BabaJaga11 přečtené 460

Na Moravě nekvetou olivy 2019, George Agathonikiadis

Vzpomínky autora na rané dětství v Řecku, útěk do Československa, pobyt v něm s dědečkem a babičkou, řádění s kamarády i mnohé klukovské zážitky určitě stojí za přečtení. Je to kus málo známé historie naší země, která přijala dětské uprchlíky za vlastní. I když dětství G. Agathonikiadise nebylo lehké, byla to přece jen léta bezstarostnosti. Proti tomu autor staví "současnost", tj. po mnoha letech setkání s kamarády z dětství, kteří bojují s mnoha neduhy stáří. A na konec, kdy z těch tří nakonec zůstal jen autor sám, jsem jen nevěřícně zírala. To přece ne! Autor není spisovatel, což je v knize dost znát. Navíc setkání s kamarády po letech mně přišlo místy trochu ufňukané (ale je fakt, že staří muži takoví dost často bývají). Proto jen tři hvězdičky a posílám dál.... celý text

Sestry od majáku 2023, Gill Thompson

Když do života zasáhne válka, najednou se z dosavadních problémů stanou malicherné drobnosti. Mladí lidé jsou přinuceni rychleji dospět a těm starším přibývají šediny o to rychleji. Válka lidi mění. Z některých vymáčkne to nejlepší, aniž by sami měli tušení, co pod tlakem okolností dokážou zvládnout. Jiné válka semele a rozdrtí na prach. Z některých lidských bytostí pak vytvoří zrůdy. Kniha je naštěstí obsazena mnoha sympatickými postavami. Není to ovšem lehké čtení, když si člověk uvědomí, že některé země mají tendenci se na pomoc ostatním vykašlat častěji než jiné nebo že utrpení, které se v knize popisuje, prožívají lidé na různých místech naší planety i dnes...... celý text

Měsíční svit 2017, Michael Chabon

V tomto románu najdete všechno. Velký kus amerických dějin – ale i děsivých dějin Evropy. Nadšení technikou (mimochodem, čtení těchto pasáží mi dávalo asi nejvíc zabrat) i lidství v mnoha podobách. Fiktivní dědeček M. Chabona rozhodně nebyl jednoduchá osobnost – ale nebudete se s ním nudit.... celý text

Hotel Atlantic 2023, Barbora Šťastná

Při čtení takovéhle knihy se člověk neubrání otázce, jak by se asi odvíjely osudy hrdinů, kdyby... nepřišel Hitler... nemuseli emigrovat... neztroskotala Patria atd. atd. I když postavy byly smyšlené, děj vychází ze skutečných událostí. Je těžké smířit se s tím, co se mohlo kdysi dít – a děje se v různých obměnách dosud. Jak muselo být pro rodiče chlapců a dívek těžké poslat svoje děti do neznáma, v naději, že válku přežijí v bezpečí, i když nikdo nevěděl, zda se rodiny po válce ještě shledají. Jak muselo být děsivé pro mladé uprchlíky, když se dozvěděli, kolik lidí z jejich rodin nepřežilo... z některých nepřežil již nikdo další. Jsou události, které zasáhnou do života člověka nebo celé rodiny do té míry, že pak už nikdy nic není jako dřív. Těžký úraz, živelná pohroma, nemoc... Válka však poznamená mnoho lidí a mnoho rodin na celé generace. Všechny jistoty se zhroutí jako domeček z karet a základní práva – především právo na život – přestanou platit. Nechtějme to zažít!... celý text

