Hluchavky
Luboš Panda (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397053/bmid_hluchavky-NvJ-397053.png
5
183
183
Honza a Eva, každý z jiného prostředí, ale oba se stejným handicapem - narodili se se jako neslyšící. Pomocí deníkových záznamů sledujeme jejich životní cestu od dětství až do dospělosti, aby se v závěru knihy jejich osudy protnuly.
Přidat komentář
Daleko více než hromady teorie jsou užitečnější životní příběhy člověk má alespoň vhled a lepší pochopení pro to, jaky je svět ve kterém neuslyšíte.
Skvělá knížka, která otevírá oči a dává slyšícím možnost nahlédnout do kultury a života neslyšících.
Já sama jsem se s kulturou a jazykem neslyšících setkala prostřednictvím dcery dobré kamarádky mé maminky, která je od narození neslyšící. Jednou jsme spolu byly všechny na dovolené v Egyptě. V průběhu toho týdne jsem zjistila, že se lze domluvit (znakový jazyk neovládám) při snaze na obou stranách. Na konci pobytu jsme jeli na výlet po památkách a já jsem se snažila ,,tlumočit výklad průvodkyně neslyšící kamarádce, čímž jsem trochu “zdržovala výklad, protože průvodkyně čekala. Po chvíli se na mě obořila nějaká starší paní, proč jako zdržuji, ze přece jako neslyšící nemůže vědět, co je pyramida nebo faraón. Strašně mě to tehdy naštvalo a paní jsem důrazně sdělila, že kamarádka má maturitu a že je neslyšící, ne hloupá. Paní se pak stáhla, ale neomluvila se.
Takže doufám, ze tato kniha otevře
oči co nejvíce lidem. Děkuji za ni a doporučuji.
PS: Po přečtení mam chuť pustit se do kurzu znakového jazyka.
Kniha za týden přečtená. Nahlédneme do kultury nedoslýchavých. Příběhy Honzy a Evi mě obohatili o pocity hluchých. O jejich těžkých i krásných časech. O beznaději a pevné vůli.Prostě krásná kniha a uvítala bych i pokračování příběhu v druhém dílu.
(SPOILER)
Skvělá knížka, kterou jsem přečetla díky recenzi někoho z mých knižních přátel tady na DK. Už je to nějakou chvíli, tak už si bohužel nepamatuji, kdo přesně to byl, ale to jistě nevadí. Líbilo se mi střídání pohledů Evy a o rok staršího Honzy, jejich prožívání úspěchů i pádů i to, jak se nakonec jejich cesty protnuly. Spousta informací byla pro mě nových, hlavně fungování neslyšící komunity jako jedné velké rodiny mě hodně zaujalo.
A moc se mi líbí i obálka hluchavka bílá je sice běžný rostlinný druh, ale vypadá hezky a na obálce je zachycena opravdu věrně. Nehledě na to, že je v ní skrytá symbolika, připadalo mi milé, jak si Eva tuto rostlinu oblíbila.
Knížku jsem poměrně dlouho sháněla, ale před dvěma týdny se na mě usmálo štěstí v jednom internetovém antikvariátu (kde jsem si hned obstarala i několik jiných knih :-)). Knížka se mi četla opravdu dobře a jelikož jde o závažné téma, odpouštím i drobné češtinářské nedokonalosti a dávám plný počet hvězdiček. A i když bych si ji ráda nechala, nejen kvůli nedostatku místa v knihovně, ale i kvůli tomu, že by si ji mělo přečíst co nejvíc lidí, jsem ji již poslala cestou dobročinného bazárku dál.
