BabaJaga11 přečtené 461

Dítě divočiny 1969, Marjorie Kinnan Rawlings

Musím říct, že nízké hodnocení této knihy řadou čtenářů mě dost zaráží. Bohužel to vypadá, že komentáře psali hlavně ti, kdo knihu přečetli spíše omylem, z nedostatku jiné četby. Je škoda, že pak odrazují potenciální další čtenáře, kniha si to nezaslouží. Mně se kniha líbila, i když nejvyšší hodnocení nedávám, a to z toho důvodu, že mi trošku nesedělo vyjadřování dvanáctiletého Jodyho. Podle velmi jednoduchých vět bych mu hádala míň. Je to trochu v rozporu s tím, kolik práce dokáže zastat. I když možná jsem příliš ovlivněna dnešními dětmi, které tráví spoustu času ve škole, na internetu a některé i s knihami, a vyjadřují se proto jinak, mají větší slovní zásobu. Naopak sotva se dnes najde dvanáctiletý kluk, který ovládá práci s nožem, sekyrou, puškou, stráví celý den okopáváním záhonů či na lovecké výpravě, byť pod dozorem otce. Kniha je unikátní v líčení floridské subtropické přírody. Většina podobných knih je totiž zasazena do jiného prostředí, nejčastěji na sever, do hor či jinam do divočiny listnatých a jehličnatých lesů mírného podnebného pásu. Velmi zajímavý a cenný je například popis povodně, v němž autorka uvádí spoustu detailů o chování různých druhů zvěře při této události. Líčení každodenního zápasu rodiny Baxterových o potravu, vodu a další základní životní potřeby činí z knihy dílo, které by si mladý čtenář měl přečíst, ovšem v dnešní době to asi málokterý udělá (a dost možná, že v dětství bych s touto knihou měla také problém kvůli drsnému chování mnohých postav). Troníkova moudrost "život je těžký" se dnes nenosí, vždyť přece "dont't worry, be happy!" Jenže pak přijde nějaká krize a "happy" přístup člověka ani nenasytí, ani za něho nezaplatí účty. Na postavě Troníka Baxtera autorka ukazuje životní nadhled a pokoru, které člověk získá po mnoha životních ranách, k nimž se postaví čelem. Tomu Troník učí i svého syna Jodyho. Přátelství se srnečkem a jeho tragický konec poukazuje na drsnost, ale zároveň i laskavost rodiny. Těžko by dnes některý otec žádal svého syna o to, oč požádal Troník Jodyho ve chvíli, kdy neviděl jinou možnost. Jenže byla to situace, v níž šlo o život. Na druhé straně si dnes nedovedu představit rodinu, která by se se zvířetem dělila o skrovné zásoby jídla. Množství psů a koček vyhozených nezřídka i z jedoucího auta svědčí o tom, že ač se považujeme za civilizovanou společnost, hodně lidí nesahá v daném ohledu Baxterovým ani po kotníky. Jako důvod pro zbavení se nechtěného mazlíčka stačí podrápaná pohovka nebo rozbitá váza, tedy nikoli něco, na čem by byl člověk životně závislý. Přeneseno do dnešních poměrů, srneček by v současnosti asi dopadl mnohem hůř...... celý text

Moje řeč: Fejtónky Dobré češtiny 2016, kolektiv autorů

Od knížky jsem měla možná až trochu velká očekávání. Některé fejetónky mi přišly hodně vtipné a dosyta jsem se zasmála, případně jsem si řekla "ajaj, tady bych se měla zlepšit v češtině, i o mně se tu píše", jiné mě ale příliš neoslovily. Kniha "Z českých luhů do háje", čtená před lety, která se také zabývá češtinářskými "chytáky", se mi líbila víc. Rozhodně ale počin autorů, převážně mladých nadšenců, oceňuji. Když vidím psané projevy nejen na internetu, ale i v tištěných médiích, leckdy mě jímá hrůza. A tak knihu posílám dál – třeba i díky ní se někdo další dozví správný význam slova "rozšafný" :-).... celý text

U Dvořáků 1992, Vlasta Javořická

Původně jsem si tuto knížku opatřila do ČV 2020 – Kniha, která má na obálce květinu. Tady se obálka květinami jen hemží a je celkově moc pěkná. Nakonec jsem přečetla jiné knihy a tuto jsem si nedávno vzala do vlaku. Což o to, četlo se to dobře, příběh byl poutavý, ale... pár věcí mě vytáčelo. Nejdřív ale světlé stránky knihy, ať potenciální čtenáře hned neodradím :-). Co na knize oceňuji, je popisovaná soudržnost rodiny a statečnost, s níž rodina Dvořáků čelila nepříznivému osudu. Zajímavé bylo zasazení do krajiny Českomoravské vrchoviny, kde ovšem autorka názvy obcí kreativně pozměnila. Asi k tomu měla důvod, nejspíš tam žila skutečná rodina, jejíž osud ve své knize popsala. A tak místo města Studená je v knize Mrázová, místo Mrákotína v ní najdeme Mlkotín, Telecím si nejsem jistá, ale patrně půjde o Telč. Bohužel Šeříkov, kde Dvořákovi měli statek, jsem neodhalila, vesnic s názvy podle různých dřevin je v kraji víc. A co mi vadilo? Předně neustálé omílání, jak byli všichni Dvořáci hodní lidé a dobří katolíci, zejména pak Milošovi synové. Katolíci = dobře vychovaní, ostatní = nevychovaní. Znám spoustu katolíků, či křesťanů obecně, kteří by pro bližního svého nehnuli prstem, a pak lidi, kteří o svojí víře nemluví, nebijí se v prsa, ale rozdali by se. Tak to bylo, je a bude a myslím, že kdyby autorka nechala promlouvat postavy a nepletla do knihy vlastní hodnocení, celkové vyznění by bylo daleko lepší. No a pak je to trochu jednostranný pohled na naši historii, který mi vadí. Konec čtyřicátých a padesátá léta byla těžká a nijak nezpochybňuji, že se děly hrozné věci. Autorka ale zapomíná, že tomu všemu nahrála krize třicátých let, která vedla nejen ke druhé světové válce, ale i prosazení komunistických režimů. Kdyby se lidé u všech továrníků a statkářů měli dobře, nenapadlo by je revoltovat. Pár křiklounů, kterým není dobré nikdy nic, by ke změně režimu nestačilo. Dobře si pamatuju, co mi o dnes opěvované první republice vyprávěly moje babičky. Rodina jedné se mohla udřít, přesto mívali hlad. Rodina druhé babičky zase zakusila pocit bezpráví u soudu. Navíc, někteří členové mojí rodiny zakusili příkoří ze strany katolické církve – v době, kdy byli dětmi, a v situacích, kdy by jim ze strany církve měla být poskytnuta podpora. Zkrátka obyčejný člověk neměl na růžích ustláno. Opět, autorka tyto věci téměř pomíjí. Pokud by nechala mluvit jen své postavy, byla by lépe udělala. Bohužel, když dojde na změnu režimu, zaplatí všichni – ti, co dělníky dřeli z kůže, i tací, co se k nim chovali jako k rodině. Příval smete všechny. Toto píšu s vědomím, že příval může přijít i v této době a spolu se šizuňky, podvodníky a politiky smést i drobné podnikatele, trochu lépe situované příslušníky střední třídy a laskavé faráře, kteří svým ovečkám pomáhají, jak jen to jde. A to vše jen proto, že zapomínáme, necháme si překroutit dějiny, jsme náchylní ke zjednodušování a černobílému vidění světa. Kdy už se konečně poučíme?... celý text