Ukradené dívky 2016, Wolfgang Bauer

Děsivé – a nejhorší na tom je, že kniha popisuje situaci v Nigérii již před 10 lety. Změnilo se za tu dobu něco k lepšímu? Obávám se, že nikoli. Nejde jen o dívky, které jejich věznitelé ponižovali, znásilňovali a zabíjeli. A nejde jen o Nigérii. I v knize lze najít dost důkazů o rozpínavosti Boko Haram a radikálního islámu. Ač skupina byla například v roce 2016 uváděna jako de facto rozpuštěná, velmi brzy poté "vstává z popela" a například v roce 2021 znovu obsazuje značná území. Není divu, že mnoho lidí se snaží uprchnout nejen z Nigérie, ale i jiných afrických zemí, kde se dějí podobné věci. Jenže kdo má větší šanci získat peníze a doklady na přesun do Evropy? Ženy a dívky, které si vydělají sotva na jídlo? Anebo bojovníci Boko Haram a jiných teroristických organizací, kteří netouží po ničem jiném, než vést svatou válku s bezvěrci po celém světě? Ne, netvrdím, že všichni uprchlíci jsou teroristé. Jen to, že s nimi přicházejí i teroristé, kteří se snadno "ztratí v davu". Že evropští politici ve své neskonalé naivitě neudělali nic, aby tomu zabránili, přestože by o situaci měli mít rozhodně víc informací než běžný občan. Naše (ale zřejmě nejen naše) média totiž už nějakou dobu informují poněkud selektivně, tedy mnohé informace si raději nechávají pro sebe. Ať se to komu líbí nebo ne, problémy je třeba řešit tam, kde vznikají. Nelze nastěhovat polovinu afrického obyvatelstva do Evropy. Ostatně ani ženy a dívky, které na nás promlouvají ze stránek knihy, netouží po ničem jiném, než žít v klidu ve své vesnici, pracovat na poli či v obchodě a beze strachu, že se zase objeví bojovníci Boko Haram, posílat děti do školy.... celý text

Vnučka 2022, Bernhard Schlink

Za mě originální náhled moderní německé historie i současnosti. Ano, možná to pro někoho je moc komplikované a nelogické. Postava Kašpara ale přesně odráží moji zkušenost se starší a střední generací vzdělaných Němců ze Západu. Snaha do všeho se zapojovat, všude možně pomáhat, je jedno, zda v místní nemocnici, v Africe nebo uprchlickém centru. Takže Kašpar je pro mě uvěřitelný hrdina. Co nedokážu posoudit, jsou ostatní postavy – podivně jednající a tajuplná Kašparova žena Birgit, která má celý život před manželem velké tajemství. Neonacistická rodina s Kašparovou nevlastní vnučkou Sigrun. Počítám ovšem, že autor dobře ví, o čem píše. Kniha mi ledacos osvětlila. Třeba to, proč je neonacistické hnutí u některých vrstev obyvatel v Německu tak populární – jak už to bývá, i zde jde o problémy, které politici nedovedou řešit, anebo se tváří, že dané problémy neexistují. Lidé si vždycky nějak poradí... dokonce tak, že vše zabalí do líbivého hávu pracovitosti, důrazu na zodpovědnost a dalších ctností. Když čtete o Sigrun, asi se neubráníte obdivu, co vše ve svém věku sama zvládá. Říkáte si, že ji rodiče nevychovali úplně špatně... do té doby, než dívka začne s Kašparem diskutovat na téma holocaust... Určitě doporučuji k přečtení všem, kdo se alespoň trochu zajímají o moderní dějiny Evropy a o to, jak se vše, co se událo, odráží v přítomnosti.... celý text

Pod sněhem 2015, Petra Soukupová

Kniha z dobročinného bazaru. Četla jsem během zimy, kdy ovšem u nás žádný sníh nebyl, tak jsem si to knihou chtěla nahradit. Musím říct, že mě kniha vlastně vůbec nebavila – ale z nějakého podivného důvodu jsem ji nedokázala odložit. Říkala jsem si, že tam není nic, co by stálo za zapamatování, banální situace, konflikty mezi sestrami, v rámci jejich rodin i snaha nějak to "žehlit" na setkání u rodičů. Nakonec ale opak je pravdou. Spoustu situací si asi budu vybavovat dlouho, kniha se mi dostala pod kůži víc, než bych byla ochotna hned po přečtení připustit. A i když nemám sestry, jen bratra, myslím, že kniha může každému nastavit určité zrcadlo. Nehádáme se někdy kvůli malichernostem? Nezveličujeme svoje zásluhy a nedostatky či prohry ostatních? Přečtěte si a posuďte sami!... celý text

