BabaJaga11 přečtené 438

Přeběhlík 2020, Siegfried Lenz

Včera jsem napsala komentář k této knize. Uložila. Úspěšně uložila – tedy nestalo se to, že by ukládání selhalo, byl tam, když jsem šla spát, myslím ten komentář :-). A dnes tu z nějakého prapodivného důvodu není. Marně si lámu hlavu, jak je to možné. Technická porucha? Nebo se mi to jen zdálo a já ve skutečnosti nic nenapsala? Hm, ale ze snů si obvykle nepamatuju celé souvislé věty… Že by snad někomu vadily moje protiválečné postoje? Dnes, kdy jsou potřeba víc než kdy jindy? Že by někomu vadily moje úvahy o tom, že by nebylo na škodu poslat tuto knihu do poslanecké sněmovny, aby se pánové a dámy v poslaneckých lavicích namísto podřimování trochu zamysleli, než začnou hlasovat (a to píšu až teď, do této verze komentáře, v tom minulém jsem tak konkrétní nebyla) o tom, kam pošlou jako přátelskou pomoc dělostřelecké granáty a do jakých operací zapojí naši armádu? Kdyby toto mělo vadit, přestože v komentářích jiných čtenářů u jiných knih nevadí celá nůše vulgarit, vyhrožování autorovi, nebo hlavnímu protagonistovi (obvykle z řad politiků), případně oběma najednou, asi bych se s milou DK brzy rozloučila. A musím říct, že to by mě vážně moc mrzelo. Ale řekněme, že šlo třeba o nějakou poruchu DK serveru. A pojďme do toho znovu. Vždyť už tak moc nezbývá napsat… Na Přeběhlíkovi mě v první řadě upoutal fakt, že velká část děje se odehrává v bažině. Já miluju bažiny! Ten život, který v nich kypí v mnoha podobách – vážky, ryby, řasy, rákos a další rostliny, labutě a další nepřeberné ptactvo. A ten ten kontrast – žhnoucí slunce nad vodní hladinou, studené bahno pod ní. Měla jsem to štěstí, že jsem se brouzdala jen v takových bažinách, kolem nichž nezuřila válka. Walter to štěstí neměl. Ani další hoši – jedno zda z té nebo druhé znepřátelené strany. Bažina se je snažila ukolébat, že se vlastně nic neděje. Jenže kulka nepřítele si je našla i tam – jednou kulka německá, podruhé kulka ruská, či kdoví jaká vlastně... To místo na východě je trochu tajuplné, na mapách ho nenajdete. Zřejmě i jména těch kluků byla smyšlená, a jejich příběhy poslepované z osudů jiných. Ostatně napsat o někom, že je válečný zběh a jmenovat jej jeho pravým jménem by se rovnalo rozsudku smrti… Vůbec se nedivím, že poměrně krátce po válce nechtěl S. Lenzovi román v Německu nikdo vydat… kdoví, možná se některý z redaktorů v tom příběhu našel a zděsil se… co když to praskne? Bylo by snadné ty muže morálně odsoudit. To přece nejde, vlast je vlast, za ni se má bojovat! Jenže… za koho vlastně bojovali? Za své rodiny, které se ve Velkoněmecké říši budou mít lépe, anebo za šílence s knírkem? Bylo to jen 20 let po Velké válce, ale mnozí byli tak mladí, že ji nemohli pamatovat. Mysleli na vítězství – a zatím mnozí přišli o své nejbližší, kamarády, domovy, o život, o budoucnost… Války nemají žádné opravdové vítěze, jsou jen poražení… všichni ti mrtví, zmrzačení, sirotci, vdovy… zničená města, vypálené vsi, rozbité silnice a železnice, pole udusaná nohama, kopyty, koly a pásy armád, lesy plné min a trychtýřů po granátech, kde ještě mnoho let po válce není bezpečno jít na houby, natož si rozdělat ohníček. Nedovedeme si to představit. Nevíme, jak bychom se zachovali na místě Waltera či ostatních chlapů z bažiny… Některé věci je lepší nezjišťovat… třeba to, zda bychom nakonec nestáli se zbraní v ruce proti svým sourozencům, rodičům či kamarádům... Měli jsme to štěstí, že desítky let se naší krásné zemi válečné konflikty vyhnuly. Buďme rádi a dělejme vše pro to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.... celý text

