BabaJaga11 komentáře u knih

(SPOILER) Válečný román odehrávající se ve více časových rovinách a na různých místech. Takové knihy mám ráda, jenže čeho je moc, toho je příliš a tady těch časových rovin a míst bylo skutečně příliš mnoho. Nejenže je zařazeno období před válkou, během války a těsně po ní, ale období konce války je navíc rozsekáno po měsících a v knize řazeno různě napřeskáčku, podle toho s jakou postavou zrovna prožíváme její životní příběh.

Zpočátku mi děj připadal poměrně rozvláčný a některé dialogy a další detaily i zbytečné. To se sice ca v poslední 1/3 knížky změnilo, ale tehdy jsem se začala v časových rovinách dokonale ztrácet a musela jsem listovat dopředu a dozadu knihou, abych zjistila, kde se vlastně nacházím a která z postav ještě žije a naopak která je už mrtvá, jen se děj vrátil zpět do doby, kdy ještě byla živá. Zkrátka řádný mišmaš. A aby toho nebylo málo, i všelijakých tajemství, jimiž autorka čtenáře napíná, je v knize až příliš. Myslím, že kdyby byla kniha trochu střízlivěji koncipovaná, mohl to být silný příběh, kterému bych dala pět hvězdiček. Takto místy působí nevyzrále a málo uvěřitelně, některé důležité skutečnosti jsou jen mírně naznačeny a vzbuzují řadu otázek (skutečně mohla těžce zraněná Monique plavat v řece až k bodu záchrany? skutečně mohl čtyřletý Michal běhat do vzdáleného města se vzkazy, jak tam vůbec trefil?). Proto hodnotím jen třemi hvězdami. Zčásti za to asi mohou i některé zjevné chyby v překladu, např. ve vesnici není náměstí, nýbrž náves, ale pokud je někde náměstí a spousta obchodů, pak jde nejspíš o město, i když nemusí být velké.

60 10.09.2023

(SPOILER) K informaci, že jde o světový bestseller, jehož se jen ve Francii prodalo 2 miliony výtisků a jenž byl přeložen do 47 jazyků, jsem přistupovala ostražitě. Tedy, až poté, co jsem si knihu koupila na základě hodnocení mých knižních přátel zde na DK. Oslavné řádky na obálce knihy totiž zde v DK na obrázku obálky chybějí... možná, aby neodrazovaly skeptické čtenáře.

Rychlé prolistování knihy mě uklidnilo. Zdálo se, že přece jen půjde o titul, který by mě mohl bavit. A vskutku!

Tlustou a ošklivou Renée jsem si zamilovala. Nejen proto, že jsme si věkově dost blízké, ale spíše proto, že je správným způsobem "ujetá", i když mi v jejím případě toto hodnocení připadá trochu nepatřičné. Svoji práci a vše, co s tím souvisí, si tak docela nevybrala, na rozdíl ode mě. Ale to, jak se Renée skrývá se svými koníčky, přesný opak toho, co dělají bohatí lidé, mě zaujalo. Já to dělávám z jiného důvodu, jakožto osoba introvertní se tak chovám zcela přirozeně. Bohužel někdy své "já" musím v práci potlačovat, a tak mě napadlo, zda bych se neměla stát raději domovnicí :-). To by ovšem obnášelo odstěhovat se někam, kde se taková práce dá běžně sehnat, takže z toho asi nakonec nic nebude.

Naproti tomu Paloma mi chvílemi lezla dost nervy. Ne proto, že má šílené nápady a nevychází se svou rodinou, to je u teenagerů celkem normální. Spíše svými filozofickými úvahami, které mi připadaly přehnané i na dívku s nadprůměrným IQ. I když musím přiznat, že žádné takové dítě neznám, tedy vlastně nedokážu posoudit, nakolik je Paloma v rámci skupiny malých géniů vyobrazena realisticky.

Ostatní postavy v domě nic moc, tedy pominu-li uklízečku a přítelkyni Renée Manuelu. Ovšem vše se mění s příchodem Japonce Kakura. Zde příběh, po určitém přešlapování na místě, nabírá spád. Paloma se stává sympatičtější. A konec je na můj vkus rychlý až moc a hlavně nečekaný. Přála bych si, aby byl jiný, lepší, ale zároveň vím, že by pak příběh nejspíš zaváněl červenou knihovnou. Renée tak dosáhla toho, o čem se jí asi ani nesnilo i když odešla, změnila život hned několika lidem.

Člověk občas musí o různých věcech pochybovat, ale neměl by tak činit příliš často ve vztahu ke svému vlastnímu bytí. Nechme smysl svého života posoudit ostatní možná budeme překvapeni.

