BabaJaga11 přečtené 450

Stín banyánu 2014, Vaddey Ratner

Nikdy mě nepřestane znepokojovat, co všechno je člověk člověku schopen provést. Dobrodružné romány jsou plné příběhů o "krvežíznivých"a "lítých" šelmách, ale člověku v jeho krutosti žádná šelma nesahá ani po kotníky, bohužel. Jak to přijde, že se z člověka stane vraždící monstrum, které má potěšení z trýznění bezbranných? Mnoho knih poukazuje na zcestné ideologie nebo náboženství. Pokaždé je ale za tím vším někdo konkrétní, koho ostatní slepě následují. Bylo tomu tak i v případě Rudých Khmerů v Kambodži. Brutální režim připravil o život statisíce lidí, stačilo, aby člověk nosil brýle, dle Khmerů znak intelektuála. Ale nejen to, těm, kdo šli na smrt, i těm, kdo již přišli o život, byla upřena jakákoli důstojnost. Příběh malé Raami je šokující. Ani děti nebyly ušetřeny strádání. Ba spíše naopak, spoustu věcí nechápaly a na otázky se jim nedostávalo odpovědí. I proto, že stačilo jediné slovo, nepatřičný úsměv – a mohlo to skončit smrtí celé rodiny. Raami měla přece jen štěstí – přežila ona i její maminka. O další členy rozvětvené rodiny včetně milovaného tatínka však přišla. Dnes a denně se v různých zemích odehrávají podobná dramata, pod vlajkou rozmanitých ideologií a náboženství. Je naivní si myslet, že zákazem čehokoli brutalita skončí, pouze se za čas objeví pod jinou vlajkou. Netolerance, potírání odlišných názorů v zájmu "demokracie", dělení společnosti na "nás" a "ty druhé" a rozmanité sociální experimenty jsou bohužel signálem, že lidstvo se stále nepoučilo...... celý text

Námluvy s kocourem 2019, Melinda Metz

Tohle mě trochu zklamalo. Možná proto, že jsem knížku četla po dvou románech, které mi připadaly úžasné a byly plné tíhy života, jíž se nakonec nikdo z nás nevyhne – a pokud náhodou ano, zůstane náš život nekonečně prázdný... A to je přesně ono – Námluvy s kocourem jsou knížka nekomplikovaná, na mě příliš "přeslazená" a "moc americká". Jsem kočkomilka a obálka mě ke knize okamžitě přitáhla, víckrát ji ale číst nebudu a pošlu ji dál. To nekonečné pitvání vztahů, přemýšlení nad nesmrtelností brouka, hledání problémů tam, kde nejsou, a následná neschopnost poprat se se skutečnými problémy... asi tomu v naší západní civilizaci podléháme čím dál víc a nebudu tvrdit, že se mě to také, aspoň občas, netýká. Ale štve mě to – v životě i v této knize (a samozřejmě nejen v ní). Vlastně ani nemůžu říct, že by mi (s výjimkou kocoura) byl někdo nějak zvlášť sympatický. Ty postavy byly na můj vkus neslané nemastné a nevadilo mi se s nimi rozloučit.... celý text

Mandolína kapitána Corelliho 2002, Louis De Bernières

Tohle mě opravdu dostalo, až tak, že se knížky nedokážu vzdát, v naději, že si ji někdy přečtu znovu. Je to pestrá směsice všeho – rozmanitých jazyků, emocí, postav, vážné, smutné až tragické situace střídá jemný humor. Někdy vytryskne mezi stránkami tak silně, že se musíte smát nahlas. Alespoň já jsem si nemohla pomoct. Uprostřed války byl prostor nejen pro hrdinství, ale i kamarádství, lásku – a někdy doslova zázraky. Takové, co se skrývají v každém obyčejném, naplněném životě. V knize je plno postav, které mi přirostly k srdci – Pelagia, Antonio, Carlo, doktor Jannis, Drosula... Čtení tohoto románu pro mě bylo tak neobyčejným zážitkem, že mi teď všechny další knihy, které čtu, připadají jen průměrné.... celý text

Clayův most 2019, Markus Zusak

Mně se to líbilo. Ne od první strany, mátlo mě, kdo je vrah, co to ti kluci vyvádějí, připadali mi ztřeštění... autor postupně odkrývá příběh plný lásky – ale i smutku, bolesti a zoufalství. Příběh pěti bratrů, kteří příliš brzy utrpí těžké ztráty, a přesto čelí životu, jak nejlépe dovedou. Příběh kluků, kteří pro ránu nejdou daleko, introvertního Claye a dalších čtyř na pohled rabiátů. Kniha, na kterou jen tak nezapomenu – a proto ji můžu poslat dál, aby uvolnila místo v knihovně jiným knihám :-).... celý text