Zlatý potok 1953, N. Jakutskij

Knížku jsem nejprve dlouho sháněla a konečně jsem si ji přečetla – a náležitě užila. Knihy popisující život na Sibiři, Dálném Východě a v dalších odlehlých oblastech Ruska – ale i Kanady, USA a dalších zemí – mě přitahují od dětství... někdy je to tak trochu jako cesta do pravěku, alespoň pokud se píše o životě domorodých lovců. Ten ovšem nebyl tak úžasný a bezstarostný, jak máme někdy sklon si myslet. Vždyť co si víc přát, než život v lůně nezničené přírody... jenže příroda dalekého severu nemusí být vždy štědrá, stačí, aby se opozdil tah migrující zvěře, aby bylo špatné počasí, aby se lovec, živitel rodiny zranil – a přežijí jen ti nejsilnější, možná vůbec nikdo. Není pak divu, že se domorodé národy snadno staly závislými na civilizaci bílého muže, čehož bílý muž neváhal využít ve svůj prospěch – všude, ať šlo o Rusko, Kanadu, Aljašku... Kniha Zlatý potok líčí historické události na Sibiři v období před Velkou říjnovou revolucí i po ní. Věci, které se skutečně staly, samozřejmě mohou být interpretovány z různého úhlu. Řekněme, že život v Rusku byl asi vždy těžký, kdyby se za cara lidem žilo dobře, sotva by došlo k revoluci. Na druhé straně, každá revoluce smete vedle těchž, proti nimž je namířena, i spoustu nevinných lidí. Vzhledem k době, kdy kniha byla napsána, je samozřejmě revoluce oslavována. A ač autor přiznává různé problémy, které byly při porevolučním rozvoji Sibiře časté – chyběli zejména kvalifikovaní lidé – obvykle také popisuje, jak se vše rychle a zdárně podařilo vyřešit. Pravdu o tom, jak to bylo ve skutečnosti, se samozřejmě již nikdy nedozvíme. Jsou věci, které si asi dnes sotva někdo dovede představit, např. že budovatelské nadšení mohlo být u většiny lidí skutečné. Nemyslím si zkrátka, že by si autor vše vybájil. Ale přehnaný optimismus je vždy podezřelý (ze zkušenosti vím, že je zvykem tlačit ostatní do optimismu, když k němu není velký důvod), takže za to jednu hvězdičku strhávám. Na napínavosti příběhu však ideová rovina nic nemění. A jak už přede mnou poznamenal milan3144, člověk se musí obdivovat obrovské houževnatosti hrdinů příběhu, ať již Evenků, či Rusů. Putovat pěšky stovky kilometrů, tábořit na sněhu bez dostatečného vybavení, často trpět hlady. Po pár dnech takového putování by asi většina z nás skončila na hřbitově. Díky knížce však můžeme absolvovat napínavou cestu jen s prstem po mapě a v bezpečí :-).... celý text

No a já 2021, Delphine de Vigan

Už nevím, který z početných komentářů mě přesvědčil, že bych si tuto knížku měla přečíst. Pořídila jsem si ji snad již před rokem, kdy jsem v rámci závazku odebrat aspoň jednu knížku z každého katalogu Knižního klubu potřebovala nějaký titul vybrat a nic moc mě nezaujalo. Knížku jsem si tedy koupila – a nabyla dojmu, že mě nebude bavit. To jsem se ale pěkně sekla! :-) Lou mi byla sympatická a blízká hned od samého začátku. Nejspíš mám mnohem nižší IQ než ona, ale pocity vyloučení a nenormálnosti kvůli tomu, co mě zajímá, jsem jako dítě zažívala také a často. Protože jsem ležela v knihách a později navázala výpravami do polí, luk a lesů za rozmanitou květenou. Protože oblečení, účesy, diskotéky a další věci, které by mě zřejmě měly zajímat, mi nic neříkaly, hlavní pro mě byla praktičnost. Moment, kdy Lou přesvědčí rodiče, aby vzali k nim domů mladou bezdomovkyni No, byl pro mě překvapivý. Hlavně tím, že rodiče souhlasili a projevili velkou trpělivost. Překvapila mě hlavně matka, trpící těžkou depresí (při té příležitosti mě napadalo, zda skutečně existují případy načného zlepšení stavu díky nějakému silnému citovému zážitku – autorka ale nejspíš tuto možnost prověřila). Moc jsem celé rodině držela pěsti – ale zároveň jsem trnula, že se všechno pokazí. A bohužel, stalo se... Příběh sice nekončí tak, jak by si asi většina čtenářů přála, ale vyznívá velmi realisticky. Nastoluje také mnohé otázky, které autorka otevírá prostřednictvím třináctileté Lou. Jak je možné, že létáme do vesmíru, ovládáme analýzu DNA, máme tolik rozmanitých, technicky vyspělých přístrojů – ale nedokážeme pomoct lidem na ulici? Vzpomínám si, jak jsem kdysi o problematice žen bez domova četla v časopise Nový prostor. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak je život bez domova obzvláště pro ženy velmi krutý, např. kvůli větší potřebě hygieny, zranitelnosti i předsudkům okolí – žádná pořádná ženská by tak přece nemohla dopadnout, ne? Kniha nabízí velmi plastický obraz této komunity v Paříži. Ve Francii, kde se zrodila myšlenka svobody, rovnosti a bratrství pro všechny lidi... jenže zvídavá Lou nakonec dospěje k závěru, že toto všechno je lež, když i ve 21. století mnoho lidí ve vyspělých státech světa nemá dost peněz na základní potřeby. Kniha stojí za přečtení už kvůli zajímavým postavám, vedle Lou a No např. Lucase, který 2x propadl. Kamarádství premiantky a propadlíka je zajímavé a skrze ně zjišťujeme, že není dobré soudit lidi podle výsledků jejich studia, potažmo jejich práce, ale je potřeba vidět jejich osobnost jako celek. Lucas netrpí předsudky vůči Lou ani vůči No a oběma dívkám nezištně pomáhá... Nesmírně inspirativní kniha, kterou vřele doporučuji.... celý text

