BabaJaga11 přečtené 438

Ostrov měsíční noci 1960, Mykola Trublajini

Knížka z nové obecní knihobudky. Iniciativa vzešla z knihovny, ale jde o knihobudku, kde knihy věnují "čtenáři čtenářům". Říkala jsem si, že se jen jedním očičkem podívám a hned zase půjdu.... nemám už místo na knížky a k tomu budou Vánoce... Ale když jsem zalistovala touto knížkou a zjistila, že se děj odehrává na dalekém severu, nemohla jsem kolem ní jen tak přejít. Ač přímo v knížce to uvedeno není, je třeba říct, že skutečně jde spíše o knihu pro mladé čtenáře, tak 12–14 leté, jak se píše v charakteristice zde na DK. To ovšem neznamený, že si ji nemohou přečíst i starší čtenáři. Vlastně si říkám, že ti starší možná přijdou knize spíše na chuť, protože dnešní mladý čtenář by měl z knihy možná psinu. Třeba proto, že námořníci na lodi dělají i nástěnku... divné? No, když je třeba ukrátit dlouhou chvíli... vlastně mě napadá, že šlo o jakéhosi předchůdce sociálních sítí :-). Kdo by si chtěl knihu přečíst, musí počítat s poněkud černobílým pojetím jednotlivých postav. Což ale v dobrodružné literatuře pro mládež není nic neobvyklého, myslím, že třeba v románech Karla Maye jsme taky všichni měli jasno v tom, kdo jsou ti hodní a kdo gauneři... A taky nesmíte být alergičtí na názvy ostrovů – např. Bolševik, ostrov Říjnové revoluce (podotýkám, že tyto názvy jsou skutečné a zachovaly se dosud). Děj je napínavý a nezačíná zrovna radostně. Při průzkumu jednoho z ostrovů v Severním ledovém oceánu bouře zažene kotvící sovětskou loď pryč od ostrova dříve, než se několik námořníků stačí na loď vrátit, velkou část "průzkumníků" dokonce pohřbí moře v ledových vlnách spolu s převrženým člunem. Po několika dalších dobrodružstvích se loď se zbytkem posádky dostane do blízkosti neznámého ostrova a tam zamrzne. Ne, není to myšleno obrazně, je pozdní podzim, moře je sevřeno ledovým krunýřem a posádce nezbyde nic jiného, než temnou (polární noc!) a dlouhou zimu strávit na lodi. Posádka, do té doby značně zaneprázděná (musela zvládnout práce i za námořníky, kteří patrně zahynuli), najednou nemá nic moc co dělat. Jistě, nějaký den lov, meteorologická měření a tak, ale celkem toho není tolik, aby měli zábavu na celý den. Domino a šachy taky nelze hrát pořád, knihy se přečtou, hudba oposlouchá... no co byste dělali? Než si mužstvo mohlo najít čas na nářky a nespokojenost, někdejší první kormidelník, nyní kapitán Kar, vymyslel, že se na lodi budou konat přednášky z matematiky, hydrologie a dalších vědních disciplín. Když jsem si představila, že bych někde takhle uvízla a ještě byla nucena vzdělávat se v matematice, která nikdy nebyla mým oblíbeným předmětem, nejdřív se mně zježily všechny vlasy na hlavě. Až poté jsem usoudila, že to má něco do sebe – kdy se vlastně dospělý člověk může dovzdělat v něčem, co mu nikdy nešlo, na co pak už neměl čas? No, nemusíme ani zamrzat v moři, stačí třeba karanténa... a nemusí to být matematika, ale třeba cizí jazyk... cokoli, co zkrátí dlouhou chvíli a později se může hodit... no ale to jsem odbočila :-). Po čase se začnou dít divné věci. Jeden z námořníků tráví spoustu času ve vymrzlé kajutě na palubě - a nikomu nechce svěřit, co tam dělá. Navíc námořníci zjistí, že v oblasti nejsou sami. Na ostrově před časem ztroskotala norská posádka... Co to přinese? Vyzradím jen to, že spoustu dalších, poněkud nečekaných zvratů. Samozřejmě udatní sovětští námořníci vše zvládnou se ctí. Nikdo z nich nemá depku z dlouhé polární noci, nikdo nepropadá beznaději z celé situace... to je dost těžko uvěřitelné, ač víme, že ruský člověk je nesmírně odolný... Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale čtení mě bavilo, a tak i navzdory horší uvěřitelnosti některých pasáží dávám čtyři. Na to, že tuto knihu na DK zatím nikdo neměl v přečtených, to myslím, bylo dost dobré, a i když na matematiku jsem se nevrhla, trochu jsem se poučila v geografii Karského moře a moře Laptěvů :-).... celý text

Dobrodružné lovy 1997, Jaromír Tomeček

Moc milý – a bohužel od autora poslední – soubor drobných přírodních próz. Doplněno krásnými ilustracemi – sice úsporně, ale řekla bych, že se tento styl ke knížce náramně hodí. Četla jsem dlouho, neb mi knížka posloužila jako čtení před spaním, hlavně pro případ, že jsem za celý den nestihla přečíst nic jiného, anebo jsem se naopak ponořila do tématu, které by mi patrně nedopřálo hezké sny. Doporučuji všem čtenářům, kteří mají citlivé srdce, otevřené pro každodenní, i skromné krásy okolního světa – keře obsypané rudými šípky, hejno havranů nad mokrou oranicí, mlhy vystupující z rybníka, zlato sypající se z koruny břízy, jarní tání a zurčící potůček... Nevadí, že si jednotlivé příběhy nezapamatujete, alespoň já bych sotva některý zvládla převyprávět. Nevadí, že při čtení se co chvíli zastavujete a sníte... i to je přece občas třeba :-). Mně se při čtení se mi vracely vzpomínky na dny strávené v přírodě, na moje vlastní malá i velká dobrodružství s rostlinami, ptáky i zvěří. Knížka mi dala krásný pocit, že nejsem blázen, když v horkém letním dni pozoruji mravence, když při chůzi po lávce přes řeku musím zastavit a podívat se do vody, třeba jsou tam ryby, třeba nic, ale voda je přece tak úžasný živel... a možná jsem blázen, ale to nevadí, protože nejsem sama :-).... celý text

