BabaJaga11 přečtené 438

Děda Zdravíčko 1958, Jan Morávek

Moc milá knížka o tom, jak to bývalo kdysi – na vesnici i ve městě, na Sázavě, ale i v Praze na Vltavě. Řeka – to není jen voda, ryby a další vodní život. To jsou i lidé kolem vody, mnohdy velmi zajímavé charaktery a osudy. Jakoby řeka lidi sbližovala... alespoň takový pocit budete mít po přečtení této knížky... Oceňuji na ní hlavně realistické líčení života prostých lidí v době 1. světové války a za 1. republiky – nebyla to procházka růžovým sadem, museli se pořádně otáčet od rána do večera. Ale přece byl čas i na odpočinek ve stínu stromů a na popovídání... a hlavně zanechat za sebou hodnoty, které ocenily i další generace, třeba právě ty stromy. Mám pocit, že dnešnímu světu se bohužel nedostává dost lidí jako je hlavní hrdina knihy, "děda Zdravíčko", anebo jeho zeť Josef Pejša. Myslím, že z dnešní doby, kdy kdekdo dělá poradce, manažera nebo aspoň úředníky, by se lidem z počátku 20. století musela točit hlava – a to vesměs pamatovali byrokracii C.k. Rakouska. Moc se mi líbily i ilustrace. V textu jsem občas měla pocit, že se autor trochu zamotal do některých detailů (např. nejdřív píše, jak Pejša pronajal za pár zlatých pozemek "na Špičce", ale později se dozvídáme, že Pejša dle úřadů nepronajal zatím nic a děda k tomu poznamenává, že se mu na úřadech nepovedlo nic vyřídit. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v roce autorovy smrti, tedy ji zjevně psal na sklonku života, je možné, že již po sobě text nestihl pečlivě projít, anebo již nebyl schopen v něm drobnosti odhalit. Sohledem na to zamhuřuji nad drobnostmi oko a dávám pět hvězdiček :-).... celý text

U pramenů Zlaté řeky 1976, Jevgenij Konstantinovič Ustijev

Pro tyto expediční knížky ze Sibiře a Dálného východu mám velkou slabost. Podmínky, v jakých členové podobných expedic pracovali, jsou pro nás nepředstavitelné. Už jenom postarat se o sebe v drsné přírodě nebylo jednoduché – a což teprve provádět výzkum, psát denní zápisky, zakreslovat významné body do map? Před účastníky takovýchto expedic hluboce smekám! Kniha U pramenů zlaté řeky se skládá ze dvou částí. První část je věnovaná tzv. 1 kolymské expedici, která proběhla ve 20. letech 20. století a mj. se zabývala nalezišti zlata v povodí Kolymy. I když prostředí, do něhož byl děj zasazen, bylo velmi atraktivní a expedice zažila i mnohá dobrodružství (často ovšem spíše nechtěná), přece jen bylo znát, že autor nelíčí svoje bezprostřední zážitky, ale vychází jednak z různých zápisků jiných lidí, jednak ze vzpomínek jednoho z účastníků, ovšem s odstupem několika desítek let. První část knihy mi tudíž připadala trochu moc popisná. To se sice objevuje třeba i u knihy V. K. Arseňjeva Děrsu Uzala, kde mi to nevadilo - asi proto, že autor hodně popisuje i flóru oblasti :-). Naproti tomu Ustijev, který byl mj. geologem, se hodně zabývá geologickou stránkou výzkumných expedic (to byl ostatně i jejich úkol - geologický průzkum), což mi zase tolik neříká. Myslela jsem tudíž, že dám tentokrát jen čtyři hvězdičky. Ale ve druhé části knihy autor líčí svoje vlastní zážitky během výpravy k dosud neprozkoumané Anjujské sopce. Zhruba 650 km dlouhá cesta proti proudu několika řek – nejprve na motorovém člunu, poté na pramici, kterou čtyři muži na střídačku vlekli na laně, a nakonec i pěšky, byla nesmírně napínavá. Zajímavá byla i setkání s místními lidmi. Největší překvapení byla tchýně jednoho z účastníků expedice – babička si vezla domů na prázdniny vnuka... v kánoi... asi 200 km proti proudu :-). Nakonec to sice proběhlo trochu jinak, než plánovala, ale sám autor přiznává, že zkušená tchýně-lodivodka asi v určité chvíli zachránila jejich expedici, protože díky ní nasbírali zkušenosti, které později moc ocenili. Každopádně expedice dala všem pořádně zabrat – ale navzdory rozmanitým potížím, včetně lesního požáru, expedice cíle dosáhla a všichni se ve zdraví vrátili domů. Musím říct, že vcelku pohodovou cestu zpět jsem jim skoro záviděla :-).... celý text

Planeta Země: Kruté místo k žití 2018, Andor Šándor

Knížka se mi četla moc dobře, i když asi v půlce jsem si dala na chvíli pauzu, jednak kvůli jiné rozečtené knize, jednak přece jen jde o tak závažná sdělení, že je potřeba dát si čas na to, aby je člověk vstřebal. Líbil se mi styl psaní - rozdělení na delší kapitoly a v rámci nich na kratší texty. Jde vlastně o soubor úvah o současném světě, jehož situace ovšem vychází z více i méně vzdálené historie. To, že se autor z přítomnosti přenáší do minulosti a zase zpět, aby vysvětlil různé souvislosti, mi nikterak nevadilo, spíše naopak. Je úžasné – ale zároveň děsivé – vědět, že problémy současnosti mají kořeny třeba o několik desetiletí zpět. Úžasné je to pochopit. Děsivé je to, že si uvědomíme, že někdy stačí zdánlivě nepodstatná událost, která o několik desítek let později ovlivní životy tisíců lidí – a nemusí to být zrovna pozitivně. Některé části knihy jsou velmi zneklidňující, byť autor se snaží držet dál od "strašení" a předkládá přesvědčivé argumenty. Uprchlická krize, na kterou bylo "zaděláno" už v 90. letech, a její možný další vývoj je zrovna takovou zneklidňující událostí. Ne úplně se vším v knize souhlasím, např. na rozdíl od A. Šándora si nemyslím, že by prezident USA Donald Trump měl dostatek rozumu. Na druhé straně, i ty názory, s nimiž nesouhlasím, jsem si ráda přečetla. Říkám si, že A. Šándor o mnoha věcech ví určitě víc než já, i když i expert se občas může zmýlit... S čím se plně ztotožňuji, jsou např. názory na současné Rusko, jež jsou daleko od hysterických vyjádření některých našich politiků o nebezpečnosti této velmoci (osobně si myslím, že mnohem nebezpečnější jsou právě tito politici, kteří se snaží přepisovat historii). To, že nějaká země není demokracií západního typu, neznamená, že chce rozpoutat válku proti zbytku světa (ostatně z knihy se dozvíte i to, kolik peněz ve zbrojení "utopí" USA – je to zdaleka nejvíc ze všech zemí světa). Do té by se pustil jenom hlupák – a mysleme si o Putinovi co chceme, hloupý rozhodně není (naštěstí pro nás). Knihu vřele doporučuji každému, kdo se zajímá o světovou politiku i o její vliv na domácí dění. Hodí se mít samozřejmě dobrý přehled o tom, co se zejména během 20. století událo... nechci tvrdit, že ho mám, ale i tato kniha mě přiměla některé věci si připomenout (konflikt v bývalé Jugoslávii), o jiných si něco dohledat.... celý text

