Duch tajgy

11.02.2023

Autorovo nadržené komentáře, které si v knize nedokáže odpustit, degradují toto dílko.

24.07.2022

(SPOILER) Na knihu jsem se hodně těšila a nechávala si ji na horké letní dny. Ač se knížka nečetla úplně snadno, protože by v mnohém potřebovala dopilovat (např. mansijská slova vysvětlená jen při prvním či dokonce některém dalším použití v závorce, pak už ne – slovníček na konci knihy by byl víc než užitečný; mnoho lidí stejného jména, kde bylo obtížné zorientovat se v jednotlivých rodinách - i výčet jednotlivých lidí a zasazení do rodin by moc pomohl; cesty zapadlými vesnicemi, bez mapky obtížně sledovatelné, apod.), přečetla jsem ji překvapivě rychle. Téma je totiž atraktivní, a tak jsem překousla i poněkud školácký sloh autora.

Líčení tradic posledních Mansů bylo velmi zajímavé a dostala mě i autorova odvaha, s jakou se pustil do tajgy mezi zcela cizí lidi z odlišného kulturního prostředí, lovil s nimi, sdílel každodenní starosti, žil u nich. Na druhé straně, někdy mi připadalo, že až příliš často uvažuje jako badatel, nikoli jako člověk – viz jeho narážky na vzdělání Mansů, které pro ně považoval spíše za škodlivé. Jistě, se vzděláním u přírodních národů zmizely mnohé báje a starobylé tradice. Jenže na druhé straně bez vzdělání nemají tyto národy sebemenší šanci bránit se tlaku civilizace.

Uvažovala jsem o hodnocení třemi hvězdami, ale závěr knihy poněkud vylepšil skóre. Oceňuji, že autor podle všeho řadu Mansů považoval za své přátele a jejich úmrtí se ho hluboce dotklo. A tak, i když závěr knihy je nesmírně smutný, zároveň dle mého značně zvyšuje hodnotu knihy. Doporučila bych ji těm čtenářům, kteří nečekají žádný literární skvost, občas odpustí i nějakou hrubku v textu, ale ocení informační hodnotu knihy. To je také důvod, proč ji nepošlu dál a pokusím se najít pro ni trvalé místo v mojí přeplněné knihovně.

15.02.2021

Mám rád knihy o tajze, takže tuto novinku jsem přivítal s radostí. Národ Mansů jsem neznal, takže jsem se těšil, že něco zjistím o jejich kultuře a zvycích. Skutečnost je však velmi smutná. Vymírající národ utápí své útrapy v alkoholu a mizí z přírodního prostředí. Kniha mi ze začátku připadá spíše jak cestopisný deník a mansijských slov je požehnaně, až se člověk ztrácí nejen, kde to vlastně je, ale o čem se vůbec mluví. Kapitoly jsou i krátké. Postupně je kniha více popisnější a čtivější. Asi si autor pamatoval z pozdějších let více. Také bych doporučoval mapu, aby bylo poznat kudy autor putuje. Hezké popisy drsné přírody. Část jsem četl v mrazu na zimním vandru. Takže tematické.

22.01.2021

Naprosto chápu, co autora do těch odlehlých míst táhne... cítím jeho nutkání a touhu poznat více, ztratit se v těch lesích, strach ze změny a že to všechno končí, rozumnou bázeň z míst a síly přírody... jen z těch původních národů zbyly jen drobky a střípky, které bezútěšnost zapíjí alkoholem a autor se realisticky snaží zachytit jejich "život" ... a mně je z toho smutno.
V tom mám problém snad ve všech cesto/místopisech ze Sibiře včetně knih P. Brzákové či M. Ryšavého.
Ale i tak jsem vděčná za nahlédnutí do těžké duše tajgy a srubů na kuřích nožkách.

12.01.2021

Tajgu neznám a chtěla jsem nakouknout. A teď přemítám, jestli je Duch tajgy ta správná volba. Autor určitě ví, o čem píše, všechno je prožité a autentické. Dlouholeté pátrání po duchu tajgy nekončí právě optimisticky, odhalení se nekoná.
Popsané cesty do osad uprostřed opuštěných lesů jsou zajímavé, dobrodružné. Ale o co tu jde? V knize postrádám mapu, byť jen přibližnou, i jiná zeměpisná data, cestopis to asi nebude. V knize jsou černobílé fotografie, v kvalitě odpovídající odlehlosti oblasti, reportážní vylíčení rituálů, trocha genealogie místních rodin, ale etnologická práce o šamanismu to asi nebude.
Protože neznám tajgu, jsem ztracená, nevím, kde v širé Rusi jsem se ocitla a přiznám se ani moc nevím, co tu dělám. Přesto ve mě Duch tajgy probudil touhu po dálkách a s chutí si přečtu jiné autorovy knihy o severu.