Teď už tě vidím 2015, Nicole C. Kear

Pořízeno ve výprodeji za 29,- Kč, s tím, že knížku přečtu a pošlu dál. Tedy nejspíš. Do letošní čtenářské výzvy se tato kniha zrovna hodí – hlavní hrdinka totiž trpí tělesným hendikepem, neléčitelnou oční chorobou. Postupem let ztrácí zrak – ale snaží se žít normální život. To se lehko řekne, ale hůře provede - a o tom, jaké to vlastně je, pojednává tato kniha. Začátek mě příliš nebavil. Připadal mi moc rozjásaný a pubertální... pravda, autorka se o své nemoci dozvěděla na prahu dospívání, možná tedy chtěla v knize navodit příslušnou atmosféru... anebo to prostě byl jen americký styl, že jsme stále "happy", i když ve skutečnosti nejsme. Fáze, kdy se hlavní hrdinka rozhodne osamostatnit a spolu s mužem svých snů založit rodinu, mi přišla mnohem zajímavější. Ta vlastně pokračuje až do konce knihy, neboť Nicole se navzdory strachu, co bude, až neuvidí vůbec nic, rozhodla i pro druhé dítě. Kniha je psána s nadhledem a pochopením pro omezení, které každému z nás dává naše nedokonalé tělo i duše. Líbily se mi drobné rady před začátkem každé kapitoly, často věci, na které by se možná člověk v podobné situaci jako Nicole styděl zeptat, protože by nevěděl jak, koho, kde... Trochu jsem nechápala, proč Nicole tak dlouho tajila svůj hendikep před svým okolím, nakonec to však vysvětluje sama – udělat krok rozhodující a z vidoucí být najednou nevidomá, vědět, že už není cesty zpět, bylo to nejhorší.... celý text

Slon ve švestkovém sadu 2016, Václav Křístek

Než jsem se dostala k napsání komentáře, už mi posledníí díl "krčínovské" trilogie trochu splývá s dílem předešlým. Ale to by mi až tak nevadilo. Spíše mi vadí, že ani v závěrečném díle není Jakubu Krčínovi věnováno až tolik prostoru, kolik by asi člověk čekal. Na druhé straně, několik příběhů, které se vzájemně prolínají, má poměrně spád, takže tento díl je ze všech tří možná nejvíc napínavý (asi i kvůli tomu, že je nejkratší :-)). Bohužel mnoho těch příběhů nekončí dobře, např. Bartolomějská noc, vylíčená v závěru knihy, se neblaze dotkne osudu dvou mladých českých člený Jednoty bratrské, z nichž jeden zaplatí životem a druhý jen o vlásek unikne smrti. Šťastné manželství Jakuba Paleologa s Kutankou je zkaleno Jakubovým uvězněním a nutností skrývat se, mistr Tomáš Mitis je nucen zavřít své knihkupectví, Evropa bojuje s Turky a jak už to bývá, někdo bojuje, jiný se veze a řeší si svoje vlastní bolístky... A Eva z Rožmberka, provdaná za Mikuláše Zrinského, se z manželky hrdiny stává vdovou po hrdinovi. Spousta smutných dějinných událostí, nad nimiž může čtenář přemýšlet – co by bylo, kdyby se to nestalo? Nevíme. Bohužel, lidstvo je nepoučitelné, a tak náboženské, politické a další rozepře nás asi budou provázet navždy.... celý text