Po otřesech 2010, Haruki Murakami

Moje první kniha od Murakamiho. Pořád jsem si říkala, co na tom autorovi pořád všichni mají, a když už jsem měla pocit, že na mě kouká odevšad, usoudila jsem, že je čas nějakou jeho knihu si přečíst, abych to zjistila sama :-). Na této knize mě kromě avizovaného tématu zaujala i obálka s kapry - mimochodem, ani teď nejsem schopna poznat, zda ty bílé fleky na rybách jsou odřeniny (které by třeba mohly vzniknout pádem kusu betonu do jezírka během zemětřesení), anebo je tento kapr "šmrcnutý" okrasným koi-kaprem, který mívá i barvy s kombinací bílé) :-). Naopak jsem úplně zazdila, že jde o povídky – to jsem zjistila až po rozbalení zásilky z e-shopu. Kdybych měla hodnotit jednotlivé povídky, tak by to bylo mezi dvěma a čtyřmi hvězdami. Že bych si o nějaké řekla, že je super a že na ni nikdy nezapomenu, to říct nemůžu. Líbil se mi Žabák (oproti původnímu předpokladu, že to bude blábol... no, možná je, ale napínavý :-)) a pak taky realistické Medovníky. Povídky Thailand a Tanec pro všechna dítka Boží jsem si ráda přečetla, i když asi mi v paměti na dlouho neuvíznou, Ufo v Kuširu mě moc nezaujalo, možná jsem nepochopila pointu. A na povídce Krajina s žehličkou se mi víc, než příběh samotný, líbilo využití slováckého dialektu při překladu, což překladatel v závěru zdůvodnil tím, že japonský originál mluvy pana Mijakeho byl také psán ve specifickém dialektu. Musím pochválit, že slovácký dialekt byl až na nějakou tu drobnost zmáknutý skvěle (a to ještě je možné, že někde by se i ten výraz, co mi vadil, našel, jsou rozdíly i mezi vesnicemi, někdy i mezi rodinami). Když to shrnu – podobně jako někteří další uživatelé jsem čekala větší zaměření přímo na zemětřesení, což v knížce není. To by mi ale ani tak nevadilo, některé povídky se mi moc nelíbily svojí pointou, zvlášť, když celý příběh vypadal realisticky a jen konec byl najednou fantaskní, připadalo mi to tak nějak násilné, prostě jsem si celou dobu představovala jiný konec :-). Někdy mi také erotično objevující se v každé povídce připadalo trochu násilně zakomponované a přemýšlela jsem, zda třeba úspěch Murakamiho knih nesouvisí i s tím, že v Japonsku možná toto není běžně zvykem a že tím třeba autor zboural nějaké společenské tabu... ale to jen jen můj soukromý, ničím nepodložený názor, moje znalosti japonské kultury rozhodně nejsou nijak hluboké. Každopádně za přečtení tato útlá knížka stojí pro každého, kdo zvládne vstřebat i jinou než "klasickou" povídku. Jelikož jsem si od Murakamiho pořídila i několik dalších knih, uvidím, jak na mě zapůsobí jeho romány. Možná, že pak "Po otřesech" pošlu do oběhu, ale zatím si knížku nechávám, hlavně kvůli "kaprové" obálce.... celý text

Ani pták nezazpíval 1983, Farley Mowat

Nesmírně silná a otevřená kniha! Něco jsou dějepisná data – ale něco jiného svědectví přímých účastníků. O invazi spojenců na Sicílii a dál do Itálie jsem před přečtením této knížky nevěděla vůbec nic. Popis toho, jak kanadské vojenské jednotky, jichž byl F. Mowat součástí, bojovaly v nepřístupném hornatém terénu, leckdy vydané na milost a nemilost nejen dobře vyzbrojeným a vycvičeným německým vojskům, ale i hladu, žízni, nemilosrdnému vedru v létě a v zimě zase pro změnu mrazům, to vše s velmi špatnou výstrojí, bere dech. Mowat na jedné straně oslavuje sílu přátelství a odhodlání, na druhé straně nešetří armádní velitele, jejichž představy o průběhu vojenských operací udělané "od stolu" mimo bitevní pole byly leckdy nesmyslné a zbytečně stály životy mnoha vojáků. Píše o pokoře, smutku i slzách, ať už ze ztráty přátel, nebo ze vzpomínek na ně, či z děsivých zážitků – setkání s umírajícími vojáky, byť neznámými, patřilo k nejhorším. Je ironický i sebeironický a nebojí se psát ani o strachu, tom ničivém "červovi", jemuž je tak snadné podlehnout... Doporučuji!... celý text