S neslyšícími příliš mnoho zkušeností nemám, v bližší ani širší rodině se nikdo takový nevyskytl. Moje jediné bližší seznámení bylo prostřednictvím neslyšícího studenta, který se přihlásil na mnou vyučovaný předmět pro biology na VŠ. Jako externistka dělám přednášky i cvičení obvykle blokově, pouze úvodní seznámení s předmětem je hodinovka. Už je to pár let, co za mnou po úvodní hodině přišel student a snažil se vysvětlit, že je neslyšící a zda může předmět navštěvovat. Naštěstí mi vysvětlil (myslím, že jsme tehdy použili hlavně tužku a papír), že bude mít k dispozici tlumočníka. Tlumočníkem byla mladá příjemná slečna, která mezi studenty dobře zapadla. Jela s námi pak i na terénní cvičení. Bez ní by byl ten velice vnímavý a bystrý mladík, který si v terénu vždy všeho všiml první, asi ztracen. Sice se spousta věcí ukazuje na konkrétních příkladech, ale u toho se mluví a odezírat zvládal jen málo. Kromě toho, že by byla škoda, aby se neslyšící student nic nenaučil, tu bylo ještě něco mnohem závažnějšího. Uvědomila jsem si totiž, že pro člověka, který neslyší a téměř nemluví, může být pohyb v terénu i nebezpečný. Leckdy jsme se museli přesunovat i po frekventované silnici. Jindy jsme se rozprchli v lese nebo u rybníka. Na slyšící studenty můžete zavolat, na neslyšící sice taky, ale je vám to málo platné to ostatně popisuje i autor knihy na příběhu Honzy a jeho spolužáků, co se může stát. Můj student mě naštěstí požádal, zda by si mohl vzít s sebou pejska. Byl to skvělý nápad, protože psík do jisté míry zprostředkovával komunikaci právě v případech, kdy jsme se potřebovali svolat. Trochu jsem se sice bála, aby nás s pejskem ubytovali na ubytovně, která byla kdysi farou a stále patřila církvi, šlo totiž široko daleko o nejlevnější a přitom svojí polohou velmi příhodné ubytování. Naštěstí s tím žádný problém nebyl. A že fakulta zakázala brát si s sebou do výuky zvířata, to jsem tehdy nevěděla, a i kdyby, dělala bych, že to nevím :-). Cvičení proběhlo v příjemné atmosféře. Se studentem jsem se pak však již neviděla. Na zkoušku ani v jednom termínu nedorazil a jak jsem pak zjistila, studia nakonec zanechal, nejspíš toho na něj bylo příliš. To mě dodnes mrzí, byl šikovný, ale nutnost hodně komunikovat písemně asi udělala své. Všimla jsem si toho během psaní mailů hned, že má trochu jiný slovosled a došlo mi, že struktura vět ve znakovém jazyce musí být jiná. To mi následně potrdila tlumočnice a teď, po letech, i knížka Hluchavky. I o diskriminaci se tehdy tlumočnice zmiňovala, podle ní na některé velmi atraktivní obory, např. na práva, neměli neslyšící, ale ani jinak "postižení" žádnou šanci být přijati. Postižení dávám do uvozovek, protože jak je čím dál víc patrné, mnohé obory (a čím lukrativnější, tím víc je to zřejmé) ovládají lidé, kteří jsou sice navenek zdraví, ale ve skutečnosti jde o nezřídka o psychopaty, pro které jsou ostatní lidé jen prostředkem k dosažení jejich vlastních cílů.
Nuže, dívejme se po lidech více srdcem a ne tolik pomocí našich smyslů. Ač si myslíme (my slyšící, vidící, atd.), že je máme zdravé a spoléháme na ně, zdaleka nemusí odhalit vše...
Kniha si zcela jistě neklade žádné velké literární ambice, ale chce čtenáře seznámit s tématem, o kterém toho většina z nás moc neví, a to velmi přístupnou a jednoduchou formou. Vnímám ji jako velmi záslužný počin, protože rozšiřuje obzory a snad i trochu přispěje k většímu pochopení toho, jaké je to být "hluchavkou".