Co je velké, co je malé? Co je lehké, co je těžké? 2016, Vlasta Švejdová

Koupila jsem k Vánocům pro dvouletého kloučka z širší rodiny, myslím, že leporelo je naprosto ideální pro tento věk. Krásné barevné obrázky, jednoduchý text – děti se tak naučí poznávat věci, porovnávat je a popisovat je jednoduchými větami. Jen ten trpělivý rodič, prarodič nebo starší sourozenec, který bude předčítat, se musí jaksi dodat z "domácích zdrojů" :-). Tak doufám, že i to se povede a že se knížka bude Filípkovi líbit :-).... celý text

Chobotnice 1957, Frank Norris

Knížka z dobročinného bazaru, už asi dva roky se "hřála" v mojí domácí knihovně – párkrát jsem ji otevřela a zase zavřela, přes 400 stránek popsaných velmi hustým a poměrně drobným písmem a dlouhé kapitoly mě opakovaně odrazovaly. Až teď došla na řadu v rámci "redukce" počtu knížek, aby bylo místo na ty nové. A ejhle, nakonec se z Chobotnice vyklubala jedna z těch knih, u nichž mě mrzí, že nemám víc místa – ale nemám, a tak poputuje do knihobudky. Myslím si totiž, že znovu bych ji nečetla, protože si ji budu pamatovat. Doporučuji čtenářům s dobrou obrazovou představivostí, kteří zároveň dokáží skousnout knihy s delšími popisy krajiny či lidských charakterů a s celkově pomalejším rozjezdem. V takovém případě budete mít totiž pocit, že koukáte na film. Vše je vykresleno nesmírně plasticky. Ze začátku knížky, kde se popisuje kalifornské horko a sucho, bylo horko i mně a dostala jsem žízeň :-). Viděla jsem všechno to obilí, slibující dobrou úrodu, nahlížela na Annixterům statek, kde se vyráběly sýry, prožívala tvůrčí zmatky s Presleyem, ztrátu zaměstnání a novou naději v podobě pěstování chmele s Dykem a přála lásce Hilmy Treeové a Annixtera. Tolik nadějí a tak snadno byly zmařeny! Ano, farmáři byli možná naivní, což je dost zarážející hlavně u těch, kteří měli dost vysoké vzdělání. Ale dost možná, že nešlo ani tak o naivitu, jako o nejvyšší míru zoufalství. Vždyť se ukázalo, že proti praktikám železničníhu trustu nemají sebemenší šanci uspět zákonnými prostředky (a nakonec jim nepomohla ani snaha uspět pomocí úplatků – neboť kdo platí víc, ten si diktuje podmínky). Bitva u vodního příkopu byla ovšem tragédií, kde sehrálo roli několik nešťastných náhod najednou. A pak už se vše hroutilo jako domeček z karet. Člověk si říká, že už přece všechno to neštěstí musí stačit... a musí být svědkem toho, jak v ulicích San Franciska zemře žena, matka malé holčičky, protože nemá nic k jídlu ani střechu nad hlavou... O kus dál probíhá okázalý večírek některých členů železničního trustu, na jídelníčku s ústřicemi, zcela čerstvým chřestem (paní si ho nechává speciálně posílat vlakem, aby nebyl starší než jeden den, pak už není k jídlu) a dalšími lahůdkami... Až v závěru, kdy se Presley rozhodne opustit kraj, v němž ztratil své nejdražší přátele, se čtenář dočká momentu, kdy si může říct: "Vida, Boží mlýny přece jen melou..." Celkový dojem mi trochu pokazil až úplný konec. Připadá mi, že tam je knížka až příliš optimistická a že kdyby autor to závěrečné filozofování vynechal, anebo alespoň zkrátil, udělal by lépe. Takže dávám nakonec čtyři hvězdičky, ale uvažovala jsem i nad pěti.... celý text

Budeme mít dobrého psa 1993, Jean-Pierre Hutin

Z dobročinného bazaru, čekala jsem, že knížku po přečtení pošlu dál – a také se tak stane, poputuje do obecní knihobudky. Je vidět, že knížka byla napsána před 30 lety, za tu dobu se některé názory na výchovu psů dost změnily, podstatně víc se dnes používá metoda pozitivní motivace, byť názory se mezi odborníky mohou různit. Je zde samozřejmě určitý základ, který zůstává, užitečné jsou autorovy osobní zkušenosti, které krásně ilustrují fakt, že každý pes je jiný, nelze tedy očekávat, že "návod" z jakékoli knihy bude vždy bezchybně fungovat. Pozitivní je i to, že autor neláme hůl ani nad staršími psy, např. osvojenými z útulku, byť výchova je u nich obtížnější. A kreslené vtipné obrázky knížku příjemně oživují. Co mi trochu zkazilo celkový dojem, byly sice drobné, ale zarážející chyby, jichž se mohl dopustit překladatel. Např. přecházení ulice se psem na červenou, nikoli na zelenou, chůze se psem po pravé straně silnice (podotýkám, že autor žil ve Francii, tedy v zemi, kde se chodí či jezdí po stejné straně jako u nás) a ještě pár podobných nesmyslností by se našlo. Nevěřícně jsem zírala na popis toho, jak psa naučit povel "lehni" – to mi připadalo, že pes spíše dojde k úrazu. A nad nápadem, že můžeme vzít psa s sebou, když chceme poobědvat ve městě – necháme ho pak zavřeného v autě – jsem se hodně mračila. Když už, ocenila bych varování, že se tak nemá dít v teplém počasí. Když to shrnu – jestliže se psem začínáte a už jste se rozhodli si ho pořídit, doporučuji opatřit si nějakou novější literaturu, např. S. Cohena. začátečníky tato kniha. Pokud si nejste jisti, tak i tato knížka vám podá shrnutí toho, co všechno pořízení psa obnáší. A samozřejmě chcete-li si nastudovat různé úhly pohledu i zkušenosti různých autor§ (nikdo neví všechno), tak i zde určitě získáte některé užitečné informace, jen je třeba ke knize přistupovat dostatečně kriticky. Ale hlavně nespoléhat jen na literaturu, rady zkušených pejskařů, kteří nemají na psaní knih čas, takže je získáte jen při osobním kontaktu, jsou často neocenitelné.... celý text

