BabaJaga11 přečtené 460

Hra s ohněm 1963, Marie Pujmanová

Začátek mi připadal zmatený, ale to bylo nejspíš tím, že jsem vůbec netušila, že jde o druhý díl trilogie (ano, kdysi jsme se o ní učili na střední škole, ale kde ta mladá léta jsou...), přičemž autorka asi předpokládala znalost postav již z prvního. Také maloměšťácké prostředí, reprezentované "Ró" Häuslerovou, mě moc nepřitahovalo. Pak ale přišel popis historických událostí po požáru říšského sněmu v Berlíně a to mě vtáhlo do děje. V knize se střídají životní úspěchy, prohry i tragédie rodin Gamzových a Kazmarových i několika dalších postav s mnoha dalšími dějinnými událostmi. S událostmi, které se dostaly do učebnic... tento díl končí Mnichovem a obdobím těsně po Mnichovu. Na posledních stránkách knihy vpochodují do Prahy německé holínky a nastává doba temna... Nakonec jsem se rozhodla sehnat si a přečíst i první a třetí díl, jistě budou někde v knihobudce, podobně jako z obecní knihovny vyřazená "Hra s ohněm". Při čtení se mi vybavovalo, co mi o té době vyprávěla babička. Jak do odtrženého pohraničí padlo i naše okresní město, pouhých 7 km vzdálené od domovské obce. Když tam potřeboval za příbuznými nebo z jiného důvodu, musela se legitimovat. Se strachem, zda ji kontrola z nějakého důvodu nebude chtít zadržet. Nebo v jakém rozpoložení se domů vrátili muži, kteří měli (a chtěli!) bránit vlast... i to Pujmanová velmi věrně popisuje. Těžko říct, jak by to dopadlo... ale na tom, že jsme byli zrazeni a prodáni, už nikdo nic nezmění... A "ideologický balast" najde se v každé době, samozřejmě pokaždé jiný. To až dalším generacím ty předchozí připadají směšné. Ano, můžeme kroutit hlavou nad tím, jak lidé tehdy uctívali Lenina a Stalina (samozřejmě ne všichni), ale budoucnost nikdo z nich věštit neuměl a z toho, co už se událo, ledacos nevěděli. Nesuďme. Vůbec nevíme, jak se příští generace budou dívat na nás, naši dobu a na to, koho jsme opěvovali a volili...... celý text

Normální obraz srdce 1980, František Kožík

Nalezena v nemocniční knihobudce. Občas, když jdu na nějakou lékařskou kontrolu, tam zanesu nějakou přečtenou knihu, nebo nějakou vyberu mamince. Kožíka jsem ale po zběžném prolistování vzala pro sebe a nedalo mi to, abych se brzy poté nepustila do čtení. Na první pohled takový obyčejný příběh... hlavní postava, Jindřiška Stašová, zdaleka není jediná, kdo se v mládí musel poprat s nepřízní osudu kvůli zranění nebo nemoci. I v literatuře by se takových mladých hrdinů jistě našlo více. Mnohem originálnější mi připadalo spletité pátrání po otci u nás i v zahraničí, v době, kdy nebyl žádný internet a databáze, kdy se na měziměstský hovor čekalo hodně dlouho, kdy dálková doprava byla mnohem pomalejší než dnes... Ale na druhé straně, lidé k sobě měli jaksi blíž, nebylo výjimkou vzít cizího člověka do domu i na pár dní... dnes je téměř nemyslitelné i zazvonit u někoho cizího a poprosit o vodu, pravda, zrovna tak se snaží do domu vetřít různí lupiči a podvodníci, bohužel. To, co nám může připadat neuvěřitelné a nemožné, se Jindřišce povedlo. Třetím významným motivem knihy je vina ať již domnělá či skutečná a trest. Jak postupně Jindřiška odkrývá životní příběh svého otce, zjišťujeme, kolik kostlivců může mít ve skříni schovaných i zdánlivě slušná rodiny. A že ten, kdo skutečně je slušný a spravedlivý, na svoji slušnost často doplatí bohužel... Ale přesto, kéž by každý takový příběh skončil s nadějí, jako je tomu v příběhu Jindřišky a její rodiny...... celý text

