BabaJaga11 přečtené 460

Na Zemi jsme na okamžik nádherní 2021, Ocean Vuong (p)

Kniha se mi líbila i nelíbila. Líbila se mi odzbrojující otevřenost, bourající rozmanitá tabu. Líbil se mi samotný fakt, že syn básník píše knihu ve formě dopisu svojí negramotné matce. Líbil se mi poetický jazyk, podrobné, ale hravé popisy, jimž nechybí fantazie, líčení přírody na venkově, ba i zapadlých čtvrtí ve městě. Líbilo se mi, že autor v mnohém vychází z osobní zkušenosti je to znát, a to mám vždy ráda, když je příběh realistický. A i když oslovení "Pejsku" je možná trochu zvláštní, i to se mi líbilo. Nelíbila se mi a to není výtka k autorovi, ale k mocným tohoto světa všechna ta bolest, z níž se kniha zrodila. Válka, prostituce, nucená emigrace, imigrace, život v nedůstojných podmínkách, nelegální práce, protože člověk musí z něčeho žít, legální, ale podřadná a špatně placená práce, drogy, neřešené psychické problémy... Z veškeré té bídy života, do které jsou statisíce lidí uvrženy, se má někdo dobře, někdo na tom vydělává... je dobře, že to autor ukázal. Ale asi proto, jak je ve své podstatě kniha smutná a bezútěšná, alespoň pro mě, nedám 5, ale pouze 4 hvězdy. Nějak mi tam chyběla naděje... i když s tím asi autor nic udělat nemůže. Bonusem je krásná obálka s jinanem dvoulaločným. I když netuším, zda roste ve Vietnamu. Původní je totiž asi jenom v Číně.... celý text

Byli jsme mladí a stateční 2021, Hazel Gaynor

Zpočátku jsem měla problém nějak se na celý ten příběh naladit. Dětí i učitelů v internátní škole mi bylo líto, ale nemohla jsem se ubránit určité hořkosti nad tím, co všechno v průběhu staletí způsobili po světě Britové i další koloniální mocnosti. Na několika místech knihy je totiž připomínán král a další atributy britského impéria. K nim ostatně patřily i internátní školy jako je ta z našeho příběhu. Odtrhnout děti od rodičů ve velmi nízkém věku nepovažuji za správné, zejména když důvodem není fakt, že rodina žije v pustině, kde široko daleko žádná škola není, ale rodiče chtějí, aby jejich potomek byl "někdo" a "někam to v životě dotáhnul". City jsou přitom vedlejší a nepodstatné. Hrdinům příběhu jsem začala skutečně fandit, až když se octli v té největší mizérii, v internačním táboře Wej-sien. To, jaká soudržnost existovala mezi učiteli a žáky, i mezi dětmi navzájem, bylo neuvěřitelné. Po pravdě, úplně jsem nevěřila tomu, že všichni byli k sobě navzájem po celou dobu laskaví a zdvořilí, myslím, že sebelepší výchova v krizové situaci nepomůže, projeví se přirozený temperament aspoň někdy, tehdy, kdy je situace nejvíc vypjatá. Za to jednu hvězdičku strhávám. Kniha krásně ukazuje, že neexistují primitivní národy, které jen vraždí a válčí, a národy kulturní, které nikdy žádnou válku a násilí nevyvolají. Jsou jen primitivní nebo kulturní lidé. V každém národě se může najít jak nebezpečný psychopat, schopný všeho, tak i hrdina plný lásky a odhodlání pomáhat. Věřím, že těch druhých je víc, ale bohužel ti první mívají větší moc a schopnost zblbnout lidi kolem sebe... Kéž bychom se jako lidstvo už jednou poučili... snad k tomu i tato knížka přispěje. Mimochodem, např. e-shop nakladatelství Grada letos po určitou dobu umožňoval přidat knihu zdarma do košíku k určité hodnotě objednávky (využila jsem toho v pravý čas, teď jsou již tituly obměněny). Myslím, že s ohledem na závažnost tématu to byl chválihodný počin!... celý text

Staré odrůdy 2021, Ewald Arenz

Knížka pro dny, kdy potřebujete zvolnit a vzpomínat, kdy se chcete vrátit ke kořenům a připomenout si, jaké to je nořit ruce do voňavé hlíny, utrhnout si sladkou, šťavnatou hrušku nebo projet se na kole ne proto, abyste zhubli, ale protože prostě potřebujete dojet odněkud někam. Knížka pro období, kdy chcete pochopit nepochopitelné, kdy potřebujete, aby vám bylo odpuštěno, abyste odpustili sami sobě i těm okolo vás. Knížka pro ty, kdo vědí, že soudit a odsoudit je až příliš snadné, ale že v pozici toho, kdo je souzen, se octnete, ani nevíte jak a proč, prostě se jednoho dne stane něco, co už nelze vzít zpět. Knížka pro ty, co mají pocit, že se narodili do rodiny, do které se svojí povahou ani trochu nehodí, i pro ty, kdo nechápou, co se stalo s jejich dcerou či synem, proč nesdílí jejich hodnoty a proč to všechno nemusí být nutně nic špatného. Knížka pro ty, kdo cítí, že právě teď musí udělat dobrý skutek, ale připadá jim to příliš obtížné, ba šílené, je to přece něco, co by normální člověk nikdy neudělal, je to něco, co po nás nikdo nemůže chtít... Knížka, kterou jsem dlouho sháněla, která z internetových antikvariátů rychle mizela navzdory vysoké ceně. Pak jsem měla štěstí na jeden výtisk, který byl o dost levnější než obvykle, asi proto, že obálka vyhlížela, jakoby čtenář přede mnou knihu četl někde na prašné půdě nebo rovnou v komíně. Jistě by se i tento výtisk dobře uplatnil v dobročinném bazaru, ale nakonec jsem se rozhodla nechat si ho, snad právě pro tu netradiční "výzdobu", která se dost dobře hodí k obsahu knihy, k tomu, jak obě hlavní hrdinky občas blbnou, ať už ze zlosti, nebo z legrace.... celý text

