BabaJaga11 přečtené 439

Jak se mají Mayové aneb Proč bychom se neděsili 2010, Zdeněk Šmíd

Místy trochu spletité, jako ostatně všechny knížky z této cestovatelské řady. Příhody našich dobře známých cestovatelů se prolínají s tím, co si přečetli v průvodci a pak si to vyprávěli mezi sebou, obvykle s trochou nadsázky. Místy pak můžeme jen hádat, co skutečně patří k reáliím dané země – v tomto případě Mexika a Guatemaly. Roli zde samozřejmě hraje i to, že jde o země pro nás hodně exotické, zrovna tak exotická a málo známá je pro nás jejich historie. A v této všehochuti se ještě tu a tam objeví nějaké vyprávění lidí, s nimiž se naši cestovatelé potkávají... někdy teda jde spíše o posuňčinu, jazyková bariéra zde byla dost výrazná :-). Přiznám se, že na těchto humorem sršících knihách mám nejraději pasáže – krátké a vzácné – které jsou vážné. Kde si autor přestane utahovat ze sebe a svých spolucestujících a svěří se s něčím, co jej vzalo za srdce. Zde to byl okamžik s holčičkou v chudé vesnici, která cestovatele obdařila nádherným čistým úsměvem poté, co dostala jako dárek tužku, v dotyčné vsi věc sice známou, ale nesmírně vzácnou. Knížku doporučuji nejen těm, kdo by se jednou do Mexika či Guatemaly chtěli podívat, ale i těm, kdo vědí, že tam určitě nepojedou (při čtení některých pasáží možná ani nebudou litovat – tohle jsou totiž destinace pro opravdové dobrodruhy :-)).... celý text

Na poloninách 1998, Jaromír Tomeček

Před více než dvaceti lety jsme s kamarády navštívili poloniny na východním Slovensku a poté i v Polsku. Jen ta Podkarpatská Rus nám tehdy unikla, museli bychom mít vízum, a to jsme si tehdy nějak nezvládli opatřit... I tak na poloniny vzpomínám jako na něco úžasného a povídky pana Tomečka, odehrávající se v dobách jeho mládí, mi atmosféru našich výprav krásně připomněly. Co na tom, že se naše cesty odehrály o několik desítek let později než ty Tomečkovy... na poloninách se zastavil čas, alespoň v některých obcích severovýchodního cípu Slovenska tehdy neměli nejen obchod či poštu, ale dokonce ani telefonní budku či poštovní schránku. Občas si říkám, jaké je to tam asi dnes a zda by nebylo dobré zajet se tam podívat... ale mám obavu, abych nebyla zklamaná, jak už to v takových případech bývá. Vidíte, Tomeček mi připomněl úplně jiný čas a jiná místa, o kterých tu teď vyprávím – ale tak je to i v jeho povídkách. Toulá se jižní Moravou již v pokročilém věku a vzpomíná na mládí na poloninách. Měla bych dodat, že nejen ty poloniny jsou mi velmi blízké...... celý text

Vyhnání Gerty Schnirch 2009, Kateřina Tučková

Kniha se mi četla moc dobře, i když jsem z ní malinko na rozpacích, proto nedávám plný počet hvězdiček. Líčení osudů hlavní hrdinky a její rodiny a blízkých je určitě pěkně a působivě popsané, o tom nebudu polemizovat. Trochu mi ale vadilo, že v knize není žádná předmluva nebo doslov, kde by autorka alespoň v hrubých rysech ozřejmila, co je pravda, co fikce a co se úplně přesně neví (jako např. údaje o počtu obětí – jasně, lze dohledat na internetu, jenže údaje se různí a mně by zajímalo, s čím autorka pracovala, z čeho vycházela). Byl příběh Gerty založen na příběhu skutečně žijící ženy, anebo do ní autorka soustředila osudy více osob? Hlavní hrdince Gertě jsem zpočátku moc držela palce, aby se vše zlé v dobré obrátilo. Ústrky ovšem zažívala i později, i když se směla do Brna vrátit. Jenže jak stárla a přetrvávala v ní nenávist, přesvědčení, že jí všichni jen ubližují (nechci to zlehčovat, ale ublíženo bylo mnoha lidem všech možných národností, kteří měli rodiče, za jejichž činy nemohli), musím přiznat, že mi tím už pěkně lezla na nervy. Myslet si, že všichni jsou zlí a proti nám, si sice můžeme, jenže nejvíc tím nakonec ublížíme sami sobě a svým nejbližším. Čekala bych minimálně to, že hlavní hrdinka postupem let dojde k závěru, že to všechno, co se dělo, mělo nějaké příčiny, že i když ne ona sama, tak někteří členové její rodiny na ten neblahý pozdější vývoj "zadělali" a že nic nelze posuzovat izolovaně. Že nespravedlnost byla páchána na obou stranách a bohužel to semlelo mnoho nevinných lidí, že ona zkrátka měla obrovskou smůlu... Ale že tím, že se izoluje a na každého bude hledět jako na nepřítele, si nepomůže. Nu, nedočkala jsem se. Nejspíš to byl záměr autorky, ke konci totiž nechává promluvit již dospělou Gertinu dceru, s kterou jsem v mnohém souhlasila. O to víc mě zajímalo, zda příběh Gerty byl napsán na základě konkrétního osudu, anebo si autorka tuto v podstatě politováníhodnou hrdinku vymyslela. Mnoho lidí, kteří přežili nesrovnatelně horší události, totiž později překvapovalo obrovskou vnitřní silou a optimismem... ale nechci tvrdit, že to musí být pravidlo a že člověk nemá právo zatrpknout. Ještě mě zarazila jedna věc – snaha vylíčit ústy hlavní hrdinky poválečné Brno jako ošklivé město, kde vše, co stálo zato, bylo zbořeno, kde převládá šeď – v ulicích, ve tvářích lidí (po pravdě, na neustálé vyjádření o šedi v našich městech, životech, atd. v souvislosti s obdobím před rokem 1989 už jsem notně alergická, já měla krásné barevné dětství a fakt nevím, kde mnozí ti, co tehdy ještě ani nežili, všechnu tu údajnou šeď viděli či zažili), kde není dostatek zábavy, kde nádraží je vylidněné (ta zmínka se týkala tuším 2. poloviny 60. let – doby, kdy do Brna do školy dojížděla moje máma a která popisuje, jak nádraží bývalo narvané a co všechno ve městě bylo... rozhodně z jejího vyprávění nevypadá jako šedé a nudné město). Ty čtenáře, kteří Brno neznají, chci ujistit, že v centru a jeho okolí je řada krásných historických budov, které rozhodně vznikly dávno před 2. světovou válkou, tedy opravdu nebylo vše zbouráno. Samozřejmě v posledních letech dostaly mnohé z těch domů novou fasádu a vypadají veseleji, pokud je tedy někdo už nestačil posprejovat. Vzpomínám si, jak mě před lety navštívila kamarádka z Německa, která nesmírně obdivovala historické domy v místech, kde jsem si jich já do té doby ani nevšimla (přitom sama pochází z města se spoustou historických památek). Musela jsem dávat pozor, aby ji nepřejelo auto, protože ulicí s běžným provozem, kde není pěší zóna, šla s očima upřenýma vzhůru na výzdoby domů, kde každý je naprostý originál.... celý text