Paměť mojí babičce 2002, Petra Hůlová

Při čtení prvních asi pěti stránek jsem pořád listovala, zda v knize není nějaký slovníček mongolských slov nebo aspoň poznámky pod čarou, které by mi vysvětlily, co to znamená "ger", "argal" (zatímco ger se dal z kontextu dobře odhadnout, u argalu mi jaksi nedošlo, že stromy v mongolské stepi nerostou, takže to fakt nemůže být dříví, jak jsme ve střední Evropě zvyklí, ale poněkud exotičtější topivo :-)). Když jsem zjistila, že slovníček není, lehce jsem zpanikařila, v obavě, že nebudu rozumět, o čem se píše. Je fakt, že některá slova mi dost trvala jako třeba už zmíněný argal. Ale stálo to zato. Člověk jakoby v té stepi byl také, ať chtěl, nebo ne... většina z nás by se asi do té bezútěšnosti, vyrůstající na pomezí mezi starými, pro nás někdy nepochopitelnými tradicemi (třeba pohřbívání mrtvých), budováním socialismu (přineslo mj. paneláky) a tvrdým kapitalismem (většina lidí je ráda, že se nějak uživí) nijak nehrnula. Tak na pár dní na výlet a honem domů. Když ovšem odhlédneme od kulturních rozdílů, zjistíme, že spletité rodinné svazky, problémy, jimž hlavní hrdinky čelí a mnoho dalšího by se našlo i u nás, když už ne v každé rodině, tak v každé vesnici. Jak štěstí, tak i neštěstí je cosi univerzálního, něco, co překračuje hranice států a kultur, a někdy to vypadá, že toho druhého je jaksi více, než toho prvého. Dzaja, Nara, Ojuna i jejich matka, babička a další příbuzné by mohly vyprávět... Ano, jejich životy byly poznamenané spoustou špatných rozhodnutí a chyb ale kdo z nás nechybuje?... celý text

Stařec a řeka 2018, Will Millard

Krásná, poetická knížka plná životní moudrosti. Když jsem zjistila, že autor spoustu prostoru věnuje rybářským revírům a způsobům lovu ryb v Británii, myslela jsem, že mě knížka asi moc dlouho bavit nebude a že jí neudělím více než tři hvězdičky. Nakonec se však autorovi podařilo vše skloubit tak, že jsem dokonce upustila od úmyslu poslat knížku po přečtení dál. Původně jsem ji totiž kupovala v bazaru DK hlavně kvůli Čtenářské výzvě. Kdo má rád vodu, ryby, přírodu, ale také třeba Velkou Británii, s touto knížkou určitě neprohloupí.... celý text

Volání dálek 1971, Bohuslav Pernica

Útlá knížečka přibližuje čtyři významné badatele československých dějin. S Tadeášem Haenkem se podíváme do tropů Jižní Ameriky. Ač botanička, zas tak moc jsem o Haenkem nevěděla. Třeba jsem vůbec netušila, že domů do Čech se už nikdy nevrátil a že okolnosti jeho smrti nebyly zcela vyjasněny. Slovák Mořic Beňovský, neklidná toulavá duše, nás zavede z Kamčatky na Madagaskar. Ani zde autor neváhá přiznat, že mnohé z Beňovského života je opředeno rouškou tajemství, mimo jiné i proto, že Beňovský své činy neváhal patřičně přikrášlit. Pokud je ale pravda, že se k domorodcům na Madagaskaru choval jako k sobě rovným, předběhl tím dobu a mohl by být v tomto pro mnohé vzorem. Vždyť světové mocnosti viděly v tomto ostrově nejen lákavý zdroj přírodnin, ale i otroků. Ostatně, i Tadeáš Haenke byl člověkem, který se nakonec snáze sžil s indiánskými kmeny než s bílými kolonisty. A měl k tomu dobré důvody. Osudy Otto Kříže a Juliuse Payera byly neméně pohnuté. První z nich zaplatil výpravu do Arktidy životem, druhému za objev nového souostroví, nazvaného po rakouském císaři zemí Františka Josefa, sklízel posměch, neboť zpočátku mu navzdory vědeckým důkazům nikdo neuvěřil. To, že cestovat do Arktidy není žádná selanka, člověk bere jako fakt, i když ztráta člena expedice je vždy velmi smutná. Ale nebetyčná nadutost a hloupost těch, kdo sedí doma v teple a považují se za odborníky, je ještě smutnější a je úplně jedno, v jaké době se tak děje...... celý text