Kolem Jakuba 2019, Michal Vrba

Příběhy, anebo alespoň některé jejich pasáže, jsou dost ponuré, ale rozhodně mají hloubku. Jak málo někdy stačí – a život člověka se od základu obrátí naruby. Mohlo to být jinak? U příběhu z roku 1958 si asi člověk řekne, že to tak dopadnout nemuselo... ale myslím, že každý by Lojzka chápal. Příběh z roku 1945 nakonec dopadl mnohem lépe, než by kdo čekal... nevzdávat se, ani když to vypadá beznadějně, neboť na detailech záleží, jak se dozvíme v příběhu z roku 1956. A na ostrých loktech, schopnosti upoutat a i ve lži působit věrohodně, bohužel také... A to tu dávno nemáme hordy vojáků, jako za 30 leté války, kam časově spadá 1. příběh. Zdá se ale, že i autor sám chce naznačit, že se toho za více než 300 let zase tolik nezměnilo, viz velmi jemné propojení prvního a posledního příběhu (kontrolní otázka: Jak se jmenoval hlavní hrdina prvního příběhu?). Líbilo se mi hledat právě ta vzájemná propojení. Zdaleka to není jen rybník Jakub, který na všechna ta utrpení, zrady, lásky, vášně a války stovky let kouká a nemůže vůbec nic. Jsou to i zdánlivé náhody, sem tam se někde mihne na první pohled bezvýznamné jméno, které získá na významu v dalším příběhu. Možná, že něco mi uniklo, alespoň mám to podezření. Dědeček dětí v posledním příběhu mi připadal povědomý, musel už figurovat někde jinde... ale tuhle záhadu jsem nerozlouskla. Nebo možná žádná není a jen se mi to zdálo. Doporučuji ke zlepšování pozornosti! :-)... celý text

Juliánek a skřítek 1976, Josef Hanzlík

Moje první "opravdové" knížky (tedy nikoli leporela) maminka číslovala pořadovým číslem, orazila razítkem s mým jménem a zapsala do sešitu, aby se vědělo, které knížky už mám a aby se mi od různých lidí z rodiny stejná knížka nesešla třeba 3x. Už nevím, která knížka měla pořadové číslo 1, nejspíš nějaká říkadla od Josefa Lady, která byla tak oblíbená, že moje a bratrovo dětství nepřežila. Knížka Juliánek a skřítek měla číslo 2 a číslo 3 patřilo knize O princi s dřevěným mečem od stejných autorů... myslela jsem, že ty knížky už doma dávno nemáme, že jsme je věnovali dětem v okolí. Ale nakonec se ukázalo, že na některé stále ještě sedá prach v bratrově pokoji (= bezúklidová zóna), mezi nimi byly i číslo 2 a 3. Dívali jsme se, které knihy jsou v takovém stavu, že bychom je mohlli darovat do letního útulku pro děti z rodin postižených tornádem tady u nás v obci. Nakonec jsme jich vybrali asi deset, já jsem je oprášila, umyla obálky, zkrátka dala jsem je do pucu. Jen s Juliánkem to neklaplo, nemá lamino obálku a jak ta knížka byla hrozně oblíbená, a tím i poněkud víc ušmudlaná, vrátit jí někdejší lesk se mi nepodařilo. Tady na DK s potěšením zjišťuji, že jsme s bratrem nebyli sami, kdo tu knížku tak miloval mrkněte na sken přední obálky výše :-). Náš exemplář je na tom teda ještě možná o malinko hůř :-). Juliánek nakonec zůstal doma. Zalistovala jsem a na chvíli se vrátila do dětství. Načež jsem si knížku po mnoha letech přečetla znovu celou. Ani po těch letech pro mě neztratila svůj půvab – naopak. Příběh je celkem prostý, ale fantazie, která dokázala vykouzlit skřítka Naopaka, létající rybu, která se mění v modrou labuť – hraběnku Klementýnu, bílé vrány pečené z mouky z melounových jadýrek a další věci, ta fantazie je nevšední. Moje nejoblíbenější pasáže byly o dětech, které po kvantech jedí melouny a vybírají jadýrka na tu mouku (melouny jsem měla a mám ráda stále, jen už dnes polykám i ta jadýrka :-)) a pak o zázračné hřejivé čepici, kterou Juliánek dostal jako dar od hraběnky Klementýny (asi dva roky zpátky jsem si koupila úžasně hřejivou čepici a celou dobu jsem měla pocit, že už jsem ji někde viděla... tak teď už vím, kde to bylo :-)). Jestli někdy narazíte na Juliánka a skřítka, neváhejte a půjčte nebo kupte tuhle krásnou knížku svým dětem nebo vnoučatům. Anebo klidně i sami době. Jednak se Vám bude hodit do letošní ČV – je to totiž kniha, kde se vyskytují nadpřirozené postavy. A taky po všech možných špatných a ještě horších zprávách, které se na nás denně sypou z médií, je potřeba vidět i něco pozitivního, přečíst si příběh, který dobře dopadne, i kdyby to měla být pohádka...... celý text

