BabaJaga11 přečtené 460

Hotel 1977, Arthur Hailey

Moje druhá – a určitě ne poslední – kniha od tohoto od A. Haileye. Moc se mi líbila, i když začátek mi připadal poněkud rozvláčný a rozepsaný až do přílišných detailů. Říkala jsem si ovšem, že autor chce navodit tu správnou atmosféru, představit čtenáři prostředí velkého hotelu – a to se mu rozhodně povedlo. Ovšem jak se pak ukázalo, ty detaily měly svůj význam, autor mnohé z nich umně zakomponoval do příběhu. I takové věci jako problémy s výtahem nebo práce spalovače odpadků budou mít ke konci románu důležitou. Můžu jen doporučit každému, komu nevadí delší popisy a kdo dovede udržet pozotnost. To je potřeba, protože na konci pak vše krásně zapadne do sebe. Ale nebojte – není to jen o detailech. Napětí, láska, zločin (vlastně ne jeden), Amerika 60. let 20. století – to je jen neúplný výčet toho, co v knize najdete. Není v ní nouze o překvapení a oceňuji i to, že pro mě sympatické hrdiny vše dopadlo dobře.... celý text

Tak dobří, že vás nepřehlédnou 2018, Cal Newport

Musím říct, že "Hluboká práce" od C. Newporta se mi líbila o něco víc. Možná to ale souvisí s tím, že zrovna rezonovala s problémem, který jsem řešila – a kniha mi v řešení pomohla. Nakonec ale hodnotím obě knihy stejným počtem hvězdiček. I když nemůžu tak docela souhlasit s tím, že vášeň je na nic. Můžeme to nazvat jinak, třeba práce, pro kterou máte talent, která vás přitahovala od dětství a určila obor studia. Pokud vám dráhu nenalinkovali rodiče, tak se nejspíš někde nějaká vášeň projevila. V principu ale s autorem v mnoha věcech souhlasím. Myslet si, že nemusím nic umět a zaměstnavatelé se o mě poperou a ještě budou platit zlatem, je samozřejmě nesmysl. A rozbor jednotlivých stadií, jak získat práci, která nás bude bavit, je určitě užitečný. Nemyslím si, že by zjištění prezentovaná v knize byla nějak převratná. Jen jsme tomu všemu byli zvyklí říkat jinak a na řadu věcí jsme v poslední době zapomněli. Třeba taková trpělivost – proč, když vše můžeme, alespoň v duchu reklam, získat hned? Cenné je na této knize hlavně to, že pokud létáte někde v oblacích, po přečtení se vrátíte na zem. A nebudete si připadat jako někdo, kdo selhal – naopak, budete někým, kdo používá zdravý rozum. Co mě trochu otravovalo, byl zas ten americký styl, tj. úspěšný = bohatý a tak. Proto nedávám plné hodnocení.... celý text

Kam se schoval nůž 1974, Eduard Petiška

Knížka mého dětství, která mě nejspíš už tehdy nasměrovala k mojí profesi... byly mi čtyři nebo pět let, jeli jsme vlakem k tetě a já z vlaku určovala břízy, borovice a nejspíš i ty duby... to už ta knížka samozřejmě měla něco za sebou :-). Když jsem pak po letech dělala přijímačky na přírodovědu, udivilo mě, že někteří studenti měli problém rozeznat dub od buku a další běžné stromy, ačkoli větvičky s listy viděli zblízka... inu, asi jim rodiče nepořídili v dětství tuto knížku. Vzpomněla jsem si na ni teď, když jsem ji pořídila na knižním trhu pro některé z teprve nedávno narozených dítek v mém okolí. Dlužno říct, že knížkou jsem už darovala asi 2x a asi bych měla pokračovat. Nejen děti, ale i stromy jsou naše budoucnost, ba co víc, stromy jsou budoucnost našich dětí. A děti by to vědět, sotva začnou rozum brát... Tak jestli nevíte, čím udělat radost dětem z rodiny, kolegů z práce či kamarádů, touhle knížkou rozhodně nešlápnete vedle. Je půvabná a bude bavit děti samotné i jejich rodiče.... celý text

Bombardér T-2990 se odmlčel 1966, Vilém Bufka

Tady nejde dát jinak než pět hvězdiček. Knížka je napínavá, dobrodružná – ale zároveň hluboce lidská. Je až neuvěřitelné, kolik citu je v knize autora, který si sám prošel peklem. Místy je knížka velmi smutná, když uvážíme, jak mladí kluci, život před sebou, umírali v hořících letadlech, v ledových vlnách oceánu nebo v zajetí. A jak ti, kteří přežili, donekonečna museli prožívat ztráty dalších a dalších kamarádů, netušili, co je doma s jejich rodinami... Nejsmutnější však byla zrada ze strany vlastních lidí – té se dočkal i autor. Měl však štěstí, přežil – spíše zázrakem, jak se pak svěřuje, téměř se za to styděl. Mnoho jiných to štěstí nemělo. Chtělo to nezlomnost a kuráž, víru, že i naprosto šílený a nejistý podnik se může podařit. Nejodvážnější zajatci se co chvíli snažili dostat ze zajetí na svobodu – a ti méně odvážní jim v tom pomáhali. Tunel nehloubili jen zajatci ve známém Saganu. Tunely se hloubily všude. Prchalo se v ukradených německých uniformách, sehrávala se doslova divadelní představení pro oklamání stráží. I přes tu mizérii, smutek a neustále číhající nebezpečí dokázal autor zachytit i humorné situace. Zážitku z leteckých bojů a ze zajetí jsou prokládány krátkými kapitolami z období po válce. Či lépe řečeno ze dne, kdy se Vilém Bufka vrátí domů, sejde se s bratry a otcem a nakonec odchází s otcem na břeh Vltavy v Praze a celý den a noc a další ráno oba sedí a vzpomínají... Je to místy hodně těžké vzpomínání. A někdy se nad větami, které syn sděluje svému otci, vznášejí otazníky. Koho přesně myslel vysokými činovníky v emigraci, kteří se jen schovávali, aniž by pro vojáky v zahraničí hnuli prstem? Víme jen, že prezident Beneš mezi české letce RAF osobně chodil a zasazoval se i o vyřešení některých jejich stížností – zpočátku s nimi Britové totiž nezacházeli zrovna v rukavičkách. Kdo byly ony "krysy", zrádci, kteří se po osvobození krčili vyděšeně jako králíci, že ti, kdo byli zrazeni, jim nedokázali odplatit, spíše je politovat? A proč čeští příslušníci RAF v době, kdy to bylo nejvíc třeba, nesměli přiletět na pomoc své vlasti? "Bylo hodně věcí za těch šest let, který člověk těžko pochopil, ale tomuhle už jsme nerozuměli vůbec. A nerozumím tomu dodneška. To je pro mě moc vysoká politika, když nesmím přiletět na pomoc svýmu tátovi, kterej stojí proti Němcům s holejma rukama...". Bohužel se na některých věcech nic nezměnilo. Pro vysokou politiku nějaký ten zmařený lidský život neznamená nic... a je asi dobře, když se to vzpouzí pochopení. Nezapomínejme. Na nikoho z těch, kdo položili život, anebo ztratili své mládí, abychom mohli žít v míru a svobodě. Na nikoho z těch, které umučilo gestapo či kteří skončili v koncentráku jen proto, že se zachovali jako lidé a pomáhali těm, kdo to nejvíc potřebovali. Nenechme si namluvit nesmysly, že se v protektorátě žilo dobře a vcelku nic se nikomu nedělo.... celý text