Údolí Sedmi trav 1962, Leonid Platov (p)

Nalezeno v polici s knihami vyřazenými z obecní knihovny. Tato knížka ale razítko nemá, evidentně tedy někdo potřeboval trochu protřídit domácí knihovničku :-). V dětství se ke mně tato knížka nedostala, možná, že tehdy by se mi líbila i na pět hvězdiček. Teď mě hlavně mrzelo, že příběh je smyšlený, byť se autor v mnohém inspiroval skutečnými událostmi a je zřejmé, že s prací na dalekém severu ruské Sibiře i s tamními domorodými národy byl dobře obeznámen. Knížka mi tak trochu připomíná příběhy o pravěkých lovcích, které jsem ve školních letech četla moc ráda. Samozřejmě až na to, že ty by podle skutečných událostí nikdo vyprávět nemohl a že do nich náhle nevstupují badatelé z 20. století, jako je tomu v případě Dětí slunce. Děj je napínavý, i když zpočátku je líčení možná trochu rozvláčné (zejména počáteční část v Moskvě a pak po příletu do tundry). Samozřejmě, že v knize, která vyšla v Rusku poprvé koncem 50. let 20. století se nedá očekávat, že nebude zmiňován porevoluční vývoj a výdobytky Říjnové revoluce. Na můj vkus však v knize není těchto zmínek tolik, aby mě to od čtení odradilo. Ještě dovětek: Když čtu, že 8. téma ČV 2021 je kniha, ve které hraje důležitou roli dopis, začíná mě mrzet, že jsem čtení této knihy neodložila až na příští rok. Důležitou roli zde totiž hraje ne jeden dopis, ale hned několik dopisů, záhadných, napůl smazaných, napsaných na březové kůře a posílaných kuriózními způsoby. Ale víc už nevyzradím :-).... celý text

Světla Lagosu 1976, Cyprian Ekwensi

Už nevím přesně, ale patrně kniha z českobudějovické nádražní knihovny. Nejspíš jsem měla pocit, že knížku, co s sebou mám, dočtu během cesty příliš brzy, a tak jsem si přibalila ještě tuto... no ale občas člověk usne nebo má příliš hlučné spolucestující... a pak mi doma nemají přetékat police s knihami :-). Po knížce jsem šáhla v rámci nutné redukce počtu titulů, abych přes komínky na stole dohlédla ke dveřím. "Přečíst a odlifrovat pryč", zní momentálně moje čtenářské heslo, a to bez ohledu na baví-nebaví. A že by mě tato knížka mohla extra bavit, jsem moc nečekala. První asi 1/3 mi dávala za pravdu. Hlavní přínos pro středoevropana: exotika Lagosu, někdejšího hlavního města Nigérie. Ovšem ta exotika zahrnuje hlavně nevázaný sex, tanec na hudbu stylu high life a vůbec zábavu v nočních barech, tedy něco, co mě nijak nepřitahuje v reálném životě ani v literatuře. Co mě u knihy udrželo? Nejspíš postava Jaguina mladého milence Freddieho, který se chystá na studia do Anglie. Zdá se, že to je rozumný člověk... třeba se i děj začne vyvíjet rozumněji :-). A vlastně taky Jagua samotná – žena středního věku, velmi rozporuplná. Živí se nejstarším řemeslem, nechá se vydržovat bohatými muži – ale na druhé straně sama vydržuje Freddieho a chce mu umožnit zahraniční studium. Žena krásná, která umí být nesmírně hrubá a nepřátelská, pokud žárlí, ale také štědrá a soucitná. Po odjezdu Freddieho začne děj nabírat nečekaný spád. Jagua chce nejprve navštívit své staré rodiče v malé vesnici kdesi v džungli a také rodinu Freddieho ve městě o kus dál. Jen tak mimochodem smíří dva znepřátelené kmeny a dostane nabídku k sňatku od náčelníka jednoho z těchto kmenů... tady to vypadá trochu jako pohádka, ale jsme v Africe někdy na počátku 60. let 20. století, takže asi těžko posuzovat tamní reálie, autor je ostatně znal. Samozřejmě pohádka se nekoná, naopak následuje návrat Jagui do Lagosu, pokračování jejího nevázaného života a následné vystřízlivění. Lagos totiž není zrovna bezpečné místo k životu (a to tam v 60. letech ještě neoperovala teroristická organizace Boka Haram), je to město bohatství i chudoby, rvaček, vražd a korupce. To, co na začátku knihy jen tak skrytě probublávalo pod povrchem, se v druhé polovině provalí ven a jako jako smršť strhává vše. Tempo druhé poloviny románu je tak mnohem svižnější, a vývoj děje v lecčems překvapí. Jagua během několika dní přijde téměř o všechny a o vše v Lagosu a nezbývá, než se vydat domů... a to ji čekají ještě další rány osudu... Návrat ke kořenům ji ale nakonec zachrání, alespoň se tak zdá... konec není jako z pohádky, vypadá realisticky, i když možná v dnešní době může působit jaksi nepatřičně. Vždyť město nabízí tolik možností! Ano i ne, vždy je to něco za něco. Myslím, že bez ohledu na místo a čas, v němž se děj odehrává, lze v románu najít inspiraci pro zajímavé a věčné úvah, například na téma městský versus venkovský život, plynutí času, sny mládí versus realita středního věku. Takže až jednou bude ve čtenářské výzvě kniha afrického autora, vzpomeňte si na Světla Lagosu – rozhodně stojí za přečtení.... celý text

