Na vodě
Penelope Fitzgerald
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/171051/bmid_na-vode-AUH-171051.jpg
3
57
57
Spisovatel Sebastian Faulks jednou prohlásil, že „číst román od Penelope Fitzgeraldové je jako vyjet si na výlet v osobitém autě. Všechno ve voze je špičkové kvality – motor, karosérie i interiér vás naplňují důvěrou. Pak zhruba po jednom kilometru někdo vyhodí z okna volant“. Román „Na vodě“ líčí život hausbótové kolonie na Temži, propletené osudy lidiček, kteří tak úplně nepatří ani na souš, ani na moře – upjatého Richarda, Nenny a jejích dvou dětí i Willise, který se v pětašedesáti letech snaží prodat svou bárku dřív, než se potopí. Tato úsporná, ironická próza autorce po zásluze vynesla nejprestižnější britskou literární cenu, Booker Prize. Britská bohéma na hausbótech! Román oceněný Bookerovou cenou.... celý text
Přidat komentář
Kniha nevelká rozsahem, přesto však klade na čtenáře poměrně vysoké nároky. Povětšinou "nemá děj", jen se tak "houpe na vodě jako bárka přivázaná ke svému molu" - a jak kdosi podotkl v jednom z komentářů, jde v ní především o způsob žití v dané komunitě a o sousedské vztahy. Děj tedy není tak důležitý, do vyprávění se vkrádá postupně. O osudech jednotlivých postav se nedozvídáme přímo, ale často jen ve zmínkách z rozhovorů, nebo se jen v kapitolách mihnou - autorka tak trénuje čtenářův postřeh a soustředění.
Postavila vedle sebe zajímavou směsici nonkonformních lidí - oblíbíme si je většinou až časem, kdy se nám dostanou pod kůži: Richard, člen Královského námořnictva, Maurcie, poněkud lehkovážný prostitut, zestárlý malíř Wills, Nenna, která se z posledních sil snaží zachránit vztah a její dvě svérázné holčičky Tilda a Marta, děvčátka s pěkně prořízlou pusou.
Jejich radosti i strasti, komedie i tragédie se odehrávají převážně v londýnských reáliích, zřejmě někdy v roce 1961. Proti těmto lidem z hausbótů stojí ti všední lidé ze souše se svými předsudky a stigmaty.
Autorka používá slangové a nespisovné výrazy z prostředí lodivodů - pro neznalého čtenáře je těžší se v textu orientovat, pokud nezná význam - příďový vaz, lub, lehčák /bárka/, lukna, narefovat plachty, kunčaft...
Zajímavě nahlíží i do myšlenek Nenny, která v duchu obhajuje rozpad svého manželství před fiktivním soudním tribunálem.
Novela připomíná obraz, na něhož je potřeba se dívat podrobněji - až časem se z té kouzelné tapisérie před námi začnou objevovat lidé se svými charaktery, jejich obrysy se rýsují čím dál zřetelněji: najednou je vidíme v úplně jiném světle, oživlé a hýbající se; míhají se před našima očima jako v nějakém obraze plném zrakových klamů. Jen ten pevný závěr chybí - ale i to má svůj účel, takový text ani jinak končit nemůže.
"Za odlivu oba dva sledovali záblesky v přílivovém pásmu, v půlce přílivu poslouchali, jak voda zurčí a čeká, až zvedne lodě, za plného přílivu viděli v řece mocného boha s vousy z bílé pěny čisticích prostředků, jak svolává sedmadvacet ztracených řek Londýna a při rozednění vzdychá."
"Willis nikdy nepoznal moc dětí, a než na lodě přišla Nenna, málem by zapomněl, že takové bytosti vůbec existují. Velmi charakteristická chuť anýzových kuliček, které patřily k těm nejhnusnějším sladkostem pod sluncem, mu vracela uplynulý čas."
"Jistěže do ní teče. Všechny tyhle staré kocábky jsou jako řešeto. Stejně jako všechny historické domy jsou prohnilé jako starý sýr. To ví každý. Ale stáří má svou hodnotu."
"V pokoji hned pod nimi začal někdo velmi důrazně hrát na piano Chopinovo nocturno, ovšem to piano se na Chopina vůbec nehodilo a jeho zvuk se nesl nahoru jako pekelné brnkání protestujících strun."