Zvířecí detektiv 2018, Tom Watkins

Na začátku jsem měla obavu, že kniha bude moc "technická", tj. bude pouze popisovat detaily z pátrání po ztracených zvířatech, nikoli skutečné příběhy. Ale opak byl pravdou, i když těch detailů z pátrání je v knize hodně, jsou podané zajímavou formou a v lecčems se i člověk poučí pro případné hledání vlastních domácách mazlíčků, protože ke ztrátě leckdy může dojít velmi snadno. Příběhy jednotlivých ztracených zvířat jsou líčeny napínavě a s citem a velkou empatií ve vztahu k majitelům, jejichž jediným společníkem byl v některých případech pes nebo kočka. Samozřejmě je asi zbytečné zdůrazňovat, že knihu lze doporučit především milovníkům zvířat, ostatní by asi její čtení považovali za ztrátu času. I když kdo ví Tom Watkins popisuje, že při pátrání po zvířatech je většina lidí ochotna pomoci, i když sami žádné zvíře doma nemají a ani se nepovažují za jejich obzvláštní milovníky... takže zkuste, pokud ve Vás představa chlupáčů nevzbuzuje vyloženě negativní emoce :-). Celkově se mi kniha moc líbila a dobře se četla, jen místy jsem narazila na mírně kostrbaté či "vycpávkové" formulace, za to hvězdičku dolů. A i když bych se nebránila přečíst si v budoucnu tuto knížku ještě jednou, vzhledem k nedostatku místa v knihovně i megalomanských plánech, co všechno chci ještě přečíst, ji pošlu dál. Myslím, že v dobročinném bazárku na podporu opuštěných zvířat jistě vynese pár korun pro dobrou věc!... celý text

Kamarád ze vzdáleného údolí 1999, Elizabeth Webster

Čistý a průzračný příběh. Krásný, i když víte, že spěje ke konci a že ani čarovné bylinky z tábora kočovníků na tom nic nezmění... Doporučuji číst, když chcete přemýšlet o životě, vyrovnat se s vlastní smrtelností, poznat to, co je skutečně důležité. Nečtěte, hledáte-li akční děj... toto je kniha, která poklidně plyne jako řeka blížící se k moři. Nevím proč mi připomněla Jasno lepo podstín zhyna od Sarah Baume... možná příroda, zvířata, někdo, kdo je svým způsobem izolovaný a zranitelný, byť oba hlavní hrdinové mají jen málo společného. Knížku jsem získala velmi levně v dobročinném bazaru. Měla jít zas do oběhu – ale myslím, že už u mě zůstane...... celý text

Psí hlas 1979, Jaromír Tomeček

Četla jsem už kdysi hrozně dávno, snad na základní škole. Po letech jsem knížku našla mezi vyřazenými z obecní knihovny a neodolala jsem, abych si ji znovu nepřečetla. Četla jsem před spaním, namísto pohádek na dobrou noc :-). Některé příběhy jsou veselé, jiné smutné, skoro mám pocit, že těch smutných bylo víc... ale tak už to někdy v životě chodí. Každopádně každého milovníka psů tahle knížka jistě chytne za srdce. A nejen psů... Tomeček se už tenkrát, před více než 40 lety, taktně, ale důrazně stavěl na stranu přírody, zvířat, divočiny... i v mládí, kdy se toulal v Karpatech i jako lovec, vyznával zásady, na které se dnes bohužel začíná zapomínat...... celý text

Spojenci na celý život 2016, Hanno Charisius

Četla jsem už před časem, asi krátce před založením účtu na DK. Bylo to pro mě tehdy poučné, o vztahu imunitního systému a střevní mikroflóry jsem sice věděla, ale tady toho je mnohem víc a týká se to bakterií a dalších mikroorganismů v celém těle. Dnes už je knih na podobné téma spousta, ale tehdy jsem se poprvé dozvěděla o obrovském dosahu tzv. mikrobiomu, který lze považovat za samostatný orgán lidského těla, s vlivem mj. na psychiku, myšlení a mnoho dalších funkcí. Poprvé jsem si tu také přečetla o tzv. fekálních transplantacích – zpočátku mi to znělo jako něco šíleného, ale autor uvádí příklady, kdy tato léčba lidem velmi pomohla. O pár měsíců později jsem se od známého dozvěděla, že jeho žena se právě této problematice věnuje v jedné z brněnských nemocnic. Zájemcům o zdraví a biologické souvislosti mohu jen doporučit!... celý text