Například Josef 1975, Herbert Otto

Z knihobudky, příběh z období socialistického budování a betonování. Zpočátku jsem měla pocit, že kniha se už přece jen přežila a že ji nechám nedočtenou. Nakonec si ale válečný sirotek Josef získal mé sympatie. Hlavní linii příběhu, která se odehrává ve východním Německu někdy v 60. letech 20. století ve stavebním kombinátu pověřeném stavbami komínů a chladících věží, přerušují občasné vzpomínky Josefa na jeho působení ve francouzské cizinecké legii, na námořní lodi, léta, kdy se naučil různé akrobatické kousky. Josef by se rád usadil a zařadil do běžné společnosti – ale zároveň se "obyčejného" života bojí. Navzdory svému podivínství si mezi kolegy z práce najde přátele a díky nim i dívku. Nakonec pro něj vše dopadne dobře. Nečekejte žádný dramatický děj a smiřte se s rétorikou té doby, kdy se plnil a předháněl plán nejen na stavbách a betonování bylo symbolem pokroku. Dnes je v oblibě tvrdit, že vše je jinak, ale když se podíváte po krajině, zhodnoťte sami, zda přibývá zeleň, anebo beton. A stejné je to i s plněním plánů a lámáním rekordů a soudržností pracovních kolektivů. To vše se vyžaduje i dnes, jen se to jinak jmenuje. Prosperita firmy, konkurenceschopnost, soutěživost, týmová práce (a aby nám ta práce šla líp, sejdeme se na nějaké teambuildingové akci).... celý text

Démanty noci 2002, Arnošt Lustig

Velmi silná kniha, zvláště některé povídky. Hrdinové si navzdory zlu, jemuž musí čelit, snaží zachovat lidskost. Mnohdy jde o děti, které o tom, co se děje, příliš nepřemýšlejí, chtějí jen udělat něco dobrého pro lidi, které mají rádi. Hrdinové některých povídek, většinou již mladí dospělí či lidé na prahu dospělosti, by měli příležitost i dobrý důvod zabít – a přesto to neudělají. A pokud ano, vidí, že zabít druhého člověka není jen tak, když někoho zastřelím, navždy mě to změní. Navzdory krutému osudu hrdinové povídek soucítí s ostatními lidskými bytostmi – a to mi na knize připadá nejcennější a nadčasové. Svědectví o zlu, které se dělo, přináší mnoho knih, ale přitakání životu a dobru se objevuje jen v menšině z nich. Zajímavé je, že autoři, kteří tu krutou dobu a mnohdy i mučení sami zažili, bývají smířlivější než ti, kteří se narodili mnoho let po válce. Možná je to tím, že si pamatují své vlastní slabosti, vědí, že absolutní odvaha a statečnost je iluze, že i ten, kdo se nenechal zlomit, občas vnitřně pochyboval, že zkrátka nejsme dokonalí... a co může být silnější než touha po životě, kterou má každý živý tvor v genech. Pan Lustig dobře věděl, o čem píše, prošel si koncentrákem a to, co neprožil sám, jsou zřejmě vzpomínky a vyprávění jiných lidí. Vyprávění je místy velmi strohé až syrové, což se však k tématu hodí. Povídky jsou psány pěknou češtinou – velký kontrast s tím, co všechno popisují. Autor jasně poukazuje na zvrácenost války a neomezené moci. Bohužel, ani v 21. století mnoho lidí – a zejména pak politiků – evidentně nechápe, že válka znamená smrt, chudobu, hlad, nemoci, pláč a smutek, zničené životy těch, kteří přežijí, ale mají již po zbytek života pocit, že dávno zemřeli...... celý text

Mládenec ze starých časů 1976, François Mauriac

Tuto knížku jsem vlastně teď vůbec neměla v plánu číst. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem cestou domů z práce dočetla v MHD knihu "Vířící bludiště" a měla jsem potřebu ve čtení pokračovat. V batohu jsem zrovna vezla pár knížek z dobročinného bazaru a tato mi připadala jako dobrá volba. Dnes dočteno, dost dlouho jsem váhala, jak hodnotit. Během četby jsem si říkala, že na víc než tři hvězdičky to nebude. I když jsem celou dobu měla pocit, že mi něco zásadního uniká a že by moje hodnocení bylo nespravedlivé. Možná čtu příliš rychle a nesoustředěně? Anebo mi k hlubšímu pochopení chybí znalost reálií Francie na přelomu 19. a 20. století, stejně tak jako znalost hodností, rituálů a dalších věcí souvisejícího s katolickou církví? Možná chce autor udržet čtenáře ve zmatku a bludu a překvapit ho nečekaným závěrem? Možná od všeho kousek... Faktem je, že text je plný různých narážek a zámlk, několik postav má příjmení začínající na "d" (a mně se zpočátku hrozně pletly!) a někdy si připadáte, jako někdo, koho sice vzali party, ale neřekli mu všechno. Je zde řada pomalejších, popisných pasáží, načež se v čase přehoupnete o pár dní, týdnů, měcíců, anebo taky let. Zkrátka ať se snažíte sebevíc, některé věci pochopíte až se zpožděním. Já jsem po přečtení měla pocit, že bych si měla knihu hned přečíst znovu, nejspíš bych ji napodruhé ocenila víc. Jenže místa v knihovně je tak málo a těch knih "ve frontě" tak moc... a tak dávám nakonec čtyři a knížka poputuje o dům dál. Tváří se to jako román o něšťastné lásce – a vlastně jím i je. Ale nejen to. Je o tom, že něco se nám může dlouhá léta jevit nějak, a ve skutečnosti tomu tak není. Tragické je, jestli svými pochybami či podezřením někomu ublížíme. Nemáme důkaz, ale jsme si tak jistí... a přitom to vše je jen jedno velké nedorozumění. Proč to? Někdy možná nemáme dost odvahy poznat pravdu, protože pravda bolí – myslíme si totiž, že naše podezření se jen potvrdí. A jindy jsme příliš lhostejní. Někdy si zas myslíme, že ostatní převyšujeme a máme právo být takoví, jací jsme. Mladý Allain se mýlil v mnoha věcech. Takové už mládí bývá – myslíme si, že víme... ne, jsme přesvědčeni, zkrátka víme :-). A sveřepá ochrana ze strany jeho matky před domnělým nebezpečím, ve skutečnosti však spíše před životem, měla spíše opačný než zamýšlený účinek. To také není výjimečné. Ostatně, i ona sama v mnohém chybovala. Naštěstí ne vždy život vyústí v sérii tragédií, které nás tvrdě poznamenají...... celý text