Neuvěřitelné, co všechno lidé s tímto hendikepem musí řešit a s jakým úsilím bojovat o to, co je pro nás slyšící zcela běžné. Proto se toužím naučit znakovou řeč, která mě úplně fascinuje. Doporučuji přečíst, aby člověk pochopil, co neslyšící zažívají, když chtějí studovat, když si potřebují něco vyřídit, když chtějí pracovat, ale nikdo je nezaměstnaná protože...
Taky jsem přečetla za odpoledne, téma mě hodně chytlo, ráda se dívám na pořady s tlumočením do znakového jazyka a líbí se mi i vánoční pohádky, které vznikly pro sluchově postižené. Kdybych byla mladší, možná bych se znakovat i učila.
Škoda jen, že je v knize hodně překlepů i pravopisných chyb.
Teda to bylo něco.
Kniha mě od první stránky naprosto pohltila a přečetla jsem ji na jeden zátah.
V práci jsme měli jeden neslyšící manželský pár,ale všichni jsme se k nim chovali úplně normálně a tak mě nikdy ani nenapadlo s jakými problémy se musí potýkat.
Že byla na školách zakázaná znakovka jsem věděla,ale že až do devadesátek to mě překvapilo.
Ale nejvíce mě jako matku dostalo to že někteří slyšící rodiče se nechtěli naučit znakovou řeč,to nechtěli se svými dětmi vůbec komunikovat???
A pak pro mě bylo novinkou že znakovka a čeština jsou naprosto rozdílné a že tudíž i čtení je pro neslyšící mnohdy problém.
Každopádně mi kniha v mnohém otevřela oči a i já mam chuť naučit se znakovou řeč.
Četla jsem ji ve formě e-knihy,ale pokusím se ji sehnat v tištěné formě.Ráda bych ji věnovala knihovně aby si ji mohlo přečíst co nejvíc čtenářů.
Doporučuji všema deseti.
Nakladatelství by se měla stydět,že si tak skvělou knihu pan autor musel vydat vlastním nákladem.
Knížka byla vlastně takovým průvodce či příručkou životem hluchoněmých, moc mě zaujalo srovnání neslyšícího syna neslyšících rodičů a neslyšící dcery slyšících rodičů. Knížka popisuje prvních 30 let života obou hlavních hrdinů a velmi se mi líbila ta jistá stručnost a přímost co život neslyšícím znesnadňuje a zhoršuje. Řada věcí nám slyšícím přijde absolutně běžná a jednoduchá, ale pak najednou (díky knížce) zjistíme, že ne pro všechny jsou tyto věci běžné a jednoduché. Jsem velmi ráda, že kniha vznikla a dala vhled do života neslyšících. Knížku k přečtení můžu vřele doporučit.
Naprosto perfektní, zajímavé a obohacující počtení.
V knížce Hluchavky sledujeme už od narození osudy dvou hlavních hrdinů Evy a Honzy, kteří jsou oba neslyšící. Honza se narodí neslyšícím rodičům, Eva naopak do slyšící rodiny. V knize je krásně popsán rozdílný přístup k neslyšícímu dítěti, přičemž pro Honzovy rodiče je vše tak nějak přirozené, ale Evini rodiče se s dceřiným hendikepem smiřují jen velmi těžko. Jejich přístup jsem opravdu nechápala, ale asi jej hodně ovlivnila tehdejší doba. Dozvěděla jsem se spoustu pro mě nových informací, které jsem o světě neslyšících doposud vůbec nevěděla. Jen doufám, že od dob dětství hlavních hrdinů už jsme se posunuli v přístupu k neslyšícím o hodně dál.
Velmi čtivě napsáno, doporučuji.