Dobré ráno, Harri 2012, Stephen Kelman

Dočetla jsem už před pár dny, ale dost dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jak hodnotit. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, zda se mi kniha líbila. Že je to zvláštní? Ano, stejně jako je zvláštní tato kniha. Řekněme, že to je dobře napsaná kniha o špatných věcech – nelegální migrace, rozdělené rodiny, dětská kriminalita... Kniha je psána z pohledu teenagera, tedy hovorovým jazykem, slangem a podobnými výrazovými prostředky, takže mi chvíli trvalo si na to zvyknout. Kladem je, že autorovi se dokonale podařilo vystihnout, jak se Harri a jeho kamarádi vyjadřují i jak uvažují. A právě ty úvahy na mě občas byly trochu silné kafe... Když jsem chodila do školy, v každé třídě byl někdo, kdo si s chováním hlavu nelámal, řekněme "pěkný sígr". I u nás ve třídě jeden takový hoch byl – a nemohli mu přijít na jméno učitelé ani rodiče nás, spolužáků. Věděli jsme, že krást, tlouct ostatní a podobné věci jsou špatné a byli jsme přesvědčeni, že spolužák to ví taky, jen to prostě nerespektuje. A teď zpět k Harrimu a jeho kamarádům – zarazilo mě, jak je v jejich věku (nebyly to už žádné malé děti) nenapadlo, že některé věci jsou špatné. Anebo jim to došlo, až když tu špatnost provedli. Připadalo mi to zezačátku přehnané. Ale pak jsem si říkala, že s touto věkovou kategorií vlastně žádný bližší kontakt nemám... co když má tedy autor pravdu? Děti, které na jedné straně mají dost rozsáhlé faktické znalosti ze školy i z internetu, na straně druhé nevědí, že házet kamení na autobus je stejně špatné jako někoho zabít, protože i tato "zábava" může vést k nehodě, zraněním či smrti. Každopádně závěr knihy mě mrzel. A z toho, že mladí lidé, kteří mají celý život před sebou, řeší své problémy tímto způsobem, skutečně mrazí.... celý text

Holcroftova úmluva 2003, Robert Ludlum

Ke knize jsem se dostala asi v nějakém dobročinném bazaru. A jelikož jsem nutně potřebovala něco "odčíst" a poslat dál (už zas nemám místo :-)), padla volba na tento poměrně tlustý svazek. Nejde o žánr, který bych cíleně vyhledávala, ale přesto jsem se dobře bavila a knihu jsem přečetla během tří dní. Trochu se mi pletly postavy a občas jsem se musela vrátit k nějakému detailu, který se zprvu jevil jako nepodstatný, ale záhy se v knize objevil znovu jako potenciálně důležitá část příběhu. Hlavní hrdina se mi líbil – právě tím, že do toho všeho spadl, aniž by chtěl, a nedokázal záměry gaunerů prokouknout. Ano, může se jevit jako hlupák – jenže myslím si, že kdybych se octla v podobné situaci, ve zcela jiném světě, než v jakém jsem žila dosud, kde by kdokoli mohl mít zájem mě zabít, asi bych taky nepostupovala extra chytře :-). A řekla bych, že to platí pro 99 % lidí, kteří vedou "normální" život. Závěr mě trochu zklamal. Čekala jsem, že to dopadne buď hodně dobře – anebo naopak hodně blbě. Je fakt, že první varianta by asi byla nevěrohodná, druhá zase deprimující, sama nevím, jak by měl závěr vypadat, aby byl věrohodný, optimistický a taky trochu překvapivý... no ale nejsem spisovatel :-).... celý text

Dcera polární noci 1989, Margaret Balderson

Vyřazeno z obecní knihovny, za celou dobu si knihu půjčili jen čtyři čtenáři. Myslím, že je to škoda. Já jsem se s knihou v dětství nesetkala, vyšla v době, kdy už jsem byla na střední škole, a na knihy pro starší školáky jsem si připadala příliš stará :-). Když jsem knihu četla teď, naopak jsem usoudila, že pro většinu třináctiletých, pro které je určena, by asi tato četba byla možná příliš drsná (protože vychází ze skutečné reality Norska za 2. světové války), zčásti také nudná (líčení přírody, polární noci a čekání na zázrak slunce). I mě kniha v 1. polovině trochu uspávala (a není to myšleno v nadsázce), protože se toho zas až tolik neděje, ale díky tomu, že na povrch místy lehce probublávají dávná rodinná tajemství, jsem se snažila dočíst – a druhou půlku knihy už jsem "zhltla" velmi rychle. Postava Ingeborg mi byla velmi sympatická, myslím, že když mi bylo -náct, moc bych stála o takovou kamarádku. A i když mladá dívka utrpěla mnohé těžké ztráty, více, než si dnes dovede představit většina Evropanů v dospělém věku, konec knihy je optimistický a dojde i na jedno překvapení, kterého bych se byla nenadála. Ale nebudu vyzrazovat – přečtěte si to :-).... celý text

