Píseň Polabí

18.09.2022

Knížku jsem začala číst již více než před rokem a nějak mě tehdy neoslovila. Čekala jsem hlavně popisy přírody Polabí – a dočkala jsem se poválečného vývoje dané oblasti. Po pár stránkách jsem ji tedy odložila.

Až dnes jsem ten drobný svazek vzala znovu do rukou. Můj stařičký počítač potřebuje dost času, než naběhne, a tak si ho vždy krátím knížkou, co mám zrovna rozečtenou. Jenže dvě, co jsem měla po ruce na nočním stolku, jsem zrovna dočetla, a zbývala Otradovicová.

Najednou jsem se začetla. Do života malého děvčátka, kterému do života vstoupila první válka a vzala jí milovaného tatínka. O tom, jak malá Jarmilka musela opustit to, co měla ráda, v polabských Chotuticích, a nastoupit do školy v Praze. O frontách na jídlo, nedostatku peněz, pašování potravin z venkova. Okamžiky radosti, které většinou brzy končí, protože je bída a hlad, a tak ani zvířátko, které dítě dostane pro útěchu, není nakonec ušetřeno...

V době druhé války je autorka již dospělá a toto válečné období v knížce zmíní jen v rychlosti, více se věnuje období po válce. Připadá mi, že toto líčení už není tak prosté – a tím silné – jako výpověď malé holčičky. Ono zanést do básně něco o agronomce a soutěži mezi místními JZD asi není jen tak, bez ohledu na to, že autorka nepoužívá rým. Prostě je to něco, co se básnickému zpracování vzpouzí. Za mě ta poslední část mohla být ještě –kratší než je, stačilo pár jednoduchých vět. Oč silnější je třeba popis cesty za tatínkem před jeho odvelením na frontu z první části knihy (str. 47–48) :

"Bála jsem se zeptat, co je to fronta –
V přeplněném vlaku tolik lidí, tolik dětí,
stromy košatily ovocem,
ale transporty odjížděly na frontu
bojovat za císaře.
Děti ve vlaku chroupaly cukrátka
já jsem je nechtěla,
chtěla jsem zpět svého otce."