(SPOILER) Velmi zajímavá knížka, od které jsem absolutně nečekala to, co je v ní napsáno. Předpokládala jsem, že bude o bylinkách, přírodě, ale toto jsem rozhodně nečekala. Sonda do života hluchých, kteří žijí mezi námi, ale po přečtení jsem zjistila, že jejich svět vlastně vůbec neznáme. Dozvěděla jsem se mnoho nového z jejich komunity a života, začala jsem googlit, abych se dozvěděla ještě víc. A tady bude ten spoiler, mrzí mě jen to, že nevím, jestli se Evě narodila holčička, nebo chlapeček, a jestli bylo miminko hluché, nebo slyšelo, zajímalo by mě ještě jak miminko vychovávali. Rozhodně mi zůstane ještě dlouho v hlavě, neboť je napsaná velmi čtivým způsobem.
V mém okolí se mnoho od narození neslyšících či hluchoněmých lidí nevyskytovalo ani nevyskytuje, o jejich potížích s dorozuměním se ve světě slyšících jsem se tak neměla důvod příliš zamýšlet nad rámec přirozeného soucítění. Znám toliko lidi, kteří postupem věku přišli o sluch, těm ale k životu ve většinové společnosti docela dobře slouží v knize od narození neslyšícími dětmi ona zatracovaná sluchátka. Panda zvolil nepochybně zajímavé téma, které obecně zůstává nikoli tabu ale prostě skryté v rodinách a omezených kruzích, kde se neslyšící a hluchoněmí sdružují. Vždyť většinou nemluví a my zase neznáme znakovou řeč, tak jak bychom se mohli o nich, od nich, jejich světě a problémech vůbec něco dozvědět. Dnešní společnost už alespoň nabízí potřebné studijní a volnočasové možnosti, ale v režimní době zdá se děti končily nejčastěji ve zvláštních školách, a to především kvůli komunikační bariéře. Jaké pracovní možnosti je čekaly potom si už asi umím představit. Paradoxem je, že tam nekončily kvůli komunistům, ale tehdejším psycho odborníkům. Dopady na děti i rodiny. Smutné a tragické. Co si člověk taky neuvědomuje, jsou rozdíly v přístupu k hluchým dětem v rodinách slyšících a neslyšících, nebo jak velký význam má pro neslyšící mimika, která se mě osobně obvykle až doposud jevila jednoduše přehnaná. Díky za osvětu podanou velmi příhodnou literární formou! Malé p.s.: já osobně bych tedy tolik detailů ze svého života ve věku 6-13 let dohromady nedala :).
"Neslyšící mezi sebou nepoužívají jména. Každý má svůj vlastní jedinečný znak. Správně se tomu říká jmenný znak.... Jmenným znakem může být „nos jako skoba“, „srostlé obočí“, „dlouhé vlasy“, „pajdavá noha“, „velké břicho“ nebo „udivený výraz“. Ačkoliv některé můžou působit dost nelichotivě, neznamenají žádné posmívání nebo urážku. Jen pomáhají člověka odlišit a snadno. zapamatovat. Podobná jména prý dostávali i Indiáni. Možná jsme my neslyšící takoví Indiáni v rezervaci ohraničené slyšícími bílými tvářemi."
Neznám žádného neslyšícího člověka - takže si nedovedu úplně představit všechny omezení, které provázejí jejich život. S moderními technologiemi se jejich život asi zlepšuje ,společnost by měla více pomáhat všem postiženým. Určitě velmi čtivá a poučná kniha.
S neslyšícími jsem pracovala 12 let, takže jsem dostala dobrou školu v tom, abych si uvědomila co nám, slyšícím nepřijde jako problém, ale s čím oni problémy mají. Nakonec ale, jako i v ostatních oblastech lidského života, největším problémem je arogance, ignorance a neochota ke komunikaci. někdy z obou stran, ale bohužel většinou ze strany těch z nás, kdo jsme dostali do ruky jiné karty. I mně dala tato kniha dobrou lekci, protože jsem si myslela, že díky svým úžasným kolegům, toho o světě neslyšících vím dost. Zjistila jsem, že nevím. A kromě toho to ještě byl hezký příběh. Děkuji a doporučuji
Jsem moc ráda, že se mi tato kniha dostala do ruky. Velice zajímavé čtení. Pro mne první setkání se světem neslyšících a nestačila jsem se divit, čím vším si musí procházet - jak to mají v životě těžké - hlavně v době docela nedávné .... děkuji za poutavé a poučné přiblížení tichého světa plného tak těžkých bojů. Moc bych přála hluchavkám, aby se s jejich světem mohlo seznámit co nejvíce lidí, abychom mohli pochopit s jakými překážkami se každý den musí potýkat a mohli se naučit jim pomáhat a alespoň trochu usnadnit tak náročné soužití s námi .