Žena roku 1900 1983, Helena Šmahelová

Krásná knížka, i když dost smutná. Ale život není vždy veselý – platí to dnes, a tím spíše to platilo na přelomu 19. a 20. století, kdy se děj knížky odehrává a svět je zmítán spoustou přelomových změn. Všechny ty změny vnímáme jen tak mimochodem, na pozadí života Růženy Dostálové provdané Halské a její rodiny – ovšem historický rámec je důležitý. Mně osobně takové knihy obvykle pomohou pochopit různé dějinné události lépe než odborná literatura. Jak lidé prožívali rozpad Rakouska-Uherska? Byl to hlavně konec 1. světové války, anebo měli skutečně radost i ze vzniku nové republiky? Zajímalo je to vůbec, měli čas zabývat se svými pocity v každodenním boji o to, aby uživili své rodiny? Kniha vychází z deníku autorčiny matky, a tak lze výpověď o tehdejších poměrech považovat za autentickou. Těžký život pro ženu, která je nucena tvrdě pracovat, aby uživila dceru, matku i sebe, protože její manžel je nespolehlivý a životní problémy řeší alkoholem. Je jedno, v které je to době – jen jak léta přibývají, je stále obtížnější tomu všemu čelit. Ať už ale byla hladová válečná léta, anebo první roky po válce, vždy se našel někdo, kdo nakonec trpícím pomohl. Růžena sama pomáhala, když mohla – ale v problémech jí na poslední chvíli, když už to bylo k neunesení, vždy také někdo pomohl, leckdy úplně cizí lidé... leckdy cestovala mnoho hodin, aby se obrátila na někoho z rodiny, aby zjistila, že dotyčný odjel... co teď? A ono se to kupodivu vyřešilo... Připadá mi, že dnešní době internetu, mobilů, ale i zvýšené zločinnosti jsme se možná připravili o něco moc vzácného – důvěru a schopnost pomoci i cizímu. Asi sotva by dnes někdo z nás vzal k sobě domů na nocleh nebo aspoň na večeři úplně cizího člověka... prostě se to nestává, aby jel někdo k příbuzným "naslepo", a kdyby, je to podezřelé. Před 100 lety to ale bylo zřejmě dost běžné, byť se dozvídáme, že pomoc mohl člověk čekat spíše od těch chudších, kteří sami věděli, jaké to je nemít co do úst... Kromě historické linky, spoustý reálií let před- a poválečných se mi moc líbilo i realistické vykreslení postav. Autorka nestranila ani Růženě, přestože ta představovala její vlastní matku. Z románu jsem neměla pocit, že Pepa byl ve všem špatný, i když mi bylo líto Růženy, že se zavčas neodhodlala od něj odejít. Spíše se ti dva neměli nikdy potkat, ostatně i v knize zaznívá z úst Pepovy matky, že by byl býval potřeboval pevnější ruku. Některé postavy, např. právě stará paní Halská, mě v určité fázi příběhu rozčilovaly, když se ale odkrylo hlubší pozadí jejich jednání, dokázala jsem je pochopit. A to je výhoda knih – dozvíme se to, co nám třeba o některých lidech v našem blízkém okolí zůstane po celý život skryto a někdy jsme k nim proto nespravedliví... Od knížky jsem se nemohla odtrhnout a pořád jsem se sama sebe ptala, čím mě vlastně tak uchvátila. Nejspíš to byla její realističnost. To, že každý je nucen denně dělat různá rozhodnutí a nikdy nevíme, jak někdy zdánlivá drobnost poznamená náš život. Netušíme, zda jsme se rozhodli správně a v pokročilejším věku se neubráníme pohledu zpět a úvahám o tom, co by bylo, kdyby... mohlo být líp? Anebo ještě hůř? Jedno je jisté – nebýt příběhu, který je v románu popsán, nebýt sňatku Růženy a Pepy, nenarodila by se jejich dcera Marta... ve skutečnosti spisovatelka Helena Šmahelová. Myslím, že by to byla škoda... Někdy nám naše odříkání a utrpení nedává smysl. A možná se nikdy nedozvíme, že jednou to všechno zapadne jako chybějící dílek do podivuhodné skládanky života a že pak někdo – naše děti, přátelé, příbuzní, nebo třeba někdo neznámý, a budeme-li mít obzvláštní štěstí, tak možná i my sami – uvidí výsledný obraz v celé jeho kráse...... celý text

Angara je moje řeka 1964, Anatolij Ivanovič Moškovskij

Po žáru Austrálie jsem toužila po četbě z chladnějších končin. "Jé, Angara", vytáhla jsem z knihovny útlý svazek. Zalistovala jsem a zjistila, že jde o knížku pro čtenáře od 11 let. "Hm, kdepak jsem k tomu přišla,", dumala jsem a dospěla k závěru, že asi v jedné přeplněné knihobudce, kam jsem donesla 4 knihy a odnesla si 6, tuto jsem si asi dost neprohlédla. Usoudila jsem, že knihu je nutno rychle přečíst a poslat dál, aby mi nezabírala místo v knihovně. Začátek mě moc nenadchnul. Malé ospalé ruské město kdesi v jižním Rusku, dva chlapci, kteří si vyrábějí "raketu" z plechovek od konzerv... nemám to odložit? Nakonec jsem vytrvala, asi hlavně kvůli názvu. Kdy dojde na tu Angaru? Kupodivu jsem nečekala ani tak dlouho. Raketa ještě není hotová a desetiletý Vovka odjíždí s Marfou, sestrou svého kamaráda, a Borisem, svým bratrem, čerstvě ženatým s Marfou, na Sibiř. Samozřejmě vlakem – a pak lodí po Angaře, kde mladí lidé doufají najít práci na stavbě přehrady. Podmínky bojové, novomanželé bydlí i s Vovkou v jediném "pokojíku" ve velkém stanu - o ten se dělí ještě s dalšími rodinami. Žijí tak dlouhé měsíce, dokonce i v zimě pod sněhem. Na mytí, vaření a další základní potřeby se stojí ve frontě. A k tomu se samozřejmě chodí do práce, a to práce náročné, z které člověk večer rovnou padne a usne, případně do školy. Prostě Rusko, někdy koncem 50. nebo začátkem 60. let 20. století, tj. v zemi a době houževnatých lidí, kteří vydrží všechno. Nakonec se to četlo dobře. Samozřejmě nejde o žádný literární skvost, na druhé straně jde o zajímavé svědectví o tom, jak to na takových stavbách chodilo. I když si dnes můžeme říkat, že obrovské přehrady nebyly zrovna dobrý zásah do životního prostředí, jedno je třeba přiznat: stavěli je odvážní a odhodlaní lidé, takoví, jací snad už dnes ani nejsou...... celý text

Duha dvouprstého Billyho 1987, Hugh Atkinson

Přemýšlím, proč se tato napínavá a poučná knížka dostala v knihovně mezi vyřazené, proč si ji od roku 2000 už nikdo nepůjčil... možná za to může levné brožované vydání... anebo lidem už přestalo být povídání z dalekých zemí vzácné, jelikož si už troufli (a našetřili!) i na takové exotické destinace jako je Austrálie... kdo ví... Rozhodně jsem se nenudila. Kniha zahrnuje jednak poučné a zajímavé faktografické prvky – zvyky Aboriginců, australská naleziště opálů a rozmanité existence pohybující se v jejich blízkosti – jednak před námi postupně rozehraje napínavý příběh, v němž jde jako obvykle o peníze a slávu. Harry Meredith mi byl zprvu nesympatický, ale jak se postupně vymaňuje ze závislosti na alkoholu a začne se projevovat jako správný chlap, nakonec se stal, spolu s Jillian, mojí nejoblíbenější postavou. Twadowski mě namíchl, nečekala jsem, že zajde až tak daleko, Velikého Charlieho mi bylo líto, a taky mě mrzelo, že Dvouprstý Billi a jeho žena nám nakonec zmizí z očí a nedozvíme se, zda se dostali domů. Nuž ale na to, jak to chvílemi vypadalo divoce, to ještě dopadlo dobře.... celý text