Lizucha 2015, Lenka Juráčková

Líbil se mi námět i příběh jako celek, i když jak zmiňují mnozí čtenáři přede mnou, mnohé části mohly být podrobněji rozepsány. I mě by zajímalo, co se stalo s manželem Karlem, co udělali se zlatými hodinkami, zda se Karel později ještě setkal s učitelem, zda jeli někdy za rodiči Lidie na Ukrajinu (ke konci je zmínka o cestě do Ruska, což ale – jako i některé jiné detaily – není nikdy vysvětleno). Ještě víc mě mrzí, že autorka ve snaze po originalitě využívala některá slovní spojení, jež působí nepatřičně či přinejmenším kostrbatě, i když se nabízí mnoho jiných alternativ. Někde se pak ve vyprávění objevují nespisovné či dokonce nesrozumitelné výrazy, které bych čekala v přímé řeči nebo myšlenkových pochodech Evy a Katky, ale ne ve vyjadřování vypravěčky. Snad to vše souvisí s dřívější básnickou tvorbou autorky, tam lze přece jen více popustit uzdu fantazie při tvorbě originálních obratů. Podle všeho je Lizucha první prozaické dílo autorky; možná, že ta další jsou lepší, takže pokud na ně narazím, dám jim určitě šanci.... celý text

Kavárna na hlavní třídě 1974, Géza Včelička (p)

Na Gézu Včeličku si velmi matně vzpomínám z hodin literatury na gymnáziu. Asi jeden z mnoha autorů meziválečného období... A musím říct, že mě dost mrzí, že si nepamatuju nic konkrétního. Poměry v kavárně Piccadilly totiž popsal do takových detailů, že mi připadalo, jako by tam jedním ze zaměstnanců na nejnižší pozici byl v mládí i on sám. Moje vydání knihy z roku 1982 bohužel neobsahuje žádný vysvětlující doslov a informace o autorovi zde na DK jsou také velmi kusé. Vždyť kdo by se zajímal o autora, který píše o proletariátu a demonstraci pracujících v čele s komunisty, ne? Že to všechno možná mělo dobrý důvod, že lidem zkrátka už nic jiného nezbývalo, když si mnohahodinovou prací nevydělali ani na základní životní potřeby – a to ještě mohli mluvit o štěstí, že nějakou práci mají – to dnes většinu lidí nezajímá. A mělo by. Ano, doba je někde jinde a nedostatek jídla a s tím spojené těžké nemoci snad dnes nikomu nehrozí. Spíše nám hrozí jiné těžké nemoci, které mají původ v nadbytku jídla a nedostatku pohybu. Nezákonné praktiky se ale i dnes dějí v mnoha firmách i státních institucích. Interní předpisy se zpracují tak, aby odpovídaly zákonu. Tedy např. přesčasy jsou oficiálně výjimečné, firma je nepodporuje a pokud přece jen je někdo nucen pracovat přesčas, dostane jej proplacený, případně si vybere náhradní volno. Krása! Tedy byla by to krása, kdyby to tak skutečně fungovalo. Ve skutečnosti může být úkolů tolik, že je během pracovní doby jednoduše zvládnout nelze. Ale to je čistě jen váš problém. A tak pracujete o víkendu, svátcích i v době své řádné dovolené. Na všechno je termín, který musíte splnit, jinak jdete. Stěžujte si a v lepším případě budete pro smích, v horším půjdete... Ne, nechci tvrdit, že je to jako v románové kavárně Piccadilly – není. O učně je postaráno dobře. Ale v mnoha firmách panují poměry, které oficiálně neexistují, protože se dávno ví, že nekonečné přesčasy a nedostatek odpočinku jsou zdraví škodlivé. A navíc přesčasy, které oficiálně neexistují, nemohou být ani proplaceny... Drtivá většina lidí je ráda, když si svoji mzdu může zasloužit, i když v každé době se najde nějaký lempl. Být nezaměstnaným je pro mnohé cejch, zvlášť když na ně okolí hledí skrz prsty. Doporučuji všem tuto knihu číst a přemýšlet o ní. Mimo jiné se z ní dozvíte, proč komunisté měli v minulosti tak velkou podporu, že mohli pár let po 2. světové válce vyhrát a usídlit se ve vedení země na dlouhých 40 let. Nic se neděje bez příčiny a žádný čin nezůstane bez následku.... Těm klukům z kavárny rozhodně nezávidím. Myslím, že dnešní mladíci by takový zápřeh nepřežili ani 2 dny.... celý text

