BabaJaga11 přečtené 442

Adieu, mládí! 1985, Bohumil Nohejl

Úlovek z knih vyřazených z obecní knihovny, přečteno asi za dvě hodiny během cesty vlakem a ponecháno v nádražní knihovně v Č. Budějovicích. Je to knížka pro mládež, nedívala jsem se na doporučený věk, ale tipla bych si tak 12–13 let. Alespoň tehdy, za mého mládí. Obávám se, že dnes by se řada rodičů zdráhala svým potomkům příslušné věkové kategorie dát knihu ke čtení, protože by jim připadala příliš drastická. Druhá světová válka se sice již blíží ke svému konci, ale i tak stačí drobná neopatrnost, slovo, pohled, podaná pomocná ruka - a o teprve šestnáctiletý Vilém, denně těžce pracující v textilní továrně, na vlastní kůži pozná brutalitu německých samozvaných vládců. A to může mluvit o štěstí, že pro něj vše skončilo "pouze" krutým výpraskem. Nesvoboda, všudypřítomný strach, nedostatek základních potravin, krutost od lidí, s nimiž kdysi vyrůstal... ale nakonec i pomoc od takových, od nichž by to čekal nejméně, odpor těch nejutlačovanějších... Rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení - a vůbec nevadí, že už Vám není -náct.... celý text

Hodina závrati 1975, Nina Bonhardová

Kniha volně navazuje na trilogii Tanec rabů, Selský mor a Polyxena, takže se v ní setkáme s některými nám již známými postavami - Jiříkem Bezejmencem a jeho rodinou, paní Polyxenou, nyní již Lobkovickou, mihne se zde i jméno Jakuba Krčína, který odhalí jedno ze svých tajemství (to je patrně fikcí autorky, i když kdoví, co všechno v archivech vybádala a i kdyby ne, mohlo to tak nějak klidně být). Ústřední postavou je ovšem Petr Vok z Rožmberka, již starý a nemocný a - jak píše níže elcapitano (s nímž budu ve svém komentáři trochu polemizovat) - nacházející se na smrtelné posteli. I když knihy Selský mor a Polyxena se mi moc líbily (Tanec rabů jsem si ještě neopatřila), říkala jsem si, že tohle asi bude slabší, co zajímavého může vzniknout, když se celá kniha věnuje pomalu umírajícímu člověku? A vidíte – může! Alespoň pro mě. Nevadí mi totiž, že jsou v knize pasáže, které jsou pomalejší. Život je taky takový – kdyby byl celý jen jedna velký jízda, prolítli bychom jím od kolébky k hrobu, ani bychom nevěděli jak. Možná to tak někomu vyhovuje, ale já se potřebuju občas zastavit a rozhlédnout, byť někdy to může být bolestné. To ostatně dokazují poslední měsíce života Petra Voka. Musím říct, že bych asi tuto knihu hodnotila dost jinak, kdybych nečetla knihy Selský mor a Polyxena. Zejména v první z nich je Petr Vok vylíčen jako bouřlivák a bohém, který si plnými doušky užívá života, ale necítí za nic odpovědnost. Pro mě tímto člověk nepříliš sympatický, protože jak už to bývá, spoustu věcí má za takové lidi "na triku" někdo jiný, třeba starší sourozenec. Chudák Vilém, říkala jsem si! Myslím, že tak nějak má posledního Rožmberka dosud většina lidí "zaškatulkovaného". V krátké předmluvě na to upozorňuje i autorka, s tím, že tento obraz je značně zkreslený, jak ukazují mnohé historické dokumenty. A že se pokusí tento obraz poopravit. Nejsem historik, tudíž těžko pro mě soudit, do jaké míry vychází autorka ze skutečnosti a nakolik nakonec podlehla i po staletích osobnímu kouzlu Petra Voka :-). Ale co jsem se tak namátkou probírala různými jinými zdroji, řekla bych, že ten zažitý obraz o P. Vokovi v naší společnosti byl a asi stále je skutečně dost pokřivený. Habsburkové, jmenovitě Rudolf II., hodně potřebovali rožmberské peníze, ale Vok i přesto byl u Rudolfa ve značné nemilosti. Autorka ovšem nijak nezamlčuje Vokovy chyby, či jednání, jež mohlo být za chyby považováno. A idea rovnosti a bratrství? Těžko říct, zda Petr Vok k něčemu takovému dospěl. Ale možné to je, zejména pod vlivem Karla Staršího ze Žerotína. Navíc na smrtelné posteli může člověk dospět k ledasčemu. Ví, že už na světě douho nebude a že už mu nemůže nikdo ublížit, zejména, nemá-li děti. Každopádně, idea svobody, rovnosti a bratrství se objevovala v historii mnohokrát při různých revolučních událostech, kdy si padají do náruče i lidé, kteří se jinak nemohou vystát. A krásné je na tom to, že si v té chvíli myslí, že to tak bude navěky... Mimo jiné i před 30 lety... všichni byli krásní, všechno bylo krásné, než euforie pominula a zjistili jsme, co se mezitím stačili rozkrást ti, co těmhle citům nepodlehli... a lidstvo se až tak nemění, aspoň ne v základních věcech. Připustíme-li, že historie se v různých obměnách opakuje, působí román N. Bonhardové velmi věrohodně. Každopádně ale Petr Vok mnohem více než o bratrství s poddanými přemýšlí a do poslední chvíle usiluje hlavně o svobodu vyznání. A na tom nelze vidět nic špatného ani nevěrohodného. Na mnoha místech knihy je také uvedeno, že se spíše domluvil s umírněnými katolíky než ortodoxními protestanty. Základem křesťanské víry je láska k bližnímu. Vždy mi bylo záhadou, jak někdo může ve jménu této víry prolévat krev a upalovat na hranici... a přiznejme si, že katolická církev tímto byla obzvláště a nechvalně proslulá... Při čtení této knížky mě napadlo, že lidem, kteří toto dělali a dělají, jde asi spíše o formu, nikoli o obsah. Formální dodržování pravidel je totiž daleko snazší prosazovat a kontrolovat. Vlastně se toho po této stránce mnoho nezměnilo, alespoň mám ten pocit. Všechna možná byrokratická nařízení, jimiž se musíme řídit, ať chceme či ne, jsou právě takovou formou, kterou musíme naplnit. Ano, dnes máme svobodu vyznání, to je fajn! Ale co to ostatní? Co život, myslím tím to nejlepší a neušlechtilejší v nás? Máme síly a čas na něco takového? Asi je občas dobré připomenout si oblíbené heslo Petra Voka – "memento mori". Toto je jeden z mnoha rozměrů knihy – připomíná nám vlastní smrtelnost. I proto dávám pět hvězdiček.... celý text