Vítr dalekých cest , Leopold Hofman

Z dobročinného internetového bazaru. Taková koupě zajíce v pytli – na DK nic, v bazaru jen fotka přední obálky. Nejvíc se to tvářilo jako cestopis – a tak jsem si knížku, i v zájmu opuštěných zvířat koupila, že ji pak dám někde do knihobudky. Tak cestopis to úplně nebyl, byť hrdinové knihy toho nacestovali docela dost. Jako vojáci - interbrigadisté - a posléze i jako zajatci a vězňové. Převážná část knihy se odehrávala v době a na místech, kde by se asi většina z nás octnout nechtěla. Nejspíš ovšem z různých důvodů. Než některé čtenáře na knihu navnadím, měla bych varovat ty, kteří jsou alergičtí na slovo "komunista", aby se jí obloukem vyhnuli. Naopak kdo si umí informace přebrat a zajímá se o dějiny 20. stoletá, nechť se nebojí do knihy pustit, protože jsou tam i informace, které jsou (alespoň pokud další zdroje nelžou) pravdivé a o nichž se mnoho nemluví a nepíše. Například o českých vojácích, tzv. interbrigadistech, kteří dobrovolně odjeli bojovat proti režimu diktátora Franka ve Španělsku. O jejich anabázi poté, co byli demobilizováni, o tom, že řada z nich skončila v internačním táboře ve Francii, jsem nikdy předtím neslyšela. Hlavně po Mnichovu se snažili uprchnout a dostat se do protifašistického odboje. To se řadě z nich podařilo – mnozí ale pak skončili ve vězení a v koncentráku. Při líčení hrůz z Mauthausenu mě zaskočila další věc – líčení toho, jak probíhalo osvobození tohoto koncentračního tábora. Pravda? Propaganda? K Mauthausenu najdete informací plno (a k tomu, co autor v knize uvádí, rozmanité detaily věrně sedí), ale kolem jeho osvobození vždy jen pár řádek. A někdy dost rozpačitých... co si myslet o tom, že Američané Mauthausen rychle osvobodili, ale okamžitě odešli... od lidí zničených hladem a nemocemi... žádná pomoc, žádní armádní lékaři... dost podivné. O tom, jaká byla role Rudé armády, která měla dorazit vzápětí, se pak nedočteme nikde skoro nic. No ne že bych nějak usilovně pátrala, nemám na to bohužel čas, ale chci tím jen říct, že pravda je vždycky někde uprostřed a je velmi nebezpečné udělat z příslušníků některých spojeneckých armád div ne světce a z jiných vyvrhely jen na základě národnosti. V knize se ovšem nepíše jen o bojích ve Španělsku, Francii a dalších událostech evropské meziválečné a válečné historie, ale i o dělnických demonstracích za první republiky, pořádaných vesměs komunisty. Jenže být komunistou v té době bylo něco trochu jiného než být jím v letech 50. či 70. a než dnes. Tehdy člověk v lepším případě riskoval vězení, v horším život... jak už to bývá, ti nejlepší se obětovali za ostatní či byli po válce "prokádrováni" a nezřídka uvězněni těmi, co do té doby vyhlíželi dobu, kdy bude potřeba "převléct dres". V knize samozřejmě najdete i to, co se dá bezpochyby považovat za propagandu. Typicky tvrzení, že zajatci z řad komunistů v lágrech více pomáhali ostatním a byli prostě "lepší". Nebyli jsme tam, nevíme, možná byli skvělí, ale je jasné, že ne všichni, a je jasné, že tam byli i jiní, kteří byli minimálně stejně skvělí. A nad popisem toho, jak ve francouzském internačním táboře či později v Mauthausenu probíhaly tajné stranické schůze, už teprve zůstává rozum stát. Každopádně hodnotit člověka podle stranické příslušnosti či něčeho podobného (dnes třeba podle značky mobilního telefonu, aktivit na sociálních sítích či nejnověji podle toho, zda je očkovaný proti covidu či nikoli), je špatně. Je škoda, že tato "kádrovací" linka je v knize tak silná, jinak bych jí dala vyšší hodnocení. Hvězdičky strhávám, i když je mi jasné, že úplnou pravdu se bohužel už nikdy nedozvíme, ať je jakákoli. V každé době je nějaká propaganda, která se tváří jako svatá pravda. Třeba první republika... nebyla jen to hezké, co je dnes tak často zdůrazňováno, ale i hospodářská krize, nezaměstnanost a pro řadu nemajetných lidí i hlad (to mám z první ruky od svých dvou babiček, každá přitom vyrůstala v úplně jiném prostředí). A to, jak se dnes nahlíží na Mnichov, celou 2. světovou válku a další události... bohužel většina pamětníků už zemřela, a tak "upravování historie" už nic nebrání... Ještě pár slov k autorovi knihy – bezesporu zajímavá a kontroverzní osobnost. Kluk z chudých poměrů, posléze zapálený komunista a antifašista a po válce ve vysokých stranických funkcích. Načež byl v 50. letech zatčen v rámci stranických čistek a uvězněn. Pak rehabilitován, opět vynesen na vrchol, po roce 1968 opět nepřítel režimu, nakonec podepsal i Chartu 77. Tolik Wikipedie. Kdo ale byl Leopold Hofman doopravdy? Kariérista, který jen občas neodhadl situaci? Anebo poctivý člověk, který se mýlil? Netuším.... celý text