Vlaštovčí kopec 2022, Donna Everhart

Z dobročinného bazaru, po přečtení tam opět věnuji, myslím, že kniha si najde další čtenáře snadno a pomůže získat peníze na dobrou věc. Kniha se mi četla moc dobře a ráda jsem si díky ní trochu rozšířila obzory o jednom z dnes už de facto historických odvětví amerického průmyslu – těžbě borové pryskyřice (či smůly) a terpentýnářství. Nenapadlo by mě, že něco takového existovalo, natož jak vše probíhalo a jaké podmínky panovaly v pracovních táborech, jak se vše podepsalo na tváři krajiny atd. atd. Příběh Dela a Rae Lynn si získal moje sympatie, to asi u většiny čtenářů. Konec by mi až tak nevadil, nemohou všechny knihy končit tragédií nebo mít otevřený konec. Ano, bylo to najednou všechno až příliš krásné a možná proto málo uvěřitelné, ale na druhé straně, kde se lidé nebojí pracovat a jeden o druhého opřít, daří se při troše štěstí všem dobře (jasně, každý to štěstí nemá...). Pro mě byla ale málo uvěřitelná spíše část, kde se Del stane jedním z předáků a když se pak rozhodne z tábora odejít, jeho nadřízený Pewee, jenž donedávna obhajoval syčáka Vránu, za něj najednou zaplatí dluh v Otisově obchodě a jsou z nich nejlepší kámoši. A vše, i útěk Cornelie spolu s Rae Lynn z tábora, jde jako po másle. A další věc jsou překlepy a podivné střídání první a třetí osoby čísla jednotného, jak to níže zmiňuje mystery103 i další čtenáři, to mě také poněkud rozladilo. Přemýšlela jsem, zda jde o tak špatný překlad, anebo je naopak už originál špatně napsaný a překladatelka se snažila, aby byl překlad co nejvěrnější. Nakonec ale hodnotím čtyřmi hvězdami, protože se mi kniha přece jen hodně líbila.... celý text