Babinec 1990, Zdeněk Šmíd

Z dobročinného bazaru za 30,- Kč. O knize jsem měla úplně jinou představu, obálka (vydání 1990) mi připadala taková nějaká "bulvární", že jsem si řekla, že knihu musím co nejdřív přečíst a dát ji někam do knihobudky. Víc mýlit jsem se nemohla! Kniha je plná laskavého humoru (ne teda tak, že byste se smáli, až spadnete ze židle, spíše se usmíváte, někdy více, někdy méně, někdy hořkosladce až k slzám), jemné ironie, ale i hluboké moudrosti. A ač popisuje doby minulé, je v mnohém nadčasová. Namátkou vzpomeňme na byrokracii, kdy nejdůležitější jsou papíry, až pak studenti. Kdy boj s úředním šimlem je vysilující a nebezpečný. A kdy fakt, že učitel se snaží studenty skutečně vzdělávat, ale také jim maximálně porozumět, může být mnohým trnem v oku. Chvílemi jsem litovala, že jsem se ke knize nedostala během studia na SŠ... i když kdoví, k některým knihám musí člověk dozrát, aby dokázal vidět realitu z obou stran, tedy v tomto případě nejen z pozice studenta, ale i učitele. Moje pedagogické zkušenosti jsou sice omezené, navíc získávané v jiné době i v jiném prostředí, ale mnohé autorovy věty mi vykouzlily úsměv na rtech právě proto, jak se některé věci nemění. A ještě přidám jednu perličku. "Dálkaře" jsem, na rozdíl od učitelů v této knize, nikdy neučila. S jedinou drobnou výjimkou a k té jsem přišla jako slepý k houslím. Právě jsem dokončila magisterské studium na VŠ a byla jsem přijata na doktorát. Věděla jsem, že povinností doktorandů je výuka mladších studentů, ovšem na tu mělo dojít až po prázdninách. Stalo se ale, že vyučující, která měla ještě před prázdninami, spolu s dalším kolegou vést botanické terénní cvičení pro studenty, se velice chtěla zúčastnit jiného terénního výjezdu. Nakonec slovo dalo slovo, já jsem odjela se studenty a dalším vyučujícím, nyní vlastně již kolegou, na Vysočinu, a kolegyně s jinou skupinou na Korsiku. Studenti byli z učitelské kombinace biologie-matematika nebo tak nějak. Byli již z vyššího ročníku, ale v botanice úplní nováčci. A protože věkový rozdíl mezi námi byl snad jen 2 roky, nabídla jsem jim, s odůvodněním, že jsme skoro stejně mladí, tykání; to se ihned ujalo. Netušila jsem ovšem a ve skupině více než 20 studentů jsem to přehlédla že přítomny jsou i dvě studentky dálkového studia, samy již vyučující na SŠ, které se věkem blížily spíše mým rodičům než mně :-). Když se ke mně přitočily s prosbou o určení nějaké kytičky, v první chvíli se o mě pokoušely mrákoty, načež jsem se začala omlouvat. Ty dámy to ale naštěstí vzaly velice sportovně. Myslím, že jim i zalichotilo, že se "ztratily" mezi mladšími studenty, a rozhodně za celou dobu nepokazily žádnou legraci. Ještě jsme se pak potkaly kdysi na fakultě, kam přišly na zkoušku, a myslím, že jsme si i vyměnily adresy; o ty jsem bohužel přišla po ztrátě adresáře. Je to už víc než 25 let, ale když jsem si přečetla Šmídův "Babinec", nemohla jsem na ně nevzpomenout. Tak jestli si chcete také hezky zavzpomínat, ať již na svá léta studentská, učitelské začátky, či na obojí, neváhejte a "Babinec" si přečtěte.... celý text

Havárie 1986, Jiří Švejda

"Kamil, jak se někdo může jmenovat Kamil", připomněla jsem si při čtení nejednou slova z jedné TV reklamy. Kamil Coufal, jeden z hlavních hrdinů příběhu, totiž v krátkém čase stihnul udělat tolik chyb, že mít takového manžela, syna či jiného příbuzného, asi bych skončila v blázinci. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a tak je to i v Kamilově případě. Měl ale z pekla štěstí během havárie chemičky, na které nesl velký díl viny, vznikly velké škody, nikdo nezemřel. Manželka i rodiče vše ustáli (jen tak, tak!) a v rozhodující chvíli ho podrželi. Vlastně měl možná víc štěstí, než si zasloužil. Opouštíme ho ve chvíli, kdy čeká na svůj trest, ale už ví, že má naději... Knihu jsem získala asi někde v dobročinném bazaru. Líbila se mi víc, než bych čekala. Hodně technických zařízení, vztahujících se k chemičce, je popsáno ve velkých detailech, ale autor pomocí rozmanitých přirovnání dokázal dosáhnout toho, že i technický antitalent jako já se textem dokáže nejen prokousat, ale i si něco představit. Trochu neobvyklé je střídání popisu děje z pohledu Kamila a jeho ženy Zdenky. Vyprávění se totiž vždy vrací zpět, do stejného časového bodu, kde předtím převzal pomyslnou štafetu druhý z manželského páru. Zpočátku mě to trochu mátlo, ale když jsem si zvykla, musela jsem ocenit hloubku, jakou tím román získal. Že vlastně pohled na věc z úhlu obou manželů vede ke smířlivosti čtenáře k oběma, i tomu praštěnému Kamilovi :-). Určitě si od autora ještě něco přečtu, onehdy jsem v knihobudce potkala Molocha. Byla jsem sice nucena ho tam nechat, neb už jsem předtím navštívila jinou knihobudku a na další "kořist" mi v batohu nezbylo místo, ale počítám, že nebude problém najít ho jinde :-).... celý text