Úplně malá karavana 1979, Ludmila Uličná

Příjemná oddechová knížka. V době vydání pro naše čtenáře opravdová exotika, dnes tomu tak již není, s tím, jak můžeme cestovat prakticky kamkoli... I když je pravda, že destinace, kam se vydala autorka knihy se svým mužem, dnes nepatří zrovna k nejbezpečnějším a zdá se, že oblasti pro turisty nevhodné se budou spíše rozšiřovat. I když v knize jsou popsány ozbrojené střety v Libanonu, byla to výjimka. Naopak v Íráku, Sýrii a Turecku se naši cestovatelé setkávali s pohostinností a ochotou pomoci za každé situace. Hlavním nebezpečím pak bylo uvíznutí v liduprázdné poušti bez zásob vody a benzínu. I v knihách jiných autorů o zemích Blízkého Východu se období zhruba od 30. let 20. století až do let 70.-80. uvádí jako doba odklonu od nejpřísnějších tradic islámu a celkové sekularizace společnosti, větších práv pro ženy, univerzitní svobody, atd. Jenže tato doba je nejspíš pryč, alespoň na tak dlouho, než si lidé v dotčené části světa uvědomí, že se pomalu ale jistě vrací do středověku. Alespoň v tom, co je dovoleno si myslet, jaké náboženství je možno vyznávat a kdo má mít v rodině hlavní slovo... rychlých aut, letadel, internetu a dalších výdobytků se ovšem zastánci dávných tradic jen tak nevzdají... Můžeme jen dooufat, že to dobré v lidech přetrvá, ať se děje co se děje, a že to jednoho dne zvítězí. Nemůžeme-li udělat nic jiného, alespoň si čtěme a snažme se pochopit... znát reálná nebezpečí, ale nezveličovat je, uvědomit si kulturní odlišnosti, ale i to, že ve svém nitru jsou si všichni lidé svými tužbami nesmírně podobní...... celý text

Polyxena 1985, Nina Bonhardová

Knížka má sice přes 400 stránek, ale byla bych ji zhltla za několik dní, nebýt toho, že jsem v práci měla poslední týdny tolik povinností, že na čtení došlo výhradně při cestování MHD nebo vlakem. Posledních asi 120 stránek jsem dočítala už cestou na dovolenou. Ráda jsem se znovu setkala s některými oblíbenými hrdiny z knihy Selský mor a i když většinu z nich stíhají různé rány osudu, v závěru knihy následuje jakési smíření i u takových trdohlavých osobností, kde bychom to nečekali. Více se již o nich nikde nedozvíme, román Polyxena jihočeskou trilogii ze 16. století uzavírá. A možná je to tak dobře, protože české země čekaly velmi krušné časy. Vlastně je vidět už v líčení historických událostí v této knize, co vše se dělo, jaké intriky se odehrávaly v nejvyšších kruzích, jaký šlechtic či církev získávali čím dál větší moc... ale psal se teprve rok 1595 a nikdo nevěděl, co se bude dít o 25 let později. Z knížky jsem se dověděla mnoho zajímavých souvislostí o české historii (v doslovu se píše, že autorka velmi pečlivě studovala archivní prameny v archivech v Třeboni a Českém Krumlově), ale oblíbila jsem si i některé historické postavy, ač jsem k nim dříve měla výhrady. Autorka velmi podrobně líčí jejich psychologii a jednání - něco si jistě přidala, ale moc toho asi není, protože třeba pánové Petr Vok a Jakub Krčín byli zřejmě natolik originální osobnosti, že by je žádný spisovatel lépe nevymyslel :-). Rozhodně musím sehnat ještě Tanec rabů - sice je to první díl trilogie, ale vůbec mi nevadí, že ho budu číst jako poslední.... celý text

Rybnikářova práce 1946, Václav Dyk

Myslela jsem, že jde o odbornou knihu o práci profesních rybářů (tehdy označovaných pojmem "rybnikáři") v polovině 20. století. Ale bylo to úplně jinak. Ne že by odborné informace v knize chyběly, kdo o hospodaření na rybnících nic neví, zcela jistě tam najde poučení, protože spousta věcí se za těch více než 70 let anu moc nezměnila. Až na kožené kabátce a holínky rybářů, koňské povozy s lejtemi a některé další vybavení. Kniha je ale hlavně oslavou práce rybářů. Někdy až příliš patetickou na můj vkus, ale taková tehdy byla doba. Nemyslím jen dobu poválečnou, budovatelskou, ale když se podíváte na předválečné reportáže o různých stavbách či významných událostech, i tam tam toho patosu najdete vrchovatě :-). Když jsem si zvykla na autorův květnatý styl, knížka se četla sama. Jak by také ne – nebýt toho, že jsem musela odložit dovolenou, už tento týden bych se podílela na výlovu našeho druhého největšího rybníka, Bezdreva u Hluboké. A tak ve mě detailní popis výlovu při čtení probouzel radost i dojetí. Chabá náhrada za Bezdrev, ale aspoň něco. Těžko pochopitelné pro někoho, kdo to nezná. A nemyslím tím, že stát na hrázi znamená znát. Abyste znali, musíte být dole v bahně a ve vodě a mezi rybami a mezi chlapci a chlapy v gumácích a lovákách. Z knihy jsem zas posbírala nějaké nové "střípky" do mozaiky mých znalostí o českém produkčním rybářství. Jsou tam například fotografie obrazů mně neznámého malíře, jež zobrazují výlovy rybníků. Z vlastní zkušenosti vím, že není jednoduché výlov ani nafotit - a namalovat jej? To si vůbec nedovedu představit! Kdo má rád atmosféru výlovů a historii českého rybářství, nechť si tuto knihu rozhodně opatří. Mě stála v antikvariátě 50,- Kč a bude mít v mé knihovně čestné místo.... celý text