Trůn, na kterém se stojí 1975, Ilona Borská

O vrcholový sport a sportovce jsem se nikdy nijak zvlášť nezajímala. Ke knize mě přivedly dvě věci – jednak autorka Ilona Borská, která píše biografie velmi čtivě a napínavě, jednak možnost získat knihu v dobročinném bazaru a přispět tak na dobrou věc. V knize se prolínají rozhovory autorky s gymnastkou Evou Bosákovou, které mají formu vzpomínek na její kariéru, a vypravování autorky. Nádherně vykresluje nejen to, co se při trénincích, na závodech i v osobním životě Evy Bosákové rok za rokem odehrávalo, ale i to, jaké byly její niterné pocity před vrcholnými výkony na olympiádách a MS. Zajímavé bylo i líčení podmínek ve sportu obecně v 50. a 60. letech 20. století (myslím, že dnes si sportovci nic takového nedovedou představit) či sportovních zájezdů do některých zemí. Mezi nimi nechyběly Finsko, Itálie, Austrálie nebo Čína. U povídání z Číny jsem mě zaujalo líčení zdravotní situace v nám dnes notoricky známém Wu-Chanu: "Tady už je chřipka v plném proudu. Dělají se proti ní hygienická opatření, lidé chodí po ulicích s rouškami přes nos i ústa, telefonní sluchátka mají antiseptické povlaky. Jenomže chybí patrně to nejpodstatnější: přirozená obranyschopnost organismu". Asi se toho moc nezměnilo, byť podvýživu, která byla tenkrát pravděpodobnou příčinou chřipkových epidemií, z šíření koronairu dnes asi vinit nemůžeme. Po přečtení této pasáže v knize a taky nedávné zprávy o tom, že španělští vědci našli stopy koronaviru ve vzorcích odpadních vod ze Španělska z roku 2019, tedy s původem viru ve Wu-Chanu to asi nebude tak žhavé, nemůžu nepřemýšlet o tom, co asi Wu-Chan má tak zvláštního z epidemiologického hlediska... je to ještě něco víc než vysoká koncentrace lidí? A ještě o řádku let později postřehy z USA, kde byla Bosáková na kulturně-sportovním turné poté, co musela opustit národní reprezentaci: "Já to znám, panenky", kývl stařec s tváří poskládanou do uzoučkých, opálených vrásek. "Každého večera člověk myslí, že ráno snad ani nevstane. To je – jak se to poví po česku? – krisis. Tady tak dělají všichni a každý se hanbí přiznat, že už nemůže." (ze setkání s krajany krátce po vystoupení skupiny, přičemž za půldruhé hodiny měla skupina být jinde na dalším vystoupení) "Jestli Eva někdy pocítila nechuť předvádět se nějakému obecenstvu, pak to bylo tady, a věděla, že lidé ze souboru jsou na tom stejně. Tady, kde první večer po vraždě [Johna Kennedyho] fungovaly beze změny programu a byly do posledního místa obsazeny všechny zábavní podniky, kde městská opera dávala v plném lesku pro dva tisíce diváků Verdiho Maškarádu, jakoby se vůbec nic nestalo". (úvahy před vystoupením v Dallasu) Čtení jsem si moc užila a dozvěděla jsem se i ledacos nového. Vřele doporučuji i nesportovcům :-). Jen kvůli nedostatku místa knihovně posílám dál v naději, že kniha osloví i další čtenáře.... celý text

Střed se hroutí zevnitř 2011, Elyn R. Saks

Tak to tedy byla síla – klobouk dolů před autorkou a hlavní protagonistkou knihy Elyn Saksovou! Její celoživotní boj s vážnou duševní chorobou, schopnost jít za svým cílem, může být inspirací pro všechny lidi, kteří si myslí, že kvůli nemoci, ať již duševní či tělesné, nemohou vést plnohodnotný život. Někdy to možná doopravdy nejde tak, jak by člověk chtěl, ale nevzdávat se a jít až tam, kam nemoc dovolí (kolikrát je to mnohem dál, než si myslí lékaři) je cesta, která vede k pocitu naplnění. Během čtení mě napadaly různé otázky, mj. jak bych reagovala, kdybych se dostala do podobné situace, jako přátelé Elyn, z nichž někteří neměli o její nemoci potuchy, a pokud ano, jejich představa byla hodně odlišná od skutečnosti. Napadalo mě také, zda to, že dítě vyrůstá "v bavlnce", v dobrém materiálním zázemí, nakonec nevede k tomu, že přechod "do života" nezvládne úplně dobře a zda právě toto nemůže vést k propuknutí duševní choroby. Ale nejsem odborník a jak už zde bylo zmíněno, u Elyn se těžká duševní porucha vyskytovala i v rodině. Líčení bylo nesmírně sugestivní a brzy jsem zjistila, že mi nedělá moc dobře číst tuto knihu večer před spaním, protože se mi pak před očima vyjevuje ledacos z toho, co Elyn vyprávěla svým terapeutům, tedy nic, po čem by člověk toužil, když jde spát. Holt silná obrazová představivost nemusí být vždy výhodou :-). Knihu určitě lze doporučit lidem, kteří mají nějaký podobný problém, ale pozor, místy je to fakt dost drsné (třeba okamžiky z téměř "středověké" léčby, než se Elyn dostala k vhodným terapeutům). A samozřejmě každý, kdo se zajímá o lidskou psýchu, si v knize najde své. Po přečtení jsem si dokonce začala říkat, že nebýt tolik zaneprázdněna, přihlásila bych se dálkově na studium nějakého „psychooboru“.... celý text