Prohrát slunce před svítáním 2011, Václav Křístek

Ač tento díl trilogie o Krčínovi je ještě delší, než 1. díl "Cesta na poledne", četl se mi podstatně lépe. Děj má o něco větší spád a asi hrálo roli i to, že o řadě událostí (např. příchod J. Krčína do Českého Krumlova, tažení proti Turkům, korunovace Maxmiliána II., atd.) jsem již četla jinde. I zde mi ale trochu vadilo, že román je protkán příběhy velkého množství postav, přičemž Krčínovi samotnému se zas tolik prostoru nevěnuje, i když o Rožmbercích, v jejichž službách Krčín v té době působil, je toho v knize hodně. Na druhé straně, řada z těchto postav mi byla sympatická, z historicky doložených to byli např. Jakub Paleologus, Filipina Welserová, "utajená" manželka arciknížete Ferdinanda II., či Adam z Hradce, jehož tragická smrt je v románu také vylíčena, a jeho žena Anna z Rožmberka. Přesto nedám pět hvězdiček, kniha přece jen mohla být trochu kratší. Dokládá to i fakt, že ke konci již zřejmě docházely síly i autorově manželce, první čtenářce a korektorce knihy, takže se objevuje více překlepů, chybějících slov, apod. Není to nijak tragické, ale přece jen to celkový dojem trochu kazí. Jdu na poslední, nejkratší díl trilogie :-).... celý text

Kočkolásky 2021, * antologie

Tuto knížku bych doporučila každému milovníkovi koček. Jednak jsou v ní příběhy, které chytnou za srdce, někdy i vyloudí slzu na tváři, jednak koupí knížky lze přispět na opuštěné kočky, které jsou v péči desítek útulků a depozit. Knížka není dílem zkušeného spisovatele, ba právě naopak. Příběhy psali majitelé a provozovatelé útulků a depozit a další příznivci a přátelé koček. V mnoha případech tito lidé prokázali i značné spisovatelské nadání a jejich příběhy se moc dobře čtou. O to víc mě mrzí, že se nenašel někdo, kdo by opravil některé notoricky se opakující jazykové chyby. Jde zejména o skloňování zájmena "ona" – v poslední době se jako mor šíří tvar "jí" pro 4. osobu čísla jednotného, kde správně má být "ji" s krátkým "i". Tedy např. "hledali jsme ji" (kočku), nikoli "hledali jsme jí", apod. Ale "dala jsem jí najíst" - 3. osoba čísla jednotného, zde je "jí" správně (příklady jsem v duchu knihy vymyslela, protože příslušné stránky jsem si nezaložila a jak už to bývá, když potřebujete něco najít, zůstává to skryto :-)). Ano, možná jsem hnidopich, ale na druhé straně toto je učivo 1. stupně ZŠ, alespoň za mého mládí bylo. Nechci, aby moje kritika vyzněla špatně a odradila čtenáře od koupě a čtení. Naopak, moc přeji všem zúčastněným, aby se kniha dobře prodávala, brzy se zcela rozprodala a nejen vydělala tolik potřebné peníze pro kočičky v útulcích, ale potěšila i náročné čtenáře. Chci ale zároveň moc poprosit autorku projektu – jestli budete připravovat dotisk nebo pokračování, prosím, obraťte se na někoho, kdo odchytá i výše zmíněné drobnosti! Stačilo by 1x přečíst, tedy nebylo by to zas tolik času navíc. Nabízím pomoc s oslovením lidí, kteří se češtině věnovali nebo věnují profesionálně a mají rádi kočky, tedy je šance, že by korekturu provedli rádi a zcela zdarma, případně mohu pomoci i sama, byť nejsem profík :-). Kočky jsou moje velká láska – ale čeština také :-).... celý text

