Na vodě přehled

21.10.2024

s týmto som sa dokázal spojiť. Kniha je Obrazom, nie nadarmo je v knihe opísaná návšteva Galérie Tate, kde sú obrazy W. Turnera, ktorý miloval lode. Komunita ľudí na okraji, aj keď žije na hlavnej tepne Londýna, ďaleko od mora, a predsa sa hojdá v rytme prílivov a odlivov, spolu sa potápa aj vstáva z dna, bez ohľadu na pôvod alebo technický stav lode. Ich sny a vzťahy sú zobrazené zámerne akoby zahalené v hmle. Pekné, a ani slovo tu nie je navyše. Pani Fitzgeraldovú si dávam do obľúbených.

24.11.2021

Kniha nevelká rozsahem, přesto však klade na čtenáře poměrně vysoké nároky. Povětšinou "nemá děj", jen se tak "houpe na vodě jako bárka přivázaná ke svému molu" - a jak kdosi podotkl v jednom z komentářů, jde v ní především o způsob žití v dané komunitě a o sousedské vztahy. Děj tedy není tak důležitý, do vyprávění se vkrádá postupně. O osudech jednotlivých postav se nedozvídáme přímo, ale často jen ve zmínkách z rozhovorů, nebo se jen v kapitolách mihnou - autorka tak trénuje čtenářův postřeh a soustředění.
Postavila vedle sebe zajímavou směsici nonkonformních lidí - oblíbíme si je většinou až časem, kdy se nám dostanou pod kůži: Richard, člen Královského námořnictva, Maurcie, poněkud lehkovážný prostitut, zestárlý malíř Wills, Nenna, která se z posledních sil snaží zachránit vztah a její dvě svérázné holčičky Tilda a Marta, děvčátka s pěkně prořízlou pusou.
Jejich radosti i strasti, komedie i tragédie se odehrávají převážně v londýnských reáliích, zřejmě někdy v roce 1961. Proti těmto lidem z hausbótů stojí ti všední lidé ze souše se svými předsudky a stigmaty.
Autorka používá slangové a nespisovné výrazy z prostředí lodivodů - pro neznalého čtenáře je těžší se v textu orientovat, pokud nezná význam - příďový vaz, lub, lehčák /bárka/, lukna, narefovat plachty, kunčaft...
Zajímavě nahlíží i do myšlenek Nenny, která v duchu obhajuje rozpad svého manželství před fiktivním soudním tribunálem.
Novela připomíná obraz, na něhož je potřeba se dívat podrobněji - až časem se z té kouzelné tapisérie před námi začnou objevovat lidé se svými charaktery, jejich obrysy se rýsují čím dál zřetelněji: najednou je vidíme v úplně jiném světle, oživlé a hýbající se; míhají se před našima očima jako v nějakém obraze plném zrakových klamů. Jen ten pevný závěr chybí - ale i to má svůj účel, takový text ani jinak končit nemůže.

"Za odlivu oba dva sledovali záblesky v přílivovém pásmu, v půlce přílivu poslouchali, jak voda zurčí a čeká, až zvedne lodě, za plného přílivu viděli v řece mocného boha s vousy z bílé pěny čisticích prostředků, jak svolává sedmadvacet ztracených řek Londýna a při rozednění vzdychá."

"Willis nikdy nepoznal moc dětí, a než na lodě přišla Nenna, málem by zapomněl, že takové bytosti vůbec existují. Velmi charakteristická chuť anýzových kuliček, které patřily k těm nejhnusnějším sladkostem pod sluncem, mu vracela uplynulý čas."

"Jistěže do ní teče. Všechny tyhle staré kocábky jsou jako řešeto. Stejně jako všechny historické domy jsou prohnilé jako starý sýr. To ví každý. Ale stáří má svou hodnotu."

"V pokoji hned pod nimi začal někdo velmi důrazně hrát na piano Chopinovo nocturno, ovšem to piano se na Chopina vůbec nehodilo a jeho zvuk se nesl nahoru jako pekelné brnkání protestujících strun."