Návrat do Killybegs 2015, Sorj Chalandon

Zakoupeno poněkud neplánovaně, ve slevě, abych dosáhla na poštovné zdarma. Mimochodem, takto už se ke mně dostala nejedna skvělá kniha :-). Příliš jsem nevěděla, co od knížky čekat. Klasika, přibalila jsem si ji na služební cestu, abych měla co číst ve vlaku. Ten syrový a svojí závažností až do morku kostí pronikající příběh mě určitým způsobem uchvátil a zároveň vyděsil, ale vyvolal ve mě i spoustu otázek. Třeba tu, proč o některých národech či organizacích automaticky smýšlíme jako o teroristech, a o jiných tvrdíme, že mají právo na sebeurčení či územní celistvost, ač v obou případech je cíle dosahováno stejnými prostředky, takovými, jež nelze označit za mírové nebo alespoň nekrvavé... Proč některé národy máme za civilizované a státy za rozvinuté a o jiných tvrdíme, že jsou barbarské a zaostalé... jenže když se podíváme zblízka, leckdy mezi prvními a druhými nenajdeme žádný podstatný rozdíl... snad jen, že ty první se dovedou lépe maskovat. Hlavního hrdinu Tyrona Meehana, nejprve ubohého chlapce, nakonec neméně ubohého starce, ale v mezičase mocného příslušníka IRA, můžeme litovat, můžeme jím pohrdat, můžeme ho buď chápat, anebo naopak nechápat, ale sotva někoho zanechá chladným. Idealista a statečný obránce i zbabělec a zrádce v jedné osobě. Nepravděpodobné? Neřekla bych. Život nás obrušuje a nakonec jsme příliš unavení neustálým bojem a hledáním. Slevujeme ze svých ideálů. Vracela jsem se ze služební cesty, dočítala knihu, občas usínala, protože práce bylo hodně a času na spánek během týdne málo. V polospánku mi vířilo v hlavě slovo "zrádce" a najednou mi připadalo, že občas také zrazuji své přesvědčení i ty, kdo je se mnou sdílí. Možná je to nesrovnatelné, nikoho jsem nezabila ani neudala a jít celý život proti proudu je nesmírně vyčerpávající. Ale kdoví, zda bychom spolu s mými vrstevníky neměli po letech zaplnit náměstí... Je to ovšem málo pravděpodobné. Život je boj a boj vyčerpává, lhostejno je-li veden na barikádách, ve vězení, anebo "normálním žitím". Vyznání Tyrona Meehana na str. 193 rozumím moc dobře, ač jsem nikdy nedržela v ruce zbraň...... celý text

Hluchavky 2018, Luboš Panda (p)

Skvělá knížka, kterou jsem přečetla díky recenzi někoho z mých knižních přátel tady na DK. Už je to nějakou chvíli, tak už si bohužel nepamatuji, kdo přesně to byl, ale to jistě nevadí. Líbilo se mi střídání pohledů Evy a o rok staršího Honzy, jejich prožívání úspěchů i pádů i to, jak se nakonec jejich cesty protnuly. Spousta informací byla pro mě nových, hlavně fungování neslyšící komunity jako jedné velké rodiny mě hodně zaujalo. A moc se mi líbí i obálka hluchavka bílá je sice běžný rostlinný druh, ale vypadá hezky a na obálce je zachycena opravdu věrně. Nehledě na to, že je v ní skrytá symbolika, připadalo mi milé, jak si Eva tuto rostlinu oblíbila. Knížku jsem poměrně dlouho sháněla, ale před dvěma týdny se na mě usmálo štěstí v jednom internetovém antikvariátu (kde jsem si hned obstarala i několik jiných knih :-)). Knížka se mi četla opravdu dobře a jelikož jde o závažné téma, odpouštím i drobné češtinářské nedokonalosti a dávám plný počet hvězdiček. A i když bych si ji ráda nechala, nejen kvůli nedostatku místa v knihovně, ale i kvůli tomu, že by si ji mělo přečíst co nejvíc lidí, jsem ji již poslala cestou dobročinného bazárku dál. S neslyšícími příliš mnoho zkušeností nemám, v bližší ani širší rodině se nikdo takový nevyskytl. Moje jediné bližší seznámení bylo prostřednictvím neslyšícího studenta, který se přihlásil na mnou vyučovaný předmět pro biology na VŠ. Jako externistka dělám přednášky i cvičení obvykle blokově, pouze úvodní seznámení s předmětem je hodinovka. Už je to pár let, co za mnou po úvodní hodině přišel student a snažil se vysvětlit, že je neslyšící a zda může předmět navštěvovat. Naštěstí mi vysvětlil (myslím, že jsme tehdy použili hlavně tužku a papír), že bude mít k dispozici tlumočníka. Tlumočníkem byla mladá příjemná slečna, která mezi studenty dobře zapadla. Jela s námi pak i na terénní cvičení. Bez ní by byl ten velice vnímavý a bystrý mladík, který si v terénu vždy všeho všiml první, asi ztracen. Sice se spousta věcí ukazuje na konkrétních příkladech, ale u toho se mluví a odezírat zvládal jen málo. Kromě toho, že by byla škoda, aby se neslyšící student nic nenaučil, tu bylo ještě něco mnohem závažnějšího. Uvědomila jsem si totiž, že pro člověka, který neslyší a téměř nemluví, může být pohyb v terénu i nebezpečný. Leckdy jsme se museli přesunovat i po frekventované silnici. Jindy jsme se rozprchli v lese nebo u rybníka. Na slyšící studenty můžete zavolat, na neslyšící sice taky, ale je vám to málo platné to ostatně popisuje i autor knihy na příběhu Honzy a jeho spolužáků, co se může stát. Můj student mě naštěstí požádal, zda by si mohl vzít s sebou pejska. Byl to skvělý nápad, protože psík do jisté míry zprostředkovával komunikaci právě v případech, kdy jsme se potřebovali svolat. Trochu jsem se sice bála, aby nás s pejskem ubytovali na ubytovně, která byla kdysi farou a stále patřila církvi, šlo totiž široko daleko o nejlevnější a přitom svojí polohou velmi příhodné ubytování. Naštěstí s tím žádný problém nebyl. A že fakulta zakázala brát si s sebou do výuky zvířata, to jsem tehdy nevěděla, a i kdyby, dělala bych, že to nevím :-). Cvičení proběhlo v příjemné atmosféře. Se studentem jsem se pak však již neviděla. Na zkoušku ani v jednom termínu nedorazil a jak jsem pak zjistila, studia nakonec zanechal, nejspíš toho na něj bylo příliš. To mě dodnes mrzí, byl šikovný, ale nutnost hodně komunikovat písemně asi udělala své. Všimla jsem si toho během psaní mailů hned, že má trochu jiný slovosled a došlo mi, že struktura vět ve znakovém jazyce musí být jiná. To mi následně potrdila tlumočnice a teď, po letech, i knížka Hluchavky. I o diskriminaci se tehdy tlumočnice zmiňovala, podle ní na některé velmi atraktivní obory, např. na práva, neměli neslyšící, ale ani jinak "postižení" žádnou šanci být přijati. Postižení dávám do uvozovek, protože jak je čím dál víc patrné, mnohé obory (a čím lukrativnější, tím víc je to zřejmé) ovládají lidé, kteří jsou sice navenek zdraví, ale ve skutečnosti jde o nezřídka o psychopaty, pro které jsou ostatní lidé jen prostředkem k dosažení jejich vlastních cílů. Nuže, dívejme se po lidech více srdcem a ne tolik pomocí našich smyslů. Ač si myslíme (my slyšící, vidící, atd.), že je máme zdravé a spoléháme na ně, zdaleka nemusí odhalit vše...... celý text