Chlapci z Pavelské ulice 1963, Ferenc Molnár

Tuto útlou knížku z dobročinného bazaru jsem si vzala s sebou na dovolenou a přestože jde o dětskou literaturu, navíc určenou spíše klukům, zhltala jsem ji během chvíle. Dýchlo na mě z ní moje vlastní dětství - dny trávené venku, soupeření různých part dětí, snaha chovat se spravedlivě a čestně, ale i průšvihy, zranění... naštěstí v našem případě vždy s dobrým koncem. Žádný internet, žádné mobily, řádné sociální sítě, žádné elektrokoloběžky... není to tak dávno, a přesto je dnes svět úplně jiný. Jistě lepší v tom, že chlapec jako Arnošt Nemecsek by se zcela jistě uzdravil... ale co to ostatní? Někdy mám pocit, že právě všechny ty moderní vymoženosti berou dětem dětství – a možná ještě víc klukům jejich klukovství... Doporučuji k přečtení nejen dětem, ale i jejich rodičům.... celý text

Ptačí domek 2021, Eva Meijer

Knihu jsem ke své škodě četla na etapy. Myslela jsem, že poměrně krátké kapitoly se budou dobře číst před spaním, ale zrovna přišlo období, kdy jsem únavou nebyla schopná přečíst byť jen jednu stránku. Tak jsem si knížku vzala do vlaku a zjistila, že už jsem mezitím zapomněla většinu postav. Musela jsem zalistovat o pár stránek zpět. Zpočátku se zdálo, že dojem z knihy tím zůstane definitivně zkažen, ale ve chvíli, kdy se Len odstěhovala do svého Ptačího domku najednou to, co bylo na začátku, z velké části přestalo být důležité. Len byla pro ptáky – jejich výzkum a život s nimi – tak zapálená, že byla ochotna kvůli nim takřka zmrznout (otevřená okna, aby k ní kdykoli mohli), nechala si zničit zařízení domku a vyháněla většinu návštěv. Podivínka? Vlastně ano, ale takovým způsobem, který dává smysl. Chtěla jenom žít svůj život s ptáky a poznat je tak dobře, jako by byli její vlastní rodina... a oni byli. Můj výsledný dojem z knihy je ten, že zůstane v mojí knihovně – a to hovoří za vše, jelikož knihy už musím dávat i na zem :-).... celý text

Stín banyánu 2014, Vaddey Ratner

Nikdy mě nepřestane znepokojovat, co všechno je člověk člověku schopen provést. Dobrodružné romány jsou plné příběhů o "krvežíznivých"a "lítých" šelmách, ale člověku v jeho krutosti žádná šelma nesahá ani po kotníky, bohužel. Jak to přijde, že se z člověka stane vraždící monstrum, které má potěšení z trýznění bezbranných? Mnoho knih poukazuje na zcestné ideologie nebo náboženství. Pokaždé je ale za tím vším někdo konkrétní, koho ostatní slepě následují. Bylo tomu tak i v případě Rudých Khmerů v Kambodži. Brutální režim připravil o život statisíce lidí, stačilo, aby člověk nosil brýle, dle Khmerů znak intelektuála. Ale nejen to, těm, kdo šli na smrt, i těm, kdo již přišli o život, byla upřena jakákoli důstojnost. Příběh malé Raami je šokující. Ani děti nebyly ušetřeny strádání. Ba spíše naopak, spoustu věcí nechápaly a na otázky se jim nedostávalo odpovědí. I proto, že stačilo jediné slovo, nepatřičný úsměv – a mohlo to skončit smrtí celé rodiny. Raami měla přece jen štěstí – přežila ona i její maminka. O další členy rozvětvené rodiny včetně milovaného tatínka však přišla. Dnes a denně se v různých zemích odehrávají podobná dramata, pod vlajkou rozmanitých ideologií a náboženství. Je naivní si myslet, že zákazem čehokoli brutalita skončí, pouze se za čas objeví pod jinou vlajkou. Netolerance, potírání odlišných názorů v zájmu "demokracie", dělení společnosti na "nás" a "ty druhé" a rozmanité sociální experimenty jsou bohužel signálem, že lidstvo se stále nepoučilo...... celý text