Tajemství DNA 2005, James D. Watson

Četla jsem už před mnoha lety, a to i v originále. Byla to jedna z prvních knih, co jsem v angličtině přečetla – napsaná je velice čtivě. Watson s Crickem byli bezesporu velmi schopní badatelé, ale někdy člověk potřebuje tu správnou inspiraci – a tu by možná vůbec nezískali bez Rosalind Franklinové, z které neustále tahali "rozumy". Měla jsem celou dobu pocit, že se ti dva na to, že se stali nositeli Nobelovy ceny, dost poflakovali, zatímco Rosalind dřela dnem i nocí v laboratoři. A paradoxně ona jediná z širokého okruhu spolupracovníků oceněna nebyla. Sám Watson ve své knize přiznává, že mu to po letech přišlo líto, už kvůli tomu, že Rosalind předčasně zemřela na rakovinu. V tomto je uvedený příběh velmi aktuální – na ženy ve vědě se mnohdy kladou vyšší nároky než na muže, ale "smetanu" dost často slíznou jejich mužští kolegové či nadřízení. A to si u toho dotyčné občas zničí zdraví nebo předčasně zemřou (viz např. https://www.avcr.cz/cs/pro-verejnost/aktuality/Jak-skloubit-vedu-a-rodinu-ptala-se-konference-Women-in-Science/). Takže bohužel, ani mezi vědci spravedlnost a jiné vznešené hodnoty nehledejte.... celý text

Vesnice 1957, Ivan Alexejevič Bunin

Kdybych měla tuto knihu charakterizovat jedním slovem, byla by to asi "bezútěšnost". Toto slovo mě napadalo při popisu života hlavních postav i dalších lidí na ruském venkově poblíž Voroněže. Byl začátek 20. století, po revoluci roku 1905, kdy se car Mikuláš II. pokoušel uchlácholit lid vznikem Dumy, slibem konstituční monarchie, atd. Duma neduma, nic zásadního se nezměnilo. Bude vzpoura? Bude revoluce? Koho to popravili? Proč? Ukradli sedlákovi uzené maso, dobře jim udělali! Politická situace v tehdejším Rusku jemně probublává celým románem v sérii narážek, které neznalec ruské historie nejspíš nepochopí. V myšlenkách a rozhovorech lidí zachytíme jen útržky. Co to pořád mají s tou Dumou, vzpourou a tak? Pomohla mi náhoda, nedávný televizní dokument o caru Mikulášovi II. a Romanovcích. "O tomhle přece píše Bunin ve Vesnici!", došlo mi v tu chvíli. Spalující slunce, prach a vedro. Bláto, bláto, kam se podíváš. Zima venku, zima v domě, kde není pořádně čím topit. Lidé, kteří žijí v nouzi, z které se jim nedaří vybřednout - a už se o to ani nesnaží. Východiskem je vodka, dýmka s machorkou... Jakou to všechno má cenu? Jakou cenu má život? Bunin je mistr popisů, které nedoporučuji slabším povahám, neb na ně z toho může padnout depka. Doporučuji naopak těm, které zajímají historické souvislosti. Tahle kniha myslím hodně poví o ruské duši, o tom, co všechno mužik vydrží. Vydržel za cara i za Stalina. Šel z bláta do louže a naopak. Byl zvyklý umírat z rozmaru mocných. Stalinský režim by se sotva udržel v zemi, která by neměla historickou zkušenost s krutým carským režimem. I když musím říct, že Buninovy povídky mě chytly víc, asi proto, že takový ten děj-neděj je na více než 200 stránkách knihy už trochu otravný, pasáží, které se mně líbily a které jsem si pročítala znovu a znovu, nebylo málo. Zde alespoň některé z nich: "Ale copak Moskva! I do březového lesíka za silnicí, i tam se už deset let marně vypravuje. Stále doufal, že se mu podaří urvat jeden volný večer, vzít s sebou rohožku a samovar a posedět si na trávě v chládku a v zeleni – a ani ten jeden večer neurval. Dni utíkají jako voda mezi prsty, ani se nenadál a je tu padesátka, zanedlouho bude všemu konec – a jak je to dávno, co běhal bez kalhot? Jakoby to bylo včera!" (Tichon) "Vyšel si za vesnici, těšil se ze slunce, z tvrdé cesty a vyschlé trávy, ze zhnědlého laskavce, z milého pozdního květu bleděmodré čekanky a z poletujícího chmýří pcháče. Hlína zoraných polí se v slunci leskla hedvábnými sítěmi sotva viditelných pavučin, jimiž byla pole zatažena do nedozírné dálky. Na suchém lopuší seděli stehlíci. Na výsluní na humnech v hlubokém tichu vášnivě vrzali cvrčci." (Kuzma) "Zdvihl hlavu: zmrzlý sníh šikmo padal na žebráckou černou vesničku, na vymleté blátivé cesty, na koňské kobližky, na led a vodu. Podvečerní mlha zahalovala nekonečná pole, celou tu širou pustinu jejími sněhy, lesy, vesnicemi a městy – říši hladu a smrti."... celý text

Sůl moře 2016, Ruta Sepetys

Kniha se četla rychle a dobře, přestože zpočátku mi krátké kapitoly a přeskakování mezi myšlenkami jednotlivých hlavních hrdinů dost vadily. Brzy jsem si však na tento styl vyprávění zvykla a nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Tyto tragické události je potřeba připomínat, aby lidé věděli, že válka nikdy nemůže mít vítěze, přestože učebnice dějepisu tvrdí něco jiného. Jedni zůstanou mrtví na bojištích, jiní ve vybombardovaných městech a další přežívají dál se zlomeným srdcem a mrtvou duší, protože tomu všemu museli přihlížet, anebo se sami podílet na zabíjení. Jestliže zuří válka, je naivní si myslet, že se to týká jen vojáků a civilisté mohou být uchráněni. A je vlastně jedno, vezme-li jim život hlad, zima nebo nemoci, omyl v podobě bomby určené pro vojenský cíl, nebo jasný záměr způsobit co největší ztráty nepříteli a vnitřně zlomit ty, kdo přežijí. Těm lidem už život nikdy nikdo nevrátí. Válka dělá z mužů, jež byli kdesi stovky kilometrů daleko milujícími otci, krvelačné bestie, kterým už na ničem nezáleží, když najednou zjistí, že jejich rodiny vyvraždili či jejich ženy a dcery znásilnili jiní milující otcové, jen stojící na opačné straně barikády. Všechno toto v knize najdete, když ne přímov textu, tak mezi řádky. Proč jen čtyři hvězdičky? Autorka se snaží působit nestranným dojmem, ale můj dojem byl ten, že úplně nestranná není. Ač hovoří o zločinech všech válčících stran, v souvislosti s Německem (a stručně zmíněnými některými dalšími státy) se drží věcného tónu bez výrazných emocí, ve vztahu k Rudé armádě od začátku převládá pejorativní tón (barbaři apod.). Byť tyto emoce probleskují v myšlenkách hrdinů prchajících před postupem Rudé armády a ti na takové emoce jistě měli plné právo, napadá mě, zda neuvažovali trochu jinak, alespoň ti, kteří měli mnoho důvodů nenávidět nacistické Německo. Knihy starších autorů, kteří 2. světovou válku zažili (např. H. Thürk, Hodina mrtvých očí), na mě v tomto směru působí podstatně věrohodněji. Ačkoli autorka zmiňuje, jak velké množství historických dokumentů prostudovala, některé události zmíněné v knize, opět v myšlenkách hlavních hrdinů, např. tragédie u Nemmersdorfu, jsou vylíčeny přinejmenším sporně. Když pátráte v jiných zdrojích, oč přesně šlo, zjistíte, že ve skutečnosti vše patrně proběhlo jinak a verzi vylíčenou v knize používala nacistická propaganda. Čekala bych, že autorka na tyto věci krátce upozorní; jinak to totiž může vypadat, že se v případech jako je tento, vždy držela faktů. A také mě zarazilo, že mezi všemi státy, které autorka navštívila, a příslušníky národů, které oslovila, chybělo Rusko/Rusové. Jejich pohled na to, co se při operaci Hannibal stalo, zda oficiálně šlo o útok na vojenské cíle, by mohl být užitečný. A samozřejmě svědectví případných pamětníků nebo jejich dětí by dokreslilo pohled z druhé strany. Už proto mi to připadá důležité, že kdykoli někoho, koho se věc týká, vyloučíme "z kruhu", vede to k dalším nedorozuměním, a jak víme, někdy drobné nedorozumění na konci zplodí válku. To, co se dnes mnozí snaží současnému Rusku podsouvat, mi připadá jako holé šílenství a krok směrem, jímž bychom se už nikdy neměli vydat.... celý text