Historické rybníky České republiky: srovnání současnosti se stavem v 2. polovině 19. století 2014, Renata Pavelková

Odborná kniha, která vznikla z výzkumného projektu a kterou jsem získala přímo od autorky. Takové knihy obvykle není zvykem číst jako román, ale pouze v nich dohledávat informace. Tady jsem udělala výjimku – potřebuju číst pro relax od počítače, ale momentálně zároveň mít dostatek rybniční inspirace pro psaní vlastního projektu. A tak jsem sáhla po této knize a přečetla ji celou, jen s výjimkou anglického summary, což pro mě už nebylo nutné. Nejvíc se mi líbily rozbory toho, kde a kdy rybníky zanikaly (od 17. do 19. století) a z jakých příčin (byly rozmanité, od pěstování cukrovky až po těžbu uhlí), a kdy a proč potom zase začaly vznikat (hlavně 20. století, třeba jako protipovodňová ochrana). Ke knize však mám i kritické připomínky – jsou v ní místy věcné chyby (např. jméno rybníka na Novohradsku je uvedeno jako Žďár, ve skutečnosti jde o Žár), formulační nedokonalosti a překlepy a chyby v gramatice. Je bohužel vidět, že se nestihla pořádná korektura, jak už to u knih z projektů vydaných bývá (pokud by kniha včas nevyšla, propadly by peníze na ni určené). To bych ale pochopila, protože vím, jak člověk kolikrát bojuje s časem. Trochu víc mě zklamal obrazový doprovod - některé mapky a další obrázky jsou velmi špatně čitelné, protože jsou malé. Např. každá mapka s analýzou historických či zaniklých rybníků v celé ČR by zasluhovala být na celé stránce (podél delší strany). Ani grafické zpracování obrázků není optimální, legenda je leckde neúměrně drobným písmem, což zvláště tluče do očí při porovnání s popisky obrázků. Ale abych jen nekritizovala – kniha pro mě byla opravdu užitečnou inspirací a doporučuji ji všem zájemcům o historii rybníků. Koupit se asi nedá, ale hlavní autorka jistě ještě bude mít nějaké volné výtisky :-).... celý text

Můj Myslív 1998, Ladislav Stehlík

Útlá, ale moc milá knížka. Ladislav Stehlík v ní vzpomíná na svoje patnáctileté působení v roli učitele v obci Myslív na Klatovsku. Líbil se mi jeho jemný, nevtíravý humor, s nímž píše o svých sousedech, bavilo mě číst o tom, že ve 30. ltech 20. století do obce nejezdil autobus a i starosta musel do Klatov vzdálených 20 km pěkně po svých. Popisy krajiny, vztahů, dění v obci... měl to tam rád a z knihy je to vidět. Dnes si to nedovedeme představit, ale ta doba měla svoje kouzlo... prostě na některé věci člověk potřeboval půl dne a mohl jít a přemýšlet... dnes za půlden musíte stihnout nejen 20 km do Klatov, ale třeba i do Prahy a zpět a ještě něco cestou vyřídit v Plzni... honíme se jako blázni – a za čím vlastně? Stehlíkovy knihy dávají příležitost na chvíli se zastavit – a ani tato není výjimkou. Asi nejvíc mě ale nadchly nádherné ilustrace. Jsou detailně propracované, asi kresba tužkou, aspoň tak to vypadá. V Zemi zamyšlené jsou kresby hrubší a schematičtější, vypadá to na uhel, je to hezké, ale přece jen na detaily nevhodné – taky se o ně autor nepokoušel. "Můj Myslív" byla asi moje letošní nejlepší koupě z antikvariátu – nemyslím tím cenu, byť ani ta nebyla vysoká, ale obsah.... celý text

Příběh o Ljotovi a Vigdis 1987, Sigrid Undset

Trochu mi to připomínalo "hororové" pohádky jako z knihy "Krása nesmírná". Všechno je vylíčeno nesmírně přímočaře, bez nějakého vysvětlování a omlouvání – tak se to prostě stalo a hotovo. Ani jsem nespočítala, kolik lidí v knize zemřelo násilnou smrtí... holt středověk. Trochu rozporuplné, na jedné straně se Vigdis modlí v křesťanském kostele, na straně druhé by Ljota ráda viděla mrtvého. I když nakonec zjistí, že si možná celou dobu přála něco jiného. Bavilo mě číst o tom, jak někdo někam přijel, byl přijat jako host se všemi poctami, bohatě pohoštěn a štědře obdarován... opravdu jako v pohádce. Ale taky to mohlo sklouznout k tomu, že dostal oštěpem nebo mečem. A co mě hodně zaujalo, že za zabití člena rodiny mohla rodina žádat náhradu v drahých kovech či naturáliích. Ovšem musela být dostatečné výmluvná, anebo se jejich případu musel ujmout někdo vlivný. Ani když náhradu obdrželi, nebylo jim upřeno právo pomstít smrt smrtí. Přesto se to tak nějak bralo, že je to něco normálního. Bydlet pod jednou střechou s vrahem zřejmě nikomu nevadilo, ale "pohaněná" žena, to bylo něco jiného... i když tedy křesťanství ještě nebrali moc vážně. Řekla bych, že pro čtenáře z naší doby a navíc střední Evropy možná trochu nezvyklé, ale za přečtení knížka stojí. Čte se dobře a taky se dobře vejde do batohu při cestování. A určitě potěší v další knihobudce, kam ji brzy zase odnesu :-). A už se těším na Kristinu Vavřincovu, kterou jsem nedávno získala za pár korun v dobročinném bazaru.... celý text