Úzká cesta na daleký sever 2015, Richard Flanagan

Jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla! Protože teď pracuji z domova a vypadlo mi tak pravidelné čtení v MHD a ve vlaku a v pracovní dny se ke čtení bohužel nedostanu tolik, jak bych si přála, dokonce jsem zvažovala, že si vezmu den dovolené, abych knihu dočetla hned po víkendu a netrvalo mi to několik dalších dní :-). A rozmyslela jsem si to jen kvůli množství pracovních úkolů, které se samy neudělají. Jako všechny dobré knihy i tato začíná nenápadně. Stručný pohled do dětství hlavního hrdiny a seznámení s postavami, z nichž většinu asi brzy zapomenete, protože Vám zkrátka budou připadat nudné a nezajímavé, alespoň v porovnání s Dorrigem, Amy a dalšími hrdiny Dorrigových mladých, vojenských let. Doporučuji dávat víc pozor, protože na konci vyplují na povrch věci, které jsou provázány s postavami a událostmi z prvních kapitol. Když mi docvakly všechny souvislosti z různých částí knihy, spadla mi čelist. Ano, občas se přeskakuje v ději, v knize je množství postav, ale je nesmírně čtivá. Kdybych měla knížku ohodnotit jediným slovem, pak by to bylo slovo "lidská". Kniha se vyznačuje především hlubokým pochopením pro naše sny, touhy, ale i selhání a doslova smrtelné hříchy... a že jich bylo, vždyť ústředním motivem je 2. světová válka v tichomoří a poválečná léta. Na válečné a poválečné dění se autor dívá z pohledu zajatců využívaných k otrocké práci i jejich věznitelů. Kdo vlastně nese největší podíl viny na tom všem? Bylo možné všechno to utrpení zmírnit? Kolik toho mohl dokázat jednotlivec tváří v tvář nelítostné válečné mašinérii? A jsou váleční hrdinové skutečně hrdinové? Každý voják přece musí zabíjet a mnozí o tom, co se dělo, nedovedli ani vyprávět... Na mnoho věcí asi máte názor a jasnou odpověď – dost možná, že po pročtení knihy už tomu tak nebude. Ne proto, že by kniha něco zamlžovala – je to přesně naopak. Mně pak nedalo spát, proč někteří světoví vůdcové skončili v kolonce "válečný zločinec" – a jiní, kteří měli na rukou krev zrovna tak jako ti první, si žili v klidu dál, či dokonce byli oslavováni... Musím říct, že mnohé postavy mi přirostly k srdci – Dorrigo, Čoky Gardiner i některé další – navzdory všem selháním a chybám... A bylo mi moc sympatické, když bývalí, přeživší zajatci zašli po válce do oblíbené hospody jejich zemřelého kamaráda, aby pustili na svobodu ryby čekající na to, že se v dalších dnech stanou něčí večeří nebo obědem. Celá ta scéna byla nesmírně dojemná, byť při ní došlo k porušení zákona. Vřele doporučuji a doufám, že si někdy najdu čas přečíst si knihu ještě jednou! PS: Pokud Vám náhodou chybí do výzvy kniha, v níž se popisuje svatba nebo pohřeb, vězte, že i pohřeb zde najdete... i když drsný, takový by si asi nikdo z nás nepřál, na druhé straně síla kamarádství z něj v těžkých podmínkách tropické džungle udělala něco, co lze pohřbem alespoň nazvat.... celý text

Everest – Výprava po nejzazší mez 1984, Reinhold Messner

Jako člověk pobývající prakticky celý život v rovinatých oblastech mám před horami velký respekt – a zrovna tak i před horolezci, zvláště takovými, kteří stoupají do nejvyšších hor bez kyslíku. Někdy si říkám, co tam ty blázny žene, vždyť nezřídka zaplatí životem... Každý, komu něco podobného vrtá hlavou, nechť si přečte tuto knížku. Myslím, že R. Messner to na mnoha místech této útlé knížky vyjádřil naprosto dokonale – alespoň sám za sebe. Nejde ani tak o to měřit si síly s horou, jako sám se sebou. Překonat sám sebe, s obrovským respektem k nejvyšší hoře světa, kde co chvíli duje mrazivý vítr, sněží – a pak zas pro změnu vysvitne slunce, na němž se lze snadno spálit a z oslňující bělosti sněhových plání a ledovce zakusit sněžnou slepotu. Do hor se nevydávám, jaksi je neudýchám, nejraději sleduji křivku vzdálených hor na obzoru... Ale to neznamená, že terén, jímž se pohybuju, nedovede být záludný, že si kolikrát neřeknu, proč do té bažiny lezu – ale vím, že musím, jinak nebudu mít klidu :-)... takže si myslím, že teď už trochu chápu i ty "bláznivé" horolezce. Čtení jsem si moc užila, hlavně líčení toho, co člověk prožívá, co se děje v jeho nitru. Autor je velmi otevřený, nezastírá žádné emoce, ani ty negativní, ať už jde o něj nebo jeho kolegy. Velmi podrobně také popisuje, co se děje s člověkem ve vysoké nadmořské výšce po stránce fyzické, jak obtížné jsou základní úkony jako jídlo nebo hygiena, jednak kvůli nedostatku kyslíku a únavě, ale i kvůli tomu, že vše okamžitě zmrzne, a tak spoustu času zabere rozpouštění sněhu či ledu na vodu k pití, vaření i hygieně. Autor si na nic si nehraje, z knížky je cítit velká pokora. Co mě překvapilo? Hlavně to, kolikrát všichni "vyběhli" nahoru a dolů mezi jednotlivými tábory. Já měla až doteď představu, že se jde jen nahoru, až dokud se tam nevyleze :-), pokud tedy nedojde k nějaké katastrofě. Nenapadla mě ta složitá logistika přesunu věcí atd. Na začátku knížky je popsána i historie pokusů o výstup na Mount Everest bez kyslíku, na konci knihy jsou pak stručně popsány a přehlednými tabulkami doplněny všechny výstupy (dokumentovány jsou i ty neúspěšné). Pro fandy horolezectví jsou tyto údaje jistě velmi cenné, mně osobně připadalo, že už je toho trochu moc, hlavně některé informace z prvních kapitol se na konci částečně opakují, možná by byly bývaly na závěr postačily zmíněné tabulky.... celý text