Vířící bludiště 2011, Adam Foulds

Pomalý příběh, kde se, alespoň zpočátku, zdánlivě nic moc neděje. Běh roku, každodennost ústavu pro duševně nemocné, vše zasazeno do koloběhu přírody. Zvláštností tohoto románu je, že má hned několik hlavních hrdinů. Není to jen básník John Clare, ač je pravdou, že jemu je v knize přece jen věnováno o malinko víc prostoru, než ostatním hlavním postavám a on je i tím, kdo čtenáře dovede provede závěrečnými stránkami. Ale i dr. Mathew Allen, básník Alfred Tennyson, Allenova dcera Hana a pacientka Marie jsou postavy natolik významné, že autor dává čtenáři nahlédnout do jejich vnitřního světa. A pak jsou zde další pacienti, členové rodiny dr. Allena, personál léčebny, lidé žijící v okolí, zkrátka spousta postav, které autor nechává na stránkách knihy promlouvat, pracovat a dokreslovat konání hlavních postav, aniž bychom však měli možnost nahlédnout jim přímo "do hlavy". Další zvláštností je, že autor jen velmi pozvolna odkrývá charakter jednotlivých postav, takže mně osobně některé postavy (dr. Allen, Alfred Tennyson) na začátku oslnily, načež se mi později naprosto zprotivěly, případně jsem je musela politovat. A naopak, postavy, které mi zpočátku lezly na nervy, případně mi připadaly neslané, nemastné (Hana, Marie, Dora), se později projevily v úplně novém světle. A John alias Jan (mimochodem, nepochopila jsem, proč křestní jména některých postav překladatel přeložil do češtiny, většiny však nikoli) mě střídavě dojímal a střídavě štval, ke konci mi ho ale bylo už jen líto... A do třetice, velmi naturalistické a syrové popisy (některé léčebné metody, zpracování uloveného jelena, děje probíhající v myslích některých pacientů atd.), působící někdy až odpudivě, se mísí s líčením čehosi, co by se dalo nazvat "viktoriánskou nudou" (dobová atmosféra s jejími čaji, večírky, společenskými konverzacemi a modlitbami). Kniha je zkrátka plná kontrastů. Závěr byl pro mě dost překvapivý – zejména to, jak dopadl dr. Allen, působící zpočátku seriózním dojmem. To, co vybublalo na povrch ohledně léčebny, na kterou měl její šéf méně a méně času, se ovšem dalo čekat. P.S. Pro mě osobně byly velmi zajímavé zmínky o tzv. občinách – pozemcích, které zahrnovaly společné pastviny, lesy a další části krajiny, které mohli využívat i ti nejchudší. To se ovšem právě v době, do které je zasazen děj románu, tedy ke konci první poloviny 19. století, začalo měnit, půdu pro sebe zabíraly např. společnosti budující železnice, průmyslníci a velkostatkáři. Jak poznamenává ve svých knihách Gary Snyder, existence či neexistence občin poznamenala i vztah člověka k okolní přírodě.... celý text

Život si se mnou zahrává 2022, David Grossman

Musím říct, že k této knize mě dost přitáhla obálka – kamenitá cesta, kolem křoví, starobyle vyhlížející dům, i když civilizace v podobě eletřiny už na to místo zjevně pronikla... aniž bych se starala, o čem kniha vlastně má být, zalistovala jsem v ní, přečetla kousek... a pak jsem ji zhltla během tří dní. Ne, není to jednoduchý příběh. Postavy mi připadaly ztřeštěné. Zjišťuji však, že zrovna mezi ztřeštěnými postavami vždy najdu takové, kterou jsou mi sympatické. Asi proto, že sama sebe bych taky označila za osobu ztřeštěnou, alespoň občas. Nu, jen si představte drobnou pětačtyřicátnici, která se snaží držet krok s šestnáctiletým klukem ve vrhu koulí. Předtavte si novomanžele, kteří stále milují své předchozí, předčasně zemřelé partnery a jejich fotografie si vystaví v nové společné ložnici. Ovšem když dojde na něco, co by ti dva zemřelí neměli vidět, otočí je novomanželská dvojice prostě čelem ke zdi... Ano, začíná to všechno dost legračně. Alespoň některé pasáže. Celé to ruší jen mlčenlivá a poněkud "škarohlídská" Nina. Pokud tedy se namane někde nablízku, což není tak často. Postupně však autor odkrývá další a další nánosy pomyslného prachu a čtenář začíná tušit, že tak jednoduché to nebude. Že Vera přece jen není tak dokonalá, jak se na první pohled zdá, a Nina tak rozmazlená a slabá, jak se jeví o podle Veřina vyprávění. A pochopíte i to, proč Gili, vnučka a dcera, v úvodu říká, že by bylo lépe, kdyby se Rafael (její otec) a Nina (její matka) nikdy nepotkali. Román plný bolesti – ale i naděje. Odpuštění je možné i tehdy, když vlastně nikdo o ničem takovém zpočátku vůbec neuvažuje. A drsná příroda dokáže potrápit, zahubit, ale i stmelit. Podobně jako po přečtení knihy "Hukot času", v níž se také píše o dopadech diktátorské moci na život lidí, jsem si i zde musela po přečtení říct: Nesuďme! Kéž by lidé nemuseli činit taková rozhodnutí, k němuž byla donucena Vera...... celý text