Město malomocného krále 1999, Emilio Salgari

Knihy edice KOD byly v dětství moje oblíbené, přečetla jsem jich pěknou řádku, ale tato se ke mně dostala až nyní. Ani nevím, zda jsem k ní přišla v nějakém dobročinném bazaru, v knihobudce nebo jsem si ji přihodila k objednávce v nějakém online antikvariátě, abych měla poštovné zdarma :-). Jasně, knížka je pro děti, je předvídatelná v tom, že děj musí dobře dopadnout (ale na druhé straně, o některá překvapení není nouze a sem tam některá sympatická postava se konce románu nedožije). Myslím ale, že potěší každého, kdo má rád dobrodružství a exotiku. Je to zas něco trochu jiného, než dobrodružství na moři nebo mezi Indiány, což jsou časté náměty knih z edice KOD. Jen se mi nepodařilo zjistit, jak je to se všemi těmi druhy opic a hadů a podobných živočichů popisovaných v knížce – měl pravdu Lakon-tay, anebo doktor Galeno, tj. jsou popisy pravdivé, anebo jde o pověsti místních obyvatel? Zkoušela jsem vygooglit jen smějící se opici, na víc jsem čas neměla – a bohužel se nepovedlo. Což nemusí nutně znamenat, že neexistuje, pouze pod tímto názvem není na žádném webu :-).... celý text

Tajná láska Jakuba Krčína 2001, Eliška Jindrová

Knih o Jakubu Krčínovi jsem četla hned několik, vesměs romány, které kombinují historická fakta a fantazii autorů. Mnoho z toho, co se objevuje v této knize, jsem četla i jinde (stavba rybníka Nevděk u Třeboně – dnes Svět, pomsta rybníkáře Vondry Boráka Petru Vokovi), zde se však autorka podrobněji věnuje postavě fišmistra Vaňka Bezpalcího a jeho dceři Zuzaně. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že Zuzanu a její vztah ke Krčínovi okrajově zmiňuje ve svých románech i Nina Bonhardová, na rozdíl od E. Jindrové jí a hlavně jejímu dítěti přisoudila přece jen malinko šťastnější osud... ale možná se mýlím a šlo o jinou ženu. Když jsem četla o vztahu Jakuba Krčína k jeho zákonité manželce Dorotě Slepičkové, připomněla jsem si úvahy autorů knihy Tajemné životy Jakuba Krčína, že vše bylo nejspíš trochu jinak, ač zlí jazykové tvrdí opak. Upřímně v to doufám, protože kdyby byla Dorota sebeškaredější a sebeprotivnější, jestli by s ní měl Krčín zacházet, jak je popsáno v knize Elišky Jindrové, bylo by mi jí upřímně líto. Knížka se čte dobře a ač mi místy připadá trochu jako historická červená knihovna, jinde se zas najdou zajímavé postřehy a myšlenky, a tak dávám čtyři hvězdičky.... celý text