Najprv som si hovorila, čo to vôbec čítam, a že som veľmi rada, že je kniha taká útla, že to bude rýchlo za mnou. Potom som sa postupne do jej zvláštneho rytmu dostala a po nejakých 50 stranách som sa začala tešiť na veľmi svojské postavy. Svojské v zmysle, že nezapadajú pod konvenčné obyvateľstvo Londýna a Fitzgeraldovej sa krásne podarilo zvečniť ich chuť po slobode a vode, aj keď mnohí z nich na šíru vodu ani nepáchli vzhľadom na stav ich príbytkov...
Raz som videla film s Ewanom McGregorom, ktorý sa odohrával takisto na hausbótoch, a preto som nemala problém, si dané prostredie predstaviť, aj keď mnoho iných čitateľov sa na to sťažovali.
Próza úsporná, postavy sa nesnažia za každú cenu zapáčiť sa a celkom sa čudujem, že sa knihe podarilo získať Bookera...
Nečetlo se to špatně, ale čekala jsem víc. Hodně jsem se těšila na prostředí řeky a s ním spjaté postavy. Asi bylo chybou představovat si podobnou idylu, jako líčení života lidí u nás na Vltavě či na Sázavě.
Všechny postavy mi připadaly dost potrhlé, to bych ještě skousla, ale některé byly potrhlé takovým hodně nelogickým a pro mě málo uvěřitelným způsobem. No ale říkala jsem si, že to je Británie :-).
Trvalo mi víc jak půlku knihy, než jsem si hrdinům utvořila nějaký vztah. Tedy s výjimkou Marty a zejména Tildy – ty mi byly sympatické od začátku a Tildiným hláškám jsem se občas nahlas zasmála. Např. ve starožitnictví (str. 85): "Nesnáším velmi staré hračky," nechala se slyšet Tilda. "Ty můžou vyhovovat leda velmi starým dětem."
Podobně jako mnohé ostatní čtenáře i mně dost vadil zcela otevřený konec. Další osudy většiny postav byly alespoň nějak naznačeny, byť z mého pohledu byly smutné, znamenalo to skoro u všech rozloučení s řekou. Ale v závěru se to podivně zvrtlo. Možná chtěla autorka čtenáři poskytnout víc prostoru pro jeho fantazii, možnost zůstat na řece alespoň pro některé postavy, byť závěr zaváněl spíše tragédií než nějakým happy endem.
Knížku jsem si přečetla ráda, ale vracet se k ní nebudu a pošlu ji dál.
Původně jsem tuto knihu nechtěla vůbec komentovat, absolutně otevřený závěr mě dost rozladil. Ale zjistila jsem, že na ni nedokážu přestat myslet ani začít číst nic dalšího. Kniha prostě měla sílu, kterou jsem ani neočekávala a ani nedokázala uspokojivě vysvětlit.
Charaktery postav byly sympatické, jejich motivacím a jednání jsem vesměs rozuměla, prostředí řeky a lodí mi přišlo neotřele příjemné. Prostě mě to chytlo ... přečetla jsem ji dost rychle. Až na ten konec!
A pak mi to došlo. Ona to není kniha o rodině, lásce, přátelství, ač tak vypadá. To je kniha o sousedství! O těch lidech, z vedlejších dveří ... znáte je jménem, aspoň zhruba víte, kde pracují, poznáte, když mají nový účes nebo drahý kabát. Znáte kousek jejich životního příběhu, ale většinu se jen dohadujete, někdy přesněji a jindy to jsou nepodložené drby. A pak se jednoho dne odstěhují, nevíte kam přesně, prostě pryč. A tím pro vás jejich příběh skončil ... doslova jsou odneseni bouří života. A vše zůstává otevřené ...
Pomalý rozjezd, ale pak jsem si nemohla odtrhnout. Nicméně ten příšerný konec to dost zkazil. Největší problém jsem mela s neznalostí prostředí. Vůbec jsem nepochopila, jak se tam pohybovali a jak vlastně presne lode vypadaly...
Vždycky je mi líto, když musím nějakou knihu hodnotit méně než třemi hvězdičkami. Pokud jsou hvězdy dvě, značí to, že kniha ještě za něco stála, pokud je ale hvězda jen jedna, už kniha nestojí za nic. Bohužel. Už teď, po dočtení, zapomínám o čem jsem četla a jsem ráda, že to trvalo pouhých 168 stran. My, obyčejní smrtelníci, kteří nedokáží ocenit knihy ověnčené cenami, nevěřícně kroutíme hlavami a říkáme si - za co? Místo uvědomělého a sečtělého rozboru díla a intelektuálního hmmmm....
Květnatý autorčin jazyk bohužel nedokázal vyvážit naprostou nudu a absenci jakéhokoliv děje této naštěstí krátké novely, která nevedla odnikud nikam. Knihy z Pestré řady vyhledávám, tady jsem se ale spletla.
