• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Luboš Hacala

Máma má alzheimera

„První kniha v roce 2025 a hned taková pecka! Zpočátku jsem měla z tématu trošku obavy, ale byly úplně zbytečné. Přes to, že se jedná o tak bolavé téma, bylo uchopeno a popsáno velice lidsky a čtení ve mě nevyvolalo smutné emoce, kterých jsem se bála. Autor nám přináší skutečný příběh, jehož hlavní aktérky jsou jeho maminka a babička Zdenička. Vypravěčkou je pečující maminka, která se o Zdeničku stará od vypuknutí její nemoci až do samého konce. Smekám před ní, jak celou situaci zvládla a se vším se poprala, je to obdivuhodná žena. Lubošovy knihy mě moc baví, doufám, že už píše další.“... celý text
— FoxFox

---

Hluchavky

„Na tuto knihu jsem zaznamenala pár vcelku přívětivých názorů a téma knihy znělo samo o sobě taky zajímavě, tak jsem si Hluchavky půjčila nakonec z knihovny. Musím říct, že ten náhled do tematiky neslyšících je tu zpracovaný za mne zajímavě. Pro člověka sluchově zdravého to přináší podle mne řadu podnětů, které do nějaké míry otevírají oči a nutí čtenáře přemýšlet, jaké překážky musí sluchově postižení přeskakovat. A jak moc náročný ten život může být (a asi někdy fakt je), zvlášť když většinová slyšící společnost může tu vědomě, tu nevědomě stavět překážky a nevycházet vstříc. Pro mne osobně to bylo podnětné hlavně v tom začít přemýšlet, co bych třeba i já jako běžný člověk mohla udělat, abych v případném kontaktu s neslyšícím mohla tu situaci druhé straně usnadnit. Třeba se aspoň pokusit o nějaký základ znakové řeči? Kdysi na vysoké jsem absolvovala jeden semestr znakovky a bylo to neuvěřitelně zajímavé. Tak že bych se k tomu vrátila? Nebo se aspoň při komunikaci s neslyšícími snažit být empatická a hledat jiné možnosti komunikace? A hlavně nesoudit, vycházet vstříc? Je to cesta? V tomto ohledu mi kniha přišla skvělá - v tom, co mi nasadila do hlavy. Na druhé straně se přiznám, že mi místy neseděl úplně ten styl psaní - byť životní cesta našich dvou hlavních hrdinů přinesla pro mne řadu "aha" momentů, měla jsem při čtení občas pocit jakési odosobněnosti, že jsem si občas tu cestu k těm postavám hledala poněkud těžko. Což je mi vlastně líto. Ale ten pocit mne bohužel provázel průběžně celou knihou. No, nakonec hodnotím lepšími 3 hvězdami. Ale vlastně jsem ve výsledku ráda, že se mi kniha dostala do rukou a mohla jsem si ji přečíst. Za pozornost určitě stojí - zkuste a uvidíte sami, jak ten styl psaní bude sedět vám osobně.“... celý text
— sgjoli

---

Můj syn feťák: skutečný příběh

„Kniha skvela! Predevsim pro nekoho kdo se s podobnymi problemy potyka at uz u sebe nebo u blizkych. Ale! Nechapu ty nenavistne komentare vuci Sandre. Je potreba si uvedomit ze kniha byla psana z dvou pohledu, matky a syna, ale hlavni akteri byli tri (+ pritelkyne). Kdyz pominu jeji prahnuti po penezich a majetkach (ale ani to nevidime z jejiho pohledu, syn se k tomuto nevyjadeuje vubec, jen tchyne) tak je matky pohled na situaci extremne subjektivni. Byla s nim ve vztahu nejakych 10 let, z toho dobrych 7 profetoval a 5 let tomu prihlizela dcera. Opravdu si nemyslim, ze by do nej nebyla zamilovana (protoze to mamce jednou rekl nejakej typek), coz ukazuje i to, ze s nulovym budgetem odjeli do Italie, kde si to "na konzervach" uzili, jak rika syn "nejlepsi chvile zivota" v dobe kdy uz byl x let zavisly. Tezko si bez jejiho pohledu predstavime cim prochazela, predevsim kdyz tam je uplne preskoceno prvni roky zivota dcerky, kdy vsechno zvladala evidentne sama a do toho resila kazdodenni psychoticke stavy partnera. Ona s nim narozdil od matky zila a jeji hlavni chyba byla, ze neodesla driv, coz se domnivam, ze bylo spise nez touhou po penezich prave tim, ze ho milovala.“... celý text
— chuana

---

---

Máma má alzheimera

„Těžké téma, které určitě stojí za přečtení. Zvláště pro ty, kteří se s touto nemocí u blízkých potýkají. Třeba zjistí, že je možné dělat spoustu věcí jinak a bez výčitek.“... celý text
— petulad

---

Máma má alzheimera

„Tezke tema aktualni pro mnoho rodin, ktere bojuji a dustojny konec zivota svych starousku...kniha ve me vyvolala spoustu mozna trochu nekonvencnich otazek. Predne rikam, ze nikoho nesoudim, jen pisu, co mi prislo na mysl pri cteni. Proc tolik lpime na tom, co se ma (tady darky pro nekoho, kdo je nevnima, protoze Vanoce, narozeniny...)? Proc nekteri tolik bojuji za zivot blizkeho, ktery o sobe uz ani nevi (ozivovani tchana, myslenky, ze to Rychla zanedbala)? Proc si myslime, ze zdravotnici a pomahaci profese obecne nedelaji chyby (tady ke konci nesouhlas s chovanim pracovnic Alzheimer centra)? Proc tolik lpime na zivote u nekoho, kdo ho oddychava v posteli? Chceme si ho tu sobecky nechat, abychom meli vzdy moznost jeste neco dorict? Neumime ocenit a pripustit konecnost, svou i ostatnich? Jsme uz moc vzdaleni od smrti v jakekoliv podobe? Nebo jen delame, co zmuzeme a jak nejlepe dovedeme. Nevim. Je to tezke. Snad jen vzpomenu na slova jednoho ceskeho lekare. "Pridavejme zivot letum, ne roky zivotu."“... celý text
— Sandalkar