68 01.09.2023

Na tu ceduli označující železniční zastávku jsme koukali ještě hodně dlouho po tornádu. Až to vypadalo, že pro některé instituce, zde jmenovitě pro Správu železniční dopravní cesty, Hrušky přestaly existovat... Naštěstí i to se změnilo a i když už nic nebude jako dřív, přece jen rozdíl mezi dny hned po tornádu a současností je propastný. Pro ty, kdo by si chtěli tu dobu připomenout, anebo ji uchovat v paměti pro své děti a vnuky, ale i pro ty, kdo v Hruškách pomáhali a dnes se sem tak snadno nedostanou, je kniha určitě velkým přínosem. Člověka, který Hrušky neznal a nezná, bude asi série leteckých snímků i fotografií domů před a po tornádu trochu nudná. Ale pro nás, obyvatele Hrušek, je to jedna z mála možností, jak nenechat vzpomínky úplně odplynout. Vždyť už pár dní po tornádu jsme si na holé pláni v nejzasaženější části obce dokázali obtížně vzpomenout, kde stával který dům a kdo v něm bydlel, zvláště když se jeho obyvatelé z obce dočasně nebo i trvale odstěhovali. To, co tu bylo, zmizelo příliš rychle. Málokoho do té doby napadlo chodit po vesnici a zdokumentovat si objektivem fotoaparátu každičký dům. Naštěstí mezi lidmi přece jen nějaké fotografie byly a nejen mezi těmi, kteří při tornádu o všechno přišli.


Kniha je povzbuzením i mementem. Povzbuzením pro ty, kdo čelí katastrofě a nemusí to být jen tornádo. Život je to nejdůležitější. Vše ostatní lze dát do pořádku, i když je to náročné, často nákladné a někdy i zdlouhavé. Ale pomoc vždycky přijde. Prorocké "povstanou jako Fénix z popela" na ceduli u silnice označující začátek obce Hrušky se naplnilo u nás a naplní se i jinde. Život si vždycky najde cestu.


A proč mementem? Bylo zřejmé, že v bezlesé krajině mezi Břeclaví a Hodonínem mělo tornádo ideální podmínky k tomu, aby projevilo svoji ničivou sílu naplno. Teprve v lese Dúbrava za Hodonínem se "uklidnilo". V ČR se každoročně vyskytne několik tornád, většinou naštěstí v lesnatých oblastech, kde je jejich dráha poměrně krátká a ničivá síla ne tak velká. Navzdory všemu, co se děje, navzdory všem řečem o boji proti klimatické změně, o níž odborníci tvrdí, že povede k velkému nárůstu extrémních klimatických jevů, nedělá Jihomoravský kraj dost a v některých směrech nedělá dokonce nic. Nemyslím teď pomoc po tornádu, ale předcházení podobným situacím. To je ovšem běh na dlouhou trať, který se za jedno volební období nezúročí. A tak se např. i v centru Brna vesele kácejí stromy, betonuje se a asfaltuje, kousek stínu je na mnoha místech nedostupný luxus a ulice města se v horkých letních dnech stávají doslova vražedné. Brněnští, krajští i vládní, z jižní Moravy pocházející politici se zřejmě chytnou za nos až poté, kdy nějaké tornádo dorazí až do Brna. V bezlesé rovinaté krajině na jižním okraji města jsou k tomu ideální podmínky. Obnova Hrušek není za dva roky ještě zcela hotova a měli jsme štěstí, že nikdo nepřišel o život. Ve městě jako je Brno by nebylo hotovo ani za 10 let a nulové oběti na životech by zřejmě mohly být jen zbožným přáním. Myslete na to, lidé, až zase půjdete k volbám. Kašlete na nesmyslné výmysly v podobě kaváren na nábřeží Svratky (má snad Brno podobných zařízení málo?) a volte raději stromy, které neslibují, ale dávají kyslík, lepší mikroklima a to vše trpělivě, mlčky a celá desetiletí (na rozdíl od mnoha politiků, kteří toho hodně namluví, ale žádné dobré dílo za nimi nezůstane, ba právě naopak). A nenechte se opít rohlíkem v podobě nové CHKO. Je to sice hezké, ale málo platné, až tornádo zamíří k Brnu. To by měl vědět i ten kozel, kterého udělali zahradníkem, pardon ministrem, jímž se ovšem nikdy neměl stát...

57 29.08.2023

Z dobročinného bazaru. Kniha mě nejdřív upoutala obálkou, poté i anotací. Čtení mě ale bohužel dost zklamalo. Dvě třetiny knihy mi připadaly zbytečně roztahané a ufňukané. Možná sehrálo roli to, že jsem si v poslední době oblíbila knihy, v nichž jsou závažná témata líčena jednoduchým, syrovým způsobem. A tady je závažných témat, která se dotýkají hlavního hrdiny Nicka, plno: vražda, sebevražda nejlepšího přítele, v dětství úmrtí bratra, manželská nevěra a to zdaleka není vše. Jenže toto vše se dle mého názoru ztrácí v záplavě zbytečných slov a vět, alespoň tak mi to připadalo. A navíc mi bohužel žádná z postav nepřipadala natolik sympatická, abych jí fandila či se s ní dokonce ztotožnila.

Teprve v poslední třetině knihy jsem začala tušit, že mnoho z toho, co bylo "jen tak mimochodem řečeno", pro pochopení celého příběhu význam má. I tak si ale myslím, že kdyby byl autor o něco stručnější, čtivosti by to jen prospělo. A závěr mě překvapil, i když... no, řekla jsem si, že ti Američani jsou fakt střelení... Knihu posílám prostřednictvím jiného dobročinného bazaru dál, snad se někomu zalíbí víc než se líbila mně.