Neviditelné vítězství 2004, Richard Gordon (p)

Ač jde o román, opírá se o historické skutečnosti, jednak o politický vývoj v Evropě v období mezi dvěma světovými válkami, během 2. světové války a krátce po ní, jednak o rozvoj medicíny, zejména pak výzkum patogenních bakterií a proti nim použitelných léčiv. A samozřejmě nechybějí ani milostné vztahy, pevná přátelství a v náznaku se objevují i špionážní záplatky. Moc se mi to líbilo, ač to není zrovna jednoduché čtení. Spletitá historická fakta jsou okořeněna fiktivním příběhem J. Elgara, který v knize vystupuje jako hlavní hrdina a vypravěč; údajně on mohl za to, že siru A. Flemmingovi zplesnivěly bakteriální kultury, což stálo u zrodu penicilínu, ovšem dobové dokumenty se o žádném nedůsledném studentovi nezmiňují. Je tam hodně postav různých národností – Němci, Britové, Američané, Francouzi... Místy se autor soustředil na pečlivý popis prostředí a lidí, ať již obydlí hlavního hrdiny, chodů nějaké večeře, či vybavení laboratoří... pro někoho by to asi bylo dost nudné. Mně to nevadilo, dává to totiž prostor pro přemýšlení o hrůzách nejen válečných, ale např. i o Německu před 2. světovou válkou (je neuvěřitelné, jak dlouho před rokem 1939 Hitler nechal vraždit a věznit své politické odpůrce, spousty lidí – a procházelo mu to) či o tom, co po válce dělaly vítězné mocnosti (USA nejen pochytaly a do svých laboratoří "vyvezly" spoustu německých vědců, aby se tam věnovali výrobě zbraní včetně jaderných – jak ušlechtilé, že? :-(, ale prolezly v Německu veškerou možnou dokumentaci a sebraly vše, co mohlykomerčně využít... kupodivu Britové, kteří jim v tom pomáhali, moc nezískali, ukazují se jako gentlemani, kteří se nesnaží na válce co nejvíc "vytřískat", na rozdíl od Američanů). Velmi silné bylo líčení prvních pokusů užití sulfonamidů a penicilínu u pacientů a zoufalství, když léku nebyl dostatek a pacient nakonec přes slibné zlepšení zemřel. Komerční výroba těchto léků byla již během 2. světové války zvládnuta, ale distribuce byla během války a krátce po ní velmi omezená a lidé umírali dál. I zde se ovšem někomu válka "vyplatila", zejména penicilín se vyvažoval takřka zlatem... Nesmírně poučné, hlavně tím, jak je lidstvo stále nepoučitelné... Doporučuji!... celý text

Dům radostí 1982, Helena Šmahelová

Nečekala bych, že mě tato kniha, kterou jsem získala zdarma coby výtisk vyřazený z obecní knihovny, tolik chytne za srdce. Tváří se tak obyčejně... a přitom je to skrytý poklad, obsahující spoustu cenných poselství. Například to, že někdy se v životě dostaneme do situace, kterou bychom si sami nevybrali, ale nakonec od základu změní náš život takovým způsobem, že jsme za to hluboce vděčni. To je i případ Anděly a Jana. Jejich tělesná postižení jsou vážná a nepřehlédnutelná, ale nakonec zjistíme, že mnohem větším omezením než tělesný stav je pro ně jejich nitro. Zejména pro Jana – zdá se, že touží po svém klidu, svých knihách, bojí se změn a nikdy nevyleze ze své ulity. V podstatě se bojí toho, že na něj bude příliš vidět, lidé o něm budou mluvit, ukazovat si na něj, vysmívat se... nakonec zjišťuje, že těch, kdo to dělají, zas kolem sebe tolik nemá. Anděla je neřízená střela, živelná a bezprostřední. Svoji lásku projevuje tak, jak umí. Především pro své milované vykoná obrovskou spoustu práce, a to prosím s pouhou jednou rukou, protože druhou nemá. Byla by si ráda i povídala, jen tak, o všedních starostech, což se jí s mlčenlivým a do sebe zahloubaným Janem příliš nedaří. Není to žádná intelektuálka, ale i Jan uznává, že její postoje jsou prosyceny životní moudrostí. Proč o něčem jen číst? Proč to rovnou neudělat? Mladou dvojici opouštíme ve chvíli, kdy jejich společný život získává pevný řád a je protkán jemnou radostí. Mají k tomu dobrý důvod, a vlastně ne jen jeden! Netuším, zda je příběh smyšlený, anebo předlohou byla skutečná dvojice. Každopádně z počátečních rozpaků a konfliktů vzniklo něco moc hezkého. Vlastně se udál malý zázrak. Někdy má člověk všechny přepoklady být šťastný – je krásný, zdravý a úspěšný – a přesto štastný není. Příliš mnoho možností někdy vede k neschopnosti rozhodnout se a u rozhodnutí vydržet. Když nám všechno štěstí spadne samo do klína, nemusíme se snažit je sami vytvářet. Na začátku dvojice připomíná pár z pohádky... a pak se to pokazí, snad natruc všem skvělým předokladům... protože proč si nenajít ještě někoho lepšího? Někdy je dobré nemít příliš mnoho možností, tak jako Anděla a Jan... ...ani mnohé skvělé knihy bych nepřečetla, kdyby toho v polici v nádražní knihovně bylo víc na výběr :-).... celý text