Rudý pes 2002, Louis De Bernières

Kratičká knížka na jedno odpoledne, ale nádherná. Příběh mimořádně inteligentního, svobodymyslného psa, který si dokáže získat přátele a obdivovatele všude. Všem milovníkům zvířat mohu jen doporučit! Příjemným bonusem je i pro nás exotické prostředí západní Austrálie a tamní svérázná komunita horníků v dolech či dělníků zaměstnaných v solných pánvích. Jen konec je smutný, vyloženě bolavý. Každý to zná, jaké to je, když nejvěrnější kamarád odejde do nenávratna... Vždycky to bolí, ale ještě víc, když je to příliš brzy a někdo tomu pomůže... ale ty krásné vzpomínky nám nikdo nevezme.... celý text

Hlas kukačky 2019, Hana Marie Körnerová (p)

Moje první kniha od této autorky a určitě ne poslední. Kniha o mezilidských vztazích na pozadí "velkých" dějin, ale i o tom, jak do našich povah, názorů a životních příběhů někdy zasáhne zdánlivě drobná náhoda. O tom, jak osud dovede být nelítostný a veskrze ironický, jako třeba v případě Hedy a Josefa, kteří oba ke konci života potřebovali Irminu oddanou péči. Mnoho toho, o čem autorka píše, můžeme kolem sebe vidět i dnes, i když doba se změnila a zdánlivě máme svobodu. Ale bohužel stále existují a existovat budou lidé neschopní lásky, kteří si nesou šrámy na duši z výchovy ve své původní rodině a tato traumata, s nimiž se nedovedou vyrovnat, přenášejí dál. A nevyřeší to ani do čtyřiceti, ani do padesáti, někdy ani do smrti... I dnes jsme svědky, jak se někteří lidé vyvyšují nad ostatní jen kvůli tomu, v co věří nebo co vlastní. Kdy pro některé jsou v životě nejdůležitější peníze a ty, kteří nedisponují tučným kontem, považují za méněcenné. Irma, Edita, Magda, Kristýna... ani jedna z nich neměla snadný život, už tím, v jaké době se narodily a žily. Války, krize, doba poválečná... nic hezkého. Dobře popsaná doba těsně před a po Mnichovu. Doporučuji číst takové knihy, protože je stále větší snaha interpretovat tyto události jinak. A nedělám si iluze, kdyby dnes došlo na lámání chleba a stát se to může nedopadlo by to líp, bohužel. Přesto nám nezbývá nic jiného, než žít svoje malé životy a věřit... V Hlasu kukačky autorka krásně ukazuje, že i zoufalství a beznaděj můžeme obrátit v něco dobrého a krásného. Jen mít dost odvahy a lásky.... celý text

Ve stínu mastodonta 2008, Věra Nosková

Povídky o životě i smrti, o vztazích v rodině, o lásce i sexu. O mladých lidech i seniorech, samotářích i extrovertech, z různých období i míst. Vzala jsem si je na čtení do vlaku na služební cestu. První povídka mi svým charakterem připomněla známý fil "Pelíšky". I další jsou na mnohokrát pojednávaná témata, která se však nikdy neomrzí. Některé povídky popisují zničující ironii osudu některých jedinců a jsou až morbidní. A poučné splnění toho, co si dlouho přejeme, nemusí být vždy takové, jak si to představujeme, možná právě naopak... Chvíli mi sice trvalo, než jsem si zvykla na někdy hodně "ujeté" postavy v jednotlivých povídkách, ale nakonec jsem si celkem dobře početla. Je to oddechovka, nečekejte žádné hluboké myšlenky, spíše lekce ze školy života :-).... celý text