53 18.08.2023

Trochu nevhodně zvolené čtení před spaním. Některé texty jsou totiž dlouhé, takže jsem se dostala třeba do poloviny a další polovinu jsem dočetla třeba až za dva týdny. Možná, že při plynulejší četbě bych hodnotila lépe.

Jde o povídkovou knihu, kde motivem povídek je život na vesnici, práce v zemědělství v 60. až 70. letech 20. století, vztah ke zvířatům. Často se v povídkách objevují koně a jejich smutný osud po nástupu zemědělské mechanizace. Příznačné je, že autor propojuje úděl koní s údělem starší, odcházející generace zemědělců.

Někdy pro mě bylo obtížné sledovat dějovou linku, protože autor skočil rovnýma nohama doprostřed děje a nic nechápající čtenář se teprve postupně dozvídal, kdo jsou jednotlivé postavy a co mají společného, co již mají v životě za sebou a proč jednají tak, jak jednají.

Knížku pošlu dál prostřednictvím některé knihobudky, ale v četbě Kostrhunovy tvorby budu určitě pokračovat. Je to autor mého rodného kraje a čím jsem starší, tím je mi jeho lyrické líčení jihomoravské přírody a vesnice bližší.

54 14.08.2023

Naběhla jsem do břeclavské knihobudky odložit knihu "Selská pýcha" a chtěla si za ni vybrat něco jiného. Nabízel se Švejdův Moloch, kterého si chci určitě přečíst, ale pak mi padl zrak na Větev dobra, vydání z roku 1977. Cože, rybníky? Tak to musím mít, napadlo mě po rychlém prolistování.

A hned ve vlaku jsem se do knížky pustila. Kdybych jen byla bývala věděla... No, prostě žádný zázrak, pro který bych musela najít místo ve své knihovně, to není. Starý rybníkář Štíra je postava tak nesympatická a děs nahánějící, že pověstný Jakub Krčín by byl proti němu učiněný beránek. Hlavně jeho chování vůči manželce a vůči synovci Emilovi je otřesné. Emila mi pak bylo velmi líto, ale na druhé straně jsem si říkala, že něco takového ani není možné. Láska k tyranovi? Prakticky žádné pochybnosti o tom, že strýc dělá vše správně? Připadalo mi to nepravděpodobné.

Knihu jsem dočetla spíše ze zvědavosti, nenapadalo mě totiž, jak by to asi mohlo dopadnout. Závěr mi připomněl rčení o Božích mlýnech.

V knize jsou krásné popisy rybniční krajiny během střídání ročních období, ale to nemůže vyvážit nesympatické či nesmyslně jednající postavy. Proto tentokrát jen tři hvězdičky.

51 28.07.2023

(SPOILER) Knihy Vlasty Pittnerové dnes najdete v nejedné knihobudce nebo dobročinném bazaru. V těch bazarech o ně nikdo nemá moc zájem, což je, myslím, docela škoda. Tak jsem si před časem touto cestou opatřila asi 5 románů této autorky, na dny, kdy se mi nechce do náročnější četby. Byly za pár korun a po přečtení poputují do knihobudek.

Knihu Selská pýcha jsem přečetla během služební cesty a už jsem ji i stačila zanést do knihobudky v Břeclavi, v parku u nádraží. Příběh je prostý, nedá se ale říct, že by byly postavy černobílé, mnohé z těch, které se zpočátku jeví tak, že si je čtenář musí oblíbit, se později ukáží v jiném, horším světle anebo naopak. Myslím, že nejcennější je na knihách V. Pittnerové podrobný popis života lidí v dané době jak bydleli, co si oblékali, jaké práce vykonávali, čím se bavili, jak prožívali všední i sváteční události, šťastné chvíle i tragédie. Nejinak je tomu zde. Bohužel o tragédie není v Selské pýše nouze. Jenže takový bohužel život někdy je a nejinak tomu bylo dříve, spíše ty tragédie byly běžnější než jsme dnes zvyklí.

Ve vydání z roku 1992 je ještě jedna kratší povídka (název jsem si nezapamatovala a vzhledem k tomu, že knihu již nemám, se do ní nenohu podívat), rovněž se odehrávající na vesnici u sedláků, tentokrát v rodině rychtářů. Zde je závěr přece jen o něco smířlivější. Pojítkem mezi oběma příběhy není žádná z postav, ale hostinec U zeleného stromu ve městě, kam lidé chodí na trhy a jarmarky, na nákupy a leckdy se občerstvují právě v dotyčném hostinci.

Někomu na knihách V. Pittnerové vadí nářečí. Já s tím problém nemám, jen mě občas to nářečí překvapí v tom, že v daném regionu bych čekala úplně jiný typ nářečí. Nejspíš se od doby, kdy autorka svoje díla psala, jazyk velmi změnil a nářečí na Vysočině dnes také vypadají zcela jinak.