Amerikán z Lužic 2013, Štěpán Příkazský

Knížku jsem si koupila, protože z Lužic a sousedních Mikulčic pochází část naší rodiny. K folklóru sice žádný zvláštní vztah nemám, ale zajímala mě ta argentinská linka, která je v anotaci knihy zmíněna. Knížku jsem "zhltla" za dvě odpoledne. Potvrdila mi, že člověk nemusí být ani bohatý, ani ze slavné rodiny, aby za sebou zanechal výraznou stopu. Možná, že Štěpán Příkazský není tak známá osobnost jako dnes kdejaká televizní "celebrita", vlastně většině národa asi není známý vůbec (a je to škoda), ale to nic nemění na faktu, že zřejmě pozitivně ovlivnil život řady lidí. A to i přesto, že sám rozhodně neměl na růžích ustláno. Vážný úraz v mládí, který utrpěl na honu od vedle stojícího střelce, jenž podvodem vyklouzl z odpovědnosti a Štěpánova rodiny tím byla uvržena do dluhů. Majetkové poměry mu znemožnily oženit se s dívkou, kterou měl rád. Těžké a nejisté začátky v Argentině, odloučení od rodiny, spousta špatných rozhodnutí, za která tvrdě zaplatil, těžká dřina... Mnohokrát byl podveden či okraden, úrodu bavlny, jejímuž pěstování se velmi záhy začal věnovat, jednou sežraly kobylky, podruhé ji zničily silné deště, nikdy nic neměl jisté... mnohý by se asi oběsil na nejbližším stromě. Přesto se stránky hemží hezkými vzpomínkami na lidi, kteří mu pomohli, na krajany i Indiány. Vše líčí tak, jak to přicházelo, je vděčný i za trpké zkušenosti, které se mu později byly k dobrému... Po letech za ním přijíždí rodiče i sourozenci, aby zjistili, že bavlna nabízí slušné živobytí, pokud náhodou nepřiletí kobylky, brouci nebo jiná pohroma... Škoda, že kniha končí rokem 1950 a odjezdem celé rodiny zpět do Československa. Jen ze stručného doslovu se dozvídáme, že Štěpán (patrně se ženou a dětmi) se po deseti letech do Argentiny vrátil, rodina pak střídavě žila v Argentině a v USA, kde také v požehnaném věku zemřel. Takový život by jistě vydal na několik knih. Rukopisné poznámky, které k vydání připravil pan Michal Huvar, však rokem 1950 končí, následuje již jen korespondence s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou, s nimiž se setkal a spřátelil během jejich cestování Jižní Amerikou. Ačkoli se mi kniha dobře četla, místy jsem narazila na nějaké nesrovnalosti v časové ose vyprávění, podezřelé mi taky byly uváděné ceny některých komodit – 100 pesos za krávu, ale 12 tisíc pesos za 1000 pálených cihel (dvojice řemeslníků zvládla vyrobit za den 2000 cihel), přičemž plat pomocného pracovníka činil ca 45 pesos měsíčně. Možná se někde vloudila chybička (ostatně M. Huvar v doslovu píše, že sestavit z poměrně chaotických rukopisných zápisů knížku nebylo nic jednoduchého), asi tato čísla nelze převzít bez ověření jinde. Jinak je ale kniha nejen strhujícím příběhem jednoho života, ale i bohatým pramenem o historii 1. poloviny 20. století. Vřele doporučuji nejen rodákům z Podluží. P.S. Ač pěstitel bavlny, Š. Příkazský celý život pracoval se zvířaty – obzvláště rád měl koně. Proto se kniha hodí i pro příslušné téma letošní ČV.... celý text

DigiDetox 2019, Matěj Krejčí

Čekala jsem víc nebo něco trochu jiného, proto jen tři hvězdičky. Knížku jsem četla krátce po knize "Hluboká práce" od C. Newporta a s určitým, ale ne zas tak velkým časovým odstupem od knihy "Proč spíme" od M. Walkera. Obě tyto knihy jsou sice primárně o něčem jiném, ale do značné míry s problematikou využívání digitálních technologií souvisejí a M. Krejčí na ně často odkazuje a hodně z nich doslovně cituje. Na můj vkus bohužel až moc. Další knihy (a není jich málo), na něž se odvolává, jsem nečetla, ale místy mi připadá, že Digidetox je hlavně sbírkou cizích myšlenek, které autor shromáždil v jedné knize. To by samo o sobě až tak nevadilo, pokud se v knize vše pojedná dostatečně tvůrčím způsobem, což, vzhledem k tomu, že jsem nečetla veškerou citovanou literaturu, posoudit nemůžu. Za mě ale další mínus byl poněkud roztříštěný, heslovitý koncept knihy. Když byly na konci některých kapitol dotazy k tomu, co mě zaujalo a co jsem si zapamatovala, zjišťovala jsem, že si nepamatuju skoro nic. Vzhledem k tomu, že např. u Hluboké práce se mi to nestávalo, soudím, že na vině nebude jen moje chabá paměť, ale i styl psaní. Nastává paradoxní situace, kdy autor upozorňuje na rizika spjatá např. se sociálními sítěmi, které tříští pozornost svými krátkými texty – ale tak trochu přispívá stylem textu k témuž. Na druhé straně je možné, že cílí hlavně na čtenáře, kteří se mimo sociální sítě moc nepohybují a pro něž i čtení krátkých kapitol v této v knize budou docela fuška. Možná, že bych knihu více ocenila, pokud bych byla ve stavu těžké závislosti na sociálních sítích, což naštěstí nejsem. Nevlastním ani chytrý mobil. Věřím, že kdo má problém s tím, že je neustále "přilepený" na mobilu a chce tento čas snížit, kniha mu pomoct může. Pro mě některé návody, např. instalování různých "hlídacích" aplikací na snížení času na internetu, byly trochu bizarní. Říkala jsem si, že hledáním a instalací podobných pomocníků člověk taky může strávit dost času... Ale jak píšu již výše, leckterý čtenář podrobné návody a tipy jistě ocení.... celý text