Záhadám vstříc 2015, Richard Dawkins

Četla jsem před pár lety v anglickém originále. Cestovala jsem tehdy zpět domů ze služebního pobytu ve Švédsku a na letišti ve Stockholmu jsem chtěla utratit zbývající švédské koruny. Vydala jsem se hledat nějaký obchůdek s čokoládou nebo něčím podobným, jenže po cestě jsem narazila na obchůdek s knihami. Knížka se starou, černobílou fotkou malého chlapce a houfem motýlů otakárků na obálce mě nepustila dál. Přitahovala mě jakousi magickou silou a i když jsem pochybovala, že knihu kdy přečtu, koupila jsem si ji. Kupodivu se četla moc dobře – asi proto, že obsahovala víc pojmů z biologie než z běžného jazyka. S tím prvním nemám v angličtině problém, s tím druhým je to trošičku horší :-). Životopis R. Dawkinse i jeho úvahy, to vše mi připadalo jako jeden velký a vzrušující příběh. Nejvíc mě zaujala myšlenka, v níž autor přemýšlí nad tím, že nám po celý život zůstává jen naše DNA, jinak se vše mění. Buňky odumírají a nové vznikají. Přijímáme látky a zase je vylučujeme. Nic se neopakuje v úplně stejné podobě, v jaké to už bylo. Vlastně jsme stále někým jiným... V češtině jsem knihu nečetla a ani se na to nechystám. Co kdyby mě třeba zklamal špatný překlad? Takže i knihu Záblesk v temnotě jsem si pořídila originále, jen zatím na přečtení čeká.... celý text

Minehava 1973, Eduard Štorch

Ze Štorchových knih byla tato spolu s Lovci mamutů moje nejoblíbenější. Mimo jiné proto, že hlavní hrdinkou byla dívka, která mi svojí povahou byla blízká, ale i proto, že vše dobře dopadlo (na rozdíl třeba od Bronzového pokladu). Dokonce i z moru se Minehava vyléčila, což sice nevím, zda bylo dobách bez jakýchkoli léků možné, ale nejspíš ve vzácných případech ano. Vlastním ještě vydání, které v mládí četla moje maminka, o to raději na knihu vzpomínám a možná si ji znovu přečtu i teď po letech.... celý text

Rybáři 2017, Liao Chung-ťi

Miluji vodu ve všech jejích podobách. I knihy, v nichž se o různých podobách vody píše. A tohle mě vážně dostalo! Některé knihy nečtu před spaním, abych pak neměla příliš divoké sny (třeba taková Zákeřná Ebola, dočtená nedávno – ne, ani ve snu bych si nepřála to zažít). U této knihy bych si naopak přála, aby se mi zdálo o něčem z toho, co jsem si přečetla, byť ani tam nebyla nouze o dramatické chvilky. Širý oceán plný záhadným mořských tvorů, den na moři, noc na moři, vlny zmítají bárkou sem a tam... A pak všechny ty ryby, krásné, chytré, ba doslova mazané... marlíni, zlaci nachoví (jeden je na obálce knihy, jen nevím, proč se jmenuje nachový, když ve zbarvení převažuje zelená... prý ale dovede zbarvení měnit), měsíčníci, tkaničnice, pelamidy, Lagocephalus... některé mají nad rybáři navrch a není vůbec snadné je ulovit, případně před nimi ubránit svůj úlovek. Autor líčí tolik neúspěchů, že jsem se, hlavně v prvních kapitolách, divila, jak se s Vlnotajem, kapitánem lodi, mohli rybolovem vůbec uživit... Jde o vyprávění z první ruky, jelikož autor se ve svých 35 letech rozhodl pro rybářské řemeslo, jemuž se nakonec věnoval 5 let (co ho vedlo k tomu, že po pěti letech pověsil rybařinu na hřebík, bohužel v knize zmíněno není – možná značná dávka nebezpečí, možná, že jeho kapitán Vlnotaj odešel do penze, možná se přihodilo něco zlého, anebo naopak dobrého...). Zaujalo mě hlavně to, jak člověk, který byl nucen obrnit se tvrdou slupkou – jinak by život na moři nemohl zvládnout – byl schopen citlivě vnímat oceán a život v něm. Co víc, i ostatní drsní chlapíci, kteří na moři strávili celý život, se tak projevovali. Nemusí nám to tak na první pohled připadat, vždyť na některé ryby se vydávají s harpunou. Jenže je to jejich živobytí. Jde o malé bárky, kde se rybáři pořádně nadřou (a někdy bez úspěchu) i riskují život, aby se uživili. Na rozdíl od posádek velkých lodí s různými technickými vymoženostmi. Cit pro oceán a jeho tajemství je vidět třeba na Vlnotajovi, kteří dokáže odhadnout, co rybář-začátečník na jeho lodi pociťuje při některých ze svých prvních lovů ryb... asi před lety cítil něco podobného, vedle respektu k rybám ho zřejmě občas přemohla i lítost... Kniha je prezentována jako soubor povídek, ale já bych to spíš nazvala souborem autorových vzpomínek na jeho život rybáře a námořníka. Byť některé z příběhů lze číst i samostatně, zjistila jsem, že je mnohem lepší knihu "zhltnout" od na jeden zátah, protože jen tak budete vnímat všechny ty barvy, vůně a vítr ve vlasech... Vyprávění obsahuje v první řadě lyrické líčení prostředí oceánu, života na lodi, úvahy rybářů. Dramatické chvíle nejsou hlavní náplní knihy a vlastně jsou líčeny jako běžná součást života na moři. Kdo vyhledává akci od začátku až do konce a neobyčejný děj, asi bude zklamán. Já jsem naopak nadšena. S autorem, Vlnotajem i dalšími rybáři jsem se loučila jen velmi nerada.... celý text

Blackout – Zítra bude pozdě 2017, Marc Elsberg (p)