55 22.07.2023

Zpočátku jsem měla problém nějak se na celý ten příběh naladit. Dětí i učitelů v internátní škole mi bylo líto, ale nemohla jsem se ubránit určité hořkosti nad tím, co všechno v průběhu staletí způsobili po světě Britové i další koloniální mocnosti. Na několika místech knihy je totiž připomínán král a další atributy britského impéria. K nim ostatně patřily i internátní školy jako je ta z našeho příběhu. Odtrhnout děti od rodičů ve velmi nízkém věku nepovažuji za správné, zejména když důvodem není fakt, že rodina žije v pustině, kde široko daleko žádná škola není, ale rodiče chtějí, aby jejich potomek byl "někdo" a "někam to v životě dotáhnul". City jsou přitom vedlejší a nepodstatné.

Hrdinům příběhu jsem začala skutečně fandit, až když se octli v té největší mizérii, v internačním táboře Wej-sien. To, jaká soudržnost existovala mezi učiteli a žáky, i mezi dětmi navzájem, bylo neuvěřitelné. Po pravdě, úplně jsem nevěřila tomu, že všichni byli k sobě navzájem po celou dobu laskaví a zdvořilí, myslím, že sebelepší výchova v krizové situaci nepomůže, projeví se přirozený temperament aspoň někdy, tehdy, kdy je situace nejvíc vypjatá. Za to jednu hvězdičku strhávám.

Kniha krásně ukazuje, že neexistují primitivní národy, které jen vraždí a válčí, a národy kulturní, které nikdy žádnou válku a násilí nevyvolají. Jsou jen primitivní nebo kulturní lidé. V každém národě se může najít jak nebezpečný psychopat, schopný všeho, tak i hrdina plný lásky a odhodlání pomáhat. Věřím, že těch druhých je víc, ale bohužel ti první mívají větší moc a schopnost zblbnout lidi kolem sebe... Kéž bychom se jako lidstvo už jednou poučili... snad k tomu i tato knížka přispěje. Mimochodem, např. e-shop nakladatelství Grada letos po určitou dobu umožňoval přidat knihu zdarma do košíku k určité hodnotě objednávky (využila jsem toho v pravý čas, teď jsou již tituly obměněny). Myslím, že s ohledem na závažnost tématu to byl chválihodný počin!

59 19.07.2023

Kniha se mi líbila i nelíbila. Líbila se mi odzbrojující otevřenost, bourající rozmanitá tabu. Líbil se mi samotný fakt, že syn básník píše knihu ve formě dopisu svojí negramotné matce. Líbil se mi poetický jazyk, podrobné, ale hravé popisy, jimž nechybí fantazie, líčení přírody na venkově, ba i zapadlých čtvrtí ve městě. Líbilo se mi, že autor v mnohém vychází z osobní zkušenosti je to znát, a to mám vždy ráda, když je příběh realistický. A i když oslovení "Pejsku" je možná trochu zvláštní, i to se mi líbilo.

Nelíbila se mi a to není výtka k autorovi, ale k mocným tohoto světa všechna ta bolest, z níž se kniha zrodila. Válka, prostituce, nucená emigrace, imigrace, život v nedůstojných podmínkách, nelegální práce, protože člověk musí z něčeho žít, legální, ale podřadná a špatně placená práce, drogy, neřešené psychické problémy... Z veškeré té bídy života, do které jsou statisíce lidí uvrženy, se má někdo dobře, někdo na tom vydělává... je dobře, že to autor ukázal. Ale asi proto, jak je ve své podstatě kniha smutná a bezútěšná, alespoň pro mě, nedám 5, ale pouze 4 hvězdy. Nějak mi tam chyběla naděje... i když s tím asi autor nic udělat nemůže.

Bonusem je krásná obálka s jinanem dvoulaločným. I když netuším, zda roste ve Vietnamu. Původní je totiž asi jenom v Číně.

54 19.07.2023

Knížka pro dny, kdy potřebujete zvolnit a vzpomínat, kdy se chcete vrátit ke kořenům a připomenout si, jaké to je nořit ruce do voňavé hlíny, utrhnout si sladkou, šťavnatou hrušku nebo projet se na kole ne proto, abyste zhubli, ale protože prostě potřebujete dojet odněkud někam.

Knížka pro období, kdy chcete pochopit nepochopitelné, kdy potřebujete, aby vám bylo odpuštěno, abyste odpustili sami sobě i těm okolo vás.

Knížka pro ty, kdo vědí, že soudit a odsoudit je až příliš snadné, ale že v pozici toho, kdo je souzen, se octnete, ani nevíte jak a proč, prostě se jednoho dne stane něco, co už nelze vzít zpět.

Knížka pro ty, co mají pocit, že se narodili do rodiny, do které se svojí povahou ani trochu nehodí, i pro ty, kdo nechápou, co se stalo s jejich dcerou či synem, proč nesdílí jejich hodnoty a proč to všechno nemusí být nutně nic špatného.

Knížka pro ty, kdo cítí, že právě teď musí udělat dobrý skutek, ale připadá jim to příliš obtížné, ba šílené, je to přece něco, co by normální člověk nikdy neudělal, je to něco, co po nás nikdo nemůže chtít...