Divočina 2015, Cheryl Strayed

Poté, co jsem napsala ke knize sáhodlouhý komentář, dala "vložit komentář", a ten se tvářil jako uložený, jsem si jej chtěla prohlédnout a opravit případné překlepy. Ve skutečnosti se však komentář neuložil :-(. Sorry, DK, ale podruhé ke stejné knize nic nepíšu! Že by se Ti nelíbila moje kritika - byť jen velmi mírná – americké lehkomyslnosti až nezodpovědnosti, hamburgerů a cheesburgerů a chipsů namísto pořádného jídla a pár dalších věcí? Anebo to, že PCT je určitě fajn, ale že i naše domácí stezky mají kouzelnou moc změnit srdce i mysl člověka, byť se člověk nepohybuje v málo pozměněné divočině, ale třeba mezi poli, lesy a lukami, ovšem mimo turistické cesty stejně krásně osamocen? Že i tady můžete prožívat podobné niterné pocity jako Cheryl? Ať je to cokoli, milá DK, jdu spát a ještě než zhasnu, začnu číst nějakou novou knížku. Doufám, že komentář k ní mi už nesežereš! :-)... celý text

Selský mor 1982, Nina Bonhardová

Napínavé od začátku až do konce, nemohla jsem se odtrhnout, a to i přesto, že děj je poměrně spletitý a nabitý postavami. Román vlastně nemá hlavního hrdinu, je v něm hned několik důležitých postav, jimž autorka věnuje větší pozornost, popisuje jejich dětství, životní osudy... a u některých i hořký konec. Trochu mě mrzí, že na konci knihy se již nepíše o tom, kam se poděli Jiřík Bezejmenec a jeho žena Ofka, ale kdoví, možná se ještě objeví v posledním dílu trilogie. Taky bych uvítala nějakou předmluvu nebo závěrečné shrnutí autorky, z níž by bylo jasné, o kterých postavách historikové vědí, že existovaly, a které jsou vymyšlené pro oživení děje. Zatímco k příslušníkům vyšší šlechty a dalším významným osobnostem (J. Krčín a další) existuje dostatek věrohodných informací, takže v tomto směru se autorka mohla držet historických faktů, o nižší šlechtě již tolik informací není, tím méně pak o poddaných. Není divu, že např. osobnost Jakuba Kubaty, vůdce selské vzpoury, je dodnes opředena tajemstvím, nebo že paní Eliška Kořenská, zde vylíčená jako žena soucitná a spravedlivá, která poskytuje azyl chudým, je jinde popisována jako ztělesnění zla (i když pokud je pravda, že měla "pifku" na J. Krčína, mocného třeboňského regenta, který dovedl zaonačit i "úpravu" informací ve svůj prospěch, asi takové rozporuplné hodnocení její osoby nepřekvapuje). Samostatnou kapitolou je J. Krčín, který je vylíčen takřka jako netvor. Četla jsem o něm více knih, ale tato je asi nejkritičtější. Těžko říct, kde je pravda. Ovšem nezapomeňme, že to byl člověk Rožmberky velmi vážený, protože přinášel spoustu peněz do jejich pokladen. A jeho dílo – rybníky, rybniční náhony a další stavby - se z velké části zachovalo dodnes. Krčín měl tudíž mocné ochránce, kteří jistě zdůrazňovali hlavně jeho kladné stránky, a to i sami kvůli sobě. Dnes už se člověku jaksi nechce věřit, že by někdo, kdo vytvořil tolik krásy, mohl být tak zlý... Jenže skutečnou pravdu se zřejmě nikdy nedozvíme...... celý text

Předpověď na noc a zítřek 1987, Jaroslav Mazáč

Velmi zvláštní básně, kterým jsem příliš neporozuměla. Asi to nebyl jen můj problém, protože tuto knížku, kterou jsem získala zdarma jako vyřazenou z knihovny, si za celou dobu nikdo nevypůjčil. Je to taková směs všeho, obrazy přírody, měst, myšlenky, často zcela absurdní. Odborník by jistě básně přiřadil k určitému směru a možná by zaplesal – já ovšem nikoli, a proto raději nehodnotím, aby kniha nedostala neprávem špatnou "nálepku". Každopádně kdo má rád básně klasiků jako jsou Jaroslav Seifert, František Halas či Ladislav Stehlík, z mladších třeba Jan Pilař, asi bude zklamán. Název básně obvykle vůbec neodpovídá obsahu, ovšem asi to byl záměr autora - možná chtěl šokovat, překvapit? Některé básně poukazují na složité děje v přírodě nebo technice, objevují se odborné výrazy, na to ale navazuje nějaký snový popis, takže to celé nedává moc smysl. Co pro mě bylo zajímavé, je snad jen v mnoha básních probleskující varování před ničením přírody, či přímo popis toho, jak člověk přírodní prostředí již do značné míry zničil. Zde je jedna ukázka (a zároveň jedna z nejpochopitelnějších básní – alespoň pro mě :-)): "Hosté Je ještě voda která nechladila atomové reaktory? Je ještě voda se vzdušnými póry? Hlubinné břicho oceánů těhotenstvím roste Jsme ve vesmíru doma a na Zemi hosté" Knížka poputuje do některé nádražní knihovny, kde si jistě své čtenáře najde :-).... celý text