Hájili jsme hrad 1994, William Eastlake

Kdysi dávno, tak dávno, že už to ani není pravda, nám o tomto románu vypravovala profesorka dějepisu v rámci výuky na gymnáziu. Ovšem v paměti se mi uchoval jen název, nikoli obsah. První stránky jsem se tudíž nestačila divit – cože, profesorka V., taková distingovaná dáma, copak mohla číst něco takového? Knihu, kde se to jen hemží vulgarismy? Kde se vojáci poflakují v hospodě či nevěstinci, zatímco lidé umírají? Až postupně mi začalo docházet, že ti muži – vlastně vesměs spíše kluci, alespoň z pohledu mého aktuálního věku – by mohli dělat tisíc jiných, mnohem užitečnějších věcí, než být válce. Že nemohou za to, že si je chce kdosi představovat jako hrdiny, kteří se podle toho mají chovat a mají být tudíž téměř dokonalí. Že vlastně ani ve válce být nechtějí, jenže válka si je přivlastnila. A že je úplně fuk, jestli ten drsný slovník pochytili až ve válce, anebo s ním na bojiště už přišli, ať mluví, jak mluví, pořád jsou uvnitř čistší než všichni ti uhlazení papaláši zalezlí někde v bezpečí, pro které je boj či přesun vojsk totéž jako přesun figurek po šachovnici. Když se občas dostanu do mužské společnosti a můžu ji pozorovat jaksi zevnitř, vidím, že i v době míru to funguje podobně – spousta ztřeštěných nápadů, spousta sprostých vtípků a jazykových hříček, ale v jádru jsou ti chlapi pořád jako malí kluci. Důvěřiví, rozpustilí – a neschopní skutečného podrazu. Pokud tedy nejde o skupinu "slušných" mužů. Pod slupkou slušnosti se totiž mnohdy skrývají ne zrovna pěkné vlastnosti. Možná proto, že ti slušní a vzdělaní hoši touží životem proplout, aniž by se ušpinili... a tak za sebe na bojištích nechávají umírat jiné. Knížka na čtení náročnější, i proto, že autor na stránkách knihy odhaluje myšlenky jednotlivých vojáků, kteří se "střídají" ve "vypravování". Jenom zapamatovat si všechna jména a šarže a civilní povolání zabere čas... ale stojí to zato a je to potřeba, zvláště v dnešní době.... celý text

Pařížská neviňátka 1982, Gilbert Cesbron

Na knížku jsem se moc těšila a jak už to bývá, byla jsem lehounce zklamána. Děj mi připadal spletitý a místy obtížně pochopitelný, asi jako když zaslechnete vyprávění, které se týká lidí, jež neznáte, a můžete se jen dohadovat, co znamenají některé narážky. Prostě připadala jsem si při čtení jako někdo, kdo nebyl přijat do úzkého klubu zasvěcených. Asi k tomu přispíval i fakt, že není úplně jasné, v jakém období se děj odehrával. Z některých poznámek to ukazovalo na období druhé světové války, nebo roky těsně po ní, ale jistá si nejsem. Na druhé straně, ti raubíři mi nakonec přirostli k srdci. Asi jako starému vrátnému a hlídači, který má za úkol dohlížet na pořádek v jednom z pařížských parků, kluci se však rozhodnou uspořádat v něm bitvu proti chlapcům z bohatých rodin. Z toho, do čeho se šestice kamarádů – Cyprian, Martin, Prcek, Fifi, Lancelot a Milord – pouští, jde občas mráz po zádech (putování podzemím, Fifiho noc ve vězení), občas to vyloudí úsměv na tváři (plavba po řece a Prckova návštěva zařízení pro seniory). Konec je bohužel smutný. Nakonec hodnotím čtyřmi hvězdičkami – dopomohla k tomu atmosféra románu, která je sice vesměs veselá, ale zároveň dává nahlédnout do závažných společenských otázek.... celý text

Forman Lacina 1998, Vlasta Pittnerová

Vyřazeno z knihovny, jako stvořené na cestu vlakem. Knížka se moc dobře čte, ačkoli oba příběhy, Forman Lacina i Justina Řimáková, jsou protkány utrpením hlavních hrdinů. U prvního příběhu mě trochu zarazilo, že Lacinova žena, ač z úplně jiné oblasti, v knize mluví stejným nářečím, jako Lacina, jeho otec a sestra. Jelikož Rozárka si v manželově domácnosti nedokázala zvyknout, pochybuji, že by se přizpůsobila jazykově, to je věc, která se nemění tak snadno ani po letech. To ale není hlavní důvod mého nižšího hodnocení. Samozřejmě je to příběh ve stylu "tady a teď", nečekejte žádné podrobné vylíčení psychologie jednotlivých postav ani nějaké komplikované zápletky. Prostě žádná "vysoká" literatura – ale za přečtení stojí.... celý text