Knížka, kterou jsem dlouho sháněla, která z internetových antikvariátů rychle mizela navzdory vysoké ceně. Pak jsem měla štěstí na jeden výtisk, který byl o dost levnější než obvykle, asi proto, že obálka vyhlížela, jakoby čtenář přede mnou knihu četl někde na prašné půdě nebo rovnou v komíně. Jistě by se i tento výtisk dobře uplatnil v dobročinném bazaru, ale nakonec jsem se rozhodla nechat si ho, snad právě pro tu netradiční "výzdobu", která se dost dobře hodí k obsahu knihy, k tomu, jak obě hlavní hrdinky občas blbnou, ať už ze zlosti, nebo z legrace.

83 05.07.2023

(SPOILER) Zakoupeno poněkud neplánovaně, ve slevě, abych dosáhla na poštovné zdarma. Mimochodem, takto už se ke mně dostala nejedna skvělá kniha :-).

Příliš jsem nevěděla, co od knížky čekat. Klasika, přibalila jsem si ji na služební cestu, abych měla co číst ve vlaku. Ten syrový a svojí závažností až do morku kostí pronikající příběh mě určitým způsobem uchvátil a zároveň vyděsil, ale vyvolal ve mě i spoustu otázek. Třeba tu, proč o některých národech či organizacích automaticky smýšlíme jako o teroristech, a o jiných tvrdíme, že mají právo na sebeurčení či územní celistvost, ač v obou případech je cíle dosahováno stejnými prostředky, takovými, jež nelze označit za mírové nebo alespoň nekrvavé... Proč některé národy máme za civilizované a státy za rozvinuté a o jiných tvrdíme, že jsou barbarské a zaostalé... jenže když se podíváme zblízka, leckdy mezi prvními a druhými nenajdeme žádný podstatný rozdíl... snad jen, že ty první se dovedou lépe maskovat.

Hlavního hrdinu Tyrona Meehana, nejprve ubohého chlapce, nakonec neméně ubohého starce, ale v mezičase mocného příslušníka IRA, můžeme litovat, můžeme jím pohrdat, můžeme ho buď chápat, anebo naopak nechápat, ale sotva někoho zanechá chladným. Idealista a statečný obránce i zbabělec a zrádce v jedné osobě. Nepravděpodobné? Neřekla bych. Život nás obrušuje a nakonec jsme příliš unavení neustálým bojem a hledáním. Slevujeme ze svých ideálů.

Vracela jsem se ze služební cesty, dočítala knihu, občas usínala, protože práce bylo hodně a času na spánek během týdne málo. V polospánku mi vířilo v hlavě slovo "zrádce" a najednou mi připadalo, že občas také zrazuji své přesvědčení i ty, kdo je se mnou sdílí. Možná je to nesrovnatelné, nikoho jsem nezabila ani neudala a jít celý život proti proudu je nesmírně vyčerpávající. Ale kdoví, zda bychom spolu s mými vrstevníky neměli po letech zaplnit náměstí... Je to ovšem málo pravděpodobné. Život je boj a boj vyčerpává, lhostejno je-li veden na barikádách, ve vězení, anebo "normálním žitím". Vyznání Tyrona Meehana na str. 193 rozumím moc dobře, ač jsem nikdy nedržela v ruce zbraň...

64 04.07.2023

(SPOILER) Skvělá knížka, kterou jsem přečetla díky recenzi někoho z mých knižních přátel tady na DK. Už je to nějakou chvíli, tak už si bohužel nepamatuji, kdo přesně to byl, ale to jistě nevadí. Líbilo se mi střídání pohledů Evy a o rok staršího Honzy, jejich prožívání úspěchů i pádů i to, jak se nakonec jejich cesty protnuly. Spousta informací byla pro mě nových, hlavně fungování neslyšící komunity jako jedné velké rodiny mě hodně zaujalo.

A moc se mi líbí i obálka hluchavka bílá je sice běžný rostlinný druh, ale vypadá hezky a na obálce je zachycena opravdu věrně. Nehledě na to, že je v ní skrytá symbolika, připadalo mi milé, jak si Eva tuto rostlinu oblíbila.

Knížku jsem poměrně dlouho sháněla, ale před dvěma týdny se na mě usmálo štěstí v jednom internetovém antikvariátu (kde jsem si hned obstarala i několik jiných knih :-)). Knížka se mi četla opravdu dobře a jelikož jde o závažné téma, odpouštím i drobné češtinářské nedokonalosti a dávám plný počet hvězdiček. A i když bych si ji ráda nechala, nejen kvůli nedostatku místa v knihovně, ale i kvůli tomu, že by si ji mělo přečíst co nejvíc lidí, jsem ji již poslala cestou dobročinného bazárku dál.