Neviditelný 1990, Herbert George Wells

Hodně zvláštní knížka. Tak trochu pohádka pro dospělé. Určitým způsobem mi připomínala Dickensovu Vánoční koledu, snad tím tajemnem, faktem, že obě knihy se odehrávají ve staré Anglii... možná, že mnou čtená vydání měla stejného překladatele, nevím... Nemůžu říct, že by mě knížka bavila. Spíše naopak. Svým způsobem to bylo dobře, protože jsem ji po kouskách četla v době, kdy jsem měla takovou spoustu práce, že na čtení nezbýval čas. Mít nějaký titul, od kterého bych se nemohla odtrhnout, nevím, jak by to s dokončováním pracovních úkolů dopadlo :-). Zvláštní ale je, že i když jsem se ke čtení vrátila třeba po týdnu, všechny ty detaily, v nichž se knížka doslova pitvá, jsem si pamatovala. To se mi většinou nestává u knížek, kde mám problém při čtení udržet pozornost. Nakonec jsem dočetla – a jsem tomu ráda. Neviditelného mi na konci přišlo i líto, i když většinu knížky mi příliš sympatický nebyl. Připadal mi "ujetý" – ale nikoli v tom dobrém smyslu slova, jak někteří lidé jsou. Prostě vědec nevědec, k některým věcem by člověk nikdy neměl sklouznout... Knížku nejspíš vrátím zpět do břeclavské nemocniční knihobudky, kde jsem si ji půjčila, pokud tedy mezitím nepotkám jinou vhodnou knihobudku.... celý text

Hluboká práce 2016, Cal Newport

Začátek mě příliš nebavil – točil se totiž okolo hodně bohatých úspěšných lidí. Nemám ráda, když se klade rovnítko mezi úspěch a nadbytek financí. Co takhle aby byl člověk spokojený a šťastný? Po asi 20 úvodních stránkách mě ale knížka chytila a nepustila až do konce. A dost mi pomohla dotáhnout jeden dlouhodobý úkol, kdy jsem fakt potřebovala máknout, aby asi půlroční pracovní úsilí celého týmu nepřišlo nazmar. Pro někoho je kniha dlouhá či dokonce zbytečná. Pro mě osobně bylo nejcennější vědět, že nejsem nenormální, když mám pocit, že mě neustálé záplavy e-mailů a žádosti o schůzky (momentálně online) a telefonáty odvádějí od skutečné práce. Bohužel ač hluboká práce je - či by alespoň měla být - podstatou mého povolání, k mému zděšení to většině lidí na mém pracovišti vůbec nedochází. Tuhle knížku proto nepošlu dál - může se hodit jim ji ukázat.... celý text

Olga 2019, Bernhard Schlink

Zvoleno pro letošní ČV – kniha, která má stejný název, jako je jméno hlavní postavy. Nějak jsem totiž neměla po ruce jinou vhodnou knihu. Jinak by se tímto nepříliš obsáhlým románem dala splnit i další témata, např. kniha, ve které hraje důležitou roli dopis, anebo kniha, která je vyprávěna retrospektivně (to sice platí jen pro část knihy, ale asi i to lze uznat). Musím říct, že jsem si zpočátku lámala hlavu nad tím, co na knize její nadšení čtenáři vidí. Začátek s osiřelou Olgou a jejím nuceným stěhováním k babičce mi připadal slibný, pak mi ale kniha nějakou dobu připadala přeslazená a neskutečně mě rozčiloval Herbert, který byl zahleděný hlavně do sebe a svých velkých, ale naprosto nerealistických cílů. Olze jsem ovšem přála štěstí – a ono to na první pohled dopadlo jinak. I když kdoví... Tahle silná, vzdělaná a inteligentní žena se dokázala vyrovnat s mnoha ranami osudu a vždy vykonat ještě něco dobrého pro své okolí. Ač jsem dokázala alespoň zčásti odhadnout, jak to bylo s Eikem a jak s pomníkem na konci knihy, přece jen o mnohé překvapivé momenty nebyla nouze. To, že Olžiny dopisy jsou řazené až na konci knihy, se mi nejdřív, při prvním listování knihou, také nelíbilo, ale nakonec jsem pochopila, že to byl asi nejlepší způsob, jak čtenáře napínat až do závěrečného rozuzlení. Nakonec dávám plný počet hvězdiček. Kromě poskládání příběhu tak, že do sebe nakonec vše krásně zapadne, se mi líbilo i zařazení historických reálií (včetně skutečné historické postavy Herberta Schrödera). Sympatická mi byla nejen postava Olgy, ale i Ferdinand, vypravěč poslední části příběhu.... celý text