Jasno lepo podstín zhyna 2016, Sara Baume

Překladatelka Alice Hyrmanová McElveen tuto knihu v doslovu označila za "velmi atypický příběh o lásce" – a myslím, že to sedí 100 %. Postarší podivín Ray sám nikdy lásku nepoznal, neboť matku ztratil jako malý chlapec a pro otce, jenž ho ani neposílal do školy, byl přítěží. Svému psímu příteli Jednookovi však Ray dává tolik lásky, že mě občas napadalo, že by musel být skvělým otcem, kdyby mu to bylo dopřáno... A není to jen Jednooko, kdo je předmětem Rayovy lásky a obdivu – rozmanité rostliny na mořském pobřeží a na skalách, ptáci, moře... mluví a vše je pro něj zajímavé, přemýšlí v nádherných přirovnáních. Rayův vnitřní svět je zkrátka velmi bohatý a alespoň mně něčím až překvapivě blízký, jako když se procházím venku a v duchu si pro sebe povídám, jak krásně kvetou vlčí máky... Postupně se před námi odkrývají dávné tragédie... a víme, že další bude následovat. Ray je z těch, jimž nikdo nepodá pomocnou ruku, když je svírá nepřekonatelná úzkost v životních situacích, které jiní, byť někdy s obtížemi, dovedou zvládnout. Jeho tomu nikdo nenaučil. Ray si hledá svoji cestu, takovou, aby mohl zůstat sám sebou, aby se nemusel vzdát svého přítele, jemuž obětuje vše. Klobouk dolů před autorkou! Musím říct, že romány s dlouhými a barvitými popisy krajiny mě obvykle nudí a chci se tím co nejdřív prokousat, ale tady jsem si tu krajinu užívala. Cítila jsem se, jako bych sama chodila s našimi hrdiny přes kopec na oblázkovou pláž. V překladu mě mile překvapilo, jak se překladatelka dovedla vypořádat i s celou řadou názvů rostlin. Jistě to nebylo jednoduché, protože anglické odborné názvy rostlin jsou méně ustálené než názvy české. Sice jsem narazila asi na dvě chybičky, ale myslím, že to málokdo pozná :-). Dávám plný počet a doporučuji všem zasněným a hledajícím, těm, kteří mají pocit, že čas plyne příliš rychle a oni najednou stárnou, ale i všem ostatním, kdo dovedou ocenit knihu, která není nabitá akčním dějem.... celý text

Sedmnáct zastavení jara 1974, Julian Semjonov (p)

Seriál si příliš nepamatuju, jen některé momenty... měla jsem tenkrát pocit, že těch ruských, vlastně tehdy sovětských válečných filmů či seriálů je v televizi přespříliš... no, dnes bych se v záplavě americké tvorby rozmanité kvality na nějaký ruský/sovětský film ráda podívala a nejsou. Ale zpět ke knize. Zezačátku jsem se trochu ztrácela v množství postav a jmen, a to i přesto, že kniha vychází ze skutečných událostí – musím říct, že všichni ti nacističtí pohlaváři se mi vždycky pletli a asi to tak už zůstane. Navíc děj probíhá v několika paralelních dějových liniích a zpočátku je to úkol pro zkušeného špióna, aby se v tom všem vyznal :-). Ve 2. polovině kniha nabírá na tempu a dramatičnosti, příběhy postav, které dosud neměly nic společného, se osudově protnou. Konec je vlastně otevřený, to mě v první chvíli zklamalo, chtěla jsem hlavně vědět, jak to dopadne se Stierlitzem – ale pak jsme se zaradovala, že existuje pokračování, které si rozhodně opatřím. V knize jsou zmiňovány klíčové události 2. světové války, jež byly důležité pro pozdější vývoj Evropy. Zajímavé byly snahy různých protagonistů vyjednat separátní mír. Ani ne tak snaha odvrátit utrpení lidí, jako vypočítavost, co z toho kdo bude mít... Tak to bohužel bylo před válkou (viz Mnichov), po válce (rozdělení sfér vlivu mezi jednotlivé mocnosti) a nic se na tom nezměnilo ani dnes. Leckdo by asi namítl, že historické události v knize popsané proběhly jinak... Možná. Úplnou pravdu se bohužel nikdy nedozvíme. Naopak, tím, jak se od některých událostí vzdalujeme a jejich pamětníci odcházejí na věčnost, vzniká více prostoru pro spekulace a různé "úžasné objevy". Na internetu jsem si dohledávala informace k některým historickým osobnostem a dostala se tak k další zajímavé knize, tentokrát k literatuře faktu o bratrech Dullesových (Bratři: John Foster Dulles, Allen Dulles a jejich tajná světová válka), z nichž jeden je v závěru knihy Sedmnáct zastavení jara hojně zmiňován. I tuto knihu mám v plánu si opatřit, protože nejspíš nabídne trochu jiný pohled na poválečný vývoj ve světě než současná mainstreamová literatura. Pro zajímavost tato kniha vyšla u nás již v roce 2016, autorem je Američan – ale přesto je jen 3x v přečtených a není k ní napsán žádný komentář... celý text