S neslyšícími příliš mnoho zkušeností nemám, v bližší ani širší rodině se nikdo takový nevyskytl. Moje jediné bližší seznámení bylo prostřednictvím neslyšícího studenta, který se přihlásil na mnou vyučovaný předmět pro biology na VŠ. Jako externistka dělám přednášky i cvičení obvykle blokově, pouze úvodní seznámení s předmětem je hodinovka. Už je to pár let, co za mnou po úvodní hodině přišel student a snažil se vysvětlit, že je neslyšící a zda může předmět navštěvovat. Naštěstí mi vysvětlil (myslím, že jsme tehdy použili hlavně tužku a papír), že bude mít k dispozici tlumočníka. Tlumočníkem byla mladá příjemná slečna, která mezi studenty dobře zapadla. Jela s námi pak i na terénní cvičení. Bez ní by byl ten velice vnímavý a bystrý mladík, který si v terénu vždy všeho všiml první, asi ztracen. Sice se spousta věcí ukazuje na konkrétních příkladech, ale u toho se mluví a odezírat zvládal jen málo. Kromě toho, že by byla škoda, aby se neslyšící student nic nenaučil, tu bylo ještě něco mnohem závažnějšího. Uvědomila jsem si totiž, že pro člověka, který neslyší a téměř nemluví, může být pohyb v terénu i nebezpečný. Leckdy jsme se museli přesunovat i po frekventované silnici. Jindy jsme se rozprchli v lese nebo u rybníka. Na slyšící studenty můžete zavolat, na neslyšící sice taky, ale je vám to málo platné to ostatně popisuje i autor knihy na příběhu Honzy a jeho spolužáků, co se může stát. Můj student mě naštěstí požádal, zda by si mohl vzít s sebou pejska. Byl to skvělý nápad, protože psík do jisté míry zprostředkovával komunikaci právě v případech, kdy jsme se potřebovali svolat. Trochu jsem se sice bála, aby nás s pejskem ubytovali na ubytovně, která byla kdysi farou a stále patřila církvi, šlo totiž široko daleko o nejlevnější a přitom svojí polohou velmi příhodné ubytování. Naštěstí s tím žádný problém nebyl. A že fakulta zakázala brát si s sebou do výuky zvířata, to jsem tehdy nevěděla, a i kdyby, dělala bych, že to nevím :-). Cvičení proběhlo v příjemné atmosféře. Se studentem jsem se pak však již neviděla. Na zkoušku ani v jednom termínu nedorazil a jak jsem pak zjistila, studia nakonec zanechal, nejspíš toho na něj bylo příliš. To mě dodnes mrzí, byl šikovný, ale nutnost hodně komunikovat písemně asi udělala své. Všimla jsem si toho během psaní mailů hned, že má trochu jiný slovosled a došlo mi, že struktura vět ve znakovém jazyce musí být jiná. To mi následně potrdila tlumočnice a teď, po letech, i knížka Hluchavky. I o diskriminaci se tehdy tlumočnice zmiňovala, podle ní na některé velmi atraktivní obory, např. na práva, neměli neslyšící, ale ani jinak "postižení" žádnou šanci být přijati. Postižení dávám do uvozovek, protože jak je čím dál víc patrné, mnohé obory (a čím lukrativnější, tím víc je to zřejmé) ovládají lidé, kteří jsou sice navenek zdraví, ale ve skutečnosti jde o nezřídka o psychopaty, pro které jsou ostatní lidé jen prostředkem k dosažení jejich vlastních cílů.

Nuže, dívejme se po lidech více srdcem a ne tolik pomocí našich smyslů. Ač si myslíme (my slyšící, vidící, atd.), že je máme zdravé a spoléháme na ně, zdaleka nemusí odhalit vše...

68 23.06.2023

(SPOILER) Kratičká knížka na jedno odpoledne, ale nádherná. Příběh mimořádně inteligentního, svobodymyslného psa, který si dokáže získat přátele a obdivovatele všude. Všem milovníkům zvířat mohu jen doporučit! Příjemným bonusem je i pro nás exotické prostředí západní Austrálie a tamní svérázná komunita horníků v dolech či dělníků zaměstnaných v solných pánvích.

Jen konec je smutný, vyloženě bolavý. Každý to zná, jaké to je, když nejvěrnější kamarád odejde do nenávratna... Vždycky to bolí, ale ještě víc, když je to příliš brzy a někdo tomu pomůže... ale ty krásné vzpomínky nám nikdo nevezme.

68 23.06.2023

(SPOILER) Moje první kniha od této autorky a určitě ne poslední. Kniha o mezilidských vztazích na pozadí "velkých" dějin, ale i o tom, jak do našich povah, názorů a životních příběhů někdy zasáhne zdánlivě drobná náhoda. O tom, jak osud dovede být nelítostný a veskrze ironický, jako třeba v případě Hedy a Josefa, kteří oba ke konci života potřebovali Irminu oddanou péči. Mnoho toho, o čem autorka píše, můžeme kolem sebe vidět i dnes, i když doba se změnila a zdánlivě máme svobodu. Ale bohužel stále existují a existovat budou lidé neschopní lásky, kteří si nesou šrámy na duši z výchovy ve své původní rodině a tato traumata, s nimiž se nedovedou vyrovnat, přenášejí dál. A nevyřeší to ani do čtyřiceti, ani do padesáti, někdy ani do smrti...