Kde kvete tráva 2018, Han Kang

Útlá knížka, ale potřebovala jsem k přečtení víc než týden. To proto, že jsem se v pracovních dnech ke čtení dostala vždy až pozdě večer – a tuhle knihu jsem si před spaním opravdu číst netroufla. Původně jsem si myslela, že téma č. 18 letošní Čtenářské výzvy, totiž kniha z prostředí, v kterém bych se nechtěla ocitnout, splním nějakým válečným románem, knihou o holocaustu apod. Nejspíš i na tyto knihy dojde... Musím ale říct, že po přečtení knížky Kde kvete tráva bych se do Koreje nechtěla podívat snad ani dnes. Pozor, nemyslím tím KLDR, ale Jižní Koreu. Právě tam se odehrává děj tohoto románu. Ač klíčové události knize zobrazené proběhly v letech 1979 a 1980 – diktátorský režim, masakr civilistů včetně žen a dětí, věznění a mučení – knihou se jako červená nit vinou příběhy těch, kteří přežili a jejichž život bych událostmi ve městě Kwandžu navždy poznamenán. Co je ale horší, cenzura, sledování tajnou policií a další podobné praktiky pokračovaly zřejmě až do konce 20. století a celkově se o temné kapitole jihokorejské historie moc nepíše a nemluví ani dnes. Protože moje znalosti východoasijských dějin jsou nevalné, přečetla jsem si nejprve doslov překladatelky, který mi mnohé osvětlil. Doslov velmi upřímný – ale i děsivý. Ten, který dal zavraždit stovky, možná tisíce lidí (přesné číslo se asi nikdy nezjistí), byl omilostněn a v klídku si užívá důchod a hraje golf ve svém sídle. Naopak někdejší oběti masakrů a jejich rodiny si dodnes nesou společenské stigma. Co si má člověk myslet o zemi, která dle Wikipedie patří mezi 10 nejbohatších na světě, ale 15 % obyvatelstva žije v chudobě? Mezi chudými jsou zejména starší ženy... nejspíš proto, že v době, kdy byly mladé, dostávaly za stejnou práci zaplaceno jen polovinu toho, co muži... to se také jen tak mimochodem čtenář dozví v této knize. I to, že pracovní doba dělnic v textilní továrně byla v 70. letech 20. století 15 hodin denně, volno měly tyto ženy jen 2 dny za měsíc! Takové pracovní podmínky byly v českých zemích někdy v 1. polovině 19. století. Ano, Jižní Korea je asijským tygrem, ale za jakou cenu? A jaký je vlastně rozdíl mezi touto zemí a třeba komunistickou Čínou a jejím potlačováním lidských práv? Jakpak se k situaci v Jižní Koreji na konci 20. století postavilo mezinárodní společenství v čele s USA? Nejspíš nijak... vždyť přece šlo jen o pár umučených "komoušů", alespoň dle sdělení tehdejší jihokorejské státní reprezentace... Smutná kniha, ale velice potřebná. Doporučuji všem, zejména pak těm, kdo mají některé země zařazeny mezi "hodné", demokratické, a jiné mezi "zlé", nedemokratické. Dobří a zlí jsou totiž jen lidé a běda, pokud se moci chopí takoví, kteří jsou pod záminkou boje za nějaký vznešený ideál schopni všeho...... celý text

Vzpomínky 2018, Jan Šmarda

Kniha, na kterou jsem náhodně narazila v knižním e-shopu. Protože prof. Jan Šmarda je synem jednoho z nejvýznamnějších brněnských botaniků předválečné generace, usoudila jsem, že tuto knížku bych si měla opatřit. Jistě se ve vzpomínkách dozvím mnoho zajímavostí. Další důvod byl zřejmě ještě silnější – kdysi, před více než 20 lety, jsem od prof. Šmardy četla knížku Život z obou stran, která mě zaujala do té míry, že jsem autorovi napsala pochvalný mail. Pan profesor mě tehdy pozval k sobě na LF MU (měla jsem to jen kousek z PřF MU) a hodinku či déle jsme si povídali o biologii, o knihách i o generacích Šmardů. Bylo to podnětné a dodnes na to setkání ráda vzpomínám. Ale abych něco napsala i k této knížce :-). Pokud máte rádi knížky o starých časech první republiky a období druhé světové války, jakož i o nelehké době poválečné, možná vás tato kniha zaujme. Mimo jiné se v ní dočtete i kus historie města Tišnova a taky něco z historie Brna, i když k ní jistě existují podrobnější knížky. V knížce je i řada historických fotografií, které se zdaleka netýkají jen rodiny Šmardovy. A co se týče fotek rodinných - vždycky mě (i moje spolužáky na VŠ) moc bavilo porovnávat, jak ti naši staří páni profesoři (učili mě vrstevníci prof. Jana Šmardy), které jsme poznali až v pokročilém věku, vypadali v mládí. Většinou jsme si tehdy, ve věku kolem dvaceti let, nedovedli představit, že ti bělovlasí pánové byli kdysi tak mladí jako zrovna my a že mívali stejně originání (a často ještě ztřeštěnější) nápady. Na těch fotkách z mladých let jim to ale bez výjimky hrozně slušelo – a totéž platí i o prof. Šmardovi. Knížka je takovým příjemným pohlazením, závanem starých časů, pobídkou k rozjímání o životě... Proto mě mrzí, že nemohu dát pět hvězdiček, dokonce i ty čtyři jsou spíše z úcty k panu profesorovi. Proč? Chtělo to podstatně víc zásahů ze strany redaktora – a knížka by se četla mnohem lépe. Nyní se v ní řada věcí opakuje, a to i několikrát (ano, vím, že při vzpomínání se člověk vrátí k jedné události třeba 5x, ale v knize bych ocenila, kdyby to bylo trochu zredukováno). Některá souvětí jsou velmi dlouhá, obsahují text v závorkách, apod. – to vše je je dost obtížně pochopitelné, člověk musí text přečíst 2x. A v kapitole o přírodě Tišnovska jsou i věcné chyby, výrazy, které se v ekologii nepoužívají či popisy nesrozumitelné zřejmě proto, že pan profesor se profesně celý život věnuje něčemu jinému než jeho otec. Je velká škoda, že se neobrátil na někoho ze současných botaniků či ekologů, aby mu text pročetli a upravili. Někde také čtení komplikuje popis mnoha detailů z bydliště J. Šmardy nebo z jeho prázdninových pobytů. Chápu, že pro rodinu může mít význam vědět, jak byl velký který pokoj v bytě nebo jak byla rozvedena voda po dvoře, ale pro ostatní čtenáře takovéto popisy spíše narušují osnovu textu. Možná by bylo bývalo stačilo dát tyto popisy do poznámek pod čarou nebo na konci knihy. I tak jsem ale ráda, že jsem si knížku přečetla. A na rozdíl od mnoha jiných ji ani nepošlu dál, snad z jakési nostalgie a potřeby mít u sebe vzpomínky jiných než jednou začnu sepisovat svoje vlastní :-).... celý text

Helix - I ty budeš nahrazen 2019, Marc Elsberg (p)

