fantazie a nakolik mu byla inspirací skutečnost, ale mnohokrát jsem si musela říct, že mnozí z těch "moudrých" a "zodpovědných" dospělých, kteří v knize vystupují, by zasloužilo pár pohlavků (a to jsem hodně mírná). Bohužel, různá dramata, byť většinou ne až tak nepochopitelná jako v knize, rozvody provázejí, a i když se rodiče obvykle zaklínají zájmem dětí, dost často sledují především svůj vlastní zájem. Smutné, moc smutné.... celý text

A nikdo ho nechtěl 1985, Jutta Westphal

Opravdu krásná kniha! Obdivuju trpělivost, odvahu a lásku, jakou Jutta s manželem měli, když se chlapce, kterého nikdo nechtěl, rozhodli adoptovat. Taky to, jak si dokázali poradit s problémy, které nemohli předpokládat. Díky nim se z malého, neduživého a zanedbaného dítěte stal už po krátké době veselý a zdravý kluk. A svým adoptivním rodičům jejich lásku opětoval. Příznačné je, že ani o tuto velice moudrou a stále velice aktuální knížku mezi čtenáři nějak nebyl zájem. Dostala se mi totiž do ruky v jedné z našich nádražních knihoven, kam putují nečtené knihy z místní knihovny. A ani v nádražní knihovně, která bývá doslova "vybrakovaná", se o tuhle knížku čtenáři nervali. Já měla sto chutí si ji nechat a přinést namísto ní jinou knihu. Jenže pak jsem si řekla, že tohle poselství je třeba poslat dál...... celý text

Horký, zploštělý a přelidněný - Proč potřebujeme zelenou revoluci 2010, Thomas L. Friedman

Čteno více než před dvěma lety a jelikož si z knihy ještě mnohé pamatuju, soudím, že byla užitečná, a to i přesto, že mě dost rozčilovalo autorovo neustálé prohlašování, že USA musí být ve všem první a musí mít vedoucí úlohu, tedy i v péči o životní prostředí. Pravda je ovšem to, že pokud se státy jako USA (ale třeba i Čína a Indie) nezapojí, není šance cokoli změnit. Jelikož originál knihy vyšel už někdy kolem roku 2005, mnohé technologie se mezitím vyvíjely a to, co autor v knize popisuje jako budoucnost, již ze značné části funguje (např. úspory energií díky "chytré domácnosti", výroba energie doma pomocí solárních panelů a distribuce přebytků do sítě, apod.). Bohužel mnohé ale zůstává při starém – závislost na ropě, a tím i nutnost udržovat dobré vztahy s režimy na Blízkém východě, ač ty ze svých obrovských zisků následně financují islámský terorismus. Navíc, autor se snaží čtenáře přesvědčit, že nás spasí "zelené" technologie. Jenže pokud se k nim nepřidá určitá dávka skromnosti, nebudou nám k ničemu. Jak se říká, žádný strom neroste do nebe – a tak i neomezený ekonomický růst je nesmysl. Někdy přitom stačí "vypnout" aspoň na chvíli, jak ukazují zkušenosti posledních týdnů. Potřebujeme ke štěstí stále nová auta, mobily a další věci? A opravdu musíme každoročně jezdit nebo lítat na dovolenou do kdovíjaké tramtárie? Nestačilo by splnit nějaký exotický sen třeba jednou za život a jindy být při výběru dovolené skromnější? Není někdy lepší nejet nikam, a tak nemuset zařizovat tisíc věcí, jen si užívat prosté bytí? Stále žijeme v té části světa, kde netrpíme nedostatkem... ovšem může se to změnit. Těžko přesvědčíme milióny lidí po celém světě, proč by i oni neměli mít všemožné výdobytky moderní techniky, kdy je máme my. To všechno stojí energii, vodu, produkuje odpad. Ano, souhlasím s autorem, že zelenou revoluci potřebujeme. Problémy v jsou v knize identifikovány dobře, jen řešení podle mě musí existovat alternativy. Každopádně knížka přináší spoustu zajímavých informací i dostatek inspirace a určitě stojí za přečtení.... celý text

Smrt počká 1965, Grigorij Anisimovič Fedosejev

Dlouhá bílá cesta 1989, Grigorij Anisimovič Fedosejev