Kybernemoc! 2016, Manfred Spitzer

Moje první kniha o této problematice. Možná, že existují lepší, tady mě dost rozčilovat nepříliš kvalitní překlad, ale každopádně je to dobrý a detailní přehled o tom, jak nám počítače, mobily (zvláště pak ty "chytré"), tablety a další podobné vynálezy zasahují do života. Možná, že někomu mohou mnohá tvrzení, která se v knize objevují, připadat přehnaná. Autor však odkazuje na původní zdroje informací, takže kdo má zájem, může si dohledat primární data. Pravda, bylo by to asi dost časově náročné, protože většina pramenů, na něž autor odkazuje, zřejmě není na internetu volně dostupná a lze se k nim dostat pouze přes veřejné knihovny ve větších městech či velké předplacené databáze, např. na univerzitách. Ale možnost nahlédnout do původních pramenů tu je. Osobně patřím spíše ke konzervativnější skupině, tedy mobil mám jen "klasický" a na počítači trávím čas především pracovně, protože prostě v mém povolání to jinak nejde. Bohužel jsem nucena dost věci dohledávat i na internetu, což je asi ten největší "mor". A tak vidím, co to se mnou dělá – vůbec nic dobrého. Řeknu to otevřeně – z počítačů a internetu se blbne. A hodně. To je moje osobní zkušenost, knížka pana Spitzera mi ji jen potvrdila. Vůbec si nedovedu představit, že bych měla mít ještě další digitální média. Pár dní bez počítače je pro mě jedna z nejúžasnějších věcí. A vůbec nechápu to obrovské nadšení pro zavádění digitální techniky do škol, či dokonce školek a jiných zařízení pro nejmenší děti. Copak zodpovědné osoby samy na sobě nepozorují, jaký negativní vliv digitální média mají? I když možná už jsou tito lidé v takové fázi rozkladu kritického myšlení (či myšlení vůbec), že ze svých zkušeností nedovedou nic vyvodit... Jedna dobrá zpráva na závěr – čtení knížek, aspoň těch "klasických, dovede negativní vliv digitální techniky do jisté míry zvrátit. Není to jen tím, že pak nemůžete internetu nebo smartphonu věnovat tolik času. Čtením knih se posiluje paměť, představivost, soustředění, vyjadřovací schopnosti a další dovednosti. Vyzkoušela jsem to sama na sobě a funguje to naprosto skvěle! A dokonce mám pocit, že nejlíp fungují ty knihy, které mě na první pohled nezaujmou :-). Tak hrr na ně! :-)... celý text

Hodiny s kukačkou 1988, Peter Andruška

Hezky, čtivě napsáno, přečetla jsem po večerech a během cest veřejnou dopravou za tři dny. Celou knížkou lehce prostupuje smutek z neúprosného běhu času a pomíjivosti života. Jsou to věci, které si někdy neradi připouštíme, ale stojí zato se nad nimi zamyslet, tak, jako se zamýšlela Marianna – ústřední postava příběhu. Někdy je těžké něco změnit a čas, ten už vůbec nezastavíme, ale důležité je usilovat, navzdory všem nepříznivým okolnostem (a že jich v životě Marianny bylo!), nenechat se životem semlít. Román končí okamžikem, kdy se mladší dítě Marianny a Josefa, syn Pavel, vydává studovat do vzdáleného města. Trochu mě mrzelo, že tím příběh skončil a víc jsme se o šikovném a chytrém Pavlovi, který byl matčinou nadějí, nedozvěděli, ale je pravda, že tři generace jsou na jeden román až dost a že každý příběh je konečný, tak, jako je konečný život sám... Román je zalidněn spoustou postav, z nichž některé jsou vyloženě nesympatické. Autorovi se ale povedlo vykreslit jednotlivé postavy velmi realisticky, i na nesympatických postavách nachází alespoň občas světlé stránky a naopak kladní hrdinové jsou vždy lidé chybující. Autor jejich jednání zasazuje do širších souvislostí, a tak se nám před očima odvíjí plastický obraz života na malé jihoslovenské vsi od začátku 20. století až přibližně po 60. léta. Mnoho myšlenek, v románu obsažených, má ovšem univerzální platnost, bez ohledu na čas a prostor.... celý text

Osamělý vůz na východní trase 1984, Miloslav Baláš

Kolik podobných příběhů se asi za 2. světové války událo? Kolik židovských rodin bylo násilně rozděleno, kolik lidí poníženo až na samé dno lidské důstojnosti? Kolik německých vojáků mělo války a propagandy záhy plné zuby a bylo by se raději vrátilo k rodinám? Kolik vysoce postavených důstojníků SS si myslelo, že si mohou dovolit všechno a tvrdohlavě bránili zrůdnou ideologii až do konce? Vytáhnout vězně-lékaře z koncentračního tábora kvůli přítomnosti u porodu sice asi nebylo běžné, i když i takové věci se jistě děly... Závěr knihy také není běžný na tu dobu. Čtete, říkáte si, jak to s tím porodem a lékařem Samuelem dopadne, byli byste rádi, kdyby se zachránil... třeba v sobě sturmbannführer objeví zrnko lidskosti... sice to tak nevypadá, ale když lituje všechna vybombardovaná německá města a mrtvé německé civilisty, třeba přece jen... Samuel přežije – a nezachrání ho ani útěk, ani bandité v temných lesích po cestě do Prahy, ani sturmbannführer... jen to, že nikdo si nemůže dovolit všechno, všichni podléháme přírodním zákonům, i německý voják... Kniha krásně ukazuje několik věcí, na něž se dnes zapomíná. Hitlerem se nechal zblbnout celý německý národ. A i když řada lidí po nějaké době poznala svůj tragický omyl, už nebylo cesty zpět. Jednotlivec nic nemohl změnit a čekal, až jej "osvobodí nepřítel", zkrátka až válka skončí z jakéhokoli důvodu. Ti nejuhlazenější, v uniformách bez poskvrnky, milující otcové rodin a pozorní manželé, zkrátka "dokonalí a slušní" muži se dopouštěli největších zvěrstev. Dovedli se z hloubi duše – a oprávněně – rozzlobit nad smrtí německých dětí po náletech spojenců, ale nikterak nelitovali děti "méněcenných národů" odvážené v transportech do koncentračních táborů - otrhané, špinavé, hladové, vyděšené a samotné, bez rodičovského pohlazení a laskavého slova. Tento hrůzný kontrast najdeme na více místech knihy. A pak tu bylo obyčejné, neokázalé lidství. Pár týdnů práce pro někoho, kdo upadl v nemilost. Kousek chleba podstrčený do transportu. Pomoc raněnému ve vězenském oblečení. Hrdinové, kteří se báli být hrdiny, ale přesto pomohli. Leckdy byli většími hrdiny, než hrdinové se zbraněmi. Vždyť i maličkost může zachránit život, dát kapku naděje... Celý děj je zasazen do tu poklidné, tu unavené, tu nervózní atmosféry po cestě k hranicím protektorátu. Je léto, zraje kukuřice, slunečnicová pole září do dálky, obloha se modrá, sluníčko žhne... do toho žízeň, prach, hluk, jak německé kolony táhnou na východ, v naději na vítězství na ruské frontě... a obavy z policie, vyzrazení, banditů... lasičky schované v křoví :-))). Víc nevyzradím, přečtěte si to!... celý text

Pád Bastily II 1971, Alexandre Dumas, st.