Trojí čas hor 2007, Zdeněk Šmíd

Moc hezké, poeticky zadumané. Ideální k rozjímání o životě, třeba při pořádném hrnku horkého čaje. Líbily se mi všechny tři novely, i první z nich s nádechem fantastična a tajemna, což zas tolik nemusím, ale tady mně to bavilo, asi hlavně proto, že se tam hodně psalo o vodě :-). Ve všech novelách je krásně vystihnutá atmosféra Šumavy, ale i mentalita lidí. Musím říct, že spolu s knihami Z. Šmída o našich řekách Lužnici, Mži a Otavě se mi i tato líbí mnohem víc, než jeho žertovné cestovatelské knížky. Ne že by byly špatné, ale je to spíše oddechová četba, naproti tomu Trojí čas hor má skutečnou hloubku. Doporučuji! PS: Konečně knížka, která se mi hodí na poslední téma výzvy :-). Sice u zobrazeného vydání vypadá, že název je v nějakém odstínu červené, ale já mám vydání z roku 1981, kde je krásná obálka s otisky listů stromů a název knihy je na obálce vysázen černou barvou.... celý text

Květena Soosu a okolí 2018, Petr Rojík

Knížka zaujme zejména obyvatele nejzápadnější části Čech, kde se (poblíž Františkových Lázní) proslulá přírodní rezervace Soos nachází. A pak samozřejmě přírodovědce i amatérské přírodomilce, kteří se na Soos sjíždějí z menší i větší dálky, aby obdivovali "bahenní sopky", slané půdy, pestrou květenu i zvířenu. I když knížka neopomíjí ani neživou přírodu, faunu a další aspekty vztahující se k Soosu, hlavně o flóře tohoto pozoruhodného území. Není divu, oba hlavní autoři a editoři Jiří Brabec a Jiří Velebil jsou botanikové. Od prvního z nich jsem také získala výtisk knihy, za pomoc vztahující se ke knize, kterou já jsem nepovažovala za nikterak významnou, autor však byl jiného názoru. O to větší bylo moje potěšení knihu si pečlivě přečíst a upozornit i na případné překlepy, jež by bylo možné v případném dalším vydání odstranit. Totiž abyste rozuměli – knihy vznikající z různých grantů a dotací bývají poznamenány spěchem a stresem, protože termíny na čerpání dotací jsou neúprosné. Profesionální korektoři většinou nejsou k dispozici, buď na ně již nejsou peníze, anebo vhodný člověk není k dispozici – korektor, který sice skvěle ovládá jazyk, ale o daném oboru a jeho specifické terminologii nic neví, může textu spíše uškodit. Zbývají kolegové z oboru, stejně zaneprázdnění, jako autoři. A samozřejmě je tu ten deadline, který neumožňuje korekturu stihnout. Drobností jako jsou překlepy a kostrbaté formulace jsem našla nemálo, za ně hvězdička dolů. Ale předesílám, že jsem hnidopich (i to po mně bylo vyžadováno), běžný čtenář si asi většiny těch věcí ani nevšimne a na věcnou správnost se může spolehnout. Ten, pro koho by snad text byl příliš odborný, se alespoň může pokochat nádhernými fotografiemi.... celý text

Na cestě 2005, Jack Kerouac

"Tý vole, tý jo!" Pokud netušíte, co od knihy čekat, vězte, že výše uvedená hláška je (v drobných obměnách) jedna z nejčastějších, kterou jeden z hrdinů knížky dává najevo své nadšení z čehokoli kolem sebe – jazzové či jiné hudby, rychlé jízdy autem, krásných dívek, atd., atd. Tedy je to pěkně "ujetá" kniha, což se hodí, jelikož děj se vskutku odehrává převážně na cestě – a pokud ne na ní, tak před ní (to vzrušení, které se člověka zmocní jen při představě, že polyká kilometry!) nebo po ní (jsme špinaví a rozedraní, máme hlad, ale fakt to stálo zato!). Tedy pořád se jede odněkud někam a pak zase zpět a oklikou a pak rovnou za nosem :-). Je to Amerika přelomu 40. a 50. let 20. století, tedy hodně jiné cestování, než jaké zažívám a zažívala jsem od mládí, ale něco je univerzální pro všechny cestovatele – vzrušení z cesty, pozorování lidí, krajiny, zvířat, přemýšlení o tom, kdo byl ten muž/žena/dítě co mi mává do okna jedoucího vlaku/auta/autobusu, těšení se, že až tam dojedu, dám si sprchu/oběd/kávu/výlet po městě, ale zároveň obava, zda tam seženu nocleh/pozdní večeři/zda tam vůbec dojedu a pochyby, jestli má moje cesta smysl... A je jedno, zda jedete přes celou Ameriku, z Brna do Prahy, anebo jen pár kiláků do práce a zase zpět... jelikož mám pocit, že na cestě jsem pořád – a nemyslím tím teď cestu vnitřní, to by byla jiná kapitola – vybrala jsem si knihu do čtenářské výzvy, tématu "název knihy, který vystihuje vaši povahu nebo náladu". Myslím, že název na mě sedí dokonale, obsah už trochu méně, neb jsem ani v mladším věku neměla ve zvyku se opíjet nebo experimentovat s drogami, což je nedílnou součástí cestování našich hrdinů a někde se o tom píše tolik, že už mě to začínalo nudit (proto hvězdička dolů; víc se mi od Kerouaca líbil už dřívě čtený "Mag", útlounká knížka o krásném vztahu mezi dvěma bratry, kde všechnu tu "pravou" Ameriku vnímáte jaksi na pozadí). Ale i když hlavní hrdinové knížky nejsou úplně moje krevní skupina, jsou mi mnohem bližší než přehnaně "ctnostní" občané, kteří Vám s naučeným úsměvem prodají předraženou pojistku nebo "úžasný" mobilní tarif. Mockrát mě život poučil, že drsní "týpci", co pro nějaké to sprosté slovo nejdou daleko, jsou uvnitř možná mnohem čistší než kdejaký ředitel banky. Dovedou totiž žasnout jako děti (i když někdy se tak chovají - hodně nezodpovědně), nesoudí vás pro každou pitomost (na rozdíl od "slušných" spolucestujících, kteří mě častují pohoršenými pohledy, když po cestě náročnějším terénem nastoupím do dopravního prostředku promočená deštěm, či naopak propocená, anebo snad dokonce zablácená!) a když mohou, pomohou, aniž by se tím pyšnili. Co mě v těchto knihách o Americe fascinuje, je popis cesty, na kterou hrdina vyrazí s pár dolary v kapse, píše, co všechno si za ně koupil, říkáte si, přece už nemůže žádné peníze mít – ale on se zase doklepe někam, kde mu někdo půjčí či věnuje dolar, kde se nechá na dva dny zaměstnat – a jede se dál. A i když mi tohle cestování připadá hodně ztřeštěné, trochu závidím těm, co dokáží cestovat takhle nalehko a starosti hodit za hlavu :-).... celý text