Pes 2018, Kerstin Ekman

Krásné, dojemné a navzdory převažujícím přírodním motivům hluboce lidské. Z bezbranného ztraceného štěněte shodou šťastných náhod, díky nimž pejsek unikne smrti hladem a podchlazením, vyroste mladý pes, který se vyzná v divočině, ale nikoli v soužití s člověkem. Až jeho pán, starší muž, Hrdinu svojí nezměrnou trpělivostí a vynalézavostí přitáhne zpět mezi lidi. I když těmi lidmi jsou jenom on a jeho žena, ostatním hrdina nevěří. Tohle člověk jen tak nevymyslí. Musí to zažít, nebo slyšet někoho vyprávět. Musí znát v přírodě každý kámen a trs trávy, zvyky zvířat a mnoho dalšího, jen tak může vše do detailu popsat. Knížka nejen pro milovníky přírody a pejskaře. Je to knížka o naději. Knížka o tom, že zázraky se někdy dějí. A také, že láska hory přenáší, a je úplně jedno, zda ta lidská nebo ta zvířecí...... celý text

Nebezpečná mělčina - Jak internet mění náš mozek 2017, Nicholas Carr

Od knihy jsem možná čekala něco trochu jiného, ale nakonec se mi mnohem líp líbila právě tak, jak je napsaná. Autor začíná zeširoka, o tom, jak souvisí technologický pokrok se strukturou našeho mozku. Tak, jako lidský mozek vymýšlí všechny vymoženosti, písmem a písemnostmi počínaje a smartphonem a sociálními sítěmi konče, tak tyto vynálezy lidského umu postupně zanechávají otisk v našem mozku. Je to dobře, anebo špatně? Na tuto otázku se autor snaží odpovědět. Píše o věcech, které s tématem zdánlivě nesouvisí, ale nakonec to do sebe pěkně zapadne. Hlavně ale nechá čtenáře přemýšlet jak to vidí on? S kým z citovaných odborníků bude souhlasit? Asi tušíte, že autor nebezpečí spojená s prudkým rozvojem IT technologií v posledních letech vnímá jako vážná, jinak by o tom žádnou knihu nenapsal. Přesto není striktně proti, sám přiznává, že moderní technologie používá. Myslím, že určitá umírněnost a absence extrémistických vyjádření dělá z této knížky četbu vhodnou pro široký okruh čtenářů, kteří nad tématem nechtějí mávnout rukou a nebojí se něco si o něm přečíst. Určitě by mezi nimi měli být učitelé, rodiče dětí i šéfové firem, kteří si myslí, že jejich zaměstnanci by měli být neustále dostupní online. Tato knížka je tak důležitá, že na rozdíl od mnoha jiných dostane trvalé místo v mojí knihovně, dokonce jsem si v ní mnoho stránek i pozakládala lepícími papírky :-).... celý text

Řeka bez mostu 1983, Otto Emersleben

Myslela jsem, že půjde o klasický dobrodružný román s historickou linkou, ale úplně tak tomu není. Výprava zprvu hrdých, bezohledných Španělů za zlatem bájného Eldoráda naráží v tropických pralesích na své limity. Autor sugestivně líčí, čemu všemu jsou účastníci expedice vystaveni. Možná někoho překvapí neustále dotírající hlad. Jenže v Amazonii, ráji biodiverzity, sice nacházíme mnoho druhů rostlin i živočichů, ale jejich populace jsou vesměs nevelké (to je velký rozdíl oproti polárním krajům málo druhů, ale v obrovských masách), velcí savci v pralese zcela chybějí a ani těch menších není dost pro uživení výpravy. Nehledě na to, že bílý muž neví, čím by se v pralese mohl uživit. A pak přicházejí pochybnosti ve jménu krále spáchali spoustu zlých skutků. Bude jim odpuštěno? Co je víc čest, nebo sláva a bohatství? Zvláště na příkladu Sáncheze, chudého šlechtice, který volí to první, autor ukazuje, jak je osud někdy vrtkavý. Nevím ovšem, kolik podrobností obsahují archivní materiály z té doby. Zda se skutečně dochovaly zmínky i o dalších mužích, kromě velitele výpravy Gonzala Pizarra a jeho zástupce a posléze samozvaného velitele Francisca Orellana. Žádný doslov s informacemi tohoto typu bohužel kniha neobsahuje. A tak nevíme, jak ti muži v tvrdých podmínkách skutečně uvažovali, ať už ve vztahu ke svému životu, k ostatním členům výpravy, či indiánům, kteří jim pomáhali a sami nakonec z velké části zahynuli... Čeho se báli, v co věřili a jak se jejich vnímání hodnot změnilo v boji o holé přežití... tedy, zda autor nerozvíjel psychologii postav spíše podle dnešních měřítek.... celý text