Hukot času 2017, Julian Barnes

Knížku jsem si kdysi pořídila v knižním bazaru byla levná, protože chyběl papírový přebal. Tím pádem chyběla i anotace přímo v knížce. V hlavě mi už pár dní zněl název knihy a říkala jsem si, že zrovna na něco takového bych teď měla chuť, asi proto, že nestíhám, mám pocit, že dny kolem mě jen prohučí anebo já skrze ně... Bylo to pozdě večer a já si chtěla vybrat knížku na cestu do práce druhý den, ne ještě něco hledat na DK. A tak jsem si vybrala a začala číst a vlastně jsem nevěděla, o kom čtu, dokud jsem se nedostala k pasáži o rodičích :-). Nečetla jsem žádnou další knihu o D. Šostakovičovi, takže nemůžu srovnávat, ale toto dílko mi připadá originální a zdařilé. Zejména kontrasty, v jakých je nám světoznámý skladatel představován. Umělecký génius na straně jedné, citlivý, spíše samotářský a bázlivý člověk na straně druhé. Jeho souboj s Mocí, či spíše snaha přežít, snaha nějak fungovat, ochránit své bližní, někdy i za cenu obrovského sebeponížení a studu. Nejcennějším, i když přímo nevyřčeným poselstvím knihy, je: Nesuď, když jsi tam nebyl, když jsi v té době nežil, nevíš, jaké to bylo. Ač autor pojmenovává, o jakou moc jde, vyjmenovává i jednotlivé zástupce této moci, včetně Stalina, většinou textu se prolíná prostě Moc s velkým "m". Myslím, že trocha abstrakce je v tomto směru užitečná, dovoluje totiž čtenáři přemýšlet o Moci jako určitém fenoménu, který by neměl být spojován jen s několika málo režimy a diktátory. Pokušení Moci je silné. Moc si umí počkat, až přestaneme být ve střehu. Stačí dívat se jen do minulosti a nevšímat si, co se děje teď. Moc se umí maskovat, dokonale maskovat... bojuje přece za lepší svět, za demokracii, za práva jedněch i druhých... a nám ani nedojde, že to všechno jsou jen prázdná slova, jejichž obsah Moc už dávno vysála a devalvovala. A že jiná slova, taková, s nimiž tak snadno manipulovat nelze, se ze slovníku Moci vytratila. Vzpomínám si, že kdysi se u nás v každé druhé větě skloňoval výraz "pluralita názorů". Ač ta doba nebyla jednoduchá, nikoho tehdy ještě nenapadlo třídit ty názory na "správné", které zaslouží být zveřejněny, a ty ostatní, či dokonce špatné, které by měly být potrestány, anebo alespoň umlčeny. Moc má mnoho podob. To, že někdy Moc nevraždí své oponenty, vůbec neznamená, že je "měkká" jen rafinovaná. Moc taky občas potřebuje vypadat před světem dobře to ostatně autor v knize popisuje velmi podrobně. Ta nejrafinovanější Moc vám pak vnutí, že jste vlastně šťastní, když jí můžete sloužit, a dokonce jí za to rádi zaplatíte, přestože se šťastní necítíte. Říkáte si však, že chyba je asi ve vás, že se prostě jen musíte víc snažit... Jestli hledáte životopis D. Šostakoviče, patrně najdete lepší knížky, které jsou uspořádané a přehledné. Ale jestli chcete zjistit, jak se asi skladatel cítil, prožívat s ním jeho strachy, propadat se do chaosu, obdivovat ho i nechat se jím udivovat a přemýšlet o dějinách 20. století a o tom, do jaké míry se zrcadlí v našich časech, pak jste tu správně.... celý text

Breaking News 2015, Frank Schätzing

Knížku jsem kdysi získala za pár korun někde ve výprodeji a ke čtení jsem se nyní přinutila, protože potřebuju uvolnit trochu místa v knihovně :-). Je zvláštní, že někdy se mi do čtení nějaké knihy vyloženě nechce – a nakonec jsem mile překvapena. Tak tomu bylo i tentokrát. Po pravdě řečeno, do knížky, která má více než 400 stránek, se mi nechce skoro nikdy – a tahle jich měla více než dvojnásobek. Knížka se mi četla dobře, přelouskala jsem ji zhruba za 10 dní (z nichž některé jsem neměla na čtení skoro vůbec čas). Samozřejmě těžko může čtenář u knihy takového rozsahu čekat, že tam nebudou pomalejší a popisné pasáže. Těch je tam dost a týkají se všeho možného – historie Izraele, popisu života v kibucech, mošavech i některých městech, politiky Izraele i světových mocností, pouštní krajiny, vztahu židovského a arabského obyvatelstva, atd. Ale částí, které mají rychlý spád, je také hodně, ať už jde o dobrodružství Toma Hagena v Afghánistánu a později v Izraeli, akce, do nichž je nasazena Šošana Coxová, dramata několika generací rodiny Kahnových i mnoha vedlejších postav. Někdy mi hlavní hrdinové připadali až neuvěřitelně obdaření štěstím, takřka nesmrtelní, za to jedna hvězdička dolů, i když jsem dost dlouho váhala, zda nedat pět. Na druhé straně, v románu jsem našla plno postav, které mi byly sympatické a jimž jsem držela palce, a pak takové, pro které jsem dokázala mít alespoň pochopení. Stejně jako někteří další uživatelé tady na DK považuji za největší přínos knihy to, že čtenáře podrobně seznamuje s dějinami státu Izrael, s historií konfliktu mezi Židy a Palestinci a s tím, jaký postoj k němu zaujímali jednotliví politikové i jak během svého života měnili své názory. Hlavní pozornost je soustředěna na postavu Ariela Šarona, ale četné zmínky najdeme i o dalších premiérech a ministrech. Hlavní poselství knihy je pak podle mě v tom, že nic není černobílé. Šílenci, kteří neustoupí ani o píď a kteří touhu po míru považují za slabost, jsou na obou stranách. A jakkoli jsou válka a násilí vůbec věci nesmyslné a strašné, kdekoli na světě se může stát, že konflikt "zamrzne" a válka se stane normou. Čímsi, na co si lidé zvyknou, ač ti, kdo žijí mimo, se budou divit "Jak tam ti lidé mohou žít? S tím, že jdou nakoupit, a nemusí se vrátit?" Podobné úvahy o smyslu života se k nám dostávají od mladé Jáel Kahnové. Ano, spousta věcí v knize je fikce. I když kdoví, kolik takových Jáel se muselo smířit s tím, jak válka ničí život jejích nejbližších. A kdoví, zda Šaronovi, který na sklonku života chtěl dát šanci míru, do hrobu někdo nepomohl (a nemám teď na mysli kletbu vyřčenou na jeho adresu). Pro normální lidi mír znamená prosperitu. Pro některé je však válka velkým a lákavým byznysem, jemuž nedovedou odolat... na to je dobré pamatovat. Válka totiž NENÍ normální stav bytí – nenechme si vnutit opak! A ochota jednat o míru rozhodně není slabost. Jestliže někdo hrdě a s úsměvem na rtech prohlašuje "Jsme ve válce", je stejně nebezpečný šílenec, jako všichni ti sebevražední atentátníci vyhazující do povětří autobusy, kavárny a školy. A to ani nemluvím o těch, co jako "řešení" konfliktu nabízejí "preventivní" úder jadernými zbraněmi. Takoví lidé nepatří na veřejné posty, ale na uzavřené oddělení psychiatrie.... celý text