Je-li toto člověk 1995, Primo Levi

Knížka byla napsána krátce po 2. světové válce, tedy v době, kdy měl autor vzpomínky na koncentrákové hrůzy v nejživější paměti. Autor v ní vykresluje nejen těžký a bezútěšný život v nacistickém koncentračním táboře Osvětim-Monowitz, ale zaobírá se úvahami o tom, co nedostatek jídla, zima, nesmyslná práce, bití a další týrání s člověkem udělá, především pak s jeho nitrem, smyslem pro pomoc druhým – zkrátka se schopností být člověkem. Popisuje, jak v zoufalé snaze přežít byli někteří vězňové schopni takřka všeho, bez ohledu na to, zda tím ublíží někomu jinému. Naopak takových, kteří po celou dobu nemysleli jen na přežití sebe, ale i zcela cizích lidí, mnoho nebylo. Většina vězňů pak "plula s proudem" – neměli dost sil na to, aby jakkoli aktivně vzdorovali nelítostné nacistické mašinérii. Autor sám, tehdy čtyřiadvacetiletý, byl po několika málo měsících na pokraji fyzických sil. Pomohl mu zcela neznámý člověk – a také několik šťastných náhod. Poslední dny pobytu v táboře tráví mezi těžce nemocnými. Tehdy se snaží starat nejen o sebe, ale i pomoci spoluvězňům z "jeho" pokoje a – jak sám říká – stát se znovu člověkem. Velmi silná a inspirativní kniha... nemusíme prožívat takové hrůzy jako Primo Levi, stačí jakákoli krize – a lidské charaktery se projeví. Měli bychom na to myslet, i když chceme přežít. Na tom není nic špatného, naopak, ale neměli bychom brát šanci na přežití ani ostatním, a to nejen lidem, ale ani ostatnímu životu na naší krásné planetě.... celý text

Děrsu Uzala 2020, Vladimir Klavdijevič Arseňjev

Nějakou dobu jsem sháněla knížku "Stopař Děrsu Uzala", což je zkrácená verze této knihy. Někde se její cena šplhala do závratných výšek, občas jsem se o nějaké nabídce dozvěděla pozdě. Ale nedávno se mi naskytla příležitost koupit velmi levně nové vydání nezkrácené verze – a teď jsem moc ráda, že jsem si počkala. Jde o zcela nový překlad díla, které v Rusku vyšlo nově v sebraných spisech V. K. Arsenjeva. Nové jsou i ilustrace. Jak překladatel Konstantin Šindelář, tak i ilustrátor Jan Hora odvedli skvělou práci. Musím pochválit i nakladatelství Triton za skvělý nakladatelský počin. Kniha patří k těm, které je třeba číst pomalu a nechat je "rozplynout na jazyku". Mimo jiné se mi líbilo i líčení častého deštivého počasí – v suchém jaru, jaké panuje, to bylo osvěžující! :-) Jazyk je hezký, prostý a dobře srozumitelný. Hodně prostoru autor věnuje popisu navštívených končin, včetně fauny, flóry, geologie a obyvatelstva. Někomu to může připadat nudné, čtenářům, kteří vyžadují, aby příběh měl spád, bych knihu nedoporučila. Ale kdo se chce nejen pobavit, ale i poučit, určitě mi dá za pravdu, že jde o výjimečné dílo. Kniha je totiž mimo jiné velmi cenným svědectvím o přírodě a lidech ruského Dálného východu před více než 100 lety. O dobrodružné momenty v ní však také není nouze. Autor to však bere tak, že to k badatelským výpravám patří. Občas se něco nepovede. Občas jde i o život. Sympatické mi bylo to, že ze sebe autor nedělá žádného hrdinu, přiznává obavy a strach ve vypjatých situacích. Velmi pěkný byl jeho vztah k domorodému průvodci Děrsu Uzalovi, kterému je vlastně celá kniha věnována. Arsenjev a Děrsu pocházeli ze zcela odlišných kultur, stála mezi nimi jazyková bariéra, značný byl i věkový rozdíl. Život v přírodě je však přesto spojil pevným přátelstvím. Pozoruhodné byly názory obou na přírodu a její ochranu – v době, kde se všude kolem nich rozprostíraly panenské lesy a čisté řeky plné ryb a vliv člověka na přírodu se v těch končinách projevoval jen okrajově, už cítili, co může způsobit lidská hrabivost. Ač byli nuceni lovit, činili tak kvůli obživě a s úctou ke všemu živému. "Připadal jsem si volný jako pták a uvědomoval jsem si, že štěstí nespočívá v hromadění bohatství, nýbrž ve zdraví, svobodě a těsném souznění s přírodou" (str. 164) Bohužel, po více než 100 letech si toto uvědomuje stále příliš málo lidí, a tak to s naší planetou nevypadá úplně optimisticky. Autor svoji knihu uzavřel smutně. Vlastně nemohl jinak. Ale povídka P. Bordakova, který se také zúčastnil výpravy s Děrsu Uzalou a která mi nejdřív (než jsem ji začala číst) připadala do knihy jako zbytečně násilně vložená, vše uzavírá přece jen o něco veseleji, byť nám může připadat tak trochu jako pohádka. Ale je jen na čtenáři, jestli si ji přečte – já jsem nakonec byla moc ráda, že jsem ji nevynechala.... celý text