Moje druhá kniha od autora – a musím říct, že i když to nebylo špatné, čekala jsem trochu víc. Stejně jako v knize Blackout, kterou jsem přečetla loni, se děj i zde odehrává na několika místech během několika málo dní, přičemž se nakonec všechny dějové roviny i osudy postav protnou. V předchozí knize mi toto střídání místa děje a postupné sesázení osudů jednotlivých postav do barvité mozaiky připadalo velmi originální, jenže právě pokud něco originálního po prvním úspěchu použijete znovu, obvykle to již ke stejnému výsledku nevede. První kniha mi také připadala realističtější, i když je pravda, že do aktuálního genetického výzkumu příliš nevidím a že i to, co vím, je dost znepokojivé. A také mi zde asi nebyla žádná z postav doopravdy sympatická. Přínos knihy vidím jednoznačně ve zvoleném tématu a upozornění na nebezpečí genetického výzkumu, který se vymkne kontrole. Sebeúžasnější objevy a nové technologie lze zneužít a člověk, ať už jednotlivec či společnost, obvykle není schopen domyslet možná rizika až do konce, dokud se ohrožení nestane realitou. A i když pomineme genové manipulace u nenarozených dětí, je dobré se zastavit a zamyslet, zda je opravdu to nejdůležitější, aby současné mladé i příští, dosud nenarozené generace byly stále inteligentnější, rychlejší, obratnější, vynalézavější... To všechno je k ničemu, pokud zároveň nebudou i dobrými lidmi – ohleduplnými jedinci, kteří neprosazují své vlastní zájmy na úkor všech ostatních. PS: Knihu věnuji do dobročinného bazaru, kde si jistě najde nadšené čtenáře. S tím jsem si ji ostatně i kupovala – z tlustých knih si opravdu ponechávám jen málokterou, není místo :-).... celý text

Spor o poníka 2011, James Aldridge

Jde vlastně o sociální román pro mládež. Za sporem o vlastnictví poníka totiž do povědomí mladého čtenáře proniká něco mnohem hlubšího – rovnost před zákonem pro všechny, ať jste bohatí nebo chudí, ať je Vám 13 nebo 60, ať jste známí a uznávaní, anebo se na vás dívají skrz prsty. Kniha se mi líbila, přestože věkově již dávno nejsem cílová skupina. Nejvíce mě zaujala líčení života na australském venkově někdy ve 30. letech 20. století, strasti chudých farmářů, každodenní cestování jejich dětí do školy, atd. Naopak příprava soudního sporu a spor samotný mi místy připadaly trochu rozvláčné a dost pochybuji, že dnešní mladý čtenář by byl schopen to vstřebat... ale ráda bych se mýlila :-). Hledáte-li do letošní ČV knihu s ilustracemi, s tímto titulem jistě nesáhnete vedle. Stejně tak lze zvolit i kterýkoli jiný titul z edice 13.... celý text

Na křídle větrného mlýna 2016, František Kožík

O Zdence Braunerové jsem do přečtení této knihy věděla snad jen to, že existovala a že byla malířkou. Až se za to stydím – ale kolik takových nadaných žen upadlo téměř v zapomenutí? Obávám se, že jich není zrovna málo... Osudy této mimořádné ženy v podání pana Kožíka jsou četbou nejen poutavou, ale i poučnou. Vlastně je to kniha nejen o Zdence Braunerové, ale i o řadě dalších významných postavách české kultury na přelomu 19. a 20. století. Největší prostor je věnován Juliu Zeyerovi a Vilému Mrštíkovi. Musím říct, že zatímco první z jmenovaných spisovatelů se mi díky knize stal natolik sympatickým, že jsem se rozhodla něco si od něj při nejbližší příležitosti přečíst, u toho druhého je to přesně naopak... ne že bych zavrhla jeho tvorbu, ale to, co Zdence provedl, jsem dost dobře nechápala... sice se to vyjasnilo v pozdější části románu, ale i tak mi připadalo, že přirovnání jejího života ke křídlu větrného mlýna, které se točí nahoru a dolů, je více než výstižné. Nutno ovšem přiznat, že Zdenka Braunerová byla povahou poměrně komplikovanou a protichůdnou. Ráda se pohybovala ve společnosti, ale i uzavírala do samoty. Dovedla se obětovat pro druhé, byla by za své přátele dýchala, ale někdy svůj názor prosazovala tvrdě, což se projevovalo hádkami se sestrou i s některými přáteli. Ovšem těžko soudit, na čí straně byla vina... zdá se, že někdy šlo jen o upřímně vyslovený názor, což někteří lidé nejsou schopni přijmout. Vzhledem k tomu, že jde o zkrácenou vverzi dvousvazkového díla, chvílemi mi připadalo, že život Z. Braunerové se odehrál v poklusu a že celá ta doba byla hodně hektická... ale možná, že to tak skutečně byla... Taky jsem ze všech těch jmen známých i méně známých umělců a dalších veřejných činitelů, s nimiž se Z. Braunerová stýkala, měla trochu guláš... byla to ale zajímavá doba, plodící plno zajímavých osobností. Ať se ale na život Z. Braunerové dívám z jakéhokoli úhlu, myslím, že byl naplněný a jistě by přinesl ještě mnoho dobrého ovoce, kdyby trval déle. A i přesto, nebo možná právě proto, že se nikdy nestala manželkou a matkou, věnovala přátelství a až mateřskou péči mnoha umělcům o generaci nebo dvě mladším. Doporučuji nejen čtenářům, kteří hledají knihu o známé české osobnosti do letošní ČV, ale i těm, jimž dosud chybí kniha s názvem na 21 písmen (tam jsem si knihu nakonec zařadila i já).... celý text