Hotel 1977, Arthur Hailey

Moje druhá – a určitě ne poslední – kniha od tohoto od A. Haileye. Moc se mi líbila, i když začátek mi připadal poněkud rozvláčný a rozepsaný až do přílišných detailů. Říkala jsem si ovšem, že autor chce navodit tu správnou atmosféru, představit čtenáři prostředí velkého hotelu – a to se mu rozhodně povedlo. Ovšem jak se pak ukázalo, ty detaily měly svůj význam, autor mnohé z nich umně zakomponoval do příběhu. I takové věci jako problémy s výtahem nebo práce spalovače odpadků budou mít ke konci románu důležitou. Můžu jen doporučit každému, komu nevadí delší popisy a kdo dovede udržet pozotnost. To je potřeba, protože na konci pak vše krásně zapadne do sebe. Ale nebojte – není to jen o detailech. Napětí, láska, zločin (vlastně ne jeden), Amerika 60. let 20. století – to je jen neúplný výčet toho, co v knize najdete. Není v ní nouze o překvapení a oceňuji i to, že pro mě sympatické hrdiny vše dopadlo dobře.... celý text

Tak dobří, že vás nepřehlédnou 2018, Cal Newport

Musím říct, že "Hluboká práce" od C. Newporta se mi líbila o něco víc. Možná to ale souvisí s tím, že zrovna rezonovala s problémem, který jsem řešila – a kniha mi v řešení pomohla. Nakonec ale hodnotím obě knihy stejným počtem hvězdiček. I když nemůžu tak docela souhlasit s tím, že vášeň je na nic. Můžeme to nazvat jinak, třeba práce, pro kterou máte talent, která vás přitahovala od dětství a určila obor studia. Pokud vám dráhu nenalinkovali rodiče, tak se nejspíš někde nějaká vášeň projevila. V principu ale s autorem v mnoha věcech souhlasím. Myslet si, že nemusím nic umět a zaměstnavatelé se o mě poperou a ještě budou platit zlatem, je samozřejmě nesmysl. A rozbor jednotlivých stadií, jak získat práci, která nás bude bavit, je určitě užitečný. Nemyslím si, že by zjištění prezentovaná v knize byla nějak převratná. Jen jsme tomu všemu byli zvyklí říkat jinak a na řadu věcí jsme v poslední době zapomněli. Třeba taková trpělivost – proč, když vše můžeme, alespoň v duchu reklam, získat hned? Cenné je na této knize hlavně to, že pokud létáte někde v oblacích, po přečtení se vrátíte na zem. A nebudete si připadat jako někdo, kdo selhal – naopak, budete někým, kdo používá zdravý rozum. Co mě trochu otravovalo, byl zas ten americký styl, tj. úspěšný = bohatý a tak. Proto nedávám plné hodnocení.... celý text

Kam se schoval nůž 1974, Eduard Petiška

Knížka mého dětství, která mě nejspíš už tehdy nasměrovala k mojí profesi... byly mi čtyři nebo pět let, jeli jsme vlakem k tetě a já z vlaku určovala břízy, borovice a nejspíš i ty duby... to už ta knížka samozřejmě měla něco za sebou :-). Když jsem pak po letech dělala přijímačky na přírodovědu, udivilo mě, že někteří studenti měli problém rozeznat dub od buku a další běžné stromy, ačkoli větvičky s listy viděli zblízka... inu, asi jim rodiče nepořídili v dětství tuto knížku. Vzpomněla jsem si na ni teď, když jsem ji pořídila na knižním trhu pro některé z teprve nedávno narozených dítek v mém okolí. Dlužno říct, že knížkou jsem už darovala asi 2x a asi bych měla pokračovat. Nejen děti, ale i stromy jsou naše budoucnost, ba co víc, stromy jsou budoucnost našich dětí. A děti by to vědět, sotva začnou rozum brát... Tak jestli nevíte, čím udělat radost dětem z rodiny, kolegů z práce či kamarádů, touhle knížkou rozhodně nešlápnete vedle. Je půvabná a bude bavit děti samotné i jejich rodiče.... celý text