Černý blesk 1971, Dymphna Cusack

Od autorky jsem už dříve četla knihu "Ohořelý strom", která mě zaujala, a chtěla jsem se proto seznámit i s její další tvorbou. Příběh Tempe Caxtonové, jejíž život je jako na houpačce, se mi četl dobře a líbil se mi, i když některých momentech byl pro mě trochu méně uvěřitelný. Škoda, že se čtenář nedozví, zda autorka na pozadí historických skutečností vystavěla příběh zcela smyšlený, anebo se inspirovala nějakou ženou ze svého okolí, případně dokonce svým životním příběhem... Hlavní hrdince se dostalo vrchovatě krásy, uznání, bohatství i lásky (alespoň si to dlouho myslí), ale i neporozumění v rodině zakončené ztrátou jediného dítěte. Když ji zradí muž, kterého milovala, následuje neúspěšný pokus o sebevraždu a poté zcela nečekaný nový začátek. Moc se mi líbily úvahy syna Christophera z jeho deníku, byť zpočátku mi hrubky, které dělal záměrně, rvaly oči. Christopher se v průběhu psaní vyvíjí z poněkud rozmazleného mladíka z "dobré" rodiny v mladého muže s jasným životním cílem a zásadami. Ale bohužel mu nebylo dopřáno splnit příliš mnoho z toho, co si předsevzal. Rasové předsudky hluboce zakořeněné v australské společnosti 60. let 20. století vedou Christopherovy rodiče k šílenému nápadu: raději ať bojuje v Malajsii, než aby žil s domorodou dívkou. Tempe však později, pod vlivem synova deníku a nečekaného dopisu, projde podobným vývojem jako Christopher. Začne se zasazovat za práva australských domorodců a přehodnotí své životní priority. Knížka se hodí do letošní ČV (kniha o boji za lidská práva), ale doporučuji ji k přečtení i tehdy, když už máte splněno. Zejména ženám, které stojí na nějaké životní křižovatce. Je jen potřeba počítat s tím, že místy je příběh smutný. Pro mě byl nejhorší na začátku, kde Tempe pohřbívá svého pejska, jehož chtěla vzít do nenávratna s sebou, avšak jí samotné to nakonec nevyšlo.... celý text

Svět v zádech 2018, Thomas Melle

Náročné čtení. Děsivé. U mě dost nevhodně zvolené do pracovního týdne s přehršlí úkolů. Některá místa jsem musela přečíst hodně rychle, žádné vychutnávání vět, jinak by se mi o tom v noci zdálo a kdoví, zda by mě to neuvrhlo do podobného chaosu, v jakém se nacházel Thomas... alespoň jsem měla pocit, že stát se to může komukoli. Velice oceňuji, že autor knihu napsal. Musel přece celé to peklo prožívat znovu ostatně, kdesi to i nenápadně zmiňuje. Také mi připadá moc hezké, že zmiňuje všechny přátele, kteří mu navzdory mnoha jeho nezvládnutým, vesměs negativním emocím, jsou nablízku Když už to občas někdo přestal zvládat, časem se objevil někdo jiný. Proč si přečíst Svět v zádech? Lidská psýcha je nevyzpytatelná. Cokoli se může jednoho dne pokazit ale někdy se tomu dá alespoň malinko předejít, jak ukazuje i Thomasův příběh. Pro ty, kdo bojují podobně jako Thomas, může být kniha velkou inspirací. Hlavně ale, jak podotýká uživatelka Arkagas, vyprávění o bipolární poruše z první ruky může pomoci blízkým takto nemocných lidí.... celý text

Pamatuj, že tě mám rád 2010, Luis Leante

Nečekala bych, že mě tato knížka tak zaujme. Sahara, vedro suchu, vojáci... a Barcelona a okolí s luxusními rezidencemi i obydlími chudiny... kontrast hezký, exotický, ale zpočátku čtenář netuší, jak mnohovrstevný příběh se před ním rozvine. Časových rovin je tam totiž víc než dvě, respektive v rámci obou hlavních, ca 25 let od sebe vzdálených období, se rozvíjí ještě několik samostatných, v čase posunutých dějových linek, které se později spojí. Zavítáme do nemocnice v Barceloně i v saharské Smaře, ano, kupodivu i na Sahaře takové zařízení existuje. Milostný příběh je vykreslený střízlivě, bez zbytečných kudrlinek; zdání jisté odtažitosti klame, láska dvou mladých lidí přečká i jejich mládí a odloučení... Ale to není hlavní poselství příběhu tím je spíše síla přátelství a lidství, v kontrastu s krutostmi či lhostejností, jichž se dopouštěli ti, kdo měli zrovna moc rozhodovat... Ano, možná, si autor Sahařany zidealizoval. Ale možná také ne. Období "současnosti" není v knize přesně datováno, ale podle věku Montse Cambrové lze dojít zhruba k roku 2000, od něhož nás dělí přibližně jedna generace. Co se stane s lidmi, kteří nepoznali jiný život, než ten v utečeneckých táborech, kde se narodili a vyrostli? Sotva můžeme mít optimistická očekávání, zvláště když navzdory primitivním podmínkám, nichž tito lidé žijí, mají přístup k moderním informačním technologiím. Nejdříve televize, ale posléze i internet je přenesou o kilometry dál, někam, kde to z jejich pohledu musí vypadat jako v ráji. Nechtěli byste se tam dostat, ať to stojí co to stojí, být na jejich místě? Další příklad toho, jak mezinárodní společenství trestuhodně selhalo. V knize popisovaný nálet a shození napalmu a bílého fosforu na civilní obyvatelstvo žijící ve stanech (!) o dvě desetiletí později vystřídala falešná lidumilnost. Nejen to první zabíjelo... Mocní prohlásili, že to zvládnou, tím ale nemysleli sebe, nýbrž všechny ostatní Evropany, jimž začínají určovat pravidla jiné národnosti a kultury takové, které by si ve své zemi diktovat nenechaly. Stávají se ale někým jiným v Evropě, která ústy svých politiků stále častěji popírá své hodnoty, je tak snadné vyměnit houževnatost a hrdost za sociální dávky... Knihu doporučuji všem čtenářům s otevřenou myslí :-).... celý text

