Jak šel táta Afrikou
Ota Pavel
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46364/mid_jak-sel-tata-afrikou-hHf-46364.jpg
4
74
74
Výbor povídek z pozůstalosti Oty Pavla, jejichž tématem je příroda, sport a zajímaví lidé. Povídky, prodchnuté hlubokým pochopením lidské existence, podávají osobitý obraz života s jeho poezií, krásou i všedností a jsou zároveň nepatetickou oslavou české země a českého člověka, výrazem obdivu k lidské vytrvalosti a nadání, smyslu pro přátelství a čest.... celý text
Přidat komentář
Podle názvu jsem čekala něco trochu jiného. První část knihy totiž tvoří povídky o sportu, které mě až tak "nebraly". Sice jsou zde i povídky o rybách, ale těmi se tak nějak prolíná sport. Všem těm povídkám jistě nelze upřít vtip, krásu jazyka a čistotu myšlenek, ale co naplat, když sportovní fanda nejsem a sotva někdy budu. A navíc jde o sportovce dnes již nežijící, pro mě z velké části neznámé. A tak jsem četla pomaloučku a usínala u toho... ostatně, u povídek před spaním to není na závadu :-).
Druhá polovina knihy však má – alespoň pro mě – úplně jinačí "šťávu". Nemohla jsem se odtrhnout. Konečně došlo i na povídku Jak šel táta Afrikou – už jen kvůli této povídce si knihu nechám a nepošlu ji dál. Dobrodružství mladické nerozvážnosti, kdy pak jde každou chvíli o život... a bohužel každý nemá tolik štěstí, jako pan Popper, tatínek Oty Pavla.
Povídka Běh Prahou, ač v ní jde o jistý sportovní výkon, je hlavně o životě, politice a o tom, že politikům je lépe nevěřit, aby pak člověk nemusel brečet, jak ostudně se nechal podvést. Nejde jen o strany, které projevily sklon k extremismu a potlačování lidských práv. Zlo je bohužel tak staré jako lidstvo samo a dokud lidstvo nevymře, zlo přetrvá. Existence či neexistence nějaké politické strany na to nemá vliv. Zlo se přelije jinam. Rétorika představitelů některých současných politických stran, které se snaží potlačit svobodu slova, mi bohužel dává za pravdu. Není důležité, jak se strana jmenuje, ale co dělá, jak se projevuje, jakým způsobem prosazuje své myšlenky a zejména, jak zachází se svými oponenty. Jsou pro ni oponenti cenní tím, že poskytují jiný názor, anebo jsou to podezřelé či dokonce protistátní živly podporované nepřítelem?
Vzpomínám si, jak jsme v 1. ročníku gymnázia byli varováni před pochybnými lidmi, kteří by nám mohli dát něco podepsat. Něco hrozně špatného, nebezpečného. Nepodepisovat, hlásit! Až později jsme zjistili, že šlo o petici Několik vět. A dnes se na nás podobné bludy z úst vládních politiků valí z novin, televize a dalších médií. Kdo nechce obléct dva svetry a chce si doma zatopit, je podezřelý či rovnou vlastizrádce. Ano, bohužel, historie se opakuje a v povídce Běh Prahou to Ota Pavel krásně popsal.
Ota Pavel mi svými povídkami, které píše tak laskavě, vždy zvedne náladu, i když ve své podstatě jsou některé příběhy smutné. Dokáže je podat s takovou čistotou a láskou k člověku, že to je obdivuhodné. Ani nevím, kterou povídku bych vybrala jako nejlepší, všechny pohladily po duši. K tomu jako třešnička na dortu předmluva Arnošta Lustiga. Co víc psát - lze pouze doporučit.
Když mám jednou za čas pocit, že je všechno nějak špatně, vracím se ke svým oblíbencům. Ota Pavel je jedním z nich, nesmrtelný, lidský, opravdový. Rád se vracím.
Pro mě něco neuvěřitelného z čeho jsem naprosto očarován. Musím číst ty silné, krásné a pravdivé povídky neustále dokud mě kompletně neprostoupí. Balzám.
Z této knihy jsem z dřívější doby znala jen jednu povídku. Ota Pavel se čte skvěle, vždycky se čte skvěle.
další ze zlatého fondu české literatury, na autorovu stylu psaní obdivuji jak dokáže krásně jemnocitně vykouzlit baladickou povídku o obyčejných věcech ... kochání pro duši ..
Tentokrát jsem neměla úplně šťastnou ruku při výběru knihy. Bylo to takové nemastné a neslané. Pořád jsem si k této knize hledala cestu a nějak ji nemohla najít. Ale zase jsem se dozvěděla něco dalšího o životě Oty Pavla. Předmluva Arnošta Lustiga byla hezká a pravdivá.
Velmi krásně se četlo, nádherně napsáno. Po první části jsem si chtěla jít zarybařit, jak zajímavě autor tuto činnost popisoval. Opravdu pěkné.
Je neuvěřitelné, jak nádherně autor dokáže popisovat i ty nejběžnější a zdánlivě obyčejné věci, místa, lidi... Po přečtení byť jen jediné povídky člověk nemůže nemít rád přírodu.
Nejvíc se mi líbily povídky O lidech a zemi.
Úryvky z povídky Puťák v Tatrách:
Na stráni vpravo, kde jsou modříny a smrčky, je spousta ryzců a ryzečků, mléčně růžových až do červena. Věrka za nimi leze celá divá, už jich má pytlík. Já jí říkám: „Pojď, těch ještě bude..." ale přece jen se nedala odradit a pořádně jich nasbírala.
Přirozeně, že dál pak už žádné nebyly. Získávali jsme zkušenosti, co najít, to najít a hned vzít a nespoléhat se, že toho i dál hodně bude. Možná, že to je tak i se životem. A zase políčko a jen jeden panák, protože druhý se tu už nenarodil.
Zatápíme, sušíme, Věrka si ohřívá vodu na mytí a já se jdu mýt do kůlny. Tam totiž v takové kůlničce teče do vydlabaného koryta báječně ledová voda. Sotva se svléknu do naha, vleze sem babka pro vodu a mně je všechno v té lednici fuk a brumlám: „Veď sme všetci ludia!" Tak jí nahý nabírám konev vody a pokračuji v koupeli.
Ota Pavel měl ke svému vztahu asi nejhlubší vztah ze všech mužských, které kdy potkal. Jeho otec byl podle toho jak ho líčí ve svých povídkách silným zdrojem pro jeho povídky, protože vystřídal řadu zaměstnání, byl výřečný, měl rád život, uměl ho užívat a zatáhnout do některých svých alotrií i své syny.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Smrt krásných srnců |
| 2004 | Jak jsem potkal ryby |
| 2013 | Zlatí úhoři |
| 2004 | Plná bedna šampaňského |
| 1989 | Výstup na Eiger |
OP byl veliký vypravěč. Je to lidské, je to uvěřitelné... a je v tom naděje.