Cesta na poledne 2004, Václav Křístek

Ač mám ráda podrobnosti a plastická líčení, tak tady to bylo i na mě moc. Kniha je plná různých odboček od hlavního děje, rozmanitých postav a košatých souvětí, že se mi nečetla zrovna lehce. Na druhé straně, cosi mě u ní stále přidržovalo, patrně postava kontroverzního Jakuba Krčína, o němž jsem v minulosti již pár knih přečetla. Ač romány Niny Bonhardové, v nichž jsou líčeny Krčínovy osudy v roli třeboňského regenta, se mi líbily mnohem více, dám šanci i dalším dvěma dílům Křístkovy Krčínovské trilogie. Těchto knih se ale ráda zbavím – zabírají příliš místa a znovu je číst nebudu. Čtyři hvězdičky prvnímu dílu trilogie dávám jen kvůli Krčínovi a rybníkům :-).... celý text

Mandolína kapitána Corelliho 2002, Louis De Bernières

Tohle mě opravdu dostalo, až tak, že se knížky nedokážu vzdát, v naději, že si ji někdy přečtu znovu. Je to pestrá směsice všeho – rozmanitých jazyků, emocí, postav, vážné, smutné až tragické situace střídá jemný humor. Někdy vytryskne mezi stránkami tak silně, že se musíte smát nahlas. Alespoň já jsem si nemohla pomoct. Uprostřed války byl prostor nejen pro hrdinství, ale i kamarádství, lásku – a někdy doslova zázraky. Takové, co se skrývají v každém obyčejném, naplněném životě. V knize je plno postav, které mi přirostly k srdci – Pelagia, Antonio, Carlo, doktor Jannis, Drosula... Čtení tohoto románu pro mě bylo tak neobyčejným zážitkem, že mi teď všechny další knihy, které čtu, připadají jen průměrné.... celý text

Námluvy s kocourem 2019, Melinda Metz

Tohle mě trochu zklamalo. Možná proto, že jsem knížku četla po dvou románech, které mi připadaly úžasné a byly plné tíhy života, jíž se nakonec nikdo z nás nevyhne – a pokud náhodou ano, zůstane náš život nekonečně prázdný... A to je přesně ono – Námluvy s kocourem jsou knížka nekomplikovaná, na mě příliš "přeslazená" a "moc americká". Jsem kočkomilka a obálka mě ke knize okamžitě přitáhla, víckrát ji ale číst nebudu a pošlu ji dál. To nekonečné pitvání vztahů, přemýšlení nad nesmrtelností brouka, hledání problémů tam, kde nejsou, a následná neschopnost poprat se se skutečnými problémy... asi tomu v naší západní civilizaci podléháme čím dál víc a nebudu tvrdit, že se mě to také, aspoň občas, netýká. Ale štve mě to – v životě i v této knize (a samozřejmě nejen v ní). Vlastně ani nemůžu říct, že by mi (s výjimkou kocoura) byl někdo nějak zvlášť sympatický. Ty postavy byly na můj vkus neslané nemastné a nevadilo mi se s nimi rozloučit.... celý text

Clayův most 2019, Markus Zusak

Mně se to líbilo. Ne od první strany, mátlo mě, kdo je vrah, co to ti kluci vyvádějí, připadali mi ztřeštění... autor postupně odkrývá příběh plný lásky – ale i smutku, bolesti a zoufalství. Příběh pěti bratrů, kteří příliš brzy utrpí těžké ztráty, a přesto čelí životu, jak nejlépe dovedou. Příběh kluků, kteří pro ránu nejdou daleko, introvertního Claye a dalších čtyř na pohled rabiátů. Kniha, na kterou jen tak nezapomenu – a proto ji můžu poslat dál, aby uvolnila místo v knihovně jiným knihám :-).... celý text

