Černý vlk přehled

předevčírem

Málokdy se stane, že se mi mnohem více líbí film nežli kniha. Film Černý vlk z roku 1971, v režii Stanislava Černého, je toho příkladem.
Tam jsem v autentičnost děje a i postav věřila mnohem víc, než v příběhu na papíru... Možná to udělalo i skvělé herecké obsazení v podání Rudolfa Jelínka, či Radovana Lukavského, kteří svým hereckým umem, pozvedli Černého vlka, stejně tak jako Krále Šumavy..., o nějaký ten stupínek výš.

20.12.2022

(SPOILER) Nakonec dávám čtyři hvězdičky. Ač příběh byl celou dobu takový nějaký potemnělý, konec mě příjemně překvapil. Čekala jsem, že to s Vlkem nedopadne dobře – a nakonec se řešení našlo. Jen mi bylo upřímně líto malého Racka a jeho smutnící matky Lízy... bohužel, člověk je nejkrutější živočišný druh, jaký kdy planeta nosila. Ty psí "rozhovory" či "myšlenkové přenosy" mi na knize nevadí, byť zrovna v tomto typu díla působí možná nečekaně (dnes jsou knihy psané z pohledu zvířete dost časté, ale zas v nich nejde o hlídání hranice).

Ta psí rovina příběhu pro mě celkem zastřela rovinu ideologickou. Na to, o jaké téma jde, zas ta ideologická linka nebyla tak silná. Ostatně, o tom, že se mnozí bývalí příslušníci SS mnoho let po válce schovávali na Západě, k čemuž jim některé země dopomáhaly, se všeobecně ví. Takže lidská rovina příběhu (někdy tedy spíš nelidská, musím říct), působí dost věrohodně. A česká kynologie měla a má světový zvuk, byť samozřejmě netuším, zda se nějak lišily výcvikové metody u nás a na západ od nás.