I dnes jsme svědky, jak se někteří lidé vyvyšují nad ostatní jen kvůli tomu, v co věří nebo co vlastní. Kdy pro některé jsou v životě nejdůležitější peníze a ty, kteří nedisponují tučným kontem, považují za méněcenné.

Irma, Edita, Magda, Kristýna... ani jedna z nich neměla snadný život, už tím, v jaké době se narodily a žily. Války, krize, doba poválečná... nic hezkého. Dobře popsaná doba těsně před a po Mnichovu. Doporučuji číst takové knihy, protože je stále větší snaha interpretovat tyto události jinak. A nedělám si iluze, kdyby dnes došlo na lámání chleba a stát se to může nedopadlo by to líp, bohužel. Přesto nám nezbývá nic jiného, než žít svoje malé životy a věřit... V Hlasu kukačky autorka krásně ukazuje, že i zoufalství a beznaděj můžeme obrátit v něco dobrého a krásného. Jen mít dost odvahy a lásky.

78 16.06.2023

(SPOILER) Povídky o životě i smrti, o vztazích v rodině, o lásce i sexu. O mladých lidech i seniorech, samotářích i extrovertech, z různých období i míst. Vzala jsem si je na čtení do vlaku na služební cestu. První povídka mi svým charakterem připomněla známý fil "Pelíšky". I další jsou na mnohokrát pojednávaná témata, která se však nikdy neomrzí. Některé povídky popisují zničující ironii osudu některých jedinců a jsou až morbidní. A poučné splnění toho, co si dlouho přejeme, nemusí být vždy takové, jak si to představujeme, možná právě naopak...

Chvíli mi sice trvalo, než jsem si zvykla na někdy hodně "ujeté" postavy v jednotlivých povídkách, ale nakonec jsem si celkem dobře početla. Je to oddechovka, nečekejte žádné hluboké myšlenky, spíše lekce ze školy života :-).

56 08.06.2023

Krásné, dojemné a navzdory převažujícím přírodním motivům hluboce lidské. Z bezbranného ztraceného štěněte shodou šťastných náhod, díky nimž pejsek unikne smrti hladem a podchlazením, vyroste mladý pes, který se vyzná v divočině, ale nikoli v soužití s člověkem. Až jeho pán, starší muž, Hrdinu svojí nezměrnou trpělivostí a vynalézavostí přitáhne zpět mezi lidi. I když těmi lidmi jsou jenom on a jeho žena, ostatním hrdina nevěří.

Tohle člověk jen tak nevymyslí. Musí to zažít, nebo slyšet někoho vyprávět. Musí znát v přírodě každý kámen a trs trávy, zvyky zvířat a mnoho dalšího, jen tak může vše do detailu popsat.

Knížka nejen pro milovníky přírody a pejskaře. Je to knížka o naději. Knížka o tom, že zázraky se někdy dějí. A také, že láska hory přenáší, a je úplně jedno, zda ta lidská nebo ta zvířecí...

66 04.06.2023

(SPOILER) Myslela jsem, že půjde o klasický dobrodružný román s historickou linkou, ale úplně tak tomu není. Výprava zprvu hrdých, bezohledných Španělů za zlatem bájného Eldoráda naráží v tropických pralesích na své limity.

Autor sugestivně líčí, čemu všemu jsou účastníci expedice vystaveni. Možná někoho překvapí neustále dotírající hlad. Jenže v Amazonii, ráji biodiverzity, sice nacházíme mnoho druhů rostlin i živočichů, ale jejich populace jsou vesměs nevelké (to je velký rozdíl oproti polárním krajům málo druhů, ale v obrovských masách), velcí savci v pralese zcela chybějí a ani těch menších není dost pro uživení výpravy. Nehledě na to, že bílý muž neví, čím by se v pralese mohl uživit.

A pak přicházejí pochybnosti ve jménu krále spáchali spoustu zlých skutků. Bude jim odpuštěno? Co je víc čest, nebo sláva a bohatství? Zvláště na příkladu Sáncheze, chudého šlechtice, který volí to první, autor ukazuje, jak je osud někdy vrtkavý. Nevím ovšem, kolik podrobností obsahují archivní materiály z té doby. Zda se skutečně dochovaly zmínky i o dalších mužích, kromě velitele výpravy Gonzala Pizarra a jeho zástupce a posléze samozvaného velitele Francisca Orellana. Žádný doslov s informacemi tohoto typu bohužel kniha neobsahuje. A tak nevíme, jak ti muži v tvrdých podmínkách skutečně uvažovali, ať už ve vztahu ke svému životu, k ostatním členům výpravy, či indiánům, kteří jim pomáhali a sami nakonec z velké části zahynuli... Čeho se báli, v co věřili a jak se jejich vnímání hodnot změnilo v boji o holé přežití... tedy, zda autor nerozvíjel psychologii postav spíše podle dnešních měřítek.