Kolem Jakuba 2019, Michal Vrba

Příběhy, anebo alespoň některé jejich pasáže, jsou dost ponuré, ale rozhodně mají hloubku. Jak málo někdy stačí – a život člověka se od základu obrátí naruby. Mohlo to být jinak? U příběhu z roku 1958 si asi člověk řekne, že to tak dopadnout nemuselo... ale myslím, že každý by Lojzka chápal. Příběh z roku 1945 nakonec dopadl mnohem lépe, než by kdo čekal... nevzdávat se, ani když to vypadá beznadějně, neboť na detailech záleží, jak se dozvíme v příběhu z roku 1956. A na ostrých loktech, schopnosti upoutat a i ve lži působit věrohodně, bohužel také... A to tu dávno nemáme hordy vojáků, jako za 30 leté války, kam časově spadá 1. příběh. Zdá se ale, že i autor sám chce naznačit, že se toho za více než 300 let zase tolik nezměnilo, viz velmi jemné propojení prvního a posledního příběhu (kontrolní otázka: Jak se jmenoval hlavní hrdina prvního příběhu?). Líbilo se mi hledat právě ta vzájemná propojení. Zdaleka to není jen rybník Jakub, který na všechna ta utrpení, zrady, lásky, vášně a války stovky let kouká a nemůže vůbec nic. Jsou to i zdánlivé náhody, sem tam se někde mihne na první pohled bezvýznamné jméno, které získá na významu v dalším příběhu. Možná, že něco mi uniklo, alespoň mám to podezření. Dědeček dětí v posledním příběhu mi připadal povědomý, musel už figurovat někde jinde... ale tuhle záhadu jsem nerozlouskla. Nebo možná žádná není a jen se mi to zdálo. Doporučuji ke zlepšování pozornosti! :-)... celý text

Juliánek a skřítek 1976, Josef Hanzlík

Moje první "opravdové" knížky (tedy nikoli leporela) maminka číslovala pořadovým číslem, orazila razítkem s mým jménem a zapsala do sešitu, aby se vědělo, které knížky už mám a aby se mi od různých lidí z rodiny stejná knížka nesešla třeba 3x. Už nevím, která knížka měla pořadové číslo 1, nejspíš nějaká říkadla od Josefa Lady, která byla tak oblíbená, že moje a bratrovo dětství nepřežila. Knížka Juliánek a skřítek měla číslo 2 a číslo 3 patřilo knize O princi s dřevěným mečem od stejných autorů... myslela jsem, že ty knížky už doma dávno nemáme, že jsme je věnovali dětem v okolí. Ale nakonec se ukázalo, že na některé stále ještě sedá prach v bratrově pokoji (= bezúklidová zóna), mezi nimi byly i číslo 2 a 3. Dívali jsme se, které knihy jsou v takovém stavu, že bychom je mohlli darovat do letního útulku pro děti z rodin postižených tornádem tady u nás v obci. Nakonec jsme jich vybrali asi deset, já jsem je oprášila, umyla obálky, zkrátka dala jsem je do pucu. Jen s Juliánkem to neklaplo, nemá lamino obálku a jak ta knížka byla hrozně oblíbená, a tím i poněkud víc ušmudlaná, vrátit jí někdejší lesk se mi nepodařilo. Tady na DK s potěšením zjišťuji, že jsme s bratrem nebyli sami, kdo tu knížku tak miloval mrkněte na sken přední obálky výše :-). Náš exemplář je na tom teda ještě možná o malinko hůř :-). Juliánek nakonec zůstal doma. Zalistovala jsem a na chvíli se vrátila do dětství. Načež jsem si knížku po mnoha letech přečetla znovu celou. Ani po těch letech pro mě neztratila svůj půvab – naopak. Příběh je celkem prostý, ale fantazie, která dokázala vykouzlit skřítka Naopaka, létající rybu, která se mění v modrou labuť – hraběnku Klementýnu, bílé vrány pečené z mouky z melounových jadýrek a další věci, ta fantazie je nevšední. Moje nejoblíbenější pasáže byly o dětech, které po kvantech jedí melouny a vybírají jadýrka na tu mouku (melouny jsem měla a mám ráda stále, jen už dnes polykám i ta jadýrka :-)) a pak o zázračné hřejivé čepici, kterou Juliánek dostal jako dar od hraběnky Klementýny (asi dva roky zpátky jsem si koupila úžasně hřejivou čepici a celou dobu jsem měla pocit, že už jsem ji někde viděla... tak teď už vím, kde to bylo :-)). Jestli někdy narazíte na Juliánka a skřítka, neváhejte a půjčte nebo kupte tuhle krásnou knížku svým dětem nebo vnoučatům. Anebo klidně i sami době. Jednak se Vám bude hodit do letošní ČV – je to totiž kniha, kde se vyskytují nadpřirozené postavy. A taky po všech možných špatných a ještě horších zprávách, které se na nás denně sypou z médií, je potřeba vidět i něco pozitivního, přečíst si příběh, který dobře dopadne, i kdyby to měla být pohádka...... celý text