Tuto knížku jsem původně vzala v dobročinném bazaru (kde ji nikdo nechtěl) pro moji maminku. Jenže ona celou tu sérii už kdysi dávno četla. A tak, v "porevoluční náladě" po přečtení Stendhalova Luciena Leuwena, jsem se do knížky pustila sama. Předesílám, že první díl Pádu Bastily jsem nečetla, protože ho nemám. Ale vůbec mi to nevadilo, příběh je velmi napínavý a člověk s jeho pomocí pochopí nejen mnohé historické souvislosti Velké francouzské revoluce, ale i historii zcela nedávnou, ba dokonce se může zamyslet nad budoucností. Vždyť jak známo, historie se opakuje – protože člověk je tvor nepoučitelný a opakuje i chyby, které už tu nejednou byly. Jednou z nich je revoluční nadšení a představa světlých zítřků – to samo o sobě by bylo krásné, kdyby to nebylo tak často zneužito k pouhému vraždění. Ač Pád Bastily II popisuje začátek revoluce, Pitou a zejména Billot jsou i tak otřeseni tím, co všechno může z původně ušlechtilých myšlenek vzejít, kdo je může zneužít a co to všechno udělá s člověkem, který si o sobě myslí, že je normální a slušný a ani si neuvědomí, na čem se vlastně podílel... Nakonec ty krásné, světlé zítřky až tak světlé nebývají, naopak bývají zbroceny krví spousty nevinných obětí... Knížka je napsaná velmi čtivě – jak by také ne, když vyšla z rukou mistra. Zarazil mě sice až příliš otevřený konec, ale předpokládám, že v dalších knihách série možná bude nějaké vysvětlení, byť třeba skryté v úplně jiném příběhu. A tak, ač historické romány nejsou mojí parketou (no, ale možná se jí časem stanou :-)), si určitě časem přečtu i další knihy této série.... celý text

Lucien Leuwen 1974, Stendhal (p)

Zezačátku jsem moc nevěřila, že mě knížka zaujme. Jednak je poměrně objemná, můj průměr je tak poloviční, jednak mi hlavní hrdina Lucien Leuwen tak, jak byl vylíčen na prvních stránkách románu, nebyl příliš sympatický. No jo, synek bohatého otce, říkala jsem si, kam tohle asi povede. Čtenářskou výzvu jsem splnila už někdy v lednu nebo únoru, a tak si čas od času zadám svoji "soukromou výzvu" – a toto byla jedna z nich. O co, že to nepřečtu? Čtení téhle knihy byl velmi zvláštní zážitek. Vážně nemůžu říct, že bych si první polovinu užívala. Naopak, nudila jsem se spolu s hlavním hrdinou (a ten mi tím postupně přirostl k srdci), který byl nucen vyhledávat společnost mnoha nudných lidí... pokud se rozhodl něco s tím sám udělat a být zábavný, někdy to hraničilo se společenským faux pax. Chvílemi jeho počínání připomínalo chůzi po provaze – o milimetr vedle a následuje pád... Přichází velká láska, ale žádný happy end nečekejte. Milenci – lze-li je ve fázi, do které stačili dostat, vůbec takto nazvat – jsou od sebe rozděleni zčásti nepříznivou shodou náhod, zčásti vlivem intrik, a další pokračování jejich vztahu či alespoň setkání je zahaleno tajemstvím. I přesto, že mě první část knihy valně nebavila, nedokázala jsem přestat číst a ráno jsem se někdy budila s některou francouzskou písní na rtech, jindy zase s myšlenkou na tu nebo onu ctěnou "madam de xy", co asi zase provede. Opravdu zvláštní! Druhá polovina knihy je alespoň z mého pohledu dynamičtější, zejména ta část, která se týká práce hlavního hrdiny v kanceláři ministra nitra a voleb. Líčení předvolebních praktik, jejichž nepoctivost se ani nikdo nesnažil zakrýt, rozpolcenost hlavního hrdiny, který je nucen zasáhnout proti zvolení poctivého a čestného kandidáta, ví, že je to jeho práce, ale úkol se mu velmi protiví... kdo z nás někdy nezažil něco podobného? "Zkrátka, musíte dosáhnout cíle stůj co stůj. Podle mého soukromého mínění by bylo lépe vydat půl miliónu franků než mít Mairoberta ve sněmovně. Je to tvrdohlavý, čestný, chytrý a vážený člověk, prostě je hrozný...Penězi opovrhuje, protože jich má hromadu. Horšího poslance si nelze ani představit." Lucienovi se úkol splnit nepodařilo, ač do něj vložil obrovské úsilí. Bylo příliš pozdě na předvolební kampaň. Sympatické bylo, že odměnu za projevenou horlivost odmítl a navrhl odměnit svého asistenta. S hrdinou románu se loučíme ve chvíli, kdy opouští Paříž a odjíždí na nové, zahraniční působiště. V té době je již zkušený v práci i společenském životě... Působilo na mě děsivě, jak moc se člověk musel přetvařovat, aby v životě uspěl. Všude jen intriky. Být upřímný = cesta k tomu, aby se člověk znemožnil... i když možná se toho zas tolik nezměnilo. Zejména v "high society". Naštěstí do tak "závratných výšin" mě osud nikdy nezavedl :-). Nezbylo mi nakonec, než Luciena politovat – jaký kontrast oproti mému smýšlení o hlavním hrdinovi na začátku knihy!... celý text