Sachsova nemoc 2006, Martin Winckler

Asi tak do poloviny knihy jsem myslela, že jí dám maximálně tři hvězdičky. Nemohla jsem si zvyknout na styl vyprávění, díky němuž jsem to, co jsem přečetla, vzápětí zase zapomněla, a nebyla jsem schopna vidět v knize příběh, vlastně celou paletu vzájemně více či méně provázaných příběhů. Možná, že kdybych věděla, jak se věci mají, byla bych při čtení pozornější, ale jelikož zde píšu první komentář, nevěděla jsem, do čeho jdu. Jen mi bylo trochu divné, že kniha je ověnčena cenami, ale tady na DK kdovíjak vysoké hodnocení nemá... Ještě k tomu stylu vyprávění – ten je skutečně originální, není zde totiž jeden vypravěč-pozorovatel, ani nevypráví hlavní hrdina – doktor Sachs – ale vyprávějí jeho pacienti a blízcí. Ovšem je to něco jako sonda do jejich hlav, čteme především to, co si oni o Sachsovi myslí, méně již to, o čem s ním mluví. Totální zmatek, navíc kniha je překlad z francouzštiny, samozřejmě jména lidí jsou ponechána jako v originále, a když máte třeba tři různá příjmení začínající na "g", budete je schopni rozlišit asi tak snadno, jako cizinec, kterému byste předložili k zapamatování například příjmení "Vrba" a "Vrána" – prostě v těch jménech se bezpečně ztratíte. Tím spíše, že na začátku nejsou některé postavy pojmenovány jménem, ale "pán v čapce" apod. Pokud chcete potrénovat pozornost a paměť, tak tato kniha je ideální tréninková pomůcka :-). Někdy kolem poloviny mi to ale začalo dávat smysl. Některé postavy se objevily už poněkolikáté, takže jsem byla schopna si je zapamatovat. Taky mě už přestalo rozčilovat opakování některých popisů – např. činností lékaře. Zjevně šlo o to, aby se čtenář lépe vžil do pocitů lékaře, který stráví velkou část svého času rutinní administrativou a podobnými věcmi a na vlastní léčení už tolik času nemá. Stejně tak autor dokonale vykreslil čekání pacientů na lékaře, ať už v čekárně, anebo doma. Postupně v knize vykrystalizuje několik příběhů, které končí tak rozmanitě, jak rozmanitý je život sám. Ledacos se dozvíme jen v náznaku a vzpomeneme si, že první náznak byl v knize už o 100 stránek dříve, jenže nejsme schopni to místo najít a přečíst si je znovu (právě za to dávám hvězdičku dolů – v obsahu jsou jen názvy "velkých" kapitol, ale nikoli podkapitol se jmény osob... a jelikož některé podkapitoly jsou dlouhé méně než jednu stránku, hledejte je na více než 450 stranách knihy!) Co se mi na knize nejvíc líbilo, byla upřímná snaha dr. Sachse pacientům pomoci – a frustrace z toho, že se to ne vždy daří, že lékaři jsou vedeni k tomu, aby prodlužovali život, ale často i utrpení člověka. V druhé polovině knihy jsou zahrnuty texty fiktivního dr. Sachse – dopisy, eseje apod. na toto téma, a je to velmi poučné čtení. Někdy, hlavně zezačátku mi připadalo, že Sachs je takřka "nadčlověk" bez jediné chyby, ale postupně se čtenáři vyjevují i jeho slabé stránky, kterých není zrovna málo. Jenže je to hrdiny autentický, hledající, pochybující – a přesto stále připravený pomoci. Knihu jsem si zařadila do čtenářské výzvy jako knihu s obálkou, která se mi nelíbí. Rozhodla jsem se vybrat skutečně knihu, jejíž obálka, pokud bych ji viděla v detailu, by mě odradila když už ne od čtení, tak určitě od koupě knihy. Překvapivě jsem takových knih vyhrabala ze svých zásob knížek ke čtení hned 10 (a asi by se jich našlo i víc), a tak jsem mezi nimi losovala a vylosovala Sachsovu nemoc. Tu knížku jsem získala v dobročinném internetovém bazaru, ano, nikdo jiný ji nechtěl. Ovšem na fotce ta obálka nevypadala tak děsně. Až když jsem knihu držela v ruce, přemýšlela jsem, zda se v tiskárně při tisku barevného přebalu obálky rozlila šedá barva i tam, kde neměla, anebo jsou ti zamlžení šedí lékaři a o něco méně zamlžená šedá krajina tak vytištěni schválně (jelikož stejný design, i když v jiných barvách, mají i obrázky na tvrdé desce pod přebalem, asi je správně za b). A musím říct, že mě ta obálka odpuzovala docela dost a docela dlouho :-). Jestli se tedy nebojíte spletenců mnoha postav a dějových linií, ba dokonce se v nich vyžíváte, určitě si tuto knihu přečtěte :-).... celý text

Utržený knoflík 1940, Jaromír John (p)