Okamžik ve větru 1982, André Brink

K tématu letošní čtenářské výzvy "kniha od afrického autora" jsem si pořídila asi tři knížky a původně jsem se chtěla pustit do úplně jiné z nich. Dokonce jsem si ji už prolistovala a přečetla pár úryvků. Pak jsem ale zjistila, že se mi kniha nevejde do mého speciálního háčkovaného obalu, do kterého "oblékám" knížky, co s sebou vozím v batohu. A taky mi ta knihy připadala nějaká těžká... odložila jsem ji proto a vyhrabala z jedné police "Okamžik ve větru". Knížka z dobročinného bazaru, vydání z roku 1982. Nenápadná obálka, drobounké písmo a souvislý text, žádné výraznější členění na kapitoly. Pro současného čtenáře to zavání nudou – a to je nesmírná škoda. Na začátku knihy suchá fakta. Četla jsem je narychlo – a musela se k nim pak vrátit, když mi došlo, že v knize nejsou jen pro parádu, ale aby člověk pochopil... Už dlouho jsem nečetla něco tak plastického, barvitého, strhujícího! Jak zmiňuje i uživatelka broskev28, kniha toho přináší hodně – milostný příběh, vyprávění o původních kmenech jižní Afriky i o obyvatelích z říše rostlin a živočichů. Mně ale ze všeho nejvíc dostala psychologie dvou hlavních postav, uprchlého otroka Adama a bílé ženy Elisabeth. Jejich myšlenky, pochyby, tápání... a vzácné okamžiky čistého štěstí, které se brzy mění v zoufalství, rezignaci... a opět probleskuje síla bojovat. Při čtení této knihy si uvědomíte spoustu věcí. Jak málo toho potřebujeme k životu, kolik toho lze oželet, když nemáte na vybranou. Co všechno dokáže člověk vydržet, pokud se nevzdá a pokud mu někdo podá pomocnou ruku, neřku-li, když ho někdo miluje. Co jsme schopni udělat jen v situaci, kdy se po vás sápe ruka smrti – a ani tehdy to není jednoduché. A také, jak pevně jsme zakořeněni v kultuře a prostředí, v němž jsme vyrostli, jež nás formovalo... možná se z vlivu této kultury můžeme vymanit v jiném prostředí, ale je obtížné udržet si od ní odstup ve chvíli, kdy se vrátíme tam, odkud jsme vyšli. Navzdory všem předsevzetím, navzdory jasnému rozhodnutí, že si prosadíme svou... je to totéž, jakoby se jednotlivec chtěl ubránit celé armádě. Adam si to uvědomuje lépe než Elisabeth... tuší, co přijde, byť se snaží věřit v dobrý konec... Autor nám vlastně neprozradí, co přesně se stalo, můžeme se však domnívat, že Elisabeth byla příliš naivní a její plán vyprosit pro Adama svobodu výměnou za její záchranu prostě nevyšel. Konec je smutný a autor jej vlastně prozradí již na začátku ve svém faktografickém úvodu. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že většina z nás toho neprožije za celý život tolik, co ti dva za rok a pár měsíců. Vrženi do buše, hor, pralesů, na mořské pobřeží, zbaveni všemožných zbytečností, vnímali patrně mnohem intenzivněji všechny barvy, vůně, zvuky i chutě okolního světa – a hlavně jeden druhého. Ještě někde za polovinou knížky jsem si říkala, že je to sice pěkné čtení, ale že ji pošlu dál. Ale dočetla jsem – a nějak mi to nedá. A tak jsem ze své knihovny vytáhla nejtlustší knihu, kterou tam mám, a pustila jsem se do čtení s tím, že když tu bichli zvládnu přečíst za týden, mohu si za odměnu "Okamžik ve větru" nechat. "Bichle" totiž poputuje dál a na její místo se vejde hned několik jiných knih :-).... celý text

Zlaté ruce 1999, Cecil Murphey

Opět jeden kousek z dobročinného bazaru. Kniha se četla moc dobře a pro mě osobně byla hodně zajímavá i popisem jednotlivých operací a tím, jaký postup dr. Carson zvolil, že někdy prostě nevěděl, jak se věci vyvinou a pravdivě o tom informoval i pacienty. Celkový dojem mi bohužel trochu kazí fakt, na který upozorňuje uživatelka ladyka, že některé události v knize jsou zřejmě smyšlené. Myslím, že to autor neměl zapotřebí, jeho životní příběh, myšlenkové postoje i vztah k lidem jsou zajímavé samy o sobě. Jakožto hluboce věřící chtěl možná inspirovat mladé čtenáře a přiblížit je Bohu – ale zde by rozhodně nemělo platit ono známé "účel světí prostředky". Osobně mi také trochu vadilo neustálé opakování, že člověk dosáhne všeho, co si vytyčí, dostane vše, oč Boha požádá. Vždy to tak není a někdy mladý čtenář může skončit s pocitem frustrace, že není dost dobrý či jeho víra dost pevná... jenže život je přece jen složitější. S čím ovšem lze souhlasit – někdy člověk potřebuje odvahu, téměř drzost, aby prolomil začarovaný kruh smůly. A to nejspíš u nás stále neumíme, narozdíl od lidí v Americe... proto nám to připadá neuvěřitelné a iritující, protože prostě moc americké. Ano, taky mě tento styl poněkud rozčiluje :-). Přesto jsem si knihu ráda přečetla – a pošlu ji dál, aby mohla inspirovat i ostatní.... celý text