Plovárna 2018, Libby Page

Oddechové a optimistické čtení z nemocniční knihobudky, jehož poselství zní asi takto: když se spojíme pro dobrou věc, můžeme dosáhnout téměř všeho. Tedy pokud máme i kapku štěstí, což hrdinové této knížky měli. Líbil se mi výběr tématu, lidé versus developerská společnost, navíc předmětem sporu a následného boje je plovárna, čímž kniha získává na originalitě. Našla jsem zde řadu mně sympatických postav, mezi nimiž vedla nejstarší návštěvnice plovárny Rosemary. Hvězdičky strhávám za příliš roztahaný konec - autorka zřejmě chtěla zvýšit napětí velmi podrobným a pomalým popisem obsazení plovárny demonstranty, ale podle mě to trochu přehnala. A další věc je jistá snaha o maximální korektnost, tudíž v knize nechyběly všechny možné menšiny :-). Proti žádné z nich nic nemám, jen proti tomu, že dnes musí všude figurovat, ač z hlediska statistické pravděpodobnosti to je nesmysl. Přesto jsem ráda, že jsem knihu v knihobudce našla a přečetla si ji, i když vlastně náhodou. Původně jsem ji totiž vybrala domů mamince, jelikož si stěžovala, že naše obecní knihovna už je dva týdny zavřená. V čekárně u lékařky jsem však zjistila, že moji rozečtenou knihu jsem zapomněla doma, a tak mi Plovárna přišla vhod. Popis prostředí plovárny a blahodárných účinků plavání se mi dostal pod kůži natolik, že jsem chvíli zauvažovala, zda bych se neměla začít věnovat plavání :-).... celý text

Rybářské příběhy od rybníků, přehrad a moří 2018, Oldry Bystr (p)

Mám ráda rybářské příběhy, některé bývají vykresleny opravdu mistrně – a zdaleka nejde jen o povídky klasiků jakými byli Ota Pavel nebo Jan Morávek. Knížka pana Svobody, který publikuje pod pseudonymem Oldry Bystr, by určitě měla na vyšší hodnocení, pokud by prošla pečlivými redakčními úpravami. Ty sice zřejmě proběhly, ale jsou velice odbyté. Kniha je totiž plná jazykových nedokonalostí, sem tam překlepů či hrubek, opakují se stejná slova v jedné větě, vyjadřování je neobratné, apod. Je to škoda, autorovy zážitky jsou jinak zajímavé a originální. Třeba zrovna ty poslední od rybníka Osika, který kdysi býval rybníkem sportovním. Rybník znám ze svého přírodovědného průzkumu před více než 20 lety a také mi nesmírně učaroval.... celý text

Nemajetní 2016, Szilárd Borbély

Aniž bych si plánovala číst po sobě dvě knihy od autorů, jež ukončili svůj život sebevraždou, stalo se. Vlastně mi to došlo až teď. O knize Nemajetní jsem měla původně úplně jinou představu, asi by mě ani nenapadlo si ji koupit, přečíst si nejprve recenze tady na DK. Číst a dočíst popis všech podivností a krutostí opravdu není pro každého. Jsou věci, které nám možná nepřipadají tak odpudivé a nenormální, dokud si o nich nepřečteme v knize. Nebezpečné dětské hry, posměšky atd. – jakkoli hrubé a bezohledné, řekněme, že to bylo, je a bude, jen se mění forma. Něco jiného je však všeobjímající chudoba, která se vine celou knihou a není to jen chudoba fyzická, ale i mnohem horší chudoba mravní. Podobně jako mnozí další čtenáři jsem si i já musela připomínat, že se kniha neodehrává na konci 19. nebo na začátku 20. století, ale až v 60. až 70. letech 20. století. Tedy v době mládí mých rodičů a v době mého vykročení do života. To, že nejen v Africe, ale vlastně kousek od nás někdo neměl ani co jíst, mě šokovalo. U nás i v té době spousta jídla končila v popelnicích. Chlapec, který je vypravěčem knihy, musí již v mladším školním věku umět zabíjet drůbež, se sestrou se starají o domácnost v době, kdy matka trpí depresemi a otec domů vůbec nechodí. Jak upozorňuje překladatelka v doslovu, vše je popsáno věcně a bez emocí. A to je na tom děsivé – že z dítěte roste mladý člověk, který si nepřipouští emoce, není jich schopen, jinak by se musel zbláznit. Prožít to vše ještě jednou při psaní knihy bylo asi na autora příliš...... celý text

Útěk na sever 1986, Klaus Mann

Dočetla jsem už před měsícem a zatímco na psaní komentářů některých knih se vyloženě těším, tady jsem si nebyla jistá ani jak hodnotit, ani co napsat. Příběh na mě působil dost ponuře. Kupodivu ne proto, že se odehrává za války, ale nejspíš právě díky Skandinávii, v níž se odehrává. Přitom je to tak krásné místo... jenže mezilidské vztahy jsou někdy o poznání horší. Z rodiny, kde mladá Johana našla útočiště, jsem měla rozporuplné pocity a vlastně žádná postava mi nebyla nijak zvlášť sympatická. Vztahy v rodině mi připadaly dost mrazivé a divné... podobné pocity mívám ze severských krimifilmů, které občas shlédnu (do čtení severských krimi se pro jistotu raději nepouštím). A kdo ví, jestli ta ponurost a mrazivost příběhu nebyla určitým předznamenáním autorova osudu, který ve věku 42 let spáchal sebevraždu. Závěrečná cesta Ragnara a Johany dál a dál na sever je určitým způsobem symbolická a snová. V protikladu stojí Johanin smysl pro povinnost, pocit odpovědnosti za rodinu a přátele v Německu, a Ragnarova snaha hodit vše za hlavu, nestarat se o dluhy rodinného statku a před vším utéct.... celý text