Proměny 1989, Liv Ullmann

O svět filmu se valně nazajímám a mnohá jména slavných hereček mi nic neříkají. Otevřeně přiznávám, že s Liv Ullmannovou jsem snad nikdy žádný film neviděla – anebo mě nezaujal a nepamatuji si jej. Tudíž čistě teoreticky bych neměla být cílovou skupinou pro Livinu životopisnou knihu. Za pár korun z dobročinného bazaru, vybrána na služební cestu, neboť je to útlý svazek, který nezabere v batohu příliš místa. Měla jsem v plánu někde po cestě ji nechat v nějaké knihobudce, ale nestalo se. To proto, že v knize je tolik moudrosti, že jsem si některé pasáže založila lístečky, že si je vypíšu alespoň sem, do komentáře. A tak jsem ji vozila křížem krážem Českem a pořád neměla čas ten komentář zformulovat :-). Líbí se mi, jak obyčejně Liv svůj život líčí, je v neustálém úžasu nad tím, když se jí dostává různých poct, nebere to jako samozřejmost a nemyslí si o sobě, že je velká hvězda. Jako každý zaměstnaná máma zpytuje svědomí, zda se dostatečně věnuje své dceři. Věnuje se i jiným těžkým tématům, včetně rozchodu či umírání. Prostě je to obyčejná žena z masa a kostí, která se nebála zachytit na papír i své nejniternější pocity. A smekám kloubouk před tím, jak se dovedla vyrovnat s mnoha těžkostmi, zejména s rozchodem s Ingmarem Bergmanem a s tím, že její někdejší domov obývá jiná žena: "Kruh se uzavřel. Nic definitivně nekončí. Kde člověk zasadil kořínky toho nejlepšího či nejryzejšího, co v něm je, tam bude vždycky nacházet domov". (str. 82) Do knihy lehce pronikají i různé dějinné události. Například jednání mezi americkým prezidentem Nixonem a sovětským prezidentem Brežněvem na sovětském velvyslanectví, jehož se Liv také zúčastnila. Na str. 143 a 144 stručně popisuje svoje dojmy z jednání. Zapůsobilo na mě hlavně toto: "Zítřejší mírová smlouva, na niž čeká celý svět, je stále nejistá. Snad se naše budoucnost nebude řešit při desertu? Připadá mi, jako by všichni kolem mě hráli nějakou společenskou hru. A přepadá mě strašné podezření. Že vážnost novinářů, kteří referují o setkání těchto lidí, je buď také hra, anebo vědomé manipulování fakty. Připadá mi to jako slavnostní večeře po premiéře na Národním divadle: samé nezávazné projevy a slova, přípitky a sliby". Jak se staví ke svým úspěchům, Liv ukazuje např. na str. 152: "Jsem to, čemu mnozí říkají "privilegovaná", ale už dávno jsem zjistila, že hodnota práce člověka nemá co dělat s touto stafáží. Nejlepší na úspěchu je poznání, že to není nic, po čem je radno toužit". Navzdory tomu, jak se mi kniha líbila, posílám ji dál. Hřeším trochu na to, že vyšla ve velikánském nákladu, takže kdyby se mi zachtělo přečíst si ji znovu, jistě ji najdu v některé knihobudce. A také si myslím, že je to kniha, která by se měla číst v každé době, zejména však dnes. Je to kniha, která Vás vrátí nohama na zem a do doby, kdy byl svět ještě normální...... celý text

Ohňová znamení 1971, Vasilij Jan (p)

Nalezeno mezi vyřazenými knihami z obecní knihovny, kam občas někdo ze čtenářů přinese i něco ze své domácí knihovničky – a to byl zrovna tento případ. Ač knihy, co mám doma, nestíhám číst, této jsem neodolala, jelikož slibovala události ze života Skythů. Národa, o němž jsem toho mnoho nevěděla – a to mě lákalo. Kniha nebyla špatná, alespoň mně se líbila, patrně i proto, že mě vždycky přitahoval život kočovných národů, které dokázaly přežít s málem v drsné přírodě stepí či pouští. Příběh popisuje tažené vojsk pod vedením Alexandra Makedonského na východ, kde si hodlá podmanit celá velká území i jejich národy. Alexandra předchází pověst neporazitelného válečníka, a tak není divu, že vůdci některých států se chtějí raději podrobit. U kočovných národů je tomu ovšem jinak, v závěru knihy bojují Skythové pod vedením svého velitele Budakena a odvážného Spitamena. Velká část knihy je ovšem věnována popisu vzkvétajících měst tehdejší Persie a života v nich; o dnešních dnů se z těch měst zachovaly nanejvýš ruiny. Právě to se mi na knize líbilo asi nejvíce, z textu přímo dýchaly vůně Orientu. Napínavý děj střídající klidnější popisné pasáže výrazně zvyšuje čtivost knihy. Problém jsem měla trochu se všemi těmi národy a národnostmi, jež se v knize zmiňují. Skythové, Sogdové, Skoloti – musela jsem pátrat na Wikipedii, abych si ve všem udělala jasno. A také jsem chtěla vědět, co jsou historicky doložená fakta a co autorova fantazie. U knih tohoto typu by byl stručný vysvětlující doslov pro čtenáře velkou pomocí, zejména když nechcete četbu přerušovat brouzdáním na netu (což samozřejmě v době vydání knihy nebylo ani možné).... celý text