Dcery měděné ženy 2003, Anne Cameron

Výjimečná kniha! Poprvé jsem ses ní setkala před téměř 20 lety. Nabízeli ji tehdy v Dobré čajovně v Č. Budějovicích, kam jsem občas zašla během svých služebních cest, za nějakých 150,- nebo 180,- Kč. Mnohokrát jsem do ní tehdy nahlížela, četla si úryvky, zvažovala, zda koupit – ale nakonec jsem dala přednost tu nové čajové konvičce, jindy zas sáčku čaje s sebou. Kde by mě tehdy napadlo, že jednou za tuhle knihu zaplatím mnohem víc, protože bude tak vzácná a nedostupná – a přece se budu radovat, že ji mám. Člověk asi musí něco prožít, aby ji dokázal ocenit... I když se v té knížce píše o mnoha smutných věcech, je zvláštním způsobem uklidňující. Vždy je nějaké východisko, nějaká naděje, nepadá nám ovšem z nebe, musíme chtít, věřit, milovat a napnout všechny síly v zájmu Dobra. V této pohnuté době jsem nemohla nepřemýšlet, co by bylo, kdyby se běloši při kolonizaci amerického kontinentu nechovali tak odpudivým a primitivním způsobem, jak se chovali. Kdyby se od původních obytel Ameriky dokázali něčemu naučit... dost možná, že by naše civilizace byla někde úplně jinde než je dnes. Možná, že bychom nevěděli, co jsou to války, energetická krize či globální změna klimatu... anebo bychom si alespoň uměli lépe poradit. Jisté je, že nenasytnost dnešního "západního" světa, která nutí všechny bez rozdílu, aby se jí přizpůsobili, často pod záminkou "blahobytu", všechny uvedené problémy stále více vyhrocuje. To vše ovšem za cenu ztráty svobody – stáváme se otroky věcí, které jsou nám tak dlouho vnucovány, aniž bychom je chtěli, až nakonec podlehneme, stáváme se otroky vydělávání peněz na ty spousty zbytečností a otroky snahy stihnout toho víc a víc a víc, i když předem víme, že se nám to nikdy nemůže podařit. Osobně mi tato kniha dala mnohem víc, než např. "Pokrokem k zániku" od Mnislava Zeleného Atapany. Ty knihy jsou zcela odlišné, i geografickým záběrem, ovšem dotýkají se podobných témat. Zatímco Atapana na můj vkus zbytečně moralizuje a prosazuje pouze mužský pohled na věc, z knihy Anne Cameronové je cítit láska a pochopení pro odlišné a vlastně neslučitelné kultury. Je to kńiha, která říká všem ženám, že na jejich názoru a pohledu záleží mnohem víc, než je společnost učí. Že je dobré umět překonávavat překážky i hranice vlastních schopností, když to má smysl pro Dobro, ale neznamená to mířit stále výš a chtít stále víc, jen kvůli zaklínání se pokrokem. Že pokrok, jak ho známe, není univerzálním lékem na problémy lidstva – ba právě naopak.... celý text

Jak šel táta Afrikou 1999, Ota Pavel

Podle názvu jsem čekala něco trochu jiného. První část knihy totiž tvoří povídky o sportu, které mě až tak "nebraly". Sice jsou zde i povídky o rybách, ale těmi se tak nějak prolíná sport. Všem těm povídkám jistě nelze upřít vtip, krásu jazyka a čistotu myšlenek, ale co naplat, když sportovní fanda nejsem a sotva někdy budu. A navíc jde o sportovce dnes již nežijící, pro mě z velké části neznámé. A tak jsem četla pomaloučku a usínala u toho... ostatně, u povídek před spaním to není na závadu :-). Druhá polovina knihy však má – alespoň pro mě – úplně jinačí "šťávu". Nemohla jsem se odtrhnout. Konečně došlo i na povídku Jak šel táta Afrikou – už jen kvůli této povídce si knihu nechám a nepošlu ji dál. Dobrodružství mladické nerozvážnosti, kdy pak jde každou chvíli o život... a bohužel každý nemá tolik štěstí, jako pan Popper, tatínek Oty Pavla. Povídka Běh Prahou, ač v ní jde o jistý sportovní výkon, je hlavně o životě, politice a o tom, že politikům je lépe nevěřit, aby pak člověk nemusel brečet, jak ostudně se nechal podvést. Nejde jen o strany, které projevily sklon k extremismu a potlačování lidských práv. Zlo je bohužel tak staré jako lidstvo samo a dokud lidstvo nevymře, zlo přetrvá. Existence či neexistence nějaké politické strany na to nemá vliv. Zlo se přelije jinam. Rétorika představitelů některých současných politických stran, které se snaží potlačit svobodu slova, mi bohužel dává za pravdu. Není důležité, jak se strana jmenuje, ale co dělá, jak se projevuje, jakým způsobem prosazuje své myšlenky a zejména, jak zachází se svými oponenty. Jsou pro ni oponenti cenní tím, že poskytují jiný názor, anebo jsou to podezřelé či dokonce protistátní živly podporované nepřítelem? Vzpomínám si, jak jsme v 1. ročníku gymnázia byli varováni před pochybnými lidmi, kteří by nám mohli dát něco podepsat. Něco hrozně špatného, nebezpečného. Nepodepisovat, hlásit! Až později jsme zjistili, že šlo o petici Několik vět. A dnes se na nás podobné bludy z úst vládních politiků valí z novin, televize a dalších médií. Kdo nechce obléct dva svetry a chce si doma zatopit, je podezřelý či rovnou vlastizrádce. Ano, bohužel, historie se opakuje a v povídce Běh Prahou to Ota Pavel krásně popsal.... celý text

Velký samočinný větostroj a další povídky 2007, Roald Dahl

Autorova fantazie je nekonečná. Někdy až příliš. Musím souhlasit s uživatelkou Szekynka, že pokud se týče povídky Prase, je to síla, kterou člověk jen tak nemusí rozdýchat. Je to tak tragické, až je to směšné... posuďte sami, až si knížku přečtete. Množství smůly, která se sesype na rodinu hlavního hrdiny, totiž dosahuje absurdních výšin. Po přečtení této povídky jsem usoudila, že nejde o knihu vhodnou pro večerní čtení před spaním, protože fakt nechci, aby se mi něco z toho zdálo. Kupodivu mezi dalšími povídkami (čteno napřeskáčku) už nic tak děsivého nebylo. Naštěstí :-). Ovšem, ač nemám ráda přeslazené konce, tady, kde se konec obykle nedá předpovědět, a i kdyby, zpravidla je horší než bychom si přáli, jsem byla ráda za konec v povídce Chirurg. I když vlastně ani Antikvář neměl až tak špatný konec, alespoň pro někoho ne – stejně jako v Chirurgovi i zde zapracovala spravedlnost.... celý text