Černý vlk 1970, Karel Fabián (p)

Nakonec dávám čtyři hvězdičky. Ač příběh byl celou dobu takový nějaký potemnělý, konec mě příjemně překvapil. Čekala jsem, že to s Vlkem nedopadne dobře – a nakonec se řešení našlo. Jen mi bylo upřímně líto malého Racka a jeho smutnící matky Lízy... bohužel, člověk je nejkrutější živočišný druh, jaký kdy planeta nosila. Ty psí "rozhovory" či "myšlenkové přenosy" mi na knize nevadí, byť zrovna v tomto typu díla působí možná nečekaně (dnes jsou knihy psané z pohledu zvířete dost časté, ale zas v nich nejde o hlídání hranice). Ta psí rovina příběhu pro mě celkem zastřela rovinu ideologickou. Na to, o jaké téma jde, zas ta ideologická linka nebyla tak silná. Ostatně, o tom, že se mnozí bývalí příslušníci SS mnoho let po válce schovávali na Západě, k čemuž jim některé země dopomáhaly, se všeobecně ví. Takže lidská rovina příběhu (někdy tedy spíš nelidská, musím říct), působí dost věrohodně. A česká kynologie měla a má světový zvuk, byť samozřejmě netuším, zda se nějak lišily výcvikové metody u nás a na západ od nás.... celý text

Rembrandt – Příběh kočky 2020, Darko Macner

Tento příběh mě vzal za srdce. Asi proto, že patřím ke kočkomilné části populace a vím, jak bolí ztráta milovaného zvířete. Bohužel ta část lidí, která kočky ráda nemá, tím zároveň omlouvá i největší možné krutosti (a já si vždycky říkám, že mi taky vadí někteří lidé, a přesto jim neusiluji o život). Autorka mistrně popsala, jak rozdílné emoce dovedou kočky (v tomto případě krásný velký kocour kartouzské kočky) v lidech vzbudit. V některých z nás probouzejí to nejlepší, z jiných vypluje na povrch zase to nejhorší. Zřejmě proto ta druhá skupina lidí kočky tolik nesnáší... bojí se odhalení svých slabin, své temné stránky. I když na odhalení paní Langové by nebyla bývala ani kočka potřeba... Dostaly mě – v pozitivním smyslu slova – některé momenty, kde se postavy zachovaly na první pohled neuváženě, ale kdy se prokázala jejich dobrota. Řádová sestra Johanna zachránila kocourkovi život hned 2x, ač to pro ni muselo mít nepříjemnou dohru. Pro mě byla hrdinkou, i když se bála kopřiv, na rozdíl od sestry Agnes, která patrně s umrtvováním těla kopřivami umrtvila i své srdce. A konec, kdy Anna prchá z módní přehlídky, na níž se měly objevit šaty ušité z jí malovaných látek, kdy je jí jedno, zda tím vzbudí rozruch, zda nepřijde o další zakázky, protože je zde zkrátka někdo, kvůli komu stojí zato vše riskovat... tomu jsem uvnitř tleskala. Ano, kniha je místy hodně smutná, protože vypráví o lidech a není to vždy lichotivé; kdyby byla jen o kočkách, byla by jistě o poznání veselejší. Ale určitě doporučuji k přečtení všem kočkomilným čtenářům, už proto, že ten krásný příběh má dobrý konec.... celý text

Před povodní 2020, Anna Bolavá (p)