Opět jsem se pokusila splnit poslední bod letošní výzvy – ale vždycky něco přehlédnu. Jako včera – říkala jsem si, že od Johna už jsem něco četla, není to Dán a cenu E. A. Poa taky nezískal, už nežije, takže žádné narozeniny, obálka je hezká a bez kytek, název je takový normální a nevyjadřuje moji povahu nebo náladu, vojákem jsem nikdy být nechtěla, název na obálce je černý a není v něm slovo "aneb" ani den v týdnu, kniha vyšla dávno, nejsou v ní básně a hlavní hrdina je psychicky OK, nezačíná zájmenem ani se v ní nepíše o holokaustu... svatba tam asi nebude, jen aby tam nebyl pohřeb, přece jen válka je válka... No, pohřeb tam nebyl, ale úplně jsem zazdila téma 12. Knihu totiž přede mnou přečetl jeden jediný čtenář. Hm, tak ji dávám do dvanáctky a hledám dál :-). A jak se mi líbila? Nebylo to špatné, i když Rajský ostrov z Johnova dětství se mi líbil víc. Tato kniha je povídková, píše se v ní o vojácích v 1. světové válce a zvířatech, která na svém tažení potkávali, ale povídky jsou v ní jen tři, a hlavně druhá v pořadí, "Filípek", je hodně dlouhá a i když téma je hezké, připadala mi příliš rozvláčná, zabíhající k mnoha nesouvisejícím věcem, takže celkové vyznění nakonec nebylo takové, jak bych čekala. Naopak nejvíc se mi líbila první povídka "Utržený knoflík" – voják, který před odchodem do bitvy obdaruje cizí dítě, mi byl sympatický. Všechny tři povídky jsou dojemné, původně psané pro děti, i když jako u mnoha starších knih s válečnou tématikou si myslím, že dnes by je ocenili spíše dospělí. Zajímavé je, že se naši vojáci vyjadřovali o Srbech jako o bratrech (oč horší pak pro ně muselo být proti nim bojovat) a že si dokázali uchovat lidskost i ve vztahu k němé tváři a starat se o své průvodce – nejčastěji psy a koně – i za cenu vlastního nepohodlí, námahy a menších porcí jídla pro sebe. Mrzí mě pak, že dnes spousta lidí, ač mají vše, na co si vzpomenou, bezostyšně vyhodí z domu psa, protože rozkousal boty, nebo kočku, protože poškrábala sedačku. Snad je to tím, že lidé kteří nezažili hrůzy války a obrovskou touhu po životě, se raději spokojí s mrtvými věcmi, než aby se starali o živé tvory, kteří se často chovají "nestandardně".... celý text

Noční pláč 2006, Mary Higgins Clark

Knihu jsem před časem získala z dobročinného bazaru a do čtení jsem se pustila hlavně kvůli letošní čtenářské výzvě. Autorka totiž získala cenu E. A. Poa. Musím říct, že krimi a thrillery nejsou zrovna moje oblíbené čtení, připadá mi totiž, že na světě je už tak spousta neštěstí, které se reálně děje (ostatně válečné romány, knihy o holokaustu, živelných pohromách a další jsou toho důkazem), a není tudíž potřeba vymýšlet další hrůzy v knihách, jimiž se navíc může nějaký šílenec inspirovat. A knihy o amerických boháčích, ty už mě jaksi vůbec netáhnou. Takže zpočátku jsem litovala, že jsem si pro výzvu nevybrala nějakou klasiku, např. D. Francise nebo A. Christie. Brzy jsem se ale do napínavého děje začetla a za nějaké tři dny jsem knihu přelouskala. Četla se dobře, jen před spaním jsem si raději vzala na čtení přírodní povídky J. Tomečka, protože jsem nebyla zvědavá na to, aby na mě ve snu nakukoval obličej, o němž se v knize všude možně píše, nebo abych se budila s tím, že kolem mě někdo chodí :-). Každopádně zažít něco takového jako hlavní hrdinka, to bych vážně nechtěla! Ale jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, abych měla trochu přehled o díle této velmi čtené autorky.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Kniha se čte moc dobře, je napsaná prostým, ale pěkným jazykem. Originální je rozdělení na tři dějové linie podle toho, kdo příběh vypráví, v rámci každé jsou pak prezentovány události z určitého období. Díky tomu se autorce podařilo do románu, který není nijak rozsáhlý, vtěsnat život tří generací. Líbí se mi i obálka, která toho vlastně spoustu prozrazuje – jenže to pochopíte až o něco později. Knihu jsem si zvolila do letošní čtenářské výzvy kvůli tomu, že pojednává mimo jiné o holokaustu. Tragédie Hany však začíná mnohem dříve než je nucena spolu s dalšími židovskými spoluobčany nastoupit do transportu a pokračuje i po válce. Jako kdyby se Hana provinila už tím, že se narodila... Spíše introvertní, slušná a až do dospělosti rodičů poslušná dívka... jednou neposlechne, a má to nedozírné následky. Ale lze mladé dívce vyčítat, že se zamilovala? Věřila v to lepší v člověku, věřila, že "ani tam" to nemůže být tak zlé, že přece i nacisté jsou lidé, že všechno zlé pomine a po válce se všichni vrátí domů... ale byla zrazena, ponížena, připravena o své nejbližší kromě jediné sestry. A nemůže se zbavit pocitu viny za to všechno... kdyby tenkrát bývala poslechla matku! Z Hany se stala podivínka... kromě sestry Rosy se jí nikdo nesnaží pomoci. Hana působí navenek pasivně, nikdo neví, co úsilí ji stojí vyjít ze svých stereotypů a čas od času navštívit sestřinu rodinu. I to však později končí tragédií... Hany mi bylo nesmírně líto. Chyby děláme všichni. Denně se musíme rozhodovat o mnoha věcech. Někdy volíme tak, jak bychom nikdy nevolili, kdybychom tušili, co to přinese nám nebo našim blízkým... Hanu v podstatě zachrání její neteř Mira. Dle anotace se zdá, že Mira je obětí nepřízně osudu – a vskutku, jako dítě byla nucena se vyrovnat s obrovskou tragédií. Jenže Mira je jiná povaha – živelná, toužící po dobrodružství, extrovertní. Kniha je inspirována skutečností a i když hrdinové jsou smyšlení, autorka studovala dobové dokumenty a některým ze svých postav přisoudila příběhy, které se skutečně staly. Trochu mě jen zarazily některé epizody, týkající se období po 2. světové válce. Nebylo jich moc, ale místy chování některých postav a jejich myšlenkové pochody neodpovídalo dané době a bylo dost přitažené za vlasy. Třeba dva školáci ve věku 9–10 let, kteří plánují vraždu stejně staré dívky, navíc způsobem, jako ze současného krimithrilleru. Přitom bez několika vět, které toto popisují, by se příběh velmi dobře obešel. Uvažovala jsem, že za tyto nesrovnalosti, jež si možná řada čtenářů ani nevšimne, dám hvězdičku dolů. Ale závěr knihy, který není ani laciným happy endem, ani další tragédií či rozpačitým přešlapováním, závěr, který dává naději, že i s krutými ranami na duši lze žít a jednoho dne se možná začít i lehce usmívat, mě přesvědčil, abych dala plný počet.... celý text