Kde zpívají raci 2020, Delia Owens

Bestsellery příliš nevyhledávám, ale tady mě nalákal fakt, že se příběh odehrává v bažinách. Oj, jak já miluju bažiny! Sice jen ty naše malé, české, moravské a slezské, ale bažina je zkrátka fenomén, který vyvolává buď strach, anebo nadšení. Byť životní příběh hlavní hrdinky byl hodně drsný (naproti tomu můj život byl od dětství vcelku normální), zjistila jsem, že láska k bažinám není to jediné, co máme s Kyou společného. I když... vlastně to všechno tak nějak s bažinou souvisí... samota, klid, alespoň zdánlivě, protože všude kypí život a člověk nikdy není sám. Jenomže tohle většina lidí nikdy nepochopí. Neměla by se ta holka trochu bavit? Zajít mezi lidi? Nemůže se aspoň snažit být normální? No, tak tohle taky znám :-). Jakoby fakt, že člověk nechodí na zábavy, znamenal, že má nudný život. Většinou je to ale naopak. Přiznám se, že závěr mě zaskočil. Myslela jsem, že příslušné rozuzlení tam už nebude, hlavně mě ale překvapilo, že bylo takové, jaké bylo. Dojem z knihy mi to nijak nepokazilo, spíš mi to přišlo určitým způsobem líto... ale na druhou stranu chápu, že asi jinou možnost Kya neviděla. Původně jsem si knihu zadala do ČV 2021 jako knihu, která je vyprávěna retrospektivně. Nakonec ale měním na titul, kde hraje důležitou roli dopis. On je tam zmíněn jen velice okrajově – dopis v modré obálce. Ale moc dlouho mi vrtalo hlavou, co by bylo, kdyby si ho přečetla Kya. Anebo kdyby ho její matka nikdy nenapsala, kdyby ho poslala dříve nebo později... možná by Kya dostala šanci na normální život... možná by ale také nebyla znalkyní bažiny, její životní příběh by byl zcela jiný... a možná by to byla škoda! Je vidět, že autorka bažiny zná, bažiny miluje a byť to v knize není nikde uvedeno, kdoví, zda nám nevyprávěla příběh, který se někdy skutečně stal. Kniha obsahuje krásné popisy přírody, ale i dostatečnou dávku napětí, aby přitáhla i méně trpělivé čtenáře. Každopádně všem milovníkům přírody a bažin zvláště vřele doporučuji k přečtení!... celý text

Doteky 2007, Jan Skácel

Krásné verše na čtení před spaním. Hladí duši každého, kdo je naladěn podobně jako autor. Vyvolávají pocity toulek krajinou jižní Moravy kdysi dávno, v dětství a mládí, kdy jsme měli víc času chodit s očima otevřenýma a žasnout nad zeleným stéblem trávy, hroudou vonící hlíny, letící vlaštovkou... Přitom nechci tvrdit, že Skácelovým veršům rozumím. To nejspíš jen on sám věděl, co tím vším chtěl říci. Alespoň Skácelův dlouholetý přítel Jaromír Tomeček nám dává v jedné ze svých krátkých přírodních próz nahlédnout do procesu vzniku Skácelových básní na příkladu básně Tráva jako my. Báseň je věnovaná trávě, která se jmenuje sveřep vzpřímený. A z toho, jak je báseň koncipována, ale hlavně z Tomečkova vzpomínání usuzuji, že i velký básník Jan Skácel si rád hrál, dělal si legraci a bylo mu fuk, že někdy budeme dumat nad tím, co tím chtěl básník říci. Připadá mi, že psal hlavně pro sebe a pro své blízké, s nimiž mohl sdílet nejen básně samotné, ale i zážitky, které jej k napsání té které básně inspirovaly. Což ovšem nemíním jako výtku, spíše naopak. A je úžasné, že skrze srdce (nikoli skrze rozum!) mohou verše promlouvat i k mnoha jiným čtenářů různých generací.... celý text

Případ chirurg 1990, Václav Gruber

Nalezeno v knihách vyřazených z obecní knihovny – ejhle, vhodná volba pro letošní Čtenářskou výzvu! Od V. Grubera jsem již dříve četla knihu "Poslední operace" a s překvapením jsem zjistila, že děj obou knih je propojen prostřednictvím některých postav, zejména mladého lékaře Aleše Veverčáka. Stejně jako předchozí kniha, i "Případ chirurg" se odehrává ve dvou dějových rovinách. Originální je to, že zatímco v jedné z těchto rovin ubíhají celá léta života medika a posléze mladého chirurga Tomáše Marka, který se v závěru rozhodne odejít "na obvod", aby se mohl více věnovat rodině, druhá časová rovina popisuje takřka po minutách Štědrý den pětileté Marcelky a její rodiny, během nějž dojde k těžkému úrazu holčičky. V poslední kapitole se obě dějové roviny protnou. Závěr není nijak překvapivý, spíše přináší mírnou úlevu, protože napětí graduje ca v poslední jedné třetině knihy. Pro mě osobně bylo nejvíc překapivé to, jak se vyvinul životní osud doc. Kronera a vlastně ani u Tomáše jsem zpočátku nečekala, že dá přednost rodině. Děj románu je zasazen do 80. let 20. století, takže samozřejmě u uchazečů o zaměstnání bylo obyklé prověřovat vedle odborných kvalit také stranickou příslušnost, bylo běžné oslovení "soudruhu", alespoň u nadřízených (aniž by člověk zkoumal, zda dotyčný je či není "skutečný soudruh"), apod. Ráda bych upozornila, že nejde o žádnou "agitku", jak se dnes někteří čtenáři domnívají, ale věrný popis dobových reálií. Někomu to možná připadá směšné, trapné či neuvěřitelné, ale zcela jistě budou naše dnešní reálie dalším generacím připadat také neuvěřitelné, patřící na smetiště dějin. No a že by dnes zaměstnavatelé zjišťovali jen odborné kvality uchazečů, o tom taky nemůže být ani řeči... Svým způsobem je román nadčasový, mnohé nešvary, na které poukazuje, ve společnosti stále přežívají a přežívat budou. Stejně tak i otázky po smyslu bytí, práce a rodiny, jak to vše vyvážit. Otázky zcela legitimní, na které neexistuje univerzální odpověď a každý by se měl rozhodnout sám, podle hlasu svého srdce. Tomáš přináší zajímavé argumenty, jež mohou být pro začínající lékaře, ale i jiné náročné profese inspirující – stejně tak se ale mohou nechat inspirovat doc. Kronerem nebo Alešem Veverčákem. V závěru knihy dojdeme do bodu, kdy vidíme, že potřeba jsou osobnosti jako Tomáš i takové jako Aleš, aby všechno mohlo fungovat. Nesmysl je pouze vyčítat někomu, že ty nejdůležitější hodnoty vidí v něčem jiném než já, že je jiný a chce zůstat sám sebou... Román je cenný i popisem vyšetřovacích a operačních metod v té době – tady jde již skutečně o historickou literaturu, žádný ultrazvuk, CT, laparoskopie, pouze rentgen a hlavně lékařovy ruce. I když nové technologie jsou jistě přínosné, říkám si, kolik lékařů dnes dovede zjistit vážné komplikace pouhým pohmatem (?).... celý text