Jedna hvězda za krásnou obálku, druhá za výběr zajímavého tématu. Víc na této knize nemohu najít, avšak je lepší než předchozí, přesto si dovolím tvrdit, že autor neumí psát, je repetitivní. Když už je něco zajímavé, jistě jste to četli už jinde. Autor umí číst a inspirovat se, ale i to dobré přetaví v celkem nudné, zapomenutelné čtení. Nerozumím vysokému hodnocení této knihy. Velice mne zarazilo. Patrně nadchnutí tématem, jinakostí, ale zpracování je žalostné. Sotva průměrná slohovka. Obě autorovy knihy jsem našla v knihobudce a obě jsem tam po přečtení vrátila. Další číst neplánuji.
Kniha pro mě byla velkým překvapením. Zajímalo by mě, co si o ní myslí neslyšící, ale z mého pohledu nám autor přiblížil svět neslyšících mnohem líp než kdejaká odborná literatura. Bylo to poutavé čtení, které mi otevřelo nové obzory.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Můj syn feťák: skutečný příběh |
| 2018 | Hluchavky |
| 2022 | Máma má alzheimera |
| 2017 |  Jedna z vás |
Na tuto knihu jsem zaznamenala pár vcelku přívětivých názorů a téma knihy znělo samo o sobě taky zajímavě, tak jsem si Hluchavky půjčila nakonec z knihovny.
Musím říct, že ten náhled do tematiky neslyšících je tu zpracovaný za mne zajímavě. Pro člověka sluchově zdravého to přináší podle mne řadu podnětů, které do nějaké míry otevírají oči a nutí čtenáře přemýšlet, jaké překážky musí sluchově postižení přeskakovat. A jak moc náročný ten život může být (a asi někdy fakt je), zvlášť když většinová slyšící společnost může tu vědomě, tu nevědomě stavět překážky a nevycházet vstříc.
Pro mne osobně to bylo podnětné hlavně v tom začít přemýšlet, co bych třeba i já jako běžný člověk mohla udělat, abych v případném kontaktu s neslyšícím mohla tu situaci druhé straně usnadnit. Třeba se aspoň pokusit o nějaký základ znakové řeči? Kdysi na vysoké jsem absolvovala jeden semestr znakovky a bylo to neuvěřitelně zajímavé. Tak že bych se k tomu vrátila? Nebo se aspoň při komunikaci s neslyšícími snažit být empatická a hledat jiné možnosti komunikace? A hlavně nesoudit, vycházet vstříc? Je to cesta? V tomto ohledu mi kniha přišla skvělá - v tom, co mi nasadila do hlavy.
Na druhé straně se přiznám, že mi místy neseděl úplně ten styl psaní - byť životní cesta našich dvou hlavních hrdinů přinesla pro mne řadu "aha" momentů, měla jsem při čtení občas pocit jakési odosobněnosti, že jsem si občas tu cestu k těm postavám hledala poněkud těžko. Což je mi vlastně líto. Ale ten pocit mne bohužel provázel průběžně celou knihou.
No, nakonec hodnotím lepšími 3 hvězdami. Ale vlastně jsem ve výsledku ráda, že se mi kniha dostala do rukou a mohla jsem si ji přečíst. Za pozornost určitě stojí - zkuste a uvidíte sami, jak ten styl psaní bude sedět vám osobně.