Bombardér T-2990 se odmlčel 1966, Vilém Bufka

Tady nejde dát jinak než pět hvězdiček. Knížka je napínavá, dobrodružná – ale zároveň hluboce lidská. Je až neuvěřitelné, kolik citu je v knize autora, který si sám prošel peklem. Místy je knížka velmi smutná, když uvážíme, jak mladí kluci, život před sebou, umírali v hořících letadlech, v ledových vlnách oceánu nebo v zajetí. A jak ti, kteří přežili, donekonečna museli prožívat ztráty dalších a dalších kamarádů, netušili, co je doma s jejich rodinami... Nejsmutnější však byla zrada ze strany vlastních lidí – té se dočkal i autor. Měl však štěstí, přežil – spíše zázrakem, jak se pak svěřuje, téměř se za to styděl. Mnoho jiných to štěstí nemělo. Chtělo to nezlomnost a kuráž, víru, že i naprosto šílený a nejistý podnik se může podařit. Nejodvážnější zajatci se co chvíli snažili dostat ze zajetí na svobodu – a ti méně odvážní jim v tom pomáhali. Tunel nehloubili jen zajatci ve známém Saganu. Tunely se hloubily všude. Prchalo se v ukradených německých uniformách, sehrávala se doslova divadelní představení pro oklamání stráží. I přes tu mizérii, smutek a neustále číhající nebezpečí dokázal autor zachytit i humorné situace. Zážitku z leteckých bojů a ze zajetí jsou prokládány krátkými kapitolami z období po válce. Či lépe řečeno ze dne, kdy se Vilém Bufka vrátí domů, sejde se s bratry a otcem a nakonec odchází s otcem na břeh Vltavy v Praze a celý den a noc a další ráno oba sedí a vzpomínají... Je to místy hodně těžké vzpomínání. A někdy se nad větami, které syn sděluje svému otci, vznášejí otazníky. Koho přesně myslel vysokými činovníky v emigraci, kteří se jen schovávali, aniž by pro vojáky v zahraničí hnuli prstem? Víme jen, že prezident Beneš mezi české letce RAF osobně chodil a zasazoval se i o vyřešení některých jejich stížností – zpočátku s nimi Britové totiž nezacházeli zrovna v rukavičkách. Kdo byly ony "krysy", zrádci, kteří se po osvobození krčili vyděšeně jako králíci, že ti, kdo byli zrazeni, jim nedokázali odplatit, spíše je politovat? A proč čeští příslušníci RAF v době, kdy to bylo nejvíc třeba, nesměli přiletět na pomoc své vlasti? "Bylo hodně věcí za těch šest let, který člověk těžko pochopil, ale tomuhle už jsme nerozuměli vůbec. A nerozumím tomu dodneška. To je pro mě moc vysoká politika, když nesmím přiletět na pomoc svýmu tátovi, kterej stojí proti Němcům s holejma rukama...". Bohužel se na některých věcech nic nezměnilo. Pro vysokou politiku nějaký ten zmařený lidský život neznamená nic... a je asi dobře, když se to vzpouzí pochopení. Nezapomínejme. Na nikoho z těch, kdo položili život, anebo ztratili své mládí, abychom mohli žít v míru a svobodě. Na nikoho z těch, které umučilo gestapo či kteří skončili v koncentráku jen proto, že se zachovali jako lidé a pomáhali těm, kdo to nejvíc potřebovali. Nenechme si namluvit nesmysly, že se v protektorátě žilo dobře a vcelku nic se nikomu nedělo.... celý text