Zvířecí detektiv 2018, Tom Watkins

Na začátku jsem měla obavu, že kniha bude moc "technická", tj. bude pouze popisovat detaily z pátrání po ztracených zvířatech, nikoli skutečné příběhy. Ale opak byl pravdou, i když těch detailů z pátrání je v knize hodně, jsou podané zajímavou formou a v lecčems se i člověk poučí pro případné hledání vlastních domácách mazlíčků, protože ke ztrátě leckdy může dojít velmi snadno. Příběhy jednotlivých ztracených zvířat jsou líčeny napínavě a s citem a velkou empatií ve vztahu k majitelům, jejichž jediným společníkem byl v některých případech pes nebo kočka. Samozřejmě je asi zbytečné zdůrazňovat, že knihu lze doporučit především milovníkům zvířat, ostatní by asi její čtení považovali za ztrátu času. I když kdo ví Tom Watkins popisuje, že při pátrání po zvířatech je většina lidí ochotna pomoci, i když sami žádné zvíře doma nemají a ani se nepovažují za jejich obzvláštní milovníky... takže zkuste, pokud ve Vás představa chlupáčů nevzbuzuje vyloženě negativní emoce :-). Celkově se mi kniha moc líbila a dobře se četla, jen místy jsem narazila na mírně kostrbaté či "vycpávkové" formulace, za to hvězdičku dolů. A i když bych se nebránila přečíst si v budoucnu tuto knížku ještě jednou, vzhledem k nedostatku místa v knihovně i megalomanských plánech, co všechno chci ještě přečíst, ji pošlu dál. Myslím, že v dobročinném bazárku na podporu opuštěných zvířat jistě vynese pár korun pro dobrou věc!... celý text

Kamarád ze vzdáleného údolí 1999, Elizabeth Webster

Čistý a průzračný příběh. Krásný, i když víte, že spěje ke konci a že ani čarovné bylinky z tábora kočovníků na tom nic nezmění... Doporučuji číst, když chcete přemýšlet o životě, vyrovnat se s vlastní smrtelností, poznat to, co je skutečně důležité. Nečtěte, hledáte-li akční děj... toto je kniha, která poklidně plyne jako řeka blížící se k moři. Nevím proč mi připomněla Jasno lepo podstín zhyna od Sarah Baume... možná příroda, zvířata, někdo, kdo je svým způsobem izolovaný a zranitelný, byť oba hlavní hrdinové mají jen málo společného. Knížku jsem získala velmi levně v dobročinném bazaru. Měla jít zas do oběhu – ale myslím, že už u mě zůstane...... celý text

Psí hlas 1979, Jaromír Tomeček

Četla jsem už kdysi hrozně dávno, snad na základní škole. Po letech jsem knížku našla mezi vyřazenými z obecní knihovny a neodolala jsem, abych si ji znovu nepřečetla. Četla jsem před spaním, namísto pohádek na dobrou noc :-). Některé příběhy jsou veselé, jiné smutné, skoro mám pocit, že těch smutných bylo víc... ale tak už to někdy v životě chodí. Každopádně každého milovníka psů tahle knížka jistě chytne za srdce. A nejen psů... Tomeček se už tenkrát, před více než 40 lety, taktně, ale důrazně stavěl na stranu přírody, zvířat, divočiny... i v mládí, kdy se toulal v Karpatech i jako lovec, vyznával zásady, na které se dnes bohužel začíná zapomínat...... celý text