Náhle, sami 2017, Isabelle Autissier

Mně se to moc líbilo, i když nešlo o úplně typický příběh z polárních končin, které mám tak ráda. Tady je velká část knihy věnována vnitřnímu rozpoložení hlavních hrdinů, tomu, jak jeden o druhém i sami o sobě přemýšlejí. Silný je zde motiv viny za něco zdánlivě absurdního má člověk právo přežít, když je zřejmé, že ten druhý to nezvládne? Luise jsem nezáviděla. Netuším, jak bych se na jejím místě zachovala, i když je velmi nepravděpodobné, že bych se octla v tak extrémních podmínkách. Ale i jiné, pro nás reálnější situace mohou člověka úplně "rozložit". Velmi zřetelné poselství pro čtenáře je otázka, kterou si nejednou kladou hlavní hrdinové. Jak to, že příslušníky různých primitivních kultur dokáží v drsné přírodě přežít mnohem lépe než oni, vzdělaní a inteligentní lidé 21. století? Jak to, že při svém vzdělání nedokáží ani přibít prkno či dokonce pořádně zatlouct hřebík? Doporučuji ke čtení všem rodičům, kteří si myslí, že pro své ratolesti dělají to nejlepší, když se je snaží "ochránit" před rozmanitou a "nebezpečnou" manuální prací, a z dětí vychovávají nemehla. Luisa i Ludovic udělali spoustu chyb. Jedna z hlavních byla ta, že se do svého extrémního dobrodružství pustili, aniž by byli dobře sehranou, na krizi připravenou dvojicí. Od komunikačních prostředků se odřízli tak důsledně, že si pro případ problémů nenechali žádnou pojistku. Zkušenější Luisa, která si riziko více uvědomovala, pak prožívala peklo. To, jak se vyvlekla ze spárů novinářů a že v sobě našla sílu jít dál tak originálním způsobem, mě překvapilo, ale v té chvíli jsem jí začala skutečně fandit (do té doby mi jí bylo jen líto). Její příběh může být inspirací pro každého, kdo se nachází v těžké životní situaci, kdy ví, že minulost už nelze změnit... Samozřejmě je ale fajn nedostat se do podobné situace vlastním přičiněním, takže i všem dobrodruhům knihu vřele doporučuji! Kniha se mi dobře četla, přestože obsahuje poměrně málo přímé řeči a je zde hodně popisů krajiny a jak již jsem zmínila, myšlenkových pochodů obou hlavních hrdinů. Luisa a Ludovic ale přemýšlejí o mnoha věcech, které mají širší dopad než jen nucené pobývání na ostrově v oblasti věčného sněhu a ledu. Jsou nám proto blízcí, ať již je budeme hodnotit jakkoli, protože chyby přece děláme všichni...... celý text

Mala a její kočka 2023, Mala Kacenberg

Od knížky jsem si dost slibovala, zaujalo mě přátelství židovské dívky a její kočky, a tak jsem si knihu koupila brzy po jejím vydání. Ke čtení jsem se ale dostala až teď a překvapily mě ne zrovna pozitivní komentáře, když jsem si knížku zařazovala mezi čtené. Říkala jsem si, že čtenáři už nevědí co by si vymysleli, je těžké se jim zavděčit... nyní se ale musím zařadit mezi ty "nevděčné" čtenáře také. Nejprve klady: knížka se mi četla celkem dobře, přečetla jsem ji rychle, a to i přesto, že místy trochu (někde i trochu víc) zlobil překlad. Například na mnoha místech se překladatelka nemohla rozhodnout, je-li kočka Malach (což hebrejsky znamená "anděl") skutečně kočka, tedy bytost rodu ženského, anebo kocour (případně anděl) rodu mužského. V zájmenech ve vztahu ke kočce má občas totální "hokej". Někdy mi text připadal kostrbatý a myslím si, byť originál jsem nečetla, že překladatelka mohla odvést lepší práci. Někde se přímo nabízejí vhodnější slovní spojení, jež by smysl nezměnila, ale text by učinila čtivějším. Příběh je to spletitý, osud nezáviděníhodný, a i když mě Mala místy také štvala svými odsudky (někdy ne úplně jasně vysvětlenými) nebo siláckými řečmi o tom, co by komu z trýznitelů udělala, musela jsem ocenit, že si v dobrém vzpomněla na mnohé lidi, kteří jí pomohli. A vlastně celková vůle přežít, kterou ta mladá dívka v sobě měla, je obdivuhodná, protože někdy je skutečně mnohem snazší to vzdát... ano, byl v tom mnohdy kus sobectví, ale na druhé straně by její umírněnější jednání asi nikomu dalšímu k přežití nepomohlo (možnou výjimkou je Zosja), a tak by jen rozšířila seznam mrtvých... Co mě mátlo a vadilo mi, je časový rámec knihy. Někdy jsem měla při čtení pocit, že uplynulo několik měsíců (týkalo se to např. Malina pobytu v lese), ale dodatečně se ukázalo, že mohlo jít jen o několik dní. Pak mi zase připadalo, že líčení zahrnuje jen poměrně krátký čas (Mala v Německu), načež se ukáže, že už uplynuly roky. Sem tam se mihne nějaký letopočet, ale spolehnout se na to nedá. Něco by možná pomohl vysvětlit nějaký doslov, ale nic takového v knize není. Styl vyprávění je dětsky nezralý a skutečně to připadá jako příběh, který sepsala mladá dívka. Osobně bych více uvítala, kdyby bylo patrné, že jde o vzpomínky staré paní... i když vlastně ani to s jistotou nevíme. Mala Kacenbergová sice už překročila devadesátku a v anglickém originále kniha vyšla loni, ale to nic neznamená, mohla vše sepsat v mládí a z pomyslného šuplíku to vytáhnout teprve nedávno. Bohužel ani okolnosti, za jakých kniha vznikla, se čtenář nedozví a to je docela škoda, asi by to ledacos vysvětlilo. Uvěřitelnost či neuvěřitelnost příběhu bych neposuzovala. Jsem na světě dost dlouho na to, abych věděla, že život nám dovede uchystat ta nejneuvěřitelnější dobrodružství, o která ani nestojíme, neskutečné série náhod (pokud věříme na náhody) a mnoho dalšího. A kočka Malach? Pravda, kočky se takto nechovají, nejsou to psi. V neznámém prostředí se většinou ztratí... jenže každá kočka je jiná. Zažila jsem i takové, co člověka doprovázely jako pes. A skoro každá se umí "vypařit" jako duch a sledovat "svého" člověka, aniž ten o ní vůbec tuší. Snad tedy Malach opravdu existovala. Jen mě mrzí, že v dlouhých kapitolách, zejména po odchodu z Německa, Mala o kočce neztratí ani slovo, vypadá to, že kočku někde po cestě nechala, až o mnoho stránek později o ní přijde zmínka. Podobně jako někteří další čtenáři jsem ani já necítila žádné zvláštní emoce z tak znepokojivé četby. Kde se stala chyba? Nejsem už emočně otupělá? Myslím, že jsme si z jiných příběhů zvykli na židovské hrdiny, kteří sice také přežili holocaust šťastným řízením osudu, ale na rozdíl od Maly byli odevzdaní, nebouřili se a nic se nesnažili změnit. To není odsudek, pouhé konstatování. Ztratili naději, že něco změnit lze, a tak působí křehkým, bezmocným dojmem. Mala se rozhoduje jinak. Bojuje o život a chce se o sebe postarat sama, kdykoli je to možné. Působí navzdory svému mládí jako silná žena a tak možná máme pocit, že taková hrdinka soucit nepotřebuje... Ano, kniha má své četné "mouchy". Ale je cenná jako dokument o nám dnes již vzdálené době. Jako dokument o tom, co je schopen provést člověk člověku. Doklad lidství i zrůdnosti. Výpověď nejen o Němcích, ale i o Polácích a Ukrajincích, o některých až taková, že se dnes nesmí zveřejňovat... Přečetla jsem si ji ráda, ale přes dobročinný bazar na podporu opuštěných koček posílám dál do světa.... celý text