Napínavé od začátku až do konce. Sice prvních pár stránek to vypadalo, že knížka bude na mě moc "technická" – plno detailů z chodu a řízení elektráren a dalších strategických podniků – ale veškeré informace důležité pro pochopení se čtenář dozví z rozhovorů zúčastněných osob. V knize samozřejmě vystupuje velká spousta lidí, ale hlavní pozornost je soustředěna jen na několik z nich. Brzy jsem si zvykla i na rychlé střídání míst děje, podle toho, jak se kde katastrofa prohlubovala a kdo se angažoval ve snaze najít řešení... Přiznám se, že jsem vlastně zpočátku nevěděla, zda mám čekat dobrý konec... a ještě v závěru se vše najednou zhouplo... nezbylo než držet palce Manzanovi, Bollardovi a dalším... I když můžu mít vůči naší civilizaci mnohé výhrady, včetně toho, že by bylo lépe mít méně "chytrých" technologií a více zapojovat mozek, i když planeta i naše lidství jsou v ohrožení a mnoha různými způsoby volají o pomoc, nemyslím si, že způsob popsaný v knize k nastolení spravedlivějšího světového řádu by mohl přinést něco pozitivního. V knize je popsáno, co se v lidech probouzí, ocnou-li se v ohrožení, bohužel to není jen solidarita, často je to spíše naopak, to ostatní vidíme i v dnešní době dost jasně. Knížka je děsivě realistická a bohužel to, co popisuje, by se skutečně mohlo stát. Přečtěte si ji, ano, právě v této době si ji přečtěte – a budete vděčni, že vám doma svítí světlo, teče teplá voda a topí topení. A dokonce jede internet, přes který si můžete objednat a až do domu nechat doručit to, co nemůžete koupit v obchodě, protože příslušný obchod má z nařízení vlády zavřeno. Doba není lehká, ale mohlo by být i hůř... tak neztrácejme naději a dělejme, co můžeme a umíme, aby bylo líp! Ještě drobná vsuvka: ke knize bych se možná vůbec nedostala, nebýt zvláštní náhody. Měla jsem na poště uloženou zásilku. Napoprvé se nepodařilo vyzvednout, neb pošta zrovna omezila otevírací dobu. Napodruhé se povedlo – a ejhle, co se urodilo v policích pro vyřazené knihy z obecní knihovny, které jsou umístěny ve stejné budově jako pošta. Někdo dělal doma "probírku" knih. Spousta nových, max. 1x četných, krimi, thrillerů a dalších. Nějaké jsem odnesla s sebou domů, s cílem přečíst a posunout dál, nejspíš do nějakého charitativního bazaru. Blackout je první z přinesených knih, které jsem přečetla – a věřím, že v bazaru o něj bude zájem a přinese peníze na dobrou věc :-).... celý text

Zapomenuté jablko 1977, Jean Anglade

Poté, co jsem od autora přečetla knížku "Je čas metat kamení", pídila jsem se i po jeho další tvorbě. A ani příběh Matyldy, přečtený již asi dva roky zpátky, mě nezklamal. Děj se odehrává na venkově, vlastně jde o obyčejný život obyčejné ženy – ale přitom poukazuje na nepříznivé jevy jako vylidňování venkova, odchod mladých lidí do měst (a bohužel někdy nepříliš úspěšný přechod do "velkého světa", jak je vidět na Matyldině synovi), mezigenerační neshody... Knížka krásná, ale smutná... popis toho, jak se vesnice postupně vylidňuje a rozpadá, pro mě byl až fyzicky bolestný, protože mám ráda malé, zapadlé vsi, ale jejich úpadek mě netěší a osud lidí, kteří jsou nuceni to vzdát, ten teprve ne. Často slýchám slova nepochopení na adresu starých lidí, kteří se nechtějí ze svého domku přestěhovat "za lepším", k dětem nebo do penzionu. Jenže pro mnohé to znamená přijít nejen o kus svojí vlastní střechy nad hlavou, ale i o nezávislost. Věřím, že "umanutá" Matylda bude mnoha čtenářům sympatická právě tím, jak se snaží zůstat soběstačná a nezávislá.... celý text

Zákeřná Ebola 1996, Richard Preston

Z dobročinného bazaru – celkem chápu, proč se tam kniha octla. Je nesmírně čtivá, přestože jde o literaturu faktu, čte se jako napínavý dobrodružný příběh. Ale určitě to není kniha pro každého. I mně stačilo přečíst si velice naturalistické popisy toho, co způsobují různé kmeny viru Ebola a viru Marburg nakaženým lidem. Smrtnost je dle typu 50–90 % a nakažení umírají za naprosté destrukce celého organismu, což je v první fázi úděsné pro ně samotné, v další fázi pro jejich rodiny i ošetřující zdravotníky; pacient sám už pak (naštěstí pro něj) tu hrůzu příliš nevnímá... Z knihy se dozvíme velké množství detailů jak o prvních obětech Eboly a Marburgu, virů, jež se vynořily z afrických tropických pralesů ve 2. polovině 20. století, tak i o lékařích a výzkumnících, kteří zasvětili svůj život boji s těmito nebezpečnými patogeny. Ano, některé detaily mohou působit zbytečně – ale mně bavilo, jak autor postupně odkrývá, k čemu někdy některá drobnost může vést... a někdy se zas nestane nic, někdy určitý detail nehraje roli, ale my nevíme, zda je to jen šťastná náhoda, anebo daný faktor opravdu není relevantní. Také psychologie výzkumníků, jejich vnitřní boje, strach, zda se mohli nebo nemohli nakazit, pochyby, zda by se práci se smrtícími viry měli vůbec věnovat, je něco, co podle mě dobře ukazuje, že k vědeckým výsledkům vede nesmírně trnitá cesta. Někdy si myslíme, že už víme – a najednou se všechny naděje rozplynou. Živé systémy jsou zkrátka nevyzpytatelné – a platí to i pro viry, ačkoli ty se jako živé organismy chovají pouze v buňkách hostitele. O to komplikovanější je jejich výzkum. Knížka do dnešní doby více než vhodná – ne, nemáme tu Ebolu a buďme tomu rádi, ale situace rozhodně není růžová. Někteří lidé jakoby se vynořili ze středověku, kdy se nevědělo např. prospěšnosti mytí rukou, naopak se šíření nemocí přičítalo čarodějnicím a jiným "nečistým silám" (namísto čarodějnic si dnes samozřejmě dosaďte "modernější" nečisté síly). Někteří lidé jakoby neabsolvovali ani základní školní docházku – anebo snad všechno zapomněli či odhodili jako nepotřebný balast? Anebo jde o nějakou novou, dosud neidentifikovanou epidemii, která se projevuje ztrátou soudnosti? Doufejme, že se ji podaří zastavit dříve, než k nám dorazí něco ještě nebezpečnějšího než nový koronavirus. Bohužel, není to fikce a plané strašení virologů – někdy stačí drobná náhoda a je zaděláno na průšvih. Cestovatelů do exotických destinací přibývá a letecká doprava je pro šíření virů do "civilizovaného" světa naprosto ideální...... celý text