Sedmý kříž 1949, Anna Seghers

Tuto knihu, původně snad z antikvariátu, jsem si dala do výzvy k tématu o holokaustu. Až když jsem začala číst, zjistila jsem, že v knize se nepíše o koncentračním táboře určeném pro židovské obyvatele Německa, ale pro politické vězně bez rozdílu národnosti. Tedy že kniha nepojednává o holocaustu. Přečtení ale rozhodně nelituji. Ač jsem už dříve v beletrii narazila na zmínky o koncentračních táborech, které v Německu vznikaly již v 1. polovině 30. let 20. století, aby potlačily jakýkoli odpor proti rostoucí moci Hitlera, byly to opravdu jen útržky. V této knize autorka obšírně popisuje zločiny, které členové SA a SS na rozkaz "vyšší moci" páchali na vlastním obyvatelstvu již dávno před 2. světovou válkou. A to nejen na těch, kdo byli zavřeni v táborech a nelidsky týráni, ale na celé společnosti, kde si člověk nemůže být jist, zda ho za nějakou nevinnou drobnost neudá příslušník vlastní rodiny. Světové mocnosti situace v Německu patrně nezajímala, dokud jim samotným nezačalo téct do bot – nevěřím totiž, že by o tom všem nevěděly! S hlavním hrdinou příběhu, uprchlým vězněm Georgem, poznáváme, jak se lidé mohou změnit, když mají strach – anebo jim naopak někdo nabídne zdánlivě pohodlnější a lepší život, než jaký vedli dříve. Ale i to, že někdy člověk, v něhož nevkládáme přílišné naděje, dokáže pro druhé udělat nejvíc. A také, že někdy nezáleží ani tak na schopnostech, ale na obyčejném štěstí, na zlomcích sekund, kdy se rozhodneme jít jednou cestou, nikoli nějakou jinou... Román je nabitý postavami a i přesto, že v úvodu je přehled těch nejdůležitějších, trochu se mi jednotlivá jména občas pletla. Líčení myšlenek Georga i jeho přátel či bývalých přátel je velmi sugestivní a nemůže vás nenapadnout, jak byste asi na jeho místě či na místě jeho okolí reagovali vy... PS: Nakonec se mi kniha do výzvy přece jen hodí – nesplňuje totiž žádné jiné téma výzvy. Pokud tedy téma č. 1 – kniha autora, který letos oslaví/oslavil kulatiny – vztáhneme jen na žijící autory. Letos je to 120 let od narození autorky této knížky. Edit: Hm, tak nakonec jsem si uvědomila, že jsem od této autorky ještě nic nečetla, tedy na poslední téma to není, beru zpět. Mohla bych tvrdit, že se mi nelíbí obálka, ale zdvižená pěst jako symbol vzdoru proti bezpráví se ke knize hodí. Zkrátka, budu muset pátrat dál po knize na poslední téma :-).... celý text

Via Mala 1970, John Knittel

Knížku jsem získala v dobročinném internetovém bazaru, mám dokonce pocit, že ji tam (jako mnoho jiných, co se mi tu kupí :-)), nikdo nechtěl, a já si řekla, že se obětuju :-). Čtení jsem odkládala, říkala jsem si, že nemám zapotřebí nechat se strašit příběhem, kde už jen název vzbuzuje husí kůži. A pak, zrovna, když jsem si chtěla přečíst do Čtenářské výzvy nějakou knihu, jejíž hlavní hrdina trpí duševní poruchou, a váhala mezi Idiotem a Vyhoďme ho z kola ven, najednou mi padl zrak na Via Mala... hm, nebyl ten děsivý otec tak náhodou duševně nemocný? No, musím říct, že občas mi připadali jako duševně nemocní všichni z rodiny Lauretzových, nejen otec, který sice přišel o život již asi v 1/3 románu, ale myšlenky na něj se jako červená nit vinou až k poslední stránce! Možná ta temná sevřená údolí hučících řek a hluboký sníh opravdu vyvolávají v lidech melancholii... možná je to i vysvětlení, proč jsou Švýcaři tak odtažití... prostě si za celé generace zvykli na izolaci. Ale čtenářský zážitek to byl skvělý. Ano, je to drsný příběh, i když se to nedá srovnat s krimithrillery současných autorů, kde tečou potoky krve. Asi nejdrsnější tak na něm zůstává, že něco takového se mohlo stát... bohužel, jsou na světě i takoví otcové-tyrani... A rodina se snaží je omlouvat, protože se žena i děti z nepochopitelného důvodu stydí za to, co ON dělá, i když to nemohou změnit. Nechtějí o tom mluvit. Autor dokonale vykreslil psychologii tyrana i týraných, to, že každé z dětí se s takovým traumatem vyrovnává jinak... Osobně jsem však byla moc ráda, že se kniha nesoustředí jen na tyto aspekty. Je v ní mnoho o krásné švýcarské přírodě, životě lidí na venkově i ve městech, politické a hospodářské situaci (příběh je zasazen do období hospodářské krize 30. let 20. století) i o dalších věcech. Je v ní plno kontrastů – láska, nenávist, vyrovnávání se se svědomím... Postavy dětí Lauretzových, které se vyvíjejí a které jsou – alespoň mně byly – postupně čím dál více sympatické. A najdou se tam i nadčasové věty: "Ocitli jsme se na mrtvém bodě", řekl. "Stojíme ve stínu morálního bankrotu. Jsme nemocný národ. Příliš mnoho učenosti, vzdělání a teorie! Příliš mnoho úředníků, byrokratů, specialistů a spořitelen!" Obávám se, že toto dnes platí pro mnoho rozvinutých zemí... Zkrátka, v tomto románu najdete všechno...... celý text