Halali 1962, Camille Lemonnier

Tak tahle kniha mě dost bolela – doslova! Nejde o snadné čtení a člověk musí plně soustředit, aby si zapamatoval rodinné vztahy, všechny ty levobočky starého barona, dlužníky a věřitele a podobně. To ale není to hlavní, co mi bylo až fyzicky nepříjemné. Kniha je sice plná plastických popisů přírody a belgického venkova, ale i zániku a zmaru v době, kdy šlechta ztrácí svůj vliv a naopak posilují šikovní, mnohdy ovšem ne úplně poctiví statkáři a další "podnikatelé". Nejhorší je ovšem všudypřítomná krutost, nenávist a tupost, jež se prolínají celou knihou. Většina postav mi byla krajně nesympatická – starý baron i Sybilla se svojí odměřeností, sobeckostí a krutostí. Pochybná čest šlechtického rodu je zejména Sybille dražší než život její sestry, ačkoli co nevidět jí rodové sídlo spadne na hlavu, pokud je dřív dědeček nebude nucen přenechat věřitelům. Jan Norbert je jako onen pověstný brouk, který si kutálí svoji kuličku – naříká nad výdaji na živobytí, na to i ono, to by ho člověk skoro politoval, až se dozvíme, že je to všechno trochu jinak... Jeho žena se zdá být jednou z nejvíce natvrdlých postav celého románu. Jediné mně sympatické postavy byla Jaja, sice prostoduchá, ale dobrosrdečná, aspoň co se jejího vztahu k přírodě týče. A pak malý Michálek, nadšený čtenář. Bohužel pro zbytek rodiny jsou ti dva v podstatě bezvýznamnou přítěží, což projeví i v tom, jak se rodina postaví ke smrti Jaji. Ne, opravdu bych nechtěla být součástí rodiny, kde se mezi sebou lidé vraždí, anebo se o to alespoň chtějí pokusit. A tak, i když autor vše vykresluje velmi detailně a věrně, nemohu dát víc než tři hvězdy.... celý text

Eva a Evička 2007, Vlasta Pittnerová

Útlá knížka obsahuje dvav příběhy, které na sebe navazují. "Pastvica Eva" a "Evička" jsou jedna a tatáž osoba, i když by se dalo říci, že po pádu až na dno a následném nečekaném štěstí, které Evu potká, se z ní stává někdo docela jiný. Autorka ani zde nešetřila dramatickými momenty – Eva zažije nespravedlivé nařčení z podílu na krádeži a vyhnání ze služby i náhradního domova (skutečný domov neměla, neboť byla opuštěna jako novorozeně), později však i velkou lásku a rodinné štěstí. V. Pittnerová ovšem na příkladu její kamarádky Marušky, původně dcery z bohatého statku, ukazuje, jak štěstí dovede být vrtkavé, zejména pak k těm, kdo nevědí, co by vlastně chtěli. Osud je k ní později krutý a útěchu nachází až v synovi Martínkovi, jehož se jí přece jen podaří před nepřízní osudu uchránit.... celý text

Mlýny 1992, Vlasta Pittnerová

Čtyři příběhy mlynářských rodin v jedné knížce. Kdo zná knihy Vlasty Pittnerové, nebude asi nijak překvapen, ale může se těšit na příjemné čtení ze starých dob. Jako ve všech knihách autorky i zde se v příbězích prolínají vztahy rodičů a dětí, někdy více, někdy méně komplikované, láska, pokora i pýcha. Nechybí rozmanité životní zkoušky, někdy doslova katastrofy (vyhořelý mlýn, úmrtí dítěte), ale každý příběh přináší i naději. Těžko říct, který z příběhů se mi líbil nejvíc, každý měl něco do sebe. Nejvíc si na knihách autorky cením podrobného popisu života, práce a rozmanitých zvyků na Vysočině ve 2. polovině 19. století a líbí se mi i to, že postavy mluví ve svém nářečí. Knížek V. Pittnerové mám ještě několik v zásobě z dobročinného bazaru, kde je bohužel nikdo nechce. Ty přečtené proto nosím do knihobudek. Knihu Mlýny jsem dočetla během služební cesty a zanechala pro další čtenáře v knihobudce na vlakovém nádraží Zlín střed. Snad si její čtení užije i někdo z tamních čtenářů :-).... celý text