Můj chlapec a já 1982, Jaromíra Kolárová

Po přečtení několika prvních stránek jsem si říkala, že tahle kniha nemá hlavu ani patu a že opravdu nemusím přečíst všechno, vždyť v přeplněných policích na mě čeká mnoho jiných knih a bude lépe poslat ji dál... Ale pak mi to nedalo a rozhodně nelituji! Narozením dítěte se život hlavní hrdinky a vypravěčky převrátí naruby. Hlavou se jí honí spousta myšlenek, obavy o budoucnost dítěte se mísí se vzpomínkami na minulost – vlastní dětství, život jejích rodičů i prarodičů... a tak pořád dokola. Místy jsou vloženy i reakce již dospělého syna na matčiny úvahy. Obvykle jde o reakce dost kritické a nesouhlasné. Ano, kniha je "neuspořádaná" – a to je dobře! Kdo má rád jasnou dějovou osnovu, nechť po ní raději nesahá, byl by zklamán. Ale pokud sami rádi ve své hlavě necháte myšlenky volně "cválat", jistě si poradíte i s touhle knihou. Jen začátek je trochu obtížnější, než se zorientujete v čase. Až po několika stránkách totiž zjistíte, že děj se začíná odehrávat teprve rok po 2. světové válce. Kniha je značně autobiografická, autorka prožila velkou část toho, o čem píše, mnoho dalšího slyšela z vyprávění v rodině. Někdy je třeba se v textu vrátit, alespoň já jsem se tím, jak myšlenky víří a vracejí se do různých období, občas ztratila a musela jsem se vrátit o větu či dvě zpět, abych rozluštila, k čemu se různé jemné narážky vztahují. Při čtení si uvědomíte, jak byl život předchozích generací v narozených během 1. poloviny 20. století či dříve těžký – dvě světové války, hospodářská krize atd. – a jak ti nejchudší a nejponižovanější se ani neodvažovali doufat v něco lepšího. A jak se historie opakuje – konec války či jiné krutovlády je provázen jásotem, euforií, solidaritou – ale zakrátko se na sebe lidé přestanou usmívat, pohltí je všední starosti, znovu je ovládne závist a pomluvy kvůli malichernostem. Někteří jsou vždy "nad věcí" a ať se politická situace změní jakkoli, vždy toho dovedou využít ve svůj prospěch. Dokonce i na válce mnozí dovedli vydělat. Naproti tomu ti, kdo se snaží udělat něco dobrého i pro druhé, nezřídka bývají "po zásluze" potrestáni. Některé události jsou naznačeny skutečně jen v náznacích, jako při rozhovoru v kruhu známých, kde všichni patří mezi zasvěcené a není třeba dlouhého vysvětlování. Svůj názor, často proti názoru své doby a většiny, však autorka nechává zaznít naplno. Na několika místech mě jen zarazilo téměř doslovné opakování některých odstavců (např. o tetě, která byla popravena na sklonku 2. světové války). Nevím, zda šlo o záměr (v myšlenkách se někdy k některým událostem vracíme stále stejným způsobem), anebo se autorka v knize už sama ztratila. Ať je to, jak chce, knížka stojí za přečtení. Ještě přidám malou perličku. Tuto knížku jsem získala podle úsloví "koupit zajíce v pytli" :-). V dobročinné internetové aukci byla tato a ještě jedna další kniha vyfocena bez přebalu, chyběl tudíž název a autor. Paní, která aukci pořádala, si to uvědomila až dodatečně, ale vyjádřila naději, že možná někdo ví, co za knihy by to mohlo být. Napsala jsem k tomu, že šlo vždy o celou edici s větším počtem knih, tudíž se dá jenom hádat, oč mohlo jít. Ale že mám ráda překvapení – a tak jsem na obě knihy přihodila. V jednom případě se pak ještě někdo přidal a můj příhoz "přebil". Kniha Můj chlapec a já mi zůstala. Ovšem o jakou knihu jde, jsem zjistila až poté, kdy výhra z aukce dorazila poštou. Byla to hezká trefa, díky! :-)... celý text

Za černým sobolem 1962, Vsevolod Sysojev

Knihy ze Sibiře a Dálného Východu si vždycky užívám. Ani tato nebyla výjimkou - líčení exotické přírody Poamuří, zvyků divoké zvěře, způsobů, jak přežít drsné přírodě. Příběh Saši, který je po ukončení univerzity "odvelen" k výzkumu v terénu, kde naráží na mnohé těžkosti a zjišťuje, že teprve díky praxi se člověk skutečně něco naučí, mi do určité míry připomínal moje vlastní výzkumné začátky. Sice v mém případě obvykle nešlo o život, nemrzla jsem a většinu nocí strávila pod střechou, ale i tak jsem si občas říkala "kdybych to byla bývala věděla...". No ale po pár dnech u počítače mě to táhlo do terénu zas - a mám to tak dodnes. Každopádně v naší době a zeměpisných šířkách se můžeme jen obdivovat tomu, co výpravy v zapadlých končinách Sibiře a Dálného Východu dokázaly. Nevím, nakolik se příběh Saši a jeho průvodců, místních lovců Avdějeva a Sofronova zakládá na pravdě, ale jisté je, že ve 30. letech 20. století v aijské části Ruska skutečně začínaly pokusy s reintrodukcí a chovem sobola, kniha tudíž vychází ze skutečných událostí. Ač příběh je napínavý a čte se dobře, bylo tam několik podivně zamotaných míst, soudím však, že šlo o chybu překladatele. Místy se objevují i neobvyklá slovní spojení, např. namísto vlnitého plechu autor popisuje "vlněný plech" :-). Proto jedna hvězdička dolů.... celý text