Možná jsem knihu nečetl ve správné době, možná jsem měl nějaká očekávání, která kniha nesplnila, každopádně jde trochu o zklamání. Snad kromě Tildy mi žádná z postav nijak nepřirostla k srdci, občas mi přišlo vyprávění mírně chaotické, a i když to není napsané úplně špatně, četba této knihy mi přišla jako ztráta času. Naštěstí není nijak rozsáhlá. :-)
Nakonec přečteno, ale očekávání nedopadlo dle mých představ. Námět se zdál zajímavý, ale bohužel jako celek je pro mne kniha zklamáním..
Ze začátku jsem si říkal, že to nebude nic skvělého, že to bude spíš takové pohodové čtení. Ó jak jsem se mýlil. Sice pomalejší rozjezd, ale postupně se z toho stala celkem dravá řeka. Občas mě bylo líto jedné, pak druhé postavy, ale vždycky se to nějak vyřešilo.
Ještě v polovině bych neřekla, že ohodnotím 4, ale 3 by mi připadalo málo, na to jak autorka píše. Vlastně jsem se celou dobu bála, co se tam stane tragického a také jsem měla trochu problémy s hlavními postavami, atmosférou (a mojí nedostatečnou představivostí - co se týká prostředí). Dokonce jsem chvíli uvažovala o tom, že knihu odložím nedočtenou. Ale potom se to nějak urovnalo, smířila jsem se s chováním postav a napjatě dočítala. Je to spíše smutné, ale ne tragické. Ráda bych si přečetla tu autorčinu humoristickou prvotinu, o které se píše na záložce.
Jednoduše popsané složité věci. Pod povrchem klidné hladiny vyprávění, bublají tragické příběhy. Soustředěný čtenář bude odměněn nevšedními postavami.
Zvláštní, ale podle mne skvělá knížka. Ten Faulksův postřeh z anotace je naprosto přesný. Po prvních větách očekáváte pohodové, hezkým jazykem podané a přívětivým humorem okořeněné, ale vcelku předvídatelné povídání o lidech na hausbótech. Velmi záhy však zjistíte, že s tou předvídatelností je to zásadní omyl - neočekávané situace, obraty v ději se střídají jeden za druhým a na závěr jen trochu nevěřícně zakroutíte hlavou. Přitom ale všechny ty obraty jsou pochopitelné, vycházejí z vnitřní logiky myšlení a chování jednotlivých postav. Na účinku knize dodává i její útlost - na to, co autorka vložila do cca 160 stran textu, by jiný spisovatel potřeboval přinejmenším trojnásobek místa.
Je to útlá knížka na jedno odpoledne. Mě bavila a Tildu s Martou jsem si zamilovala. Jako bonus se dozvíte, jak vypadá život na řece, která podléhá slapovým jevům. To na Vltavě neuvidíte.
Po této knize jsem sáhl spíše proto, že jsem nic z autorčiny tvorby neznal. Po jejím přečtení musím konstatovat, že jsem byl docela zklamán, škoda času.
Ač to nemám ve zvyku, protože " dočítám ", tak tuto knihu jsem odložila. Námět zněl hodně zajímavě, ale pro mě to bylo prázdné. Možná jsem knihu nečetla v pravý čas....
Nějak jsem knížce nepřišla na chuť. Na to, jaké měla recenze, tak pro mě velké zklamání. Čekala jsem humorné historky z hausbótů a zatím to bylo celé dost pochmurné a divné. Ještěže je to útlá knížka, jinak bych ji asi ani nedočetla :-(
Krásná kniha, kterou je těžko popsat :). Některé věty mi uvízly v paměti, např.: "Nezajímala se o budoucnost a tak dokázala být většinu času velmi štastná."
Jen ten závěr nevyznívá moc optimisticky...
Na vodě
s týmto som sa dokázal spojiť. Kniha je Obrazom, nie nadarmo je v knihe opísaná návšteva Galérie Tate, kde sú obrazy W. Turnera, ktorý miloval lode. Komunita ľudí na okraji, aj keď žije na hlavnej tepne Londýna, ďaleko od mora, a predsa sa hojdá v rytme prílivov a odlivov, spolu sa potápa aj vstáva z dna, bez ohľadu na pôvod alebo technický stav lode. Ich sny a vzťahy sú zobrazené zámerne akoby zahalené v hmle. Pekné, a ani slovo tu nie je navyše. Pani Fitzgeraldovú si dávam do obľúbených.