55 04.06.2023

Od knihy jsem možná čekala něco trochu jiného, ale nakonec se mi mnohem líp líbila právě tak, jak je napsaná. Autor začíná zeširoka, o tom, jak souvisí technologický pokrok se strukturou našeho mozku. Tak, jako lidský mozek vymýšlí všechny vymoženosti, písmem a písemnostmi počínaje a smartphonem a sociálními sítěmi konče, tak tyto vynálezy lidského umu postupně zanechávají otisk v našem mozku. Je to dobře, anebo špatně? Na tuto otázku se autor snaží odpovědět. Píše o věcech, které s tématem zdánlivě nesouvisí, ale nakonec to do sebe pěkně zapadne. Hlavně ale nechá čtenáře přemýšlet jak to vidí on? S kým z citovaných odborníků bude souhlasit?

Asi tušíte, že autor nebezpečí spojená s prudkým rozvojem IT technologií v posledních letech vnímá jako vážná, jinak by o tom žádnou knihu nenapsal. Přesto není striktně proti, sám přiznává, že moderní technologie používá. Myslím, že určitá umírněnost a absence extrémistických vyjádření dělá z této knížky četbu vhodnou pro široký okruh čtenářů, kteří nad tématem nechtějí mávnout rukou a nebojí se něco si o něm přečíst. Určitě by mezi nimi měli být učitelé, rodiče dětí i šéfové firem, kteří si myslí, že jejich zaměstnanci by měli být neustále dostupní online.

Tato knížka je tak důležitá, že na rozdíl od mnoha jiných dostane trvalé místo v mojí knihovně, dokonce jsem si v ní mnoho stránek i pozakládala lepícími papírky :-).

55 04.06.2023

(SPOILER) Od autorky jsem už dříve četla knihu "Ohořelý strom", která mě zaujala, a chtěla jsem se proto seznámit i s její další tvorbou. Příběh Tempe Caxtonové, jejíž život je jako na houpačce, se mi četl dobře a líbil se mi, i když některých momentech byl pro mě trochu méně uvěřitelný. Škoda, že se čtenář nedozví, zda autorka na pozadí historických skutečností vystavěla příběh zcela smyšlený, anebo se inspirovala nějakou ženou ze svého okolí, případně dokonce svým životním příběhem...

Hlavní hrdince se dostalo vrchovatě krásy, uznání, bohatství i lásky (alespoň si to dlouho myslí), ale i neporozumění v rodině zakončené ztrátou jediného dítěte. Když ji zradí muž, kterého milovala, následuje neúspěšný pokus o sebevraždu a poté zcela nečekaný nový začátek.

Moc se mi líbily úvahy syna Christophera z jeho deníku, byť zpočátku mi hrubky, které dělal záměrně, rvaly oči. Christopher se v průběhu psaní vyvíjí z poněkud rozmazleného mladíka z "dobré" rodiny v mladého muže s jasným životním cílem a zásadami. Ale bohužel mu nebylo dopřáno splnit příliš mnoho z toho, co si předsevzal. Rasové předsudky hluboce zakořeněné v australské společnosti 60. let 20. století vedou Christopherovy rodiče k šílenému nápadu: raději ať bojuje v Malajsii, než aby žil s domorodou dívkou.

Tempe však později, pod vlivem synova deníku a nečekaného dopisu, projde podobným vývojem jako Christopher. Začne se zasazovat za práva australských domorodců a přehodnotí své životní priority. Knížka se hodí do letošní ČV (kniha o boji za lidská práva), ale doporučuji ji k přečtení i tehdy, když už máte splněno. Zejména ženám, které stojí na nějaké životní křižovatce. Je jen potřeba počítat s tím, že místy je příběh smutný. Pro mě byl nejhorší na začátku, kde Tempe pohřbívá svého pejska, jehož chtěla vzít do nenávratna s sebou, avšak jí samotné to nakonec nevyšlo.

51 21.05.2023

Náročné čtení. Děsivé. U mě dost nevhodně zvolené do pracovního týdne s přehršlí úkolů. Některá místa jsem musela přečíst hodně rychle, žádné vychutnávání vět, jinak by se mi o tom v noci zdálo a kdoví, zda by mě to neuvrhlo do podobného chaosu, v jakém se nacházel Thomas... alespoň jsem měla pocit, že stát se to může komukoli.

Velice oceňuji, že autor knihu napsal. Musel přece celé to peklo prožívat znovu ostatně, kdesi to i nenápadně zmiňuje. Také mi připadá moc hezké, že zmiňuje všechny přátele, kteří mu navzdory mnoha jeho nezvládnutým, vesměs negativním emocím, jsou nablízku Když už to občas někdo přestal zvládat, časem se objevil někdo jiný.

Proč si přečíst Svět v zádech? Lidská psýcha je nevyzpytatelná. Cokoli se může jednoho dne pokazit ale někdy se tomu dá alespoň malinko předejít, jak ukazuje i Thomasův příběh. Pro ty, kdo bojují podobně jako Thomas, může být kniha velkou inspirací. Hlavně ale, jak podotýká uživatelka Arkagas, vyprávění o bipolární poruše z první ruky může pomoci blízkým takto nemocných lidí.

53 18.05.2023