Velká cesta kilem za Čingischánem 2020, Jana Urbanová

Za mě trochu zklamání, rozhodně jsem čekala víc. Na první pohled se mi líbila obálka i grafické zpracování, cestopisy mám ráda a letmé nahlédnutí do obsahu slibovalo, že by to mohla být fajn volba pro novou knihu v rámci letošní Čtenářské výzvy. Jako první mě zarazilo obrovské množství překlepů, gramatických a pravopisných chyb - chybějící čárky v souvětích, záměny předložek "s" a "z", špatné skloňování zájmena "ona" a další věci z jazyka českého pro základní školy. Tím spíše, že kniha vyšla ve známém nakladatelství, kde bych předpokládala kvalitní jazykové redaktory... sem tam se chybička vloudit může, ale tady je toho tolik, že na to padla jedna hvězda. A ta druhá? Mám ráda cestovatelské knihy, v nichž cestovatel projevuje alespoň elementární dávku úcty ke kulturám a národům, které navštěvuje, i když se mu některé zvyky nemusí líbit, ba může je dokonce kritizovat. Tady mi připadalo, že pro naše dva cestovatele je nejdůležitější, kde koupí levně vodku, SIM kartu s daty a benzín. Sice se setkávají s místními lidmi, kteří jim v různých náročných situacích, ale zjednodušeně řečeno, kdo jim pomůže, je fajn, dají mu nálepku a nějaké tretky, naopak vojáci nebo policajti, co je zastaví, jsou u nich debilové. Asi nikdo není nadšený, když při cestách do exotických zemí musí vybalit celý batoh nebo kufr auta, ale tak to prostě je a nemá smysl se nad tím rozčilovat. A z popisu cestování po Rusku byl patrný dost velký despekt vůči této zemí – pak nechápu, proč tam vůbec jeli. Takové to "my jsme borci, kdo je víc", mně prostě vadí. Přitom cestovatelský výkon, to jak Daniel dokázal na autě spoustu věcí sám opravit, i odvaha vydat se ve škodovce 100 tak daleko, skutečně zaslouží obdiv. Stejně tak schopnost o vše se cestou postarat (i když občas mi oba cestovatelé připadali trochu rozmazlení svými nároky na jídlo). Ale trochu víc skromnosti by knize určitě neuškodilo. Taky mě vytáčelo neustálé líčení toho, jak všude kupovali vodku a když ji náhodou nesehnali, byli pěkně naštvaní. Cestou vypili 30 litrů, tj. půl litru denně - připadalo by mi to moc, i kdyby jedním z cestovatelů nebyla žena. Myslím, že dr. Karel Nešpor by řekl, že už byli závislí na alkoholu a že možná i proto byli pořád vysmátí :-). Ano, dobrá nálada je fajn, překážky se tak lépe zvládnou, ale co je moc, to je příliš. Vzpomínám na různé cesty u nás i v zahraničí, v horku i zimě, pěšky, vlakem i autem. Alkohol "na dezinfekci" byl samozřejmostí, ale to, co měli naši dva cestovatelé na den, nám při třech až pěti lidech stačilo tak na týden. A taky by nás nenapadlo tahat s sebou do Ruska dron a divit se, že nás kvůli němu někdo zastavuje na hranicích, natož nechávat cenné věci bez dozoru na parkovišti, byť jen 10 m od nás. Na druhé straně ovšem musím ocenit, že se i o vylíčení těchto přešlapů cestovatelé podělili :-). Když to shrnu - pro někoho, kdo by se chtěl vydat do zemí bývalého SSSR a Mongolska určitě užitečné, jistě jsou tam informace, které v průvodcích nenajdete, ale samozřejmě je potřeba mít i další zdroje informací. Pro pobavení taky fajn, ale pokud čekáte něco hlubšího, nějakou literární hodnotu – tak to tady bohužel nenajdete. Jedna z mála knih, kterou po zakoupení za plnou cenu v knihkupectví po přečtení pošlu dál.... celý text

Jak se mají Mayové aneb Proč bychom se neděsili 2010, Zdeněk Šmíd

Místy trochu spletité, jako ostatně všechny knížky z této cestovatelské řady. Příhody našich dobře známých cestovatelů se prolínají s tím, co si přečetli v průvodci a pak si to vyprávěli mezi sebou, obvykle s trochou nadsázky. Místy pak můžeme jen hádat, co skutečně patří k reáliím dané země – v tomto případě Mexika a Guatemaly. Roli zde samozřejmě hraje i to, že jde o země pro nás hodně exotické, zrovna tak exotická a málo známá je pro nás jejich historie. A v této všehochuti se ještě tu a tam objeví nějaké vyprávění lidí, s nimiž se naši cestovatelé potkávají... někdy teda jde spíše o posuňčinu, jazyková bariéra zde byla dost výrazná :-). Přiznám se, že na těchto humorem sršících knihách mám nejraději pasáže – krátké a vzácné – které jsou vážné. Kde si autor přestane utahovat ze sebe a svých spolucestujících a svěří se s něčím, co jej vzalo za srdce. Zde to byl okamžik s holčičkou v chudé vesnici, která cestovatele obdařila nádherným čistým úsměvem poté, co dostala jako dárek tužku, v dotyčné vsi věc sice známou, ale nesmírně vzácnou. Knížku doporučuji nejen těm, kdo by se jednou do Mexika či Guatemaly chtěli podívat, ale i těm, kdo vědí, že tam určitě nepojedou (při čtení některých pasáží možná ani nebudou litovat – tohle jsou totiž destinace pro opravdové dobrodruhy :-)).... celý text

Jak jsem se mýlil v Miloši Zemanovi 2017, Martin Komárek

Myslím, že čtenáře, kteří jsou velkými obdivovateli pana prezidenta Zemana, ale i ty, kteří jej bytostně nesnášejí, tato kniha zcela jistě naštve. Autor se totiž snaží na M. Zemanovi hledat nejen chyby, jak bývá zvykem zejména v našich médiích, ale popisuje i jeho kladné osobnostní rysy. Osobně nepatřím ani do jedné skupiny, emoce mnou tudíž necloumaly a některé části knihy jsem si docela užila. Je tam třeba spousta věcí z naší politické scény z 90. let a krátce po roce 2000, kterých kdysi byly plné noviny, ale s tím, jak se hlavní protagonisté postupně odklidili (nebo byli odklizeni) ze scény, anebo prostě změnili barvy, rétoriku, nebo měli to štěstí, že přišly jiné události, jsme na mnoho z toho dávno zapomněli. A je fajn si to všechno připomínat, protože současnost nelze pochopit bez kontextu minulosti – vzdálené i té docela nedávné. Vše je psáno s lehce ironickým nadhledem, takže jsem se i zasmála. Co mi vadilo, byly jednak překlepy a gramatické chyby (ve spoustě souvětí chybějící čárky na správných místech – čekala bych, že novinář si s takovými věcmi poradí!) a pak nekonečné opakování některých skutečností. Osobně sice považuji opakování za matku moudrosti a i když sama píšu nějaký delší text, občas se snažím (jen jinou formulací) nějakou skutečnost připomenout kvůli návaznost. Ale tady toho bylo skutečně moc i na mě, a to i při stylu čtení, kdy jsem knihu četla asi půl roku, vždy několik kapitol za týden, někdy taky jen jednu (knihu totiž dostal k předminulým Vánocům můj táta a má ji pořád na nočním stolku, jakože ji bude číst :-)... četla jsem vždy o přestávce během sobotního úklidu :-) ). Kdyby kniha byla poloviční, přinesla by čtenáři více.... celý text