Transsibiřská magistrála 2015, Václav Turek

Spíše než cokoli jiného je tato kniha turistickým průvodcem, nečekejte tudíž žádné napětí, ale vyčerpávající popis historie a trasy transsibiřské magistrály, včetně všech možných odboček této proslulé železnice a přilehlých měst. Na křídovém papíře, plno krásných fotografií historických památek i současnosti – nádraží, vlaky, vesnice... Na závěr autor poznamenává, že Rusko, jak je osobně poznal, je dost jiné, než to, které se nám prezentuje v médiích. Vzpomněla jsem si, jak i kolega z práce, který byl v Rusku služebně, byl velmi překvapen vysokou úrovní osobní železniční dopravy. Někdo může namítnout, že dobrá životní úroveň není všechno... co svoboda? Dá se ale mluvit o svobodě v zemích, kde se veřejné služby omezují na minimum, kde se draze opraví nádraží a následně se zavře a kde "ušetřené" peníze záhadně mizí v kdoví čí kapse... a cestující při čekání na vlak může buď svobodně mrznout, anebo zapadnout do nejbližší hospody – ale ta není zadarmo a není ani všude. Navzdory tomu jezdím vlakem ráda. I v zahraničí. A ruské železnice mě neuvěřitelně lákají :-).... celý text

V zavátých stopách 1978, František Tíkal

Knížka vyřazená z obecní knihovny – skvělá zrovna do Čtenářské výzvy – kniha, která je v době čtení méně než 20x v přečtených. Tady je ještě velká rezerva, takže se klidně můžete přidat, jestli knihu seženete. A taky je tam vylíčena svatba a minimálně dva pohřby... Život prostých lidí nebyl nikdy jednoduchý. Po zrušení nevolnictví a napoleonských válkách se sice zdálo, že přichází nová naděje a bude lépe, jenže nikdo nikomu nevěří, všude číhají špiclové, aby ohlídali, zda někdo nevede protistátní nebo proticírkevní (případně obojí) řeči, mluvit rodným jazykem často znamenalo být za hlupáka, před vrchností bylo třeba poníženě sklánět hlavu a líbat ruce... Dovedete si něco takového představit? Já ne, respektive nechci si to představovat... napadá mě, že je celkem zvláštní, že o totalitě se mluví teprve v souvislosti s 20. stoletím... Vypadá to, že žít začátkem 19. století muselo být hrozné – jenže jak v čem. Vztahy v rodinách, alespoň pokud fungovaly plus minus normálně, byly zjevně intenzivnější, častá utrpení rodiny většinou stmelila, starší členové požívali zasloužené úcty. Alespoň tak to autor popisuje a existuje myslím dost dokladů, že tomu tak skutečně bylo. Ovšem různí blázni, ztřeštěnci a namyšlenci, kteří mysleli, že se dostanou mezi "lepší společnost", když si dcera vezme barona, se taky vyskytli. Bohužel někdy jejich poblázněnost tragicky ovlivnila osudy jejich nejbližších. To je krásně ukázáno na rodině Alžběty Šimkové. Jak málo stačilo, aby se člověk dostal do vězení, byť by byl ochoten pro ostatní udělat první poslední a i v pokročilejším věku kvůli tomu denně nachodit spoustu kilometrů (nakoukněte do mapy, kde jsou Chudenice, kde Borovy, Roupov, Přeštice a další místa na Klatovsku, kde se děj odehrává), to vám zase ukáže Matěj Pivoda. Mimochodem, ten mi byl ze všech postav nejsympatičtější a trochu mě mrzelo, že v závěru byly osudy postav tak nějak useknuté. Vlastně část těch, co mi byli sympatičtí, v průběhu románu zemřela, druhá část se v době, kdy naše hrdiny autor ponechává jejich osudu, potýkala s menšími či většími problémy a nedá se říct, že by kdokoli z nich vedl aspoň trochu spokojený život. Vedle sedláků, řemeslníků a jim nadřízených správců a duchovních v knize vystupují i známé osobnosti české vědy a kultury: Dobrovský (již starý pán), Palacký (ten naopak mladíček), Tyl (teprve student) a mnozí další. I oni svádějí zápasy s nepřízní osudu – a hlavně s nepochopením okolí, snaží se rozhodnout mezi službou národu a osobním životem, často jde o bolestná rozhodování... i dnes to známe, když se snažíme skloubit pracovní a osobní život – i dnes je to těžké, i když většinou z jiných příčin. Není-li vám zatěžko číst knihy s pomalejším rozjezdem, s popisy malebné přírody, která doprovází poutníkův krok, příběhy obyčejných lidí, které není potřeba složitě vymýšlet, a přesto čtenáře zaujmou, je tohle kniha přesně pro vás. Já jsem si ji moc užila – ale pošlu dál, protože další knihy čekají na místo v poličce i na mé čtenářské oko a srdce :-).... celý text

Maminka 1990, Jaroslav Seifert

Myslím, že ve škole jsem Maminku buď nečetla, s výjimkou nějakých úryvků v čítance, anebo mi vůbec neutkvěla v paměti. A není se čemu divit – dětem často připadá zbytečné psát o obyčejných věcech, jako je mlýnek na kávu, tím méně pako věcech smutných, třeba o pohřbu... Tehdy jsme měli život před sebou, rodiče byli mladí, a že jednou možná budeme svírat v dlani jen prstýnek po mamince, nám na mysl nepřišlo... Myslím, že tuto sbírku plně ocení až dospělé děti, až uvidí, jak čas nezadržitelně plyne a všechny ty obyčejné, ale přitom krásné věci odnáší s sebou... laskající ruku, maminčin úsměv. Zvláštní je, že mnoho básní se o mamince či jiných členech rodiny vůbec nezmiňuje, ale cítíte je tak nějak v pozadí... asi tak, jako když si navždy v srdci uchováte i ty, co už s vámi nejsou, a nosíte je tak všude s sebou. Verše jsou doplněny nádhernými ilustracemi Jiřího Trnky. Dýchá z nich pohoda, vzpomínky. Nevím proč, v dětství se mi jeho obrázky vůbec nelíbily :-). Ale všechno má svůj čas...... celý text