Opatství Northanger 2007, Jane Austen

Nejdřív si dovolím malou odbočku. Toto pro mě byla v ČV skutečná výzva kniha od S. Kinga nebo J. Austenové. Já jsem se po pravdě nejdřív rozhodla pro Kinga, jen jsem potřebovala sehnat nějakou trochu normální knihu, po které bych nešla večer spát s obavami, o čem se mi bude zdát. Takže knihu "To", kterou jako jedinou máme doma, jsem hned zavrhla. Zelenou míli ani Dlouhý pochod, které jsem vyhodnotila jako pro mě stravitelné, jsem neměla a čekala jsem, až se mi některá z těch knih někde naskytne za výhodnou cenu, protože jsem byla předem rozhodnuta, že po přečtení poputují dál. No, ale pak se v dobročinném bazaru objevilo Opatství Northanger a tak jsem to riskla. Asi tak 3/4 knihy jsem se střídavě nudila a střídavě ve mě některé pasáže probouzely zvědavost. Totiž spousta věcí, o nichž se v knize píše, jako korzování po kolonádě, řeči o módě, vychvalování a pochlebování, plesy a spousta dalšího mě v reálném životě nebaví, a tudíž mě ani nebaví o nich číst. Baví mě však studovat lidské charaktery a jejich vývoj. A toho jsem si v knize užila hodně. Isabella mi od začátku lezla na nervy, i když jsem si říkala, že bych ji neměla odsuzovat, že tehdy, ve staré Anglii, se to tak prostě vyžadovalo. Její bratr John mě ovšem štval ještě víc a jak to s touto dvojící dopadlo, mě nepřekvapilo. Catherine jsem si oblíbila pro její upřímnost a oba mladší sourozenci Tilneyovi mi byli rovněž sympatičtí. Tím, jak mě kniha v jednu chvíli fakt hodně nebavila, jsem celkem bezmyšlenkovitě nalistovala závěr, zda má vůbec smysl ve čtení pokračovat. A zjistila jsem, že vše dopadne dobře, tedy jsem chtěla dočíst do konce (a jasně, i kvůli výzvě :-)). Když to krátce před koncem knihy vypadalo dost beznadějně kvůli naprostému obratu ve smýšlení generála Tilneyho, byla jsem zvědavá, jak to autorka zaonačí... no, nakonec to zaonačila docela hezky :-). Nemohlo mi uniknout, jak často autorka používá přehánění a ironii, zejména když popisuje různé společenské zlozvyky typu prázdné tlachání. Překvapilo mě to, protože u ženy žijící a píšící na přelomu 18. a 19. století bych to nečekala. Chvílemi jsem si i říkala, zda to autorka přece jen nemyslí vážně, že tam tu ironii třeba vidím jen já. Ale po přečtení některých komentářů, např. od uživatelky Petrarka, vidím, že nejsem sama, na koho tato stránka románu zapůsobila :-). Nakonec jsem ráda, že jsem si Opatství Northanger přečetla, ale další knihy autorky v nejbližší době určitě číst nebudu a v době vzdálenější se uvidí. Teď mi připadá, že ty mnohem objemnější romány by mě svým jazykem plným všelijakých "kudrlinek", přemítání o tom, co hrdinové dělají a o čem přemýšlejí a co by eventuelně ještě mohli/nemohli dělat a o čem by mohli/nemohli přemýšlet, to vše by mě asi umořilo.... celý text