Holčička v temnotě ztracená 2014, Jan Konečný

Tenhle žánr běžně nečtu. Ani na autogramiády či posezení s autory knih běžně nechodím. Vlastně to celé byla zajímavá náhoda. Před pár lety jsem se dozvěděla o kočičí kavárně v centru Brna a chtěla jsem tam zajít. Jenže rezervace stolu online byla tehdy možná jen v případě mimořádných akcí. Člověk mohl sedět v kavárně a objednat si, povídání teoreticky poslouchat nemusel, ani vstupné se neplatilo, tak jsem si řekla, že to zkusím. Setkání s autorem, J. Konečným, bylo inspirativní. Vlastně to byl cyklus asi pěti setkání, z nichž jsem absolvovala dvě nebo tři a kde tento autor sdílel svoje zkušenosti se sepsáním své prvotiny se čtenáři, hlavně takovými, kteří by se také chtěli pokusit o napsání knihy. Příjemně se to poslouchalo, i když si po letech už na žádnou radu nevzpomenu :-). Pod vlivem celkové atmosféry – a samozřejmě také díky tomu, že autor o knize hodně hovořil – jsem se začala zajímat, zda by byla knížka ke koupi. Celá šťastná jsem si ji odnesla i s autorovým autogramem a přečetla jsem ji jedním dechem. Tenkrát jsem měla po vážné nemoci "nečtecí" období, což pro mě byl hrozný nezvyk. Ať jsem zkoušela číst, co jsem chtěla, nic mě nebavilo. Tu bariéru dokázaly překonat jen asi tři knihy, přičemž tato byla první z nich (časem se to naštěstí spravilo, ale tehdy jsem začala chápat lidi, kteří nemají potřebu číst, nebaví je to – myslím, že za to nemohou, prostě je jejich mozek nastaven jinak). Kniha mně svojí atmosférou připomínala Letopisy Narnie – také souboj dobra a zla, také se hrdina octne v jakémsi paralelním světě, také i zde důležitou roli hraje dítě... ale samozřejmě tím, že nic víc už jsem z phantasy žánru nečetla, mohl by mi leckdo oponovat, že je to nesmysl :-). Každopádně je to pohodovka bez potoků krve a nestvůr, o nichž by se vám v noci zdálo. Myslím, že si ji užijí větší děti i dospělí.... celý text

Tanec rabů 1981, Nina Bonhardová

První kniha trilogie o Jakubu Krčínovi, mocném rodu Rožmberků, Jiříku Bezejmenci, Rušikvárovi a selských rebelech se mi dostala do rukou až jako poslední. Po přečtení mám chuť přečíst si další díly trilogie znovu, i s volně navazující knihou "Hodina závrati", a neudělám to jen proto, že na přečtení čeká záplava dalších knih. V této knize se seznámíme s Jakubem Krčínem v době jeho mládí – již tehdy se jeho život protne s životem Jiříka Bezejmence, tehdy malého chlapce. Vilém z Rožmberka je Krčínovým vrstevníkem, seznamujeme se i s jeho sourozenci, zejména mladším Petrem Vokem a Evou. Románové postavy Niny Bonhardové jsou živí lidé z masa a kostí – zmítáni vášněmi a pochybnostmi, měnící své názory, tu se klonící na stranu dobra a soucitu, tam projevujícími nesmyslnou krutost. Autorka před psaním svých děl pátrala v archivech, kde zejména činy šlechty a vyšších úředníků byly podrobně zaneseny, bezbochyby v nich lze však nalézt i jména sedláků, kteří se provinili proti dobové morálce a byli vystaveni právu útrpnému. Do jaké míry lze z archivních záznamů rekonstruovat charakterové vlastnosti jednotlivých aktérů? Zčásti to asi možné je – a zbytek si autorka musela domyslet, tak, aby věci dávaly smysl. Po přečtení této knihy jsem začala trochu jinak vnímat jak bouřliváka a "ďála" Krčína, tak i Viléma z Rožmberka, který se v dalších dílech jako člověk na první pohled zapšklý (ve skutečnosti však těžce životem zkoušený). Naopak zde možná nenajdou tolik pochopení selští rebelové... zdá se přece, že se o ně pan Krčín stará, nebo snad ne? Nechtějí toho moc? V dalších dílech se ale dozvíme, že jejich život byl tak těžký, že si to dnes nedokážeme představit. Celá trilogie je dobře promyšlená a i když jde o faktograficky bohatý historický román, děj je natolik napínavý, že jsem se nemohla odtrhnout, ač tomuto žánru příliš neholduji. Za sebe rozhodně doporučuji!... celý text