Vítr dalekých cest , Leopold Hofman

Z dobročinného internetového bazaru. Taková koupě zajíce v pytli – na DK nic, v bazaru jen fotka přední obálky. Nejvíc se to tvářilo jako cestopis – a tak jsem si knížku, i v zájmu opuštěných zvířat koupila, že ji pak dám někde do knihobudky. Tak cestopis to úplně nebyl, byť hrdinové knihy toho nacestovali docela dost. Jako vojáci - interbrigadisté - a posléze i jako zajatci a vězňové. Převážná část knihy se odehrávala v době a na místech, kde by se asi většina z nás octnout nechtěla. Nejspíš ovšem z různých důvodů. Než některé čtenáře na knihu navnadím, měla bych varovat ty, kteří jsou alergičtí na slovo "komunista", aby se jí obloukem vyhnuli. Naopak kdo si umí informace přebrat a zajímá se o dějiny 20. stoletá, nechť se nebojí do knihy pustit, protože jsou tam i informace, které jsou (alespoň pokud další zdroje nelžou) pravdivé a o nichž se mnoho nemluví a nepíše. Například o českých vojácích, tzv. interbrigadistech, kteří dobrovolně odjeli bojovat proti režimu diktátora Franka ve Španělsku. O jejich anabázi poté, co byli demobilizováni, o tom, že řada z nich skončila v internačním táboře ve Francii, jsem nikdy předtím neslyšela. Hlavně po Mnichovu se snažili uprchnout a dostat se do protifašistického odboje. To se řadě z nich podařilo – mnozí ale pak skončili ve vězení a v koncentráku. Při líčení hrůz z Mauthausenu mě zaskočila další věc – líčení toho, jak probíhalo osvobození tohoto koncentračního tábora. Pravda? Propaganda? K Mauthausenu najdete informací plno (a k tomu, co autor v knize uvádí, rozmanité detaily věrně sedí), ale kolem jeho osvobození vždy jen pár řádek. A někdy dost rozpačitých... co si myslet o tom, že Američané Mauthausen rychle osvobodili, ale okamžitě odešli... od lidí zničených hladem a nemocemi... žádná pomoc, žádní armádní lékaři... dost podivné. O tom, jaká byla role Rudé armády, která měla dorazit vzápětí, se pak nedočteme nikde skoro nic. No ne že bych nějak usilovně pátrala, nemám na to bohužel čas, ale chci tím jen říct, že pravda je vždycky někde uprostřed a je velmi nebezpečné udělat z příslušníků některých spojeneckých armád div ne světce a z jiných vyvrhely jen na základě národnosti. V knize se ovšem nepíše jen o bojích ve Španělsku, Francii a dalších událostech evropské meziválečné a válečné historie, ale i o dělnických demonstracích za první republiky, pořádaných vesměs komunisty. Jenže být komunistou v té době bylo něco trochu jiného než být jím v letech 50. či 70. a než dnes. Tehdy člověk v lepším případě riskoval vězení, v horším život... jak už to bývá, ti nejlepší se obětovali za ostatní či byli po válce "prokádrováni" a nezřídka uvězněni těmi, co do té doby vyhlíželi dobu, kdy bude potřeba "převléct dres". V knize samozřejmě najdete i to, co se dá bezpochyby považovat za propagandu. Typicky tvrzení, že zajatci z řad komunistů v lágrech více pomáhali ostatním a byli prostě "lepší". Nebyli jsme tam, nevíme, možná byli skvělí, ale je jasné, že ne všichni, a je jasné, že tam byli i jiní, kteří byli minimálně stejně skvělí. A nad popisem toho, jak ve francouzském internačním táboře či později v Mauthausenu probíhaly tajné stranické schůze, už teprve zůstává rozum stát. Každopádně hodnotit člověka podle stranické příslušnosti či něčeho podobného (dnes třeba podle značky mobilního telefonu, aktivit na sociálních sítích či nejnověji podle toho, zda je očkovaný proti covidu či nikoli), je špatně. Je škoda, že tato "kádrovací" linka je v knize tak silná, jinak bych jí dala vyšší hodnocení. Hvězdičky strhávám, i když je mi jasné, že úplnou pravdu se bohužel už nikdy nedozvíme, ať je jakákoli. V každé době je nějaká propaganda, která se tváří jako svatá pravda. Třeba první republika... nebyla jen to hezké, co je dnes tak často zdůrazňováno, ale i hospodářská krize, nezaměstnanost a pro řadu nemajetných lidí i hlad (to mám z první ruky od svých dvou babiček, každá přitom vyrůstala v úplně jiném prostředí). A to, jak se dnes nahlíží na Mnichov, celou 2. světovou válku a další události... bohužel většina pamětníků už zemřela, a tak "upravování historie" už nic nebrání... Ještě pár slov k autorovi knihy – bezesporu zajímavá a kontroverzní osobnost. Kluk z chudých poměrů, posléze zapálený komunista a antifašista a po válce ve vysokých stranických funkcích. Načež byl v 50. letech zatčen v rámci stranických čistek a uvězněn. Pak rehabilitován, opět vynesen na vrchol, po roce 1968 opět nepřítel režimu, nakonec podepsal i Chartu 77. Tolik Wikipedie. Kdo ale byl Leopold Hofman doopravdy? Kariérista, který jen občas neodhadl situaci? Anebo poctivý člověk, který se mýlil? Netuším.... celý text