Nejsevernější lékař 1968, Aage Gilberg

Už vůbec nevím, kde přesně jsem výtisk 1. vydání této knihy získala, zda v bazaru na DK, anebo v některém z internetových antikvariátů. Každopádně nešlo o knihu, na kterou bych měla "políčeno", ale o takovou, kterou jsem si přihodila k objednávce, "aby to stálo zato, když už platím poštovné" :-). Někdy se ukáže, že ta knížka navíc je lepší, než bych čekala, a že úmysl poslat ji po přečtení "do oběhu", nebudu moct splnit. A to je případ knihy "Nejsevernější lékař". Asi by si na čtení ještě chvíli počkala, ale díky čtenářské výzvě se mi náramně hodila, protože ji napsal dánský autor; žádného jiného Dána jsem totiž neměla po ruce. To mi nikterak nevadilo – mám ráda knížky o polárních krajích a jejich původních obyvatelích, takže už proto jsem se rozhodla nepátrat po jiné dánské literatuře. A jsem moc ráda, že jsem si vybrala právě tuto knížku. Bylo to moc hezké čtení, napínavé a hlavně psané od srdce. Líbilo se mi, že dánský lékař Aage Gilberg, který je autorem knihy, se s Eskymáky dokonale sžil, měl je rád a mnoho se od nich naučil. Ten vztah byl ale vzájemný a vlastně začal tím, že Aaage i jeho žena Lisbet byl v místní komunitě nadšeně přijati, všichni jim prokazovali úctu – ale zároveň byli nesmírně srdeční. Není divu, že když se Gilsbergovi po patnácti měsících museli vrátit do Kodaně, byli najednou rozčarováni z života, jaký dříve vedli a jsou nuceni opět vést. Ve společnosti plné přetvářky, podvodů, pomluv... ne, nemysleli tím, že by dánská společnost byla tak prohnilá, ve srovnání s jinými evropskými národy, ale naopak obrovský smysl pro přátelství, odpovědnost vůči rodině, čestnost a poctivost, které zažili u grónských Eskymáků v osadě Thule a okolí. Je ovšem otázka, jak to v těch místech vypadá dnes, po více než 80 letech od doby, kdy v Grónsku působil Aage. Jak se na tamním prostředí a lidech podepsaly změny životního prostředí, ale např. i turisté, kteří se dnes nevyhýbají žádnému koutu zeměkoule. Kniha je doplněna fotografiemi, které jsou sice černobílé, ale vzhledem k době a podmínkám, v nichž vznikaly, velmi kvalitní (napadá mě, co dnes, zda a jak vůbec v extrémních mrazech fungují digitální fotoaparáty :-)). Zajímavý byl i doslov překladatelů, kteří se snažili najít i českého polárního lékaře. Povedlo se – a od dotyčného se dozvídáme o skromnosti a pokoře severských obyvatel, kteří s mnoha bolestmi čekají na svého lékaře i několik týdnů. Jaký rozdíl oproti rozmazleným Evropanům! Ovšem dodejme, že moje vydání knihy je z roku 1947; myslím, že dnešní poměry, kdy je ve městech lékáren téměř více než prodejen potravin, a přesto jsou lidé čím dál víc nemocní, by pan doktor, kdyby žil, asi jen tak nerozdýchal. Jediná "vada", kterou jsem na knize našla a která vlastně slouží knize ke cti, bylo toto: můj výtisk byl ještě předtím, než se ke mně dostal, čtený asi už mnohokrát, a tak nejenže na poměrně tuhých a odolných stránkách vznikly oslí růžky a některé listy se uvolnily, ale musela jsem dávat velký pozor, aby se mi brožovaný výtisk úplně nerozpadl v rukou :-). Všem zájemcům o polární kraje vřele doporučuji, pokud knihu seženou. Svůj výtisk ale do oběhu už nepošlu, hned mu jdu najít místo v knihovně :-).... celý text

Islandský rybár 1966, Pierre Loti

Když jsem zjistila, že jedno z témat čtenářské výzvy bude kniha, kde hlavní hrdina má vaše/moje vysněné povolání, přemýšlela jsem, které povolání si vybrat. Jedno moje vysněné povolání sice vykonávám, ale o tom bych knihu sháněla jen dost těžko... i když možná o Tadeáši Haenkem někdy někdo knihu napsal, ale bádal v tropech – a tam se mi nechce :-). V záloze mám naštěstí i další vysněná povolání, která mě sice neživí, a když, tak jen příležitostně o dovolené, ale nejsou o nic méně vysněná, než to první. A k nim patří i povolání rybářské. Nadšeně jsem se tedy začala rozhlížet po knihách, kde je hlavní hrdina rybářem. Ač jsem takových knih přečetla plno, měly tu chybu, že hlavní hrdina byl rybář sportovní, tedy rybařina byla jen jeho koníčkem. Kniha o rybáři profesním, nejspíš tedy rybničním, která by byla beletrií, mě žádná nenapadla, a tak jsem se vrhla na rybáře mořské, kteří jsou nejen rybáři, ale i námořníci (další vysněné povolání – zdědila jsem po mamince, tedy ne to povolání, jen ten sen :-)). Islandský rybář má vlastně více hlavních hrdinů – rybáře Yanna a mladičkého Silvestra, Silvestrovu babičku a Yannovu snoubenku, později ženu Gaud. Rybáři vyplouvající každého jara z Bretaně až ke vzdálenému Islandu a vracející se koncem léta či začátkem podzimu s nákladem ryb, neměli lehké živobití. Věčné bičující větry, rozbouřené moře, zima, chlad, nevyspání... když šly ryby, pracovalo se neustále, i v noci, střídali se po skupinách. Ale přiznám se, že bych si asi spíše zvykla na neustálé nebezpečí, než na život babiček, matek, snoubenek a manželek rybářů, které s každodenné úzkostí čekaly, zda se jejich vnuk, syn, snoubenec či manžel vrátí... zpravidla se nevrátili všichni a některým rodinám moře postupně vzalo všechny muže. Děj románu je velmi jednoduchý a dýchne z něj na vás spíše smutek – nejen kvůli nelehkým, často tragickým osudům bretaňských rybářů, ale i díky podmanivému líčení drsné přímořské krajiny, plné studených žulových skal, kde téměž chybějí stromy a kamenné domky obrostlé mechem se choulí pod skalními převisy či mezi kopci, aby byly aspoň trochu chráněné před větrem. Ano, příběh je smutný, ale čiší z něj obrovská láska prostých lidí k jejich rodinám, a je jedno, zda jde o starou babičku, anebo dosud nedospělého mladíka, jejich city jsou stejně vřelé. Více neprozradím, snad jen to, že kniha se hodí i do jiného tématu letošní čtenářské výzvy – je tam podrobně popsána jak svatba, tak pohřeb...... celý text