Píseň Polabí 1982, Jarmila Otradovicová

Knížku jsem začala číst již více než před rokem a nějak mě tehdy neoslovila. Čekala jsem hlavně popisy přírody Polabí – a dočkala jsem se poválečného vývoje dané oblasti. Po pár stránkách jsem ji tedy odložila. Až dnes jsem ten drobný svazek vzala znovu do rukou. Můj stařičký počítač potřebuje dost času, než naběhne, a tak si ho vždy krátím knížkou, co mám zrovna rozečtenou. Jenže dvě, co jsem měla po ruce na nočním stolku, jsem zrovna dočetla, a zbývala Otradovicová. Najednou jsem se začetla. Do života malého děvčátka, kterému do života vstoupila první válka a vzala jí milovaného tatínka. O tom, jak malá Jarmilka musela opustit to, co měla ráda, v polabských Chotuticích, a nastoupit do školy v Praze. O frontách na jídlo, nedostatku peněz, pašování potravin z venkova. Okamžiky radosti, které většinou brzy končí, protože je bída a hlad, a tak ani zvířátko, které dítě dostane pro útěchu, není nakonec ušetřeno... V době druhé války je autorka již dospělá a toto válečné období v knížce zmíní jen v rychlosti, více se věnuje období po válce. Připadá mi, že toto líčení už není tak prosté – a tím silné – jako výpověď malé holčičky. Ono zanést do básně něco o agronomce a soutěži mezi místními JZD asi není jen tak, bez ohledu na to, že autorka nepoužívá rým. Prostě je to něco, co se básnickému zpracování vzpouzí. Za mě ta poslední část mohla být ještě –kratší než je, stačilo pár jednoduchých vět. Oč silnější je třeba popis cesty za tatínkem před jeho odvelením na frontu z první části knihy (str. 47–48) : "Bála jsem se zeptat, co je to fronta – V přeplněném vlaku tolik lidí, tolik dětí, stromy košatily ovocem, ale transporty odjížděly na frontu bojovat za císaře. Děti ve vlaku chroupaly cukrátka já jsem je nechtěla, chtěla jsem zpět svého otce."... celý text

Vypovězen 1972, Karel Klostermann

Mám ráda romány z jihočeského prostředí. Zde jsem celou dobu jsem přemýšlela, která z vesnic "mezi Hlubokou nad Vltavou a Netolicemi" byla dějištěm románu. Továrnou zřejmě byla šamotka ve Zlivi, snad tedy celý příběh je zasazen do Zlivi, jež je ovšem dnes městem bez jakékoli historické vesnické zástavby. Přiznám se ale, že jsem při čtení neměla po ruce mapu, abych podle určitých náznaků mohla porovnat, zda poloha obce opravdu odpovídá Zlivi. Zpočátku jsem měla trochu problém zvyknout si na značně archaický styl vyjadřování. Asi jsem už dlouho od Klostermanna nic nečetla, byť pár jeho knih, dosud nečtených, mám už nějakou dobu ve své knihovně. Příběh je však napínavý, a tak jsem si na archaický jazyk brzy zvykla. Co všechno dokáže člověk přežít? Při čtení této knihy si uvědomíte, kolik toho je... Nejsmutnější ze všeho je nespravedlnost – proč se na jednoho člověka či rodinu sesype tolik trápení? A pak odevzdanost, s jakou hlavní hrdina, Váša Křenek, přemýšlí i jedná: chudý člověk musí být vděčný za vše... Trochu zarážející je i nesnášenlivost a hašteření v komunitě dělníků v továrně, či spíše jejich žen. Pro mě osobně bylo překvapivé, že nakonec nejvíc v nouzi vypomohla domácí Bavorová. Podmínky, v nichž hlavní hrdina žil a pracoval, jsou asi pro většinu z nás nepředstavitelné – v zimě bez dostatečného ošacení, o hladu nebo jen s nedostatečnou stravou, bez možnosti doprovodit zraněnou ženu k lékaři, bez možnosti dohledu na děti, když je to třeba, mnoho hodin práce ve vyčerpávající výhni pecí. Není to výmysl, jak se nám dnes občas někdo snaží namluvit, takto to skutečně bylo, chudý člověk neměl na růžích ustláno. Na závěr se ostatně dozvíme, že příběh je sepsán podle skutečnosti, na základě setkání K. Klostermanna s hlavním protagonistou a také podle výpovědí lidí, kteří V. Křenka znali. Ano, dnes se máme mnohem lépe. Bylo by však naivní se domnívat, že je to samozřejmost zaručená navěky. Existence firem, v nichž je běžná šikana, nedostatečné odměňování, šizení na povinných odvodech a celkově otrocké podmínky pro zaměstnance, ač majitelé jezdí v drahých autech a létají na zahraniční dovolené, jsou toho důkazem. Děsivá je navíc i neschopnost (nebo neochota?) státních institucí tento stav napravit a arogance mnoha politiků i úředníků, s níž lidem sdělují, ať si nestěžují, máme tu svobodu, tak co by chtěli víc? Lidé by měli vědět, že pracovat 12 hodin denně za mizerný plat, leckdy v nedostatečně vybavených provozovnách a bez ochranných pomůcek, opravdu NENÍ nutnou daní za svobodu. Je to jen zneužívání postavení a moci některými jedinci, kteří pak zisky firmy prezentují jako svůj úspěch, byť tento "úspěch" je založen na odírání lidí. A někdo se neštítí využít ve svůj prospěch a slávu vše: nemoci, válku, cokoli...... celý text

Vinobraní 1979, Jan Kostrhun

Nádherné, poetické, pro období zrání vína, poletujících špačků a pomalu přicházejícího podzimu jako stvořené. Zdánlivě obyčejný příběh, ale tolik se v něm toho skrývá! Několika slovy a někdy spíše zámlkami dokázal autor vyjádřit víc, než jiní stovkami stránek textu. Bylo mi líto, že konec byl smutný – ale připomněl mi, kam všichni směřujeme, a že i smutek má v životě své místo, jinak bychom si sotva dokázali vychutnat chvíle naplněné radostí. Doporučuji všem, kdo se obejdou bez akcí nabitého děje, dovedou slova pomalu nechat rozplynout na jazyku jako sněhové cukroví a rádi se zasní ve vzpomínce na vlastní dětství a možná i svého dědu...... celý text