Amerikán z Lužic 2013, Štěpán Příkazský

Knížku jsem si koupila, protože z Lužic a sousedních Mikulčic pochází část naší rodiny. K folklóru sice žádný zvláštní vztah nemám, ale zajímala mě ta argentinská linka, která je v anotaci knihy zmíněna. Knížku jsem "zhltla" za dvě odpoledne. Potvrdila mi, že člověk nemusí být ani bohatý, ani ze slavné rodiny, aby za sebou zanechal výraznou stopu. Možná, že Štěpán Příkazský není tak známá osobnost jako dnes kdejaká televizní "celebrita", vlastně většině národa asi není známý vůbec (a je to škoda), ale to nic nemění na faktu, že zřejmě pozitivně ovlivnil život řady lidí. A to i přesto, že sám rozhodně neměl na růžích ustláno. Vážný úraz v mládí, který utrpěl na honu od vedle stojícího střelce, jenž podvodem vyklouzl z odpovědnosti a Štěpánova rodiny tím byla uvržena do dluhů. Majetkové poměry mu znemožnily oženit se s dívkou, kterou měl rád. Těžké a nejisté začátky v Argentině, odloučení od rodiny, spousta špatných rozhodnutí, za která tvrdě zaplatil, těžká dřina... Mnohokrát byl podveden či okraden, úrodu bavlny, jejímuž pěstování se velmi záhy začal věnovat, jednou sežraly kobylky, podruhé ji zničily silné deště, nikdy nic neměl jisté... mnohý by se asi oběsil na nejbližším stromě. Přesto se stránky hemží hezkými vzpomínkami na lidi, kteří mu pomohli, na krajany i Indiány. Vše líčí tak, jak to přicházelo, je vděčný i za trpké zkušenosti, které se mu později byly k dobrému... Po letech za ním přijíždí rodiče i sourozenci, aby zjistili, že bavlna nabízí slušné živobytí, pokud náhodou nepřiletí kobylky, brouci nebo jiná pohroma... Škoda, že kniha končí rokem 1950 a odjezdem celé rodiny zpět do Československa. Jen ze stručného doslovu se dozvídáme, že Štěpán (patrně se ženou a dětmi) se po deseti letech do Argentiny vrátil, rodina pak střídavě žila v Argentině a v USA, kde také v požehnaném věku zemřel. Takový život by jistě vydal na několik knih. Rukopisné poznámky, které k vydání připravil pan Michal Huvar, však rokem 1950 končí, následuje již jen korespondence s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou, s nimiž se setkal a spřátelil během jejich cestování Jižní Amerikou. Ačkoli se mi kniha dobře četla, místy jsem narazila na nějaké nesrovnalosti v časové ose vyprávění, podezřelé mi taky byly uváděné ceny některých komodit – 100 pesos za krávu, ale 12 tisíc pesos za 1000 pálených cihel (dvojice řemeslníků zvládla vyrobit za den 2000 cihel), přičemž plat pomocného pracovníka činil ca 45 pesos měsíčně. Možná se někde vloudila chybička (ostatně M. Huvar v doslovu píše, že sestavit z poměrně chaotických rukopisných zápisů knížku nebylo nic jednoduchého), asi tato čísla nelze převzít bez ověření jinde. Jinak je ale kniha nejen strhujícím příběhem jednoho života, ale i bohatým pramenem o historii 1. poloviny 20. století. Vřele doporučuji nejen rodákům z Podluží. P.S. Ač pěstitel bavlny, Š. Příkazský celý život pracoval se zvířaty – obzvláště rád měl koně. Proto se kniha hodí i pro příslušné téma letošní ČV.... celý text

DigiDetox 2019, Matěj Krejčí

Čekala jsem víc nebo něco trochu jiného, proto jen tři hvězdičky. Knížku jsem četla krátce po knize "Hluboká práce" od C. Newporta a s určitým, ale ne zas tak velkým časovým odstupem od knihy "Proč spíme" od M. Walkera. Obě tyto knihy jsou sice primárně o něčem jiném, ale do značné míry s problematikou využívání digitálních technologií souvisejí a M. Krejčí na ně často odkazuje a hodně z nich doslovně cituje. Na můj vkus bohužel až moc. Další knihy (a není jich málo), na něž se odvolává, jsem nečetla, ale místy mi připadá, že Digidetox je hlavně sbírkou cizích myšlenek, které autor shromáždil v jedné knize. To by samo o sobě až tak nevadilo, pokud se v knize vše pojedná dostatečně tvůrčím způsobem, což, vzhledem k tomu, že jsem nečetla veškerou citovanou literaturu, posoudit nemůžu. Za mě ale další mínus byl poněkud roztříštěný, heslovitý koncept knihy. Když byly na konci některých kapitol dotazy k tomu, co mě zaujalo a co jsem si zapamatovala, zjišťovala jsem, že si nepamatuju skoro nic. Vzhledem k tomu, že např. u Hluboké práce se mi to nestávalo, soudím, že na vině nebude jen moje chabá paměť, ale i styl psaní. Nastává paradoxní situace, kdy autor upozorňuje na rizika spjatá např. se sociálními sítěmi, které tříští pozornost svými krátkými texty – ale tak trochu přispívá stylem textu k témuž. Na druhé straně je možné, že cílí hlavně na čtenáře, kteří se mimo sociální sítě moc nepohybují a pro něž i čtení krátkých kapitol v této v knize budou docela fuška. Možná, že bych knihu více ocenila, pokud bych byla ve stavu těžké závislosti na sociálních sítích, což naštěstí nejsem. Nevlastním ani chytrý mobil. Věřím, že kdo má problém s tím, že je neustále "přilepený" na mobilu a chce tento čas snížit, kniha mu pomoct může. Pro mě některé návody, např. instalování různých "hlídacích" aplikací na snížení času na internetu, byly trochu bizarní. Říkala jsem si, že hledáním a instalací podobných pomocníků člověk taky může strávit dost času... Ale jak píšu již výše, leckterý čtenář podrobné návody a tipy jistě ocení.... celý text