Ukradené modlitby 2014, Jennifer Clement

Z dobročinného bazaru, přečteno přednostně kvůli Čtenářské výzvě – kniha s pruhovanou obálkou. A jaké pruhy – barevné a seřazené jako paprsky slunce! :-) Uvnitř kniha bohužel tolik barevná není. Podává děsivé svědectví o životě mexických žen a dívek. Příběh je vyprávěn z pohledu mladého děvčete, které to, co se děje, bere jako něco normálního. Únosy dívek, nucení k prostituci, odchody mužů za prací do USA, odkud se většina z nich již nevrátí. Školní docházka, kdy ve škole v džungli každý rok vyučuje jiný dobrovolník, některý se snaží, jinému je jedno, co se děti naučí. Chýše s hliněnou podlahou a načerno připojenou elektřinou, ale s televizí s plochou obrazovkou. Neskutečné vedro a spousty všudypřítomného hmyzu. Mobilní telefon v každé rodině, signál ale jen na jednom malém místě na kopci, a to ještě špatný. Ne, v této části světa bych se nechtěla octnout, už proto, že bych se v tom vedru rychle uškvařila. Toho, jak společnost v Mexiku, alespoň v některých oblastech, funguje, je mi moc líto. Není to chudá země. Žije v ní množství boháčů, kteří si mohou dovolit vše... A pak chudí lidé bez perspektivy. Horší než materiální chudoba je však absence jakéhokoli bezpečí a vyhlídek do budoucna. Ladydi, hlavní hrdinka příběhu, má odmalička drsný život, a tak když se jí zdánlivě otevřou dveře do ráje, nepozná, že jde jen o zkratku do hlubších pater pekla. Příběh má otevřený konec, ale cítíme v něm naději. Jednu hvězdičku ubírám za pasáže, které byly vyprávěny několikrát, což by až tolik nevadilo (hrdinka se může ke stejné úvaze nebo vzpomínce vracet), pokud by text nebyl stejný jako přes kopírák. Také musím říct, že mi jednotlivé postavy nebyly příliš sympatické, hlavně matka Ladydi mě iritovala svojí hrubostí, hlavní hrdinka zase svojí naivitou, ale na druhé straně to působí dost přesvědčivě. Za jedny z nejzajímavějších považuji pasáže z vězení, kde se teprve ukazuje síla lidských charakterů...... celý text

Čajová dívka z Kolibříkové ulice 2020, Lisa See

Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdami, ale nakonec dávám pět, protože jsem se od knihy nemohla odtrhnout (delší čtení jde pouze na vrub momentálního nedostatku času, jinak bych s ním byla hotová za den). A taky kolik románů o čaji a jeho pěstitelích člověk najde? Asi jich zas tak moc nebude... Moc se mi líbilo celkové prostředí – zapadlá vesnice v horách čínského Jün-nanu, život etnika Akhů, popis jejich života, práce na čajových plantážích... pravda, některé tradice, které měli, byly velmi drsné, původně zřejmě měly své opodstatnění (schopnost uživit jen určitý počet dětí, které navíc musely být velmi brzy soběstačné), ovšem na sklonku 20. století jsou spíše zarážející. Musím ale přiznat, že ještě víc mě šokoval překotný rozvoj jün-nanského venkova od začátku 21. století, který sice s sebou přinesl gramotnost a zlepšení života místních lidí po materiální stránce, ale také spoustu negativních jevů – ničení přírody, nájezdy turistů, apod. Příběh hlavní hrdinky, Li-Jen, byl zpočátku velmi dramatický a smutný, později se ale vše mění jako mávnutím kouzelného proutku. Říkala jsem si, zda toho štěstí není najednou nějak moc, příběh se už začal blížit k červené knihovně, což jsem zpočátku nesla nelibě. Pak jsem ale přemýšlela, co chci – když je příběh plný utrpení, je mi to líto. Když se situace v dobré obrátí, zas mi to připadá nerealistické a trapné... ale proč? Život přece není jen utrpení! Ostatně, Li-Jen se o pár stránek dál zase potýká s novými problémy a starými bolestmi, i když už jim není věnováno tolik prostoru a autorka přenáší větší část své pozornosti na dceru Li-Jen, která pod jménem Hayley žije v adoptivní rodině v USA. Úplný závěr je celkem prostý, ale hezký. A je fajn, že aspoň některá z knih, kterou jsem poslední dobou přečetla, skončila šťastně. Oceňuji, že autorka si k tématům, jimž se věnuje, nastudovala spoustu různých zdrojů, konzultovala věci s odborníky, apod. Někoho ovšem může tato stránka románu odradit – probírá zde druhy čaje, jejich zpracování, obchodování s nimi. Mně se to ale líbilo, dříve jsem se čaji věnovala více, chodila do čajoven a kupovala si i různé výběrové čaje, včetně pu-erhů... Už nějakou dobu nemám čas ani na čajovny, ani na vychutnávání super čajů, ale knížka mě trochu postrčila, abych se k této činnosti vrátila... momentálně tedy s nějakým novým pu-erhem z e-shopu a snad se dočkáme i znovuotevření čajoven :-). Na knihu jsem narazila díky mojí oblíbené uživatelce vandalce tady na DK, děkuji za inspiraci! A i když čtení mi trochu otrávilo poměrně velké množství překlepů, myslím, že si od autorky ještě něco přečtu (doufejme, že její další knihy měl na starosti pečlivější redaktor).... celý text