O knížce jsem měla úplně jinou představu. Zejména, že ji nebudu chtít poslat dál – což se ale nakonec nestalo, už jsem ji poslala "po vodě". Co oceňuji, jsou barvité popisy vodního prostředí, včetně textem na mnoha místech probleskujícího varování: lidé, chováte se k řece ohavně. Co autorka taky zvládla bravurně, je vzbudit ve čtenáři pocity odporu – ať už jde o všechno smetí v řece, popis venčení psů a neuklízení po nich či charakteristika některých postav. Pro slabší povahy je myslím kniha naprosto nevhodná. Chvílemi jsem měla dost problém zorientovat se v ději, který obsahuje četné zámlky, odkazy na něco, co člověk jaksi nejasně tuší, ale neví a dozví se to o mnoho stránek dál. A někde je čtenář totálně sveden "ze stopy" a celou dobu má podezření, jak to s jistou postavou špatně dopadne - a nakonec osud, tedy vlastně autorka, zamíchá kartami jinak. Musím ale upozornit, že jsem úplně zazdila, že s knihami "Do tmy" a "Ke dnu" tvoří tato kniha sérii, takže jsem ji suverénně četla jako první, možná i proto mi některé věci docházely se zpožděním. Závěr mě potěšil. Tedy až ten úplný závěr, který je prázdnou stránkou oddělen od ostatního textu a kterého jsem si všimla až dodatečně (naštěstí jsem si stihla všimnout dřív, než ode mě kniha odputovala). Konec kapitoly před tímto závěrem, kterou jsem prve považovala za závěr, totiž ve mě vzbudil pocit, že už fakt ničemu nerozumím... co to ta Hanka s Jardou vyvedla? Ale nebojte, nakonec to dobře dopadlo :-). Tedy aspoň pro někoho. Když to shrnu: knížku jsem si přečetla ráda, stejně tak ráda si přečtu i první dva díly série, ale myslím, že i ty odputují do nějakého dobročinného bazaru :-).... celý text

Dítě divočiny 1969, Marjorie Kinnan Rawlings

Musím říct, že nízké hodnocení této knihy řadou čtenářů mě dost zaráží. Bohužel to vypadá, že komentáře psali hlavně ti, kdo knihu přečetli spíše omylem, z nedostatku jiné četby. Je škoda, že pak odrazují potenciální další čtenáře, kniha si to nezaslouží. Mně se kniha líbila, i když nejvyšší hodnocení nedávám, a to z toho důvodu, že mi trošku nesedělo vyjadřování dvanáctiletého Jodyho. Podle velmi jednoduchých vět bych mu hádala míň. Je to trochu v rozporu s tím, kolik práce dokáže zastat. I když možná jsem příliš ovlivněna dnešními dětmi, které tráví spoustu času ve škole, na internetu a některé i s knihami, a vyjadřují se proto jinak, mají větší slovní zásobu. Naopak sotva se dnes najde dvanáctiletý kluk, který ovládá práci s nožem, sekyrou, puškou, stráví celý den okopáváním záhonů či na lovecké výpravě, byť pod dozorem otce. Kniha je unikátní v líčení floridské subtropické přírody. Většina podobných knih je totiž zasazena do jiného prostředí, nejčastěji na sever, do hor či jinam do divočiny listnatých a jehličnatých lesů mírného podnebného pásu. Velmi zajímavý a cenný je například popis povodně, v němž autorka uvádí spoustu detailů o chování různých druhů zvěře při této události. Líčení každodenního zápasu rodiny Baxterových o potravu, vodu a další základní životní potřeby činí z knihy dílo, které by si mladý čtenář měl přečíst, ovšem v dnešní době to asi málokterý udělá (a dost možná, že v dětství bych s touto knihou měla také problém kvůli drsnému chování mnohých postav). Troníkova moudrost "život je těžký" se dnes nenosí, vždyť přece "dont't worry, be happy!" Jenže pak přijde nějaká krize a "happy" přístup člověka ani nenasytí, ani za něho nezaplatí účty. Na postavě Troníka Baxtera autorka ukazuje životní nadhled a pokoru, které člověk získá po mnoha životních ranách, k nimž se postaví čelem. Tomu Troník učí i svého syna Jodyho. Přátelství se srnečkem a jeho tragický konec poukazuje na drsnost, ale zároveň i laskavost rodiny. Těžko by dnes některý otec žádal svého syna o to, oč požádal Troník Jodyho ve chvíli, kdy neviděl jinou možnost. Jenže byla to situace, v níž šlo o život. Na druhé straně si dnes nedovedu představit rodinu, která by se se zvířetem dělila o skrovné zásoby jídla. Množství psů a koček vyhozených nezřídka i z jedoucího auta svědčí o tom, že ač se považujeme za civilizovanou společnost, hodně lidí nesahá v daném ohledu Baxterovým ani po kotníky. Jako důvod pro zbavení se nechtěného mazlíčka stačí podrápaná pohovka nebo rozbitá váza, tedy nikoli něco, na čem by byl člověk životně závislý. Přeneseno do dnešních poměrů, srneček by v současnosti asi dopadl mnohem hůř...... celý text