Z plamenů roste 1969, Jan Knob

Z dobročinného bazaru nebo z knihobudky, už vlastně nevím. Kniha mě několikrát odradila od čtení svým miniaturním písmem. Holt, můj zrak na blízko už není to, co býval :-). Nakonec jsem ale neměla do vlaku jinou vhodnou knihu (tato je právě díky drobnému písmu velmi tenká), a tak konečně tato knížka o požáru ve vsi Doubnici přišla ke slovu. Děj začíná líčením života na vsi poblíž Jičína. Život prostý, selský, zdánlivě idylický, vždyť byla zrušena robota a lidé jsou najednou svobodní, nemusí pracovat na panském, nyní dělají jen na sebe. Jestli dříve zvládli i robotní povinnost tak, že jejich statky vzkvétaly, povede se jim teď ještě líp, zdálo by se... Jenže tak jednoduché není, z roboty bylo nutno se vyplatit, mnozí sedláci se zadlužili... A že někteří své dluhy ještě prohlubovali nezřízeným pitím... bohužel, to je odvrácená tvář svobody a neplatí to jen pro období po zrušení roboty. Někdy stačí málo, aby nakonec vše vyústilo v tragédii, kterou nelze vzít zpět. Obyvatelé Doubnice byli ze dne na den bez střechy nad hlavou. Domy a téměř vše ostatní jim vzal požár, ledva vyvázli životem. Na dalších stránkách autor popisuje, jak se obyvatelé Doubnice pod vedením rychtáře Daniela Samohrda stmelili a vystavěli ves novou. Povedlo se navzdory různým osobním rozepřím či propuknutí prusko-rakouské války v roce následujícím po požáru. Líčení vývoje mezilidských vztahů i stavby vesnice po požáru je napínavé, takže knihu jsem přečetla velmi rychle, i navzdory malinkému písmu. Pozitivně hodnotím, že postavy, které se projevují spíše negativně, nejsou autorem úplně zatracovány. U Martina Borta a jeho ženy Anežky autor popisuje jejich vnitřní zápas, oběma přiznává díl viny za nefunkční manželství (byť u Martina je podstatně větší), což byl nakonec spouštěč tragédie pro celou ves. Nakonec však příběh skončí smířlivě i když konec je trochu otevřený. Doubnici se mi v mapě nalézt nepodařilo. Snad je dnes součástí jiné obce na Jičínsku, anebo si ji autor, na rozdíl od ostatních obcí jmenovaných v knize, vymyslela. To mě trochu mrzí, stejně tak bych ráda věděla, zda některé z postav obyvatel Doubnice byly historicky doložené (třeba pod jiným jménem), anebo jde o autorovu fantazii.... celý text

Spravedlnost Arsèna Lupina 1984, Pierre Boileau

Není to určitě špatná knížka a i když začátek mě příliš nebavil, většina děje pro mě byla napínavá a zábavná. Ohledně vraha jsem velmi dlouho tápala a podezírala jsem kdekoho, hlavně motiv mi nebyl jasný. Ale to bude i tím, že tento žánr čtu spíše výjimečně. Trochu mě zklamal konec, i když nevím, co jsem vlastně čekala. Vlastně to dopadlo dobře, aspoň pro některé postavy. Dávám nakonec tři hvězdičky, i když jsem uvažovala i o čtyřech. Nakonec jsem zůstala u tří, protože si myslím, že knížka není zrovna z těch, které si budu déle pamatovat. Ale na čtení ve vlaku nebo jako oddychovka určitě fajn.... celý text

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima

Knihu jsem si pořídila na základě pozitivních recenzí mých knižních přátel zde na DK. Většinou mi pro výběr toho, co mě bude bavit, pomůže knihu prolistovat. Jsem moc ráda, že tady, u nákupu přes internet, to nešlo :-). Když jsem totiž Probudím se na Šibuji jen tak zběžně prolistovala, připadalo mi to všechno jako jeden velký zmatek. Usoudila jsem, že takovou knihu musím přečíst co nejdříve (jestli se mi to vůbec povede!) a poslat ji "do oběhu", ať mi neblokuje místo v knihovně... Teď bych si ji tam ale nejraději ponechala, akorát že to místo fakt nemám. A říkám si, že na tuhle knížku jen tak nezapomenu :-). Ano, i mě často rozčiluje hovorový jazyk, ale tady mi nevadil. Naopak mi připadalo, že do knihy, jako je tato, se hovorový až slangový jazyk hodí lépe než spisovná "knižní" čeština. V knize je hodně přímé řeči, zbytek textu z velké části zabírají úvahy hlavní hrdinky Jany. Studenti, vysokoškoláky na humanitních oborech nevyjímaje, opravdu nemají ve zvyku vyjadřovat se spisovně. Každopádně, autorka se drží jednoho stylu, což vnímám pozitivně. Za mnohem horší považuji, když je hovorový jazyk prokládán knižními výrazy jen proto, aby autor upoutal pozornost jenže často spíš poukazuje na jazykovou neobratnost a malý cit pro jazyk. V Japonsku jsem nebyla, ani se tam jet nechystám, ale přitom mě ta země určitým způsobem přitahuje. Snad tím, že jde o prastarou kulturu tolik odlišnou od té naší... i když to určitě není jediný důvod. Zároveň mám moc ráda romány, z nichž se člověk poučí o reáliích jiné země, kultury či skupiny obyvatel a to román Probudím se na Šibuji splňuje bohatě. Magické prvky mě od některých knih spíše odrazují, ale záleží na konkrétní formě, zejména jak moc se to "magično" prolíná s běžnou realitou. Zdejší forma mi maximálně vyhovovala, jelikož něco podobného znám i ze svého života a snů. Motiv rozpolcenosti, motání se v kruhu, nemožnost opustit něco a posunout se dál, řetězení pozoruhodných "náhod". A navzdory vážnosti popisovaného bádání nad osudy Kijomarua Kawašity jsem se občas musela i zasmát, hlavně na posledních stránkách. Možná, že až toho o Japonsku přečtu víc, zejména pak od japonských autorů, svoje hodnocení přehodnotím, ale teď nemůžu jinak než dát pět hvězd :-).... celý text