Proklínám řeku času 2015, Per Petterson

Kniha, která nemá jasně daný děj, natož pečlivě vystavěný příběh. Prostě jen tak plyne, jako náš život – můžeme si plánovat, co chceme, ale přiznejme si, ne vždycky vše vyjde podle našich očekávání, až se někdy skoro bojíme ještě nějaká očekávání mít... Ač to není nikde uvedeno, autor zřejmě píše i tak trochu o sobě, alespoň rok jeho narození zhruba odpovídá narození hlavního hrdiny Arvida. Ano, na Arvida můžeme pohlížet jako na muže, který nikdy pořádně nedospěl a nikdy ničeho nedosáhl, a tak je pro něj vrcholem všeho snažení pokácení vzrostlé borovice rostoucí u chaty jeho rodičů v Dánsku. Arvid se tak najednou stává kýmsi, kdo se nebojí chlapské a do značné míry nebezpečné práce, tedy někým docela jiným, než floutkem, který se opije na na matčiných narozeninách. Odhlédnu-li od Arvidova mladického okouzlení komunismem, což už dávno jaksi vyšlo z módy, podobný typ hrdiny bychom našli dnes a denně kolem sebe. Někoho, jehož manželství je před krachem, a on neví, co si počít. Někoho, jehož matka je vážně nemocná – a on netuší, zda a jak jí může pomoci. Myslím si však, že v Arvidově nedokonalosti se může tak trochu najít každý, kdo si dovede přiznat své minulé, často i opakované chyby a promarněné příležitosti. A nezáleží na tom, kde a kdy žijeme. Důležité je, abychom se dokázali zvednout ze země, i když je to obtížné, a alespoň se pokusili překonat sami sebe, i když nám to může připadat téměř zbytečné...... celý text

Čekání na jarní den 1993, Vlasta Javořická

Čtivé a místy i napínavé. Člověk se, spolu s hrdiny románu, stále snaží věřit, že vše se v dobré obrátí, že už bude konec války, že alespoň někdo z rodiny Kohnových přežije, že Šindelářovi se nebudou muset rozdělit... Ač na konci svítá jistá naděje, není ještě všemu konec, a tak nezbývá, než si opatřit pokračování v podobě dvoudílného románu s názvem "Hřivna zakopaná". Knihy V. Javořické mám ráda, ale občas mě trochu vytočí dle mého názoru přehnaná mravokárnost, byť v kontextu doby, kdy knihy vznikaly, to asi čtenáři vnímali jinak. Tady to byla věta o tom, jak totálně nasazení nebo ve zbrojovkách u nás zaměstnaní mladí lidé měli poměrně vysoké platy, díky nimž mohli hýřit. Ta věta mi přišla nepatřičná, vzhledem k tomu, že mnoho mladých lidí si takový osud nejenže nevybralo, ale i zaplatili životem při náletech na zbrojovky a či infrastrukturu německých měst. Ale navzdory této výtce si ráda přečtu pokračování nebo i nějakou jinou knihu této autorky.... celý text

Postel, hospoda, kostel 2016, Zbigniew Czendlik

Čteno docela dlouho "na pokračování", když jsem měla pohodové nědělní odpoledne. Ač ne ve všem se Z. Czendlikem souhlasím a některé pasáže mi připadaly poměrně zdlouhavé a pro mě osobně ne tak zajímavé, jsem moc ráda, že jsem se k této knize dostala. Myslím, že každý si v ní může najít něco zajímavého k zamyšlení. Mně například velmi zaujal jeho pohled na rozmanité boje – za mír, svobodu, demokracii, atd. (str. 228 dole, s pokračováním na str. 229). Také si totiž myslím, že svojí nesmiřitelností mnohdy pohřbíme právě to, zač bojujeme. Viz boj, který ve jménu demokracie třídí názory na "správné" a "nesprávné" a občany na "demokraticky smýšlející" a "dezoláty". V mnohém se ztotožňuji i s názory Z. Czendlika na výchovu dětí a jistě by se toho našlo víc, kde mi pan farář hovoří z duše, ač musím přiznat, že katolickou církev jinak moc nemusím :-). Cenné je podle mě především to, že se Z. Czendlik prezentuje jako člověk chybující a zároveň chápající slabosti a chyby jiných lidí. Jako člověk, který na ostatní nemá přehnané nároky – to je velká vzácnost v dnešní době, kdy se všude "jede" na výkon a ze svého okolí mám pocit, že tento postoj se nevyhýbá ani církvím. Doporučuji všem, kdo mají otevřené srdce i mysl.... celý text