Tak dobří, že vás nepřehlédnou 2018, Cal Newport

Musím říct, že "Hluboká práce" od C. Newporta se mi líbila o něco víc. Možná to ale souvisí s tím, že zrovna rezonovala s problémem, který jsem řešila – a kniha mi v řešení pomohla. Nakonec ale hodnotím obě knihy stejným počtem hvězdiček. I když nemůžu tak docela souhlasit s tím, že vášeň je na nic. Můžeme to nazvat jinak, třeba práce, pro kterou máte talent, která vás přitahovala od dětství a určila obor studia. Pokud vám dráhu nenalinkovali rodiče, tak se nejspíš někde nějaká vášeň projevila. V principu ale s autorem v mnoha věcech souhlasím. Myslet si, že nemusím nic umět a zaměstnavatelé se o mě poperou a ještě budou platit zlatem, je samozřejmě nesmysl. A rozbor jednotlivých stadií, jak získat práci, která nás bude bavit, je určitě užitečný. Nemyslím si, že by zjištění prezentovaná v knize byla nějak převratná. Jen jsme tomu všemu byli zvyklí říkat jinak a na řadu věcí jsme v poslední době zapomněli. Třeba taková trpělivost – proč, když vše můžeme, alespoň v duchu reklam, získat hned? Cenné je na této knize hlavně to, že pokud létáte někde v oblacích, po přečtení se vrátíte na zem. A nebudete si připadat jako někdo, kdo selhal – naopak, budete někým, kdo používá zdravý rozum. Co mě trochu otravovalo, byl zas ten americký styl, tj. úspěšný = bohatý a tak. Proto nedávám plné hodnocení.... celý text

Hotel 1977, Arthur Hailey

Moje druhá – a určitě ne poslední – kniha od tohoto od A. Haileye. Moc se mi líbila, i když začátek mi připadal poněkud rozvláčný a rozepsaný až do přílišných detailů. Říkala jsem si ovšem, že autor chce navodit tu správnou atmosféru, představit čtenáři prostředí velkého hotelu – a to se mu rozhodně povedlo. Ovšem jak se pak ukázalo, ty detaily měly svůj význam, autor mnohé z nich umně zakomponoval do příběhu. I takové věci jako problémy s výtahem nebo práce spalovače odpadků budou mít ke konci románu důležitou. Můžu jen doporučit každému, komu nevadí delší popisy a kdo dovede udržet pozotnost. To je potřeba, protože na konci pak vše krásně zapadne do sebe. Ale nebojte – není to jen o detailech. Napětí, láska, zločin (vlastně ne jeden), Amerika 60. let 20. století – to je jen neúplný výčet toho, co v knize najdete. Není v ní nouze o překvapení a oceňuji i to, že pro mě sympatické hrdiny vše dopadlo dobře.... celý text

Spojenci na celý život 2016, Hanno Charisius

Četla jsem už před časem, asi krátce před založením účtu na DK. Bylo to pro mě tehdy poučné, o vztahu imunitního systému a střevní mikroflóry jsem sice věděla, ale tady toho je mnohem víc a týká se to bakterií a dalších mikroorganismů v celém těle. Dnes už je knih na podobné téma spousta, ale tehdy jsem se poprvé dozvěděla o obrovském dosahu tzv. mikrobiomu, který lze považovat za samostatný orgán lidského těla, s vlivem mj. na psychiku, myšlení a mnoho dalších funkcí. Poprvé jsem si tu také přečetla o tzv. fekálních transplantacích – zpočátku mi to znělo jako něco šíleného, ale autor uvádí příklady, kdy tato léčba lidem velmi pomohla. O pár měsíců později jsem se od známého dozvěděla, že jeho žena se právě této problematice věnuje v jedné z brněnských nemocnic. Zájemcům o zdraví a biologické souvislosti mohu jen doporučit!... celý text