Neviditelný 1990, Herbert George Wells

Hodně zvláštní knížka. Tak trochu pohádka pro dospělé. Určitým způsobem mi připomínala Dickensovu Vánoční koledu, snad tím tajemnem, faktem, že obě knihy se odehrávají ve staré Anglii... možná, že mnou čtená vydání měla stejného překladatele, nevím... Nemůžu říct, že by mě knížka bavila. Spíše naopak. Svým způsobem to bylo dobře, protože jsem ji po kouskách četla v době, kdy jsem měla takovou spoustu práce, že na čtení nezbýval čas. Mít nějaký titul, od kterého bych se nemohla odtrhnout, nevím, jak by to s dokončováním pracovních úkolů dopadlo :-). Zvláštní ale je, že i když jsem se ke čtení vrátila třeba po týdnu, všechny ty detaily, v nichž se knížka doslova pitvá, jsem si pamatovala. To se mi většinou nestává u knížek, kde mám problém při čtení udržet pozornost. Nakonec jsem dočetla – a jsem tomu ráda. Neviditelného mi na konci přišlo i líto, i když většinu knížky mi příliš sympatický nebyl. Připadal mi "ujetý" – ale nikoli v tom dobrém smyslu slova, jak někteří lidé jsou. Prostě vědec nevědec, k některým věcem by člověk nikdy neměl sklouznout... Knížku nejspíš vrátím zpět do břeclavské nemocniční knihobudky, kde jsem si ji půjčila, pokud tedy mezitím nepotkám jinou vhodnou knihobudku.... celý text

Hluboká práce 2016, Cal Newport

Začátek mě příliš nebavil – točil se totiž okolo hodně bohatých úspěšných lidí. Nemám ráda, když se klade rovnítko mezi úspěch a nadbytek financí. Co takhle aby byl člověk spokojený a šťastný? Po asi 20 úvodních stránkách mě ale knížka chytila a nepustila až do konce. A dost mi pomohla dotáhnout jeden dlouhodobý úkol, kdy jsem fakt potřebovala máknout, aby asi půlroční pracovní úsilí celého týmu nepřišlo nazmar. Pro někoho je kniha dlouhá či dokonce zbytečná. Pro mě osobně bylo nejcennější vědět, že nejsem nenormální, když mám pocit, že mě neustálé záplavy e-mailů a žádosti o schůzky (momentálně online) a telefonáty odvádějí od skutečné práce. Bohužel ač hluboká práce je - či by alespoň měla být - podstatou mého povolání, k mému zděšení to většině lidí na mém pracovišti vůbec nedochází. Tuhle knížku proto nepošlu dál - může se hodit jim ji ukázat.... celý text

Olga 2019, Bernhard Schlink

Zvoleno pro letošní ČV – kniha, která má stejný název, jako je jméno hlavní postavy. Nějak jsem totiž neměla po ruce jinou vhodnou knihu. Jinak by se tímto nepříliš obsáhlým románem dala splnit i další témata, např. kniha, ve které hraje důležitou roli dopis, anebo kniha, která je vyprávěna retrospektivně (to sice platí jen pro část knihy, ale asi i to lze uznat). Musím říct, že jsem si zpočátku lámala hlavu nad tím, co na knize její nadšení čtenáři vidí. Začátek s osiřelou Olgou a jejím nuceným stěhováním k babičce mi připadal slibný, pak mi ale kniha nějakou dobu připadala přeslazená a neskutečně mě rozčiloval Herbert, který byl zahleděný hlavně do sebe a svých velkých, ale naprosto nerealistických cílů. Olze jsem ovšem přála štěstí – a ono to na první pohled dopadlo jinak. I když kdoví... Tahle silná, vzdělaná a inteligentní žena se dokázala vyrovnat s mnoha ranami osudu a vždy vykonat ještě něco dobrého pro své okolí. Ač jsem dokázala alespoň zčásti odhadnout, jak to bylo s Eikem a jak s pomníkem na konci knihy, přece jen o mnohé překvapivé momenty nebyla nouze. To, že Olžiny dopisy jsou řazené až na konci knihy, se mi nejdřív, při prvním listování knihou, také nelíbilo, ale nakonec jsem pochopila, že to byl asi nejlepší způsob, jak čtenáře napínat až do závěrečného rozuzlení. Nakonec dávám plný počet hvězdiček. Kromě poskládání příběhu tak, že do sebe nakonec vše krásně zapadne, se mi líbilo i zařazení historických reálií (včetně skutečné historické postavy Herberta Schrödera). Sympatická mi byla nejen postava Olgy, ale i Ferdinand, vypravěč poslední části příběhu.... celý text