Pražský kabalista 2012, Marek Halter

Z nádražní knihovny v Chomutově. Prvních asi 20 stránek jsem protrpěla, říkala si "kdyby se to dalo číst, asi by nikdo nenechal v knihobudce novou knihu, proč jsem si raději nevzala toho Lenze" (v knihobudce byla kniha "Vzor" od Siegfrieda Lenze, nad kterou jsem váhala). Jak poznamenává uživatel ondras666, v knize je totiž řada hebrejských výrazů, přičemž na začátku je jich úplně nejvíc a navíc není úplně jasné, co od knihy čekat. Bylo štěstí, že jsem při návratu ze služební cesty neměla po ruce jinou knihu ani další knihobudku, kde bych mohla provést výměnu. Protože po (alespoň pro mě) neslaném nemastném začátku mě děj chytil a nepustil. Hebrejské výrazy sice pokračovaly a vysvětlení některých není v textu ani ve slovníčku, ale nakonec jsem naznala, že to má něco do sebe. Příběh je tak trochu více tajemný a je z něj patrné, že i když židovská komunita žila v českých zemích dlouhodobě, kulturní rozdíly mezi Židy a majoritní společností byly mnohem větší, než by člověk čekal. Je to škoda, protože v mnohém byli Židé o hodně napřed. Kniha tak podává svědectví o mnoha historických postavách a skutečnostech. Mnohé je samozřejmě autorova fantazie či přinejmenším neověřená legenda – ale to k dobrému románu patří. Pár věcí jsem si uvědomila. O pogromech na Židy v průběhu dávnější historie se sem tam nějaké zmínky vyskytnou, ale nikdy mě nenapadlo, že pronásledování trvalo prakticky permanentně a jak krutou podobu mohlo mít. Stačilo, aby se objevil mor nebo něco podobného. Také mě napadlo, z čeho vlastně vznikla legenda o Golemovi – má nějaký reálný základ? Příběh končí smutně. Odkazuje na nikdy nekončící tragédii židovského národa – ale i na pýchu lidského rodu. Plánovat dětem budoucnost ještě před jejich početím, to dnes asi vyvolá pobavený úsměv. Ale j stále nemálo takých, kteří svého právě narozeného potomka v duchu vidí na univerzitě nebo na stupních vítězů na olympiádě, a ani je nenapadne, že by si syn či dcera třeba chtěli jednou zvolit jinou cestu ke štěstí...... celý text

Kavky nad městem 2014, Vlasta Dušková

Zpočátku jsem musela dát zapravdu některým zdejším uživatelům – děj mi připadal nudný, text ne úplně nejlépe napsaný, vše příliš zamotané, aniž by bylo zřejmé proč. Zřejmě hrála roli i postava Gréty, která mi byla velmi nesympatická, i když jsem s ní do určité míry soucítila. Část, v niž má Gréta již dospělé děti, které se snaží obstát v životě, jak nejlépe to jde – a že to v té době nebylo jednoduché – se mi četla mnohem lépe a nakonec jsem se rozhodla dát knize čtyři hězdičky, s čímž jsem na začátku vůbec nepočítala. Oblíbila jsem si postavy Norberta, Heleny a Frederika, z nichž každá jinak bojuje s nepřízní osudu. Bavilo mě, jak autorka odkrývá některé důležité skutečnosti teprve mnoho let po válce, či dokonce po smrti některých postav. A přišlo mi moc líto – pokolikáté už? – že se normální lidé, kteří vedle sebe dokázali ještě včera bez problémů žít, nechají oblbnout svými vůdci, a najednou je pro ně soused nepřítel. Někdo dokázal každou dobou proplout slizce jako úhoř a ještě mít vždy ze všeho výhody. Někdo naopak měl smůlu a byl ten "špatný", bez ohledu na své schopnosti a charakter...... celý text