Od pondělka do neděle 1987, Františka Semeráková

Hledala jsem do Čtenářské výzvy nějakou knihu s dnem týdnu v názvu. Protože jsem ve své knihovničce žádnou neměla a protože mi přišlo avízo z antikvariátu, že tam mají některé, mnou již delší dobu poptávané knihy, podívala jsem se rovnou i po knize k příslušnému bodu výzvy. Moc jich tam neměli a většina z nich je na DK hodnocena nevalně. "Od pondělka do neděle" nikdo nehodnotil, ba nebyl tu (a není dosud) ani popis knihy. Ano, přesně to chci – zajíce v pytli! :-) A přišly knížky! Věděla jsem, že tahle bude tenká (nemám místo v knihovně, takže takové knihy se hodí), věděla jsem, jak bude vypadat obálka – a to bylo zhruba všechno. No dobře, ještě název a autor :-). Byly to verše! Náklad necelý tisíc výtisků. Regionální vydavatelství. Vlastně něco z toho ještě na DK uvedeno je, ale já to tak nějak zazdila :-). Verše zaujmou svojí prostotou a rytmičností, na první pohled připomínají mnohé z nich říkanky pro děti. Ostatně, v doslovu editor odkazuje na některé dřívější práce autorky, v nichž přiznává, že na nic jiného než na tvorbu pro děti by si ani netroufla. Ale to byla její raná tvorba. Později se věnuje hlavně tvorbě o tkalcích - bylo to i její povolání. Pro mě španělská vesnice, neb v mém kraji tkalcovská tradice není a nikdy nebyla. Takže občas některá slova mi nepřipadala ani povědomá, natož abych jim rozuměla :-). Ale bylo jich jen pár. Ne všechny verše jsou o tkalcích, přadlenách a těžkém životě lidí v Podorličí. Najdou se tu i modernější motivy (např. Když to první auto jelo, Paní Široká), anebo básně o přírodě. Alespoň krátký úryvek z básně Sestry (str.46), která se mi líbila nejvíc z celé sbírky: "Jako dvě pentlice jsou naše Orlice, jedna je divoká, druhá je tichá, jedna si zabouří, druhá si vzdychá, a přece, a přece obě dvě sestry jsou, obě si z křišťálu pramínky naberou."... celý text

Ulice rybařící kočky 1977, Jolán Földes

Občas se mi při objednávání knížek z bazaru na DK nebo z antikvariiátu zdá, že poštovné je na to, kolik knih jsem si vybrala, příliš drahé, a že by tedy pošta mohla mít ten balíček o něco těžší :-). A pak vybírám starší knížky po dvacetikoruně, většinou podle názvu. Ulice rybařící kočky byla jednou z nich – zaujala mě ta kočka v názvu. Poslala jsem knihu do výzvy v kategorii "Kniha, která vás zaujala svým názvem", ale nakonec skončila v kategorii "Kniha, v níž se odehrává svatba nebo pohřeb". V této knize, která je posmutnělá a melancholická, tak jako lidé, kteří jsou nuceni z nějakého důvodu opustit svoji vlast a hledat štěstí jinde, se bohužel svatba neodehrává a pohřeb se týká jednoho zajímavého a všemi milovaného hrdiny... bohužel ani takovým se nevyhýbají nehody. Není to veselé čtení – ale přesto je krásné. I ve smutném životě se občas stanou hezké věci. Děti jsou zdravé a dobře se učí. Syn János se stal inženýrem (ve 30. létech 20. století se to nepovedlo mnoha lidem, a v rodinách emigrantů už vůbec ne). Matka a pak i otec byli vážně nemocní – ale oba se uzdravili. Mladší dcera Klárika je živá, temperamentní, upřímná – a dovede hovořit s kýmkoli o čemkoli (chtěla bych nějakou takovou Kláriku za kamarádku :-)). I když jsme spadli až na dno, vždycky jsme se zas zvedli. Pomáhají nám přátelé – emigranti z jiných zemí – v jedné ulici tak bydlí pospolu půlka Evropy. Už dlouho mi nebyly postavy nějakého románu tak sympatické. Přemýšlela jsem, čím to – nejspíš proto, že autorka vykreslila postavy románu velmi realisticky. S chybami, mnoha selháními – ale i upřímnými a čistými touhami, přátelstvím a láskou k rodině, jakkoli je každý její člen jiný a za normálních okolností se hádají a mají pocit, že jeden druhému nerozumí. Neposuzuje, pouze pozoruje. A že je co pozorovat! Směsice všech národů a jejich rozdílných pohnutek k pobytu v Paříži, kde chodí do jedné hospody lidé, kteří by po sobě ve své vlasti možná i stříleli. Zvláště zajímavé byly debaty emigrantů ruské národnosti, kteří utekli po říjnové revoluci a čekali, až se vše vrátí do starých kolejí... Líbilo se mi i vylíčení atmosféry meziválečné Paříže včetně celkové atmosféry ve společnosti (městu samotnému a jeho pamětihodnostem není věnováno mnoho prostoru, spíše se autorka věnuje lidem, jejich jednání a názorům) a pokud někdy do tohoto města zavítám, určitě se půjdu podívat do Ulice rybařící kočky. Tato kniha mi opět potrdila, že v edici Panoráma v nakladatelství Melantrich vycházely skutečné literární skvosty. Doporučuji všemi deseti každému zájemci o romány, jejichž prostřednictvím lze poznat kus evropské historie.... celý text

Svátky krásné hvězdy 1988, František Kožík

Moc hezká knížka, kterou jsem si ráda přečetla i teď, po Vánocích, když už jsem se k ní o svátcích nedostala. Je napsaná laskavým jazykem, srozumitelným i školním dětem, knížku si však určitě rádi přečtou i dospělí. Vlastně možná spíše dospělí – dětem nejspíš bude připadat popis Vánoc z doby "předmobilové" a "předinternetové" jako něco předpotopního. I když věřím, že kdyby měly možnost ocitnout se uprostřed sněhových závějí v chalupě prarodičů někde v horách, nakonec by i dnešní děti podlehly kouzlu Vánoc bez zbytečné techniky, v duchu krásných českých lidových tradic, podobně, jako se to stalo hrdinům příběhu v této knížce... I když se mi knížka moc líbila, pošlu ji dál do světa. Nejen proto, že knih mám mnoho, času na čtení málo a místa na knihy ještě méně. Hlavní důvod je ten, aby se tato knížka dostala dál, k mým přátelům a kolegům, či jejich dětem. Věřím, že si ji stejně jako já užijí! Ještě malý dovětek k zařazení této knížky pod téma Čtenářské výzvy 2020. Původně jsem myslela, že to bude žhavý kandidát na téma poslední, tj. kniha, která nesplňuje podmínky žádného z předchozích témat. Jenže pak jsem se pořádně podívala na obálku a jako botanička nemohla nepoznat rostliny plané mrkve (Daucus carota). Zkrátka a dobře, na obálce je (mimo jiné) květina, i když v zimě jsou nadzemní části mrkve suché, což je dobře vidět i na obrázku. Sice jsem chvíli váhala, zda se něco takového dá uznat jako květina - jenže když budete mít růži a usušíte ji, je to pořád růže a pořád květina. Takže jsem mrkev nechala ve květinách a s hledáním kandidáta na poslední téma můžu začít od začátku :-).... celý text